Šedé a černé labutě v nás:)

Nedávno jsem začal číst zajímavou knížku - Černá labuť. I když je její hlavní směřování spíš do oblasti s největším důrazem na akciové trhy a politologii, přeci jen má přeneseně co dělat i (mým) s běháním a s našimi životy, proto si chci tady napsat pár věci, co mě tak při čtení a následném pobíháním napadají:).

Autor (Taleb) používá termín černá labuť záměrně, aby pojmenoval něco, co má malou šanci, něco, co lidé nepředpokládali, že vůbec může existovat, ale potom, když lidé uviděli skutečnou černou labuť, tak téměř každý přispěchal s rozumným a smyslupným zdůvodněním, proč tomu tak je a že se to vlastně dalo čekat, že se černé labutě objeví, že budou existovat..:) / po bitvě je každý generál, jak říkala moje babička/ :)

Naše životy často nemění malými postupnými kroky, ale tím že se stane něco nečekaného, uděláme nějaké bláznivé rozhodnutí, které vypadá naprosto náhodně, ale které změní a ovlivdní naše životy, kariéry, .., třeba volbu životního partnera, atd. Navíc v té počáteční chvíli to rozhodnutí a ta "touha" vypadají jako černá nebo řekněme šedá labuť:). Jako něco, co má malou šanci na úspěch, takový lokální zázrak:).. přitom, když už se to stane, tak vám všichni kolem najdou desítky zdůvodnění, že se to dalo čekat, že to zrálo dlouhou dobu a že to bylo jen logické vyústění:).

Schválně zkuste o tom přemýšlet a myslím, že většina z nás si nakonec uvědomí, že převážná většina důležitých věci v našich životech jsou buď černé nebo šedé labutě:). Není to hezké a nadějné? Že to, co mělo na počátku malou šanci se nakonec stalo a navíc ex post je jaksi plně logické?

Vzpomínám si -- a není to zas tak dlouho -- na svoje úplné běhací počátky v lednu 2009. Kdybych někomu, kdybych jen sám sobě řekl, ten první den, kdy jsem přestal chodit a začal běhat, řekl, že v relativně krátké době shodím neskutečná kila, lenost, propadnu běhání, začnu běhat maratóny a naběhám tisíce km... tak by to znělo, že jsem buď já, nebo ten člověk co to říká, spadli na hlavu z hodně velké výšky:)... Když se ale každý na ten svůj (běhací) příběh začneme dívat "po té, co se tak stalo" tak najdeme spoustu důvodů, proč:)

A to se mi moc líbí.. Dává mi to sílu a důvěru v sebe, do objevování... a víru existenci dalších černých nebo šedých labutí.. Víru v nemožnosti, které vypadají dopředu nepravděpodobné a nemožné a následně se dají tak dobře a logicky vysvětlit:).

Asi vy co sem ke mně zabloudíte, tušíte, že mě lákají dlouhé dlouhé běhy a pobíhání, že svět ultra běhu mě neuvěřitelně láká a že se ho zároveň hodně bojím.:). Nejenom toho, co bude na trati, ale co potom... Jestli to opravdu tak moc chci, jestli mě to neodradí... A tak pro to správné překročení hranice dělám co můžu. Protože to vypadá šíleně nepravděpodobně, že bych mohl ve svém věku (biologické stáří a běžecké mládí) přejít onu hranici vedoucí k dlouhým opravdu zajímavé dlouhým vzdálenostem s dodržením všech svých zásad...Ale možná, se šedé a černé labutě letos zase v houfu objeví ..:).

Ať se daří! Věřit je potřeba a a možná začít chovat černé labutě!!! 12:)

PS. Malá šedivka:) mi dneska udělala obzvlášť radost. Bloggerská soutěž u Leony skočila přesně tak, jak jsem si představoval a přál.. neuvěřitelně!! 12 skončil na 3-4 (!) místě. nádhera, opravdu nádherná symbolika a jsem na stejném místě s vrchním ultra motivátorem Běžícím stínem. Co si víc přát od podobně soutěže? LUXUS! Pochopitelně gratulace vítězům, ovšem 3-4. místo v takové konstelaci (nezlobte se pro moji číselnou ujetost) má pro mě větší hodnotu než prvenství.

PPS. Ještě jedna zajímavá věc, která mě zaujala při čtení a souvisí s mým běháním i s přístupem k životu. Člověk asi nemusí pořád dělat nepříjemnosti a být (n)asertivní, aby měl sám k sobě úctu a okolí si dávalo trochu pozor:). Ono asi stačí, čas od času vytáhnout do boje a opravdu bojovat, když je za co.. ze všech sil. Asi je užitečné i čas od času si hrábnout:), aby člověk poznal svoje hranice a víc si sám sebe vážil. Možná právě proto mě ten svět dlouhých běhů láká..