Když se vše i cesta na chvíli ztrácí v mlhách, smogu a ve tmě...

Zrovna minulý týden jsem si napsal hrdinský westernový zápisek :) o svém odhodlání navzdory všemu a všem běžet v pátek po práci a před ranní prací ... noční etapu Pražské 100, .. Den po té, co jsem si jej vyvěsil na blogu .. tak už cítím, úplně vidím, jak se mi ta moje cesta ztrácí...

Jasně, dodělávám věci, dokončuji a uvolňuji si ruce a takové okamžiky jsou spojené s neuvěřitelným přívalem práce, ale přesto.. Je to jako na houpačce. Jeden den to vypadá na ručník do ringu, ale vydržím a znova se narodím i na trati to cítím silně.. pak už si myslím (troufale), že všechno je překonáno, aby to znovu nebyla pravda ....následně ten boj o běh, radost a všechno kolem získává úplně nové dimenze.:), a tak pořád dokola...

Začátkem minulého týdne to vypadalo na opravdu na velké problémy, díky konstelaci všech možných průšvihů v pondělí jen jednosměrka, úterý 0 (!) ve středu také nic.. tedy až do mého návratu domů v 18:30. Hladový, uštvaný, (naštvaný) a i zoufalý.. Naštěstí trenér (=moje Derivace), toho měl také plně zuby a zaštěkala k útoku. Dávala mi jasně najevo, že takhle ne, takhle se netrénuje!!.. A tak jsem vzal čelovku, vodítko a Deri a vyběhli jsme do údolí. Já přeci jen drobet opatrný po tom zážitku s bafnutím pod mostem a Deri? to je strašpytel non plus ultra! :) Jakmile jsme vyběhli mimo osvětlení parku, tak štěkala jako blázen. Nepotřeboval bych žádný překladač, bylo to naprosto jasné, co mi chce říci. "Kam to běžíš? Zůstaň tady, tady se můžeme tak hezky honit, tam kam utíkáš není nic vidět! A já se bojím!" :).

Nejlepší bylo, že jsme na cestě do parku potkali jednu paní a ta říkala, nojo, vy máte psa, vy se nebojíte!! Povídám, jak jste na to přišla? Já se bojím a moje pejsková?.. ta se bojí ještě víc než já!!! :) A taky že jo. Běh s Deri ve tmě s kuželem světla je asi velmi dobrý nácvik na běhání trailu i po rovině, protože se překážky (=Deri) objevují ze všech stran, skáčou mi pod nohy a zastavují (protože ona se moc ve tmě bojí)... Po chvíli ale zjistila, že si světýlkem svítím na cestu a začala běžet pár kroku přede mnou, tedy jen než se odněkud ozval nějaký neznámý zvuk. Recept na návrat do pohody byl jasný -- magických 12km v údolí.

Výsledek nočního běhu mě natolik povzbudil, že následující den jsem si maličko přivstal a v kombinaci s pozdějším začátkem v práci jsem si do práce střihl 22km a aby toho nebylo málo, tak ve večerním soumraku dal nazpět skoro 18km akorát, že jsem stihl nákup těsně před zavřením krámu. Hned jsem se cítil jako král, v kombinaci s pátečním ranním během jsem si říkal jsem zpět..:). Samozřejmě v sobotu po páteční celodenní práci děsná únava a obavy, jak v tomhle stavu poběžím celou noc, atd.. Prostě klasická sinusovka -- nahoru dolů..

Asi je to dobré poučení pro mě, tradiční heslo je vydržet, neztrácet víru, když to vypadá zoufale a nemyslet si, že jsem všechno překonal, když jsem náhodou v laufu:).

Prostě cesta se může na chvíli ztratit v mlze, dešti, ve tmě, ale ta vytrvalost -- podle slova vytrvat a vydržet... ta by mě měla vést přes rozbouřené vody....jako pevná kotva, jako jediná jistota. Jistota, že dokud se běží, ještě se neumřelo....:)

Hlavně Honzo... hlavně vydrž! Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)