Střípky

Asi jsme po té Stromovce a závodech nějací unavení a zblblí a ztrácíme se v mlhách, protože jsem v posledních dnech slyšel o běhu skoro samé blbosti:). Například:

-- že ostatní to nebolí..cha cha..:). Kdybyste viděli, jak jsem se po maratónu druhý den bolestivě rozebíhal...moje nejmilejší smíchy nemohla běžet, když mě viděla.. I v dalších dnech je začátek ještě trochu opatrnější, ale to k tomu pobíhání a občasnému závodění asi patří..Tak holt to rozbíhejme opatrněji:) a postupně..

-- že ostatní to mají jednodušší a snadnější.. že je běhání od začátku baví.. Blbost. K radosti je potřeba se taky proběhat:). Všechno chce svoje. Naučit se denně 10 slovíček, přes víkend stačí jen opakovat.. za rok máte slovní zásobu přes 2500 slov! Začnete běhat pomalu jeden-dva km a postupně zvyšujte.. do roka v pohodě každý uběhne maratón nebo i ultra. Ve vytrvalosti a konzistentnosti je síla:)..

-- že se zlepšujete málo nebo vůbec.. Otázka je, jestli se zlepšovat chcete a jestli to v daných podmínkách vůbec jde... Ale zase mi to přijde jako celkem pitomost. Myslím si, že pokud neřešíme svoje zlepšování, tak je pořád šance se zlepšit:). [Můj druhý maratón (první ve stromovce) na podzim roku 2009 v čase 3:41 jsem radostně považoval za svůj téměř absolutní vrchol. Žil jsem s tím, že možné zlepšení bude mikroskopické a optimistických chvílích jsem si říkal, že se během pár let třeba přiblížím k 3:35-3:30... Teď jsem taky vážně přesvědčený, že 3:04 je můj absolutně nejrychlejší maratón.. Jestli tomu tak je, nebo ne, fakt nemá smysl řešit:)]

-- že se ostatní známí/kamarádi moc zlepšili a tím pádem vás přestávají motivovat, ale začínají štvát:). Už jsou moc rychlí/dobří.. Tohle je fakt o pár facek:). O nic přeci nejde. Nějaké zlepšení je pro pobíhače jen třešnička na dortu, navíc my starší, my se budeme jen zhoršovat.. Taky se nakonec všichni budeme sotva šourat a pozor! Taky všichni umřeme..

Kdybych to bral do důsledku, tak bych se s podobným přístupem furt něčím trápil. Že řada známých a kamarádů jsou větší drsňáci:), že dokážou to nebo ono, že .. Nebudu jmenovat, abych někoho nezapomněl nebo nepřechválil:), ale já nejsem oni a oni nejsou v moji kůži. Prostě všechno je relativní a člověk by se neměl trápit tím, co je "jinde" a radovat se z toho, co má on sám..

Navíc, osobně si myslím, že mám všechno opravdu o hodně jednodušší.:)

Například mám hezky zážitek před Stromovkou, Jdu od autobusové zastávky a na dotaz jedné dívčiny, jestli vím kudy ke startu ji naviguji. Dozvídám se, že ona plánuje čas kolem 4:20.. a ptá se mě jestli jdu brzo, protože taky chci využít časnějšího startu (pro veterány a nemohoucí)? ..:).. Odpovídám, že v budoucnu asi jo, ale dneska poběžím normálně.. A že bych chtěl bych trochu rychleji s kamarády.. Ona, jestli zkusím pod 4hodiny? Povídám, no to bych moc rád pod čtyři hodiny.. Popřála mi hodně štěstí a než jsme zahnuli do brány, tak se mě zeptala, jestli jsem maratón běžel a za kolik? Nelžu a tak po pravdě říkám, že jo, že z jara mám 3:12, ... Na její udivený výraz dodávám, že ale pokora je pořád ve mně, vím, že to může dopadnout i výrazně hůř...

Prostě tahle příhoda mi udělala velkou radost. Ukazuje, že jak moc rychle nebo daleko běžíme je v nás. Jenom v nás. Je to v nás uvnitř, pokud nejsme Škorpilové a Orálkové, tak to ani nikdo nemusí navenek poznat...Není to hezký? O to větší sílu nám to může dát do dalších dní.

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)