24h ve Švýcarsku .. aneb když se pere zavoďák s punkerem:)

Domácí příprava

Všechno je jednou poprvé a všechno přináší i nechtěné a neplánované výsledky. Původně TB plánoval jarní 24h jako cíl k pokoření osobního rekordu, tak jsem to k tomu také směřoval.. 

Sice celková organizace 1.ročniku nenaznačovala úplně perfektní podmínky, délka  okruhu byla postupně upravovaná od zhruba 2.100 m až po 1754.1. Ale běžet se mělo horám na dohled, kousek od jezera.. Těsně před akcí vidím na internetu vizuálně okruh, který ve své trase podbíhá dálnici.. Už chápu proč si to TB vybral.. Efekt domácího prostředí -- v podstatě malešický industriál, chybí jen komín spalovny:)..

A tak nasedám ve čtvrtek kolem 12:34 ve Stodůlkách do Petrova vozu a stávám se součástí rodinného výletu, se zastávkou v Curychu. Abych se dostal do závodního módu, tvrdě se opičím po TB, večer piji hodně vina.. Následná ranní těžká kocovina [určitě dozvuky suchého měsíce:)]  se protahuje až do večera, který už nás zastihuje v hotelu, na francouzské části ženevského jezera. Ale co by člověk neudělal pro osobní rekord, že? Paní nám nabízí za příplatek oddělené postele, spořivě odmítáme, příplatek použijeme na snídani.. Nicméně, když za chvíli vycházíme ven v "latexu" si jít proběhnout trať, tak se chápavě usmívá a vše je jí jasné:)..

My taky všechno pochopíme.. Teda TB zkušeně nachází závodní okruh a pyšně ukazuje kolem haly kvalitní a pravý švýcarský asfalt.. Netuší, že těch zhruba 100 m, je poslední kvalitní úsek trati..:)..

Na trase se postupně vystřídají skoro všechny povrchy.. Rozbitý asfalt, cesta na stavbu, oblázková, stěrková cesta.. Travnatý úsek s hrboly a drny, které se v noci ve světle čelovek stávají celkem záludné:).. 

Je jasné, že případný rekord v podobných podmínkách bude mít neskutečnou hodnotu.. Navíc se ukazuje síla lokálního mikroklima. Zatímco na předpovědi jsou i noční teploty zespodu ohraničené 6-7 stupni, v okolí jezera a potoka vytékajícího z hor teplota klesá k nule ... tenhle drobný detail v období od půlnoci do 7 hodin dokonale prověřil moje lehké oblečeni, zejména 3/4 elasťáky :).

Pro znalce pár detailů z trati..:)

 

Není divu, že chudák TB byl večer silně zádumčivý. Bylo mi ho líto.. Já si svůj rekord/ne-rekord snadno skousnu, mám toho hodně, ale pro něj to byl jeden z jarních vrcholů sezóny..

Je zádumčivý.. :)

Druhý den přijíždíme asi 1.5 hodiny před startem, abychom vše stihli registraci, převléci se, připravit židle, stolek.. naše věci. A tady nastává ta pravá punková atmosféra. pořadatelé začínají stavět stan pro občerstvení a my využíváme místa u chodníku s dobrým asfaltem, parkujeme auto a připravujeme věci.

Zdravíme se s organizátorem, dostáváme čísla jen o fous horší než skvělá:). TB 23 a já 11.. Dozvídáme se, že čistou 24h poběží 25 lidí, několik extra štafet a jsou dvě 12 hodinovky, tak nebudeme na trati úplně sami. Dostáváme instrukce jak má být správně čip, že by nemusel dobře pípat:), nějak tomu nevěnuji plně pozornost, mam ho na noze a to je hlavní. Před koncem se ještě dozvídáme drobnou modifikaci, že se počítají jen celá kola, ale to už mi přijde jako drobná změna ve světle všech posunů a organizace trati.

Ve dvanáct je odstartováno a myslím. že hned od začátku jdeme do toho oba se zaujetím a úsilím.. navzdory všemu se postupně zlepšuji proti mezičasům z Kladna a říkám si, hergot, jak by mi to asi běželo na normální trati? :).. maratón pod 4, 100 pod 11, velmi dobře.. pravidelně vyměňuji MP3 a drží mě to pěkně v tempu. kolem 1:20 mám zhruba 1.5 hodiny náskok proti Kladnu. cítím se dobře.. Problém trochu je, že monitor s km je umístěn na konci občerstvovačky, kde teď stojí hlouček 12h běžců a štafet. tak to nekontroluji po každém kole a říkám si ještě do toho šlápnu, přidám, ať mám brzo 130-140, aby se mi ranní případné chodecké vložky lépe snášely..:)

Pak ale zjišťuji, že jsem ztratil řadu kol náskoku na dalšího, přitom mě nikdo mimo jednou TB v tom čase nepředbíhal... proto se zase soustředím na průchod cílem a vidím, že mi čip nepípá a nenaskakuje to. Snažím se domluvit s obsluhou stanice, nikdo nemluví anglicky, pak přichází jeden a říká, ať se nezdržuji, že to probere s obsluhou počítače..:).. abych to zkrátil.. Tohle mě šíleně rozhodilo.. I když je to dobrá zpráva -- nakonec jsem i závodník:)!!!  Běžím sice už pomaleji, ale pořád skoro o hodinu dvacet rychleji než jsem podle jejich měření běžel posledních 10 km. To bych ušel rychleji:). Po dalších kolech se dozvídám, že obsluha spí, co jiného se dělá v noci, že? a tak vlastně ztrácím nějak motivaci se rvát o rekord, který i na tankodromu) vypadal velmi dosažitelně.

Jdu se zkusit převléci, umýt, zahřát.. zkouším to asi 3-3.5 hodiny.. moc to nejde... beru na sebe džíny.. Říkám si, když punk, tak punk.. Aspoň těch 100 mil.. V tom oknem vidím TB jak statečně bojuje, tím spíš.. připojuji se a nakonec se nám společně podařilo zdolat obě mety. TB překonává 200 km, což má v těchto podmínkách výrazně vyšší hodnoty:)

Za denního světla se ukázaly hory.. i původní lepší cesty..

Myslím, že celkově je potřeba akci hodnotit velmi pozitivně. Poučení celá hromada. Pro mě především jedno zásadní. Nejsem velký milovník 24h, ale "rád" si ji jednou do roka uběhnu... proto žádné experimenty:). Jedině trať na dobrém asfaltu, tam, kde je to profesionálně zvládnuté, .. prostě kde se můžu zkusit poprat o nejlepší výkon... 

Ale z hlediska přípravy na Rondu, to byla nakonec skvělá volba. Sice žádné stoupání, ale členitost povrchu, boj s myslí.. a následná radost nad tím, jak nohy a tělo -- byť rozbité a neuspokojené osobním rekordem:) -- rychle regenerují.. To stojí za všechno. Bylo to krásné.. a bylo toho dost.:) Určitě zkusím posunout svůj výkon k 200, zpětně si uvědomuji, že jsem na "to" měl, stejně jako TB na svých 230 a jistým způsobem je to moje vítězství. Skvělé je, že jsem našel závodní mysl, stejně tak, jako že jsem se potom dokázal vrátit a punkově dokončit. Možná nejvíc si cením dnešní otázky svého syna.. "Asi seš ještě rozbitej, půjdeme dneska běhat"? :).. Odpověď je jasná.. "Tak polehoučku, 9-10 km v údolí, bychom mohli. Těším se na to!"

Všemu zdar! Závodění, punku a ultra zvlášť!!

12:)

Ať žije výhoda zadních pozic! Aneb hrdý mid-pack runner se chystá na 24h..:)

Před každým závodem neskonale obdivuji běžce na špičce peletonu.. mají formu, cítí nervozitu.. svazuje to.. To já -- běžec (říše) středu:) -- si všechny tyhle záležitosti můžu odpustit. Případně pokud mnou zmítá nějaká nervozita z toho, že třeba mám naběháno a že by se mohlo dařit, tak se třeba nechám srazit psem, poraním si koleno, nebo jako teď si (maličko) dorasuju nohu/y.. A hned všechno že mě spadne..:).

V tu chvíli to totiž vypadá, že jsem v totální prd*li:), takže žádná před závodní nervozita nehrozí a v klidu a pohodě se začínám na závod velmi těšit. Neortodoxně, ale logicky třeba léčím nohu nebo řeším nějaké průšvihy a paradoxně často v takových chvílích dokončuji závod v novém osobním rekordu..:)

Ano, musím se přiznat, ve čtvrtek vyrazím s TB na rodinný výlet. Petr v podstatě jede s rodinou navštívit svoje známé v Curychu a mají jedno místo v autě (doufám, že ne na střeše) volné, tak si vzpomněl na kamaráda. že se prý někde poblíž běží 24h a že bych mu mohl dělat společnost. .. Je možné, že TB bude tu historku vyprávět jinak, ale neposlouchejte ho, A) je správně..:).

V sobotu v poledne, v malém švýcarském městečku začneme kroužit. Já už profilakticky párkrát běžel do práce se sluchátky.. a i když jsem měl málo nabitou mp3, mohl jsem se poslechnout svoje běžecké hity.. Písně z dob, aspoň podle hodnocení mého syna, kdy bylo vynalezeno rádio a krávy chodily bez ocasu:). A tak budu poslouchat, o tom, že se toulá půlměsíc, že musím sebrat síly i tam, kde nejsou žádné..S písněmi skupiny ABBA se vrátím do 80-90 let abych v novém století vyskočil jako panna:), doufám, ze pro mě nikdo nebude plakat, ani Argentina:)... Při pohledu na můj playlist je mi jasné, že celá 24h bude, přesně, jak zpívá King Africa ..Bomba!:).

Držte nám palce! TB je tradičně nervózní, protože má formu jaxvinja:), a já.. však víte.. Noha je "celkem" v pořádku, pomalý běh léčí všechno.. ale běžet s ní 24h? A pokusit se uběhnout víc jak 182km? No asi si zase musím přečíst pár pohádek..I když já v podstatě mám ještě radši ty neuvěřitelné sportovní příběhy.. Sledovat výkony 68 je v daných intencích šíleně inspirující, i když mi hokej nic neříká. Nebo se synem (sice skalním příznivcem Manchester United) jsme velcí fandové fotbalového Leicesteru a sledujeme dříve neligového fotbalistu Vardyho, který pravidelně sází góly v lize i v reprezentaci jednoduše asi jako moje teta cibuli:)...

S touhle logikou sportovních zázraků uklidňuji TB, ať je v klidu, že uběhne děsně moc, můj odhad je někde kolem 222, to je krásný číslo:)... [i když si myslím, že má i na víc:)].. a já .. bez ambicí a v plné pokoře tam udělám co budu moci.. Poradil jsem mu, že pokud je nervózní, ať se utěšuje nějakou slabou bolestí těla, která v podstatě neexistuje a bude v klidu..:). Ted si vymyslel, že ho při chůzi do schodů v pohybu do strany bolí koleno, OMG! To je přesně ono! On je silniční běžec, 24h je na rovině, proč by měl namáhat koleno do strany při chůzi do schodů?:).. Prostě jsme ve skvělé formě!

Myslím, že zdar výpravy je předem zajištěn, už nejsem v suchém měsíci a pivo si pro jistotu vezeme s sebou:). Všemu zdar, ultra a šílenostem.. zvlášť!

12:)

Běh někam nebo útěk od něčeho?....aneb prosím o návrat k červené knihovně! .:)

Je jaro. Všude se vyrojily spousty nových běžců, často se parkem prodíráme s Deri přes hafo běhajících dvojic/trojic, často v gardu pes a  běžec.. Většinou se rozbíháme pomalu -- Deri musí v parku kdeco označkovat a já jako starší pán, taky začínám rozvážně. Vím, že závodit se často začíná až tak na 100km, tak kam spurtovat..:). Není divu, že už se mi několikrát stalo, že mě kolem běžící povzbuzovali, ať přidám/vydržím:), že ta radost z běhu přijde a že se dostanu určitě brzo do formy:). Souhlasím s nimi. Vydržet je potřeba:), i když -- třeba mi to nebudou věřit -- ale já běhám už několik let a stále "pro radost":), i když to třeba někdy drhne...

Už jsem vypozoroval, že na konci zimy a v předjaří se na netu objevují články -- nazval bych je "poučení z krizového období":) -- které kriticky hodnotí běh. Běh = útěk od života, šidítko a krátkodobé nalezení endorfinů... Běh, končící pro řadu nadšenců nefalšovanou kocovinou, zraněními, kolapsem, úplným vyhořením.. Nehodící se škrtněte. Aspoň tolik jsem pochopil z příběhů. Ta vyprávění (zajímavé, že často jsou hlavními protagonistkami ženy) mají velmi podobný scénář. Ženy (pro jednoduchost) v různém věku vypráví o tom, jak začaly běhat, třeba když je opustil partner, nebo když se jim něco zlého přihodilo, nebo "jenom" proto aby zhubly a našly si nějakou zábavu, smysl života,... V jistém smyslu červená knihovna postavená na hlavu. Nejdřív to nešlo, pak ale zvítězily, všechno bylo hezké a zářivé, dokonce začaly jezdit na závody, .. ale najednou se "něco" pokazilo, všechno bylo těžší, radost se úplně vytratila, nestíhaly.. až "to" na ně pomyslně všechno spadlo...

Tyhle smutné příběhy s "poučením" mě vždycky dostanou. Nemyslím to špatně, ale čekat, že těžké životní etapy se vyřeší jednoduše tím, že si obleču boty a vyrazím ven -- to funguje snad jenom v Hollywoodu. Běhání určitě pomůže si všechno lépe srovnat v hlavě, příjemně se unavit, je to svoboda sama o sobě.. Nikoho k tomu nepotřebujeme, ale zároveň můžeme i s někým sportovat, když je po ruce... Sama pozitiva a sociální jistoty, že? :).

Ale stejně jako ty nejlepší běžecké boty nepohladí, neuvaří kafe, nenakrmí dítě, nezalejou zahradu:), tak ani ten nejlepší běh/trénink sám o sobě nevyřeší naše problémy a životní kotrmelce. Možná ta zkratka běhání=spokojený život je podporovaná mezi běžci (ženami) marketingovými akcemi typu Woman challenge, kde podporu, trénink a publicitu získávají ženy s co nejšílenějším a nejdojemnějším životním příběhem... A následně se všechny ostatní dozvídají, jak běh pomáhá/pomohl srovnat si život, získat pozitivní přístup k životu, atd. Určitě ano.. ale nikdo neřekne, že si "to" musely/i (abych nás chlapy nevylučoval) vyřešit hlavně samy/i... Pak by se nestávalo, že řada následovnic, někdy i sami protagonisté těch příběhu píší svoje prozření/poučení a všechny běžce a pobíhače varují -- "Přestaňte tolik běhat, běh by neměl být útěkem, hledáním něčeho nedosažitelného"..."nejen běh, ale hlavně být fit, je lepší se projít a zacvičit si..".. :)..

Není to čistý "hejt":) z mé strany .. Já je všechny chápu a je mi jich líto.. Nicméně, jejich poučení o "útěku" a varování budí zase další vlnu úvah a zjednodušení o tom, že (větší množství) běhání škodí všem nadšencům (i blízkým dotyčného běžce)... Prý v běžecké posedlosti je běh jen náhražkou něčeho jiného.. podstatného... že je to zamaskovaný útěk z partnerských vztahů, od problémů..
A to mě vytáčí, protože tyhle řeči a zápisky přeneseně ohrožují leckde křehkou, ale fungující partnerskou symbiózu běžce-neběžce.:).
Proč třeba nikdo nenapíše poučení o vlivu koukání na televizi -- tady by se nabízela vděčná paralela o "přehlížení" vlastních problémů při sledování cizích příběhů?..:)..

Za sebe bych navrhoval a poprosil autorky o opravdový a nefalšovaný návrat k červené knihovně -- Schéma je staré, jako příběhy o lásce, všichni ho známe: Ona ho chce, on ji ne, pak obráceně, pak se oba nenávidí..:).. ale nakonec se sejdou ve šťastném obětí a v manželství a žijí spolu spokojeně až navěky. I když třeba v jejich vztahu bránilo to, že ona byla na začátku chudá a on byl jen prostý průvodčí, aby se v závěru potvrdilo, že ona je ztracené dítě naftového magnáta a on je synem vlastníka železnic, který pro svoje potěšení ve volném čase dělá konduktéra:)... Stačí jen drobně upravit a převést do řeči běhu. Například místo "žijí spolu šťastně až na věky" se dá klidně napsat "...A běhají si pořád -- kudy a kam se jim zachce..."..:)... Moc bych prosil o podobné modifikace.

Prostě tak. Většinou ani v běhu nic není tak zoufalé, jak to na první pohled vypadá, jen je potřeba se trochu (někdy víc) snažit.. Aby se i to štěstí přišlo podívat, jak nám to jde:). Miluju pohádky a rád věřím na šťastné konce. Proto, pokud to zrovna dobře nevypadá, tak určitě ještě není konec!! Nevzdávat to!

Všude je něco.. . Každý z nás s něčím bojuje... Na TGC jsem asi nějak špatně skočil/stoupl, možná hraje roli i drobné přetížení:) nohy, prostě šlapka mojí pravé-odrazové nohy při došlapu buď bolí nebo aspoň o ní vím. Je to taková tupá "skoro" bolest:). Ale léčím to. Jak jinak než pomalým během. S každým kilometrem je to lepší... Určitě!! :)... Jsem tradičně upnutý na svoji nejsilnější mantru .. "Pomalý běh léčí všechno"... Snažím se lehce držet kilometráž (minulý týden 120, teď 114).. Z pohledu léčitelského je většina mého pobíhání pomalého charakteru a dlouhých běhů tam moc nemám, i když by se také našly nějaké 30-40 km, občasné dvojsměrky a tak.. Ale musím pozvolna..

Jenže 9-10 dubna máme s TB běžet 24h. V téhle konstelaci si říkám nahlas svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele, to bude nářez.:)... A zatímco si léčím nohu, tak se na mě valí ty smutné příběhy. K tomu poslouchám samá skvělá proroctví, jak špatně skončím a kdy se mi co stane:).. Už nechávám úplně stranou otázky "Co budeš dělat, až nebudeš běhat"?  --Trhněte si nohou, vážení..:).. pokud to půjde, budu se připravovat na to, až zase vyběhnu:).. a pokud ne? Tak budu dělat něco jiného, ale na všechno kolem běhu budu se štěstím vzpomínat! Heč!

Moje pracovní úsilí a celkovou situaci opravdu nejlépe vystihují horoskopy z minulého a současného týdne...

 

I když vím, že horoskopy jsou dělané proto, aby si v nich každý něco našel, tak mám pocit, že mě to v poslední době velmi dobře vystihuje. Je to teď náročné, ale řada lidí to má výrazně těžší, proto si vůbec nestěžuji... a v jednom mám naprosto jasno:). Rozhodně od ničeho neutíkám... a věřím ve šťastné konce!

Všemu zdar! Ultra a červené knihovně.. zvlášť! 12:)

PS. Zajímalo by mě, jak u vás, také jste předmětem "proroctví" a cílem "dobrých rad" ??
PPS. Ta 24h bude nářez! Ovšem, při své zvrácenosti musím přiznat, že se na ni opravdu těším..:).

Běh s něčím, aneb nácvik městského trailu s t-birdem:)

Tak mi konečně vyndali rovnátka, paní Milerová... Ano, ano stařík má "zachráněné" zuby (ještě mě jistě čeká několik sado-maso seanci u moji parodentoložky:), ale to se zvládne) a na delších ultra už můžu konečně jíst oříšky, mandle a chroupat M&M:)...
Ale protože každá cesta ke štěstí a pohodě nevede úplně přímo a může mít i delší odbočky:), tak i já mám zatím nařízeno přes den i na noc nosit speciální "dlahy". Trochu to celou radost nabourává, ale zároveň vytváří neskutečné okamžiky, protože s pevnou dlahou v puse šíleně šišlám, zapomínám na to a veselé příhody se rodí jako na běžícím pásu:)...

Jako ve středu po ránu. Běžím si -- jako obvykle -- do práce po náplavce.. Pohodička... Přede mnou omladina kouří trávu, oblaka kouře jako u dobře zavedeného amsterdamského doupěte:)... Jak už je mým zvykem, veden kouzlem okamžiku, hned to komentuji.. "Sákryš, to je kvalitní materiál.. to je síla!" Ale dlaha v puse moje slova částečně komolí, vyhýbám se při tom jedné psi hromádce, zakopnu a málem s sebou plácnu na zem. Skupinka se zboří smíchy, částečně zhulená v záchvatech smíchu vykřikuje... "Ty voe, to je kua dobrá tráva" :). "Ten prďola jen běží kolem a už je na hadry!" :)... "Ty sportofci.. nic nevydrzej".. hahaha.."Moc ti to nelítá, sokole!"...:). Neskutecnej zážitek! Směju se tomu ještě druhý den..

Ale když mluvím o běhu s něčím, tak si víc představují běh s batohem, ve kterém nesu něco užitečného, než běh s pevnou rovnátkovou dlahou v hubě:)... Ale ani to netrvalo dlouho. Nejdříve mi volá t-bird, že se mýlil ve svém plánu na ladění formy:)... že ještě tento týden musí kvalitně naběhat 140+ km a jestli bychom spolu nějakých 30+ nedali v pátek po práci, probereme novinky a tak... Inu proč ne:). Nakonec jsme se dohodli, říkám, že potřebují něco dopravit k Martinovi VP do Suchdola a... během pár minut mám v mailu trasu, která slibuje pro mě (od práce) cca 30km, pro t-birda (z domova) o 5km víc.

Trochu se toho bojím, t-bird zocelený běháním úseků na Průmyslové, Vinohradech, Malešicích a na části jižní spojky:) pobíhá a přebíhá viceproudové silnice se stejnou bravurou, jako se top čeští skyrunners řítí z kopců do údolí... Když jsem se mu svěřil se svými obavami, tak mi to vše začíná postupně vysvětlovat a zasvěcovat mě do tajů city-trailů:)..

Musím uznat, že Petr -- stejně jako Běžící Stín -- je rozený pedagog. Jeho ubezpečení, že poběžíme postupně a bezpečně berou po chvíli za své:). Vidím, jak t-bird svým nezaměnitelným kamikadze stylem přebíhá a probíhá mezi jedoucími vozy v páteční dopravní špičce.. Jsem z toho vyděšený asi stejně jako malé děti, když je straší čertem... A on mi nevzrušeným hlasem při tom sděluje svoje tajemství městského běhu... "Semafor má funkci jen navigačního světýlka, nenech se tím deprimovat, jsou to jen takové extra barevné baterky".. "Musíš vnímat situaci jako v savaně.. auta/tramvaje jsou zvířata a ty se mezi nimi pohybuješ... Takové podružné věci, jako značky, nebo semafory nestojí za to sledovat... V savaně si také nevšímáš stromů ... "Zvířata" jsou důležitější:)... Jinak bys žádné objemy ve městě nenaběhal. Čekáním na zelenou na semaforu -- běžec nevznikne!:).

Svoje stručné lekce prokládal velmi praktickými ukázkami.. Pobíhal a přebíhal přes viceproudové silnice, mezi jedoucími vozy a máchal přitom rukama jako vojenský regulovčík na cvičení Družba:). A já? Já za ním vlál vyděšený.. Na Klárově on vyspurtuje mezi auty, následně hodí ostrou zatáčku .. Autům jsem se ještě tak tak vyhnul, ale málem mi skočili na záda mládežníci nacvičující sestavu na prknech s kolečkama..:)

Prostě ještě teď se potím, když na to vzpomenu... Myslím, že se budu nejmíň měsíc v noci odkopávat..:). Bylo to na podobně úrovni jako Stinovo školení -- jak běhat trail v Novém Mexiku, jak se přeskakuje/obskakuje chřestýš, jak ignorovat kojoty a supi, atd:).
Za takový malý vrchol považují noční běh po (neexistující) krajnici rušné silnice tuším k Nebušícím v nepřehledném úseku a v páteční večerní špičce. Nutno dodat, že t-bird navíc neměl čelovku, takže z mé strany to bylo opravdu hard-core.

Naštěstí jsme na vrcholku odbočili na polní cesty a o km dál -- na trase Šutru (a okoloběhu) -- se setkáváme s Martinem VP. Představte si to... V ústrety vám běží "občerstvovací" stanice. To je myslím sen každého běžce.:). Martin zastavuje, zdravíme se, Vyndává z batohu rohlíky s máslem a se sýrem, banán, miňonky a každému dává do ruky jeden Radegast. Popadnu Radka a začnu ho hned otevírat.. Jenže.. zrovna v tu chvíli si uvědomím, že mám vlastně "suchý" měsíc. Ajta krajta! S díky předávám polootevřené pivo Martinovi.. a pochválím se Kantovým citátem ..„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ :) .. No nicméně, za tohle jsem patřičně trpěl:), musel jsem sušit hubu až na Palackého náměstí, kde rychle v pizzerii u metra piju dvě třetinky Birrelu, zatímco t-bird si dopřává točenou 12:).

Tam už se ale výrazněji posunul čas (i kilometráž), silněji se ozývá naražená/pohmožděná šlapka pravé nohy... Uvědomuji si, že jsem slíbil svoji nejmilejší manželce, jasné slunéčko, že do 9 jsem doma:)... Ale co.. vydávám se na cestu domů.. před Barandovským mostem v kouzelných 21.12 posílám pozdravnou SMS, že tak za hodinu jsem doma:)..

Když zastavuji u silnice na kraji parku.. říkám si, je to přeci jen krása.. ten běh s něčím:).. Okamžik, kdy i to moje pobíhání přestává být samoúčelné, ale plní "přemísťovací" a "zásobovací" funkci.. Navíc pořád vnímám ten okamžik, kdy jsem na Palackého s pobolívající nohou mohl vlézt do metra, a přesto nevlezl, že? ... Nicméně, vědom si toho, že běžečtí bohové občas na mě kouknout, co dělám a jestli si moc nesviním svoji karmu:) -- tak jsem doběhl až domů, ani kousek si to nezkrátil..Nakonec jsem potěšil i svoji trenérku, která mě nabádala, abych nepropadl svoji kilometro-mánii:) a začínal po TGC s delšími běhy postupně. Rozhodně ne moc nad 30. Zastavil jsem asi 200m od domu, na počítadle kouzelných 39.99... Aspoň tady jsem slib splnil, když už jsem se domů dostal o víc jak hodinu později než jsem slíbil...

Inu.. nikdo není dokonalý:).

Všemu zdar! Běhu s něčím, kamarádům.. a ultra..Zvlášť!
12:)

Život je loterie:), aneb naším radostem (a šílenostem) vstříc...:)

(Běžecký) život obyčejného pobíhače (anglicky mid-pack runner:) ) je skoro vždycky loterie... Ne všechno se nám podaří, a často -- díky přihlašování do velkých a legendárních závodů -- je to loterie doslova a do písmene. Ale mně se to líbí. Výsledky beru s potřebným dílem fatalismu, což mi ale vůbec nebrání si všechno užívat na plný pecky. Logicky, při rostoucí popularitě ultra je průměrný pobíhač mnohokrát neúspěšný, než se zadaří a vytáhnou nás v loteriích:)... Na druhé straně to přináší i výhody. Ta radost, když se na nás dostane, že? :) a pak .. Když to nevyjde, tak jsem pokaždé přesvědčený, že mi touhle cestou běžečtí bohové dávají jasně najevo, že si "přejí":), abych byl "někde" úplně jinde.. A proto mám vždy v zásobě nějaké jiné "přání", jinou (angličané by řekli výzvu, my říkáme) "šílenost":).

A proto, prosím ...přátelé, kamarádi a všichni co sem zavítáte a sledovali jste to ... Přestaňte mi posílat kondolence k nevytažení v loterii na Spartathlon:). Přestaňte mě litovat... Upřímně, v osudí byla řada lepších běžců -- i když věřím, že bych taky velmi statečně bojoval.. Ale všechno má svůj důvod. Jak jednou vtipně a moudře podotkl Běžící Stín, s těmi závody/loteriemi je to jako s ženskejma. Když dostaneš kopačky, tak máš dvě možnosti. Můžeš tu dotyčnou začít pomlouvat, jaká je to děvka a coura, a všem kolem říkat, že jsi o ní vlastně ani nestál..:).. Nebo se nad tím zamyslet a poučit se z toho. A než se o ní (nebo nějakou o jinou) pokusíš znova, tak se víc zasnažit.. nebo se alespoň trochu lip oholit:). Tak tak..

Sice závodím proti silnému proudu času:) a těžko říci, co bude příští rok. Ale určitě se o některé závody budu snažit opakovaně. Na druhé straně krásných závodů, které jsem neběžel a kam se (zatím) dá dostat i bez loterie je tolik, že by mi vytvořily nabitý běžecký program skoro do 80:) a to vůbec neberu v potaz, že vznikají nové (a hezké a náročné) závody... Proto jakékoliv litování fakt není na místě, beru to sice jako drobné nepochopení mojí životní filosofie:), ale také jako velký projev přízně a kamarádství.. I když jste s litováním mimo, přesto všem děkuji a vážím si toho...

V běžecké hospodě tento týden jsem se snažil maximálně naslouchat, co nejméně všem vyprávět "svoje" zážitky:), navíc držím "suchý měsíc", tak ať jsem spořádaný na všech frontách:). Celou dobu jsem přemýšlel o diskusi, kde končí motivační (blogerské) zápisky a začíná ryzí exhibicionismus:). Jasně, všichni, co si píšeme, jsme jistým způsobem exhibicionisté -- někteří více, jiní o trochu méně -- veřejně se odhalujeme a říkáme na sebe .. no skoro všechno a já někdy i trochu víc:). I když by možná obrazová verze:) moji cesty z gauče na ultra mohla některé (zatím ještě) gaučové povaleče třeba motivovat... Přesto nevidím důvod ukazovat fotografie, jak jsem se změnil z roztékajícího se 45-letého obyvatele židle a gauče na normálního -- sice o 5, 6, 7 ... let staršího, ale výrazně pevnějšího chlápka:).

Tak jako tak je dobré si s odstupem času všechny svoje změny a posuny uvědomit (a pochválit se).:) Například nedávno mi přišel na revizi komína tlustý kominík, co neprolezl (širokým) okýnkem na střechu.. A já, bez jakýchkoliv problémů, hupky šupky, už jsem byl na střeše a na štítu a vymetl jsem si (sám) komín.. [samozřejmě zaplatil jsem kominíkovi za vyčištění komína i za jeho revizi:)].. Potom jsem si uvědomil, co se stalo, jaký to byl vlastně -- z dlouhodobého hlediska průlom. Totiž před tím, než jsem začal běhat (a běhat v horách), jsem měl problémy stát i na třetí příčce štaflí, při mytí oken a sundávání závěsů..
Stejné pocity jsem měl i minulý týden na TGC, i tam jsem moc dobře věděl, že proti loňsku jsem běžel v místech, kde jsem dříve "šel", protože jsem se "necítil" dobře.. A přitom normální lidí, co běhají v horách (nemluvím o horalech a horolezcích) ten šikmý sráz na jedné straně stezky vůbec nevnímají, kouknou na cestu ... vidí jeden kámen tady, druhý tam.. hup hup a jsou pryč:)... Tak "tam" ještě zdaleka nejsem a asi nikdy nebudu:), ale věřím, že se mi podaří se třeba ještě zlepšit...

Dnešní ranní (mrazivá) náladovka..:)

Ještě k tomu exhibicionismu:). Někdo může vnímat naše úsilí o náročné závody jako jasnou formu exhibicionismu. Kdoví? Hodně jsem o tom přemýšlel, dost kilometrů na to padlo:)... Jsem si ale jistý, že to všechno primárně dělám hlavně kvůli sobě, kvůli krásným horám, kvůli svým pocitům a sebeuspokojení [i když upřímně přiznám, že pochvala od ostatních taky potěší:)]. Nicméně, jako tady nebudu ukazovat fotky vývoje svého břicha:), tak se budu snažit nepsat moc dopředu o svých šílených plánech.. Stejně si to sem napíšu těsně před nebo hned po akci, případně to vyjde na povrch samo od sebe, ale budu se snažit mlčet:). Má to dvě výhody -- jednak mohu svoji nejmilejší manželce s klidným svědomím říci, že jsem se nepřihlásil, aby mě dopředu někdo obdivoval a poplácával po zádech -- jak je stařík statečný:) [nebo že nemám záklopku:)] a zároveň si svým bobříkem mlčení zvyšuji šance, že se třeba na ten běh dostanu..:).

Mimochodem, zajímalo by mě, jak vy a exhibicionismus? Jak si myslíte, že vás a vaše úsilí/"šílenosti" vnímá okolí, kolegové a rodina?

Tak jako tak, běžeckým exhibicionistům zdar!:) Ultra zvlášť!
12:)

TGC po druhé a líp, aneb návrat na Velkého kanára..:)

Naše užší skupinka, pracovně nazývaná jako HCiTB mi přijde natolik kompatibilní, že absolvovat závody, noční akci nebo jen nějaké delší proběhnutí s kýmkoliv slibuje pohodu a příjemné zážitky... Výlet na velkého kanára s Martinem VP, mým "nepřímým" bratrancem:).. nebyl žádnou výjimkou.
Doba i atmosféra je velmi tolerantní a tak už na letišti jsme se coby dva starší muži společně cestující na Kanárské ostrovy kvalifikovali:)... Jak obsluha přepážky, tak i letušky a stevardi nám bez mrknutí oka přáli příjemnou společnou dovolenou. Láska kvete v každém věku a napříč všemi genderovými skupinami, tak proč se tomu bránit a zbytečně něco vysvětlovat... S MVP jsme proto náš výlet pracovně nazvali Kocourek a Koblížek na cestě za sluncem:).. Když mě ještě Martin upozornil, že hned vedle našeho komplexu je oblíbený gay resort, vše bylo ještě jednodušší... Bylo mi jasné, že úspěšné reprezentaci iTB nic nestojí v cestě..:)

Všechno šlo jako na drátkách. Navzdory rannímu delšímu venčení Deri, posledních příprav na cestu a ještě dodělávek v práci -- jsem na letišti na minutu přesně; skoro jako bájný Shinkanzen:). Proto zahajujeme cestu stylově v leteckém salónku ... S obligátním iontovým nápojem, jak jinak. Dobře reprezentovat klub, jak víme je nejen čest, ale obnáší i jisté povinnosti:). Letadla krásně navazují i autobus v Las Palmas, a tak krásně stíháme v Maspalomas registraci i pasta párty s nezbytným pivem.. Jíme a pijeme, jakoby to bylo naposledy v životě:).

Jak říkám, všechno šlo tak hladce, až jsem čekal, kdy se něco zadrhne:). A taky ano -- Při příjezdu na "ubytovnu":), zjišťujeme, že přesto, že jsem nahlásil pozdní příjezd, na recepci nikdo není, ani nikde nemáme klíče.. Ovšem tady se -- jako při každém "ultra":) -- ukazuje pravá síla zkušeností (bydlel jsem tu v loni) -- a tak celkem snadno pronikáme do komplexu a já rovnou jdu do vnitřní skryté restaurace, s pomoci místních nakonec je voláno obsluze/majiteli na mobil.. Za pár minut získáváme klíč od pokoje a přístup na Wi-Fi a úspěšnému začátku dovolené skutečně nic nestojí v cestě:).

Druhý den už si jen kontroluji bágl, povaluji se, pospávám a mentálně se připravuji na závod.. Probíráme s Martinem naše strategie na závod..Čtu si vzkazy kamarádů, známých, připomínám si rady trenérky a Honzy Bartase:). Dovolím si kousek citovat.. 

"Rád bych ti řekl, aby ses přestal šetřit!!!! Osobák na půlmaraton mám o 2 minuty lepší a na maraton o 3. Což znamená? Já dal TGC za nějakých 19:06, takže ty máš nárok o necelých 10 minut zpoždění - tak tě čekám v 19:20, nejpozději v 19:30 v cíli!!! "




Smál jsem se ještě hodně dlouho. Každý ví, že dobré časy se dělají v sebězích, navíc HB je nadšenec/šílenec v dobrém slova smyslu. Ale protože i moje trenérka mi kladla na srdce, abych se tolik nešetřil a trochu víc závodil -- tak si na startu v Agaete tentokrát stoupám nikoliv na konec startovního pole (ale asi do 3/4), tedy doprostřed zóny 20+hodin. Vím, že po krátkém běhu městem následuje dlouhé stoupání povětšinou užšími cestami, kde předbíhání stojí hodně sil.

A tak se snažím, běžím co to dá, ale o to horší je pohled na časomíru a porovnání s loňským mezičasem -- je to vyloženě frustrující.. Vždyť jsem tomu dal takové úsilí, teď se snažím jako pako a mám výrazně horší čas. No to bude průšvih, to abych zapomněl na zlepšení času, získání kvalifikace na WS. Ale oklepu se, vím, že je příliš brzo na 130km trati něco hodnotit po 10km. Podle plánu a rad běžím noční seběhy téměř stylem Honzy Bartase ("No tomorrow"), tedy v modifikaci dědy Lebedy:).. Lehce poprchává, mlžný opar kolem, zamlžené brýle a osmekaná trať zvyšují technickou náročnost ještě o další stupeň.. Přesto a nebo možná právě proto získávám další místa k dobru. Přibíhám do Fontanales, místa startu 84km trati ještě před startem. Teď mi dochází, že jsem výrazně napřed. Přeci to údolí před tím jsem fotil vloni už za plného světla.

Přibíhám ke stanici, sleduji zástupy běžců, pískám a křičím "Veverko drž se!!".. "Veverka expres je zase pohromadě!!".. A jiné motivační pindy:). Organizátor si mě všímá a dokonce nabízí mikrofon:), ale odmítám.. Konec konců mě jistě Martin při cestě do Teroru brzo předběhne.. Za chvíli zažívám masakr:).. Asi za 30 minut mě dohání čelo závodu na 84km a vychovaně pouštím sprintery dopředu .. Nicméně každé ukročení stranou znamená nejen ztrátu rytmu, ale vždy pár minut zpoždění ... A tak ztrácím proti své nejlepší pozici 11 míst, než se dostanu do Teroru.

Tam už tradičně hledám místo, kde si koupím pivo. Chladnou noc s drobným deštěm jsem běžel v tričku s krátkým rukávem, přeci jen běhy v mrazu v "zimní" síťovině:) nesou zasloužené ovoce.. Ale teď už se začíná výrazněji oteplovat, žaludek protestuje a křičí jako silný alkoholik.... "Pivo, pivo" !!:).. Restaurace i krámek jsou ještě zavřené, jdu zkusit cukrárnu:). Bez skrupulí předbíhám frontu místních a německých turistů čekajících na ranní kávu a cukrovou nadílku.. Omluvně vysvětluji, že jsem na závodě a kupuji dvě plechovky piva. První beru na ex, ve stylu soutěže dvě piva do dvou minut:)... Objevuje se nějaký místní reportér (ověšený fotoaparáty) a obdivně říká, že takhle pít umí ve městě málokdo... Beru to s rezervou, jsme přeci jen v cukrárně:).. A snažím se vysvětlit, že tohle umí u nás kdejaká malá holka:). Poděkuji, pozdravím, se zvednutou plechovku piva zapózuji pro fotografa, ve dveřích otevírám pivo a dopíjím jej jen pár metrů před cukrárnou. Reportér lituje, že si nezapnul video, prý by to byl hit místních stránek:). Jestli bych ještě jedno nevypil na kameru?:)... Zodpovědně odmítám.. Nemám nejsilnější žaludek, navíc závod je teprve v začátku:).. Přede mnou dlouhá stoupání .. A hlavně -- žádné zdržování, nechci minout okamžik, až mě bude předbíhat Martin. Chvilku si popovídat a pak zase každý budeme bojovat svůj závod..

Začínám stoupat do kopce, pořád se ohlížím a říkám si, jestli jsem nepil to pivo v Teroru přeci jen pomalu.. Jestli mi Martin neutekl tam? Ale kdepak!! V kopci, jestě na schodech, ho vidím podle mnou a zdravím ho silným hlasem:).. Za chvíli jsme spolu, svorně zanadáváme na komplikace po startu ve Fontanales, ale už je čas Martina vypustit.. Jde v kopci jako čerstvě namazaný stroj a mně to přeci jen trochu drhne:), nebo mi také mysl říká .. Klid.. Opatrně.. Máš náskok..

Abych vysvětlil -- jak jsem si dělal kontrolní mezičasy, tak jsem se domníval, že odpovídají času v závodu a ne času na hodinkách -- a protože se startovalo v 11 večer, mám proto proti loňsku asi 1.5 hodiny náskok.. Závodní motivace tím pádem trochu ustupuje do pozadí:), teď to pivo a kousky jídla udržet v sobě ... možná by taky nebylo od věci sundat čelovku, aspoň z hlavy:) a nasadit "nevěstu", tedy Sahara kit na hlavu.

Daří se mi to až na další stanici:), zpomalil jsem a výstup na Garaňon absolvuju v plném slunci a silném vedru.. Kdybych tohle čekal, že? To bych se asi kousnul:) a pak se léčil v útulném prostředí G. Tak tak.. To je krásné na ultra, že všechna ta "kdyby" tady vyznívají ještě veseleji než v normálním životě. A tak jdu, co noha nohu mine, rozhodně hůř než vloni.. spálené ruce od slunce, s ostře vypálenými rudými pruhy mě utvrzují v tom, že boj o metu 27 hodin bude ještě náročný:).
Ale co mi přijde na ultra nejhezčí je to, že i když to vypadá, že se všechno hroutí a v popel obrací.. tak tomu ani zdaleka tak není:).. Nesmíme tomu podléhat!!!  Najednou v sobě nacházím sílu a říkám si nahlas.. Půjdeš to klidně ještě hodinu.. Až tam budeš, tak tam budeš.. Pak se sebereš a poběžíš dál. Je to tak, jak to je.. A bude to tak, jak to bude:).. Jen je potřeba tomu dát maximum.

Nakonec jsem skoro o 1:45 dřív na vrcholku Pico del Nieves a čeká mě dlouhý seběh do Tunte. Tady jsem si paradoxně věřil.. Odhodlán i zvracet za běhu, kdyby to bylo nutné (nebylo), horní část běžím velmi konzistentně a zkušeně. Přicházejí tradiční "Tatranské chodníčky" a ... najednou jsem konfrontován těžkou otázkou.. Jak moc si věřím, jak moc chci riskovat? Vidím kolem sebe několik nepříjemných zranění .. Vyražený zub, ošklivé pády, .. A pak si srabácky řeknu.. Honzo, cíl je jasný. Nerozšířit řady zraněných běžců.. Zlepšit se o hodinu a zajistit si kvalifikaci na WS:). To teď všechno držíš ve svých rukou. Hlavně klid. Zbytečně neriskovat.. Poběžíš, až to bude možné..

Nakonec se dostávám i v dlouhém seběhu do Ayaguares do vláčku.. Nepředbíhám.. Asi bych něco běžel rychleji, asi bych jedl a pil:).. Takhle poskakuju a jdu, ale blížím se k cíli.
V autobuse a na startu mě zdravil jeden německý běžec z loňska.. Hned mi vykládá, že organizátor vyslyšel stížnosti a modifikoval cca 9km doběh vyschlým řečištěm a dalšími asi 3-4km ve vybetonovaném korytu řeky. Neznám nic lepšího:). Podle mých zkušeností z Magredi soudím, že mnozí ředitelé ultra závodů na jihu trpí "říční" úchylkou., jinak si to neumím vysvětlit:). Kdyby mi to Germán nevykládal, tak by se mi ta pakárna daleko lépe snášela:).. Takhle jsem pořád čekal, kdy se to zlepší .. A ono nic:). Tedy vlastně modifikace byla hlavně v tom, že se z vybetonované části extra 2x vylézalo a zase slézalo:). Tam jsem aspoň mohl udělat dobrý skutek a pomoci jedné běžkyni s totálně odrovnanýma nohama:). Vyslechl si stížnost jednoho spolu-poutníka na špatnou kilometráž, například ještě v korytě řeky jasně zářilo znamení 1km do cíle.. Ale bylo to minimálně 1.8-2.. Ovšem my, co jsme zocelení občasnými Olafokilometry.. My si jen řekneme.. Až tam budeme, tak tam budeme..:). Konečně se drápu z řeky a znova mě překvapuje, že beru hůlky do jedné ruky a nad poměry rychle, řekl bych "závratnou" rychlostí asi 6minut/km:) se řítím do cíle.. V posledním úseku tak předbíhám jednotlivce i malé skupinky.. Sílu a zaťaté pěsti si vychutnám v cílové rovince. Co víc?  Martin i když doběhl o víc jak tři hodiny přede mnou na mě čeká v prostoru cíle a zachycuje můj doběh.. Bereme taxík na hotel.

Užíváme si tu sílu.. Vzájemně si gratulujeme. Martin běžel nejen famózně, ale i skvěle zachytil atmosféru závodu.. Když v pondělí před čtvrtou hodinou "spěcháme":) na ranní (dělnický) autobus na letiště jsme pořad plní zážitků. Bylo to krásné, všechno se podařilo.. Martin snad ve zdraví přečkal i všechna moje vyprávění..:)..

Všemu zdar! Ultra, kanárům a kamarádům zdar!
12:)
Adios! Vaya con Dios!!

PS. Nakonec jsem se zlepšil o skoro 2.5 hodiny [25:30], o 10% celkového času, 25. v kategorii M50, 332 celkově, 518 dokončilo, vyběhlo o 265 víc.  Děkuji všem za moc milé vzkazy a povzbuzování. Až mě to dojalo.. Fakt!!!
PPS. Nějaká další foto postupně doplním.. Martin má krásnou dokumentaci.. Dovolil jsem si použít i jeho video.. DÍKY Martine!

Přerušované běhy, odvrácený Pomalý březen.. aneb vzhůru za Velkým kanárem!

Lidé většinou berou přerušení své oblíbené "činnosti", jako něco nepřirozeného, ale jak nás učili na v kurzu ML, je potřeba vidět věci dialekticky:). Ať už ten střih a přerušení způsobilo cokoliv.. moje zaběhnutí do lesa, hovory s domorodci, uklouznutí, nebo jednoduše čekání na Deri -- často se tím nálada změní.. Stejně jako jsem začínal běh s vycházejícím sluncem, přes mlhu a depresivní náladu na mostě, po zářivě jasný den a modrou oblohu na Václavském náměstí..
Nebo v sobotu. Deri si lehla u potoka na cestičce a nechtěla běžet. Zkouší, jestli se pro ní vrátím, připnu ji na vodítko, nebo dokonce nepoponesu:). Klasicky teriérka zkouší, co všechno jí projde, co všechno snesu..
Zatímco večer v parku, kde jsou ostatní psi, malé děti, když není vidět, tak mám horší pozici.. ale tady, tady jsem pevný jako skála. Volám.. "Poběž ty mrcho!" a už jsem od ní postupně 30-50-80 m a ona furt sedí. Děvka! Pískám a volám. "Nechám tě tady a sežerou tě medvědi"!!..
Nevšimnu si, že celé to divadlo sleduje jeden velmi pobavený divák ..starší turista, který nevydrží a svým vstupem se dostává hned na scénu.."To jste na toho pejska pěkně tvrdej.. Chudinka!".. Povídám, chudinka jsem já(!). Nechal bych ji doma, ale to by řvala tak, že by vzbouřila půlku Stodůlek. Vysvětluji -- Je to fenka, tvrdohlavý teriér, typická (žena) .. Má vzdorovací období.. Neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. Za chvíli bude lítat kolem mě jako blázen..:)
 
Chlápek kontruje -- Kdepak, to je malej pejsek, je mu zima a je unavenej.. A v tom se kolem prožene moje malé chlupaté tornádo a začne kroužit svoje bleskurychlé osmičky a vzápětí hupsne do potoka.. Jjo, snažím se to nějak shrnout. S bláznivejma ženskejma je to náročnější, ale za to se člověk nenudí:)..
V úterý jsem nakonec s kamarády neběžel noční pivní běh. Jednak by to bylo šíleně náročné v práci, sotva bych se stačil převléknout na začátku a na konci běhu:) a jednak mi moje trenérka řekla, že těsně před závody se nemají dělat punkové akce.. Nejlépe se teple oblékat a pobíhat decentně, abych neprochladl, nezranil se a šetřil síly na závod..
Slíbil jsem to obratem, ani ne proto, že slibem nezarmoutíš:), ale protože jsem to myslel upřímně. A tak když druhý den při plánovaném zpátečním běhu domů zjišťuju, že jsem si nechal doma bundu a že mám s sebou jen tenké tričko s dlouhým rukávem ze známé "zimní síťoviny"..:)..mám výčitky. Nakonec nacházím v práci ještě jedno tenké tričko s krátkým rukávem a běh je zachráněn.. Teda stejně byla mi zima, no jako sovětském filmu:).
Týden pokračoval stejně překvapivě jako pěšcový průlom v šachu:)... Jedna kolegyně v práci mi totiž začala vážně domlouvat, že jsem silně závislý na běhu a že bych to měl omezit. Zkusit, jestli prý dokážu měsíc neběhat! Chápete to? Prý, že u mě je to jako silný alkoholismus.. [No tím evidentně trpím taky:)].. Měl bych určitě zkusit měsíc neběhat -- podobně jako lidé podstupují test, zvaný "Suchý únor":) [během měsíce února nepijí alkohol]. Že by... "Pomalý březen" ??. No fuj! Tak tuhle myšlenku jsem okamžitě zavrhl, copak já jsem závislý na běhu? Vím, že bych to dokázal, ale ochudit se nějakým hloupým dokazováním :) o radost z pobíhání? O potřebnou sílu v nohách na náročná ultra? Ani náhodou..:)
Naštěstí jsem (ve stejný den!) se svoji trenérkou probíral nadcházející Transgrandcanarii a to mě zase vrátilo do normálu. Slyšet povzbudivá slova, že sice běhám pomalu, ale konzistentně, že se začínám postupně zrychlovat a získávám sebedůvěru v kopcích... A hlavně, že se nemám tolik šetřit:), ať na závodě lépe prodám to, co mám naběhané v přípravě..
A proto "Pomalý březen" přenechávám zavislákům, mě se rozhodně netýká! Blíží se Velký kanár, těším se jako malé děcko! Projdu si svoje loňské poznámky, připomenu si trať, osvěžím seznam věcí na cestu a začnu balit.


Život je krásný! Naším závislostem zdar, ultra zvlášť!
12:)

Běhy s přívlastkem:) [pivní, večerní a společenské], aneb ultra zdar a kamarádům zvlášť!

Po Ledopádech jsem si žil zase tak nějak v poklidu. Udržoval jsem si svoje průšvihy, nedodělky a vědecko-pedagogické úspěchy :), v rovnováze.. Tradičně v bojích o každý metr -- to byl nefalšovaný průměr.. slovy Hymana Kaplana -- nelítal jsem v luftu, ale neležel jsem v rákvu:).. Když v tom mě zasáhla e-mailová smršť odstartována naším reprezentantem, (dánskou Sněhurkou), t-birdem.. Prý, že jsme dlouho neměli nějaký noční (pivní) běh.. Mezi řádky člověk mohl číst takové ty nevyřčené výčitky o tom, že každý vztah (i ten spolkový) je potřeba udržovat a rozvíjet..:).

Chtělo se mi odpovědět, že například my s Malým medvědem jsme docela nedávno spoustu piv urazili při nočním punkovém závodě na ledopádech; on mě pod falešnou záminkou vytáhl na nepravý noční běh se ženou(!), atd.. Ale! neřekl jsem to!! :) Přeci jen, bylo by to rouhání. Blíží se Mezinárodní den přátelství, který si skauti nastavili na 22.2 (nádherné datum).

Prostě tak, sklapnu:). Protože tady často různě děkuji běhu a kamarádům a vždycky si přitom uvědomuji, že zatímco obecná zkušenost říká, že po 40+ (natož to 50+) normální člověk už jen kamarády ztrácí, tak právě spolková činnost:) -- v mém případě běhání ve vlastenecko-pivním spolku -- má efekt naprosto opačný.

Však to znáte. Zkuste s někým párkrát běžet delší závod, dlouhý společný běh, klidně i po nocích přes hospody domů, podniknout nějakou (běžeckou) výpravu .. A najednou se ze známých, stanou kamarádi a z kamarádů ti nejlepší:). Netvrdím ideologicky, že je to vlastní pouze běžcům, pobíhačům a turistům.. Znají to určitě rybáři, myslivci, lyžaři, horolezci, potápěči... ale já, stejně jako "Olda":), jenom běhám, tak nemůžu porovnávat ostatní činnosti.:)

Abych to zkrátil. Ve skupině HC iTB na výzvu t-birda zaznělo unisono, že jsme ještě z Benešova do Prahy neběželi, což vyvolalo silné znepokojení, aby to benešovští občané nebrali špatně a že bychom to měli co nejrychleji napravit. Takže hned v úterý večer se sejdeme na Hlavním nádraží a tu "křivdu" napravíme..[Tady si dovolím poznamenat, že taky z Chebu, z Vídně, Drážďan, z Waršavy, Amsterdamu, Říma, nebo i z Copenhagenu ..abych přidal pár dalších destinací... jsme také ještě neběželi:)]

Má to takovou malou předehru. V úterý po raním venčení Deri, narychlo uklízím vyprané běžecké hábky, dávám zároveň -- jako obvykle -- věci na večerní běh do báglu a spěchám do práce. Tam celý den (!) pilně pracuji, a začínám se chystat na cestu až těsně před 18.hodinou. Venku se začíná silně ochlazovat a já zjišťuji, že teplé, dlouhé zimní elasťáky jsem si (hlava děravá) nechal doma.. Zaklínám se naší tradiční klubovou mantrou -- Co nemáš, nepotřebuješ -- a vytahuji tenké, opravdu tenké elasťáky, co mám do fitka na spinning:). Martin Veverka Pražsky, když mě na hlavasu viděl přicházet, tak se mu v úsměvu roztáhla pusa od ucha k uchu. Prý zase zajímavá inovace = tenká "zimní" síťovina:) na dolní části těla... A co jsem si vyslechl od těch mizerů o tom, jak se mi (navzdory věku) krásně zapalují lejtka. No promrzl jsem jako treska v Nowaco mrazáku:)...

Ale postupně. Ve vlaku ještě rychle popíjíme startovní pivo, pobuřujeme spolucestující -- nám starším, pomalejším a odpovědnějším je jasné, že noc bude chladná a na rozdíl od Limonádového Joe jsem si teplé prádlo nechal doma:). Navíc .. zítra od brzo ráno musíme všichni ve svých zaměstnáních standardně fungovat... Takový skrytý rozměr společenských nočních-pivních proběhnutí.

Chlapci mě v Benešově udivují detailními místními znalostmi. Například, kudy se vyhnout opilcům, kde se dá odbočit ke křoví a tak:).. Největší z navigátorů, Malý medvěd nás neochvějně vede nejen po zpevněných cestách a asfaltkách (tak znělo zadání od t-birda), ale hlavně tak, že stihneme i při té bídě dvě pěkné hospody po cestě:)... Nemůžu odolat, abych virtualitu Mm neoslavil letmou fotografií, vystihující atmosféru - nazval bych ji navigační on-line pivo:). Na půllitru piva má položený telefon s navigací a pokud zrovna neupijí, tak komentuje další body cesty, případně operativně mění trasu.:) Já jsem to zažil už několikrát, ovšem pokaždé je to jako když se díváte na virtuóza při jeho parádním sólu na jednu strunu... kdo umí, ten umí..:)

Jako tradičně, v hospodě si vypínám GPS, protože na mě furt pípá, jenže si ji potom zapomínám zapnout.. a tak (ostatně jako vždy), mám nejen méně km než ostatní, ale dokonce běžím i kratší dobu (!)... Takže když se snažím vyprovokovat vpředu běžícího t-birda a předbíhám ho těsně před "rychlostní" kontrolou (cedule obce s rychlostním omezením), tak to Mm lakonicky komentuje, tobě se to závodí, když máš o deset kilometrů míň, co?:)...

Ale konec krásný, všechno krásné. Součástí cesty je i běh lesem Okrouhlík, kde všichni chválíme Tomášovi, jak to má pěkné, cesty udržované, přesto v růžovkách je běh lesem jako krasobruslařská exhibice.  Jak postupně promrzám, hlavně v oblasti třísel, bojím se, že si i něco natrhnu:). Čas neúprosně pokračuje a je mi jasné, že u IKEMu, nepohrdnu teplem automobilu a nabídkou Martina VP. Tak tak.. Zatímco známý tvrďák t-bird nejen běží 10km na start, ale dobíhá i dalších 50 až na Vinohrady.. Tak já (věřím, že moudře) si po 42 km sedám k MVP do auta. Koneckonců, už je dávno po půlnoci, domů ještě asi 15 km. Zima mi je, že bych mohl soutěžit ve finském finále Miss mokré tričko:)... Doma je mi odměnou krásné vítáni s Deri, maratónská distance dosažená, společenský i sportovní rozměr večerní akce zachován a ještě zbylo i na nějaký spánek... sama pozitiva..:)

A tak když za pár hodin vstávám a bloudím s Deri po Stodůlkách, abych potom prchal do práce -- tak si opakuji společně s básníkem.. Bylo to krásné a bylo toho dost:). Večer, když se kolem 8h večer vracím z práce, tak si připomínám -- na tohle mysli, Honzo.. Až ti zase na trase bude ouvej:). To dáš.. Protože ultra -- aspoň v mém hobickém chápání -- vyjadřuje i určitý životní styl. Zkusit to... vtěsnat zajímavé zážitky do všedního dne... zažít si svoje krize, překonat je.. ale hlavně se z toho (ale ani že sebe).. nepo.. tento:)

Všemu zdar! Ultra a kamarádům .. zvlášť!
12:)
PS. Místo toho, abych myslel na ladění formy před Velkým Kanárem chlapci se stačili bleskurychle dohodnout, že příští týden bychom si zase mohli večer někde dát pivo a maličko se proběhnout... Jak že to říkala moje maminka a babička? Hanzi.. ti tvoji kamarádi.. ty tě přivedou akorát tak do průšvihu:).

Růžová je naše barva.. aneb kolika% vlastně jsem?

Před koncem roku mi nechával P.V., známý široko daleko jako t-bird, zprávu o tom, že ve Stěrboholském Adidas outletu mají boty A. boost-energy v neskutečné slevě za 1.380 Kč. Boty kromě navigace a vaření kafe, prý umí úplně všechno.. Samy se odráží, samy skáčou, samy běží.. a do cíle nás vždy dovedou..:).. Prostě po sérii e-mailů tohoto typu, jen otrlejší jedinci odolávají.. a já -- jako slabší kus -- po práci volím optimální trasu MHD, abych navečer, stejně jako Dr. Svěrák při pátrání po básnické sbírce "Divoké větry".. mohl t-birdovi poslat lakonickou zprávu.. "Mám je"..:)

Ovšem od té doby botky nějak ležely v mé kouzelné skříni, protože jsou to přeci jen silničky a já víc běhám po různých stezkách.. Ale t-bird znovu zavelel, že bychom měli udělat nějaký noční běh a že poběžíme po silnici -- protože my dva musíme zaběhnout "růžovky":) -- tak bylo rozhodnuto.. Musím je přeci jen vytáhnout a vyzkoušet, ne že budu čekat až na večerní běh z Benešova!

A tak jsem v týdnu dvakrát absolvoval dvojsměrku v růžovkách.. Pozor, boty mi přijdou naprosto skvělé, 4 tisíce bych se zdráhal za ně dát, ale 1.380? Asi koupím ještě jedny!! :)

Jeden můj známý to v úterý komentoval slovy, že nečekal, že zrovna já a růžové boty?? Což podle mě vede k hlubokému nepochopení stavu věcí. 1) nejsou růžové, ale mají ostrou lososovou barvu:) .. [to když jsem mu řekl, tak se málem udusil, že mluvím stejně, jak Belmondo ve Zvířeti:)] a za 2) je to barva kterou nosí muži, kteří jsi jsou jistí svoji sexuální orientací. Na jednu nebo na druhou stranu:). Pokud zrovna výrazná barva zlevnila nějaké boty na běhání, ... o 60 a více procent.. Tak tady jsem!! ... Klidně růžové puntíky:)...

Nicméně dotaz mého známého -- kolika procentní vlastně jsem -- mě vedl k zamyšlení.. Hergot, jako správný statistik odpovídám po pravdě, že doufám, že to bude pod 4%:)... Tedy pokud se hodnotí kilometráž a věk, případně ještě i úsilí.. třeba bych se dostal i do 1% :).

A tak uběhl zase týden v cíleném úsilí.. V práci, doma i v v tom svém pobíhání:) naštěstí řada stresových faktorů šťastné odezněla a tak jsem jen (tradičně) bojoval s časem... Dvojsměrky na začátku a konci týdne byly výrazem silného úsilí [slovy kolegů -- hraničících se zoufalstvím:)]. Jedna mladší kolegyně v práci říkala.. Hele já jsem tě viděla v úterý běžet do práce a vypadal jsi celkem zdrchaně:). A já si myslela, že jsi takový ten radostný běžec, že běháš pro radost? :)... Odpovídám, ale samozřejmě, že běhám pro radost, jen to občas.. není tolik vidět:), ale na tom, že běhám pro radost, to přeci nic nemění, že? :)

Stejně jako dneska, když se dvojsměrkou vracím domů, a při náběhu do údolí se můj pozdní oběd toužil podívat, co se tak zajímavého děje venku:)... Zastavím, maličko jsem si ubliknul:), a jedna paní v kouzle sdíleného okamžiku to hned komentovala otázkou.. "Vy ale intenzívně trénujete, co?"..:) Odpovídám už naučeně.. Ale kdepak.. Já běhám pro radost!! To moji kamarádi.. To je jiná liga!:)
Paní se hned se zájmem zeptala.. A jako jak? .. No víte my máme dvě hlavní kategorie. Jedna je magor junior.. a druhá je starý pitomec... Stačí letmý pohled a víte, kam patřím:).. Utřel jsem si pro jistotu pusu:) a vyrazil decentně údolím vzhůru domů.. Protože -- běhat se musí.. A protože -- pro naše sny je potřeba občas něco skousnout, nebo občas něco "upustit":).

V týdnu se mi podařilo mnohé.. I Deri se mnou (a s dcerou) běžela do práce.. Při tom všem naběhat, co mám v plánu mi občas připomíná "Mission impossible" .. ale když jsem dneska (v pátek) doběhl večer domů a koukl se na počítadlo.. Tak jsem se musel pochválit.:)... Život je krásný. Až se jaro a TransGrand Canaria s 24h zeptají, co jsem dělal v zimě -- budu moci po pravdě říci.. Tradičně -- bojoval jsem o každý km a dal jsem tomu skoro všechno:)...

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
Ať žije růžová, a všechny její odstíny, protože nám dávají šanci si koupit levně běžecké boty!:)
12:)

PS. Teď jsem si vzpomněl, že jsem byl v úterý naprostý Olda... Paní vrátná, když jsem odcházel na dvojsměrku domů.. se mě ptá: "A co vy vlastně děláte za sport.. tedy myslím, když neběháte?"..:).. Povídám, Jak neběháte!!?? Já přeci běhám furt! .. Olda, jak vyšitej..:).

Jak Honza ke kamarádům přišel, aneb začátek mojí cesty k horskému ultra:)

Čas od času se zvedne opona a člověk má šanci se nečekaně vrátit "v čase" a podívat se na rozhodující momenty ve svém životě, které v té době (pochopitelně) vůbec nevypadaly jako rozhodující..:). A to je na tom všem to nejkrásnější...

V pátek mi totiž napsal Pavel Veverka Sudetský (VS), že při úklidu počítače narazil na fragmenty video sekvencí z naší první sudetské výpravy a že pro mě "obratem" vytvořil video, na oslavu naší první akce a hned mi poslal odkaz. Málokdy se mi stává, že jsem jedním z hlavních aktérů "celovečerního" filmu (celkový čas v minutách je hasičsko magický: 3:33) a tak se musím podělit:).

Pro lepší pochopení začnu možná maličko dříve.. V červnu 2013 se mi nečekaně ozval (v té době ještě neznámý) Pavel K. ,jestli bych -- týden po Silvě (!) -- se s ním místo jeho parťáka neproběhl na 2.etapě horské výzvy. Ano, je to přesně, jak říkám, odjakživa jsem byl takový YES-man.:). Souhlasil jsem a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí.. Z Pavla se vyloupl -- přesně jak jsem čekal -- zkušený horský vůdce, pohodář, nebyla to žádná prsatá blondýna nebo úchyl:). Moc jsme si společný běh užili a já se od té doby pyšním titulem "Veverka náhradní", coby náhradní člen týmu Veverka express.:)

Rok 2013 byl pro mě běžecky nesmírně převratný, v srpnu jsem uběhl svoji první stomílovku (Leadville 100M). Vrátil jsem se takový rozpolcený. Na jedné straně to byly skvělé zážitky, zároveň jsem si přiznával, že já se svoji závratí, nedostatkem zkušeností, kilometrů, zdatnosti a bůhvíčeho dalšího potřebného..asi standardně náročná horská ultra nebudu běhat.

V tomhle rozpoložení mě v září, 2013, necelý měsíc později, zastihla první společná (poznávací) akce "Veverka express týmu",v Jizerských horách, viz následné video.

Chlapci mě v rámci výcviku vzali a donutili:) vylézt na nějakou tu skálu (konkrétně to byla Lysá skála).. Tedy v mém chápání to byl náročný horolezecký výstup:), pro znalce je to pochopitelně turistika. Ale nejen tím výstupem, ale i společným během v Jizerkách se všechno změnilo...

Dodnes jsem přesvědčený, že právě tenhle výlet byl přelomový.. I motiv blogu se změnil z rozkvetlé louky na hory v pozadí:), začal jsem (úspěšně) bojovat se závratí ... a hned jsem se (zatím tajně) rozhodl, že v dalších letech připravím a vyzkouším náročná evropská horská ultra....:).

Proto Veverkům patří můj velký dík -- Ultra zdar a kamarádům zvlášť!
12:)

Pár vysvětlení na závěr.

• Modře je mapě značená tradiční modrá hřebenovka (odtud i název videa, jsme přeci v Sudetech)
• Video sekvence je pro mě krásně památeční, ovšem -- muzika znalce naprosto rozseká:), neboť dle vysvětlení VS, onen kraj nese ve skautských a trampských ohlasech název "Island" a prý též průvodní píseň Miky Rivoly byla inspirovaná (drsnou) návštěvou Jizerských hor:).
• Je krásné si povšimnout, že při sestupu ve spáře jsem uvázl za "ňadra", respektive za láhve:). Ten závěrečný sestup, kdy jdu opatrně po skále..potřebuje vysvětlení. Pod námi je totiž asi 50 m sráz a VS balancuje na jeho okraji a filmuje nás..
• Povšimněte si prosím, že já jediný dodržuji sudetskou tradici kalhot pod kolena. Inu též pocházíme ze Sudet:).

Ledopádová "stovka", jako akce SWAT:)

Moje účast na Ledopádové stovce, byla do poslední chvíle ve hvězdách... Proto jsem se nakonec ani nedomlouval s nikým na společné cestě. Nechtěl jsem ty šoky kolem sebe na nikoho přenášet:). Plán zněl jasně -- když všechno půjde, v pátek pozdě odpoledne sednu do auta, přijedu sólo na start - sejdu se s Malým medvědem, odběhneme závod, maličko se zkulturníme a vyrazíme zpátky. Žádný velký polehávání:), doma na mě čeká práce a Deri:)...

I od mojí trenérky jsem měl jasné pokyny... Žádný velký závodění, je to těžký závod, hlavně se nezranit. Pojmout to celé jako kvalitní a potřebný trénink. Nikde se ale zase zbytečně nezdržovat, vyzkoušet seběhy, posílit nohy a mysl:). Moje nejmilejší to celé shrnula -- Hezky běž! Nijak se neloudej, už se na tebe těšíme..

Díky skříni je balení rychlé

A tak v pátek v pozdním odpoledni rychle cpu věci do báglu a do příruční tašky. Ještě spěchám rychle vyvenčit Deri, a tak žádný div, že vyjíždím o hodinu později, než jsem chtěl. Nepřevlečený, ve "psím" oblečení, nemám ani na nohou běžecké ponožky, ani vodu v lahvích. Dvakrát se vracím a vystupují z auta. Jednou pro hůlky a podruhé pro celý batoh s věcmi a lahvemi na vodu:). Zaklínám se svojí nejsilnější mantrou "Nejhorší je smrt z rozděšení":) a razím směr Mikulášovice. U Ústí jsem skvěle zabloudil. U rozestavěné silnice mě navigace tvrdošíjně nechá po okreskách objet okruh a znovu se vrátit před zákaz vjezdu. Mělo mě to varovat:). Moje přiblížení do cíle připomínalo Švejkovu cestu do Budějovic. "Teta Garmina" -- jak navigaci důvěrně oslovuji -- mě protáhla lesy a úzkými asfaltkami, neobydlenými končinami. Najednou vidím cedulku Mikulášovice10 km. Uff, to stíhám.. Po chvíli zabočíme zase do lesů.. Po čtvrthodině jízdy jsme v civilizaci a v ní cedulka, Mikulášovice 12km! . Ještě, že 12 je moje šťastné číslo, jinak by mě asi museli křísit.:)

Ve 20:50 zastavuji na parkovišti u potravin a začínám shánět školu a Malého medvěda. Ten mi naštěstí vyzvedl čip, takže mám nakonec asi 30 minut na to, abych se převlékl, nandal věci do batohu, zjišťuji, že jsem si ještě nevzal běžecké boty:), hůlky a že nemám nic na pití v lahvích. Přes zástupy běžců na startu se rychle prodírám a sprintuji k autu... Zavírám auto, vybíhám ke škole a už začínají odpočítávat(!). Naštěstí proti Pražské 100 si už zkušeně domlouváme, že MM bude na konci startovního pole.. Na začátku běhu nemám upnutý batoh, nasazenou čepici, v zubech držím klíče od auta, na ruce a kolem pasu navlečené čelovky, zápasím s hůlkami..:) . Upadla mi jedna hůlka a mapka a kousek se pro ně vracím, což Tomáš vtipně komentuje, že bez kontrol by mě diskvalifikovali, ale že bez klíčů od auta bychom byli totálně v háji -- oba dva:).

Ale přesně jak jsem říkal.. Nejhorší je smrt z rozděšení:), a tak běžíme a postupně sbíháme lidi před námi.. Nasazuji si čepici i čelovku, klíče zatím zapínám do kapsy u bundy, definitivně je dávám na dno batohu až na cca 50 km.. Jo jo, doba je děsně dynamická:)..

První a poslední výměna ponožek

Olaf a jeho družina se asi na mě a podobné vyloženě natěšili.. a tak se můžu pocvičit v lezení po rozhlednách, žebřících, uvědomit si, že závrať je něco, s čím se -- slovy psychologů -- dá úspěšně "pracovat"..:). První část závodu je pěkně běhatelná, postupně stahujeme další a další běžce.. Dokonce ještě u 60 km běžíme na úrovni Jerryho a Kristýny, což mi přijde na trénink už hodně slušné tempo. Stejně jako Lotrando, který slíbil otci, že nebude pracovat a dostává odpověď, že kácení stromů není žádná práce, ale "šolíchání".. Tak já na svůj dotaz jestli už jsme nezačali závodit, dostávám od Malého medvěda ujištění, že jsme v tréninku a v hospodě zase nijak nespěcháme. Houbelec! :) ...

Nic neříkám, jsem doslova a do písmene praštěný. Asi na 20km jsem přehlédl silnou větev a naběhl na ní. Rána do hlavy jako baseballovou pálkou. Málem mě to omráčilo. Jako v komiksech vidím kolem svojí hlavy hvězdičky, chce se mi zvracet. Pomalu to rozbíhám, asi po minutě v seběhu si málem vymknu kotník. Bolest .. no jaxvinja:). Ale jak jsem se začal soustředit na bolest kotníku, přestalo se mi chtít zvracet a hlava přestala bolet:). Přesně jak radí přírodní lékař... Nejlepší na bolest hlavy je sníst dvacet sedmikrásek. Až budete zvracet ty sedmikrásky, úplně zapomenete, že vás kdy bolela hlava..:)

Roztržený nesmek

Závod nám krásné plynul. Jak říkám, první část připomínala pověstné Jarní Šluknovsko, rozbahněné louky a polní cesty... Několikrát sebou švihnu, jednou se mi podaří rozštěp, podruhé téměř dokonalý provaz mě ubezpečuje, že stařecká ztuhlost ještě není úplně definitivní..:). Pak jsme ale zabočili do ledopádové části a bylo mi jasné, že jakékoliv predikce času vezmou za své:). Myslím, že jsme vylezli (jako tradičně) na všechny žebříky, řadu z nich pro velký úspěch tam i zpět:), většinu schodů jsme také navštívili. S turisty se motáme na zledovatělých stezkách pokrytých vodou. Jak jsme na začátku trénovali povely "nesmeky nasadit", "nesmeky sundat".. tak Malý medvěd už v tom získal dokonalou bravuru, i já jsem se také posunul dál.. Poškozené lanko na jedné botě se konečně utrhlo:), takže nasazování vyžadovalo výrayně lepší grif:).

Když jsme se ještě proháněli s Kristýnou a s Jardou, tak si říkám.. Nějak to pěkně běhá, copak se asi (v rámci dobrého tréninku) zase po*ere?:) A taky, že jo... Nezahojené krvavé puchýře z Tbilisi se ozvaly silou troubení u Jericha.:).. Moje paní pedikérka, která mi ve čtvrtek ošetřovala nohy říkala.. Ty hluboké puchýře nebudu odstraňovat. Aby vás to neomezovalo v běhu. Budou vás trochu chránit. Ale pokud se přesto udělají puchýře, budou ještě hlouběji, pod nimi, bolavější.. Co na to říci, moudrá to žena!:)...

Ale v rámci tréninku? Co si přát víc.. Zase jsem se ubezpečil, že se s tím dá běžet přes 50 km a to je zjištění cennější než příslušná bolestivá zkušenost. Připadal jsem si jako masochista na výjezdním zasedání:).. V druhé půlce už jsem moc nemluvil, říkal jsem si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele, když mi puchýře úspěšně vyplnily boty, už jsem neměl další ponožky, rozhodnutí je najednou přirozené -- nebudu nic ošetřovat, boty sundám až v cíli:). Po cestě k cíli ještě řešíme tradiční matematické problémy, jako je přepočítávání km na trase ke kilometrům v itineráři.:).. Jak už je na těchto akcích pravidlem, původní délka 109.5km je v realitě 125km, ale jsou to koneckonců jen čísla:).

V cílové hospodě nám Olaf dává medaile, 32. místo je slušné, celkový čas 22 hodin je pěkný, velká spokojenost. Natlačíme do sebe dršťkovou polévku, a "hupky šupky" zpátky na start a do školy, převléci se a směr Praha! Pravda na začátku musím častěji zastavovat, ztrácím pozornost, ale nakonec v 0:00 zastavují u Tomáše v Kobylisích, o půl hodiny později jsem ve Stodůlkách. Nádherné vítáni s Deri, očistná sprcha a rychle ošetření nohou.. V posteli v magickém čase 1:12, co si přát víc??

Byl to hezky závod a slovy moji trenérky, hodnotný trénink!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a kamarádům -- zvlášť!
Znovu se potvrdilo, že nikdy nic není tak šílené, jak to vypadá... Hlavně klid. Nejhorší je smrt z rozděšení!

12:)
PS. Leden vypadal jako šílený měsíc a hle.. Končím s magickou kilometráži 544.5km. Většinou pomalé km, ale některé byly pěkně úporné..:)
PPS. Fotky si postupně půjčuji z internetu L100, snad se na mě nikdo nebude zlobit.

Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem co slíbil!!

Musím se přiznat.. Poté, co jsem si tady napsal a fotografií doložil svoje symbolické běžecké setkání s králem Leonidasem ve Spartě:).... a veřejné odkryl svůj úmysl (a motiv) přihlásit se na Spartathlon, stalo se mnohé...

Jednak jsem si (asi po právu) vyslechl z různých stran, že už to přeháním... Že tenhle běh je pro opravdu nejlepší vytrvalce, pro opravdové běžce a ne pro takové .. no... jako jsem já:). Že je to ode mě nejen troufalost, ale i drzost... Že je to stejný nesmysl jako účast Růžové Barborky na olympiádě, nebo povídačky od ultra Miloše, že poběží horské ultra -- Leadville 100 miles, atd. Že všechny tyhle plány vyšuměly jako bublinky v limonádě... Oni to patrně dělali kvůli reklamě, ale proč se prý já potřebují zviditelňovat/ztrapňovat? To hodlám ve sportu/poradenství/couching  podnikat? :)

Tak jsem o svém rozhodnutí zase začal přemýšlet. Tam a zpátky. A znova mi to přišlo, sice jako šílený, ale jinak skvělý nápad. Je to moje volba a dělá mi to dobře. Kašlu na to, co si kdo myslí. Po sedmi letech stále intenzivnějších ultra dotyku:) se chci znovu vrátit do Sparty a zkusit tam z Atén za jeden a půl dne doběhnout...

Do nového roku jsme si s kamarády slíbili -- Přestaneme dělat Zagorky:) a jako správní karbaníci přiznáme barvu. Vždyť tomu dávám děsně úsilí, tak jaképak copak! Že spousta lidí běhá výrazně rychleji (a dál) než já? Však jim to přeji!:)... Vždycky jsem běhal jako pako:), s nadšením, usilovně a konzistentně. Letos to není jiné, řekl bych možná i o něco silnější. Ačkoliv letošní leden byl pracovně opravdu náročný, pracovní projekty, náročné přesuny a služebky mě stály řadu dní -- přesto k dnešku mám hezky naběhaných 400 km, proč se s tím nepotěšit:).

Syn mě před přihlašováním na Spartathlon upozorňoval, že jsem jen o maličko mladší než hnědé uhlí, že na takovéhle "geronty" tam nejsou zavedení -- a hle, když jsem se začal přihlašovat, tak koukám, že můj rok narození opravdu není možné zadat v on-line formuláři.:) Nevadí, nastavil jsem si polo-ďábelský rok 66, s tím že raději organizátorům napíšu, abych vysvětlil, že nefixluji, pouze se nechci nechat odradit od účasti technickými překážkami:).



Nevím jak vy, ale navzdory své přirozeně plachosti:) ... [blog je toho dokladem:)] ... já jsem nakonec spoustu věcí ve svém životě získal díky svým "verbálním dovednostem" -- zkrátka jsem si mnohé dokázal domluvit, líná huba, holé neštěstí, že? I ty holky jsem nakonec všechny ukecal:). ... A teď čtu v pravidlech, že nakonec organizátoři budou vybírat... No tak jsem nelenil a e-mail s vysvětlivkou mého data narození jsem pojal jako poníženou supliku, aby mě ti osvícení a moudří .. vybrali. Prostě, co mi chybí na sportovním výkonu jsem se snažil nahradit doplňkovou činnosti v jazykovém a literárním kroužku:). A když se přesto nedostanu do závodu, tak budu aspoň vědět, že jsem udělal co šlo...

A tak je každý den pro mě malý Kaizen... asi jako většina z vás -- každý den usilovně bojuji o potřebné km, nebo se aspoň snažím běžet rychleji. Musím si na to dávat pozor a aplikovat to, když běžím sám... V neděli jsem nestíhal dlouhou a tak jsem se rozhodl, že s Deri dáme náš oblíbený trail v údolí, ale že se nebudeme nijak šetřit:). Na mokrých a zledovatělých cestách to ze začátku šlo Deri lépe, ale pak už mě nepředběhla ani v silném stoupání po žluté od potoka k hradišti.:). Dobíháme do parku a je jasné, že to bude "rekord". Ohlížím se, kde je Deri?? Asi 50 metrů za mnou se trápí malý uzlík, evidentně toho má plný zuby i nožičky.. Kašlu na měření času, otáčím to -- doběhnu k ní a hladím ji, chválím.. a pak jí vezmu do náruče a asi kilometr nesu. Slyším od lidí z parku poznámky -- ááá pejsek se nese:) -- ale já vím, že jsem mrcha.. málem bych ji uhnal a zničil. A ona neřekne ani slovo. Ještě mi vděčně olizuje ruce, že ji nesu.:). A tak nakonec ještě kousek popoběhne a zbytek ji zase donesu. Nicméně všechno se stále děje v novém traťovém rekordu:)...

Proto, když jsem se včera pozdě večer chystal z práce na dvojsměrku, říkal jsem si -- teď se ukaž ty srabe! Ted budeš šetřit a běžet pomalu a unaveně, co? Ale ne.. asi jako výraz omluvy [já za to fakt nemůžu Deri, nějak mi to jde líp:)] jsem běžel dobře a s vědomím síly. Uprostřed údolí na rovince a mírném kopečku předbíhám dvě dvojice cyklistů. Ještě se je snažím vyprovokovat k závodění, přeci se nenechají předběhnout staříkem:), ale marně. Jednak se to smekalo a jednak jsem běžel jako drak. Neměli šanci ani metr:).

Ted mě čekají dva dny na služebce, náročné věci doma a v práci.. asi moc spát nebudu.. Ale jestli to bude únosné a možné, zkusím v pátek ledopádovou stovku. Jen tak, na pohodu -- popovídat s Malým medvědem, žádný velký závodění, ale ani loudání. Vezmu auto, abych mohl být v neděli ráno na procházce už zase s Deri.. [Tentokrát ji jistě neuženu, to je jasný:)]

Heslo: Přiznat barvu a nedělat Zagorku!
Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra -- zvlášť!
Hlavně při tom všem nesmím zapomínat na svoje nejbližší a nezničit je!
12:)

Babicovi dobroty po běžecku:)

Myslím, že každý zná profláknuté rady: "Když nemáte kečup, přidejte hořčici, když nemáte citróny, dejte tam limetky".. a je asi zbytečně citovat nejznámější hlášku:"Když nemáte houby, dejte tam žampiony, když nemáte ani žampiony, nedávejte tam nic!" :) Kuchaři a labužníci budou asi šílet, ale já v tom vidím určitou moudrost. Ledasco se dá nahradit, a když to není, tak to koneckonců můžeme vynechat a udělat něco úplně jiného..:).

O mé běžecké přípravě to platí dvojnásob.. Například v pondělí jsem měl běžet kopce a intenzivnější trénink.. Nestíhal jsem a bylo kluzko, namrzlo.. Nakonec jsem neběžel žádné kopce, běžel jsem do práce (z mírného kopce), ale snažil jsem se běžet rychle..Výsledkem byl rekord trati:).. Ovšem v pátek jsem odlétal do Gruzie na služební cestu.. Udržet slušné km s přesunem do vzdálených míst a s pracovními povinnostmi, to je sen každého závisláka:).


V Gruzii jsem měl plán využít kopce kolem televizní věže.. ale mapy částečně nefungují, z institutu nikdo neběhá, cesty, které jsem si myslel že použiji, jsou uzavřené se zákazem, nahoře nějací strážní.. a tak jako zodpovědný otec rodiny odvolávám "kopec". Šílení řidiči, v době kdy jsem měl čas na průzkum, mě přesvědčují, že ani silnice není úplně nejlepší nápad:) [například při manévru, kdy se v úzké uličce vyhýbal hammer a terénním jeepem jsem jen tak tak uhnul nalepený na zeď:)]

Na můj usilovný výzkum na téma "Běhání v Tbilisi", získávám celou řadu cenných rad. Ujištění, že ti strážní jsou v podstatě pohodě. Ale určitě je dobře mít s sebou nějakou zbraň:).. Tedy kvůli hladovým a toulavým psům, kteří jsou v zimě ve smečce nebezpeční. Vzpomínám si na svůj letní úprk před skupinou tři vychrtlých psů a říkám si, že asi na tom něco bude. Zkušený Gruzínec to celé shrnuje slovy "Kdyby běhání bylo dobré, tak by Bůh určitě běhal":).. Všichni se začali smát.. až později jsem pochopil dvojznačnost toho vtipu.. byla to totiž varianta na provokativní gruzínské přísloví: "Kdyby žena (manželství) byla něco dobrého, byl by i Bůh ženatý" ...

Takže nakonec jsem běžel na pásu.. Babica hadr..Neměl jsem lišky, ani houby, tak jsem použil žampiony:). V tenkých ponožkách na drsném pásu sice po hodině běhu získávám skvělé a krvavé puchýře zespoda prstů a rozedrané šlapky, ale odpočinutou hlavu a zahnaný pocit zmaru:). Druhý den už stihnu umýt a očistit boty, ale 1/2M na běhátku bez vody, v malé nevětrané místnosti-fitku? Neznám nic lepšího pro moji "přípravu"..:).

Dovolím si proto modifikovat Babicu.. Mám běhat intervaly a nemůžu? Budu běhat kopce. Nemám kopce? Tak...:)... Ať už skončím u jakékoliv varianty.. měla by být moje záchrana poslední instance běžeckého receptu: Prostě někde a nějak běhat!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. Zvlášť!
12:)

PS. Týden jsem nakonec zakončil se slušnou řádkou km (v mých očích je 120 slušné číslo), ovšem je mi jasné, že nový týden -- díky práci a nočním přesunům, bude ještě náročnější. Dneska nestíhám, už mi zavírají "fitko", nad ránem přelétávám domů. Ale nějak ve skrytu duše věřím, že se po práci vzepnu a půjdu si zaběhat.. a už tajně počítám, co když ve středu stihnu aspoň jednosměrku? Ve čtvrtek dvojsměrku.. dost, dost:).. Uvidíme, podle Babici, co mi v "receptu" nakonec zůstane. Jedno je jasné, nemělo by se z něj vytratit běhání..