Horro(r)skopy

Je pozdní večer, unavený večer, pomalu končícího silně zmateného a upracovaného týdne. Od pondělí se situace dostala až tak daleko, že jsem sice neztratil dobrou náladu, ani pozitivní pohled na svět, ani nezapomněl běhat, ale už bylo tolik práce a zmatku, že jsem nestačil ani zapisovat tréninky do svého trenýrkáče!!! A to už je vrchol!:). To je většinou první silný varování, že něco je špatně.

Tak jsem to i cítil a vnitřně mě to včera natolik oslabilo, že jsem [i když normálně jsem racionální a silný jedinec:)] relativně snadno podlehl vlivu své matky, která mi zase odrecitovala černou kroniku, tentokráte ve spojení s mým "dnešním" horoskopem - Cituji doslova: "Mohou vás potkat drobné úrazy. V případě nepozornosti vás může potkat i zlomenina."(viz štír 27.11.2010)

Moje maminka mě na to hned upozornila, plus nezapomněla zdůraznit, abych nechodil brzo ráno běhat, bude vše uklouzané, led, sníh, určitě spadnu (!), nejlépe někde daleko v Prokopáku, pohmoždím si nohu, možná si ji pro jistotu rovnou i zlomím(!). navíc nestihnu věci v práci, vše si zkomplikuju, můžu tam zůstat ležet, prostydnout, ... nastydnu a možná i umřu:). Ten vzkaz byl natolik silný a já byl natolik oslabený, že když jsem ráno brzo vstal, viděl sníh a led, vyšel na balkón a zespoda slyšel někoho nadávat na uklouzané ulice... Tak jsem znejistěl. Že by maminka měla nakonec pravdu? Začal jsem o věcech maličko přemýšlet a najednou uplynula 1/2hodina a to už bylo jasné, že teď už ranní běh před prací nestihnu:(. Jjo, jak jste v oslabení, tak vás snadno dostanou pochybnosti ostatních..

Samozřejmě je to celé pitomost. Jen co já si vyslechl za podobná "proroctví", když jsem měl běžet svůj první maratón. Její vidění/obavy, jak ležím v křečích na kraji silnice, zbaven veškeré důstojnosti:), ve zvratcích a vlastních výkalech trpím :)... Tak, tak, tohle jsem si dokázal lehce vychutnat a poradit si s tím, neboť jsem tehdy nebyl tak oslaben a oslabená (běžecká) duše nebyla ještě zasažena okultistickými manipulacemi s horoskopem (fuj! taková podpásovka!)... Do podobných dní na obranu svých rozhodnutí jsem zařadil zásadu č.41 "Při oslabené duši:) číst horoskopy jedině až večer"!!!!

Ale na moji obranu musím dodat, že to fakt byl náročný týden, pracoval jsem jako Chaplin v Nové době, tedy furt:), zmatky byly nejen kolem, ale i sám jsem je úspěšně dělal. Například ve čtvrtek proběhlo hezké (blízké) setkání třetího druhu - teda přátelených blogů [Pulec, Socketka, Machy, Lovec, Sportovní blog, Running girl, Dohny,..] v restauračním zařízení. Vše naprosto skvělé, odcházím dříve se slovy, že musím pospíchat, abych uviděl svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko:) než usne.. V metru doběhnu vlak, vletím do dveří a když se zavírají, v poslední vteřině si uvědomím, že jsem odešel z restaurace bez zaplacení!!! Jak v akčním filmu vrazím nohu do zavírajících se dveří, rozrazím je a po jezdících schodech sprintuju nahoru. Super trénink:). Doběhnu do pizzerky, u číšníka zaplatím:), všichni na mě koukají, jak na zjevení, tak se hned prásknu, aby kamarádi viděli, že jsem ale naprostá lama:). Jejich smích mě doprovází na mém finálním odchodu domů..

Proto zítra nesmím nic ponechat náhodě. Co blbnu? Vždyť mám nesmeky! Vezmu si malou termosku s teplým zeleným čajem s pomerančovými květy (mnam) a na aspoň 2hodky zmizím do bílých lesů, luk a polí kolem prokopáku! Oklepat ze sebe zmatky a získat sílu do dalších dní, protože šílenství kolem bohužel ještě nekončí!

Držte mi palce!

A jak vy? Jste fakt odolní, nebo ve slabé chvíli také občas podlehnete našeptavačům či okolnostem a odložíte běh který máte v plánu (nebo na který se těšíte)?

12:)

Ve tmě dál cesto má....:)

Myslím, že parafráze Dylanovy písně (v podání Pavla Bobka) plně vystihuje současný stav věci. Z ranního ptáčátka se nechtěně stala noční lama. Začalo to na FL (noční) 70km trase a pokračovalo to po zbytek týdne. Jen občas se mi podařilo běžet po čase, tedy do světla, většinou jsem běžel tmě naproti. S čelovkou, ve které ubývalo světla a nebýt té velké čelovky:) na obloze a jasné cestě uprostřed Prokopaku, tak možná bloudím až do kuropění.

Nevím jak vy a u vás, ale co se týče běhání s čelovkou jsem úplná prvnička. Byl jsem úplně mimo, jak pára, co mi jde od pusy se mihotá v kuželu světla (a hned hůř vidím!), při návratu moje "mlha" vydatně pomáhá mléčnému závoji, co se odvíjí z rybníka a údolí. Tradičně sebou na konci při malém seběhu majznu na zem. Dnes, stejně jako v sobotu jsem si říkal, herdek, proč jsem si nevzal svoje mizuno cabrakan(?) takový krásný vzorek mají, teď o nich tak poetický píše Witty, ty by mi určitě to moje sedací ústrojí:) lépe ochránily. Budu na to myslet URČITĚ příště.

Po FL se řada věci zase posunula jinam. Jednak jsem při nočním běhu drobet bojoval s rýmičkou, ale zkušenější říkají, že je to normální. Jednak jsem se už definitivně zařadil v práci a v okruhu svých (neběhacích) známých mezi naprosté ztracence, zavisláky, sektáře, blázny a fanfaróny. [taky jsem se zařadil mezi objekty vhodné varování... "No on Honza, prostě "běhá.. moc běhá, ale až nebude moci chodit, tak ho to přejde!!!"..Divnej!!]. Prostě horší než kdybych si na stará kolena našel nějakou (mladou) ženskou. I když si myslím, že časem si toho nikdo nebude vůbec všímat.

A tak jak při tom pobíhání přemýšlím, tedy pokud to jde mezi těmi okamžiky, kdy se snažím vyhnou špatně osvětlené kaluži a nemajznout sebou do bláta, prostě jak přemýšlím, tak si sám říkám, stalo se něco?

A nestalo se vůbec nic. Naopak. Mám skvělej pocit. Jednak, že jsem opravdu dokázal po těch 70km ve FL zastavit, jednak že se tělo i na moje silná očekávání rychle zregenerovalo a už druhý den bylo jako by nic, po dalším proběhnutí už to bylo fakt jakobych těch 70 vůbec neběžel.

Navíc mám skvelej pocit, že mi začíná "nová sezóna". Možná to bude znít ujetě, ale já mám fakt rád to relativně pomalé, vytrvalecké nabírání km, [teď ještě občas i vyrazím do fitka se synem a pak oba máme takové trhavé pohyby:)], těším se, že zase budu "pomalu" běhat po širokém dalekém okolí a "polykat" km, protože až se jaro a Brdská 50 zeptá, co jsi Honzo dělal v zimě? Budu moci zase odpovědět. Běhal, holka. Běhal jako starej blázen, jako pes utrženej ze řetězu a těšil se na tebe!

Držte mi palce! A co vy a listopadové "běhání"? 12:)

Jak jsem si hrábnul, aneb moje první 70

O Františkolázeňské (FL) 21 bylo a ještě bude napsáno hodně článku - plným právem si zaslouží pozornost, jednak kvůli myšlence samotné, jednak kvůli pomoci organizátorů a zapojení všech a nakonec i kvůli skvěle atmosféře.

Když jsem mluvil dopředu o Lázeňské, říkal jsem, že "tam se to nepočítá". [Pro vysvětlení, asi každý z nás mám nějaké místo, kde je "ledasco" dovolené, kde se mohou překračovat různá omezení, hranice nebo zákazy. Jako dítě jsem měl tohle místo v altánu u své babičky, kde jsem se učil kouřit a překračoval i jiné hranice. V současnosti, u nás doma, je toto místo nad kuchyňským dřezem. Tam se to prostě nepočítá. Tedy tam se nepočítá, když sníte něco pozdě večer, nebo něco, co už byste neměli:). Já jsem zařadil FL (tedy FL 21) mezi místa, kde se to nepočítá, abych mohl lehce porušit svůj slib dětem, že v tomto roce nepoběžím víc jak 50 km.]

Moji kamarádi běžci si ze mě hned dělali legraci - říkat doma, že ve FL se to nepočítá, je v podstatě obrat hodný lázeňského proutníka a že jsou zvědaví na reakce moji nejmilejší manželky, jasné slunéčko. Ta dostala ještě dodatečný silný šok v informaci na poslední chvíli, že se mnou pojede Nikie. "To jako s tebou pojede na noc do FL úplně cizí neznámá (mladá) ženská?" Snažil jsem se rozptýlit její obavy vysvětlením, že 1) Je to lepší než kdyby se mnou jela moje (jí) neznámá ženská a 2) že celé je to naprosto mimo, protože jsem rodinný typ, navíc SOS (=starší opotřebovanej strejda) :). No nevím, odjížděl jsem ve spěchu, tak nedokážu posoudit, jak moc moje vysvětlení zabrala.

Cesta nic moc, teda pršelo, chvílema mlha, do FL jsme přijeli v 0:43, já nedočkavě už běžecké hadry na sobě, jen jsem sundal mikinu, začal běhat, Nikie se šla převléknout. Po prvním kole jsem zjistil, že nemám běžecké boty, ale normální tenisky, co nosím do práce:). To snad mluví za vše.

No a pak už jsem kroužil, dokud bylo s kým, tak jsem (si) povídal, občas jsem říkal nezdělitelné historky:), spoustu toho jsem vyslechl. Aši nejzajímavější bylo období kolem 4-6 ráno. V některých okamžicích jsme byli na trati (prý) s Milošem sami.

Kolem 6 ráno přijel Milan Kůtek, přivezl čaj a pomohl mi běžet zase cca 2 hodinky, čárky přibývaly -- tady musím udělat malou odbočku. Musím vyzvednout svůj pedagogický přínos k FL 21, každého dobrovolníka jsem učil, jak správné dělat čárky. Čtyři rovné, pátou přeškrtávat.:)!

Obecně jsem si udělal radost hned dvakrát. Jednak, že jsem dokázal po práci, kdy jsem byl "na nohou" od 6:30 a končil v práci v 21:30, cestě domů a do následně FL nepřetržitě běžet 70km (8h44min). Jednak a toho si cením ještě víc, že jsem po těch 70km dokázal přestat. Nehnat se za dvojím maratónem (84km) i když byl skoro:):) nadosah. Prostě jít si na chvíli lehnout, počkat, as Nikie doběhne z Maratónu a Athén zpátky (díky tomu jsem vyhrál fidorkovou sérii)a pak jet zodpovědně domů.

Někdy je těžší běžet pomalu a nebo neběžet vůbec. Ale to asi k zodpovědnému běžci [v mém případě SOS lamě:)] patří.

Mejte se fajn, ať nám to vesele a hezky běhá. 12:)

Jak jsem se definitivně zbláznil aneb všem(u) navzdory

V posledních měsících nějak prožívám úprk a sprint ve všem, v práci mi úkoly skoro kypí pod rukama, doma taky sotva stíhám, k tomu všemu ještě rekonstrukce domečku a s ní související určitě časově nároky plus nějaký vnitřní pud mě žene k tomu, abych furt pracoval [asi touha vše hned zaplatit?:)].

Částečně se tyhle časově problémy kompenzovaly nařízeným odpočinkem, ale mezi námi, myslím si, že za řadu problémů může moje vrozená "blbost" (=rozuměj dobrácký postoj a neschopnost říci důrazně ne), ale hlavně za to může nedostatek pobíhání!!! Na tohle zjištění jsem přišel:) jak jinak než při středečním vyběhnutí. Představa, že bych měl ještě cca týden pauzírovat (1-2 krátké výběhy za týden) a pak začít postupně další sezónu mě doslova srazila na kolena.

Na tajňačku a na "ověření" jsem cvičné vyběhl už ve čtvrtek a dál si při východu slunce 14km, ale tak nějak v pozvolnějším tempu. Hned mi bylo o moc lip. Řada věci se mi nějak srovnala lip v hlavě, i když povinnosti neubylo ani doma ani v práci, už to přeci jen vypadá snesitelněji, snad i zvládnutelnější.

V pátek jsem kvůli běsnění živlů v časném ránu nestihl zaběhat, ale zase jsem si říkal, je to přeci jen signál, abych se vracel ke svému pobíhání pozvolna. Je to pravda, opatrně, Honzo:). Takže jsem čekal až na sobotní velmi brzké ráno, ještě před odjezdem na oslavy narozenin na vysočinu. není to jednoduché, předzvěst nočního "tahu" dává tělu signály, že bych měl spát a ne vstávat, ale hlava ta má svoji hlavu:) a nakonec donutí tělo nejen poslouchat, ale i se radovat. Vybíhám a vidím na hrázi u rybníka víc aut a kolem chlápky v tmavě zeleném s nejistým krokem? (myslivce), při probíhání údolím slyším občasný tlumený výstřel. No, říkám si, jestlipak to byl opravdu dobrý nápad takhle časně vyběhnout:), na tyhle nemůžu jen tak jednoduše křičet "civil"jako na ty zelené s airsoftem od vápenky, ale konec dobrý, všechno dobré.

Ovšem na zpáteční cestě mě fakt vyděsil zvuk ze stejné kategorie, takový "suchý" výstřel kousel ode mě. Až jsem si říkal, abych se nepřipletl do nějaké přestřelky. Ale nic takového. Káceli velké topoly podle potoka, ale když jsem si to chtěl vyfotit (běžel jsem kolem a fakt kousek vedle mě spadl strom), tak bylo nakonec dobře, že jsem běžel...[měli mě za zeleného aktivistu:)]

Teď k tomu zbláznění se.

V úterý je naplánována ve Františkových lázních taková zajímavá akce - lázeňská 21. Původně jsem si říkal, že bych tam zajel a pomaličku polehoučku:) si zkusil uběhnout něco nad magickou hranici 50km, překročit hranice, ke kterým mě zavázala moje rodina a hlavně moje děti [=otec se na stará kolena zbláznil]:). To ve jménu mého zaklínadla, že "tam" se "to" nepočítá.

Jenže, jenže...Stejně jako v pohádkách se lehce řekne a hůř dělá. V úterý musím být v práci do 1/2 10 večer, s rychlým přesunem domů a přejezdem autem mi to vychází, že ve FL budu nějak kolem půlnoci. Vlastně jediná možnost si něco "zkusit" spočívá v tom, že poběžím hned přes noc a kus rána a dopoledne, dokud budu moci. Má to zase své výhody. Určitě si "hrábnu", jak říkají znalci, když s veselou vyprávějí, jak si sáhli na dno svých ať už tělesných nebo morálně volních sil. Od rána v práci, přejezd do FL a začátek delšího běhu bez odpočinku přes noc? S následným návratem a pokračováním v práci? No to nejsem Honza, ale Janek!

Však když jsem nějak nenápadně naznačil doma svůj plán (zdržel jsem se podrobností), tak mě obě moje odrostlé ratolesti označily za zavislaka, sektáře a nezodpovědného blázna a bůhví co ještě:). Nějak jsem neurčité slíbil, že "přitom" budu odpočívat [to by mě zajímalo jak?] a doma se zapojím po návratu do plnění povinnosti,... to teprv bude ten správný maratón.:) Po šíleném dní v práci, nočně ranním běhání ve FL, zpětném přesunu...

Nejvíc se těším, pokud vydržím do ranního rozbřesku. Kolem mezi 6-8 slíbil přijet ještě Milan K. a ten můj plán viděl velmi zajímavě:), ...hned se mi vynořila replika z mého oblíbeného filmu sedm statečných. "Kolik vás je? - 3. - Opozice? - Asi 35 pušek.- ... No, obdivuji vaší víru ve vítězství" :).

Ale beru to (zatím) jako dobrej nápad a způsob jak otočit časové počítadlo a jak si zkusit, co se mnou (u)dělá běhání v noci při větší únavě. Jak radí pořekadla, když nestíháte, tak zpomalte -- tak jsem se rozhodl pro modifikaci. Když nemůžeš a nestiháš běhat, tak běhej! Pak najdeš určitě čas na odpočinek a věci vyřešíš rychleji.

Držte mi palce! Dám vědět. 12:)

Psaním deníku k lepšímu životu a běhání

Moje dnešní poznámky jsou motivovaný šíleným zjištěním, že Peggy, nekorunovaná královna českého běžeckého blogerskeho prostoru, Peggy, kterou nazývám(e) českou Briggit Jones hobickeho běhání, Peggy přestala psát! Vedlo mě to k malému zamyšlení o úloze psaní v denním běhání:).
Měl bych to správné asi uvést tak, jak by se slušelo: "Můj deníčku!"A pokračovat ve stylu let dávno minulých, případně žákyně 5. třídy, které údajně používají deník nejvíce. Nevím, řada lidí se na deník (asi pamětliva) té dívčiny s culíkem dívá poněkud s despektem, ale co je špatného na nějaké zpětně vazbě? Hned to zní líp, co? Když běžcům řekněte, že si vlastně potažmo píší deník, když si zapisují svoje uběhané km, pocity a zdravotní stav do tréninkového deníku[tzv. trenýrkáče:)], tak se vám budou patrně snažit vysvětlit, že je to něco úplně jiného, diametrálně odlišného.. HOUBELEC! Nevěřte jim/nám ani slovo!
V principu je to úplně stejně vyznání, které dělá ta culíkatá dívčina. Ano je to mazlivě nakažlivé "můj deníčku"! Svěřujeme si své pocity, zážitky, obavy a očekávání. Američané by to nazvali potřebou sebereflexe a zpětně vazby, lékaři by zdůraznili význam deníku při léčbě psychických poruch, alkoholismu, obezity a pod... psychologové by zdůraznili rozměr exhibicionismu v nás (vlastně si píšeme "tajně", ale ve skrytu duše toužíme, že nás někdo bude číst). ..Prostě každý by přišel s nějakým vysvětlením, proč tomu tak je a co nás k tomu vede.
Z toho, co jsem tak vysledoval, bych si dovolil říci takové malé zobecnění a podporu našich deníčků a blogů. Je dobře si je psát! Nejen proto, že se zlepšujeme v běhu. Snažíme se v nich dělat sami sebe maličko lepšími a proto se stáváme lepšími. Protože jsme to, co si myslíme, že jsme:). Ten efekt sledování je to, co nám pomáhá. Když se (i sami) sledujeme, jsme jakoby víc důležití, najednou jsme VIP, někdo nám nakonec bude třeba i fandit a nám se naše starosti budou lépe snášet.
Ovšem má to podle mě i jeden háček. Když začneme fňukat, je nám hned hůř. Protože jsme to, co si myslíme, že jsme. Když budu vykládat, že mi je dobře, bude mi třeba i dobře nebo aspoň líp, než když budu v nešťastné poloze fňukat, to jen se mi přitíží.
Proto můj závěr a heslo do dalších dní zní: Ano, psát. Pišme si! Ale pozor trochu pozitivně, nebo aspoň pozitivněji, než se nám věci jeví na první pohled. To je cesta ven!
Ať se nám daří, jak v běhání, tak i v životě. 12:)
PS. Určitě si to každý z běžeckých bloggerů uvědomuje. Proto Pegg se s velkou slávou, jako se Fénix rodí z popela, zase ukáže v té podivné tkanině prostoru a času, který se nazývá internet.:)

Není běh jako běh...

Krásný článek vyšel v NY Times, aneb jak se říká v timéšech.. .. kde se píše o běhání a maratónu. Vřele doporučuju, autora i jeho knížku Born to run mám rád a tak se musím podělit o pár "pošťouchnutí", které mi ten článek dal zase (znovu) poznat.

Stejně si dlouhou dobu říkám, že mě moc ty hromadné akce nenaplňují, obzvlášť, když vidím, jak běží dav lidí se sluchátky na uších, žádná velká pospolitost v tom není, jen business... On tam vlastně říká to, co mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), říká dávno a furt -- prostě když chceš běžet maratón, tak si ho uběhni.. Vyběhni ze dveří a uběhni si ho.. Proč k tomu potřebuješ nějakých dalších x tisíc cizích lidí? Užij si běhání na hezkých místech, (já venku neběhám se sluchátky) poslouchej šum větru a přírodu kolem, užij si to, jako když se rychle přesunuješ v tlupě lovců..

Mě v tomhle ohledu silně letos nahlodala Brdská stezka, příjemný (relativně komorní) závod v přírodě, v brdských lesích, svoji skvělou atmosférou IMHO několikanásobně převyšuje pražský maratón. Ten jsem letos následně neběžel ze dvou důvodů. Jednak bylo dobře drobet odpočívat a hned se nehnat do dalšího dlouhého běhu a jednak, a to hlavně, ty skvěle pocity ve mně doznívaly hodně dlouho...

A tak když teď přemýšlím o svém běžeckém plánu na příští rok, tak se v něm začínají objevovat akce (schválně neříkám závody, protože já je jako závody rozhodně nehodlám úplně pojmout) jako Brdská stezka, Silva Nordika nebo Tyrolský pohár (to už bude větší tlačenice a v cizině, ale zase v nádherné přírodě). Pokud maratón, tak jedině Stromovka nebo Kladno. Začínám v tom mít celkem jasno.

Pořád se totiž nějak bojím, abych nepřišel o svoji radost z běhání a tohle je podle mě ta nejlepší ochrana [lama jsem a lama zůstanu]. Hezky si trénovat na delší běhy, běhat po hezkých místech, a "závody" pečlivě volit, vyhýbat se pokud možno masovkám, dělat si radost pomoci různých "výzev", co bych si chtěl zkusit absolvovat, dřív než se rozpadnu na jednotlivé součástky.

Tohle se budu snažit v příštích dnech nějak probrat s Milošem a zakomponovat do mého trenýrkového plánu na další rok, uvidím, co mi řekne a určitě to bude pravá "výzva" a už se těším (nebo děsím?) co mi připraví do zimní přípravy.

Držte mi palce!

PS. I když anglické "challenge" se sice často překládá jako "výzva", ale my, co máme to štěstí se kulturně stýkat s americkým prostředím :) bychom to asi překládali jako "průšvih" nebo i něco jadrnějšího. Prostě když to slovo začnou amíci s jiskřením v oku používat, už vím, že je na blízku nějaký průšvih. Proto se snažím to používat málo, ale to víte, vliv prostředí:).

PPS. Peggy si dala přestávku v psaní na svém blogu, to jsou věci:(. Ode mě se to zatím nedá očekávat. No, i když vás sem teď zabloudí celkem hodně, já si svoje poznámky beru jako motivační věc a zpětnou vazbu. Sobecky si píšu hlavně pro sebe a pokud to někdo jiný mimo okruh mých kamarádů čte, tak mě to těší, mám radost. Otevřeně musím přiznat, že mě ale nijak netrápí, když bych vás nebavil:).
Petro, ať se daří, brzo se vrať nejen k boji o maratón, ale i ke své roli Briggit Jones českého běhání!

Řeč značek

V neděli jsem se maličko, ale jen maličko zaobíral myšlenkou, že bych se třeba zúčastnil závodního proběhnutí v "rodném" prokopáku. [Myslím, že po právu říkám rodném, protože tady se moje běhání a pobíhání narodilo] Kros na 6,6km sice lákal, ale závodění vůbec ne. A tak jsem to vyřešil šalamounsky po svém.

Šel jsem se do prokopáku proběhnout ještě před závodem, dát si svých pohodových cca 11km, s tím, že si proběhnu kousky závodní trasy. Tím pádem budu jako chytrá horákyně: ani oblečená, ani nahá, ani na závodě, ale při tom na trase:).

Moc se mi to líbilo. Prokopák téměř liduprázdný, Až ke konci svého okruhu jsem potkával soustředěné závodníky, kteří se rozbehavali po trase. Ovšem co mě naprosto dostalo [náhody neexistují:)] .... jen si tak běžím, kochám se, přemýšlím o svých problémech [=myslím na pitominy:)] a najednou potkávám nějak povědomou dívčinu na kole, co pozdravila. Říkám si nejakej slusnej bajkař:) a v tom mi to docvaklo. Nikie se opět vydala na cyklovýlet přes naše údolí do Modřan. Nemělo chybu:).

Bylo to doslova jak se píše v pohádkách -- kde se vzala, tu se vzala -- pro milovníky české angličtiny si dovolím přidat příslušnou česko-anglickou frázi -- where she married herself, here she married herself:) -- Nikie!

Ale k té trase. Pobíhám si po údolí, užívám si té nádherné podzimní poezie krajiny, o které tak hezky píše Witty a jak potkávám už značenou trasu, tak i ke mě ty značky mluví naprosto jasnou řeči. No schválně, koukněte sami:

1. Do kopce, vydrž, bude brzo konec!

2. Přidej, přidej!!!

3. Při předbíhání opatrně! Zprava a dodržuj bezpečně rozestupy!

4. Ovšem některé značky byly téměř na "hraně".:) Tady bych se zdržel komentáře, protože výklad není úplně jednoznačný. Já se kloním k názoru, že tím značkující dával signál, že máme čekat šíleně stoupání a je tedy třeba rozložit síly, ale nejsem jsem si úplně jistý! :)

V každém případě všechny lokální běžecké akce jsou super a moc je oceňuju! I já srabík, nezavoďák jsem zjistil, že není lepší proběhnutí než v závodní stopě (byť mimo závod)!

Ať se daří! 12:)

Narozeninové ohlížení

Tak už je to tady, jako každý rok na oslavu mých narozenin pan prezident dává vyznamenání a dokonce i vyhlásil státní svátek!:) Ten sváteční duch mě vždy dostane a vzpomínám, že před 20+ lety mi to umožňovalo se "hrdinně" zúčastnit různých demonstrací, protože jsem věděl, že když by došlo na lámání chleba (a policisté začali různě lidí rozebírat) tak jsem vždy mohl zbaběle předstírat opilost a vykřikovat, že mám narozeniny...:)

JJo, doba se mění, ale státní svátek zůstává.

Každý má nějak tendenci hodnotit a ohlížet se zpátky, asi abychom nezapomněli odkud a kam jdeme, udělám to dneska taky. Na prosbu LL a dalších snad z popudu, abych jiné začínající (a přitom ne nutné mladé věkem) běžce povzbudil, přidávám pár milníků na své běhací cestě. Myslím, že je z toho vidět naprosto průměrný, ale takový poctivý přístup k trenýrkovému plánu, což vlastně ukazuje, že to funguje téměř na každého, když to fungovalo na moji maličkost, že? :)

Ted když se zastavuju a listuju proto ve svém zdejším zápisníčku, až mě to to příjemné "vyděsilo". Před dvěma roky jsem na jedné party se nechal Durim (za což mu budiž vesmírný dík) vyprovokovat a začal se připravovat na PIM 1/2 maratón. Ještě před začátkem roku 2009 jsem téměř nebyl schopen souvisle uběhnout víc jak 400m (a to na pásu!) a vážil jsem dnes neuvěřitelných 104 kg.

Začal jsem na svůj věk opravdu zostra, každý druhý den jsem maličko přidával, zrušil jsem výtah v práci a snažil se běhat a běhat. Žádnou dietu jsem nedržel, ale ono když jdete běhat, tak se před tím nějaký čas nedá jist a potom se taky nelze úplně nafutrovat:). Celý leden jsem běhal na pasu, jako veverka v kleci:), občas mi v mém úsilí pomáhala přítomnost žen:), ale i teď s odstupem času musím říci, že co mi při tom všem pomáhalo byl pocit, že si to nesmírně užívám, což je určitě pravda Asi ten, kdo sem přišel a zalistoval v mých starších záznamech potvrdí.

Pár souhrnych čísel za první rok, protože ten letošní už byl opravdu běžecký a ještě neskončil, i když se postupně pripravuju na další sezónu..

	Měsíc	Celkem	Váha
December 2008	0	0	104
January 2009	91	91	93
February	117	208	91
March	162	370	89
April	222	592	87
May	171	763	87
June	225	988	86
July	178	1166	86
August	260	1426	85
September	291	1717	84
Oktober	218	1935	84
November	237	2172	83
December 2009	316	2488	83

Prostě ke konci prvního měsíce (ledna) jsem překonal 10km na pasu ve fitku za 67 minut a pokusil se překonat rychlost 9km/h! :) V březnu jsem dál 1/2 maratón za 1:56h tedy pod 2 hodiny a moc jsem se z toho radoval... Můj první maratón PIM v květnu, tedy po 4 měsících usilovného treningu jsem "dal" za 4:20, dodnes vím, (co jsem si vyslechl) jak se běžci dívají na časy začátečníků začínajících 4, ale bylo to tam!

Miloš mi udělal můj první detailní treninýrkový plán a já podle něj běhal celé léto a na podzim 2009 pražská Stromovka se radovala se mnou ze zlepšení skoro o 40 minut! Maratón za 3:41 byl mým druhým závodem na 42km distanci a já pokořil hranici 4hodin hned v prvním roce mého běhání. [loňské TESCO bylo za 47 minut, letošní pod 41, jinak já závody moc nevyhledávám].

Tož tak, zatím i letošní rok mi přinášel také celou náruč běžecké radosti. Po usilovném zimním pobíhání jak venku, tak i na pásu, jarní Brdská stezka (4:40) znamenala pro mě zdolání 50km hranice, před pár dny jsem si udělal radost v Amsterdamu časem 3:23:33, tedy 17minut zlepšení od loňského podzimu...

Prostě, běh jako takový mi spoustu věci dal, něco vzal -- mimo jiné oněch zmíněných cca 25kg a asi je to Milošovým vlivem, ztratil jsem velkou část svého orientačního smyslu, velmi snadno zabloudím (asi jak se kochám v přírodě) a vede to k humorným situacím:). A taky jsem asi větší mimoň:). Jako například nedávno jsem při přípravě na maratón dobíhal po 32km domů a teď si říkám, herdek jednosměrka a už jsem to otáčel, že to oběhnu, když jsem si uvědomil, že nejedu v autě, ale běžím.. Zase jindy, dostávám rodinu a kamarády tím, nechtěně při plánování výletu uvažuju ve vzdálenostech, co oni berou za děsnou celodenní túru jako dopolední procházku, příjemné 1.5-2hodinové proběhnutí.. Sice nejsem žádný Škorpil ani Orálek, ale prostě 5 km není žádná míra, to bych nijak neřešil :).

A tak nám všem přeju radostné a veselé pobíhání! Ať si to hezky užijem a furt nás to baví!

12:)

Není Centrální park jako Centrální park, aneb sám v přeplněném kupé

U toho našeho Centrálního parku ve Stodůlkách je hned Prokopské údolí a i když jsem často v neděli odpoledne hlavní cestu nazýval Václavákem, hluboce se omu mlouvám!!!! Užil jsem si ješte dnes běhání v tom svatostánku zdejších rekreačních běžců. Jak fotka naznačuje i běhání ve vzdálenějších částech témeř připomíná hustotu pražského maratonského pole, prostě nic pro moji maličkost. Už se nemůžu dočkat, až vyrazím zase do Prokopáku, kde obzvlášt ranní čas a i pokročilejší podzim dodávají mému běhání ten potřebný rozměr. Rozměr klidu, pohody a určité osamělosti, kterou mám při běhu tolik rád.

Koukal jsem, že naprostá většina místních tu "osamělost" získává pomocí sluchátek v uších a nějaké vhodné hudební kulisy, asi čím hlasitější, tím lepší, řekl bych... NYC je fenomén, který se nedá minout, rozhodně stojí za to vyzkoušet, já si pak třeba o to víc uvědomuju na čem mi záleží a už se nedokážu dočkat, až budu doma, ale asi je to stářím:), možná těm mladším by víc imponovala anonymita a silný tep velkoměsta.

I když jsem už za ta léta hodně zvyklý, ta typická americká přezíravost mě vždycky dostane.. Asi znáte z filmu Moje tlustá řecká svatba, kdy se budoucí tchán snaží říci, že vlastně taky někoho zná z Řecka, nebo poblíž a říká.... vlastně ta moje sekretářka byla z Řecka, tedy ne přímo, bylo to kousek, Arménie? ... A ne bylo ještě kousek dál.. byla z Venezuely!!!! :) Proč to říkám? Včera jsem zažil úplně stejnou story v bleděmodrém. Jeden týpek mi povídá, že on měl taky několik známých z Jugoslavie a z Jižní Afriky, což je sice kousek dál, ale v podstatě stejná země.:) Samozřejme, v legraci si říkám, že jsme taková banánová republika, ale nikdy jsem netušil, jak moc se moje legrácky můžou krýt s viděním některých (i vzdělaných) američanů.

Obecně, pobyt v NYC je vždy zajímavá kulturní zkušenost. Tím spíš, že já jsem rozený provokatér...Například, potřebuju si koupit paměťovou kartičku a hned se dávám s místními "mafiány" do řeči.. žádám slevu/nabízím platbu v hotovosti:). V ruce nesu víno (v hnědým pytlíku samozřejmě)... Začínáme se sázet. Chlápek říká, co je to za víno, vsadil bych se, že to máš zbytek zašpuntovanej z restaurace a neseš si to do hotelu. Povídám, špatně, prohráls, vidím,že mi musíš dalších 5$ slevit..:) je to neotevřený víno, ze kterýho zátka kouká, protože nemám otevirák! (Taky se na mě v alkoholovým obchodě koukali, když jsem to chtěl otevřít:) ). Povídá, slevím ještě, když mi dáš skleničku a napiješ se mnou. Povídám proč ne, dostal jsem i kus jejich masa na ochutnání.. Prostě mě někde nechat:)...

Taky jsem se dneska přimotal k jedné reklamní akci na Time Square... Nabízeli lístky na jednu z těch show na Brodway a myslím, že si to nějak točili.. Taková míň oblečená dívčina se tam podivně svíjela a když jsem šel okolo, povídala, jestli pak jsem poznal, co ona je za známou postavu? Povídám jí schválně nahlas.. No nevím, nejsi ty ten "nahej kouboj" z Time Square? Tomu chlápkovi málem vypadla kamera, jak se řechtal:), ovšem ta dívčina jeho nadšení tolik nesdílela..

Prostě, i když ameriku moc nemusím, NYC je NYC, hodně neopakovatelný, já si připadám jak ve filmu tak i občas na scéně, prostě sám v narvaném kupé...

Teď už snad sedím v letadle na cestě domů, doufám, že opět sedím na nouzovém východu -- ten často získávám tím, že na letišti tvrdím, že jsem zkušený cestující a že už jsem absolvoval i speciální cvičení na trenažeru při nouzovém přistání. Prostě lepší člověk u nouzového východu může být jediné Chuck Norris!:)

A jak vy? Taky u vás platí (bez vyjímky) pravidlo, všude dobře, doma nejlíp? Zatim, 12:)

Jak se mi běha ve Velkém Jablku, ve stopách filmového "Maratonce"

New York, aneb jak říkáme my Češi, Nový Jork má přízvislo BIG APPLE. Koho to zajimá, tak existovalo spousta různých vysvětlení, jak to vzniklo, mně se nejvíc líbilo to nesprávné... tedy, že to bylo odvozeno z jednoho místního bordelu, jehož "mamá" se jmenovala Eva:) ... I když je to hoax, mě se to líbilo výrazně víc než oficialní verze..

Nicméně, když už jsem služebně tady, tak jsem si řekl, že jak jen to půjde, vyběhnu do Centrálního parku, svatostánku rekreačních a kondičních běžců. Je to taková paralela, protože vlastně v Čechách běhám taky v Centrálním parku...I když jsem si myslel, že ráno to jistí, přeci jen si nejsem jistý zdejšími pozicemi záchodků:) a neznalost by mohla mít katastrofální následky. Proto jsem vyběhl až později navečer.

Jak člověk běží přes či kolem Time Square, je potřeba aspoň vyfotit nebo se zastavit se známým "nahým" kovbojem, tedy upřímně ti američané mají nějak divně definovanou nahotu. No ale prý chce být příštím prezidentem, tak to nás čekají zajímavé věci...

       

Hned jak vbíhám do parku, tak je dobře. Přes vysoké stromy sice ještě a stále probleskují siluety vysokých budov, ale jste v přírodě. Hned se dostávám na známýokruh z filmu maratonec:) a jako hobík maratonec ho dvakrát oběhnu ve velmi slušném tempu. Získávám totiž hned běžeckého kamaráda, kecáme spolu, on mladý zajíc s oblíbenou 10k tratí mě hezky žene chvílemi i 4:30/km, ale jak si člověk povídá, ani mu to nepříjde.. Při druhém okruhu se odpojil domů a já se kochám...

        

Nojo, jenomže jak jsem se kochal, tak jsem mezi vysokými stromy ztratil naprosto orientaci, kde jsem, začíná se rychle stmívat. Tedy jasně, jsem v Centrálním parku v NY, to je zřejmé. Velmi přesná, jednoduchá informace, ovšem naprosto k ničemu:). Vybíhám proto radši ven a než se drobet zorientuju, říkám si, ještě, že jsem se kochal jenom chvíli, že jsem běžel jen 10km, takhle je jasné, že do 15-16km se dostanu do hotelu:). Taky jsem si říkal, co kdybych vyběhl hodně blízko Harlemu, tak by se rychlost ještě mohla hodit:). Ale nebylo to tak hrozné, někde u 89 ulice, to ještě pohoda.. Jinak NY, jako většina amerických měst má přesný rastr Street a Avenue, takže když znáte svoje souřadnice, tak se tam dostanete i z úplně neznámého místa.
Konec dobrý, všechno dobré:), dobíhám kolem Carnegie Hall ke svému hotelu, příjemných 12km za hodinku a ríkám si, to jsem se mohl ještě "kochat".

Prostě můj "trenér" a guru velký Miloš na mě zanechal i bloudící stopu. O něm se říká, jak se začne kochat, tak je schopen zabloudit a naběhat 20km na 5km okruhu. V tomto směru jdu naprosto neomylně v jeho stopách:).

Je to všechno jen náhoda?

Většinou se o svém "závodění" moc nerozepisuju, jako bych se hobicky styděl, ale tentokráte musím aspoň pár poznámek. Zase se mi potvrdilo, že nic není náhoda a že život kolem je velmi barevný a zajímavý (a jak dodává jeden můj dobrý známý, kdybych nebyl pako, tedy lama, tam mám ještě lepší časy)...

Už se tady několikrát ve mně pral hobík se závoďákem a nakonec moje touha po závodění a splnění si limitu na Boston zvítězila a já navzdory všem zmatkům vyrazil na neděli do Amsterdamu. Měl jsem takové smíšené pocity (asi jako když se Váš úhlavní nepřítel zabije ve Vašem novém nepojištěném autě), prostě těšil jsem se, ale zároveň jsem si nadával, že jsem mohl zůstat doma, takhle ten závoďák vyhrál.

Nojo, ale když už jsem se rozhodl závodit, tak závodit, že? Dali mi pásku, která mě opravňovala do vstupu do zóny F, což je nad 4hodiny, tam odsud jsem si říkal na osobák budu o dost hůře útočit. Řekl jsem si, že se dostanu na stadion hned po otevření a pokusím se dostat do zóny C (3:00-3:30) a že tím pádem, protože nerad lžu, budu mít děsnou motivaci, abych skutečně do 3:30 doběhl. Horní fotky potvrzují moji strategii a ukazují slunce nakukující do stadionu.

Tradičně, nic není zadarmo. Byl jsem tam absolutně sám, takže jsem potřeboval s sebou mít doklady, peníze, telefón... Navíc po ránu bylo kolem 0C a tak jsem vyrazil ve vestičce a dlouhých rukávech i dlouhých elasťákách. (PAKO!) Po ránu to bylo přijemné, nebyla taková zima, i prvních 10km to šlo super, chladno, foukal vítr, vesta naprosto paráda.. Ale pak se vítr utišil, vyšlo výš slunce a s ním se přehoupla teplota přes 12C a měl jsem hned problémy s horkem a s tepovkou. Prostě místo, abych to ze sebe strhnul/serval a nějak si to uvázal nebo silnější povahy by to zahodili.. tak jsem nabalenej běžel (jedinej) až do konce.

Než se víc oteplilo, tak jsem měl rozběhnuto možná i na 3:15 (běžel jsem hodný kus před balónkama, jak jsem později zjistil), ale pak už to šlo, jak říkáme my zahradníci, úplně do kytek, v posledních 30m(!) jsem dostal i křeč do stehen, prostě lama jsem nafurt.:), na stadionu jsem pobavil diváky.

Ale upřímně. Děsně jsem si to užil. Sice jsem na začátku běžel jako blázen (pro úplnost 3x zastavoval u stromečků), ale i tak jsem si plácal rukama s malejma dětma, no pohoda. Ke konci už jsem si říkal těch 3:30 ubráníš a o to jsem byl pyšnější. Asi se příští rok na podzim, když mi vše vydrží a bude stále přát pokusím o něco bližšího ke 3:15, ale to musím ještě skousnout..(myslím toho závoďáka v sobě)

Co je zajímavý, já jsem docela "pověrčivý" na čísla, tentokrát vyšla plně nádherná. Odměnou za to, že jsem prokoučoval asi i výrazně lepší čas, ale aspoň je co zlepšovat ne?
No schválně...
první pětka... 23:23
druhá pětka...22:23
...
čistý čas? 3:23:33 !!!!!
Je to jen náhoda? A co vy, jak vy a čísla? Taky máte rádi hezká čísla? Taky vás to "potěší", navnadí?

Když cíl se (zatím) ztrácí v mlhách...

Vážení a milí, co jsem ke mne občas zabloudíte. Děkuji za slova podpory.. Tak v neděli se chystám na svůj podzimní maratón a prožívám opět to, co můj oblíbený Hal Higdon (Marathon: The Ultimate Training and Racing Guide) nazývá "taper madness" :), kdy vlastně při ladění formy na den "D" nadšenci i prý zkušenější dělají nejrůznější chyby... Ti co údajně naslouchají pokynům svých trenérů (počítám se mezi ně), tak by měli výrazně míň běhat.

No jo, jenže nedostatek běhu má zase za následek deficit endorfinů:), což vede k úzkostlivým stavům, až strachu... Jestli to ten či onen běžec doběhne, jestli poběží rychle, dostatečně a tak. Všichni kolem trpí a prožívají "předstartovní" stavy spolu s běžcem. Aspoň u mě je to taky trochu tak.. Ne, že bych úplně zmatkoval, ale přeci jen si říkám, poběžím v neznámém prostředí, pro jistotu u sebe potáhnu doklady, platební karty, nějaké peníze:)...

Tak mi na chvíli připadá, jako by se ten cíl ztrácel v mlhách, stejně tak jako velmi brzké úterní ráno, pokryté jinovatkou v Prokopském údolí. Jenže co je cíl? Není to přeci čas, je to přeci si to užít, hezky si to zaběhnout a mít z toho radost.

Proto do toho půjdu sice s pokorou, ale i s odhodláním a beze strachu.

A hned se mi vybaví moje oblíbená "mantra" z Duny of Franka Herberta...

Litanie proti strachu:
Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já.

Radost potřebuje překážky a překážky jsou radost!

Ufff. Minulý týden mi dal odpověď na několik záludných a důležitých otázek. Samozřejmě nezabýval jsem se tou nejdůležitější otázkou všehomíra -- Jaký je rozdíl mezi Republikány a Demokraty:), ale trápily mě dvě důležité odpovědi..

Podle klasifikace Peggy, jsem sice běžec radostný, ale taky "plnič", tedy snažím se plnit a dodržovat svůj trenýrkový plán. Nezměnilo se něco? A půjdu, tedy poběžím za týden ten maratón v Amsterdamu?

Opakuju se, ale nic není náhoda.:) A život kolem připravuje nejrůznější překvápka, pokušení, testy a rozuzlení doslova na běžícím pásu. A tak to bylo i se mnou. Jak jsem si minule poznamenal, po sobotním běhu mě celkem vykolejil telefonát z Amstru:), že prý je něco v nepořádku s moji registraci a že ji budou muset zrušit! Nejdřív jsem to bral jako znamení, jestli vlastně chci... Ale pak mi to docvaklo. SAMOZŘEJMĚ, ŽE CHCI! Těším se na to, těším se, že si užiju tu atmosféru... Bylo to najednou tak jasné a evidentní, jako když po delším tápání v potemnělé místnosti najednou otočíte vypínačem. BYLO MI TO JASNÉ!

Jenže to zjištění bylo za určitou cenu. Vzdyť já jsem vlastně zjistil, že mi ruší registraci a na můj dotaz po mailu, co se děje, mi obratem odpověděli, že mám smůlu.:( Tak jsem si v pondělí hned šel odpoledne na to zaběhat a volám Milošovi:), říkal jsem mu, co se stalo a že nevím o žádném jiném maratónu, co bych stihl na podzim běžet. Miloš zavrhnul, abych běžel na střeše v Ústí:), jednak mám šílenou závrať a jednak prý bych potřeboval normální trať, abych viděl, že jsem se zlepšil.

Abych to zkrátil, přišel jsem k závěru, že tedy nic nepoběžím a oba jsme se shodli na tom, že ale trénink, trénink, ten že jsem měl velmi kvalitní:)... Miloš se smál, říkal, že ví, že vlastně o ten závod tolik nejde, že ví, že mě jde v především o trénink. Evidentně jsem ho pobavil.

Ale nebyl by to úplné, kdyby do toho nevkročila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:). A ta mi řekla, že ona sice ráda běhá, ale ne s "lidmama":), ale když mě to tak těší a chci to, tak proč si "to" nezařídím, vždyť, když já chci, tak všechno jde. To byla zlatá slova. Hned v úterý jsem zvedl telefon a zavolal do Amstru:), vše jsme si vysvětlili, nakonec vše bylo OK, měli tam jen, řekněme "organizační neklid":). A já bych z toho dělal nějaké rozsáhle filosofické závěry!! Takže jedu!!!

Ale byla to užitečná odbočka. Potěšilo mě, že jsem se dokázal vyrovnat jak se ztrátou závodu, tak se o něj poprat. Jak říkal kamarád, že jsem s klidným srdcem dokázal "odhodit" 15-týdenní přípravu na maratón. Skutečně je to tak, jak jsem říkal... Někdy ta příprava skutečně není o tom, že se musí ve finále běžet závod. Dokážu se s tím vyrovnat:). Ale tak jsem si při tom překonávání překážek vlastně uvědomil, že párkrát za rok ty závody chci, i já duševní běžec je chci!:)

Super zjištění. Pokud to není často, už se na závody těším! Možná to teď bylo těmi překážkami, asi jako když nás nějaká holka v mládí odmítala, tak tím už byla evidentně krásnější a žádoucí:)...

PS. Místo v sobotu píšu až v neděli, ale kdo by odolal těm číslům.. 10.10.10 v 10:10? :)

Jak je to u vás? Taky jsou překážky takovým zpestřením a sladidlem?

Reálně a/nebo virtuáně?

Sobotní delší vyběhnutí mi sice nedalo žlutou záři slunce, ale žlutá na polích, včetně velkého pole slunečnic u Kuchaříka prozářila sobotních dopoledních 31km, deprese naštěstí nikde, nicméně mi závěr běhu zase zasel nejistotu do duše. Při doběhu mi volají z organizace amsterdamského maratónu, že prý nedostali moji platbu za registraci!!! Protože, já jsem ochoten řadu věci brát jako znamení a tak i teď jsem poněkud znejistěl a moje pochybnosti, jestli ten Amsterdam byla dobrá volba jsou tady zas.

Prostě pořád nějak řeším, jestli moje občasné běhání na čas je či není dobrý nápad. Tím spíš, když mám na svůj běh/věk a hobický status celkem dobrý časy, jak říkají kamarádi, co se v běhání vyznají. A ponoukají mě k častějším "závodům" a lepším výkonům... Ale bojím se, že je to něco jiného, než co mě primárně těší. Ještě tak Stromovka a závody tady.. Ale asi PIM maratón nahradím trvaleji Brdskou stezkou, případně Silva Nordica. Podzimní maratón budu plánovat do Kladná či Stromovky, méně velkých závodu bude asi přínosem!

Ted mě čím dál tím víc zajímá střet reality a její virtuální sestry:). Jak jsem starší chlápek, tak si víc uvědomuju, že dřív jsme se se spolužáky a kamarády vídali osobně, teď se mi na můj vkus zdá, že až moc všeho potkávání probíhá ve světě nul a jedniček, že žijeme na síti, o těch mladších ročnících ani nemluvím...

Mám pro to takové jednoduché vysvětlení. V matrixu (ve virtuálním světě) je všechno jaksi jednoduší. Holky místo návštěvy holiče či šlechtění před zrcadlem updatují profil na facebooku:), pro dámy i pány photoshop dokáže neuvěřitelně divy a to ani nemluvím o tom, že se starší muži velmi snadno vydávají za vyvinuté nedočkavé blondýnky:)... Moje jediná obrana je to celé nějak přehlížet, nerozlišovat svoji identitu ve virtuálním a skutečném světě. I když je to asi naivní. Ostatně, neříkám o sobě žádné nepravdy, ale pro jistotu jsem úspěšně zrušil profil na facebooku, co jsem měl vytvořeny kvůli své práci. Jedině malá skupina běžců na virtuálním sportovišti zvaném RunSaturday (teď asi RunFree), kde mám svůj treningovy deníček a pak tenhle můj poznamníček jsou mojí branou do virtuální reality.

Navíc párkrát jsem se sešel s virtuálními kamarády v restauračním zařízení, abychom probrali detailní problémy našeho běžeckého hnutí:) a bylo to moc příjemné. Tedy "zde" je taková staromilská jednota virtuálního a skutečného světa:)

Jak vy to prožíváte? Reálný a virtuální svět? Matrix v nás a kolem... Co hrozba virtuální existence? :)

Jinak syn mě upozornil na velmi pěkný video, jak správně dělat profilové fotky na facebooku, věřím, že pobaví..:). 12:)

Návrat ztraceného

Zatímco Miloš na BŠMŠ píše celé září o návratu ke kořenům, tak já jsem se pod tlakem počasí a nestíhání vrátil do fitka. Ano, ano.. byl jsem v tomto týdnu už dvakrát dupat uvnitř ze všech sil na pásu, i slušné tempo jsem že sebe dostal a ani to nebolelo:) [4:30 aneb 13.3km/h ukazoval můj pásek] Ale o tom nechci primárně psát..

Co mě zaujalo, připadal jsem si jako štamgast, který se objeví po čase ve své hospůdce, potkává známé kumpány a kouká, kde je něco nového nebo, co se nezměnilo.. Tak i já jsem koukal na (krásné) nové stroje a bez uzardění a zaváhání zamířil ke svému pasu [a potom na C2, aneb na veslařský trenažér, abych si připomněl, co mě čeká v zimě].

Zase jsem viděl nové přírůstky ve fitku se svými trenéry, většina těch co si pamatuju, že tu byla s trenéry na jaře zmizla, ale třeba se ještě někdo ukáže. Jeden takový podsaditější třicátník mě vesele zdravil a říkal, sákryš, žes ještě zhubnul? Já cvičím 5x týdně jako blázen a za celou dobu asi 3 kg dole... Tak jsem ho pochválil, řekl mu to, co chtěl slyšet, že svaly váží víc než sádlo:), povzbudil ho, protože každé úsilí si zaslouží podporu a šel běžet, jako když mě honí medvěd..

A zase to několikrát prožité -- jak při té mé intenzitě - kdo by to do toho strejdy:) řekl, že tu bude hodinu běhat na pasu jako uprchlej trestanec a pak veslovat jak při útěku a Alkatrazu, že? -- zase ty dotazy lidiček na svého trenéra.. "Tohle běhání vypadá fakt intenzívně, nebylo by to na zhubnutí lepší?" .. Kdepak vy potřebujete zpevnit a ta silová práce a formování postavy, zhubnete přitom, žádný strach..:)

Prostě prožil jsem pravý a nefalšovaný návrat ztraceného syna! Jednou a mnohokráte prožité. Vlastně protože jsem začal běhat ve fitku, tak to byl taky takový návrat ke kořenům. Herdek, on ten ultrák měl zase pravdu..

Nedovolím si hodnotit, co je lepší, někomu imponuje a vyhovuje silový trening, někdo rád běhá... Nerozumím tomu, ale ta zarputilost, s jakou většina těch narážek na intenzívní pohyb ve fitku je ukončena s tím, že je to jaksi mimo, mě vždy pobaví. Připomíná mi to ideologické etudy na hodinách marxismu leninismu:). Ale jsem rád součástí toho cirkusu, myslím toho fitka. Tak jako každá větší vesnice měla svého pohodného či blázna, tak i moje maličkost zapadá do zdejšího koloritu a je už mi tam příjemné. už se na mě dívají pobaveně a jaksi s pochopením, když po cca 10 min [odpovídá cca 2 km a Johny's na kraji Prokopáku:)] odbíhám evidentně na WC, v mžiku se vracím ke stroji...Což teprve, až budu při delším pobíhání zase převlíkat trika:).

Koukal jsem, je teď nějak víc depresi a krizí kolem. Asi je to tím, že jak jeden nedává chvíli pozor, už mu hned nějaká skočí za krk:(. Někdy to souvisí s přetrénováním a ztrácením radosti z pobíhání, někdy osobní problémy.. ALE TO CHCE KLID!!!A NEPODLÉHAT TOMU!!!

Tady taky není úplně vše růžové:). Občas mě něco vytočí a jsem míň šťastnej, ale pak naštěstí zafunguje nějaká ta zpětná vazba (zejména pokud se dojdu proběhnout) a už se opět bezostyšne raduju že života.

Co nám starším mužům prý také zbývá, že? Přeci si každé ráno můžeme říci, že je to první den zbytku našeho života:). Tak ať si to hezky užijeme...

Jak u vás?

PS. Ty fotky nahoře mě usvědčují, že ráno se snažím držet, ale ve čtvrtek jsem si nevzal čelovku a bylo to fakt dobrodrůžo. Obzvlášť, když jsem minul poslední lampu v ulici K Nové vsi.

Radosti k rekordům nebo rekordy k radosti?

Zase mě to dostalo, že ten fenomén pochyb, plánování a sepětí treningoveho plánu, nebo jak říkám trenyrkoveho (trencl) plánu a života kolem se objevuje v různych modifikacích všude na netu a u spřátelených bloggerů.

Položil jsem si otázku, tak jak vidím dva hlavní přístupy k hobickemu pobíhání.

Ten první, kde se vidím já:), je veden primárně pocitem radosti z pobíhání a trenyrkovy plán je v něm jako kotva a kontrola mého nadšení. prostě abych v rámci euforie neběhal moc nebo zase se nesnažil nahrazovat den, kdy jsem nemohl nějak nevhodné. Prostě, abych si já trouba neublížil:).

Tedy, u mě plánování a trenyrkovy plán jsou pomocné prostředky pro co nejdelší udržení si radosti z pobíhání. Protože, při stanovování cílů a východisek pro Miloše na sestavení mého trenyrkace je hlavní úkol, cituji : "Chci běhat často, občas daleko, nechci se zranit, chci, aby mi vydržela radost z pobíhání. Pokud se při tom zlepším v čase/vzdálenosti, super, ale primární je si neublížit a radovat se z pobíhání:)"

Ten druhý způsob a já ho sice chápu, i když to není můj šálek kávy, ten je veden primárně úsilím běžce o lepší čas/delší vzdálenost či nějaký rekord. A ten se různé musí protrpět. Jak mi to bylo několikrát vysvětleno, jsem ufon, protože, kdybych prý v těch objemech běhal "správné", tak mám daleko lepší výsledky.

Takhle mluví pravý "zavoďák", který si svými rekordy dělá radost a vlastně mu ten pocit v cíli dává zapomenout na to "utrpení" v tréningu. Já mám problém jim vysvětlit (asi se to nedá), že mi o to celkem ani nejde:)... že by mě to zdaleka tolik nebavilo a že bych se mohl i (zbytečně) zranit.

Přeci jen, stojí to vůbec za to? Delší dobu trpět a pak se těšit na krátký a pomíjivý pocit radosti při rekordu či nějakém umístění.. To pocit podle mě je přeci rychle pryč? Není lepší si to nějak víc celou dobu užívat a když to náhodou vyjde na dobrý čas, tak si to ještě užít znova? Protože, když náhodou stojí čas za starou bačkoru:), tak má člověk aspoň pocit, že si ten trening hodně užil:).

Asi tak, já mám pochyby a starost, když se dostanu (nebo když mám pocit, že bych se mohl dostat) do situace, kdy by můj primární důvod pobíhání byl nahrazen něčím jiným, třeba právě jestli se nezbavuju té radosti:). Pak si říkám, jestli mám na ten či onen závod jít, protože sice "mám naběháno", ale... Nějak mě ten závod nebere:).

Neuměle se snažím vysvětlit [Pegg a jí blízkým], že já jako starší lama doporučuji a preferuji brát běhání jako formu radosti, duševní hygieny a obrany před temnou silou:). To že se to nazývá příprava na maratón nemusí znamenat vůbec nic, dokonce ani to, že se ten maratón po x týdnech musí běžet. Je to jen taková třešinka na dortu:).

A co vy?

Je vás asi víc závoďáků, "obětovačů" či "obětušek", prostě těch, co trpí a těší se na sladkou odměnu na konci? Nebo těch, co šťastné konce mají sice rádi, ale raději (a pro jistotu) si udělají radost hned?

Co je na tom špatného nechat věci drobet "vyhnít"?

Zaujala mě diskuse u Peggy -- kdy vlastně vytanulo na povrch, jaksi mimochodem, že ti bídáci chlapi:), si najdou čas na běhání, ale ženy chudinky nemůžou, protože se o vše starají [ nebo musejí starat, protože my jsme na baterky]. Tedy, někteří z nás :) to ještě pošťouchli tím, že nejlepší pravidlo je nechat věci drobet "vyhnít" a tím si nechat lépe vyjasnit priority v neznámých úkolech.

Na svoji obranu bych jen dodal -- nechci, aby to znělo špatně, ale tím nebylo myšleno nic zlého. Když nevím, co je důležité, prostě počkám. Důležité věci se většinou připomínají... [Mimochodem, když normální muž řekne, že šaty jsou černé, myslí tím, že šaty jsou černé, ne, že dotyčná třeba ztloustla a má proto černé šaty.:) My jsme většinou naprosto přímočaří a čitelní]...Takže, když tam několik z nás řeklo, že je to dobrá strategie, počkat a udělat věci, až když se začnou upomínat, tak jen říkají, že je to nejen dobrá strategie v práci, ale i doma.Neříkají tím, že se nebudou podílet na domácích pracech nebo, že nebudou dělat věci doma..

Prostě úkolů je daleko více, než se dá v normálním životě zvládat a odložením se jednoduše zjistí, které ty úkoly jsou vlastně důležité a které ne [obzvlášť, když to nevíme na začátku].

Vzpomínám si, že ještě před pár lety jsem se důsledně snažil i v práci dělat úplně všechno, všechny ty ptakoviny, které se kde objevily... Až náhoda způsobila, že jsem se onemocněním dostal do velkého skluzu, kdy se ta hromada úkolů a oběžníků nedala splnit. Zatímco jsem tak v depce koukal na tu hromadu lejster a požadavků, přišel kamarád a všechno to jednoduše vyhodil. Vysvětlil mi, že co bude potřeba, bude znova vyžádáno. Co nebylo potřeba, není potřeba.. Měl hlubokou pravdu. A od té doby se snažím nedělat věci překotně dopředu, ale pokud možno obratem na první výzvu:). Častokrát je to velmi rozumná strategie i doma. Ono například kdybych vymaloval hned na první upozornění:), tak by se nepřišlo na to, že je potřeba ještě něco jiného zároveň dodělat a byla by to vlastně zbytečná práce!:)

K tomu fenoménu volného času. Myslím, že nikdo že zdejších nemá přehršle volného času. Většina má rodinu (kamarády), práci (studium) k tomu třeba ještě domácí zvířata nebo nemocnou tetu... Takže je to pořád o prioritách, co je potřeba teď/nutné a na co si udělám čas.

Bohužel i moje poslední sobotní běhy různé utrpěly tím, že jsem potřeboval dodělat/dosázet a dosít nově rekonstruhovanou zahradu. Holt agro termíny jsou agro termíny, tak měly přednost i před mým běháním, které jsem buď zkrátil, nebo přesunoval. Při vší organizaci se to fakt nedalo přesně stihnout, ale abych úplně vynechal? To by mě kleplo:), navíc by to se mnou asi doma nevydrželi.

Jinak se mi to blíží -- 17.10 závěrečný podzimní maratón -- a tak možná, že by bylo dobře, kdybych minulé dva víkendy běhal přesně podle plánu. Jako úplná lama si dovolím namítat, že je asi lepší, když je člověk v pohodě:), pak se jak lépe pobíhá, tak i žije.. Není třeba lámat věci přes koleno. [Prostě radši jsem dokončil zahradu, z ní budeme mít na jaře všichni radost..]

Nechci provokovat, ale IMHO není to o tom, jestli je člověk single nebo ženatý/vdaná. Když se chce, tak se čas najde (na běhání například) a partner/partnerka to velice rádi pochopí a pomohou, v práci si čas zařídíme většinou sami. Nebo ne?

Na vaše dotazy ohledně budování zahrady davám pár ilustračních:

Celkový pohled na hromady nepořádku, zničený skleník, všude ostružiny (i ve skleníku)..

Detaily, co bylo z dáli skryto:(

Závěrečná jedna fotka z výšky, po pár týdnech usilovné práce.. Vše v normálu, i skleník opraven, vyčištěn... dokonce i záhony udělané, tráva ošetřená a zasetá.. Teď zase můžu snad víc pobíhat podle plánu:)

Držte mi palce, příprava na maratón se blíží do finále!!!

Co běžec, to hypochondr?

Tak je to tady zas... Čas podzimních chřipek a smrtelných mužských chorob. Ano, jak správné tušíte jsou to rýmička a teplůtka.:) Myslím, že každý běžec i ten správný a nejpoctivější hobik jsou v jádru děsní hypochondři. Tím spíš, pokud mmáme někoho blízkého, kdo by se o nás mohl starat. Každý se neustále pozoruje. Netáhne mě ta noha nějak víc? Co to koleno, dobrý? Herdek, nějak mě víc asi teče z nosu, něco na mě asi leze...:)

Prostě nějak jsem vysledoval, že asi čím víc člověku na tom běhání a pobíhání záleží, tím víc se různé hlídá a pozoruje, jestli náhodou není zraněn nebo nemocen. Ted zrovna naše domácnost virózně ochořela, i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) bojovala s viry a tak nějak čekám, jestli se ubráním. Při tom všem řeším dilemata viz výše, jestli mám v tom svém "potenciálně" nemocném, až vážně nemocném stavu:) [zatím mi nic není:)] jít vůbec běhat, když navíc je po ránu už zima;)...

Tradiční slabošské výmluvy a kecy.:) Ale říkám to proto, že někteří mi píšete, jak jsem pevný a vytvrvaly.. Houbelec! Starej pes, slaboch, bojím se, že bych s odkladem to měl o rád těžší;)! Musím proto bojovat, usilovat, abych vydržel. Asi je to nafurt. Lama jsem a lama zůstanu!!! Naštěstí bojovná a zodpovědná lama.

U zkušených běžců pozorují podobně výmluvy často na startu závodu.. "Nemám naběháno, letos jsem totálně marnej!!!" "Hele já poslední měsíc skoro celej promarodil.. chřipka, vymknutý kotník, zánět kosti, žaludeční potíže,..." Prostě zkušení běžci tak klábosí a pak mají osobní rekordy, stojí na bedně! Zázrak! Vždyť ještě před chvíli říkali, že jsou na umření, že vlastně utekli doktorovi že špitálu, nebo dokonce hrobníkovi z lopaty!!!:) Ale asi ty zbraně používáme i my prostí hobici, ale spíš abychom ošálili víc sami sebe než své soupeře.


Tento týden jsem mám boj o to větší, že jsem vlastně kvůli úpravě zahrady v sobotu zkrátil dlouhý běh (z 35 na 19) a v neděli jej dokonce vynechal. Zkrátka bylo potřeba zajet do zahradnictví (které zavírali) a pak udělat zahradu, nakonec z toho byl asi 9 hodinový maratón pozdimnich práci. Podzimní termíny nepočkají, ale hned to tělo vyhodnotilo:), jako, že se nemusí běhat!!! Taková hloupost, ale aspoň to ukazuje, že moje strachování o běh a zbabělost při dodržování trenýrkového plánu mají své opodstatnění!!!

Tak jsem pro jistotu hned v pondělí (den volná) "nadělal" neděli, běhal v úterý a ve středu, tradičně běhal intervaly, i když to byl boj s myslí, tělo se bránilo, ranní chlad, obává z "chorob", ale dál jsem to dál... Určitě to bylo těch pár běhu, které rozhodnou, že se mi poběží lépe ten závěrečný maratón za pár dní, jsem o tom přesvědčen. I na svoje jednání do OV jsem si vzal běžecké hadříky a jsem opresvedcen, že zítra bych měl brzo, brzo ráno jít běhat. Někdy se vážně divím, kde se ta zarputilost bere, ale asi to není zarputilost, je to spíš strach, abych vydržel! Ale furt si říkám, musíš, Honzo, musíš!!!:)

A co vy? Taky se víc pozorujete? Asi si můžete dovolit víc vynechat, nejste takoví srabíci -- protože, jak říká jeden můj kámoš o mně [neúcta k věku!!!], "takovýhle pako se hned tak nevidí!!!!:) Prostě jak držíte, když kolem zuří virová vánice?

Úskalí osobních rekordů.

Tak jsem si zlepšil osobák. Většina běžců se raduje, ale v zápětí protáhne obličej a dodává, jo, ale o moc!:( To je průšvih...:)

Každému se pak vybaví nejmenovaná skokanka o tyči, která pravidelně zlepšovala (svůj) světový rekord o 1 cm. Prémie jsou prémie a zatímco profíci je berou v penězích, jak mi bylo vysvětleno zkušenými běžci, my hobici je bereme ve svém pocitu a motivaci do dalších závodu. Z tohoto pohledu jsem se (zase) ukázal jako naprostý ufoun a lama, protože čas pod 41 minut na 10k je patrně můj hraniční čas a prý kdybych já trouba viděl na sporterster (byla tma, byla..) tak bych se asi pokusil to stáhnout pod 40 a udělat si rekord "jednou pro vždy:)" nebo bych se zklidnil a doběhl si o pár minut sice v novém, ale přijatém PR.

Takhle mi to bylo vysvětleno, takhle se to má dělat. Jenže, jenže...jak se znám, tak i kdybych na ta číslíčka viděl, tak bych asi nijak netaktizoval. Co na tom, jestli už to nepřekonám, pořád si přeci říkám, že mě čas těší, ale že není tím rozhodujícím, tak vlastně o nic nejde. Navíc já jdu stejně do všeho naplno (tedy srdcem), jako běžecký kamikadze:).

Říkám si, že půjdu i ten maratón pijanko, že se zkusím zlepšit jen maličko. Ale jak se znám, tak pěkný houbec. Pokud jen trochu půjde, tak tam poběžím, co mi moje stařecké tělo dovolí..

Jo, a ještě jedna poznámka. Všiml jsem si, je to taková zákonitost, zákon schválnosti [asi by stalo za to se tomu vědecky věnovat:)]. Jakmile se třeba pochválím, třeba, že jsem poctivka a dodržuju trenýrkovy plán [trencl plán, jak řekl hezky ll], tak hned v dalších dnech mám takové vypětí to fakt dodržet, že si říkám, že jsem to snad přivolal. Že jsem si to vůbec bral do úst, že? Teda zatím trencl držím, ale radši to nebudu komentovat:). Pro Peggy -- boj je slabé slovo. Pokud můžu použít terminologii hráčů RPG her, tak je to quest s velkým Q. Tedy úkol s velkým U. Prý něco jako boj o meč Ezekiel (65 level?) ve WOW (World of Warcraft). :) :).... Neznám, ale z MHD vím, že prý potřebné klikani dosahuje kadence kulometů a dráha ujetá myší se blíží maratónským veličinám...:)

Dnes mě čeká cca 35km, Miloš mi to rozepsal na intenzitu a délku, musím relativně vstát brzo, abych stihnul i další věci...Jjo, není to jednoduché být poctivkou, ale vím, že aspoň u mě to jinak nejde..za chvíli proto zalezu spát, doufám, že se mi podaří vypnout PC před 12:34, ale asi ne..

A co vy? Šetříte si osobáky, nebo do toho taky jdete po hlavě, nebo spíš, jak to vyjde? :)

12:)

TESCO přede mnou, TESCO za mnou... :)

Tak máme šťastně za sebou TESCO, noční hobikovský běhání..

Dozvuky toho večera ke mně doléhají ještě teď v pondělí a tak aspoň pár pocitu a zážitků. Abych si je ve své "konzervě" :) uchoval a až bude někdy potřeba a budou problémy s motivaci, abych se sem podíval a potěšil se, užil si to...

Začalo to už v pátek na registraci. Jdeme s Fabiem si vyzvednout čísla. Jen tak na okraj, Fabio je Ital a má velmi dobrý časy, maratón velmi slušné pod3h.. Takže jeho číslo je lehce nad 100, já 839. Zkouším dívku u registrací, jestli by neměla volně číslo pod 700 na výměnu. Znáte to, líná huba, holé neštěstí.. Prý proč? Povídám, mám tady kamaráda, cizince, chtěli bychom běžet spolu -- hned dodávám, že ho nechci penalizovat, aby šel do mého koridoru.

Neuvěřitelné, v tu chvíli se v expu objevuje nejvysssi vedení pimu a v zrovna v ten moment zvoní Fabiovi mobil.. Zvedá se slovy "pronto?" a spustí svoji italskou kulomentnou kadenci.. Úsměv a italský pozdrav že strany vedení mi zajišťují číslo místo v koridoru c 1, číslo začínající pětistovkou. Náhody neexistují!:)

V sobotu dopoledne a kus odpoledne jsem pilně upravoval a zkulturňoval nově nabytou zahradu, děti mi pomáhaly, ale už jsem začínal být unavený. Říkám si, to by stačilo, máš slušné číslo, tak musíš vyrazit v čas, snažit se držet Fabia a užít si to. Tradičně jsem jel metrem, už převlečenej v tričku, s číslem, s pár penězma a jen s kličem od vstupních dveří paneláku v zadní kapsičce, iPhone tradičně v ruce:), připraven hned běžet. Prostě lama:)

No co byste čekali. Běžel jsem jako blázen:), až jsem si říkal, máš to Janku zapotřebí? A uvažoval jsem jestli to vůbec má cenu se připravovat na ten maratón. Jestli ten čas za to stojí, já přeci primárně neběhám kvůli nějakymu času, tak přeci nepotřebuju tuhle berličku... Asi ujetý, ale fakt jsem o tom takhle přemýšlel. No a zatímco se takhle zaměstnávám, běžím co to jde (ale opatrně, v některých místech my brejlovci vidíme akorát tak houbelec), najednou zjišťuju, že se vracím na most a po kolejích do Pařížské. A tak jsem ani nezpomalil na TESCO, ani jsem (zatím) neodpískal přípravu na svůj PR v maratónu, ale doběhl jsem si pro svůj neskutečný osobák. Čas sice není vůbec důležitej, ale pod 41 minut? To jsem nečekal ani v nejbujnějších snech a že já umím snít! Od loňska koukám 6 minut zlepšení na 10k a to jsem to loni taky neběžel zase tak špatně:).

Teď to bude těžší, přemýšlet, jestli ten čas je to právě ořechové.. Ale zatím se daří -- zatím to nejde proti sobě. Ten pocit z běhu a velmi, velmi občasná účast na závodech. Vlastně letos jsem byl na Kbelské 10, Pražskem 1/2 M, Brdské 50 a teď TESCO 10. Tak snad ten podzimní maratón bude poslední a pak si dám se závoděním pauzu až zase do jara!

Jjo a finální tečka za závodem přišla dnes. Jsem v práci a volá mi syn, zvídavě se ptá, jestli mám klíč od vstupních dveří a jestli nemám náhodou dva?:)..Ano, ano.. Takový jsem zlý otec, kradu svým vlastním dětem klíče, aby se nemohly vrátit domů, ještě, že je nevodím do hlubokého lesa! Zase jsem získal další body do soutěže popleta měsíce, i když já si myslím, že letošní celoroční trofej už mi nikdo nevezme!!

Mimochodem, když se starší strejda jako já dokáže přiblížit k hranicím hobickeho pobíhání, tak to je určitě dosažitelné pro většinu populace. O tom není žádná:), je to jen v hlavě a taky trochu v nohách... A taky, jestli je to třeba vás cíl? Já teď sám nevím, jestli běhání s časem je natolik motivující, asi pokud budu "závodit" jen občas, tak jo... Ted se mi to bude hůř rozhodovat, obzvlášť, pokud se mi podaří zaběhnout nějaký lepší maratón, ale tam se budu fakt šetřit.. Jsem lama -- mně se hodně líbí jen tak pobíhat, ovšem trenýrkovy plán je dobrá věc!

A co vy a čas? Je čas pro vás nějakou i malou motivaci?

Franc Josef, můj otec a ranní běhací režim

Říká se a neustále omílá, že za brzké začátky pracovního dne vděčíme našemu mocnáři, Františku Josefovi, který trpěl nespavostí, vstával kolem 4 hodiny a protože žil velmi dlouho, tak nakonec donutil, že celé Rakousko-Uhersko začalo fungovat od velmi časných ranních hodin. Nevím, jak u Vás, ale u nás byl tento fenomén podporován ještě mým otcem, který byl z dětství (měli statek, než o něj rozhodnutím strany a vlády přišli) zvyklý brzo vstávat. Později (když už jsem byl na světě), vstával pořád brzo.. a tak mě často ráno před pátou budil se slovy "vstávej, za 3 hodiny už jdeš do školy:)"...

Ale postupně jsem si NATO zvykl -- úkoly se dělaly brzo ráno (tím pádem jsem si je i pamatoval do školy, když bylo potřeba, učil jsem se ráno.. Postupem času jsem si sice tak časnému vstávání odvykl, ale nějak to asi je a cítím to, že i když jsem do noci vzhůru, tak nakonec ráno ještě rád:) vstanu, abych věci udělal. V tom mě celkem pravidelně vytáčel můj americký kolega, který říkal, "ty uděláš takové práce, protože nepotřebuješ tolik spát"..A hned dodával, že kdyby on nemusel tolik spát, co by všechno dokázal:). Myslel jsem, že ho praštím, taky bych se válel rád v posteli, ale holt se nedalo..

Nemyslete si, je to boj. Taky jsou rána, kdy po probuzení a krátkém spánku koukám, doslova jak čerstvě vyoraná myš, ale po chvíli nakonec začínám fungovat. Ta radost, když si dojdu po ránu zaběhat, stihnu zahájit den po svém a přijdu do práce tak, jako chodí kolegové, to mě doslova blaží. Jasné, v létě to není takový problém, ale teď jak se bude později rozednívat to bude těžší... Pozor, dostal jsem od jeziska krásnou čelovku, tak aspoň vím proč!

Upřímně, když vstanu v 5:45, tak 6:15 můžu vyběhnout, jak říkám jsem zpomalený po ránu.. podle délky pobíhání jsem 7:20-8:00 doma, ranní rituály a v 9 jsem i s dopravou v práci. [případně se to dá posunout, kdzž musím být někde dřív]. Žádný velký hrdinství to není, ani žádný super time management..Prostě nepřemýšlím, jen co se maličko proberu, navlíknu běžecký hábky a běžím...Po chvíli je to ta správná euforie.Zkus to taky tak Pegg:).

Moje maminka tvrdí, že bych neměl mít problémy s ranním vstáváním, protože jsem se narodil ve 3:30 ráno. Prý kdo se narodil po ránu má predispozice být pohodovým ranním ptačátkem. No nevím..Schválně, si vyzkoušejte, jak to máte vy? Kdy jste se narodili a jaký režim vám víc vyhovuje..

Když píšu o ranním vstávání, musím vzpomenout na svého nejlepšího kamaráda a spolužáka z VŠ. Měli jsme v prvním ročníku cvičení v 7:20 v Karline, bydleli jsme na Větrníku, na druhé straně Prahy.. Ve studentských letech a se studentským životním stylem to byla docela výzva.. Kamarád už měl řadu absenci a tak mě několikrát úpěnlivě prosil. Prosím té, ráno před 6 mě vzbuď. Nenech se odradit, já budu maličko nevrlej, ale vzbuď mě.. No a tak já ťukám na dveře, otevírám a snažím se ho budit. Posílá mě tradičně tam, kam slunce nesvítí, pak po mě háže boty, knížky.. Nakonec to vzdávám a odjíždím sám. Kamarád se ukazuje ve škole až po těch cvičeních, v 9 hodin, a vyčítavě mi říká "Proč jsi mě nevzbudil?" Tak mu říkám o těch nadávkách, botách a knížkách, co po mě házel a on na to... "Ty ses takovej cíťa:), taková citlivka, ty se hned necháš odradit.. Vydržet je třeba!!!"

A tak si říkám, VYDRŽET JE TŘEBA!

Ať se vám taky dobře dělá běhací time management:).

PS. Obrázek jsem si půjčil z článku, kde se piše, že prý ranní ptačata jsou úspešnější a lepší. Tak asi začnu vstávat ještě o chvíli dřiv? :)

PPS. Tento týden mám napsán takový výrazně slabší trening, velký Miloš se evidentně snaží, abych si na TESCO běhu zaběhl nějaký lepší čas (porovnávám se jen sám se sebou, že), abych byl tedy odpočinutý. Nerozumím tomu, proto to udělám, jak mi řekl:). Držte mi palce na zítra večer.