Předěly

Každý z nás má své velké a malé předěly. Křesťané počítají před a po Kristovi -- a upřímně můj současný předěl určitě není před a po mamutovi, ale před a po derivaci!:) Tedy před a po štěněti JRT. Jak jsem několikrát slyšel terfně podotknout, pes (tedy stěně) je vždycky velký šok do života rodiny i v klidném období, natož, když se dokončuje přestavba RD a já se přitom ještě snažím připravit na mamuta. To prý může udělat jenom exot, jako jsem já:).

Připomíná mi to starý moudrý židovský vtip, kdy Roubíček, když si stěžoval u rabína, že mají malý být, spoustu zmatků, tak mu bylo postupně doporučeno, aby si do bytu koupil krávu, kozu psa a kočku. Když už úplně zoufalý přišel, že se to fakt nedá vydržet, tak mu rabi poradil, aby prodal krávu, kozu, psa a kočku a bude úplně spokojený!:) Takže, až po pár dnech (věřím, že tak 2-3 týdny max) budeme plně přestěhovaní a Deri bude moci bez problémů běhat na zahradě, tak to bude pohoda.

Ale představte si, když máte montéry, zedníky a i vlastní práci a k tomu máte u sebe děsně závislou "ženskou":), která je malá a nedá bez vás ani krok...Tak to je fakt pecka. V sobotu jsem kvůli ní místo 20 běžel 11, v neděli nic a v úterý 11. Naštěstí už to tak teď mám šolichat:), ale ten čas upřímně kradu. Mám na ní i přepravní tašku, dneska jsem s ní byl v práci, děsně "hodná", ani nestačila rozkousat internetové kabely, cestování s ní je (ťuk-ťuk) naprosto v pohodě, už se těším, až povyroste a nacvičíme nějaký delší běh. (Pokud máte nějaké praktické zkušenosti s nácvikem běhu se psem, sem s nimi!:)

Zatím jsme s Deri překonali řadu úvodních nástrah pevného vztahu. Naštěstí jsme se hned první noc spolu vyspali, (nechtěla beze mě být a kňučela a štěkala jako blázen, v paneláku by nás asi sousedi sežrali), a přesně, jak to znám od jinud a z vyprávění:), padly zbývající zábrany a jsme k sobě silně připoutáni. Ale v pátek večer a v sobotu to bude muset beze mě vydržet. Domluvil jsem s dětmi a i moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko slíbila, že se všichni budou o Deri starat. Tak budu moci odjet na Silvu.:)

Tohle vše má to ale jednu velkou výhodu. Ty zmatky mě natolik pohltily, že jsem zatím neměl čas se ani těšit ani děsit z mamuta a zatím to beru jako správnou běžeckou turistiku. Ovšem i tak všechno vypadá jako úplně nemožné, jak ten běh, tak logistika, jak a jestli budu moci ještě večer odjet na Prahu (, možná pospím a pojedu ráno, těžké je plánovat, skutečnost mě vždycky překvapí a to je dobře!!!0, prostě holá nemožnost!!!!!

Proto končím citátem že své oblíbené Alenky v říši divů:

Darmo zkoušet,'řekla Alenka,v nemožnosti se věřit nedá.' ,Moc zkušeností věru nemáš,'řekla Královna.,Když jsem byla tak stará jako ty,dělala jsem to každý den půl hodiny. A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností.

Nemožnostem zdar!

12:)

...it's a real emergency! .. :)

Nevím, jak moc znáte film Pravá blondýnka (v orig. Legally blond), kde hlavní hrdinka v úvodu, když je zasažena faktem, že si její chlapec našel jinou, rychle nasedne do auta, vyrazí do nejbližšího "Nail studia" nechat si udělat manikúru.. Přičemž přivolá obsluhu zoufalým pohledem, se slzami v očích a se slovy, promiňte, je to skutečně závažné!:)

V tomto duchu probíhalo u mě pár posledních dní. Tradičně posunuju nás domeček do závěrečné fáze a protože běhání je můj ryze soukromý koníček, tak teď je obzvlášť těžké najít čas, když věci kolem hoří a nedají se odložit ani posunout do nočních hodin. Třeba o víkendu to nejdříve vypadalo, že se prachu a nepořádku uvnitř nikdy nezbavíme a bylo potřeba začít navážet i nějaký nábytek dovnitř, takže jsem v sobotu místo dlouhého běhu celý den až do pozdního večera uklízel (i když jsme měli další pomocníky), běhal po žebříku (zatím nejsou schody), v neděli přivezli kusy nábytku a musel jsem při tom pracovat. Nebyl bych to já, abych se už neusadil "na jedné z teras", nezapojil počítač, internet přes svůj iPhone a pilně řešil, psal a počítal. A užíval si:). Ale tím pádem na běhání nedošlo..:(

V pondělí po ránu taky nic a už jsem byl "drobet" nervóznější, takže jsem později odpoledne v práci přerušil jednoho anglického návštěvníka, který pořád se mnou chtěl diskutovat se stejnými slovy.. Musím domů, je to skutečně naléhavé!!! :) A taky bylo. Lehce po 6h jsem měl boty na nohou a dal jsem si celkem intenzivních 20km, .. ten pocit, však to znáte... Sice v úterý a středu jsem po večerech sotva urval čas na 15 a 11km, ale bylo to jako v té reklamě na instantni polévku.. "Rychlovka, ale potěší!":)

A tak to beru stejně jako mazák čekající na civil, který poslední průtahy, prodlužování a nepříjemnosti odbýva s úsměvem a říká si.. Tohle zvládnu, tohle odsedím i holým zadkem na rozpálených kamnech:). Nebo když už se někdy ke konci delšího běhu těším domů, tak si říkám, posledních 5-10km? To přeci dám i po prd.li:) !!!

Takže klídek, pijánko, mazurka.. Radovat se je třeba, obzvlášť, když dobrých zpráv není mnoho a cíl se může ztrácet na chvíli v mlhách. Proto jsem dnes koupil naší Derivaci:) obojek, řemínek, pár hraček a těším se, že v neděli už bude s náma! [To aby těch zmatků zase nebylo málo:)]

Ať se daří, 12:)!

Jsem lepší díky běhu? (Co je příčina a co je důsledek?)

Tahle otázka mě tak občas napadá, protože těch hodin, kdy se snažím různé pobíhat je už celkem dost a hlavou se honí různé myšlenky.. Ale asi jsem pořád stejná mrcha (nebo klaďas), i když si myslím, že díky tomu, že při pobíhání ventiluju svůj stres a určitý přetlak, tak moji blízcí netrpí, tedy aspoň neřvou mými bolestmi:) a jsou určitě šťastnější..

Už jsem ultra pobíhač? Tahle otázka mi připomněla mladí na škole, kdy se tradovaly vtipné historky, kdy se vlastně člověk stává matfyzákem -- sám o tom neví a pořád je v nejistotách, ačkoliv díky jeho podivnému chování všichni kolem vědí odpověď už dávno -- "Tatínku, už jsem matfyzak?" ptá se maminky... :), takže je jasné, že je k této škole předurčen. Raději se sám sebe neptám, jestli už jsem ultra běžec, určitě ne co do počtu km (i když minulý úderný týden jsem měl pár hezkých momentu a celkových 121km už něco naznačuje o mém úsilí), ale věřím, že hlava už si to nějak přebírá a že mě ten delší čas strávený pobíháním někde "mimo" [ostatně já jsem "mimo" relativně často:)] se začíná velmi líbit a že se teda aspoň duševně se do té ultra roviny začínám dostávat. Tedy věřím tomu...:)

Ale tyhle otázky souvisí s prapůvodní -- co je příčina a co je důsledek? Stávám se běžcem, protože věřím, že jím stávám? Je svět/lidé lepší protože my věříme, že jsou lepší? Jeden silný příklad z poslední doby. Před cca 10 dny jsem ve vlaku na trase Ostrava-Praha, zapomněl svůj notebook. Sice jsem se s tím hned vyrovnal, (jsem trouba, jsem trouba..) ale jen tak že své důvěřivosti jsem poslal e-mail na info@CD, jestli se náhodou nenašel.. Známí se mi smáli, jak se vůbec můžu domnívat, že by jej někdo vrátil.. Že prý jsem horší než pravidelný čtenář Rychlých šípů, že moje naivita nemá hranic.. No a na druhý den mi po ránu přišel následující e-mail:

Dobrý den,

dotazem na oddělení ztrát a nálezů ve stanici Praha hl.n. zjištěno odevznání nalezené věci. O identifikaci kontaktujte tel. č. 972 241 158.

Takže jsem naklusal na 1.nástupiště, zaplatil poplatek 50Kč za vyzvednutí ztracené věci a těšil se nejen že svého laptopu se spoustou dat, ale hlavně z pocitu, že asi existuje nějaká forma zpětné vazby. Když si myslím, že má cenu být slušný a že lidí jsou veskrze dobří, tak tomu určitě tak bude.:) Ten známý, co se mi mi nejdříve smál pro moji naivitu, pak kroutil hlavou, že se jemu ani lidem, co zná nikdy nic takového nestalo.. Já mu říkám, že mě se (ťuk-ťuk) dobré věci stavají skoro pořád.. Nechtěl jsem říkat, že si myslím, že je to proto, protože on a jeho lidé dopředu vidí vše negativně, za vším hledají nějaký podraz. A že je asi lepší (aspoň z mého pohlledu) být ten naivní prosťáček, který intuitivně, stejně jako malé děti miluje šťastné konce a věří v ně.

Tak na šťastné konce! Ať na cestách či v běhu života.

12:)

Když musíš, tak musíš (aneb šuby duby Amerika...)

Od kamarádů občas slýchám, že jsem až moc pracovitej, až moc se věcem věnuji, že moje úsilí je tak moc usilovný, až jim to vadí:)... Ovšem, já bych k tomu pro pořádek dodal, že je to spíš legrační a že tím, jak se snažím se v tom všem vidět ten veselý rozměr, tak se věci vesele dějí i když třeba "usiluju":), ale postupně..

Ve čtvrtek jsem si vzal dovolenou, abych dopoledne koordinoval práce při dokončování přestavby našeho domečku (celkem náročné, ale blížíme se do finále, aspoň doufám, že koncem května se začneme stěhovat), až do 12 hodin jsem různě pobíhal na stavbě a když už bylo jasné, kdo a co má jak dělat:), [já jsem měl zakopané a připravené vedení vody a elektriky v zahradě, přesunul jsem se domů, oblíknul běžecké hadry (tentokrát navzdory horku jsem vzal moudré tričko a bundu) a vyrazil na svůj plánovaný běh cca 60km..

Teda, vybíhal jsem takový vytočený, až bych řekl nasr.., ale teď ani nevím proč..:) ... Vadilo mi, že jsem nemohl běžet ráno, ostře píchalo slunce a hned začínalo pršet, bál jsem se, že to nestihnu "uběhnout" než se spustí lijavec... Ale zatočil jsem po cca 3km v Prokopáku podle trati a najednou jsem si uvědomil, že ten déšť krásně kropí prach na cestách, zeleň keřů kolem cest je najednou zářivější, jak jsem probíhal kolem vápenky, začalo sice silněji pršet, ale radoval jsem se, jak jsem skvěle odhald počasí..:)... ano správně.. starosti a problémy zůstaly za mnou a já se začal radovat ze svého objevovaciho běhu..

Za chvíli sice začalo pražit slunce jako blázen, ale to se mi podařilo přesně doběhnout do lesa u Osady "Dlouhá míle" a pokračovat ve stínu stromů na Dubeč.

Začal jsem se tradičně kochat a málem jsem zabloudil i na trase, kterou znám velmi dobře.. Říkám si, aspoň chvíli koukej na cestu, ať sebou někde zase neflákneš:) a včas.. málem bych zašlápl hnízdo slepýšů, chudinky se rozutekly na všechny strany, naštestí jsem aspoň jednoho stačil vyfotit..

Po pár km běžím liduprázdnou oblastí, široké lesní cesty u Roblína, v tom kde se vzalo, tu se vzalo, zaparkované auto a podle pravidelného pohupování jsem už na dálku poznal, že je JARO a že nějaký šťastný pár tam provozuje velmi příjemný "cross-training"...:).. Chápu je, kdo by se v těchto končinách pohyvoval, že?:) Mladý muž mě zahlédl z okénka, když jsem probíhal kolem, pozdravil jsem zamáváním a radši zrychlil, abych jim nekazil hezkou chvilku..:)

Jak se přiblížil 30.km, tak se přiblížil hlavní cíl moji cesty -- lom Velká Amerika. Musím se tady přiznat, jsem srab... Celou cestu jsem se těšil, že až doběhnu na ten konec a lom se přede mnou otevře (viz foto), tak se postavím na okraj a s patřičným gestem zakřičím.. Atanáááááá! Vinettou!!! Atanáááá Rybana!! :)

Jenže tam kousek seděla skupinka mladých děvčat u jednoho srázu a bál jsem se, že by (smíchy) mohla spadnout do lomu.. A tak snad někdy příště...:)

Zbytek zpáteční cesty probíhal tradičně, místo socialistického boje o zrno, to byl boj o vodu..Ačkoliv ji z nebe pršelo možná až moc, všechny krámky a hospody v přilehlých končinách byly zavřené a tak nezbylo zase "žebrat", tady to snad ani nenapíšu, ale lidí jsou hodní a byla to legrace..

Vlastně všechno bylo nějak hezky barevný [určitě ty endorfiny:)], i to střídání počasí od horka po chlad a déšť...ve finále jsem ještě dobrovolně nastavil okruh v Prokopaku, aby to vyšlo k těm 60km.. Pocity skvělý, jednak, že jsem v tom shonu a napětí se rozhodl vyběhnout a znovu se přesvědčil, že běhání na mě naprosto funguje a ani to zase nijak moc "nebolelo", uvidím zítra..:).

Radost, jednoduše radost.. zaplaťpánbu, že ji žádné moje (počáteční) úsilí neodradilo a že je stále se mnou. DÍKY.

12:)

THESE are the times that try men's souls...

Dovolil jsem si začít úvodními slovy asi nejsilnější eseje, kterou kdy napsal Thomase Paine (Crisis, 1776) a byla podle mě důležitým mezníkem, který zvrátil americkou občanskou válku. [G.Washington jej nechával předčítat americkým vojákům, pro zájemce zde.. celkem silné, má to ten správný náboj.. doporučuji přečíst..]

Ano TEĎ je ten právě čas, který zkouší sílu mé duše, moji "víry"... práce na rekonstrukci domku se ženou do opravdového finále, je potřeba detailně dohlížet na logistiku, kompletaci a různé dodělávky... V práci končí nebo finišuje řada projektů, semestr.. blázinec:). A v sobotu nad ránem mě probudila šílená bolest v krku. A to jsem měl naplánováno běžet 60km..:(

Co teď, říkal jsem si, ale nakonec jsem to vzal jako znamení. Přeci nejsem ideolog ani vrcholový sportovec. Prostě jsem běhání přes víkend odpískal a místo toho jsem strávil plné dva dny prací na domku, kompletací skříněk, úklidem, dohledem na stavaře, zakopáváním cca 50m vody a elektriky v zahradě. Prostě dodělal jsem nutné resty, s tím, že tělo mělo (crosstraining jaksvinja) možnost se uzdravit.. Ani jsem v neděli nebyl na schůzce běžců v restauračním zařízení.

Dneska (v pondělí ) si půjdu zaběhat až navečer a vyběhnu do fakt silného týdne. Ve čtvrtek a pátek si vezmu ještě loňskou dovolenou:), jednak abych mohl odběhat tu 60km záležitost a jednak v klidu dohlížet a kompletovat stavbu. V pátek nepoběžím, v sobotu lehce a v neděli dám zbývající dlouhý běh (40km), .. [konzultováno s Milošem:)] a tak pokud věci půjdou aspoň trochu jak mají, tak to bude velmi zajímavý a silný týden.

Asi proto jsem si přečetl "Crisis", abych věděl, kdy se vyburcovat, abych si uvědomil, proč všechno dělám a kvůli čemu bojuji! A aby se mi přitom ze života nevytratila tolik potřebná radost a nadšení!

Zatím se daří, i když ... THESE are the times that try men's souls... :)

pro potěšení si dodávám ještě pár dalších útržků, které mi pořád různě zvoní v hlavě...:) ...

[What we obtain too cheap, we esteem too lightly: it is dearness only that gives every thing its value. Heaven knows how to put a proper price upon its goods...]

Držte mi palce..

příště zase vesele, neboť mám veselé a pozitivní zážitky, jen se teď musím patřičně vyburcovat!

12:)

Moje sobotní ultrabloudění

Vyběhl jsem brzo po ránu, s cílem nejprve zkontrolovat stavbu, donést na ní igelity na zakrytí dlažby pro malování kuchyně a pak si jít zaběhat na prozkoumavaci běh (Do Mořiny zadními cestičkami, turistickou trasou).

Takže nejdříve jsem si zaběhl kolečko cca 4km na stavbu, všechno nastavil, zaúkoloval:) a potom jsem to úspěšně zatočil do centrálního parku a běžel přes Prokopské údolí, po modré přes Řeporyje, Ořech, Kalinův mlýn a pak po červené podle potoka na Dubeč, přestoupil na zelenou do Třeboratic, pak na zase na modrou směr Roblín (a Mořina). Tam ale už počet km a čas se nachýlil (spolu s odhadovaným návratem) a tak sjem zamířil domů. Naštěstí se mi podařilo se po silnicích vrátit včas a téměř jako Popelka už jsem byl před 12 úspěšně doma s 4+42km v nohách. Průměr lehce pod 6min na km snad bude na ultra stačit, a kdyby ne, tak co? :) byl to krásný výlet a po obědě jsem byl vzorný.. Absolvoval jsem nákupy v IKEA, jakoby nic:) a ještě jednou (vlastně dvakrát) jsem zkontroloval stavbu:)..

Ale postupně. Když jsem na začátku proběhl Ořechem předjelo mě auto, které jelo (po postupně se horšících cestách) stejným směrem jako já. Zatímco za Ořechem mě předjelo s výraznou "rezervou", asi po 1/2 km jsem se dotáhl na vzdálenost cca 50m a viděl jsem, že je řidič nervózní, s autem jede, jako kdyby to byl off-road:) a tak jsem mu nechal těch 50km náskok, nechtěl jsem sse jednak na něj lepit a jednak způsobit, že by si chudák urval spodek. I na tu dálku bylo jasné, jak mu to vadí, že další km mi neodjel ani o metr, ač se snažil, co to šlo:).. Naštěstí pro řídiče a jeho auto -- přišlo rozcestí a já odbočil a pokračoval po červené.

V tu chvíli mi už dávno došla voda:(, nikde nikdo, pole... A najednou rybník. Už jsem přemýšlel, že se napiju z rybníka nebo z potoka, ale vidím domorodce a hned jsem vyžebral vodu že studny, nechal si poradit zase cestu, prostě taková děsná volnost. Po cestě se bavit s neznámými lidmi uprostřed samot a vesniček -- například jedna volá na sousedku, "Máňo, ty máš v ty hlavě jen ty chlapy! Zapomněla jsi tu rohlíky!:) V tom se znenandání vynořím já (to zděšení) a hned se v žertu nabízím, že za rohlík:), málem jsme si plácli, ale běžím dál...

V Kuchaři jsem nakonec našel otevřený konzum (s hospodou) a koupil si 1.5l poděbradky a ještě 1/2l ochucené vody. Dolil jsem si do termosky a pak ještě do Chynice běžel se zbytkem poděbradky v lahvi, ale dopil a dokonce vyhodil do kontejnerů s plasty.:) Když jsem se ujišťoval o "nejkratší" cestě, paní zjistila, že běžím do Prahy,,, Hned mě začala "litovat":).. Tak ji povídám, není vůbec proč, závidět, závidět byste měla!!!!:) a zase jsem zmizel do dáli..

Jak říkám, doma včas, s výbornými pocity, ovšem potřeba si to říci naplno. Po absolvovaném nakupování v IKEA jsem zjistil krutou pravdu. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) je reprezentant! Kdyby se PIM běžel v IKEA (nejlépe v protisměru) tak žádný Keňané nemají šanci! Asi tak:)

Příští týden asi zkusím dát tu Ameriku po polních cestách, mám naplánováno 60km, jen musím lip rozmyslet tu vodu a její doplňování [teď na 46 jsem spotřeboval skoro 3 litry vody a moje termoska má 0.4l].

Tak ať mi to vše vydrží! 12:)

To musím zvládnout sááám :)

Co sobectví je a co není? Říkám si a ptám se sám sebe, zejména v poslední době, když stavba našeho domečku vrcholí, já bych přitom "potřeboval" trénovat na své velké ultra a přitom být s rodinou a zároveň na stavbě, pracovat na projektech, práci, mám nějaké nápady:)..

Jak to říkám, hned se mi vybaví jeden silný moment, když holčička z chudé rodiny říká, víš, jak se pozná, že té někdo má rád? Přeci, že té nechá jíst první.. No a že stejného úhlu se dívám na svoje běhání teď. Běhat a naběhat na mammuta se určitě dá. Ted už v to věřím, ale má smysl to dělat na úkor jiných věcí či vztahů? Neutrpí tím nakonec jak to, na čem mi skutečně záleží tak i ve finále to moje pobíhání? Určitě ano...

Běhání je můj koníček a je potřeba jej dělat tak, abych si jej užíval a zároveň aby ostatní netrpěli:), nebo aspoň netrpěli moc:). Proto asi na soustředění do Dolní Stropnice -- speciální soustředění na mammuta -- tak tam nakonec nepojedu..jak jsem to řekl, tak se mi ulevilo..

Bude v té době potřeba začít stěhovat, montovat skříně, připravovat věci pro stěhováky.. prostě abych tady byl a ne se rekreoval někde v horách. Miloš trefně podotknul, že to žádná rekreace nebude, ale o to přeci nejde, jestli tam budu ležet na zemi nebo potit "krev". Vždyť já tady můžu taky vstát velmi brzo ráno, přes dopoledne odběhnout těch plánovaných 60km v Prokopáku (vidím to tak na 3 kolečka po 20km) a pak pokračovat jako správný tvrďák ve stěhování.Ve všední dny běhat do práce, atd...

Prostě, zkusím to zvládnout jako standardního koníčka. Svým nadšením a úsilím. A hlavně zkusit si to celou dobu užívat. O tom to je, aspoň tak to vidím.

Budu si držet palce!

Zapísky z podpolja, aneb zápisky z podzemí

Asi bych nazval dnešní post názvem Dostojevskeho knížky, která charakterizuje můj přechod do ilegality, odpojení blogu... Nicméně dám si k tomu úplně "nadzemní" obrázek rozkvetlé aleje zplaněných třešní z Prokopáku, u kterých se teď během mých výběhu lidé líbají jako o život!

Přemýšlel jsem, jestli uzavřením blogu pro veřejnost přestanu úplně psát, ale pak jsem si řekl, že by to byla škoda.. Je to taková moje terapie, navíc, když vím, že to není úplně volné, tak si můžu psát "po svém"... Sice asi pro jistotu budu držet určitou fazónu, ale teď už bez obav.

V sobotu jsem v těch zmatcích odjel na Brdskou stezku. Říkal jsem si, jak se to to všechno, spolu s finišováním stavby podepíše na mém 50km pobíhání? Ale nakonec to byl těžkej "luxus". Sice jsem to uběhl výrazně hůře než loni (loni 4:40, letos těsně pod 5h), děti se mě několikrát ptaly, proč jsem běžel tak "pomalu"? :) Ale o čase to opravdu nebylo...

Teda měl jsem na začátku maličko cukání to "rozbalit" a běžet na čas, cítil jsem se, že je mi fajn, že by to možná šlo, ale potkal jsem na startu zase Martina, loni jsme běželi s čísly 106 a 107, letos já 42 a on 43. Koneckonců jsme za sebou v abecedě, [pro pořádek, Martin se jmenuje Hanusek:)] ... Hned jsem mu vyklopil, jak jsem po doběhu v cíli loni mystifikoval pořadatele, že jsme bratranci :). No a tak jsme zase běželi spolu.

Povídali si, já se ptal Martina na Silvu a hned jsme se domluvili, že poběžíme spolu. K tomu času. Martin měl docela fest krizi, ale i tak jsme doběhli OK, má můj velký obdiv, jak se s ní dokázal poprat a já se samozřejmě snažil, běžet s ním, užít si to, podpořit ho. Podpořit sebe!

Protože celou dobu říkám, že moje běhání o čase není a i když se ve mě maličko "závoďák" vzpouzel, tak jsem věděl, že poběžím s ním. I tak, nebo možná právě proto to byl skvělý "závod", ztratil jsem jen pár minut, 20-25? ale myslím, že jsem získal dobrého kamaráda a souputníka/rádce na Silvu. K tomu pocit, že fakt o čase to mé běhání úplně není.:)

Díky tomu tempu cca 6min/km (včetně občerstvovaček) jsem měl v cíli nejen skvělý pocit z běhu, ale i pocit, že bych dokázal běžet dál i jsem si dokázal představit, že těch dalších 35km. Uvidíme, bude to ale výzva, s pokorou v duši se na to těším.

Ted aspoň maličko jednu další důležitou i veselou příhodu. Podařilo se mi přesvědčit syna, že spolu poběžíme Run Nike Prague! Tak jsem pro jistotu hned vyplnil a zaplatil rezervaci (než si to rozmyslí) a vybrali jsme si trika a čísla. Zatímco u něj zvítězily různé popřehazované násobky tří, moje číslo bylo celkem jasné - 001234:). Honza zvolil heslo "may the force be with me", vědom si toho, že "sílu" bude rozhodně potřebovat, zatímco já se držím své oblíbené mantry "Je to v hlavě, je to v hlavě:)".

Málem s námi běžela i dcera, ovšem podmiňovala to vhodným startovním číslem. Jakým? Inu 90-60-90 :), které už bylo (pochopitelně) obsazené:(... A tak je vidět, jaké maličkosti rozhodují o budoucích běžcích-hobících:).

Tak ať se mi hezky běhá a píše z ilegality. 12:)

Od nobody k somebody a zase zpět:)

Je zajímavé, jak jsme výchovou vedení k tomu, abychom nějak vynikali.. Cílem je být "někdo", ale myslím si, že řada těch moudřejších, když toho dosáhnou, tak si uvědomí, že vlastně po "tom" vůbec netouží a že jejich hlavním cílem je být vlastně celkem obyčejný -- nobody -- a udržet si hlavně své štěstí a (raději skrytou) radost.

Jsem rád, že jsem si dokázal udržet podobný přístup ve své profesi a že stejného úhlu vidím, že je na čase se zde rozloučit a udělat dětem pá, pá...:)

Upřímně, o tomto kroku přemýšlím už delší dobu... Od samého počátku můj zápisníček plnil primárně úlohu mé motivace, reflexe, zážitků a vidění světa. Byl jsem vždy možná až příliš otevřený a možná i naivní:).. V dobách, kdy sem zabloudilo jen pár lidí to nevadilo, ale v poslední době jsem získal celkem správné přesvědčení, že je teď ten pravý okamžik uzavřít blog, nečekat na nějaký velký předěl (třeba případné ulovení mamuta) a prostě nechat ten můj běžecký příběh otevřený...:)

Sice mě stále baví běhat a pobíhat a psát o tom, stále se mi dějí vesele příběhy, ale ... - kamarád se mi smál, že primárně končím s psaním blogu, protože mi jej lidi hodně čtou, že to je stejný jako v Cimrmanovi, kdy si dotyčný koupil hospodu, ale vadilo mu, že mu do ní chodí lidi:)...

Milovníky šťastných konců můžu ubezpečit, že můj běžecký příběh bude určitě veselý a dobře dopadne.. tedy, jak jen to půjde, protože hlavní hrdina je neskutečný optimista a je rozhodnutý si život a běh užívat dokud to bude jen trochu možné ..:)

Těším se, až zase budu číst Vaše blogy a protože má každý odchod být vyvážen nějakým hezkým příchodem, tak vězte, že se objevila nová běžecká hvězda! Jmenuje se "Derivace", [je to dokonce její čistokrevné jméno (!)] Správné jméno pro matematického psa, který se jistě nenechá ničím deptat ani derivovat, bude dalším zdrojem radosti a veselých zážitků... Ona to sice ještě neví, ale bude milovat pobíhání se svým pánem, který ji, když bude unavená, rád poponese v batůžku!!!

Ať nám to radostně běhá a pobíhá.. 12:)!

PS. Určitě nechám ještě pár dní blog otevřený, než jej defitivne uzavřu, abych se s Vámi všemi hezky rozloučil a poděkoval za Vaši přízeň, byť to byl jeden z hlavních důvodů, proč končím:)

PPS. Chtěl jsem sice původně udělat nejaké shrnutí, ale protože věřím, že můj pobíhací příběh zdaleka nekončí, tak to nebudu dělat...

Konečně zase "na boso" s FF!

Na úvod bych jen pro pořádek dodal, že se nevezu úplně na současné popularitě knihy "Zrození k běhu" ani na následném útoku na prodejce minimalistických bot [Obojí jsem prodělal s předstihem už dříve:)]. Loni jsem si na radu Fabia koupil Vibramy Five Fingers (FF) a začal s nimi postupně běhat relaxační běhy.. Moc se mi to líbilo, ale samozřejmě jsem se bál, abych se díky nějakému svému nadšení nezranil nebo si neublížil. Prostě postupně, pomalinku. Mám se rád, že..:)

Navíc Miloš v mém případě [=lama] doporučoval opravdu opatrnost a pozvolný přechod. Takže loni jsem s nimi naběhal asi lehce mezi 100-150km a letos jsem čekal, až se oteplí a až budu mít po 1/2 PIMu. Dokonce jsem si říkal, že příští týden mám Brdskou stezku a tak že bych měl ještě počkat. Ale pak ve mne zvítězil ten nadšenec. No a co. Tak holt budu mít horší čas na Brdské, protože budu mít namožená lýtka. Copak jsem závoďák?:)

A tak jsem v neděli už nevydržel, nasadil FF a dopoledne vyběhl do sluncem prozářeného Prokopáku. Říkal jsem si, poběžíš opatrně, jen 5km, lehoučce, pijánko, mazurka.. No jo, ale ve finále mě to (celkem podle očekávání) zase pohltilo. Kolem jaro v plném proudu, rozkvetlé keře, ale běžet téměř bosky mezi rozkvetlými koberci podléšek a kakostu? Nemá absolutně chybu..

Ale i jinak to byl příjemný zážitkový den. Na svém bosoběhacím okruhu jsem uviděl skupinku běžců [řada z nich měla tričko s nápisem "Stodůlky" -- zřejmě dobrý oddíl:)] a jak jsem je doběhl a chvilku než jsem je přeběhl, tak jsem vlastně byl součástí skupinového běhu! Aby toho nebylo málo, o chvíli později mě sledoval a komentoval jiný běžec, kterého jsem doběhl. Byl to anglicky mluvící všeználek, který mi hned začal udělovat rady, že běhám moc krátkými kroky, že delší krok a pevné boty mi zrychlí čas. No nevím, já patrně díky FF jsem v loňském roce výrazně zkrátil krok a zrychlil své běhání. Nechal jsem ho vymluvit a běžel svými kratšími drobnějšími krůčky, on běžel dlouhými skoky, nicméně při svém pohodovém ťapání (ala terénní slepice) , navzdory jeho úsilí, jsem ho lehce při svém tempu nechal za sebou a běžel domů.

No jo, jenže při těch všech setkáních a pobíhání se z plánovaných úvodních (=opatrných) 5km nakonec stalo 11.5, které jsem ale i s pomalejším vyklusem zaběhl přesně za 1:01, což na můj relaxační běh je pěkně svižně tempo. Zase jsem se neudržel, ale co, užil jsem si FF, snad mě to v sobotu na Brdské moc nevytrestá..

Držte mi palce, 12:)

PS. Pro váhající, určitě má cenu zkusit, já jsem mimo jiné zjistil, že se mi patrně za rok zmenšila noha! Asi díky FF, mám asi víc klenutou nohu, původní 43 u FF bych teď v pohodě mohl mít 42. Až budu obměňovat či si dělat radost, půjdu určitě do menší boty.

PPS. Miloš taky změnil náhled na FF a tak podle všeho v nich budu "moci" běhat častěji a i třeba delší trasy. Ale tady fakt pozvolně, žádný maratony hned.. Tedy budu na to myslet, ale raději nic neslibuju.

Je jaro!

Asi taky kolem vnímáte to obecné "opojení" jarem. Podle všeho to má téměř devastující účinky na mužskou populaci. Nejen, že ženy a dívky odloží neforemné svetry a kabáty, aby daly vyniknout ladným křivkám svého těla -- a tím pádem zvýšily úrazovost nejen na vozovkách, ale i u běžců pobíhajících kolem :)... Ale také se vynoří vždy několik nadšených propagátorů jara. Zrovna včera v narvaném metru mi do ucha jeden mladý muž vehementně líčil krásu rozkvetlých stromů, že i mně, "hluchému" zvonilo v uších ještě večer... Při jeho slovech o stromech "oděných do nesmělých kvítků, jak mladičká nevěsta z dávných časů" ... :) :) .. jsem si okamžitě vzpomněl na svého oblíbeného Stephena Leacocka (kanadské žertíky a literární poklesky), kde tento jarní jazyk je zachycen také mistrně .. cituji.. jak se ten "pupeneček krásně rozpunenečkovává.." :). Naštěstí/naneštěstí jsem musel z metra vystoupit a tak jsem minul další květnaté a pučící věty, kterými se patrně snažil zaujmout nějakou svoji "nesmělým jarem vonící lásku":). Prostě jedinečný důkaz, jak blbneme:)

Ráno se probouzím, poznamenán touto jarní příhodou a jak brzo ráno vybíhám, najednou mě napadne, že bych nemusel mít kšiltovku, ale že si dám na hlavu takový přetahovací šátek, no však víte, co myslím. Pro diváky černobílých televizorů dodávám, že je v barvě šmolkově modré, s nenápadnými bílými květy, k tomu barevně ladící úzké elastické kalhoty ke kolenům, modré pružně tričko s dlouhými rukávy.:). Umělecký dojem 9.8. K tomu ta pravá jarní ranní scenérie... drobný mlžný opar, který dává tušit, že v noci sice bylo chladněji, ale že za malý okamžik se ta opona z šedých plátků zvedne a sluníčko opatrně vystoupá nad koruny stromů... Romantika -- no jaxvinja:)

A jak si v tom poetickém ránu běžím do strmějšího kopce od Hlubočep, tak zaslechnu za sebou následující rozhovor... "Koukej ty vole, jak to tak ženská valí do toho krpálu!"... "My ji snad nepředjedeme" .. "Že se nebojí takhle po ránu?"... "Nebo možná běží tak rychle, protože se bojí" :)...

Nechal jsem tomu jenom malou chvilku a pak jsem se otočil a řekl jim, že každá normální ženská ví, že úchylové ráno spí:), že se jich vůbec nebojím a navíc i když se jim líbí můj zadek, tak jsem chlap:)!!

Jen nevím jestli to byl jen mlhavý opar nebo nezaměnitelná hravost mého běhu:) spolu s šátkem ladícím s mým outfitem, který je zmátl... Ale asi to bylo samo jaro!!! :)

Jaru a veselému běhání zdar! 12:)

Nerouhat se! :)

Tohle pravidlo si říkám stále, skoro furt. Asi naší největší chybou je, že zapomínáme na věci dobré, nevážíme si jich a abych dodal dle své babičky - hloupě se rouháme. Pořád si to připomínám, ale přesto na to taky občas zapomenu. Ted si k tomu "pro jistotu" dodávám, že tento týden je takový hodně divoký, že příští týden bude určitě lepší:) -- taková pitomost! Na to mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko okamžitě odpovídá, že s touhle mantrou se už se mnou seznámila:) a že ji překvapuje, že v to dokážu věřit tak dlouho, vždyť už ji to říkám asi 21 let:).

No, ale já pevně věřím, že opravdové zmatky budou trvat jen omezenou dobu, do konce května se přestehuju a hlavně, zase začínám po 1/2 PIMu běhat -- opět absolutně pro radost:), za 14 dní Brdská..

K tomu rouhání. Teď to právě ze mě nějak hloupě vypadlo, jako bych neměl z běhání radost, jakoby ten sobotní závod byl jen pro zlost... Kus 1/2 PIMu jsem totiž absolvoval tak nějak "mrtvě", jako bych jej vůbec neběžel rád. Dneska čtu Leonu, komentáře k PIMu a opět sleduju, "ty spojené vesmíry".. Vnímám takové to "otrávení"nebo neradost z 1/2 PIMu, že by konec potěšení z muziky, bubnů a lidí kolem? Houbec! Rouháme se!!!!!

U mě je to jasný. Asi jsem se těšil a upnul na to, že přijede Milan K.rálik (= alias Kůtek) a s ním poběžím jako o "závod" abych pomohl k lepšímu času a budeme si po cestě povídat, prostě takové radostné závodění. No a on si mizera onemocní! A tak jsem fakt velký kus 1/2 PIMu proběhl tak na své poměry ne moc šťastné, asi jako zombie:). Tak do 10/11 km to sice vypadalo, že bych mohl zaběhnout k 1:30, pak jsem chvíli běžel i s hloučkem kolem vodičů, ale pak jsem zjistil, že bych musel asi hluboko "hrabat", abych se s nima udržel a nechtělo se mi.

Nějak jsem v duchu počítal, za kolik se dostanu do cíle i když jen "půjdu", v tom mě na 16-17km doběhl Petr (alias 1bubobubo). Hned jsem pookřál a začal si s ním povídat. No povídat:), já byl takovej natěšenej, že to byl spíš takový vodopád slov a příběhů z mé strany, hned jsem se nabídl, že i zrychlím, i když jsem toho měl sám dost, protože vím, že Petr je závoďák.. A jak jsem tak do něj hustil svoje různé veselé příběhy, tak minul 18-19 km a já najednou zjistil na 20km, že něco vykládám nejakýmu úplně cizímu "člověkovi". Taková ostuda..:)

A tak abych to zamaskoval jsem se snažil trochu přidat a už jsem byl v cíli, nakonec i snad o něco lepší čas než loni. Ale k tomu rouhání... Hned se za tepla omlouvám, aby mě za to nestihl nějaký trest! Vždyť jsem hned v cíli poznal, že to byla fajn akce (navíc spojena se schůzkou BŠMŠ) ! Prostě bylo to skvělé, překonal jsem počáteční nechuť až odpor k závodění, celkem horké počasí a nakonec i sprintoval do cíle:)!

Takže z mého "dívčího" váhání jo/ne/jo/ne..:) nakonec bylo velmi hezké ANO! Pokud jsou ty "závody" rozumně naředěné, tak i nezavodnik jako já může zazávodit i radostně. Jen je potřeba si to uvědomit a potěšit se z toho!!!! Ten můj čas má taky samé pěkné číslice a je to celkově moc hezké číslo, poradi 412, 4-12 (!) takže radost i z každého numera:). 1:32:42 reálný čas byl sice Milošem komentován, že jsem bačkora, neboť jsem měl jít na 1:28. Ale to je Miloš:).

Nevím v jaké metrické soustavě těch 1:28 měřil, ale to není podstatné. Podstatné je radovat se ze života a blbě se nerouhat!

12:)

Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí..

...tedy nikoliv kolaloka, ale (moje) pobíhání.
Sobota byl den opravdu velkých šoků, i když to tak na začátku vůbec tak nevypadalo. Ráno chládek a klid, zamračeno před deštěm -- říkal jsem si bude takový meditační výběh, kdoví jestli potkám nějaké domorodce.

Probíhám v takovém zamyšlení Prokopákem, kolem trochu potemnělých ruin válcového mlýna, když v tom se spustí šílená střílečka! Dávky že samopalů, (naštěstí) airsoftové kuličky kolem sviští o sto šest a já okamžitě řvu "CIVIL!!!!" a naštěstí úspěšně probíhám.. Říkám si, uff, a to to vypadalo na takové ospalé pobíhání:)..

Ale nebylo, o pár km později mě překvapilo osamocené, opuštěné a otevřené auto, na kraji pole, u něj rýč a jáma! Říkám si, teda aby tady ještě někdo zakopával nějaké tělo.. Opatrně sonduju kolem.. Naštěstí se ukázalo, že to byli hledači pokladu s detektorem kovů a lopatami, ostatně na polích kolem vesnice Dubeč, jsem jich pak ještě pár uviděl.. Teda, uff:), znovu jsem si říkal, to jsou šoky, ale s dobrým koncem!

V tom začalo víc foukat a poprchávat, měl jsem nějakých 22-24km, tak si říkám, zatočím k domovu a zbytek do cca 35 si v pohodě doběhnu v Prokopáku (snad ti magoři s puškama nebudou střílet). A tak probíhám/sbíhám z kopečka v Řeporyjích, způsobně jsem se rozhodl běžet po chodníku. Pár lidí tam různě uhrabává trávu a tak se kochám pohledem do upravených zahrádek.. Pohodička... Tady je potřeba dodat, že chodníky v Řeporyjích svými dírami a strukturou připomínají víc tankodrom než chodník. A tak se výsledek mého kochání brzo dostavil. Jedna ta díra mi podrazila nohy a já opět předvedl jeden že svých vrcholných "kaskadérských" výkonů -- skok plavno za rukama. No ležím tam na malém kousku trávníku, kam jsem to stačil srolovat:) a tak postupně se ohledávám, jestli jsem v pořádku.. Říkám, hlava dobrý, nohy dobrý.. když v tom se nade mnou sklonila taková hodně stará paní, opřená o hrabičky! [ještě že neměla kosu, to by byl možná definitivní šok:)] a ptá se, jestli jsem OK, jestli nepotřebují pomoc. Uff..Šok maximální!

No a tak jsem se rychle postavil na nohy, popoběhl, při tom zakousl zbytek fidorky, dopil zbytek čaje a rozběhl se do Prokopáku.. No na začátku to drhlo a drobet bolelo (to rameno mám asi naražené), ale věřím, že vše OK. Jak jsem tak běžel domů (ve finále způsobných 35.5) tak jsem si přehrával Ozzákovo part - Fernet léčí všechno. Není nic, co by fernet nevyléčil... Bolí mě hlava? Dám si fernet. Bolí mě žaludek? Dám si fernet.. Bolí mě ledviny? Tak si fernet nedám!

.. No a tak jsem si v analogii říkal, bolí mě hlava? Zaběhám si... bolí mě nohy?.. Tak si taky zaběhám, ale opatrně!:)

Tak ať ty šoky taky zvládnete! 12:)

Když se běhá dlouho sprintem..:)

...tak to není běh, ale štvanice a to mi to až moc připomíná moji současnou situaci. Rekonstrukce domečku vrcholí, samozřejmě v práci to v tu samou chvíli vypadá, že se možná i vyhlásí snad nějaké závazkové hnutí:).. Jakoby se všichni zbláznili. Jednoduše MAZEC:)! Abych u té své šílené mašiny seděl pořád přes půlnoc, pak následně upadl do "jistě formy bezvědomí", ráno brzo vstal, abych stačil běhat. Nejlépe ještě při zpáteční cestě zaběhnout zkontroloval stavbu a zase rychle domů a do práce..

Při tom vlastně proč? Proč se (často) nechávám zatahovat do takových šíleností? Ještě, že si pak při návratu z běhu, při ranním vycházejícím slunci ujasním priority a říkám si, klid Honzo, samozřejmě všechno doděláš, ale rozhodně nemá cenu brát víc práce, víc se honit. Ať už doopravdy nebo přeneseně. Jsi duševní běžec delších tratí :), žádný sprinter. Jakmile si to uvědomím, je zase aspoň na chvíli klid...

Připomíná mi to jeden moudrý vtip, který jsem včera v obměně použil (jako zamítavou odpověď na další úkoly a nabídky) v práci. Tedy původní verze zní tak, že se Američan dívá na Kubánce, který ještě před polednem polehává v síti na verandě a popíjí rum. Říká mu, že by neměl zbytečně odpočívat, že by měl raději vyjet na moře a ještě lovit. Pepe mu odpovídá, že už ráno lovil a proč by měl víc pracovat? Američan vysvětluje, že by pak měl víc peněz, mohl si koupit větší člun, větší síť, častěji lovit víc ryb a vydělat si víc peněz.. Na otázku co s těmi penězi pak, až bude starý a zničený, co s nimi bude dělat? Tak mu Američan říká, no co budeš chtít.. Třeba budeš odpočívat a radovat se že života... NO JO, TO JÁ ALE DĚLÁM UŽ TEĎ! :)

A tak je to správné! Je potřeba se radovat ze života teď. Žádné zbytečně čekání a těšení se "na důchod":). Je nejlepší si takové malé "důchody" a radosti dělat permanetně. Proto po posledních šílených dnech jsem vyhlásil i já velký "držák" :) stop-stav. Příští týden žádné šílenosti!!! Navíc zítra po ránu si vezmu termosku s čajem -- asi bude pršet, tak i červenou bundičku:) a poběžím údolím za čistými radostmi mého života. Trochu zabloudit, trochu si popovídat s domorodci, koukat a těšit se, jak to jaro je kolem nás ..

Poběžím relativně pomalu, tak nějak rozumně, trenýrkový plán říká něco kolem 35-37km, žádná křeč.

Neuštvat se, ani v běhu, ani v životě!!! Tak si znovu a znovu opakuji, žij teď, ne v budoucnosti!

Ať se to nám všem daří! 12:)

Předstírání v práci a předstírání v běhu.. :)

Jak teď jaro chvílemi předstíralo, že není jaro, i když už vlastně dlouhou dobu je:), tak mě při tom pobíhání v Prokopáku a koukání na neorvané :( zbytky vrbových větví plných kočiček napadlo, že to předstíráním mám taky sám v sobě..

Možná díky pravidelnému střetávání s americkou kulturou, člověk nějak podvědomě přebírá jejich způsoby. Říkám někdy snad už úplně automaticky -- jjo, určitě zavolám, i když vlastně vím, že nezavolám.. ať už proto, že nechci, nebo dopředu vím, že to nestihnu. Přijedu/nepřijedu.. Zastavím se/nezastavím se.. Půjdu s nějakou skupinou lidí běhat? Ale asi pevná výchova ke slušnosti mě skoro s jistotou vede k milosrdným lžím.

U běhání je to ještě spojené s tím, že já běhání povětšinou beru jako očistnou kůru a tak s pár výjimkami, jako jsou velmi občasné závody nebo setkání s kamarády na poutním maratónu, FL, atp., či velmi občasné běhání s dobrými známými -- prostě běhám sám. Je to jedna z malá chvil, kterou mám jen sám pro sebe, kdy jsem sám se sebou a mohu si to patřičně užít.. Jjo, lamy jsou plachá zvířátka:).

Říkal jsem to nedávno Milošovi a on pochopitelně je na obrácené straně barikády. Nelhat, nepředstírat. Přitom já vidím i ten druhý, primárně pozitivní rozměr předstírání -- to je tehdy, kdy se dostatečně "položím do role". :) Protože předstírání nás svým způsobem dělá lepšími...Aspoň já v to v koutku duše věřím. Zejména, když se předstírá dobře:), tak člověk nakonec zapomene, že předstírá:) a je to..

Jako ta tréninková metoda, kterou jsem tady jednou citoval slovy Bílého koně (z prý už vycházející v češtině knížky "zrozen k běhu"), kde říká zhruba toto: "Běž nenuceně a snadno, jakoby houby záleželo na tom, jak ten kopec je strmý nebo jak ta cesta je dlouhá. Pak to trénuj tak dlouho, že zapomeneš na to, že je to tréning, až to bude hladké, bezproblémové."

Když jsem nedávno běžel na Karlštejn a zpět, tak jsem to znovu a znovu "trénoval", až jsem opravdu u té Mořiny zapomněl, že to předstírám a ten dlouhý táhly kopec jsem vyběhl "coby dup" a opravdu lehce :).

Tak ať se nám pozitivně předstírá..:)! 12:)

Dělání (si) radosti

Nikie si připravila hezky post o ženském pohledu a mně nezbývá než otevřeně přiznat, že to holky a ženy mají obecně těžší... Ať se jedna o běh nebo cokoliv jiného, většinou jsou ty křehčí zároveň i pevnějšími a lepšími "oporami" než většina z nás mužských..:( Ale jako správná "duši žena":) musím nám všem připomenout, že základem všeho je dělat si radost!!!

Uvědomuji si to teď, obzvlášť ve dnech, kdy život a práce připomíná sprint nebo dokonce i štvanici...Pravidelně dělání si radosti je proto možná i důležitější než pravidelný přísun potravin!!! Občas na to zapomenu i já, velký propagátor "radosti sobě":). Ještě, že třeba díky agrotechnickým termínům jsem před cca 1.5 měsícem zasel papriky, takže v období drobnější "krize" jsem je mohl zalévat, přesazovat, zasít k ním rajčata:), následně vyrazit na zahradu, pokácet zbývající náletové stromky a keře. Prostě zase si dělat radost. Naštěstí je to díky dlouhodobému tréniku ve mně silně zakotveno, stejně tak, že radost nejbližším je stejně důležitá, jako "radost sobě". Proto v pátek vyrazím s rodinou do Milana a dokonce (abych jim to jejich štěstí nekazil) s sebou neberu běžecké boty:(.. :). Věřím, že to tradičně bude fajn, jako všechny možné výlety, co se pro nás snažím vymyslet a zrealizovat. [Návštěva cenacolo (poslední večeře) bude jistě skvělá, i když návštěvy obchodů na Corso Emanuelle budou určitě ještě lepší:)]

Těším se s nimi tam, i když se ještě víc těším, že v neděli navečer (asi v dešti nebo v mrholení) vyrazím do poli a luk v okolí Prokopáku a budu se v tom bahně pěkně čvachtat, případně se tam v něm zase válet:). Oslavovat, že ten šílený týden v práci i mimo jsem zase ve zdraví, štěstí, radosti a pohodě přežil.

Díky Bohu! A určitě i díky běhu:)!

12:)

Královský běh - Na Karlštejn! [a zpet] :)

V sobotu jsem tradičně plánoval delší běh spojený s běžeckou turistikou. Vzhledem k plánované vzdálenosti 40-45km ani při mém "kochání" by se to zase nedalo úplně nazvat jalovým během. Ráno jsem vykoukl z okna a jak se různě oteplovalo, tak jsem se během 15 minut průběžně převlékal, pak jsem se ještě ode dveří vrátil pro baterku do čidla na botě, a už jsem slyšel... "Ty se chystáš, jak chudý král do boje"!"), a taky jo, já se chystal... "Na Karlštejn!:)

Protože jsem si nebyl jistý, jestli někde nezabloudím a jak to půjde, tak říkám svoji nejmilejší manželce jasné slunéčko, kudy poběžím, aby mě kdyztak vyzvedla:).. Odpověděla mi, že v tom případě děti přijdou o tatínka, ale ona zůstane doma... Kdyby totiž vyrazila na cestu autem i ona, tak by přišly i o maminku:).. Tomu jsem se smál ještě v Ořechu..

Před 9 jsem nakonec vyrazil. Počasí bylo krásné, slunečné, ale foukalo, takže jsem se zase tolik neflákal a běžel normálně. tady se slušelo dodat, že já, kvůli bezpečnosti po silnicích zásadně běhám ve žluté reflexní vestě [Safety first!:]. Mám dvě dobré zprávy. 1) Čeští řidiči nejsou lhostejní a 2) Pořád se neberu vážně..

No schválně zkuste si na okresní silnici (nikde žádné pořádně keře), sedět na bobku v příkopě v reflexní vestě a konat potřebu. Stoprocentně v tu chvíli začnou jezdit kolem automobily a i autobus:). I když jsem to nijak neprotahoval, jeden řidič hned zastavil a jestli jsem v pořádku... Povídám naprosto, já mám totiž papír vždy s sebou:).

Cesta díky příjemnému zastavení probíhala vesele:) a za "chvíli" už jsem stoupal po červené kopcem ke Karlštejnu..

Vyběhnu nahoru a potkávám skupinu Američanů na kolech, jak tam bloudí s mapami, různě je točí a ptají se okolo, jak se na kolech dostanou na Mořinu.. Povídám, jen se napiju a běžím zpátky, pojďte, já vás kousek povedu.. A tak jsem jako vodič seběhl vepředu z kopce a dole zatočil do kopce k Mořině. No dlouho jsem byl vepředu, i když bylo jasné kudy, nějak neměli sílu a rychlost mě předjet. A tak jsem před nimi cvičně vyběhl nahoru do kopce u Ameriky, rozloučil se a běžel napřed k Mořine s tím, že mě po cyklotrase po cestě někdy předjedou a že si zase zamáváme.. Nepředjeli! :)

Ale tu Ameriku, Kanadu a Mexiko si dám někdy příště, po turistických trasách. To bude blouděníčko:)...

Mějte se fajn, ať si všechno užíváme! Nejen běhání ale život obecně! 12:)

Většinou vítězím, běhám totiž sám!! :)

Věřím, že nikdo, kdo sem zabloudí není na tom tak špatně, aby propadal silným depresím, ale špatným náladám propadají asi občas všichni... Málokdo z nás si uvědomuje, že právě jarní měsíce patří mezi ta nejdepresivnější období. Pěkně počasí ne a ne začít, zásoby serotoninu (hormonu štěstí) se ztenčily na minimum, kvůli zimě a nedostatku slunce ho máme ještě výrazně méně.. Jak se pak se má bojovat se špatnými náladami -- pochyby v nás často získávají převahu..

Navíc u spousty svých známých/spolužáků teď v předjaří ještě pozoruji jeden závažný trend. Ve velké míře se objevují nové (pánské) časopisy o módě, o životním stylu... plné fotografií sexy chlápků a tyhle obrázky jsou, jak jsem vypozoroval, u některých mužů horší než zápalky v rukou děti.:) Jak vidí ty "reálné" modelové chlápky, štíhlé, svalnaté.. a najednou se stane to asi nejhorší. Ti obyčejní chlapci přestanou mít rádi sami sebe, začnou "nenávidět" své tělo, které má do dokonalosti časopisových obrázků hodně daleko. Podle všeho prožívají srovnatelná traumata jako mladé holky, když se upnou na vychrtlý vzhled modelek. U chlapů to často vrcholí šílenými pokusy o nadměrné cvičení, využívání různých podpůrných prášku i anabolických steroidů. Ty konce jsou někdy komické jindy tragičtější..:(

Přitom o co jde? Mít rád sám sebe, doprčic vždyť ty moje nohy/ruce... mě nosí, zvedají.. Měl bych jim být vděčný, radovat se z toho, děkovat jim a užívat si to... Máme své roky, ale přeci kvůli tomu nebudeme nešťastní.. Když jim to říkám, tak poslouchám, že... kdyby oni taky úspěšně zhubli a běhali, tak by byli taky v pohodě. [Proč teda neběhají?:)] ..

Že určitě i v tom běhu často "vyhrávám".. Prostě na to se nedá nic říci, takové blbosti...

A tak s úsměvem popravdě odpovídám...

Jasně, máš pravdu.. Já většinou vítězím, protože já... běhám sám!!!!! :)

Ať se nám dobře a vesele žije a běhá! 12:)

Náhlá úmrtí při cvičení a běhu?

Po odpočinkovém a závodním týdnu se opět vrhám po hlavě a doufám že i dostatečně radostně:) do tréninku, který, jak intenzitou, tak naběhanými km se zase dostává na vyšší úrovně.

Pochopitelně, když se mě neběžci nebo platoničtí začátečníci [to jsou ti, co pořád začínají běhat a nikdy vlastně nezačnou] ptají jak běhám, tak různé mlžím... Jenže zase veden rodinnou výchovou - lhát se nemá:) [... kdo lze ten krade a kdo krade, mohl by i zabít:)!!!] - tak když se někdo na férovku zeptá, tak na zase férovku odpovídám...Potom většinou dostanu odpověď, že mě to brzy "zabije" a kolik starších běžců/sportovců umře při cvičení, protože je to "nelidské" a proti přírodě, aby starší pánové intenzívně běhali nebo sportovali. A pak začne taková pseudo černá kronika.. :)

Ale fakt mi to nedalo a udělal jsem si malý průzkum -- na internetu jsem našel celou řadu zajímavých studií (asi nejdetailnějsí přehled a shrunutí je anglicky zde). Například jedna z nich ukazuje, že cca 10 procent infarktů ošetřených v jedné velké US nemocnici souvisí se cvičením. Šance náhlého úmrtí při cvičení je podle různých studií v 1 na 15-18 tisíc případů za rok. Tedy jedno úmrtí na řekněme 1.5 miliónů tréninků.

Rozdělení je zajímavé:

1 úmrtí na 17 tisíc mužů, kteří cvičí soustavně do 19 minut týdně

1 úmrtí na 23 tisíc mužů, kteří cvičí mezi 20 až 139 minutami týdně

1 úmrtí na 13 tisíc mužů, kteří cvičí více než 140 minut

Docela smutná zpráva téhle studie je, že ti, kteří vůbec necvičili měli menší úmrtnost než ti, co cvičili intenzívně až 6x více (cca 2 hodiny týdně).

Jak to? Přitom existují milióny studií, zase ukazující, že aerobní cvičení vede ke zdravějšímu srdci a delší životu. Proto je zajímavý tenhle výsledek, že určité zvýšení cvičení a intenzity vede k vyšším infarktům a vyšší úmrtnosti.

Jiná zajímavá studie uvádí, že asi 18 procent infarktů bylo způsobeno při silovém tréninku (zvedání činek a tlačení), 30 procent při joggingu nebo sportovní aktivitách (zejména tennis a squash), a 52 procent na dvoře při práci, třeba jako je štípání a řezání dřeva. Americké průzkumy to přičítají mrazivému počasí... cituji "Tep roste k maximu a v kombinaci s chladným počasím, které omezí průchodnost tepen máte recept na katastrofu." [a já tak rád běhám ve sněhu ... a dnešníí mrazivé ráno v prokopáku -8? :)]

Jiná velmi detailní studie amerických fitness klubů při analýze loňských náhlých úmrtí našla dva zajímavé trendy v datech: Průměrný věk ve fitnes klubech byl 32 let, ale průměrný věk těch 71 mužů, kteří zemřeli v loňském roce byl 53. Ale pozor, ti kteří umřeli loni, byli průměrné ve fitku dvakrát do měsíce! Sice je možné, že by cvičili výrazně mimo, ale autoři studie o tom vážně pochybuji, to by podle nich byli ještě naživu..:)

To mi připomíná zajímavý paradox, se kterým jsem se v praxi setkal. Jeden student chtěl pomocí empirických dat prokázat, že běhání je zdraví prospěšné a tak sbíral data o běžcích v různých parcích.. A zjistil, že hodně z těch, co běhají mají problémy s nadváhou, vysoký krevní tlak, někdy jsou po infarktu, atd.. Že by efekt běhání? Ale houbelec. Prostě je to takzvaná opačná kauzalita, kdy o prospěšnosti běhu nikdo nepochybuje a proto lidé, kteří mají zdravotní problémy běhají nebo začínají běhat. Je to tedy přesně obráceně. Nelze některé zdravotní problémy běžců přisuzovat běhu..

A tak zpátky k americkým studiím, které ve finále radí že nejlepší, jak omezit infart a úmrtí při tréninku je ... cvičit a trénovat. A v těchto místech se už zcela nepokrytě smeju:). Moje prostořeká babička by to patrně komentovala slovy "To by neřekl němý, kdyby mu hubu rozbili"... A kolik že ty výzkumy staly:)? Tedy popravdě, je dobře, že si někdo dal práci a ukázal, že valná většina těch 71 případů amerických náhlých úmrtí při cvičení byli lidé, kteří nesportovali zase tak často a pravidelně (2x ve fitku do měsíce), měli většinou sedavé zaměstnání.. Prostě při svém způsobu života to mohli být typičtí gaučoví přebornicí, kteří si občas začli zacvičit (možná pod tlakem okolí) a asi měli tendence to (právě proto) přehánět..

A to je myslím dobrá zpráva pro nás starší, co si chodíme zaběhat i několikrát týdně a neřešíme žádné rychlé výsledky nebo prudké budování síly. Všechno postupně, žádná křeč, žádný rychlý a okamžitý rekordy... primárně radost a potěšení:).

Ať nám to hezky a dlouho běhá, hlavně žádný šoky! :)

12:)

Zajímavá (kulturní) zkušenost...

K navození mých (ve finále velmi dobrých) pocitu jsem si dovolil použít oblíbené úsloví jednoho svého kamaráda, čechoameričana.. Asi poprvé jsem ho od něj slyšel, když ho v roce 1990 po 1.5 dne nepříjemných výslechů pustili z vězení v jedné nejmenované balkánské zemi. Když jsem se ho pak zeptal, jak bylo, tak odpověděl lakonicky a se šibalským úsměvem.. Byla to taková zajímavá kulturní zkušenost.:)

A tak jsem pochopil, že cokoliv, co přes nějaké nepříjemné pocity/očekávání/problémy nás posílí a nakonec zanechá za sebou jen to příjemné a pozitivní je -- "zajímavá kulturní zkušenost":).

Upřímně, jak jsem tady psal, vůbec se mi na Kbelskou nechtělo (!) - nádherné počasí svádělo k dlouhému výběhu do neznámých končin [a ke krásnému bloudění:)], ale protože jsme zblbnuli řadu lidí od nás, tak by nebylo fér říci, že nejdu. Ve Kbelích, mraky lidí na startu tradičně vyvolávají dávné pocity z výstavy vtipů Vladimíra Renčína, kde jsem se také "příjemné mačkal", všude kolem namačkané pěkně běžkyně, co si přát víc, že?:)

Nové přírůstky do našeho týmu vůbec nezklamali! Kluci, na to, že sotva začali běhat, Arsen před 3 měsíci přestal kouřit, tak se do běhu položili naplno a podle mě si to užili a vypadali, že je to nadchlo! Už to nadšení s jakým se začali rozcvičovat, nakazilo i mě nezávodníka:), že jsem začal na místě pobíhat.:) No legrace!

Když jsem viděl jejich nadšení, tak jsem se nakonec pasoval do role zkušeného a dával jim pár rad, aby v pořádku doběhli a celé si to užili.

Ovšem co mě dostalo, když jsme se u auta všichni (7!) fotili a žádali jsme jsme jednoho souseda [tímto mu ještě jednou děkuji!:)].. tak se mě zeptal, jestli náhodou nejsem 12Honza. No to mě fakt zničilo, připadal jsem si "profláklý" jak sňatkový podvodník po odvysílání relace VB žádá, radí informuje..:)

Potkával jsem známé Nikie [proč jsi neběžela?!], 1bubo mi to podle předpovědi nandal skoro o minutu, proti loňské K10 jsem se sice zase zlepšil 41:23 je pěkný čas - tím myslím pěkný číslo:) [ta 14 na konci by se mi taky líbila, i ta 41:), ale takhle je to hezky sestupně kolem dokola, pěkný číslo!], ale pozor! s nikým se skoro nedalo po cestě povídat:(... prostě nenatrefil jsem na nikoho, kdo by si chtěl popovídat, tak snad příště:)... Aspoň, že poslední km mě dohnala Soňa "od buba" a tak jsem ji aspoň mohl povzbuzovat, že ji přeci nemůže předběhnout taková lama..:) A Soňa zrychlovala a zrychlovala:).. a do cíle zaslouženě doběhla o krok přede mnou, protože je závoďačka a protože si to zaslouží!:)

Kluci od nás všichni potěšení, doběhli v moc hezkých časech, v dobré náladě a s přesvědčením běhat a běhat... Tak navzdory mým obavám, závod je za mnou a běžel jsem ho skoro jako závod:(, ale co hlavní... Kluci nadšení a natěšení a tak jsem dnes opravdu nezávodil nadarmo!

Ať to všem dobře a vesele běhá! 12:)

PS. Ještě teď se raduju z toho času... 41:23.. no uznejte, 4-a pak 1-2-3... sice to není "osobák" na 10k, ale mám z toho větší radost. Nádherný číslo..:) -- je to jak reklama na muj blog:)...

Běh a stres: kamarádi nebo nepřátelé?

Říkám to furt, žijeme v propojených vesmírech. Pulec a Socketka zrovna napsaly věci, kterými různé procházím i já.. Kvadratura kruhu sladění rychlosti a pohody v běhu... Rozhovory s neběžci:), kteří dle "mého příkladu" se najednou rozhodnou běhat, vše jim připadá jednoduché, asi nejsložitější je barva bot:) a pak padne otázka: A co když mě to "nepůjde"? Co když mě to nebude "bavit"? :)

A co já NATO? Na to je nejlepší odpověď jednoho gurua, když se ho ptali, co dělá, když "to" někdy "nejde". On se zamyslel a odpověděl... Jo, někdy to nejde......:)

Ačkoliv jsem lama nepoučitelná a nadšená, natolik už jsem s tím prožil, že můžu říci to samé .. Ano, někdy to nejde. Ale s výjimkou nějakých zranění či zásahu vyšší moci je to v podstatě na mě, aby mi "to" zase šlo a aby mě to zase bavilo. Podle mě to drobet víc souvisí s tím, jak kdo bere běhání a co od něj čeká..

Četl jsem řadu článku, které mluví o běhání jako o perfektním léku na stress - Ale pozor na běhání pro výkon, to naopak hladinu stresu silně zvyšuje.. To mohu potvrdit, když jsem před cca 2 týdny v šíleném stresu v práci "dělal běhání" tak mi to vůbec nepomohlo, ba naopak. A tak jsem se koukal, co říkají "výzkumy" a různí guruové. Údajně jsou tři hlavní faktory které snižují stress - modlitba, meditace a psychosomatická cvičení zaměřena na dech (jóga, taichi,..). Co je zajímavé, že západní civilizace je tak zaměřena na výkon, že lidé provozují i jógu, aby si zvýšili (sportovní) výkony.. neuvěřitelný paradox .

Jako nejlepší můj antistre bych si dovolil připojit mé oblíbené "jalové" pobíhání, nezaměřené na výkon, ale na radost, které je motlitbou, meditací a psychosomatickým cvičením v jednom:). Proto v poslední době běhám sice dle trenyrkoveho plánu, ale znova jsem se (naštěstí) vrátil k začátkům, kořenům či hlavním důvodům svého pobíhání. Běhám pro radost! Běh je v mém vidění světa téměř očistná kůra, něco asi jako sprcha, kdy si ženy představují, že voda postupně odplavuje vše špatně, problémy, pocity.. tak já si často přestavuji, že jak běžím, tak že mě starosti a problémy "opadávají" a já je nechávám za sebou někde hluboko a daleko.. Tím zaměřením na dech, jak o něm asi správné horují jogíni, vlastně neexistuje nic než ten současný okamžik, nádech a výdech.. Asi jako ty bájné mantry..

Ten pocit "nezavoděni" a "nevýkonu" mě v posledním týdnu tak nahlodal, že jsem se málem rozhodl nejít/neběžet na Kbelskou, aneb K10. Představa závodu, ke kterému jedu přes celou Prahu, ze kterého se stává děsná masovka proti mojí oblíbené běžecké turistice? Kdybych neslíbil lidem/známým/studentům, že tam budu, tak určitě radši běžím někde v polích. Uznávám, je to ujeté a je to evidentně způsobené pocitem a tlakem se dostat zase z područí zavoďáka, který ve mě taky někde drobet dříme a už planuju, jak ho nechám zase do 1/2 PIM hezky spát..

Takže radostnému běhu zdar, stresu zmar! 12:)

Jalové km = čistá radost mého života

... aneb pobíhám, kochám se a tradičně bloudím :)...

Začátkem týdne jsem bojoval s drobnou virózou, měl jsem služební povinnosti od rána do noci mimo Prahu, s běháním se to v tomhle počasí a s mými zavazadly neslučovalo, ale bylo to vlastně krásné.. vrátila se mi radost a tak jsem se na svůj návrat a na pobíhání děsně těšil!
Nejdříve jsem si udělal ve čtvrtek později večer vyloženě radost ve fitku, měl jsem pocit, že se vznáším, i to bylo celkem svižně, o to víc jsem se těšil na sobotu.. Že budu běhat ty jalové km, jak o nich profesionálové tak nehezky píší.. Že budu provozovat běžeckou turistiku.. V sobotu ráno jsem si zalil do termosky čaj, vzal fidorku a před odběhnutím slíbil, že do 12 jsem zpátky:) ... (tedy proč já slibuju takové věci, když moje moje poznávací běžecká turistika je spíš příručkou, jak zaručeně zabloudit).
Vyrazil jsem přes Prokopak, podle vody a žel.tratě.. Nejdřív mrzlo ještě hodně, potom už výrazně míň, svítilo sluníčko, já v naprostým rauchu:). Běžím přes Reporyje do Orecha.. Tam mám hezké setkání s jedním staříkem, volá na mě, že mě tady vidí často, jestli běžím TAM a nebo už ZPÁTKY..:) no není to krásný dotaz? Po vzoru Nikie, která začala běhat pro něco, tak já běhám asi jako v těch ruských pohádkách - Tam nevím kam, přinést to, nevím co.:).

   

   

A tak jsem zatočil po červené ke Kalinovu mlýnu, a tam jsem po prvé "drobet" zakufroval, ale jak se přede mnou objevila Chotec, slunce se dostalo nad kostel sv. Kateřiny, tak jsem zase polevil v obezřetnosti. Zase jsem se začal "kochat" a hned jsem drobet běžel jinudy než jsem měl původně v plánu... Tak si tak krásné pobíhám a "najednou" Tachlovice... A bylo jasno:). Připomnělo mi to jednu anglickou komedii, kde stařík popisuje cizincům cestu.."..až pojedete kolem rybníka a uvidíte takový velký zelený kámen, manželka říká, že vypadá jako velká žába... TAK TO JSTE BLBĚ a zabloudili jste..:).. Tak přesně tak, jak jsem se dostal do Tachlovic, tak jsem měl jednu jistotu, jsem uhnul moc, moc jsem se kochal a můj slib návratu do 12 hodin se pohybuje ve zcela hypotetické rovině..

   

A tak jsem se drobet víc soustředil na slunce a jeho dráhu a snažil se zamířit co nejkratší cestou k domovu... běžím tak nějakou chvilku a vykouknu na kraji jedné vesničky v takovém "satelitním" přívěsku. Potkávám dvojici žen a tak se hned ptám, kde to jsem? Jejich odpověď mne naprosto dostala, tuším ... "ulice V alejičkách" :)!!!... A tak povídám, jestli by mi neřekli nějakou jaksi globálnější informaci:) a následná odpoveď byla celkem vtipná, že prý Zbuzany, kousek od Prahy, Česká republika..:). Pak už přes Ořech, Řeporyje to bylo jednoduché, nicméně "po termínu".. Moje nejmilejší manželka jasné slunéčko to odhadla naprosto přesně - "Tak co, zase jsi se kochal, nebo jsi zabloudil záměrně?"
Jjo, svět je krásné místo k bloudění, tak si to budu užívat. Mimochodem, stejně jsme to stihli a tak se mým pozdějším příchodem vůbec nic nestalo!
Ať se daří, jalovým km zdar! 12:)

Hluchý běžec a hluché kilometry

Čirou náhodou se ke mne dostal zajímavý anketní dotaz. Upřímně, už jen to, že se mě někdo zeptal na "běžecký názor" :) mě drobet "vykolejilo", protože co já k tom mohu říci... Fakt jsem se domníval, že mi to přišlo od Petra omylem, protože já nejsem závodník:), ale Petr mě přesvědčil "... že lezu kvůli běhání intervalů přes plot, běhám kopce navzdory lijáku a dokážu za rok naběhat 3000km to přesto že ještě před 2 lety jsem vážil více než 100kg". :)... A tak abych se nevymlouval, zde je dotaz/anketní otázka, co si myslím o hluchých km.

Učená kniha říká, že běžecký trénink je účelně organizovaný proces. Nejčastějším problémem vytrvaleckého tréninku jsou tzv. "hluché" kilometry. Tedy objemové tréninky na nižších intenzitách, které nemají potenciál rozvíjet výkonnost. Nepřiměřeně velký objem běžecké práce v tréninku je kontraproduktivní. Autor knihy dále klade důraz na motivovanost tréninku a varuje před absolvováním tréninku na "jalové" střední úrovni. Napadá mi bonmot, že hluché jsou vlastně všechny tréninky, které nemají předem daný cíl a nemají návaznost na určitý širší tréninkový proces. Co já na to? :)

Už ten název se mi zalíbil. Hluché km. Já sebe totiž považuju za hluchého běžce. Tedy hůře slyším od dětství a upřímně, často je to velká výhoda. Buď neslyšíte nebo můžete úspěšně předstírat, že jste neslyšeli, když občas děti či nejmilejší manželka, jasné slunéčko:) utrousí něco na moji adresu. Z hlediska rodinné pohody k nezaplacení :). V mém pobíhání je to takové problematičtější. Ta "hluchota" má za následek, že občas neslyším signály nejen svého těla, ale i své duše (viz minule) a ženu se tím do nějakého průšvihu. Ale pozor, já to vím!:)

Proto považuju hluché km také za nebezpečné. V mém chápání jsou to ale km, kdy neslyším sám sebe, svoje tělo, vnitřní já, chcete-li. Kdy otupěle "dělám běhání" místo toho abych běhal... Prostě když z běhání a tréningu nemám radost a dobrý pocit.

Běhání je "levný" sport. V podstatě si koupíte dobré boty, pár běžeckých hábků a máte na minimálně 800km či víc vystaráno:). Já, protože tomu opravdu nerozumím, tak nedělám žádné divočiny a k těm drobným nákladům -- tedy ceně bot -- přidávám velmi rozumný náklad na treningovy plán a trenéra. Ne proto, že bych byl závodník, ale řeší to celou řadu problémů. Jednak mám strukturu mého pobíhání udělanou tak, abych v rámci možnosti dosáhl svého cíle (rozumné předem definovaného a pokud nějaký konkrétní je) a pak už jen s Milošem ladím a upravuji, abych se moc neztratil, když "ohluchnu" :). Nemyslím si, že tréning musí mít nutné "růstový potenciál", ani cíl.. Vždyť i cíl mého pobíhání není vždy jasně definovaný, natož cíl tréninku. Asi bych to spojil s tím, že pro mě je důležité a posouvá mě dopředu, když z behu/tréninku mám dobrý a spokojený pocit. Když tomu tak není, tak sebelepší a sebevětší úsilí je -- aspoň v mém případě -- na nic. Proto můj "trenýrkový plán" je často konfrontován s mými pocity, protože na těch mi záleží víc než na km nebo čase v nějakém závodě.

Tolik k anketě:)

Jinak mám dvě zprávy. Ta dobrá je, že radost je zase zpátky, ta špatná, že jsem v úterý, ani dnes neběhal:(, protože na mě lezla nějaká chorůbka [jak SOS několik dní minimálně spí, maximálně pracuje a ještě usilovněji běhá, tak je holt tělo oslabené a bacily jej snadněji zlomí:(] a jsem na dva dny služebně mimo. Ale cíl je vyhnat chorůbku z těla a hned večer ve čtvrtek si jít zaběhat. Jak jen o tom píšu, tak se na to těším... no jako dítě na ježíška nebo jako běžec na "běžíška".:)

Držte mi palce! 12:)

Poslouchej tep svého srdce, svého trenéra... a hlavně svou duši!

Vzpomínám na jednu z prvních reklam na rádiovou stanici: "Jsem holčička Vendulka, poslouchám maminku a Evropu 2". Každý asi potřebuje mít nějakou autoritu, kterou by měl poslouchat, když se objevují nějaké pochybnosti, u mě třeba ohledně běhání...Nějaký pevný bod, kotvu, řekl bych..:)

Už delší dobu -- a v posledních týdnech téměř permanentně -- poslouchám z různých stran ani ne tak kritiku, jako nepřetržitý proud otázek a komentářů na téma, že běhám hodně/špatně/často a že je div-zázrak, že ještě ve svém věku a laickém (tedy lamském, nezkušeném) přístupu nejsem už dávno zraněn a neschopen pohybu... Navíc nedělám žádné takové správné rozcvičování, protahování, změny došlapu.. prostě nic. Jen se seberu a nejdřív pomalu vyběhnu a po cca 2km drobet zrychlím.. Takže z hlediska všech znalců úplná trouba:).

Navíc ono to moje poctivé plnění je celkem náročné na čas. Copak 100km uběhnout za týden v rychlosti jako je běhám já -- to včetně přípravy na běh a do práce nějakých pár hodin skoro 1.5 směny, vzhledem k mým x zaměstnáním, dokončování domku a potřeby být s rodinou -- to je sákryš náročné..:).

Proto občas se nechám těmi řečmi nalomit -- proto jsem taky lama, tedy spíš "láma":) -- a pak hned volám/mluvím s Milošem a ubezpečuju se, že to dělám dobře:). Tento týden se mi dostalo obzvlášť dobře odpovědi, kterou si hned vytisknu a dám před sebe.

Poslouchej tep svého srdce a svého trenéra!

Rada k nezaplacení tím spíš, když nestíhám, když se všechno na mě valí ze všech stran...práce, stavba, rodina, čas na běhání...[například plánovaná druhá fáze se nejdřív posunula z úterý na středu, aby pak přešla do čvrtka ráno:)]... Prostě v tu chvíli se sám sebe ptám, proč to vlastně dělám?Proč tak urputně?

A při ranním pobíhání v Prokopáku mi najednou v hlavě bleskne myšlenka z Born to run: "Za hranicemi extrémní únavy a nesnází, můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuveřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme."

Nicméně dneska, kdzž jsem dopoledne měl naplánovaný maraton na běhátku jsem najednou cítil něco, co mě vyděsilo! Mě to běhání vůbec netěšilo!!! Přitom mi v podstatě nic nebylo, jasně jsem unavenej, nevyspalej... Ale uvědomil jsem si, že se snažím zlomit sám sebe.. A o tom to moje běhání rozhodně není. A tak jsem všechno přehodnotil a po velkém boji a 32km šel domů..:)

Pohledem na plán jsem zjistil, že jak jsem přesunoval ty ztracené týdny, úplně mi vypadl odpočinkový týden!!! Takže vlastně ok:), ale uvědomil jsem si při tom to nejdůležitější.

Neběhám kvůli ničemu jinému, než kvůli sobě a svým pocitům, své radosti.. Proto doplňuji Milošovo heslo:

Poslouchej tep svého srdce, svého trenéra... a hlavně poslouchej svou duši!

Tak teda do toho! Neznamená to, že bych hned odpískal Silvu, ale pokud mi příprava na ni nebude dělat radost, tak ji nemusím mít. Nejsem závoďák, cítím, že bych mohl běhat rychleji i dál ale vím, že co bych tomu musel odevzdat (hlavně asi radost a potěšení) nestojí za nějaký závod nebo čas:)

Tyhle dva následující týdny s vrcholnými km, studeným počasím a hromadou práce a povinností, to bude určitě vrchol náročnosti. To si fakt "hrábnu" hlavně v té morální rovině:). Protože žijeme ve spojených vesmírech, tak určitě máte/prožíváte něco podobnýho:). Tak si držme vzájemně palce..

12:)

PS. Týden nakonec 99km, ale důležitější je, že se radost snad zase vrátila, ale o tom příště..