Většinou...Na pracovní cestě :)

Dnešní den i čas je natolik speciální -- takovejch 12! --, že bych si měl připomenout a pochválit něco, co mě bude provázet (doufám) celý rok -- a to je moje pracovní pobíhání. Tak tak, v rámci boje s časem jsem teď běžecky nejčastěji na cestě do práce a z práce, nebo-li na pracovní cestě:). Někdo o opakujících se výbězích mluví jako o šíleném stereotypu, nudě, motivačních problémech. Já zjisťuju, že mám často problém se vykopat jindy k běhu, protože se jindy určitě něco objeví. "Něco" pro jiné šíleně důležité, co musí být uděláno/zařízeno hned/zrovna, zrovinka ve chvíli, kdy se mi chce (nebo můžu) nejlépe běhat.

A tak cesta do práce z práce je jistota, taková moje výhra v loterii, moje "tutovka". Jeden známý si že mě dělá legraci a říká, jak to můžu vydržet a že mu takový běhací pořádek připomíná manželský stereotyp. Nevím, nemůžu posoudit protože jsem ženat teprve krátce, tuším jen 22 let.:) Ale k tomu pobíhání..

Pravda je, že leckdy je to taky boj, jak ráno -- po venčení Deri v dešti se "těšit" na běh vypadá jako čiré zoufalství:), stejně tak navečer po práci zase obléknout běžecké hadry, prokličkovat davy v okolí Václaváku a (většinou v padajícím soumraku/tmě a dešti) zamířit kopcem domů... Ale je to vlastně tuze krásný, no občas mi to nedá tu "jednotvárnou" trasu znovu a znovu fotit..

Ale skoro vždycky se na konci v duchu směju tomu svému úsilí -- to se pak pro jistotu zase hned pochválím:), nebo naopak, to kvůli duševní rovnováze. Ale jednotvárné to rozhodně není... Protože potkávám i běžím s různými lidmi, jak přemýšlím, tak i občas zabloudím, nebo na něco zapomenu a to samo o sobě vytváří veselé situace. Například jsem si v zapomětlivosti nevzal ručník do sprchy, zrovna když kolem stěhovali nábytek [u nás v práci je za mužskou sprchou ještě provizorní sklad nábytku]. A tak tam stojím před sprchou (snažím se oschnout) a údržbáři kolem vozí židle:). Už jsem i tak dost za blázna, a tak na vysvětlenou dodávám, že osychání je součástí otužovacího tréningu v našem oddíle:). Koukali na mě, jako že "v oddíle" musím být pěknej exot, hned jsem je uvedl na správnou míru s tím, že ledový vedoucí (Machy) běžně běhá v zimě v plavkách, v půlce běhu přeplave rybník, běží zpátky a osychá po cestě. Podobně velký běžec (=Běžící stín) vyběhne na vrcholky hor tam skáče do závějí a opět osychá cestou domů. Já vzhledem k věku mám dovolenou "civilní variantu" tedy osychání ve sprše, ale nevím, nevím, jak dlouho mi to budou trpět:)..:)

No v pondělí mě dostal jeden kolega.. nejdřív mě viděl zablácenýho ráno (majznul jsem sebou v zatáčce při seběhu) a pak navečer, jak se potácím do té tmy, deště a psoty:) a se ptá, že by ho zajímalo, jak hodnotím svoje běhací odhodlání na stupnici 1-10? Asi blízko k 10, co? ... V tu chvíli mi samozřejmě blesknou v očích ty "drobné" boje s mojí lenosti, časem,.. to úsilí.. A tak říkám, samozřejmě, blízko k 10, ... odhadl bych to na 12!.. :)

Tak ať nám to odhodlání i radost ve stupnici 1-10 vždycky zůstane na čísle 12!

12:)

PS. Je to prostě 12kovej den a čas!!!

Oprava: Houbec ultrák, .. holátko:)...

Běžící stín je mediálně slavný:) a já mám tradiční dilema...Miloš si vzal můj minulý velmi osobní zápisek na BŠMŠ, což mě sice na jednu stranu těší, ale to mé "pobíhací já" má z toho téměř trauma -abych teď chodil a pobíhal kanálama:). To ultrátko byl spíše duševní pojem/rozměr, protože v tomto směru jsem pouze takové malé holátko :) ... Jen si maličko myslím, že jim = "ultras" :) trochu víc rozumím a asi chápu, proč.. Táhne mě to tam taky, i když možná z jiného důvodu, nebo možná ten důvod se stejný, protože nevím jak se tam kdo dostal..

Někdo se posunul k velkým vzdálenostem, aby si dokázal, že na to má, pro někoho jsou extrémní běhy a rekordy určitou cestou z bezejmennosti a možnosti jak najít větší sílu, dostat se dál a výš, překonávat překážky, prostě byl lepší/vytrvalejší než ty ostatní..

Já se tam paradoxně dostávám přes ten duševní:) rozměr mého pobíhání... Je to prostě dané tím časem co finálně strávím na trati v kombinaci s tím mým ufounským závodně-nezavodním přístupem, primární potřebou být "pobíhač" ... Tedy běžet si jak v té ruské pohádce... Nevím kam s cílem přinést to nevím co..:).. Asi tuším, že to, co hledám a zatím po každé nacházím je dobrý pocit..

Protože to "pobíhání" mi dělá moc dobře, tak jsem venku častěji a déle a tak těch km něco víc naběhám. Můj počítač má sice dobrý antivirus, přesto jsem nějakého silného běhacího vira chytnul na blogu Běžícího stínu, u Wittiho, v ultrákových vyprávěních..:). Je to prostě silnější než jsem si myslel. A tak i když mám do ultras hoodně daleko - asi jako Slavoj Houslice do Manchestru United.:), ale to mi vůbec nebrání v tom, abych pobíhal o to radostněji.. Možná právě proto, že vzdálenosti jsou relativní se může každý pobíhač cítit jako běžec dlouhých tratí... třeba i na 5-10km... Tím spíš, když třeba do té doby všude jezdil..

Takže... rozhodně jsem stále "lama" , a znova musím pro ty co mi občas napíšou mail se spoustou vykričníků:) [nebo nevhodný komentář, který smažu:)] zopakovat... tyhle svoje zápisky si píšu hlavně pro sebe, abych se povzbudil, abych si svoje pocity a zážitky zaznamenal a pamatoval si je na furt:) tak jak jsem je prožíval. Čas totiž má tendenci zastírat původní prožitek, problémy a pocity... S odstupem času vše může vypadat úplně jinak a ty podstatné věci, související s mým pobíháním mohou být zapomenuty nebo silně zkreslené a to nechci.

Třeba teď už bych pod "mediálním" tlakem málem hodnotil svůj novoroční běh a jeho zveřejnění jako exhibicionismus, ale není to pravda. Byl to krásně ztřeštěný nápad, neuvěřitelný pocity a ještě prítomná silná bolest v malíčku mě utvrzuje, že to bylo skutečné a stálo to za to!

A tak je to správné, tak to má být! Běhání a pobíhání zdar, ať už je délka trati jakákoliv..

12:)

PS. Nedá mi to, abych po dni nedopsal svoji "doušku":)...samozřejmě, že bych to napsal/viděl teď úplně jinak, možná bych to vůbec nenapsal:)... Ale právě ta autenticita mých poznámek je pro mě důležitá. Protože pochybnosti s námi neustále zmítají a asi každý z nás si říká (ať už je cokoliv předmětem našich pochyb), jestli ty naše plány, cíle a sny nejsou moc veliké, moc nesmyslné, možná i směšné? A vždycky si to připomínám, když pod "tlakem" nějakých vedlejších okolností začnu pochybovat... Sny a cíle vždycky stojí za úsilí, pochyby a i nějaký ten "výsměch". Protože jsou naše! Koneckonců, je potřeba si to užít.

Vzpomínám si, jak jsem před dvěma roky po šíleným zimním úsilí přemýšlel jestli vůbec poběžím svůj první 50km závod. A byl jsem málem ochoten tam neběžet. Znova jsem si to přecetl:) Jeden známý mi tehdy po úspěšném závodě řekl, že mi takový zápisky vyloženě "kazí" blog, protože vypadám jak váhává/nerozhodná ženská:). Říkal jsem mu, že jsem nikdy nedbal na to jak vypadám, že naopak je pro mě a pro ty, kteří různě pochybují dobré vidět, že každý tím prochází.

Pokaždé pochybujeme, když si myslíme, že jsme narazili na nějaké další hranice. Je potřeba věřit! A pravda, že já už tu svoji pomyslnou hranici (alespoň ve své hlavě, kde je to nejdůležitější) dávno překročil!!!

Co kdyby to zítra nevyšlo? :)

Je to zajímavý, že jsem jedno že svých přecevzetí porušil tak brzo. Asi pořád tu berličku svých poznámek opravdu potřebuju:), ale musel jsem, tohle si musím pro sebe zaznamenat...

Na Nový rok jsem se v rámci našeho motivačního kroužku:) rozhodl, že si vyrazím na Karlštejn, v rámci hesla, raději hned, co kdyby to zítra nevyšlo, že? A žádný zkratky po silnici, ale poctivě zadníma turistickýma trasama, občas v pravým trailu, ať si udělám radost a sám si naznačím, že to s tím svým "vztahem" k dlouhým běhům myslím vážně a že to je velká láska:)...

Všechno jsem po ránu přichystal, vzal jsem si 0.8 litru čaje a vyrazil s batůžkem směrem ke klenotnici Koruny české, která by měla ukrývat nejen poklady, ale hlavně bránit to na čem opravdu záleží. Jak symbolické. Běžel jsem rozvážně, tentokrát s reflexní vestou. Trasa, pokud to řeknu řečí barev - modrá, červená, zelená, modrá a červená - pro přespolní a barvoslepé:) -- Stodůlky, Řeporyje, Ořech, Kalinův mlýn, Dubeč, Třebotov, Roblín, Vonoklasy, Mořina a Karlštejn.

Asi k dlouhých běhům patří, že věci nejdou tak, jak si myslíme. Proto, když jsem dorazil na Karlštejn a zjistil, že i když je hrad otevřen, tak si žádnou vodu nikde neopatřím ani nekoupím.. A tak jsem se vydal na cestu zpět "na sucho" s tím, že třeba v některé z vesnic uvidím domorodce a vyžebrám vodu:). Ale všichni poslušně vyspávali po Silvestru [později se chystali buď na oběd nebo na novoroční výběh ve 12.12:)] a tak jsem postupně míjel jednu vesnici po druhé... bez vody..

Asi to patří k běžcům dlouhých tratí, že mají tu potřebnou morální sílu a proto jsem nezatočil na silnici a nevydal se zpět, abych běžel kratší cestou (a míň vlnitou) s možností "načepovat" u pumpy... Samotného mě to překvapilo, že jsem to bral, jako bych byl někde skutečně na trati a poslušně jsem zatočil zpět do lesů a strání, doufaje, že třeba v další vesnici na trati to bude lepší...

A jak se prodlužovala doba běhu bez vody na 5, 10, 15, km tak mi docházelo to tvrzení, že běh na dlouhé vzdálenosti není o rychlosti, že je o posedlosti a o odvaze? Nebo o zarputilosti? Nevím, budu to muset víc zkoumat:). V Ořechu jsem nakonec u kostela objevil obecní pumpu! Odpumpoval jsem rezatou vodu a jak pumpuju, jako by hořelo, objeví se domorodý starší pán a říká, to jsem ani netušil, že to ještě funguje, možná to ani není pitná voda!:). Přeju mu do Novému roku a připíjím na zdraví!:). Voda byla jistě živá, protože jsem děsně ožil a relativně skotačil byť unaven domů. Přeci je to tam a zpět 46km terénem, blátem a listím a vítr na pláních nepříjemné studil na zadní části:).

Jak tak dobíhám posledních cca 200m, tak dostanu na zledovatělém chodníku děsný smyk a letím nejdřív po hlavě na plot, vybírám to a pak padám, ale při brzdné fázi jsem si vyhodil z kloubů malíček na právě ruce. Koukám na to udiveně, jak je v těch místech na ruce, co mám normálně klouby je to otočený úplně jinak:). A tak jsem neváhal, zatáhl dvakrát jedním a druhým směrem a dal zase kostičky tam kam patří:). Někdo říká, že prý ultra je často i o bolesti. Nevím, malíček bolel (a ještě bolí), ale smál jsem se jako pako, protože jsem malíček neřešil. Kontroloval jsem jestli je hlava O.K. a jestli je "běhací ústrojí" v pořádku, malíček sice bolí, ale nejsem virtuóz:) a píšu stejně maximálně jen dvěma prsty na každý ruce.. Pokorně jsem poděkoval svým stražným andělům, že ten pád tak dobře dopadl a dorazil domů, abych se zapojil do domácích prací a ještě dodělal nejaké resty. Koneckonců, věnoval jsem se pět hodin svému koníčkovi, že:).

Určitě mají pravdu ti, co říkají, že to dlouhé běhání není o rychlosti, ale o odvaze a urputnosti. Já se musím trochu víc soustředit i na cestu, odvaha i pokora. A držet se toho svého .. Je to v hlavě, je to v hlavě...:)

Šťastný Nový rok! 12:)

PS. Možná se i ve mně zrodilo malé "ultrátko":). Je sice šedivé, ale takové neopeřené holátko. Uvidím, jak si povede..:)

Pozdravy

Je konec roku, ve skutečně i virtuální schránce mi přibývají pozdravy od kamarádů i obecná přání do nového roku, aby mi naznačily, že starý rok skončil a nový co nevidět začne:).

Jak člověk stárne, tak většina pozdravu je relativně uctivých. Obecně člověk pozná, že je SOS [starší opotrebovanej strejda:)], když na jeho "Ahoj" odpovídají mladší dívky i muži uctivým "Dobrý den!", nebo případně neodpoví, protože asi neví jak:).

V minulých dnech kdy déšť s prosincem výrazně omezily počet běžců a cyklistů, potkávám tradiční souputníky a někteří se při pozdravu neudrží, aby ještě nedodali nějaký vhodný dovětek. Například, jjo, dneska jsou venku jenom skalní:),.. neužen se..ať ti to dobře běhá...

Zrovna předevčírem jsem při svém 26km klubíčku, nahoru dolů potkal v Prokopáku cyklistu, který si liboval v blátu a v terénu kolem to pěkně brousil:). Nejdříve mě z kopce k trati předjel, ale potom -- v kopcích a v trailu -- to já si na cyklisty troufám:), jsem mu zase utekl já, pak mě předjel, ale pořád jsem nějak udržoval kontakt:). U Řeporyjí jsem to u prvních domků otočil a za chvíli mě po rovince předjíždí zas a volá, celej od bláta:).. Ahoooj! To je paráda, nikde nikdo! :), což je naprostý protimluv, protože jsme se furt různé potkávali, jako kdybych ho cíleně sledoval. Nakonec mi ujel a říkal jsem si, tak už má ten svůj klid... V konci vybíhám svůj "oblíbený stoupák od Hlubočep k Jinonicím, ...držím:). Na vrcholku před sebou uvidím povědomého cyklistu se zablácenou větrovkou:). Chvíli jsem váhal jestli se vypnout k nějakému sprintu a dohnat ho s nějakou veselou poznámkou:), ale závodnická nálada mě opustila stejně jako moje miniaturní zásoba vody:) a tak jsem se jen tak kochal a udržoval těch cca 70m rozestup než se cesta úplně narovnala a on zmizel v Jinonicích..

Dobře je, že zatím mě moje poťouchlé nápady neopouštějí, což naznačuje, že je vše OK:). Zrovna před pár dny jsem ještě běžel centrem Prahy a vidím proti mně přicházet nejmenovaného člena KSČM a ten čertík mi nedá. Přejdu hned do chůze, zvedám pěst a zdravím "Čest práci, soudruh D.!" :) On se rychle rozhlédnul kolem a s výrazem velmi zaneprázdněného (plachého) soudruha kvapně odpověděl "Čest, čest" :) a zmizel v útrobách svého ústředí:)...

Suma sumárum samé dobře zprávy před koncem roku! Běhám jako pako, i když Deri je rychlejší!!! Musím s tím něco udělat:).

Hlavně, ať nám vydrží zdraví, štěstí a dobrá nálada!

Veselé pobíhání a Šťastný Nový rok!!!

12:)

PS. Já si dám aspoň malá přecevzetí. Zkusím, když budou závody opravdu "závodit", zkusím pravidelně vypínat mobil a nebýt tolik na internetu a zkusím si míň psát blog. Přeci jen běhám už tři roky a tak bych mohl snad i trošku vydržet bez svého povzbuzování:).

Kvůli ...Silvě... :)

Zrovna čtu, jak Dav s Gábinou velmi pravdivě napsali, že jak člověk jednou "ulije" běhání, tak se to může hned "tak" různě pokazit, že pak z toho pobíhání je nakonec houbelec:). Tohle já tuším od samého začátku svého pobíhání a proto se snažím nevynechávat!:) Říkám tomu zbabělé pobíhání:), protože i když se mi třeba na začátku nechce [ono komu by se chtělo když spí sotva 6 hodin, ráno se vykopat se psem a pak vyrazit běhat:)]... ale nechci vynechat. Za nic!!! [Navíc vím, že se mi to bude za chvilku líbit:)]

Hned kombinuju - co kdyby to další den nevyšlo, to člověk vynechá najednou nečekaně dva dny...jak se chvíli nepobíhá, hned se může chytit nějaký bacil..:).. a je z toho velká pauza, jak člověk neběhá, může špatně šlápnout a třeba si i nějak ublížit!:)... No vidím, že argumentuju stejně jako moje babička, která říkala, nelži Honzíku! Kdo lže ten krade a kdo krade, ten by mohl i zabít!:):)

Veden touto neúprosnou logikou navazování možných následků jeden na druhý, prostě "držím", jak jen to jde.:) Díky mému úsilí mám pochopitelně spoustu zážitků. Třeba zrovna tenhle...

Jeden můj známý, když mě po ranním úsilí viděl dobíhat do práce, říká, člověče, proč tak blbneš? Chtěl jsem mu začít vysvětlovat, že se připravuju na ultra a tak mu říkám.. To je kvůli Silvě! On se zarazil a povídá, no to by mě žádná ženská nedonutila, abych takhle magořil!:) Navíc vždyť vypadáš dobře a ... pak říkal jsi, že žádný ženský!!!:).. Jjo, to jsem tomu dal.. Asi jako můj kámoš (Kanaďan), který, když jsme spolu po peripetiích pracovně přistáli v Sofii poslal svoji milé následující lakonickou SMS. "Finally...I am in Sophia!!". Pak se zarazil, chytil za hlavu a rychle dopsal "I mean the town.." :)

Ovšem ta rána, v tom srabáckem boji o moje pobíhání rozhodně stojí za to. Když se podaří včas vyběhnout na vrcholky kopečků v Prokopském údolí a přes údolí nad Barandovem začíná vycházet slunce... To jsou ty čisté radosti mého života..

Běhu zdar! 12:)

Motivační kroužek aneb je potřeba adjustovat:)!

Tohle já miluju... Sledovat ty poťouchlíky, co spolu tak na dálku běháme a trénujeme [a pošťuchujeme se:)]... Mě to dostává: jeden běhá v trenkách a skáče do závěje, druhý už rovnou vybíhá v plavkách a skáče do vody, další trénujou jak šílenci a někteří ještě k tomu tancujou:).. Já to diskontuju:), vybíhám oblečenej, skáču tak akorát přes zamrzlý kaluže a pozor, přibíhám rovněž oblečenej.:), ale zase vzhledem k mýmu "stáří" jak fyzickýmu (dost), tak běžeckýmu (málo) i to je určitý extrém, ale divnej je dobrej:).

Přiznávám, že jsem se nechtěně zapojil do Machyho bláznivého korespondenčního otužileckého kroužku, když jsem v úterý brzo ráno (-5C) běžel do práce, v batůžku zmrzlý vepřový koleno že zabíjačky, který přimrzalo k batohu, na čepici mi lehce namrzal sražený pot a u nosu nudle.. Machy by měl jistě radost:). Jak se motám po těch zmrzlých cestách, tak u ramene Vltavy (hotel Racek) kachny tradičně vycourají vodu na chodník a je to tam jako kluziště. Jak tam mezi nimi probíhám, uklouznu, částečně pád vyberu, ale při tom (nechtěně) nakopnu jednu kachnu tak, že velký kus popoletěla a zahučela do vody:). [Fyzikálně řečeno, kachna zabrzdila můj přímočarý pohyb vpřed, energie z mého nakopnutí ji po tečně k silovému působení po sestupné trajektorii odpovídající přitažlivosti a odporu vzduchu dostala mimo pole mé působnosti a mě zase v rámci zákona akce/reakce umožnila získat zpětný balanc:)]. Ostatní kachny okamžitě s děsným rámusem zmizely... Pikantní bylo, že si to asi všechny pověděly, protože když jsem na druhý den ráno běžel kolem, jen jsem se v červené bundičce vynořil na kraji řeky, už s vyděšeným kvákáním vyklidily cestu...:)

Mezi námi, já ten motivační kroužek (Machy, běžící stín, Advid a další a další..) mám diskontovaný, prostě si ty jejich čísla výrazně zmenším a tak:). Těch úrovni "šílenosti":), co oni provozují se nepřibližuju, já to mám promítnutý aspoň do faktu, že běhám. Tedy že VŮBEC běhám a že běhám, jak to jde.:) To je teď u mě ta pravá radost i to hrdinství v jednom. Tento týden po-st je ve znamení úporného úsilí (14+30+30.) protože beru v potaz Štědrý den a Boží hod (návštěva u rodičů) a svůj plán se zase dostat nad 100km týdne. Běžící stín to u sebe trefně komentoval, že to zimní běhání je takové nijaké, nemá to strukturu, délku ani frekvenci, ale ono se to nějak nasčítá:).

Kamarád mi říkal, člověče, ty trénuješ jak na nějaký horský ultra, neběžíš Leadville? Povídám, maximálně kousek z toho - tedy "led" to jo - na ledě běžím, nebo "vedení" to mi schází:)... Ale pravda je, že to úsilí u mě pořád je. Ovšem není to hrdinné úsilí, ale srabácké úsilí:). Já se totiž ve skrytu duše BOJÍM, že kdybych neměl dost naběhané, tak mě to na delší trati skřípne a já si to běhání vůbec neužiju! :)

Ale co, padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina!:)

Tak ať se nám to dobře běhá, potápí či jinak různě vzájemně blbne. Protože, když není radost, tak není nic!

Hezký svátky! 12:)

PS. Pokud to nebylo jasné z mých oslavných fotografií z tohoto týdne, tak snad i čas postu napovi! Je čas sluno(z)vracení!!! Už budeme zese běhat do světla, protože slunovrat, to je takové malé jaro:).

ZOO v přípravě

Jak jsem se dozvěděl od Luboše, tak mi údajně zahubili mamuta:), tedy 85km v Silva Nordica. Na běhej.com se vedou velký diskuse, co je dobře (špatně), jak dlouhá by měla být trať, jesti 90 nebo 103km či vím já kolik:)...

K tomu tradičně ufounsky dodávám, je to jedno! Je mi to jedno, jestli se poběží po silnici, nebo kombinace silnice, cesty.. Jestli se to bude jmenovat mammut nebo kozel:). Prostě říkám si spolu s klasikem:

What's in a name? That which we call a rose

By any other name would smell as sweet.

Copak je po jméně? Co růží zvou,

i zváno jinak vonělo by stejně.

[Vrchlicky má myslím ještě poetičtější dovětek:

I pod jiným jménem bude se růže rdít stejně kouzelně.

Prostě i když je to daleko a nevím kolik to vlastně bude a jestli se to bude běžet 2.6 nebo 9.6, je to jedno! Myslím, že u mě na tom vůbec nesejde:). V adventním čase se těším že svého často těžce vybojovaného pobíhání a přitom si užívám tu neuvěřitelnou energii. Možná právě proto, že musím pořád překonávat různé překážky, možná právě proto, že nic není jednoduché, možná právě proto mě to neuvěřitelně těší a cítím tu sílu. Doufám, že je to všude kolem a že to nějak "sdílíme".:)

Určitě zase přijdou těžší chvíle, ale teď to není, teď jsem "Hrdý Budžes", to je ten, co vytrval:). Po namrzajících ranních stezkách a chodnících se sice motám, jako koza na ledě, občas skáču jako kůň a na zpáteční cestě jsem slepý jako krtek:)... No, zase jsem si totiž zapomněl dát čelovku (a nesmeky) do batůžku, říkám si, je tohle už normální? Ale když jsem v pátek navečer dokázal po hodině pracovního vánočního večírku (jídla a pití všude hromady) se sebrat, navléci na sebe běžecké a vyrazit do deště, vichru a tmy směr domov....to jsem byl už možná i starý osel:).

Já sice noc na běhání nemusím, ale teď v adventním čase řada míst kudy probíhám večer vypadá obzvlášť poeticky, ať už je to myší díra pod Vyšehradem, nebo poslední lampa v Prokopáku, kde se loučím se světlem a definitivně vbíhám do tmy. Ale ještě pár dní a v pátek je slunovrat a to už začneme běhat do světla!

Hezky adventní pobíhání, ať nabereme co nejvíc sil, protože se budou jistě hodit.

12:)

Adventní střípky

Letošní advent je opravdu divný. Nemyslím, jak jsem minule napsal, že divnej je dobrej:), prostě na něj koukám jako Alenka:). I když podle mě nejlepší obrana na nepříjemné a šokující jevy/schůze/návštěvy/rozhovory... je dívat se na ně jako na divadlo:)! Sedíte v první řadě a občas přeběhnete přes scénu..[Sice si potom člověk občas říká, no tohle už ten režisér přehnal, to už je fakt moc. Ale o hodně líp se to snáší:)]

Pochopitelně moje scény-střípky jsou -- jak jinak -- povětšinou velmi veselé.

• Běžím si třeba v Prokopáku, na vrcholku míjím zamilovanou dvojici, co se drží za ruce [chlapec ale fikaně má na volné ruce rukavici]. Za chvíli nacházím na cestičce ležící rukavici. Tak ji seberu a pospíchám hledat onu dvojici. Asi po km ji najdu v milém objetí:), předávám rukavici a běžím pryč. Chlapec se mi omlouvá, že jsem si kvůli němu zaběhl:), na to se nedá nic říci, než se usmát, popřát veselý advent a zase zmizet..

• Při mém aktivním pobíhání po okolních vesničkách se často dávám do řeči s domorodci (kde jsem, nejkratší cesta a tak..). Nedávno jsem se ptal v Dubči na nejkratší cestu do Ořecha, chlapi stáli před zavřenou hospodou (sháněl jsem vodu) a říkali, no nejbližší otevřená je v Ořechu, taky tam "teď" jedeme.. Autobus prý jede za 50 minut. Povídám, vždyť to přes kopec nemůže být daleko.. Oni, jjo, to byste se divil po silnici skoro 4.5 km a lesní zkratkou to bude tak 3-3.5km. To mě dostalo. Ještě z nich vypadlo, že už tam přes 1/4 hodiny čekají. Povídám, no moc tomu nerozumím, ale to už byste tam dávno byli, ne?:) Koukali na mě jako na Pražáka, co se v Brně ptá na vstup do metra:). A tak jsem odběhl a potvzuji -- tím kopcem a volným tempem jsem byl v Ořechu u hospody asi za 1/4 hodiny. Oni by tam pěšky do 50 minut museli být i kdyby nechtěli..

• Dneska ráno běžím po silnici (po hlavní) a z vedlejší mi zkříží cestu policejní auto a troubí na mě tou jejich houkačkou.. Na jejich následnou stížnost odpovídám, proč bych měl zastavovat? Nehoukali jste a já byl na hlavní:). To jednoho z nich dostalo. Prý běžec s rychlosti >10km/h by se měl považovat za stejného účastníka provozu jako kolo!:)

• Ovšem na absolutně nejlepší advetní zážitek je uvaleno přísné informační embargo:), ale já si ho pro sebe o to víc pamatuju (vedeno pod číslem 34), abych se s ním mohl veselit a těšit. Asi jako když v té jedné rodině si už místo vtipů říkali jen čísla. Řekli si třeba 9 a začali se smát:). Když se nechápající návštěva chtěla zapojit a řekla 17! Manžel se začal smát, ovšem žena řekla, že se nestydíte! Před dětma!:) ... Takže 34! :) :)

Běhám? Snažím se, co to jde. Někdy to jde míň, někdy víc, ale samotného mě dostává ta moje úpornost, to úsilí, které věnuju tomu, abych si běhání udržel. Každý to jistě zná, pokud není člověk sám, má práci, rodinu... tak ví:). Moc se mi líbila úvaha běžícího stínu, že nejlepší příprava na ultra je rodina, práce a zmatky. V tom případě jsem na velmi dobře cestě:), protože když si myslím, že zmatky jsou překonány a vše je pod kontrolou, tak se stoprocentně něco vyvrbí a totálně zatřese s plány.:) Jjo, člověka to potom silně utuží, aspoň v to věřím..

Hezký adventní běhání! 12:)

Weird factor, aneb divnej je dobrej:)

Začínám si nějak víc a víc uvědomovat, že jsme divný:)... Teda, tady kolem -- co čtu a kdo sem zabloudí -- tak je každý nějak jinak střihnutý, a to nemluvím o opravdových esech [weird factor 10] - Machy je pravý ledový muž, teď u jen zbývá, aby na své ponory přijel třeba na saních tažených eskymáckými psy:), triatlonistická skupina se snaží střídavě se buď utopit nebo ujezdit na kole nebo utancovat v kole:)..., no a běžící stín? to je kapitola sama o sobě:).

Ale uvědomuji si, že i já nějak začínám zapadat do této kategorie - divnejch:) a tak si raději hned říkám, divnej je dobrej:). Navíc zjišťuju, že ten pocit a měřítko "divnosti" mi přijde v určitých situacích celkem motivující a pomáhající překonávat nástrahy jak běhu, tak i mých životních eskapád.

Začátek týdne je vždy jako nepopsaný list. Je potřeba se znovu vypnout a vyběhnout, protože "statistiky" z minulého týdne jsou už historie:) a o to je to i těžší. V pondělí jsem zase vybíhal do deště. I když jsem ho trochu pocítil pod deštníkem, když jsem venčil Deri:), tak jsem se to snažil neřešit. Abych parafrázoval Machyho, nemá cenu strkat prst do rybníka ve kterém budeme za chvíli plavat:), proto pečlivě balím svoje svršky do igelitu a ukládám do batůžku (nemůžu běžet zpět, o to je to horší). Vždycky zpětně v tom vidím velkou symboliku, ten boj mám-nemám-MÁM! Jak moknu a získávám ty "divné" body, jakoby to někdo sledoval, ten někdo, kdo kontroluje mraky a kohoutky s vodou, sílu větru a takové ty legrácky s počasím. Silně věřím, že jak ukazuju to svoje odhodlání běžet a přemoci sám sebe [trochu i tu přírodu:)], tak se najednou stává, že se vítr utiší, přestává pršet a někdy dokonce i vysvitne slunce!!!

Přesně tohle se stalo v pondělí. Na začátku moknu jako len, když se máčí, mraky a provazy vody kolem, ale ty jsou čím dál tenčí, mraky odfoukává vítr a při výběhu na Barandovsky most dokonce vychází slunce! Neuvěřitelný pocit. Věřím na pohádky a šťastné konce. Zase jsem se znovu ubezpečil ve své "víře", že pokud něco hloupě nevzdám, tak nakonec určitě zvítězím!

Stejný to bylo dneska (ve středu) večer při běhu domů. Nejen, že pršelo, ale jak jsem si minulé říkal, že musím vyměnit baterky v čelovce, tak jsem se sice vypnul a baterky vyměnil, ale čelovku nechal doma!:) Říkal jsem si, to bude zase nářez! Leje, v prokopáku nebude vidět ani na krok, tma jako v pytli... Ale hned jsem zavrhnul myšlenku jet domů metrem, protože divní lidí, dělají přece normálně divné věci:) a tak jsem vyrazil nejdřív podporován světlem pouličních lamp a potom už byla tma. Ale někdo, "někdo" tam nahoře to jistě sleduje!!! Protože to moje dupání do tmy ho asi chytlo za srdce, zavřel kohoutky, roztáhl mraky a měsíc jako rybí oko mi posvítil na cestu.

Je to tady!!! To prosté úsilí - i když u nás starších je to až legrační - ale asi právě to úsilí mi pomáhá nejvíc. Nejen na té trati, ale i tak obecně, když se něco vyvrbí:). Člověk si při vší pokoře řekne -- to už tady bylo:) a taky jsme se s tím nějak popasovali, tak nač stahovat kalhoty, když řeka je ještě daleko...

Honzo, mysli na to! 12:)

Běh do světla a běh do tmy

Říkám si, že je to určitě tím, že jsem se narodil o 1/2 4 ráno a proto já tak miluju běh do světla [a nesnáším běh do tmy:)]. Jak je to super, když člověk brzo ráno vyběhne (oči ještě zalepené spánkem) a probouzí se na trase, kdy se slunce pozvolna ukazuje nejdřív za obzorem a pak se rychle švihem dostane na oblohu... To jsou chvíle naprosto čistých radostí mého života, člověk si při poskakování po cestách ledasco v té hlavě setřese a mysl se rozjasní:)..

Ovšem i takový životní optimista a nadšenec hobického pobíhání jako já, musí svádět šílený boj, -- abych se v některých dnech po skončení práce vydal tou samou cestou zpátky. Jako by to byla úplně jiná cesta! :) Nejde o to, že vede do kopce, ale většinu cesty v prokopáku není vidět ani na krok [musím si dát nové baterky do čelovky!:)], mlha, k tomu ještě oblaky páry od úst plus mlha, co se mi sráží na brýlích.. No je to boj.:)

Tady se nedá než citovat klasiky z divadla J.Cimrmana, kteří vysvětlují, že proto, aby jim na druhou půli neodešli diváci, dělají brzo přestávku a vysvětlují, proč by diváci neměli odejít.. Závěrečná věta jejich vysvětlování .. "A pro jistotu zamykáme hlavní vchod" :) tomu dává tu patřičnou dimenzi.

Stejně tak já mám pro sebe po ruce řadu argumentů, proč po natěšeném ránu bych měl určitě běžet zpátky večer -- potřeba nasbírat km, ten boj s myslí je potřebný, překonávání překážek patří k maratóncům a ultra.. -- no a pak dodám "pro jistotu si s sebou neberu civilní venkovní hadry" :). Tedy musím běžet, tak jako tak. Prostě důvěra tu je, ale pro jistotu... :)

Jak se blížíme ke slunovratu, tak zase budeme běhat pořád do světla!!! Na to se těším úplně nejvíc, až se zase den bude prodlužovat a tím i čas, kdy vidím na cestu:). Zase je potřeba přiznat, když se člověk vynoří z temného údolí, tak i to světlo lamp má magickou sílu a jako můra běžím za světlem, naštěstí už mě to naviguje domů...

Mám hezky zážitek, kdyby to nebylo nepřípustné, tak jsem to fotil -- byla by to jasně fotka roku:). Jak nám Praha 13 letos šetří a z údolí odstranila všechny mobilní toalety, tak různé aktivní sportovce trápí typicky nerudovská otázka: Kam...? V dolní části údolí je takové hustější roští, které i v těchto dnech vyvolává jistě zdání neviditelnosti:).. No běžím okolo a v jednu chvíli vidím tři lidi (z různých stran) .. zadky k sobě:)...vůbec o sobě nevěděli a myslím, že si ve finále nevšimli ani mě:).

Vidím to jako jasný symbol adventního času. Ta pohoda, klid, čas a pochopení..:)

Příjemné adventní pobíhání. 12:)

Listopad? Reflexní vestu s sebou:)

Po velmi vydařeném Mikulášském večírku (díky Leono!) jsem měl na pátek naplánovanou dovolenou. I jsem si říkal, že pokud počasí dovolí, zkusím třeba i na Karlštejn, ale mlha seděla na okolní krajině načechraná jak peřina na posteli u mojí babičky. Čekal jsem až do 8h a pak jsem se rozhodl, že nejsem sebevrah [kus cesty vede tu a tam po okresní silnici a ani s reflexní vestou a blikačkou na batohu jsem nechtěl riskovat:)] a tak jsem vyrazil neznámými cestičkami v okolí Prokopáku vzhůru bloudícímu dobrodružství. Nejlépe se bloudí za humny, že?:)

Teda pako jsem a asi zůstanu:). Ze začátku jsem byl takový "nervózní", že mi to moc neběží (mlha, cesty osmekané), dokonce jsem byl nervní z toho, že bloudím a běhám zbytečně nahoru dolů (pak mi GPS v telefonu skoro nic neměří)... Naštěstí mi to brzo došlo. Co blbneš? Přeci je jedno, kolik jsi běžel, kolik ti ukazuje GPS.... vždyť bloudíš často a bloudíš rád:)! ...Navíc -- "běží se hezky" :)...

A tak jsem pojal páteční dopoledne jako trailovy výlet do okolí Prokopského údolí. Teda, když jsem vylezl v Řeporyjích, uvědomil jsem si na ovzduší tu relativitu. Téměř na vesnici, ale Barandovský most byl proti tomu parková zóna:(! No potřeboval jsem přeběhnout na druhou stranu a tak jsem se přes Řeporyje vydal co nejrychleji. Abych to nějak mentálně vydržel, začal jsem koukat po komínech, kdo to vlastně způsobuje.. Koukám -- jeden vypadal, že topí nejen na plasty, ale obcas přidá i kousek pneumatiky, pak jsem našel dalšího, ten snad přidal i gauč, ovšem můj favorit?... Tam snad přiložili i dědu!:)

Naštěstí jsem brzo vyběhnul do kopečka a nechal Řeporyje pod sebou pevně rozhodnutý se dneska zdravému vesnickému vzduchu zdaleka vyhnout:)... zamířil jsem do dalšího údolí, ke Kalinovu mlýnu, těsně před Dubčí jsem to stočil k Cikánce, podle potoka, kolem bývalých trampských osad, kolem Slivence nahoru a údolím zpět.

Jak jsem minul Řeporyje, tak mě to začalo fest bavit, jenže tady se ukázala zase moje "připravenost":) na cestovní turistiku. Vzal jsem si sice s sebou Bouřliváka [můj běžecký batůžek], jenže jsem si nevzal žádný peníze a jen 0.4 litru čaje v termosce, nic k jídlu. Teda, nakonec jsem zjistil, že jsem s sebou celou dobu vláčel dva malého kousky čokolády (Mikuláše a medaily) že čtvrtečního večírku. [to jen pro dokreslení mojí popletenosti]. Děsně jsem se bavil, když jsem si představoval, že jsem takhle mohl vyběhnout na Karlštejn potom žebrat při zpátční cestě vodu:)...Ale aspoň to bude zajímavý cvičení -- a řekl jsem si, že s čajem budu šetřit, kdoví, jak dlouho budu bloudit...

Jak si tak v klidu bloudím v pomalu se zvedající mlze, najednou slyším psa a vidím dvě postavy v zeleným suknu. Hned jsem se vyděsil. Šmankote, (ožralí) myslivci! Vždyť já úplně zapomněl, že je podzim a oni chodí střílet na všechno co se hejbe.. Asi jsou kolem všude, teď jsem zaostřil a uviděl dalšího na blízkém posedu. Co dělat? Proběhnout potichu nebo dělat kravál? Srabácky jsem ten kritický úsek proběhl určitě ve svém traťovém rekordu, při jakémkoliv podezření z přítomnosti myslivců jsem volal "Pozor - běží člověk"! :) :).

Jak jsem se dostal na širou pláň a přeběhl po mostu silnici a zamířil do "rodného" údolí, tak mi spadl šutrák že srdce:). Zastavil se, napil čaje a uznal, že těch šoků bylo na dnešek už dost a zamířil domů s 28km, ale pozor, ještě mi skoro 1/2 termosky čaje zbylo. Jen nevím, jestli je to moje zásluha, nebo těch myslivců:)... 28km na 2dcl vody? Dobrýýý:)..

Heslo měsíce: Pozor na nimrody! Příště beru reflexní vestu i do údolí, kdo ví, kam třeba zabloudím. Ať se nám pořád hezky běhá.. 12:)

Běží se hezky....

V posledních dnech -- jako asi tradičně na počátku treningové sezóny nebo na jakémkoliv počátku? -- se moje jednotlivé zážitky, dojmy, pocity drobí do malých střípků mozaiky, takže člověk má strach, že je ztracený, protože nevidí ani kousek celkového obrázku. Pokud je navíc venku mlha a tma, tak potom na nás může snadněji padnout nějaká ta malá depka, nebo i krizička:). Prostě přes jednotlivé stromy nevidíme celý les, nevidíme, že se nám vlastně všechno daří a že ta drobná zaváhání a pochyby k tomu všemu patří ... no asi jako "mladí k socialismu":)

Před pár dny měla MF Dnes hezký článek o tom, jak si jsou pes a jeho pan fyzicky podobní, musím dodat, že se tomu tak děje i na té "mentální"úrovni. Jak jsem tady psal o svých elektrikářských "úspěších", tak se zadařilo i u Derivace. V neděli dopoledne, když jsem vešel do naší "mužské"místnosti, najednou rána, vylítly pojistky a já si říkám, hergot, tak to vyhořelé zářivkové světlo asi nebyla výrobní chyba, ale signál pro něco horšího. Jdu nahodit hlavní vypínač, vrátím se a ... světla svítí!!! Ovšem Derivace si v mezičase přestěhovala svůj polštářek od topení na opačnou stranu místnosti!:) Letmý pohled na nakousany drát od prodluzovačky to vysvětlil a mě přesvědčil, že je z ní stejný elektrikář, jako jsem já! I to srdce má naštěstí také tak dobré :) :)

Ještě jednou díky všem za podporu a maily/komentáře, zdárně jsem absolvoval třídenní očistu, mezi námi, nic na tom není, není to žádná zásluha, jen spíš takové drobné připomenutí, že i (moje téměř vrozená) žravost se dá relativně úspěšně kontrolovat:). Návraty k běhacímu rytmu pokračují...jak jinak než pozvolně, ovšem i tak s potřebným úsilím. Občas je to téměř jako zen-budhismus, nebo jako pravý kaizen, kdy se člověk snaží neustále překonávat sám sebe v těch drobných maličkostech. :)

V neděli jsem naštěstí už se střídavými spoluběžci vyběhl na něco malinko delšího (14k) a v pondělí jsem vyrazil do práce s tím, že poběžím nejlépe i nazpátek. Protože vím, že pravděpodobnost zádrhelů se blíží v takových situacích k jedné, raději jsem neponechal nic náhodě a nevzal si s sebou bundu na cestu zpět. Tím pádem jsem vybíhal poněkud nejistě za tmy (s čelovkou na čepici) z práce kolem 5h. Ty pohledy na ulici stály za to:)... Vidí staršího týpka, s čepici a s čelovkou (zatím vypnutou) a s batohem na zádech, jak utíká centrem Prahy k vodě... Představuji si, že je to pro ně podobné, jako vidět Šemíka, jak s Horymírem pádí směrem k Neumětelům.:) Tak to mě obzvlášť potěšilo, potom, když jsem přeskákal most a vydal se temným údolím a parkem vzhůru, tak ten pocit byl ještě mocnější.

Ale jak ráno tak i večer při cestě nazpátek jsem měl takové malé okamžiky, kdy se mi buď nechtělo nebo jsem měl pocit, že to nejde.. A to je nejvyšší čas nasadit moji nejsilnější mantru:). Abych si uvědomil, že je opravdu vše v pořádku, tak si říkám, co blbneš...vždyť.. "Běží se hezky..":).. A je to fakt, opravdu se běží hezky..:)

Ať se nám hezky běhá! 12:)

Signály, které potěší, aneb návrat ztraceného

Tak v pondělí, když jsem váhal mám-nemám-mám běžet do práce [mrzlo, námraza, vše se smekalo, asi i smog], málem jsem se začínal bát té 15km distance (!) :) a to definitivně rozhodlo. Žádné další odkládání, není čas čekat -- ani na lepší počasí ani náladu -- je potřeba s tím něco udělat hned:)... A tak jsem vyběhl. U mě existuje takový pomyslný mezník -- když podběhnu pod Jeremiášovou ulicí a spustím se do Prokopského údolí. Je to něco jako bludný kámen v pohádkách. Já na tomto místě naopak svoji cestu najdu a pochyby definitivně ztratím :).

Zase paráda - vlastně všechno kolem mi říkalo, jak je dobře, že jsem se vrátil, jak je dobře, že právě teď tady běžím. Starší paní v ulici K Nové vsi mě poznala a říkala, to ještě běháte? Já myslela, že už jste toho na zimu nechal:)... Pozdravy od dělníků dole v Hlubočepech dávají tušit, že se ztracený syn vrátil! A to je moc dobře..:)

No jo. Ale v úterý se mě zase různé zmocňují pochyby. Všichni melou o smogu a tak přemýšlím, jestli já ve středu vůbec poběžím a jak se postavím k tomu smogovému nadělení? Co jiného podniknout? V tom (jako už tradičně) mi přijde nádherný číselný pošťouchnutí. V rámci uzavírání jedné bankovní operace mi přišel šek z 11/1/11 na 0.07 $. Jako James Bond jsem se k tomu postavil čelem:). Rozhodl jsem se, že je akorát tak čas v tom "znečištění" na pravou silnou očistnou podzimní kůru:). Nedá se nic dělat, je potřeba, jak říkají zkušení, se "drobet" pročistit a hned jsem se připravil na třídenní (hladovou) kůru.

A tak kupředu levá, zpátky ni krok.:) Ve středu teda pokračuju v nalajnovaných cestách do práce, říkám si smog určitě trochu ustoupil (cha-cha), musím tomu "čištění" pomoci i během.. To byste neuvěřili - jak tak probíhám Myslikovou ulici narazím na S0cketku, která jde do práce! Svět je malý a o náhody tu není nouze:).

Jinak hladovění je a bylo celkem pikantní. Například ve středu jsem se musel účastnit jedné opulentní večeře. Představte si, že se všichni kolem cpou vybranými lahůdkami a já popíjím mátový čaj (aspoň, že z čerstvých lístku máty)...:). Je zajímavý, jak lidi zjistí, že z nějakého (=blbého) důvodu pár dní hodláte nejíst, tak si myslí, že jste určitě členem nějaké šíleně sekty, v lepším případě, že jste zblbli, případně, že brzo zkolabujete:).

Samozřejmě opak je pravdou. I když:)... Ve čtvrtek (tedy druhý den) jsem usilovně dodělával resty doma a musel jsem se přitom pustit do drobet komplikovanější opravy elektriky s výměnou el. rozvodu a zářivky. Když jsem poprvé dostal ránu a vyhodil všechny pojistky včetně hlavního jističe, tak jsem slyšel komentáře, že je to určitě z "hladu":)... Ovšem když jsem v závěru dostal ránu znova, tentokráte se 220V proběhlo přes holou levou ruku do právě ruky, tak se mi definitivně rozsvítilo. Není to z hladu! Je to proto, že jsem stále stejný Janek:). A to je dobře, aspoň mě to potěšilo. Navíc jsem experimentálně zjistil, že mám srdce naprosto v pořádku:).

Teď možná to hladovění vnímám přes takový opar vůně dobrého jídla:), ale přesto už vím... Plánované hladovění není vůbec blbost a určitě do toho po Novém roce a na jaře půjdu zas. Nejenom ta očista, ale ten dobrý pocit za to určitě stojí.

Ať zvládneme co nejlíp ten smog! 12:)

Boj s časem:)

Tak jsem si ve Phili pěkně maloval (nohama), že sice ve středu po příletu budu mít šílenej den, hned do práce, ale ve čtvrtek, hned ve čtvrtek zase vyběhnu. Jenže jsem ten kouzelný okamžik propásl, tedy problbnul s Derivací [stále hárá, stále hárá:)] a radováním se se svými blízkými a v pátek i když nádherný datum 11.11 (v 11.11 hodin) přímo svádí k nějakému veselému zápisu, tak to míjím. Nestíhám, což samo o sobě naznačuje rozměr nestíhání u člověka posedlého čísly:).

Boj s časem, si běžci většinou představují jako úsilí o co nejlepší čas. U mé maličkosti je to úsilí o "čas".:) Sice vím, že dělám téměř nemožné:) a že zázraky nejdou dělat každý den. Ale.. Není právě tohle to úsilí, které -- jak se hloupé domnívám -- mě posiluje? Věřím, že určitě. A jako právo a zákon jsou definované tím, jak je kdo porušuje, tak i víra (ať už je jakákoliv) je posilována něčím jako zázrak. A tak i když dneska budu až do 10hodin v práci a zítra od časného rána jedu zas a v neděli do odpoledne, tak věřím na zázrak. Věřím, že buď ještě dneska večer nebo zítra nad ránem se obléknu, vezmu čelovku a vyrazím ven.

Proč? Prostě jen tak. Nebo možná proto, abych sám sebe přesvědčil, že jsem připraven (zase) bojovat. O ten radostný pocit z pobíhání, dlouhých tratí a skvělého bloudění:)... Jen mi je asi souzeno být na většinu běžeckého úsilí sám, ale nevadí, vždycky tomu tak bylo.:)

Plánoval jsem, že se na 16-17.11 uvidím se spoustou lidí na FL 22, ale nebudu moci. Sice v tu dobu skončí šílenosti v práci, ale chci a potřebují být doma, kde mě všichni potřebují a kde já všechny potřebuju ještě víc:). Takže pokusy o cvičné treningové uběhnutí nějaké delší vzdálenosti ve FL berou za své, stejně tak pokec s kdekým:), ale to je život.:)

Zase budu moci začít běhat do práce a z práce [už se nemůžu dočkat!] a navíc mám ještě jeden trumf v rukávu, jak na radost... Říkám si, což takhle si někdy po ránu brzo vstát a vyrazit na Karlštejn? Podzimní krajinou, mlhou a tmou ke strážci pokladu země české? Čelovku a reflexní vestu s sebou ...:)

Ať se nám vesele bojuje, protože běhání za to stojí!!

12:)

PS. Konečně nad ránem se spustil háčkovací server a tak je můj výkřik česky:), navíc můžu si říci, ano drobné zázraky se dějí a pochopitelně jsme včera v noci s Deri uběhli 2km (lenoch lína) a já si 8 přidal. Pocit k nezaplacení. Odborník by řekl ... závislák..:)

A bagel without Phili is just plain silly

Dovolím si použít asi nejznámější reklamu na filadefský krémový sýr ke komentování mého zdejšího pobytu. Ano, být zde a neběžet po schodech muzea, neběžet přes little Italy, případně neběžet v přístavu, to může jen naprostý hlupák nebo ignorant:). Přeci, když je příležitost udělalat si velkou tadost, tak si člověk musí udělat velkou radost, že? Cokoliv jiného by byla nejen blbost, ale i určitý prohřesek nebo dokonce i hřích, který by se jistě dočkal brzo trestu:).

Od mé poslední zdejší návštevy uplynul nějaký čas a povinnosti mě na chvíli zase zavály sem... Možna právě proto, abych si znova uvědomil, co je důležité a abych se znova vrátil k dělání si radosti. Říkám si to pořád furt, ale stejně člověk občas zblbne a neuvědomí si, ze největší zapomětlivost je, když se přestaneme radovat ze života a vážit si toho co máme.

Hned v neděli jsem po ránu vyběhnul směrem k řece, směrem k muzeu a dál podle řeky -- to se dá běžet až do Valley Forge (cca 13 mil?), ale místo klidného rána a relativně poklidného běhání byla celá oblast obležená lidmi. Probíhal zde totiž běh/pochod "race for hope" a tak jsem se po našem zapojil. Akorát jsem přiběhl, když mne minulo čelo závodu a tak jsem nezávahal ani chvilku a běžel v protisměru, tleskal a povzbuzoval probíhající běžce dokud pole nezhoustlo a neproměnilo se na prosté pěšáky. Bylo zajímavé sledovat místní, neznají to a běžící z toho měli radost, slyšel jsem, jak jeden z nich říkal něco jako ... to je super, příště to uděláme taky!!! :)

Pak jsem zatočil zase zpátky k řece a pokračoval směrem ven z města. Je dobré býti cizincem, člověk má výhodu, že může být divnej, provokativní a nikdo se nad tím zase tolik nezastavuje, protože jste holt cizák:). I nekomunikativní zdejší domorodci se sluchátky na uších se dávájí s vámi do řeči, protože jste něco jako Krokodýl Dundee v New Yorku, evidentní ufoun:), zdravíte neznámé lidi kolem a to ve velkém městě není úplně normální.

Super bylo, jak jsem dostal jednoho chlápka v mém věku, který se při mém pozdravu zarazil a ptal se, odkud se známe:)... Povídám, vím já?:) U nás je zvykem se mezi bězci zdravit... A tak jsem se ho hned zeptal, jestli běžím dobře na Rocky mountains, což ho evidentně dostalo [je vidět, že takhle laciný vtípek nezná, nesleduje Big Bang Theory], říkal, to je snad v jiným státě ne? Nemůže být, říkám mu, Rocky byl z Philadelphie, tak to musí být někde kolem:) a on se začal smát jak splašená koza, povídal, to je dobrý, to musím říci doma ženě!

Další dny jsem si vyběhl v klidu a v ranní intimitě schody z východní strany, stejně jako Rocky a skákal tam na vrcholu. Pocit k nezaplacení. Myslím, že si to budu užívat v duchu ještě hodně dlouho.

Trať podle řeky sice nese hrdé přízvisko "river trail", ovšem do trailu to má asi tak daleko jako Plzeňská Viktorka do Barcelony.. Je to normální asfaltka podle řeky.:) A tak jsem se na ní většinou vykašlal a běžel hodně těsně podle řeky. Jeden chlápek mi povídá, že je lepší běžet po chodníku, podle řeky je to plné špíny od kachen... Tak mu říkám, že mi to nevadí, že mám boty:) a jestli někdy zkusil běžet jen tak po trávníku podle řeky. Proč prý, když je tam asfaltka:). Ale pak najednou zatočil k řece a šel si to "zkusit" a pak na mě mával jako na spiklence:)...

To zdejší pobíhání bylo celkově velmi inspirativní. Jednou jsem četl, že když je člověk unaven, tak dává poslední silu do všeho co dělá a nemůže se z ničeho radovat. Jako plavec, který plave daleko v hlubokém moři, už nemá sílu na to, aby mával na projíždějící lodě:(. Třeba já poznám, když je skutečně "zle":), že si přestavám dělat svoje legrácky, že přestávam pošťuchovat lidi kolem.. prostě, že ten čertik ve mně strachy zaleze a není mi chvíli veselo. Ale není ta kauzalita obráceně? Protože jsem přestal dělat svoje pitominky a přestal se radovat z blbostí, tak mi začne být ouvej?

Končím zdejší pobyt a těším se domů... Zase jsem začal běhat (15+16+ 19) ale hlavně cítím, že se mi zase vrátila radost.. Starostí, práce a povinností je pořád hafo, ale dobrá zpráva je, že jsem se nezapomněl radovat!:)

Ať se nám hezky běhá, nové sezóně vstříc. 12:)
PS. Je to sice osobní, ale musím si to sem dát. Při dnešním ranním běhu jsem skálal jako divý nahoře, až mě uviděla jedna dívčina na kole. Řekla, že je jí moc sympatický, když se muži nestydí vyjádřit city a že ona taky je velký fanda Rockyho a jestli nechci vyfotit s tim vycházejícím sluncem za zády? Jsou otázky, na které se nedá odpovědět jinak než YES, YES, YES!!!

Začátky jsou těžký:)...

Hezké na začátcích je to, že po každé začínají něco nového, i když se člověk chová pořád trochu stejně. Po maratónu ve Stromovce jsem potřeboval na pár dní vypnout, dodělat resty a těšit se na novou běžeckou sezónu. Jak hezky napsala Leona, maratón a kolotoč kolem (rodina, práce, povinnosti) donutí většinu z nás si sáhnout na dno sil a občas i hlouběji:). Výsledek se většinou dostaví ve formě "ozdravné" choroby. Prostě tělo onemocní, aby nám dalo najevo, že je potřeba odpočívat:).

Tak nějak to probíhalo i u mě, jen s tím rozdílem, že těch povinností a restů bylo tolik, že jsem si vlastně ani neodpočinul, jen jsem různě při nemoci pracoval:(, tím pádem se žádné uzdravování nekonalo, až moje nejmilejší, jasné slunéčko rozhodla a nasadila mi antibiotika. A na moje chabé pokusy, že bych to třeba mohl zkusit jít rozběhat se podívala tak, že jsem na tu "myšlenku" hned zapomněl:).

Jenže.. V úterý večer jsem dobral atb, pořád jsem kašlal a k tomu se přidala taková protivná usazující se rýma a tak jsem ve středu vzal (na tajňačku) jen boty, jinak nic běžeckého, Deri a šel se večer tajně aspoň na 3-4km se proběhnout, zkusit to. Abych to neměl úplně jednoduché, Deri, moje tečna, začala poprvé hárat a prožívá to "fest":). Kdo z vás má fenu asi tuší, že v určitých dnech je delší pobyt s fenkou venku něco mezi úprkem a řešením složitých problémů -- jak se vyhnout v dálce neznámému pejskaři, u těch známějších honem lovit v paměti, jestli mají fenu nebo psa.. Prostě dobrodružství..:)

A tak si běžím pomalu večerním parkem s Deri na vodítku, rozhlížím se kolem v šeru jako ostříž, usilovně naslouchám zvukům - no jako lovec. Ne, že bych to pojmul úplně hned jako mamutí lov, ale je v tom určitá symbolika, začít novou sezónu s pocitem lovce a na tajno:).

Pro lepší pochopení dodávám, že jsem si vzal starý venkovní kabát, který mi byl volnější i když jsem měl přes 100 kg... Jak tak běžím kolem rybníka, stávám se nechtěně středem zájmu skupinky lidí, evidentně dobře živených, průměrka řekl bych převyšující moji předem zmíněnou váhu v roce 2009:)... A slyším.. "Hele táto, podívej, takovej hřmotnej bytelnej chlápek a zkouší běhat. Měl bys to taky zkusit!"... "Depak, mámo, poslouchej, že sípá! Toho určitě klepne!" :)... "Ten to kolečko nedoběhne!".. A tak když jsem to kolečko s Deri doběhl a běžel jsem na to větší ke kostelu tak je doháním znova.. Tehdy mě ten jeden chlápek začal povzbuzovat slovy "Chce to vydržet! Začátky jsou těžký!!!":)... Bylo to milý a já jsem nechtěl kazit tu veselou večerní atmosféru, abych mu řekl, že i nemocen bych to tady oběhl ještě moooc krát..:)

A tak jsem kývl a dodal, že začátky jsou sice možná těžký, ale moc krásný!!!

Tak ať se nám hezky zase začíná!!! 12:)

PS. Zatím dobrý, ve čtvrtek opatrně 12, dneska nestíhám ani zítra, kdy se přesunuju do Phili, ale boty a věci beru s sebou!!