Den 0 - Den 2: aneb Hra světel, hra Stínu.. :)

Den 0

Myslím, že jak barva mého kufru, tak i ranní vstávání ovlivňovalo celé moje cestování... Hned na prvním přestupu ve Frankfurtu mi prohledali a kompletně vyložili příruční zavazadlo, že jsem se bál, že tam buď něco nechám nebo tu skládanku nesložím zpátky. Vezu s sebou totiž v letadle mimo tradičního laptopu a ipadu:), vlastně náhradní sadu běžeckého i civilního oblečení a trailové asics, zatímco já mám na sobě (jak jinak) černé společenské (univerzální Asics Pulse 2). Drobné bezpečnostní komplikace způsobil zbytek vody v jednom z mých bidonu v běžeckém pasu, kdy bezpečák už přemýšlel, že mi to celé vyhodí, nabídl jsem mu, že je to voda, že to můžeme vylejt, nebo jestli na tom trvá, tak to mužů vypít. Prošel jsem, ovšem jen na další/vyšší úroveň kontroly, :) kdy jsem si cca 10 minut do odletu užíval konverzaci na téma, co tam budu dělat, proč tam jedu, proč tam jedu teď.. pro jistotu už jsem nezmínil Los Alamos, což by asi v jejich podání mohlo znamenat, že jsem zahraniční špión a další prohlídky... i tak mi dali nálepku "kontrolovat" protože chtěli vidět číslo mého kufru a ověřovali, jestli prošel důkladnou bezpečnostní kontrolou, a jestli letí se mnou do Atlanty...

Vzhledem k věcem, které jsem vezl s sebou jsem byl zvědav, jak to bude v Atlantě na přestupu vypadat. Měl jsem pochopitelně připravené hluboké vysvětlení...Velké balení hořčice není potravina, ale masážní gel na přírodní bázi, který používáme na unaveně nohy, větší než povolené množství fernetu:) jsem hodlal vysvětlovat sponzorstvím firmy a nutnosti cílové fotografie s lahví:) a faktem, že v akoholu je rozpuštěné velké množství přírodních látek, které používáme na slézající nehty a jsem ochoten klidně jednu nohu ukázat:)...

Stín prohlásil, že pro jistotu bude sledovat zprávy o letadlech a letištní kontrolu z Atlanty, hlášení o podezřelých osobách pašujících alkohol a potraviny..;) a že má ve mě důvěru. Když tak mám přebytek alkoholu vypít a podezřelé věci snízt, vždyť mám kachní žaludek:) ještě že vynechal rady typu run forest run!.. no rychle vypít přes litr fernetu, to bych byl našrot:).

Nakonec jsem kontrolama prošel dobře, i když to bylo veselé.. Americká letuška mi na DL letu nejdříve nechtěla dát papír na víza, že nepotrebuju:), pak mi dvakrát přinesla německý formulář, když jsem ji pokaždé vysvětlil, že sice němčinu miluju, mám totiž kouzelný přízvuk a slovní zásobu na úrovni Alles Gute! třetí lekce:), ale že bych přeci jen rád dostal anglicky psaný formulář, tak se mi omluvila a přinesla za 3 minuty opět německý papíry(!) ..:) a tak jsem kapituloval a vyplnil německý formulář...

V Atlante můj cejch "kontrolovat" posunuli zase o kousek dál a level výš, pro změnu mi otřeli ruce, vyluxovali počítač, zajímali se i o moji elektroniku... jestli nevezu něco podezřelého:), kdyby byl ještě jeden přestup, tak čekám prohlídku tělesných dutin:)...Prostě očekávaný mazec a zážitky ještě jsem ani nevyběhl ven..

V Los Alamos konečně vidím Stína a breptajícícho Stínka, který dělá čest svému jmému.. Setkaní pochopitelně nemá chybu, byť už je u nás 2 hodiny ráno, tak lačně po cestě poslouchám kouzelná slova jako pueblo, Rio Grande, Santa Fe.. /taky je potřeba dodat, že jsem v rámci přípravy zařadil Mayovky Poklad na Stříbrném jezeře a Duch Lana Estakáda... povídání a plány neberou konce, už je sice po půlnoci, pro mě 8 hodin ráno, já na cestě už 25hodin, ale ultra je ultra:)... Domlouvám si cca 6 hodin spánku, Stín tradičně jako čert skoro vůbec nespí.. ráno plánujeme vstát brzo a kolem 7 vyrazit na cituji "něco lehčího". Vyhledem k mému časovému přetočení a nadmořské výšce 2.200m to bude jak jinak "mazec".:)

Den 1

Rano jsme vstali podle plánu, tedy já, protože Stín podle všeho nešel spát vúbec nebo upadl do krátkeho spánku mezi 1:30 a 3:45, protože evidentně byl většinu času vzhůru, ukázal mi krajinu kolem a zase spustil téměř plynnou španělštinou jména pohoří, řek kolem a kudy poběžíme, kudy se co běhá, kde si zlomil jednu ruku, kde si zlomil druhou.. /nekecám:)/ a tak jsem byl napnutý a v očekávání..

V běžeckém jsme vylezli kousek dál, Stín pronesl památnou větu, budem rozbíhat v klidu a poběžíme pomalu, načež mi zmizel v prachu!!! :) Běželi jsme po kouscích Jemez (čti hejmez) stezkách, pokud žádnou stezku na fotkách fotkách nevidíte, tak jste na tom asi jako jako já:), ovšem stezka to je a naprosto zřetelná, ovšem až na druhý pohled.

Třeba zrovna tahle kamenitá pasáž byla součást zasvědcení:), rady byly užitečné, jako tady pozor, tady jsou divný tři kameny uprostřed cesty..LOL.. Tam byly divný všechny.. ALE POZOR nádherně divný, tohle byl úvod do trail a mě to pochopitelně nadchlo. Nemůže to nechat nikoho klidným.

Krajina kolem nádherná, neskutečně jiná, než na co jsme zvyklí, silná, ono ta nadmořská výška je fakt znát a podle rady jsem aklimatizaci zahájil pitím vody a piva, abych zabránil dehydrataci organismu... po chvíli Stín skutečně spomalil a já trochu chytil dech a tak jsem mohl bežet za ním a sledovat, jak se "plave" v maličko techničtějších částech na kamenech.. Samozřejmě je mi jasné, že dneska mi ukázal "dálnici". Nemůže přeci výletníky vyděsit hned první den. Zítra ráno ale prý to bude o hoooodně lepší a zajímavější.. Těším se na to, ovšem jestli o tom budu moci v klidu napsat, to neslibuju, taky nevím, jestli stihneme dost rychle utíkat.:).
Mam skoro vybitou baterii, tak vic zitra..

PS. Zapojil jsem baterku a tak jen dodávám, že jsme po cestě potkali legendárního zdejšího běžce Davida Kobletze. .. Je mu 49 (!) fakt třída, Stín o něm jistě bude zasvěceně vyprávět.. Při krátkém zastavení slyším jména závodů, kudy běželi, kudy poběží.. a je jasné, že se ještě pořád zlepšuje, sympaťák. Po rozběhnutí se jen tak mimochodem se dozvídám, že Los Alamos má nejvyšší koncentraci 100 mílařů na obyvatele, moc mě to nepřekvapuje.. :). Koukám se na Davida a vidím Stína za pár let.. Na Hardrocku, na velkých závodech..

Den 2 - jak jsme ušetřili 200 dolarů

Dneska to bylo pochopitelně náročnější a ještě barevnější a dobrodružnější než včera. jen doufám, že to nebude mít takové pokračování, protože to bychom asi museli zítra skákat z padáku.. no postupně.
Tentokrát jsme začínali náš běh ve výšce asi 2.500m s tím že nějakých 300m ještě nastoupáme, zase sestoupáme a zase nastoupáme..:), konečně je třeba se aklimatizovat na Leadville. Začínáme běhat uprostřed spáleniště, za chvili se ráz lesa mění k nepoznání.. Jak kdybych byl doma, akorát že jsem o 2.500m výš..

Měli jsme v plánu se vypravit do krásných zakázaných oblastí a zase běžet kus po jemezských stezkách (čte se jako hejmez), zejména si užít proslulou Natovu pomstu, což je děsný padák, kamenitý svah, fotky přikládám. Stín vyloženě pedagogicky vysvětloval, že musím držet momentum, jak poběžím rychle, tak že sebou nefláknu, že to ustojím.. a zmizel se zvukem padajícího kamení.. No snažil jsem se, ale Stín z kopce má velmi málo lidí, co mu můžou konkurovat..:).

Takhle to vypadá zezhora, kdy je vidět hrana "pomsty" a takhle to vypadá asi od nějvětšího padáku zespoda..


Seběhli jsme dolů a hned překročili hranice zakázaného vstupu, všude cedule, ostnaté dráty... Prý si park na sebe musí vydělat a tak se dá vysvětlil zvýšené usilí strážců, aby chytili odvážné návštěvníky..

Tak si v klidu běžíme, překračujeme drobnou terenní vlnku a Stín hned, k zemi, auto.. .. opatrně zpátky a do lesa..:), adrenalin stříká ušima, jak běžíme se skrýt do lesa a vracíme se, abychom to oběhli.. V tom lese slyšíme další hlasy strážců.. a tak ve velmi slušném tempu zpětně zdoláváme výběh do kopce k hranicím zákazu. Co teď, vrátit se na parkoviště by jednak zkrátilo náš běh a jednak zvýšilo pravděpodobnost získání pokuty a tak Stín citlivě :) vybírá zlatou střední cestu, trať v celkové délce asi 18km vedoucí až k jeho domu, s tím, že pro auto se pro jistotu vrátíme autem později..
Ilustrativně dávám ukázku, jak ostrá je hranici mezi zmarem (na uhel spáleným lesem) a zdravým lesem.. často je to cesta, někdy je to i náhodně uprostřed lesa..

Na závěr našeho putování jsme se napojili na Mitchell path, tady je to ta klikata stezička, která se táhne horou až dolů. Na jejím začátku mi Stín povídá, že by si to chtěl zkusit naplno dolů (tady jsem si zlomil ruku:), což mi nepřidá), že na mě dole počká, aby se utvrdil, že má dost síly a rychlosti /má!!!/. No a vyrazil. Chtěl jsem si ho nafilmovat na kameru, protože jeho seběhy jsou fakt drsný a poučný... Jenže než jsem vytáhl iPhone a zapnul kameru byl v prachu, doslova..

A tak jsem se poctive v nejvyšší rychlosti, co jsem byl schopen se vydal za ním.. No myslím, že i když jsem se snažil, tak na mě čekal dost dlouho.. V dolní části trati už jsme běželi spolu a jak si tak povídáme, tak jsem nezvládl zatáčku a letím dolů.. naštěstí jsem to vybral ještě hezky (měl jsem tu potřebnou hybnost) ale odřel jsem si decentně nohu, co Stín správně komentoval.. "Super!!! Pokud se nevracíš z kopce od krve, nebyl to pravý trail!" ..:)

Já bych k tomu dodal, že mi jemezské stezky podepsaly křestní trailový list s razítkem "Running Shadow approved" :). Trail je trail!!!!

Běhu zdar, ultra zvlášť. 12:)

Vzhůru do Topolčan!

Tak už je to tady! Modři již tradičně (a dávno) vědí, že nastává u mě něco, co se dá porovnat se závěrečným ujídáním čokolád z adventního kalendáře..:), ano .. nastávají závěrečné hodiny před moji cestou za Stínem...
Přijde mi to neuvěřitelně nepravděpodobný, ale přitom zase naprosto jasný a očekávaný. V pátek brzo ráno našeho času sednu do letadla a s několika přestupy zamířím směr Los Alamos, které jsem si pracovně pokřtil na Topolčany a abych si na to zvyknul, ráno při cestě do práce běhám kolem topolů v horní části údolí:). [pro vysvětlení dodávám, že Los Alamos v angličtině znamená Cottonwoods, což jsou topoly a pro znalce dodávám, že během projektu Manhattan se vůbec jméno města nepoužívalo a kvůli utajení se používala pro všechny lidi jediná adresa: PO Box 1663, Santa Fe, NM. (Site Y)]

Už teď je všem kolem mě zřejmé, že i když neudělám vůbec nic, absolutně nic, bude to běžecky a hlavně i sociálně a lidsky naprostý happenning a vrchol minimálně celého mého pobíhacího období:). Mít možnost běžet s člověkem, který mě získal a motivoval pro ultra, navíc na části legendární leadvillské trati? Nemá chybu... jak řekl tučňák ... celý to bude jeden velkej ultramazec :)). Něco jako setkání dvojic Pat a Mat, ... nebo Buda a Pest:)
Samozřejmě dá se čekat, že veškeré zážitky kolem budou velmi silné a značně povedené, protože jak jeden, tak druhý je nechtěně přitahujeme. Myslím, že i cesta a samotné setkání na letišti v Albuquerque bude zážitek. Pro jistotu abych byl snadno k poznání budu oblečen v červeném mamutím tričku s nápisem Ultra Silva Nortica Finisher [mám nejasné pocity, že se to ještě po cestě s celníky bude hodit:)], kufr jsem jako správná blondýna zvolil v růžové barvě, tedy abych se vyjadřoval jako duší žena -- v lehce tmavějším malinovém odstínu -- a ve vlasech případně v puse budu držet růžové poupě! To kvůli snadnější identifikaci..:)
Těším se pochopitelně úplně na všechno a všechno kolem je extra bonus. Možnost se proběhnout na zmiňovaných částech jemezkych stezek, navštívit muzeum v Los Alamos, jet autem do Leadville a vidět všechna ta místa, ze kterých dýchá ultra běh.. A při tom všem celou dobu prokecat s Běžícím Stínem? Myslím, že je to jak v tom vtipu, kdy propouští dvě trestankyně, co spolu seděly v base pět let a ta jedna povídá té druhé, hele, víš, co? Přijď k nám večer domů a já ti to dopovím!!! :)
Taky moje příprava byla maximální v rámci možnosti... Běhal jsem jak to šlo a s kým to šlo:), lidi široko daleko kolem jsou získáni pro běhání, i starší paní vrátná u nás v práci už začala chodit rychle do práce a teď už kousky cesty popoběhne.. [na jaře vidím, že ji přihlásíme na závody!:)], Deri má neuvěřitelnou formu a na veterině při pravidelném očkování udivuje svými svaly:)... Prostě všechno je tak, jak má být!
V rámci přípravy začínám víc sledovat zvířata a dění kolem sebe.. Přeci jen jedu do divočiny, že.. A tak v úterý po ránu by ze mě měl BS velkou radost.. Běžím po nábřeží, přemýšlím si, ale podvědomě si přehrávám jeho pokyny ohledně zvířat...
"Jedovatý hady máme jenom dva. Oba to sou chřestýši. To poznáš. A pak platí, že nataženej chřestýš se přeskakuje, srolovanej se obskakuje. Vlky nemáme a s kojotama je to jednoduchý - dva a méně kojotů utíká před tebou, tři a více kojotů utíká za tebou. Černý vdovy už jsme vystříkali a medvědy zajímají víc popelnice. Když nad sebou uvidíš kroužit supy, tak si z toho nic nedělej. Jsou to takový zlomyslný potvory, dělaj to skoro každýmu. A když si ještě zapamatuješ, že kaktus před Tebou neuhne, tak budeš v pohodě"...
V tom jako bych měl vlčí tedy kojotí mlhu! Přes cestu chřestýš! :) .. Teda skoro!!! Vidím, že leží, rychle přeskakuju.. pak si uvědomím o co jde a fotím do sbírky...

Držte nám palce, asi se neudržím a budu pravidelně psát co internet snese:) a připojím asi i víc fotek.
Tradičně běhu zdar, ultra zvlášť! 12:)
PS. Už jen jedna poznámka v jeho mailu, na kterou se budu taky hodně těšit.. Cituju "mám v plánu jeden z nejkrásnějších běhů.. ale když nás chytí dostanem 200$ pokutu :))) ... myslim, že je mi jasný co si o tom myslíš, ... šance být dopaden je na úrovni 5% ". Pro modré jen dodám, že jsem pro jistotu dal dvě zelené bankovky stranou, .. kdyby nás náhodou chytli, tak tohle já nepovažuju za pokutu, ale za VIP vstupenku nebo za skvělou investici:).

Běžecká banka

Jak v poslední době pobíhám trochu víc s nejmenovaným spoluběžcem, tak při běhu, jako správní muži řešíme zcela zásadní otázky lidstva, vymýšlíme "inovace" a průlomové myšlenky,.. prostě vymýšlíme naprostý ptákoviny.:)

A tak nás pochopitelně napadlo, že vlastně celý ten koncept běhání pro zdraví má jeden velký háček, který by se dal napravit. Valná většina lidí totiž začíná běhat proto, aby zhubla, aby se dostala do formy a k tomu se klopotně snaží dopracovat postupnými tréninky. Jde to opravdu pomalu a bojovně, protože s sebou na začátku táhneme hromadu kil a nedostatek naběhaných km to jenom "brzdí".
Nedalo by se -- stejně jako u hypotéky na bydlení -- získat "běžeckou" půjčku hned na začátku našeho snažení, okamžitě shodit potřebné kg (dostat se do formy) a pak "platit i s úroky" :) pravidelnými tréninky a dlouhými výběhy... Pokud to současná technologie ještě neumožňuje, tak je to určitě pro naše vědce návrh k přemýšlení.:). Založil bych to na zákonu zachování (běžecké) energie..:) [V praxi se už teď například projevuje zákon zachování hmotnosti, když někdo ať už vy nebo někdo jiný zhubne, tak zase ta zhubnutá kila zákonitě někdo jiný nabere:)]

Doufám, že až to někdo zrealizuje, tak nám uzná alespoň nás vizionářský pohled dopředu. Bylo by to skvělý, kdyby to tak fungovalo, asi by to víc lidí postupně nadchlo pro běhání a pobíhání. Přesto "běžecká banka" existuje... I když její hlavní měnová jednotka zatím není úplně jasná. Někteří se snaží prosadit jeden puchýř, jiní prosazují "tvrdší" měnu -- jeden "slezlý nehet", jiní vidí odvozenou měnu v pocitech jako 1 šťastný km, případně 10 šťastných minut:).

Lidé totiž platí během za to, že jsou zdraví, nemají nadváhu, mají čistou hlavu.. ale bohužel běh berou jako nutné zlo:). Naštěstí po určitě době -- řekl bych po nadkritickém množství naběhaných km -- se to dostane do obráceného gardu.. Běh začne platit nám:) a už nám vůbec nejde o počáteční motivace, jen chceme běhat, pobíhat, utíkat a pádit... a užívat si to:)..

Tak jako tak, běh je poctivá banka, protože vrací a často s vysokými úroky, co do něj dáme. To si vždy snažím uvědomit, když třeba někdy maličko pochybuji... Já mám teď spíš veselý pochybnosti, kdy mi moje nejmilejší často připomíná lékařské studie, které ukazují, že fyzické anaerobní aktivity, rychlá chůze a běh, udržují všechny funkce mozku, brání demenci a blbnutí obecně.:) Pokaždé, když mi to moje nejmilejší říká, tak se potutelně usmívá a dívá se na mě s otázkou v očích... Jak to, že já, při tolika naběhaných km ukazuji takový rozsah zapomnětlivosti, zmatků a blbosti:)?

Poučení je nasnadě. Studie jsou v pořádku, nelžou, jen já nesmím přestat běhat!!!! Dokážete si představit, jak by to vypadalo, kdybych neběhal?? :)
Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)

PS. Už jen 7 dní -- a modři již vědí!!! Je to u mě jak v běžecký bance!!! :)

Absolutní pocity, absolutní stroj času...

Nejlepší/nejhorší na našich přáních je určitě to, že by se mohla splnit:).

Před nedávném, když jsem narazil na informací o ZZT - Zlatém Zátopkově Týdnu - kdy se po 60 letech člověk mohl zúčastnit trojice běhu 10k, 5k a maratónu na oslavu neuvěřitelného úspěchu a vítězství Emila zatopka na helsinské olympiádě, říkal jsem si.. Toho se musíš zúčastnit!!!! To sdílení pocitu přes tu propast 60 světelných let, co asi mohl prožívat EZ?? Všechno je pochopitelně relativní, euforie z olympijských medaili a zážitky hobiku v čili závodu, do kterého dali úplně všechno, se sobě určitě mohou blížit.

Přál jsem si v sérii závodit (běžet, co to půjde), přál jsem si být se svými kamarády, přál jsem nám všem skvěle výsledky a silné zážitky. Pro sebe osobně jsem si přál překonat i nějakou krizi, přál jsem si, aby to bylo opravdu silné... A jak už to u přání bývá, všechno se mi (nám) podařilo.:)

O mých pocitech na 10km a částečně na 5km, skvěle náladě, osobních rekordech jsem psal zde (případně v komentářích). Je to pořád ve mne živé, jako rána posypaná soli a věřím, že to i tak zůstane. Pohledy na Digiho fotografie vytvářejí ten správný "nadčasový" rámec. Pořád budu vnímat to vzájemné povzbuzování.. Lenka zažila něco, co by většina kamarádů triatlonistů chtěla zažít.. Povzbuzování a běh v závěrečném kole s Janem Čelůstkou, který těsně před cílem zpomalí se slovy, tak na tohle tempo už nemám:)... Prostě mozaika pocitu z prvních dvou závodu je veselá a plná sil a pohody.

Ale základem všeho je rovnováha. Proto s předpovědi počasí na pátek a s posunutým startem maratónu na 16:30 se dalo čekat, že tady se jasné slunce bude střídat s temnými barvami boje, utrpení, odhodlání a doufejme i vítězství...

Ale postupně. Abych nemusel poslouchat v práci řeči, že zase někam běžím [mám zářivé žluté "závodní" Mizonu Musha] a tak jsem byl v práci (a na závodě) ve "společenských" (=černých) Asics. Nejdřív jsem spěchal na besedu s Lasse Virénem. I když jsem moc neslyšel [jednak horší akustika a jednak jsem hluhej jako poleno:)], tak už jen ten pocit tam být a sledovat ho, jeho úsměv... Stalo za to všechno lopocení.

Ne, nejsem žádnej závoďák, ale Virén mě už jako kluka získal. Pamatuju si, byl jsem malej kluk a sledoval olympiádu v 72, protože na ní všichni koukali:) ... ale jeho pád při běhu na 10k, kdy spadli dva běžci, ale on jedinej se dokázal zvednout, doběhnout vedoucí skupinu, postupně se ujmout vedení, odtáhnout zbytek závodu a zvítězit tehdy v novém olympijském rekordu... Vůbec jsem tomu nerozumnel, ale už tehdy jsem cítil, že jsem viděl a zažil něco neuvěřitelného.

Dodnes mě mrazí a dodnes na to myslím. Nejen kvůli samotnému famóznímu vítězství, ale kvůli jeho zarputilostí, pohotovosti, úsilí a víře.. víře, v sebe a v přesvědčení, že se nevzdává. Pro nepamětníky pohotová you tubě..



Ovšem, nebyl bych to já, kdybych se pohotově nevetřel a nedomluvil s ním společnou fotku, Iva, Lucka a já a ještě nepošťouchl holky, aby si daly podepsat medaile a tak. Líná huba holé neštěstí:).

Ale to už bylo po závodě a to bych předbíhal...

Začátek maratónu, výheň před průmyslovým palácem, o 10 minut posunutý čas jen prodlužuje naše grilování:). Rozhodnutí běžet s Pavlem, podporovat se a pokud možno to spolu dokončit... První 1/2M za 1:50 dává tušit naší rozvážnost i naše úsilí. To ještě Pavel snášel moje povídání, historky.. ještě s náma jeho malá dcera při každém okruhu kousek cesty běžela [to si myslím byl naprosto regulérní dopink i pro mě!:)], pak ale přišla krize a viděl jsem, jak Pavel bojuje, začíná střídat chůzi s během, Iva s Luckou běžící 1/2M nás nakonec doběhly a předběhly... Čas mně zase tolik neříkal, byl jsem pripravenej běžet s ním do konce, ale znám to sám.. Pavel mě nakonec poslal dopředu se slovy.. mákni a chytni holky a běž s nima, já to tady zvládnu. Upřímně, při té stíhačce jsem si máknul, jako dlouho ne:), kolo před cílem v závěrečném stoupání jsem je dohnal a běžel..Cílem holky dobíhají o chvíli přede mnou, přeci jen jsou rychlejší a taky je potřeba, aby Digi zvládnul všechny fotky:).

Chvíli po nás dobíhá bubo a pak hned Pavel. Smekám, protože vidím, že jejich úsilí bylo ještě větší než moje, křeče a naplnění hesla, kdo nezvrací není ultra!:), naznačují další směřování naší skupiny a myslím, že jarní Brdská se může na nás těšit.. Pro úplnost, taky jsem ležel při tom čekání jako lazar:), všichni jsme toho měli plný zuby, ale zároveň si asi uvědomovali ten epickej rozměr našeho boje. Třeba nám to dojde později, ale neměli bychom na to zapomínat. Bylo to silný, ale my jsme byli SILNĚJŠÍ! Pavle, bylo mi ctí s tebou běžet!

Končím s tradičním... Absolutním pocitům absolutní zdar! Běh je králem dne...

12:)
=======
PS. Nebyl bych to já, kdybych i při tak silným, opravdu epickým boji neměl vesele zážitky. Pro přátele vyvážených reportáží je hned zařazuji.

Nejdřív, když jsem po tiskovce mluvil s L.Virénem, tak mi popřál hodně štěstí, kouknul na moji jmenovku a lámanou češtinou řekl, "Běž Honza běž.." On věděl, že Jan je Honza! :)

Jak už to tak bývá, uprostřed jsem si potřeboval odskočit, blížíme se k mobilní kadibudce uprostřed okruhu a je zaligrovaná kouskem klacku. Tak s ním drobet zápolím, nakonec ho nechávám částečně zastrčený, rychle mizím uvnitř. V okamžiku mé úlevy se mě někdo snaží tím klackem z venku zamknout!! Volám, ne, ne, tady je někdo uvnitř.. a rychle s povytaženýma kalhotama vyrazím ven:). Tam zadělávám zase zpět dveře kadibudky, v tom přibíhá sympatická dívčina, v očích prosbu, říká, potřebujete, já...? Pro ten výraz v očích bych ji pustil i před sebe..:)

Střihoruký Edward, tedy vlastně Honza:)

Začlo to všechno tradičně úplně nevinně... Dorazil jsem domů z práce i trochu otrávenej, přemýšlel jsem co s tím:), Deri stávkovala, ostentativně naznačovala, že se jí moc nic nechce. Co dělat? Vzpomenul jsem na překážky, nejen ty mentální, ale ty skutečné, co nám v běhu brání... A tak jsem nakonec vzal krátký pákový nůžky s tím, že popoběhneme a prostříháme cesty, kde nám to nejvíc vadilo..

A jak jsem vyběhl a dělal sobě (i jiným) cestu k lepšímu běhání po údolí a bylo to najednou fajn. Příjde mi legrační dělat při běhu "dobrý skutky" a suplovat práci zahradnictví a lesů Hl.města..:) Vždycky jsem běžel kousek normálně a pak jsem stříhal větve stromů, šípkové keře, náletové stromky..., které bránily v běhu po cestách a odklízel větve..Samozřejmě jsem to musel několikrát opakovat a při třetím výběhu s nůžkami mě dostala jedna "dívčina" ... Kouká na mě skoro v šoku povídá,, to jste vy?.. než stačila doříct povídám to jsem já:).. ale asi si mě s někým pletete:).. ona to jste vy, kdo tady prostřihává ty cesty a cestičky..? Povídám, tak to jsem já.. tedy já jsem asi jeden z těch co to dělají.. ale třeba je nás víc..:). Ona, že prý vypadám, jako člověk, co dělá dobrý skutky [=magor, pohádkový dědeček, ...], a to mě fakt rozesmálo i potěšilo.

Pro přátele dokumentů, pár fotek, ono s Deri, s vodítkem a s nůžkama v ruce se špatně fotí, ale aspoň něco do archívu..:)

První ukázka je jak se postupně vyvíjela postranní cestička u hráze. Ze začátku zarostlá, i se skloněnou hlavou člověk probíhal meyi větvemi.. až nakonec krásně udržováná cesta, umožňující páru běžet vedle sebe..:).. [na třikrát prostřiháváno:)]

Větve postupně odkládám a pak odhazuji do lesa, uklízím do houší:), jednak abych nerušil dojem a jednak co kdyby se to nesmělo..? :)

Ovšem, šípkové keře v horní části cesty na louku .. to byla chuťovka, nakonec těch větví bylo tolik (musel jsem ostříhat několikrát skoro půlku keře), že i po straně keře něco zůstalo..

Teď už se zase s Deri můžeme radovat z pohodlných cestiček.

A tak volným cestám zdar. S překážkami je třeba bojovat.:)
12:)

Běh je moderní náboženství

Miloš Čermák před časem napsal hezky článek o tom, že běh je moderní golf, dovolil bych si s ním trochu nesouhlasit, protože si myslím, že běh je moderní náboženství.:)

V moderním a přetechnizovaném světě se většina z nás různě ztrácí -- vypětí, stres, tlaky v práci a nedostatek času, možná i nedostatek lidí, se kterými můžete něco sdílet... Prostě tohle všechno vede k tomu, že hodně z nás hledá svoji novou víru - tím myslím něco dostatečně širokého - něco, co nás tlačí být lepšími, otevírá prostor k zamyšlení a dává nám čas a možnost určitě reflexe, zpětného pohledu, možnost se "očistit" zbavit všeho co nás trápí,.. To všechno tady dřív obstarávala univerzální víra, mše a křesťanské rituály, Ty nás očistily, lidí v kostele na sebe byli hodní, při svátcích měl člověk pocit sounáležitosti.. Ted vlastně Ježíška nahradil tlustý fousatý chlápek v červených hadrech s červeným nosem, a tak jakápak reflexe, jaképak ohlédnutí nebo sounáležitost.?:)

Paradoxně, nebo možná právě tomu všemu navzdory, má běh a pobíhání všechny atributy náboženství. S ním spojené rituály, jak se liší od náboženských rituálů? Nevím, jak vy, ale běhání je pro mě převážně "duševní" záležitost, překonat se, najít čas na sebe, běžet tak nějak v souladu se sebou a s přírodou kolem, soustředění na současný okamžik a na dech by nadchlo i budhisty:). Ten metafyzický rozměr pobíhání tu je, ať chceme nebo ne.. Je přeci naprosto jasný, že z většiny z nás žádný závodníci nikdy nebudou (ani to většina z nás nechce) a tak to úsilí a pravidelný výběhy, zavazování tkaniček, i účasti na závodech... jsou spíš rituály a mají charakter víc bohoslužby než sportu.

Schválně, zjisťuju u sebe a u většiny svých běžeckých známých/neznámých, že po čase většina z nás začne mít různé charitativní a skautské sklony, například v tréninku radíme zbloudilým pocestným, převádíme babičky na přechodu, učíme děti zdravit, sbíráme odpadky, ... :) ... a obecně děláme samé dobré skutky:)... Snažíme se být nějak lepšími.. a co víc začínáme věřit, že všichni, co kolem nás různě pobíhají jsou taky nějak lepší:)...

I když je to pochopitelně ujetý, ale řekněte, jak se tohle liší od obecné definice náboženství? Prostě běhání je určitá forma víry [sektářství:)] a samotné pobíhání má funkci očistnou, stejně jako pro křesťany mše a motlidba. Člověk se postupně dostává zpátky k podstatě věcí, zbavuje se starostí, problémů, stresu a snaží se načerpat sílu do toho, co jej čeká tam "venku"...:)

Mám vždycky to štěstí, že potkávám pravé věci a lidi ve správný čas... Minulý týden růžovou Barborku, zrovna když se stala Nike běžkyní týdne.. Slepou paní, když jsem o ní začal mít strach.. A včera zase skupinku známých na ZZT 10 (První běh že Zlatého Zatopkova Týdne).

K tomu "závodu" jen maličkou odbočku. Bylo nádherně vidět ten (radostný) rozdíl mezi běžci-běžci a běžci-hobíky a pobíhači... Zatímco v prvním běhu běželi ti nejlepší, přesto byl závod takový "suchý" [i když jsme Ondrovi Č. silně fandili!:)], pochopitelně každý závodil za sebe a v tom se ta "druhá vlna" výrazně lišila... Ten pocit, že se různě předbíháte, zdravíte a hecujete s ostatníma, po doběhu fandíte známým.. bylo to silný.. i Ivo D. to trefně komentoval, "no nálada je tady o poznání lepší a živější než v prvním běhu..:)" ..nebo.. "Iva D. vbíhá do cíle silně povzbuzována svým početným fanklubem:)" a .." s některými závodnicemi jejich přátelé běží závěrečné kolo!, neuvěřitelné!"... [my s Lenkou:)].

Když se mě ptal pozdě večer syn, jak to dopadlo, povídám -- že se ptáš?... Naprosto skvěle, perfektní atmosféra, dokonce jsem v druhém běhu symbolicky doběhl druhý... Syn se tak na mě vesele podíval a říkal, jo to v tom, jak běželi nemocní, zranění, starci, těhotné ženy a děti? :)... Povídám, přesně v tom rozběhu, přesně tam, kde by každý chtěl běžet, protože tam byla radost, nadšení, emoce a vůbec všechno důležité daleko silnější...

Všichni, co já vím dokončili s nejlepšími výkony, Iva pod 49:49 (nevěřila mi!), Lenka hluboce pod cílenou hodinu (57 minut), Petr a Pavel taky s osobními rekordy či nejlepšími letošními časy.. Já jsem se taky zlepšil, o 1s lepší 12 (=13s) :)... Ovšem z mého pohledu dalších vrcholem bylo to následně pivo a topinky v hospodě. Díky Petře, naprosto skvělá volba!!:)

A tak běhu zdar! Běhu, který mě pohltil svoji jednoduchostí, snadným přístupem a ovládáním.. Je to prostě nejlepší produkt na trhu:). Fotbalisté, lyžaři, tenisté, cyklisté a další.. mohou protestovat, nesouhlasit.. ale je to tak asi jediné, co s tím mohou dělat!
12:)

PS. Ke vzpomínce na Zátopka patří i dobová fotografie (autor nikdo jiný než velký a skvělý Digi, díky)... Tedy naše pětka z 10:)..



Zleva: Petr (bubo), Iva, 12, Lenka, Pavel

PPS. Dovolím si přidat závěrečnou poznámku, omluvu a poctu triatlonistům. Na startu ZZT se ukázal Jan Čelůstka a nejen, že všem běžcům svým famózním časem natrhl tričko i s trenkama, ale ukázal se i lidsky naprosto skvěle. Poslední kolo (jak velila čerstvě zavedená tradice) všichni běžíme s Lenkou, abychom ji podpořili. On na trávníku vyklusává.. Přidává se k nám a povzbuzuje... Před cílem v Lenčino finiši stejně jako my zpomaluje se slovy... tak na tuhle rychlost nemám... nechává Lenku proběhnout cílem.:)

Je to třída! Ať mu to běhá a triatlonuje hodně rychle!

Jako trubka! :)

Poslední týden byl ve znamení intenzívní práce se skupinkou Američanů a jako každý rok je to náročný, zážitky z kulturních nedorozumění, nutnost řadu věci vyhlazovat a i když jsem zkušený, starý pes, děje se tak často na poslední chvíli.. Přesto jsem nad očekávání dobře držel prapor svého pobíhání:).. Nicméně včerejší pošťouchnutí od ultra Miloše mě donutilo se maličko zamyslet..

Ultrák mi totiž řekl, že podle něj pracuju čím dál víc a na běh mi zbývá míň a nestačím si běh vůbec užívat...!!! To mě zarazilo. No pravda je, že jsem vypustil na podzim FL 23, v létě poutní (ultra) maratón... ani jsem se neproběhl pro paraple, světlušky.. Prostě jsem nemohl - znáte to, rodina, práce.. - ale, i když bych se rád společenský povyrazil a řadu známých a kamarádů uviděl, nevyšlo to a moje "neúčast" na podobných akcích vůbec neznamená, že se nechci s nikým vidět, že bych míň běhal, nebo míň si to "užíval", měl menší radost z běhu.... Ani maličko!:) Jen když je starostí víc, času míň, tak "společenské" akce ustupují do pozadí, ale běh a radost určitě zůstává.. [Mám lidi kolem rád, ale je fakt že ke svému běhu nikoho nepotřebuju:).]

Musím přiznat, ten týden s Amíkama mě maličko inspiroval. Je pravda, že nezanedbatelná část populace je v US tlustá, často až šíleně a pasivní.. ale potom je tam taky určitý počet lidí, kteří žijí dost opravdově. Můj známý budhista to trefně komentoval.. Nejsou jako já, co si přes víkend obleču oranžový hadry a jsem v templu:), oni se rozhodnou a odjedou skutečně pár let žít v budhistickým klášteře.. pak třeba přijdou na to, že to byl úlet nebo najdou určitou (jinou) cestu.. ale dělají to opravdově..

V minulým týdnu mě navíc dostal jeden kolega, když mě uprostřed zmatků uviděl v mým úsilí, tak to komentoval, že jsem (děsná) trubka:). Což mě hned potěšilo - vzpomněl jsem si totiž na životní krédo velkého Satchmo (L.Armstronga), který s oblibou říkal, že život je jako trubka, záleží jak moc do něj foukáš.. Prostě kolik úsilí tomu, na čem nám záleží jsme ochotni dát.. Je to jako dobrá investice, vrací se to..

A nebyla by to ta pravá radost bez doprovodných zážitků:)... Tak aspoň maličko...V pátek večer jsem se dozvěděl, že v Texasu jsou děsně populární české koláče a že naší "zákazníci" jsou "trochu" zklamání, že to nevíme (!) a že jsme jim na kávovou přestávky nikdy nezajistili domácí koláčky. [Pro nás, kteří rozumíme americké kultuře to znamená průsr:)] ... V sobotu ráno běžím do práce [i když nervozita, přece se nepřipravím o jeden z vrcholu dne, že?] tak přemýšlím, kde koupit ty mizerný koláče:)... Jak tam běžím, tak i přes nedostatek času skoro tradičně dělám po cestě takový malý dobrý skutky, seberu nějaký odpadky a donesu je k nejbližšímu koši...Říkám si, hergot, času málo, koláče musíš koupit.. mohl sis to odpustit..:). Ale nedalo mi to..

Abych to zkrátil, jak běžím kolem nábřeží po náplavkách, tak najednou srocení lidí, stánky a stany.. na náplavkách je farmářskej trh!!! Okamžitě jsem nakoupil asi 100ks různých koláčů, svatební , malé, větší, rohové, s mákem, s tvarohem, marmeládou.. a běžel s velkou taškou do práce.. Všechno jsem stihnul, neuvěřitelný, velkej úspěch. Někdo tam nahoře mě má rád!:)

Nebo dneska.. Vypnul jsem se a taky [nečekaně, že:)] běžím aspoň do práce... Nikde nikdo celou cestu, říkám, normálně se zdravím s lidma, aby to nebyla nějaká smůla:)... V tom probíhám zatáčkou u Hlubočep a rychlostní cedule na mě blikne... "12" !!!! Tak takhle už jsem profláknutej? Usmívám se, chtěl jsem se s někým pozdravit a zdraví mě i cedule!

Běhu zdar! Jen každý z nás ví, kolik a jak moc do toho fouká:)... Ať se nám daří si udržet radost, sami v sobě, tam je to nejdůležitější..

12:)

Řetězová reakce, to je oč tu běží

Jak jsem nedávno zase víc "bojoval", tak mě to napadlo... Základem všeho je řetězová reakce -- tedy tím nemyslím původním zaměření laboratoří v Los Alamos:), ale to, jak se ty propojený běžecký světy navzájem ovlivňují..

Jasně, už jsem starší, moderní technologie a sociální sítě mě svým způsobem děsí, před dvěma lety jsem úspěšně zrušil "pracovní" facebook... přesto, přesto si píšu svoje zápisky na webu a sdílím s ostatními svoje pocity, dokonce i km na runsaturday:).

V jednu chvíli jsem zavřel i svůj blog a málem si přestal i psát svoje zápisky.. naštěstí jsem si uvědomil jsem, že běhání a moje čtení virtuálních běžců a pobíhačů působilo skoro jako internetovská seznamka. Kupodivu:)... Machy není nezletilá blondýna, ll není úchylný důchodce, Leona, Socketka, ani růžová Barborka nejsou chlapi, Advid není šílenec...:).. prostě se z těch nul a jedniček stali normální přátelský lidičky a z řady z nich opravdu dobří kamarádi.

Co víc, jak si tak klikám svoje pobíhání, vidím,.. sákryš.. Ječmínek do toho buší na kole jako šílenec, tam, zpátky, večer tancování. No, že bych ještě radši vyběhl? April zase podniká každý den něco jiného, od běhu, kola plavání, Buba ani nekomentuju, vidím výběh po noční službě.. OMG 12km a ve velmi slušným tempu.. Ještě že jsem dneska běžel do práce:), tak to nemám úplně blbej pocit..:)..Nikie, Lucka, Iva, runbohem, atd... všichni pilně sportují, to mi nedá..:)

Prostě, nejen ten morální rozměr mého snažení, ale i to úsilí těch kolem samozřejmě pomáhá. V tomhle je pro mě asi nejsilnější spouštěč Běžící Stín. Z jeho úsilí na Silvertonu, z jeho komentářů po telefonu v posledním kole na 82-3 míli budu čerpat sílu určitě ještě dlouho... Když vám někdo v takový chvíli zavolá přes oceán, běžíc už skoro celej den, aby vám řekl, že to bylo vlastně šílený, ale že to nevzdal, že teď už zase cítí sílu.. a že si běží pro vítězství -- tak vás to neuvěřitelně nabije. Nejen tím faktem toho "sdílení" radosti/úsilí/boje, ale tím, že si uvědomím, že bych měl taky. Každý z nás má svůj Silverton, svůj Leadville, svoje Western States, Hardrock... a to, že vidíme úsilí ostatních a můžeme s někým naše boje a překonávání sdílet určitě pomáhá, aspoň mně to pomáhá opravdu hodně a vnímám to jako řetězovou reakci.

V tomhle týdnu všechno bylo o řád náročnější, ale stejně jsem se snažil jako.. no jako pako. Viděl jsem před sebou Stínovo úsilí a epickej rozměr Silvertonu, tak jsem si říkal.. tohle, tento týden je tvůj malý Silverton... Prostě držák..:).. A pak mi Iva napsala, že v noci zjistila to moje úsilí a rozhodla se pro jednosměrku do práce, aby následně ještě večer dala intervaly.. prostě, že viděla, že musí, když já..:). Ovšem to netušila, že já, vlastně jsem byl motivován Stínem a je mi jasné, že Iva svým úsilím strhá další lidí a nakonec zpětně i mě další den.. Prostě krásná řetězovka.

Asi nejhezčí na řetězových reakcích je, když se podaří v okolí... Dovolím si použít opět BS, s jeho komentářem.. "... a taky si nemysli, ty tvoje děti tě pořád sledujou. Sice si řeknou že seš blázen, a možná tomu budou i chvíli věřit, ale ono časem, až budou v životě jen za sebe a začnou pořádně přemýšlet o těch kolem sebe, až jim život taky hodí nějakej ten klacek pod nohy, tak si vzpomenou na tátu ...a třeba asi řeknou, tak to já dám přeci taky ;))"

Řetězovým reakcím zdar! Ať se daří!

A co vy? Jak to vy máte s řetězovkama? 12:)

Běh je jako alkohol!:)

... Člověk si na něj snadno zvykne a jak říká můj oblíbenec Hogo-fogo.. . podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství! :)
Pamětliv toho, že je sice léto, všechno kolem mě vybízí k tomu abych si lehnul a odpočíval, ale upřímně, kdy jindy naběhat potřebné km než teď -- navíc já to jinak než trochu "úporně" a "urputně" neumím. :)

Často se mi honí hlavou, jak to vlastně je? Zase se párkrát nechtělo, ale říkám si ..MUSÍŠ!!! A jak mě to běhání poznamenalo, tak věřím, že musím, protože chci..:) Jenže, jak jsem se ve středu celej vysušenej lámal do kopce na dvojsměrce:), tak jsem i váhal, jestli to není i obráceně -- že chci, protože musím? Nebo že chci, protože chci-- určitě to ale není že musím, protože musím..:)
No už to začínalo být i na hlavu a tak jsem podobných úvah zanechal:). Protože, času na dlouhé pobíhání nějak nezbývá, tak jsem se rozhodl běhat, jak to půjde.. i po malých dávkách, s vírou, že postupně něco nasbírám i tak:). Ve středu to bylo obzvlášť symbolické. Po nočním lijáku ráno pro jistotu odčerpávám vodu z jímky na déšť u sklepa, rychle ještě v poloběhu venčím Deri a pak spěchám do práce (jednosměrka). V práci ovšem to nakonec vypadá, že by šla i cesta nazpátek a tak vybíhám, ovšem tradičně ve shonu bez vody a bey jídla.. u Žlutých lázní mi to fakt došlo:), žízeň, hlad.. únava.. Najednou míjím stánek s občerstvením a kupuji si ďábelskou kombinaci, kozla a ovocný nanuk a kyselé rybičky:)!! Po chvíli zažívám pocit znovuzrození a opět se pořádněji rozbíhám, nakonec v prokopáku už téměř normálka.. V tom mi volá můj nejmenovaný spoluběžec, kde prý se flákám, že jsem slíbil, že budu brzo a že půjdeme spolu běhat. Říkám, 3km domů, za 17minut běžíme:). Naštěstí, jeho nabitý prázdninový program mě ochránil od něčeho delšího a společných bylo jen 5km. Ale myslím, ty moje pocity byly úplně nedefinovaný, ujetý a skvělý.. Předně na tom nábřeží se zase znova "narodit", pak po tom protrpěným kopci v klidu slíbit a těšit se na další pobíhání... jjo, běhat se musí:)!

Taky jsem "oficiálně" zahájil přípravu na moji cestu. Pochopitelně prolistovávám Born to run, ale nechci podcenit ani první zastávku v Los Alamos. Abych se dobře aklimatizoval, hned jsem znova přečetl knížku Proud času (Timeline)...kvantové počítače, společnost a fyzici z Los Alamos...:), mám podle rady ll už naplánovanou návštěvu ZOO sekce medvědi a pavouci..:, atp. :) Taky plánuju v mezičase si osvěžit cizí jazyky.. Při mém sklonu k bloudění by to patrně měla být španělština, varianty ptaní se na cestu..:)...Jak se dostanu zpět do Los Alamos? (Leadville?) Cómo llegar de nuevo a Los Álamos? Cómo volver a Leadville? V tom si připadám stejně jako chlápek, který se připravoval na dovolenou na moři tak, že sice neuměl plavat, ale naučil se volat o pomoc v 57 jazycích..:)

Ať žije letní příprava! Pozor, každý km se počítá! S tím teď žiji a připravuji se na další dny. Ať se nám hezky běhá! 12:)

Chytrá horákyně

Jako malý jsem měl moc rád rád pohádku o chytré horákyni, jak si se vším dokázala poradit, vždy najít to nejlepší řešení -- ani oblečená, ani nahá, ani na voze ani na koni -- dosud mě to pořád inspiruje. Když jsem přemýšlel, čím bych si udělal radost, hned mě ten nápad trknul. Ono štěstí mi v tomhle ohledu šlo naproti...

Stín při svém běžeckém plánu zmínil, že chce v srpnu běžet horskou klasiku na devět [= Leadville], závod který je důkladně skloňován v knize "Born to run" a jeho nabídka, jestli bych s ním nechtěl běžet jako podpora (=pacemaker) druhých 50 mil bylo jako blesk z čistého nebe. Asi jako když si něco přejete a než stačíte vyslovit to přání, už to tady je a splněno...

A tak jsem naprosto ta nejchytřejší horákyně:) .. V srpnu se chystám za Stínem, už to samo o sobě je zážitek:), ale být na blízku při jeho epických výkonech, mít možnost ho podpořit, navíc na trati bájného Leadville, dokonce ještě mít i šanci kus po trati běžet? To je fakt naprostý ideál. Nebudu se muset trápit s tím, co já:), budu myslet na to, abych podpořil kamaráda, běžel s ním, dělal, co je potřeba a přitom tam budu moci běžet... pro mě to teď znamená určitě víc než to běžet sám.. A tak se z toho každý den drobné raduju a myslím na to při pobíhání v údolí..

Tento týden na vzdory všem různým překážkám a pocitům [jako že mě třeba něco bolí, že mi je horko, že mi to nejde..:)] nakonec zase vyhrává pocit velkého uspokojení a pohody. Deri i ostatní spoluběžci z rodiny:) mají se mnou naběhané nějaké km, někteří dokonce překonali i svoje rekordní vzdálenosti (!). Ještě není neděle a já mám 80km, trochu jalového, ale šťastného pobíhání a k tomu spoustu skvělých pocitů a veselých zážitků...

A tak aspoň jeden za všechny.. Kupovali jsme jeme běžecké boty a tak jsem si řekl, že si koupím taky další [mám jen asi 30párů:), další by se určitě hodil, ty poslední univerzální Asics už oboje mají přes 700km a to je pravidelně střídám]... Při nákupu nám prodavač vysvětluje, že se běžecké boty neperou, že by se mohly zničit. Dcera vyslechla historku o tom, že dívky mají tendenci mít voňavé boty a perou je, čímž je ničí.... a odchází... Já nakonec neodolám slevě:) a beru boty i pro sebe. Prodavač pro jistotu zopakuje upozornění o tom, abych boty nepral, protože... Odpovídám, že u mě se člověk může nadát skoro všeho, ale že bych boty dával do pračky, to rozhodně nehrozí. V tom vchází do obchodu pohledná dívčina v ruce tašku s běžeckými botami... Ano, tušíte správné.:) Ukazuje, že boty jsou takové neforemné, nedrží.. A pak z ní vypadne, že je pravidelně prala. Odcházím s úsměvem a už naprosto chápu, proč to ten sympaťák furt opakuje...:)

Ať se nám hezky v tom létě běhá, pobíhá, sprintuje, pádí, chodí i utíká..není nad hezky proběhané léto!

Běhu zdar, ultra a dělání si radosti zvlášť!

PS. Pokud jste na netu, nalaďte si Silverton: http://www.aravaiparunning.com/ultracast/ Stín běží 24hodinovku, tak ho podpořte!

Nej.. Nejlínější, nejkratší a nejkouzelnější

Uplynulý týden byl ve znamení léta. Na všechny kolem, Deri (a mě) nevyjímaje padala únava a lenora a tak první, co mě napadne, je, že to byl nejlínější týden. V úterý při ranním venčení/běhu Deri zastavila na kraji parku, sedla si a bylo naprosto jasné, že mi říká, že na mě (tady) počká, až poběžím zpátky. Mrcha! :) Mne se taky dvakrát nechtělo, ale běhat se musí! Tak jsem ji připnul zase na vodítko a nějak jsme spolu těch ranních 9km odtrpěli, pak jsem se vrátil do údolí ještě sám na jedno kolečko... Původně jsem si myslel, že středeční běh do práce a z práce mě poprvé od Silvy trochu víc prověří i po morální stránce -- přeci v tom hicu běžet bez vody, tam a zpět.. Houbelec! Asi nejtěžší bylo páteční ráno..Po nejkratší noci evidentně unavený a nevyspalý, Deri už od začátku jasně dávala najevo, že dneska se běhat opravdu, ale opravdu nebude:)... Považoval jsem za velké vítězství (moji!) vůle, že jsme spolu uběhli 3km v parku:), ale vrátit se sám zpátky do údolí a maximálně využít zbytek času, to už byl uplnej zen-budhismus, takový malý Kaisen!

Ovšem nic není náhoda! Dobíhám domů, koukám na display telefonu 18.18km. Říkám si, je to znamení, Honzo je to znamení.. Jasné, všechny ty (ranní) boje určitě souvisí s takovým malým vyhořením. všechno se neuvěřitelně dařilo.. Samé rekordy letos... 1/2M, M, Brdská... splněna Silva... Jakoby najednou nebylo co dalšího, hlava si snaží postavit "svou" hlavu a říká, už není proč běhat!:)

Navíc o každý čas na běh musím v těchto dnech různě bojovat, celková únava, bylo by určitě jednoduší říci.. dnes ne...zítra ne.. Jenže, co kdyby to ani potom nevyšlo? :).. Navíc si uvědomuju, že to není o běhu. Je to určitě takové malé vyhoření. Pod různým tlakem starostí, nedostatku času.. se zapomínáme radovat ze života a dělat si radost, což je ta nejhorší forma zapomnětlivosti!

Ale pozor, já to vím! :) a stejně jako existují balíčky první pomoci, tak já v dobách klidu a pohody přemýšlím a připravuju si, čím bych si tak mohl udělat radost, až bude nejhůř:). V tomhle oboru jsem naštěstí úplnej reprezentant!:) a tak jsem si před časem připravil radostnou bombu, kterou jsem v pátek zrealizoval. Modří sice již vědí:), ostatní mohou tušit, maličko napovím, je to letenka na srpen, a skrývá v sobě kombinaci všeho, co si jen pobíhač a nadšenec jako já může jen přát.. ale k tomu někdy brzo. Já stejně na sebe všechno prásknu..:)

V tom okamžiku se věci zase začaly vracet do normálu. Odjíždím v sobotu na sraz spolužáků na rodnou Vysočinu a cítím, cítím novou sílu a radost. I ta čísla kolem mi to dávají znát .. odjíždím z Prahy směr Kolín po silnici 12 a do rodného města vjíždím, naprosto stylově, jak jinak než po silnici 34!:).

Absolvuji sraz spolužáků a v nedělním ránu při kouzelné svatojánské noci se dostávám poněkud méně jistým krokem k rodičům přespat. Neskutečné, ale před 7 hodinou vyběhnu na "léčebné-detoxikační" běh a skutečně 19 km v ranním slunci v rodném kraji že mě snad všechno sejmulo..

Nakonec končím týden s velmi slušným číslem 95km, což asi vůbec nevystihuje ten rozměr přemáhání a vnitřního boje, i když?:)...

Občas zaslechnu, jak se kamarádi a běžci navzájem chválí.. ty jsi nepřekonatelnej.. V tu chvíli mě vždycky zamrazí. Kdepak, to já potřebuju úplně naopak! Být "překonatelnej"! Vždyť jsou občas týdny, kdy se musím překonávat i několikrát za sebou! :)

Tak nezapomínat na dělání radosti a překonávat se, aspoň cas od času.. 12:)

Hledání...

Já dneska ráno pod tlakem různých okolností vyběhl až těsně před 10h...Cíl hledat a objevovat nové cesty, držet se hlavních stezek (klíšťata) a vrátit se na poledne domů, optimalně tak 21km. /musím postupně/. Na rozdíl od páteční ranní mlhy se v Prokopáku doslova rojily stovky cyklistů. Blížil se start cyklistického závodu bike-prague a při oběhu dolního rybníku jsem si (hlupák) myslel, že jsem se jim definitivně vyhnul. Běžel jsem raději dolů do Hlubočep, pak zadem od Slivence k Barandovu, kolem Klukovic zpátky zase zadem od Holyně do Prokopáku a tam ... tam jsem na ně zase narazil.:)

Jako stádo splašenejch buvolů se těch asi 2tisíce jezdců na terénních kolech hnalo údolím, musel jsem hodnou chvíli čekat (navíc jeli směrem na Řeporyje, kterou jsem i jako náhradní trasu potřeboval. Samozřejmě chápu... Jaký je rozdíl mezi bežeckým a cyklistickým jamboree, že? :) Počkal jsem chvíli, až se proud kol zpomalil a pak opatrně vyběhl, zařadil se mezi ně a běžel chvilku s nima..:) v kopečku i některé předbíhal... V Řeporyjích jsem moudře odbočil a vracel se přímo domů.. Ty jejich občasné hlášky-- tedy těch pomalejších -- byly skvělý /protože jsem měl zapnutý na GPS hlášení km tak to jeden komentoval.../ -- "ty krávo, normální chlápek, on už pobíhá už přes hodinu v tomhle pařáku a my ho chvíli po startu nejsme schopný pořádně předjet"..:)]

Díky těm zmatkům a kolizím se závodem jsem si to ke konci musel zkrátit a už to vypadalo, že místo plánovaných a optimálních 21km to bude třeba jen 18.. jenže.. jenže.. Dole u začátku parku vidím paní na kole s malým klukem, co má číslo ze závodu a zoufale koukají do mapy.. Tak se ptám, jako v pohádce.. že vy jste se ztratili? A kam jedete? A oni, se opravdu ztratili, že by potřebovali jet fandit svým "závodníkům" na otočku do Černošic, nejlíp jestli tam nevede nějaká cyklostezka, nejlíp přes Ořech, kde by je ještě třeba mohli stihnout, ale jsou úplně ztraceni:)..

Povídám, tak to máte štěstí jako hrom, protože já to tady znám..:)... Paní, vtipně zareagovala, že to je sice hezký, ale že oni asi stejně zabloudí.. Povídám, proč byste bloudili? Pojeďte za mnou, já vás tam navedu.. No v těch kopečcích u Velké Ohrady jsem na ně musel maličko čekat, ale dovedl jsem je zpátky do Řeporyjí na začátek cyklostezky a běžel domů...

Co byste řekli? Doma přesně 21km! :)

Ještě jsem nechtěně laškoval s policajtama..Já si totiž nevšiml, že městská policie jezdí i na kolech a chvíli potom, co jsem navigoval tu dvojici vidím dva chlápky na kolech v černých "trikotech", jak se rozhlížejí na všechny strany a tak se žoviálně zeptám, "tak, co .. další co se ztratili? ..." :) :)... V tom si všimnu nápisu policie na tričkách .. rychle dodávám .. "...tady hledáte?"

No neskutečný! :) Jak jsem odběhnul stranou, tak jsem se chlámal jako pitomec. Plno zážitků, nádherný vyběhnutí.. nové modifikace tras a žádný klíště.. Co si přát víc? :)

Běhu zdar, ultra zvlásť! 12:)

Běh je naše závislost

Stalo se mi, že jsem se náhodou připletl do debaty, kde se objevilo pět základních znaků závislosti podle mezinárodní zdravotní asociace a já se úplně zhrozil. Sedí to moje běhání naprosto přesně. No schválně..

1) silná touha nebo pocit puzení...

2) potíže v sebeovládání, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství ....;

3) ... vyžadování vyšších dávek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami... jasné příklady lze nalézt u jedinců, kteří mohou být vystaveni dávkám, které by zneschopnily nebo i usmrtily nezasažené jedince;

4) postupné zanedbávání jiných potěšení...

5) pokračování i přes důkaz zjevně škodlivých následků;

Poznáváte se taky? :) Začíná to nevinným krátkým vyběhnutím kolem domu a končí dlouhými běhy. Jak člověk vynechá běhání, je nervózní (typický absťák), když nám to běží, nevíme kdy se vrátit domů, ..., při zranění a bolestech to tradičně léčíme zase pobíháním.. Takže závisláci.:)

Ale tento týden jsem tomu závisláctví nechtěně dal ještě korunu. Po víc jak půldenním důkladným vyšetření na očním jsem se tešil domů, že půjdu běhat. Netrpělivě jsem čekal až se trochu zatáhne obloha a zmenší se moje roztažené zorničky, které jsem měl dobře přes 1/2 oka.. Ale nevydržel jsem to dlouho (viz výše, jsem závislák) a vyběhl s Deri přes park směrem do údolí. Deri má svůj skvělý zvyk zastavit na tom úplně nejmíň vhodným místě a vytvářet svoje hromádky. A tak soustředěně tlačila hned naproti lavičce, na které seděla místní omladina. Po chvilce Deri pyšně dokončila bobkovací misi:) a já se to ne moc úspěšně s pytlikem snažil sebrat.. párkrát jsem vyloženě promáchnul, jak jsem neviděl.:).. Ten nejbližší mladík se na mě tak divně podíval a hned to nahlas komentoval... "ty v.le zírej na toho chlápka, jak je sjetej:), voči jak mlýnský kola.. ani to h.vno nemohl sebrat a von ještě nekam běží.." :)

A tak už jsem žádný závislosti neřešil, smál jsem se a běžel opatrně s Deri, abych sebou na konec ještě někde nefláknul.

Bežeckým závislostem zdar! 12:)

První je první...:)

Všechno je relativní, vzdálenosti i čas, který občas běží jako splašená koza, aby se potom na chvíli skoro zastavil. Ale vždycky mě zaráží, že po dosažení nějakého cíle, o který jsem hodně usiloval, jako by někdo zmáčkl tlačítko RESET a já ztratil svoji běžeckou paměť.

Naštěstí moje pevná mantra .. je to v hlavě, je to v hlavě... zůstala nedotčena!:)

A tak se pomalu a pozvolna vracím k pobíhání. Podle rad Běžícího Stínu (a podle signálů, co mi důrazněji posílá moje tělo) jsem vynechal myšlenky na něco delšího i rychlejšího a klusám a cupitám Prokopákem s postupně se zvyšující vzdálenosti a i rychlostí. Jako bych začal zase znova, jako kdybych nikdy neběhal... Při průměrce 6:20 (sice kopečky, sice Deri bobkuje a koupe se..) mi ten čertík v hlavě říká, to nedokážeš běžet rychleji, ty loudo, zaber!!! ... V neděli mě předběhl mlaďoch v kopci a málem jsem i zrychlil, ale ... ale vím, že někdy je důležitější běžet ukázněně, však to -- věřím -- brzo přijde, kdy zase vyběhnu na dvojsměrku nebo za hranice údolí někam maličko dál... Důležitý je to neuspěchat a stejně poctivě zase znova lézt nahoru.:)

Jsem rád, že Silva už v mém okolí odezněla, jen jednou jsem -- když jsem byl jako předseda komise na státnicích v obleku a ve "společenských" :) černých Asics -- musel vysvětlit, že nejsem výstřední Američan, ale nadšený pobíhač a že mám ještě oteklý a citlivý nehty na palci.. Prostě naštěstí pro ostatní... už je to pryč, ale pro mě je to stále krásné a živé.

Navíc stejně jako po 1/2M, M, Brdské... nám ten skvělý pocit, že překonáním sama sebe a dané vzdálenosti jsem se posunul někam dál, že jsem klidnější a nemusím si věci dokazovat jinde a jinak, protože pro sebe (a to je to nejdůležitější), jsem si dokázal, co bylo třeba. Z toho teď budu určitě nějakou dobu žít i v práci a normálním životě.

Silva je moje první 100, i když doufám, že si ještě nějakou uběhnu, bude vždycky první. Bude pro mě vždy zachycovat tu neskutečnou atmosféru, trať, kamarády v cíli a moji nejmilejší, jasné slunéčko na trati:). Prostě nebylo to jednoduchý se tam po loňském odstoupení vrátit, tím spíše na ještě náročnější trať. O to víc jsem si to užil, o to víc mě potěšila hláška BS, která se dá použít i ke komentování poslední bouřlivých vývojů na bjehej.com:

Silva je pojem, a jako každá správná ženská není dokonalá. Správnej chlap s tím počítá ... a když jednou dostaneš kopačky, tak buď budeš nadávat a jí pomlouvat, jaká to je kurva, nebo se jukneš do zrcadla a třeba se napřesrok lip oholíš...:)

Běhu zdar, ultra zvlášť!

12:)

PS. Je to Prokopák:) a minulý týden jen 35km ... :)

Silvo, už jsi moje!!!!

Celý dlouhý rok jsem pohrával s myšlenkou konečně uběhnout náročné ultra. Tím spíš když mi loňský mammut utekl:). Tedy, ne že by 50 km na Stezce bylo procházkou růžovým sadem, ale když už jsme u těch S, tak Silva měla loni i letos kolem sebe úplně posvátnou svatozář. Běhám sice pro radost, ale s myšlenkou na Silvu jsem běhal v horku, v dešti ,v mraze... prostě pořád :).
Ať jsem to chtěl přiznat nebo ne, Silva byla všude. Jako zaklínadlo i jako kletba. Musel jsem na to pořád myslet. Poslední úlet s běháním v údolí v petiprstacich sice ještě bolel, ale už jsem pilně balil zavazadla a bral s sebou skoro všechno:). Pro jistotu dvě různé ledvinky, trička na převlečení, dva páry identických bot (na případně přezutí?), náplastí, toaleťák, malé čokoládičky, záložní kšiltovku i šátek... Kromě vařiče a stanu, všechno! Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko se nabídla, že pojede oklikou na pár stanic a vezme s sebou věci na případně převlečení, povzbudí mě a pak mě odveze následně domů.

Celou dobu před startem i během běhu jsem si opakoval... "Je to křest, je to vstupenka, je to otevírání dveří do ultra.. ultra běhu, ultra pocitů.." Nesmíš to zkazit, běžet hlavou i srdcem, šetřit síly, postupovat logicky... Protože, ...protože další reparát by asi už nebyl. V případě neúspěchu bych si přiznal, že tohle území je mi zakázané, asi bych si smutně řekl, že tahle země není pro starší nadšený hobíky.

Dokonce jsem i chvíli přemýšlel, že bych neběžel ve svém tričku s dlouhým rukávem, ve kterém jsem loni nedokončil. Až tak!!! Ale potom jsem si řekl, že by to bylo proti mému já. Já i tričko přeci budeme spolu bojovat do poslední chvíle. I když jsem měl možnost a díky svoji nejmilejší i skvělou podporu na nejdůležitějších stanicích hlavně 43, 65/78 ... triko jsem nesundal, nic jsem nevyměnil. Stejně jako v rytířských příbězích, zůstali jsme spolu až do (úspěšného) konce. Ale postupně...
Všechno začalo tradiční číselnou smrští. Moje startovní číslo 11, číslo pokoje na zámku 101 (!) konečně i délka závodu 103km všechno do sebe zapadalo.

Malá odbočka na vysvětlení délky trasy od ll , cituji:.. "Stejně tu trasu udělali kvůli tobě protože ses rozhodl že poběžíš kilo a a když už seš 12 tak to dali na 103 (100 + 1 + 2). Nebo taky si říkali Honza je velká nula a jestli to uběhne tak tomu dá korunu :)) (12 nula mezi + koruna = 103 )" :)
Ráno na startu potkávám pár známých, zdravím Jiřího, Janu, Gábinu ... a samozřejmě potkávám svého bratrance, Martina.. A tak vím, že alespoň začátek bude takový "rodinný" běh:), ráno ve zmatku jsem si nedal své dvě čokoládičky do batůžku a tak je hned při startu ztratím, abych zase se přeci jen přiblížil své normální nátuře.:)

11 mi byla souzena i jinak, tuším kolem 11km jsme s Martinem zakufrovali:) a tak po návratu na trať jsme některé naše známé zase potkávali znova... Upřímně, kdybychom zabloudili dál třeba na 78km, tak by mě to asi víc nalomilo, ta 11-12 jsou moje čísla, tam to bylo v bezpečí.

Co říci k běhu samotnému? Cíl doběhnout, doběhnout pokud možno v pohodě, aby moje nejmilejší viděla, že mám věci pod kontrolou a běžet podle pokynů Běžícího Stínu. Do 45-50km jsme si s Martinem celkem vesele povídali, kolem 60km se mi začaly dělat puchýře na nohou, ten jeden pod nehtem na palci levé nohy byl nepříjemný, jak odtrhával nehet:). Nastavených 13 km na 65 (z 90/103) bylo asi nejmíň příjemných. Jednak nepříjemná cesta na běžení, nejdřív kamenitá cesta, potom křížová cesta [tady jsem konečně pochopil, proč je křížová:)] potom neskutečný krpál k občerstvovací stanici. Na těch extra 13km byla jedna stanice jen s vodou, tady jsem tu logistiku nezvládl:). Při návratu na normální stanici jsem měl hlad, žízeň, zvedal se mi žaludek ale čekala tam na mě moje nejmilejší:). A tak jsme se (78km) hodně napili, zkusil jsem jist a pak jsme asi 1-2km šli do kopce, pak už se dalo běžet. Řekl jsem Martinovi, že je čas se rozloučit:), nechtěl jsem ho zdržovat nebo zase sám se nutit do rychlejšího pohybu a tak jsem od 85 běžel sám.

Běželo se mi s Martinem fajn, ale byl jsem rád, že na tu mentálně nejtěžší část posledních 23km jsem zůstal sám. Byl to můj boj, nechtěl jsem nikoho zpomalit, ani sám ohrozit svůj cíl tím, že bych se snažil běžet o něco rychleji než mi dovolovaly podmínky. Myslel jsem na Stínovo pokyny: ... "v druhý půlce už to moc dobře nemyslí, musíš se sebou jednat jak s "blbcem". Jedno nebo dvou slovný příkazy ... soustřeď se na jeden (dílčí) cíl ... občerstvovačka, najíst, napít, převlíknout ... postupně, žádnej multitasking."

A tak jsem hlídal značky, plánoval, že zkusím aspoň kousek chleba na občerstvovačce, do kopce a přes kameny a klacky jsem radši šel... A místo utrpení mi Silva nabídla plnou náruč radosti.
Před vesnici na mě čeká Bubo a posledních cca 200-300m běží se mnou a pak spěchá na stadión mě ještě fotit. Probíhám cílem, Dan Orálek mě fotí a gratuluje! O pár vteřin později se potkávám se všemi kamarády a se svoji nejmilejší.

Ještě mi to asi úplně nedošlo, bolavé nohy a slézající nehty mi budou ještě pár dní připomínat to heroické úsilí i tu moji radost, i když věřím, že ta radost bude se mnou co nejdéle. Díky kamarádi za pohotovou fotku, takhle jsem já otevíral svoje dvířka za ultra pobíháním.:)

Díky všem za podporu, moc mi to pomohlo!
Silvo, už jsi moje, lidi by řekli na poslední chvíli, ja jen dodávám, za 2 minuty 12! :)

11:58:40

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)
PS. Nedělní ranní venčení Deri sice patřilo do kategorie masochista amatér:), ale díky tomu jsem později i zahradu posekal celkem "v pohodě":)... docela obstojně chodím, nebýt relativně citlivých nehtů (které se se mnou touto cestou asi loučí) řeknu naprosto OK:).

Bez...:)

Je to asi normální, nebo možná je to úchylka, která u mě vrcholí vždy kdy je potřeba postupovat přísně vzato logicky, rozumně ve věcech, které mám rád... Tak tehdy jsem tradičně bez rozumu, do věci se vrhám po hlavě -- nebo přímo bez mozku..:), ale zato nikdy ne bez srdce a bez nadšení:)...

Blíží se Silva, slovo, které má po tom roce čekání, příprav, cca 4,000 naběhaných km příchuť téměř posvátnou. Asi správný běžec by poslední týdny a dny věnoval detailnímu ladění formy, odpočinku, ale ne pobíhač jako já.:)...

V minulých dnech mě totiž ovládla euforie. Ryzí a čisté nadšení z vítání rána/večera v údolí, kdy vyběhnu s Deri parkem a hned za hranicí "civilizace" si v údolí sundám tričko. Ano já, 49 chlap, který před 3 lety a 25kg by si nikdy podobnou možnost ani nepřipustil:) a bral bych ji jako úplné sci-fi.

Běžím v ranním/večerním slunci po loukách a vrcholcích v Prokopském údolí bez trička a užívám si větru, který cítím na své kůži. Panebože! Starej chlap a taková (ujetá) radost:)!!! Na jedné straně se stydím asi podobně, jako děvčata, co běhají zásadně pod rouškou šera a tmy:), na druhé straně si říkám, o co jde? A cítím tu vnitřní "radost" že vlastně už mohu takhle běžet, bez ohledu na svůj věk. [Ovšem v rámci slušného vychování, před doběhem do centrálního parku navléknu tričko a upravím se:)]

A tak jsem pilně užíval ranního a večerního běhání, které jsem ke konci týdne ještě doplnil dalším svým bez.. bez bot.:) .. pobíhat téměř bez bot v mých Vibram five fingers, případně je ještě po cestě sundat:). Nutno dodat, že jsem v nich běžel letos jen párkrát a opravdu malé vzdálenosti tak 5-6km, ale minulý týden jsem vyběhl dvakrát po sobě do terénu jednou 9 a po druhé 13. Když bez trika, tak bez bot:). Pocity pochopitelně neuvěřitelný, nicméně v pátek večer jsem jsem si při pohledu na týdenních 80+km říkal, jestli to skutečně byl tak dobrý nápad, protože kotníky, šlachy a úpony bolely fest i při obyčejné chůzi..

Silva přede mnou,.., okamžitě hlodá nějaký ten červíček pochybností v hlavě, ale .. ale ten pocit volnosti všechno přehluší a rozhodnu se, tradičně namazat nohy mastí a v sobotu jen tak lehoučce, léčebně vyběhnout na 9km, před tím, než dám den-dva odpočinek. V úterý navzdory doporučenému odpočinku jdu aspoň na 10km ven, tentokrát v botách, co si beru s sebou. Vím, že se dneska taky půjdu aspoň maličko proběhnout, aspoň maličko.. protože.. nejsem závodník.. protože běh je pro mě srdeční záležitost a těžko žít bez srdce:).

Ve čtvrtek díky pracovním posunům možná nestihnu vyběhnout, i když.. kdo ví..:). V pátek vyrazím do Nových Hradů.

Silvo, běžím za tebou, možná bez promyšlené přípravy, možná bez "mozku" ale s radostí v srdci a s očekáváním toho, co přijde. Když v sobotním ránu se ta moje poslední "bez" změní v Honzo běž!

Držte mi palce!

Běhu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Nereagovat, neposlouchat :)

Včera, tedy ve středu, jsem běžel po čase zase (konečně) dvojsměrku a měl jsem to štěstí, že mě na zpáteční cestě na kole doprovodila S0cketka. A tak jsem si, navzdory dusnu, pěkně popovídal a vůbec se tak nějak duševně osvěžil:) [tradičně zvídavé pohledy protijedoucích cyklistů, mě zase potěšily]

A jak se tak bavíme o všem možném a nemožném, nějak jsme se dostali na téma otázky. A společně jsme si jmenovali dobré, špatné a zbytečné případně vyloženě provokativní otázky k různým životním situacím.. [hned se mi promítla Brigitt Jones a její měřítko za silný zásah = jedna medúza:)]

Tak u svobodných, nezadaných, bezdětných asi mezi "favority" patří otázky.. "Máš nějakýho přítele/přítelkyni?" Nebo už přímo šrapnel:) .. "Prosím té, proč ty s nikým nechodíš?", "Neplánujete už konečně rodinu?"

Tak u pobíhání přichází podobná úroveň s otázkami .. "Proč vlastně neběháš rychleji? Proč se u toho běhu tak kroutíš?... Ještě běháš? Nepřibral(a) jsi?"

Existují pochopitelně otázky, kterými si sami vrazíme kudlu do zad. Jako zkušený ženáč, bych sem zařadil otázky, které vycházejí z mého nepořádku.. jako "Kde máme máslo/cukr/kakao?" Asi nechtěný vrchol tohoto typu je otázka "Nevíš kde mám klíče?" (v horší variantě.."Kam jsi mi dala klíče?").. [Základ je raději se neptat]

Běžecky podobné jsou sebemrskačské otázky typu: "Neměl bych to zkusit radši až za rok? Co se přeregistrovat na kratší trať? Nemám únavovou zlomeninu? Zánět šlach?..."

Občas všímaví známí dokážou taky hodně zabodovat.. Otázky "Co je s tebou? Ti to dneska moc nejde, co? Nevypadáš dobře, máš naběháno?".. většinou způsobí silné škody na psychice:).

Ovšem podle mě úplně nejhorší běžecká otázka je "Už jsi to někdy uběhl?" Nebo ještě lepší.. "Kolikrát jsi to uběhl v treningu?" Podobně otázky mají například pro prvomaratonce efekt skoro smrtelného objetí.. Já v této nejvyšší kategorii teď občas dostávám i tzv. "naváděcí" otázky.. Tím myslím typy: "To asi nedáš, co?" .. Případně, .. "Loni jsi to nedal a tos měl víc naběháno, ne?... Má to cenu tam vůbec jezdit, když to nedáš?" :)

Snažím se zůstat nedotčen, i když vím, že je to těžké. Raději dopředu odpovídám..:) Ano jsem nervózní, jako správná prvnička. O to víc, že mi loni mammut nevyšel... Ale udělal jsem pro zdar naprosto všechno, co šlo. Možná i o maličko víc:)...Cítím se dobře, mám v sobě víru i pokoru a pobíhači ví, že mluvím pravdu ... těším se na to. A to, že jsem se celou dobu těšil a připravoval mi jistě bude pomáhat k tomu, abych udělá ten první ultra krůček:)... a po něm třeba (doufám) další.. Protože pobíhání ke mě doufám už patří a snad mi to zůstane co nejdéle!

Ovšem na tom jsme se shodli se S0cketkou -- mezi ty nejlepší otázky při různých našich pochybnostech patří ty kamarádské, které většinou ani nepadnou... Kdy se se předejde všem otázkám univerzální odpovědi.. Určitě to bude fajn ... užiješ si to... držím palce!

Takže raději při pochybnostech neposlouchat, varianta "hluchý" běžec je asi nejlepší obranou.

Běhu a neposlouchání zdar! 12:)

PS. Jaké jsou vaše "oblíbené" otázky, které jsme minuli?

Maratónská kocovina

Tak jsme si -- nebo aspoň řada z nás -- užili maratónského "rojeníčka":). Hodně osobáků padlo, hodně známých úspěšně dokončilo (často poprvé) maratónskou distanci a najednou??? najednou těžká kocovina, co? :)

Přemůže nás rýma/chřipka/únava/deprese.... nehodící se škrtnout. Prostě těch dojmů a vypětí, úsilí a bojů bylo tolik, že si tělo nebo hlava prostě říká dost... Určitě to známe všichni:). Ale nesmíme se vzdát!!!

Pár mých známých i kamarádů mě vždycky dostane, když říká, ty se máš, ty běháš/chodíš/žiješ.. jakobys tím maratónem nebyl zasaženej. Ale houbec:). V pondělí ráno se probouzím jako častečný invalida (jak jinak), vždyť jsem se na PIMu kousnul a běžel co to šlo...:) Nohy, jako by byly cizí, pajdám jak Charlie Chaplin nebo chodím jako tučňák po ledu. Ale hobická běhací čest mi nedovolí pauzírovat a tak při ranním venčení zkusím aspoň maličko popoběhnout, mám málo času, musím do práce a tak léčebný běh nechávám až navečer, ale přesto musím, musím aspoň trochu, aspoň kousek. Zprovoznit své staré tělo:). Hrdost mi nedá, přeci nebudu v práci po schodech pajdat (výtah v žádným případě) ! Deri na mě udiveně kouká, co to provádím za divný tanec... Chvíle silných bolesti je najednou vystřídána jen snesitelným upozorněním, že včera, včera to bylo silný.:)

Po práci "spěchám" domů a celou cestu ve mně ten červík šťourá, jak mě všechno bolí, že bych si měl lehnout, odpočívat, tady mě to táhne, tuhle to není úplně OK..:). Kašlu na to. Doma vezmu spoluběžce a vyrazím. První km je doslova očistec. Směje se mi syn i Deri:), koukají, jak bolestivě našlapuju, jak se snažím, nedat nic znát, ale škleb v mém obličeji neovládnu. Je to příliš čerstvě/silné. Ale všeho dočasu...

Vždycky mě povzbudí, jak se s tím úsilím a časem postupně uzdravuju. Stejně jako, když zvadlý květ dostane vodu, začne se narovnávat a nakonec i rozkvete... Na druhém a třetím km postupně bolest odchází a při návratu (5) jsem jako znovuzrozený. Vždy mě to překvapí, přestože na začátku "běhu" to vypadalo jako úplný nesmysl, vždyť jsem byl skoro invalida!:) Ale jak moudře říkávala moje babička, ...záleží na tom chlapče, čemu věříš.. a pokud něčemu věříš, je dobře tomu věřit HODNĚ MOC! :)

Nejhorší jsou, podle mně pochyby... První den, když člověk má problémy i na 5km, pak další den už 10km, 13.. vracím se sice zpět, ale ten ďáblík uvnitř mé hlavy si stále mele tu svou.. "Takhle jsi zničenej po maratónu, takhle pomalu se ploužíš? Za 14 dní Silva, to tam radši ani nejezdí...:)" Pak se hůř hledá motivace a síla do dalších dní...

Proto mě moc potěšilo Stinovo vystoupení v rádiu, fakt mě to nakoplo,...ultra je v hlavě:), běhaj ho tlustý/tenký.. je potřeba věřit a dát do toho kolik je potřeba a ještě radši o kousek víc a znova jsem si přehrál v hlavě při svém ranním venčení ty věty Caballa Bianca -- ...you don't give a shit how high the hill is or how far you've got to go...

A hned jsme to zkusili s Deri při výběhu do hráze a kopců v Prokopáku. Slunce proti nám nakukovalo přes hranu kopce. Symbolika a kýč v jednom....A ... a najednou je kocovina pryč! :)

Běhu zdar! 12:)

Poslední pokušení - aneb zase se dařilo:)

V minulých dnech jsem trochu přemýšlel, jak správné běžet PIM, aby to byla co nejlepší motivace a příprava na Silvu... I jsem to probíral se Stínem [a ex-post zase měl ve všem pravdu:)]...

...Jestli by nebylo lepší si stoupnou někam víc dozadu a snažit se předbíhat co nejvíc lidí, abych získal pocit "síly" a překonávaných překážek a co nejsilnější morální podporu na blížící se vrchol moji letní sezóny...

...Nebo se zkusit nezvykle víc (za)kousnout a zkusit překonat svůj "nepřekonatelný" osobák z podzimu ze Stromovky???.. Byl jsem nerozhodný, nevěděl jsem, co a jak a protože tomu nerozumím, věřil jsem, že se to nějak samo vyřeší, čekal jsem na signály od běžeckých bohů...

Přitom jsem si hodně přál, abych si to tradičně užil, aby PIM byl zároveň co nejlepší přípravou na moje první ultra. Přání mají ovšem jeden háček, na který si všichni musíme dávat dobrý pozor... Mohla by se nám splnit (stejně jako ta moje)...:)

Chtěl jsem běžet a bojovat o umístění a předbíhat? Tak se mi to podařilo, dostal jsem se do sektoru E. Když jsem se na registraci ptal, jak je to daleko od startu atp., hned mě slečna u pultu vysvětlila, že se čísla dávají podle výkonnosti, ale že občas někomu nadlepší:) [a koukla na mě:)] a tak se mi aspoň líp zepředu poběží:)... prý na čas kolem 3:45 je to ideální koridor:)... Její profesionální odpověď, stejně jako její smysl pro krásná čísla (3:45 je čistá postupka) se mi líbily a bral jsem to jako znamení... Říkal jsem si...Nevěděl jsi co? Tak teď musíš předbíhat. Nebo jsi chtěl předbíhat? Tak můžeš... Samý dobrý zprávy, všechno rozhodnuto a vyřešeno:)

Nakonec jsem se dostal do koridoru E až na poslední chvíli (a skoro až na jeho konec), tedy musel jsem ještě dvakrát vylézt z koridoru a vystát frontu na ty nádherné mobilní budky a tak jsem skutečně měl před sebou cca 2,000-2,500 běžců.. A pokud jsem si přál ještě další překážku/výzvu, tak jsem ji dostal ve formě silných křečí v břiše:). Je to znamení, je to znamení.. Jinak se to nedalo brát:).

Tady musím maličko odbočit -- Stín moudře říká, že na ultra je krásné to, že nás často překvapí tím, co vůbec nečekáme... má ale prý velkou výhodu, že je relativně dost času na to, aby se krize nebo nečekaně situace -- včetně třeba ztráty boty, která spadne z útesu, zůstane v bažině... a podobně vychytávky -- daly ještě do cíle vyřešit. Že často věci vypadají dost beznadějně a zoufale, ale pokud člověk vydrží, tak to může být v cíli velké a pozitivní překvapení.. [jak víme, sám Stín je toho typickým příkladem:)]

Pro úplnost musím přiznat, že PIM jsem běžel pouze jako prvomaraton v roce 2009 a to jsem měl (kupodivu) děsné žaludeční křeče a celý maratón běžel vlastně jen na vodu, bál jsem se cokoliv jiného pozřít:). Jak jsem se tady nedávno radoval, že historie se často v drobných modifikacích opakuje, tak i tentokrát tomu bylo podobně... Jen možná drobet:) drsnější, ale konec dobrý a překonané obtíže potěší dvojnásob.

Závod sám o sobě mi tradičně splývá v příjemné mlze mých pocitu, jak duševních, tentokráte i tělesných, obdivuju lidi, kteří si pamatuji do minuty, co se stalo. Já vnímám jen šíleně moc lidí na začátku a jak se snažím kličkovat a (tradičně) honit a chytat svého králíka.. Ano, ano, Milan K. startoval z koridoru D a tak jsem se za ním opět hnal s vidinou, že ho třeba dohoním a pak poběžíme spolu. Na 1.5 km předbíhám Evžena s nízko letící Sárou, na třetím vodiče na 3:30, na 6 zdravím pana profesora Pirka, pak už jsem se snad dostal tam, kde jsem chtěl být, lidí drobet ubylo, ale králík nikde ;) a já začal přemýšlet, co dál.

Na jedné z občerstvovacích stanic jsem se pokusil sníst pár hrozinek. Reakce těla byla tak silná, až mě to samotného překvapilo, tedy nejen žaludku:), ale dvě hrozinky jsem následkem křeče břicha vdechl, málem jsem se udusil, naštěstí první hrozinku jsem vykašlal po pár metrech a druhá vyšla nosem po necelém km:). Bral jsem to teda -- jak jinak:) -- jako znamení, že zůstanu na vodě, budu šetřit síly, procházet občerstvením a aspoň pravidelně pít vodu.

V tu chvíli mi došlo, že vlastně něco takového (tedy ne přesně tohle) jsem si vlastně přál a upnul jsem se na zbytek svých přání, které byly naprosto jasné.. Nenechat se ničím zlomit, nedat "to" na sobě znát:), užít si atmosféru závodu, zkusit uběhnout osobák a získat "hezký čas" :)... Když už jsem na ta čísla tak zatížený.

Jako pocitový běžec tentokrát vynechám podrobnosti, ale byl to silný zážitek, díky lidem kolem trati za povzbuzování,

Luboš na cca 37-38 km byl rovnocenný energetické tyčince..

Prostě, v cíli jsem zase měl plnou náruč radosti, celkový čas je nejen osobák, ale je opět z kategorie krásných času:

3:11:23

myslím, že 11 v prostředku patří Lubošovi právem za jeho skvěle povzbuzení v závěru.

Doprčic, zase nevím, komu, nevím jak, ale musím zase poděkovat.. DĚKUJU, DĚKUJU!!!

Díky bohu, díky běhu, díky všemu!

Ať příjemné pocity v nás zůstanou co nejdéle! 12:)

PS. Králíka jsem někde musel předběhnout, a ani jeden jsme se toho nevšimli:). Přiběhl do cíle malý okamžik za mnou.:)

Právě teď...právě teď .. se mám skvěle! [PIMu zdar!]

Četl jsem teď několik článků o tom, že patříme mezi největší fňukny a jeden z nejnešťastnějších národů na světě, prý nedokážeme být šťastní:). Při měření spokojenosti a štěstí jsme na samém chvostě zeměkoule (135.místo) Je to prý vidět už jen z toho, jak odpovídáme na otázku, jak se máš/máte? Většina lidí prý začne fňukat a stěžovat si..

Oproti tomu třeba severské národy, apod., které by měly mít možná i určitý důvod k tomu si naříkat, že jsou na tom hůř -- jsou přitom daleko šťastnější. Samozřejmě většina těchto článků a výzkumů je hodně nesmyslná,všichni víme, že leckdy je fakt těžké si udržet dobrou náladu a dělat to násilím přes nějaké ministerstva štěstí? To by mě omyli.:)

Ovšem zaujala mě jedna hláška... "Vědci" totiž zjistili, že to může být způsobeno okamžikem prožívání. Například Norové odpovídají na otázku "jak se máte?".. slovy.. "právě teď.. právě teď se mám skvěle!" :) moc neřeší věci, co byly a netrápí se tím, co přijde, takový budhistický přístup k prožívání toho konkrétního současného okamžiku. To mě zaujalo, protože to odráží do velké míry můj přístup, že by (utajené) severské kořeny? :)

A tak ani teď v týdnu před maratónem a blížící se Silvou žiju porád v hodně v přítomnosti.. vlastně se stále snažím si užívat ten současný okamžik, mít v sobě ten pocit svěžího rána, kdy běžím v údolí -- ta nejoddanější a nejvěrnější ženská se mi motá pod nohama a snaží se mě při zavazování tkaničky oblíznout:).. snad jenom s tím rozdílem, že já se snažím tyhle momenty v sobě uchovat na co nejdelší dobu. Jako své nejsilnější obranné kouzlo [stejně jako měl Harry Potter svého Patrona:)], proti všemu špatnému co se může objevit.

Nejsem žádný zavoďák, ale nadchla mě v tomto týdnu myšlenka ZZT (Zlatého Zátopkova Týdne) kdy se po 60 letech běží 5, 10 a 42.2 km na počest jeho tří zlatých medailí. Neběží se to v Helsinkách, ale ve Stromovce a tak mě to zaujalo, že i já jsem se přihlásil, abych přes propast času a výkonnosti mohl prožít ten pocit vítězství na těchto tratích. Bylo o tom/o něm napsáno tolik, že žádná moje slova nic nezmění, ale ten pocit, že jsem to běžel a přes tu vzdálenost 60 světelných let se toho dotýkal... ten stojí za to..

Mimochodem, jen tak pro zajímavost -- zhruba v této vzdálenosti se nachází ALDEBARAN, nejjasnější hvězda souhvězdí Býka, která je a byla vyhledávaná různými okultisty... a tak si říkám, že přihláška na podobnou akci -- v době vlády znamení Býka -- je hezká a symbolická..

Takže ZZT a PIMu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Budu se snažit moc v tomto týdnu nepobíhat, abych byl na PIM trochu odpočatý, ale nikdy nevím, kdy mě to "popadne":).

Když to miluješ, není co řešit...

Už si ani nevzpomínám kolikrát jsem četl od různých lidí na bjehej.com hlášky typu, že kvůli míň jak 10km nemá smysl se ani převlíkat, že běžci dlouhých tratí a praví ultra se na podobné tréninky dívají s despektem...:)

Tak holt nejsem ten nebo ta pravá ultra, protože druhá půlka tohoto týdne vypadala velmi nepřátelský nakloněna k běhání.. . Středa, čtvrtek i pátek vypadaly fakt jednoduše na odpis, na ručník do ringu:(. Ale my improvizátoři se nikdy nevzdáváme. Ve středu jsem se musel opatrně po šesté hodině vyplížit z domu a snažit se, aby Deri moc neštěkala (nadšením) a šli jsme spolu místo venčení rovnou běhat... Ale v takové chvíli se nedá se běžet nic moc delšího než tak 9km v Prokopáku, tedy nic moc pro člověka, který nesměle laškuje s ultra, že?:)

Nevím, ale rozhodně bych to vůbec neřešil. Všechno se totiž stává výrazně jednodušší, když máme rádi, to, co děláme.. Prostě když rád běhám (navíc s těmi, co mám rád), tak jsem šťastnej člověk, i když to třeba moc časově neladí, nebo se mi to vůbec nehodí. Přitom vznikla nová skvělá inovace..9km ranní běho-venčení, časově jen o 20-25 minut delší než ranní procházka, ale stihli jsme vše podstatné.. počůrat, co mělo být počůrané, očuchat, co stalo za očuchaní, proběhnout se, vytrousit bobky (Deri), posbírat bobky (já), ...prostě idyla:). Asi to zkusím dělat co nejčastěji.. a pak že časové stresy vedou ke špatným rozhodnutím, to nechápu..;)

Zrovna jsem si říkal, že prožívám šťastné období ( ono je potřeba si to pořád uvědomovat, nerouhat se!!!) a mudroval jsem, jestli se věci kolem postupně mění.. Ale houbec! :) Šťastné období sice bezesporu prožívám-ťuk-ťuk, ale věci jsou pořád hodně stejné, jakobych prožíval dejavu, jako při chybě v matrixu:).Hned vysvětlím na příkladech...

V pondělí odpoledne zažívám opět kaskadérské vystoupení, když v myší díře pod Vyšehradem zezadu cyklista, zepředu cyklista, skřípění brzd a já rychle vyskočím na lem chodníku se zábradlím a oni se sťuknou. Povídám potěšeně, "to bylo o chlup!" :)... ten jeden říká, co to melu, jaký o chlup vždyť jsou v sobě... ten druhej se anglicky se ptá "what?" a tak seskakuju a říkám i druhé straně.. "close shave", bylo to o vlásek.. Tedy z mé strany.. Že tady vy jezdíte jako blázni je šílený, ale lhal bych, kdybych neřekl, že mám radost, že já jsem uskočil a vy jste se sťukli..:) a hned v rámci možností překládám nadávky na jedné straně do angličtiny a na druhé do češtiny, běžím pryč a s klidem v duši je nechám pokračovat v mezikulturní komunikaci...

A jak běžím do kopce, říkám si, aha ... tak kaskadérem už jsem byl mnohokrát... to znám:). Horko -- zase mě nějak voda minula:) -- tak vzpomínám na Stína, jak běhá svoje ultra na hranicích možností a hned si to dupu naprosto spokojeně nahoru Prokopákem. Ve stínu stromů pookřeju a když vidím rekreační cyklisty před sebou v kopci, tak si řeknu, jjo, zkusím je.. a při předbíhání se na mě ten jeden koukne, ... pozná mě... a suše konstatuje.. "zase z práce? co? plnej energie... člověče, vy tam ty práci moc neubližujete, celej den se těšíte a šetříte síly až poběžíte domů..." :). Na to se nedá říci než, že je to pravda, protože běh je králem dne! A historie se neustále v různých nuancích opakuje a to je určitě fajn... Už i cyklisti si mě pamatujou.. a to jsem nestihl ani říci svoji motivační větu.. "Tak co, dáme ten kopec spolu ve velkým stylu? :)

Ale co, všichni víme, že když ... miluješ, tak .. není co řešit!!!:).

Běhu zdar!! a podle Běžícího Stínu plaše dodávám.. ultra zvlášť!!!

12:)