Novoroční přání a plány

Společné vyběhnutí do roku 2011


Za magických 42 hodin skončí rok 2010 a v té šíleně noci a kalném ránu jistě vznikne řada novoročních závazků, která mají často velmi krátký život. Proto vidím lepší a trvalejší plánovat a promyslet před tím, než okolní svět postihne prudce nakažlivá vlna precevzeti. Já jsem tím znamej, že i když jsem žena činu:) a dělám spoustu věci na poslední chvíli, tak jistá posedlost určitým plánováním ve mne je, no jako v koze.

V tom mezičase pobíhám, jak to jde a i když je to občas komplikované sladit různé rodinné akce s mým pobíháním a musí se "usilovně" plánovat:), tak mě to baví. Nabírám postupně km a důvěru do dalších a delších běhu. Předminulý týden 65, minulý týden 71, no mělo by to postupně narůstat... Pak to budu muset i lépe naplánovat, únor, březen mám o sobotách i přes maratón, to vidím, že se k 90km za týden zase dostanu. Abe bude potřeba to naplánovat, abych to dokázal nějak začlenit a v případě nepřízně počasí odběhat ve fitku, to bude nářez:). Už se na to celkem těším.

Stejně před jakýmkoliv plánováním do budoucna si musím říci hodně nahlas DIK! Rodina a vše kolem skvěle, běhání přes 3.000km radostných km, hromada neplánovaných osobáku, vlastně každý závod byl můj osobní rekord:). Celkové to byl zase skvělý rok, všechno se dařilo, skvěle a vesele se mi běhalo, co víc si přát? Nic! Ted se mi dostal do ruky zkratkový "horoskop", který říká, že mě v dalším roce nečeká žádná změna, že to bude nudný rok. Pominu-li legrační rozměr horoskopu a jejich vidění do budoucna, tak je to skvělý "plán". Prý nuda? Nic moc nového, žádné převratné změny, to znamená přeci jen jediné, bude se mi dobře pobíhat:) !!!!

V tom malém maratónu, co nám chybí ještě ko donce roku se musím přiznat k jednomu "skvělému" plánu, co mám. Je potřeba si průběžně dělat radost! A protože si od dětství přeju mít psa, tak si ho letos pořídím! Na jaře se snad přestěhujeme do domku, co je teď v plné rekonstrukci a pes bude! Tedy bude to psí slečna [jsem přeci jen zahradník a se psem by ta zahrádka dostávala silně zabrat, ony ty ženy jsou veskrze výrazně chytřejší a učenlivější než muži:( ].

Díky mému plánování je naprosto jasné, bude to JRT (Jack Russel teriér), což je takový malý běhavý pes, aby se mnou rád pobíhal delší trasy a abych ho unesl v báglu, až nebude moci:). Je stejně tak jasné, jak se bude jmenovat... DERIVACE! Tedy budu ji říkat Deríva, nebo krátce Deri. Už to vidím, jak ji se synem pomalováváme boudu matematickými symboly, parciálními derivacemi a tak.. Aby se cítila v boudě jako doma, i když to vidím, že se hodně bude vyskytovat v domě:).

Luboš moje plány na společně běhání s Derívou popsal naprosto pregnantně, cituji: "Normálně to vidím úplně jasně: nejakej maník se válí v příkopu nohy má svázané šnůrou od ratlíka, kterej na natažené šnůře síleně blafe na v dáli mizejícího cyklistu :))". No až to bude v druhé půli roku aktuální, tak budu průběžně informovat. Zatím to vidím, že u nás to bude částečně rok psa, Činaní říkají, že to bude rok Tygra a to znamená, že Deríva bude pěkná tygřice!

Tak mi držte palce, jako lama budu dělat vůdce smečky! Hlavně nezapomeňte 1.1.2011 v 11 hodin!!!!

Ať se daří, co šíleného máte v plánu Vy? 12:)

Zapomínat je někdy dobré!!!

Musím se tady s něčím svěřit. První rok mého pobíhání mně řada známých - neběžců říkala, že až uběhnu maratón, že ztratím svůj sen, to, "proč" jsem trénoval se uskuteční a vlastně ztratím svoji motivaci.. Naštěstí se tak pochopitelně nestalo.

Letos na jaře se přidalo i pár mých známých, co dříve běhalo (ale už neběhá). Ti černé vize doplnili slovy, že jsem se asi zlepšil na svoje hranice, asi už o moc rychleji ani 10, 21, 42 či 50 neuběhnu a přeci nemá smysl trénovat a běhat furt dál.. A takové ty pindy o ztrátě motivace.

Nojo, ale tím, jak jsem jsem se na podzim ještě dál a výrazně zlepšil tak jsem jim vlastně nahrál:) a tak jsem s přáním do nového roku slyšel, že to budu mít sakra těžký. Budu? :)

Ten jejich rozměr "problému" mě zase tolik nebere. Na jednu stranu je mi líto známých a kamarádů, kteří v dřívějších letech běhali "neuvěřitelné" časy a teď, protože nemůžou překonat své rekordy, tak raději neběhají vůbec. Na druhou stranu si uvědomuji ten rozdíl mezi námi, nemůžeme se vzájemně pochopit, jsme úplně jiní. Oni jsou zavoďáci, já jsem pobíhač:). Já mám to velké štěstí, že mi běhání přináší radost už jenom tím, že mužů pobíhat a pokud se náhodou zlepším v nějakém čase, tak je radost větší, ale o tom to u mě není:).

Co mě letos drobet znervózňovalo jsou statistiky. Podle různých statistik je běhání na vrcholu úrazových statistik. Čísla se liší od 65% do 80% - Vyšší údaj je citován i v mé oblíbené knížce "Born to run" (teď ji zrovna čtu). Prostě běhání je údajně co do celkové frekvence a závažnosti zranění hned za alpským lyžováním! Co se týče úrazů na hodinu je jen maličko za squash a basketbalem, které mají 14 zranění na 1000 hodin (ale zase se vic hodin běhá), běh jich má 11...:(. Když jsem to všechno slyšel, tak jsem si říkal, že historky z černé kroniky moji maminky jsou proti tomu pohádky na dobrou noc!

Protože mě to pobíhání dělá samou radost, tak jsem se pořád bál, abych se díky tomu nezranil. Spočítal jsem si, že mám "naběháno" určitě přes 600 hodin a všichni mě upozorňují na neúprosnost statistik a malují mi černou budoucnost. Nevím, nerozumím tomu, i když statistice rozumím dost dobře:), ale jsem určitě strašpytlík, proto moje určitá posedlost trenýrkovým plánem, proto opatrně zvyšování km a tempa a tak.

Nějakou dobu mě to i trápilo, ten strach, ale pak přirozený fatalismus zvítězil.:) Proč bych se tím měl zabývat? Běhám opatrně, pro radost, budu běhat i víc ve vibramech, ale hlavně děsně si to užívám... Tak na ty všechny statistiky prostě ZAPOMENU!

Použiju k tomu volný přepis citátů z výše uvedené knížky, kde se říká, že jeden starý indián ještě ve svých 95 letech vybíhal ve velmi svižném tempu pravidelně maratón do kopce. Prostě to nevěděl, že by ve svých letech měl buď už umřít nebo sotva chodit... Prostě to nevěděl ani on ani jeho tělo, nikdo mu to neřekl, on to od nikoho neslyšel:). A tak jsem se rozhodl, že nebudu brát tyhle statistiky vůbec do úvahy. Proč taky, co se stane, to se stane.. budu si pobíhat jak to půjde:).

Mimochodem, v týdnu jsem běžel Prokopákem a předběhl jsem skupinku jezců na koních.. Asi 1,5 km jsem běžel před nima, domorodci koukali, co se děje, tak jsem je hned informoval "Zatím vedu!!!:) :).. Čímž jsem dostal ty jezdce, přední jezdkyně hned reagovala a říkala, že si se mnou hrajou jako kočka s myší:), ovšem nesmeky na nohách, věřil jsem si a v kopečkách jsem získával cenné metry. Na své otáčce jsem jim běžel naproti a zdravil je. Kůň je kůň, ale pobíhání po svých, navíc s dusotem kopyt za zády, je jako ve westernu. Nemá chybu!! Vzpomněl jsem si, jak Geronima pronásledovaly dvě kavalerie a nemohly je chytit! Skupinu indiánů, žen a děti...Přitom neměli ani koně!:). Geronimo říkal: "You can only count on your legs. They're your only friends." Tedy...."Můžes se spolehnout jen na své nohy. Jsou to tvoji jediní přátelé."

Ať se daří!!! 12:)

Když boj s tmou vrcholí...

... tak jsem nakonec běhal po ránu ve fitku:). Jen nevím, jestli to bylo zbaběle nebo zodpovědně, protože mi bylo jasné, že výlet k rodičům na vysočinu se může protáhnout a běhání venku bych nestihl.

A tak to musím na sebe prásknout, tento měsíc to i ve fitku bylo takové "náročnější", o moc častěji se mi na začátku nechtělo, o moc víc jsem se musel přemlouvat, bojovat s myslí, ale o to víc jsem se radoval na konci.

Když se mě tedy ptáte, co mi pomáhá třeba ve fitku s tou nechutí bojovat, tak mám různé pomůcky. Třeba teď mi pomáhá představa komentátora, který "komentuje" moje problémy (únavu z předchozích akcí, slibný a bojovný začátek)... a k závěru zrychluju, vzpomínám na "Body heaven", kdy zraněná cvičitelka arobiku "tančí" a svým nadšením porazí protivnici... klidně si i představuju, že diváci na stadiónu vstávají:) -- vidím ten "ovál" před sebou na displeji v posilovně -- křičí, já mávám rukama (stále zrychluju) a vbíhám do cíle.. neuvěřitelně štěstí.. Hollywood!!! :) :)

Je to super, ovšem, tento přístup má taky jistě vady na kráse. Občas se položím silněji do role a podlehnu tomu natolik, že (prý) i zpívám sice polohlasem, ale syn říká, že je to síla:), mávám rukama při dokončení každého km, vítězně zatínám ruce v pěst, mluvím k sobě (dobře Honzo, dobře..).. No můj syn, když je ve fitku se mnou a já zrovna běhám, tak dělá, že k sobě nepatříme... Nevím proč? :)

To já mám rád, když se občas ve fitku na páse potkám se svoji nejmilejší manželkou. Moje manželka, jasné slunéčko, -- má totiž velkou radost že, ať běžím jak chci rychle, ať zrychluju jako blázen, ona je vždy první a o krok napřed.:)! Ona je totiž zvyklá běžet velmi vepředu a tak při současném pobíhání na sousedním pasu vládne nakonec skvělá rodinná pohoda, kdy mě moje jasné slunéčko, navzdory mému treningovému objemu, nadšení, vypětí a zrychlování, zase porazilo:)!

Ted už se k nám slunce zase vrací!!! Tak ať se nám ještě líp a veseleji běhá. 12:)

Vánoční svátky jako maratón. (24=42)

=

Jak tak prožívám adventní dny tak si vlastně uvědomuju, že Advent sám o sobě ani historicky není zase nic tak moc povznášejícího. Vrcholí vláda tmy a i naší předkové se museli šíleně vypnout (používali k tomu různé půsty a obřady), aby ten boj nakonec nějak přečkali a začali oslavovat ty svátky slunovratu, že kterého se doufám budeme za pár dní radovat (to číslo 21.12 je samo o sobě super!).

To bylo ještě před časem, kdy byly čtyři roční období, teď, jak zjišťuji z nákupních center máme období pět - jaro, léto, podzim, vánoce a zimu:). V tom všem shonu a spěchání za vánoční "pohodou" patrně připomínáme své předky, kteří dělali různé jiné kejkle, aby přečkali tu vládu tmy. Ale pozor, jak známo tma v nás odhaluje ty temnější stránky našeho "já", například u sebe vidím lenost, nedůslednost, zbytečnou podrážděnost a bůhví co ještě:). Zkrátka občas je síla tmy cítit nejenom tím, že se musí venku při odpoledním proběhnutí svítit čelovkou, je to v lidech, je to v nás. Dobré je, že moje excesy mě (občas i lidičky kolem) dostávají zpět na tu "světlou" stranu.

Například ve středu v tom šíleném sněžení a zimě jsem byl absolutně ve "formě". Špica! Sněhu napadlo víc, než by si kdo přál, šel jsem běhat sice hned po brzkém návratu z práce, ale co naplat, už byla tma, jako v tunelu metra. Já s kšiltovkou a čelovkou vypadám hned jako krtek:), no jako kdybych vylezl z metra. Na nohou nesmeky a můj úsměv a sebejistý:) běh dává tušit moji bezmeznou víru v maličké titanové hroty nesmeků, že mě uchrání před každým pádem. Běžím k semaforu, kde stojí starší paní (řekl bych babička, ale jsem v Praze, tak dodávám starší distingovaná dáma). Jak se tam tak v té sněžné záplavě šmudlá, tak se ji briskně vyhýbám a hned s sebou prásknu na zem vedle ní. Hbitě vyskočím (přeci nebudu dělat ostudu běžcům a válet se po zemi jako nějaká stará mrcha, že?), při tom výskoku si nesmekem s hrotem šmrcnu o nohu, zařvu, jak uhýbám nohou, tak ležím hned zase na zemi. Paní na mě pobaveně kouká a takovým suchým tónem odtuší "Nikdy bych neřekla, že sportování a běh zvlášť může být taková legrace" :). No hezky mě vyškolila, než přeběhnu jen dodávám, že kdyby mě viděla v údolí, to by se smíchy neudržela (chtěl jsem říci, že by si určitě cvrkla do kalhot, ale její distingované chování mě uchránilo).

Aby toho nebylo málo, když běžím zpátky, tak mě v chumelenici vytlačilo do hluboké závěje relativně rychle a agresivně jedoucí auto, tedy řidič, který jel, no jako prase. Podle zvyku svého oblíbeného hrdiny, vyskočím zpět do kolejí, zahrozím rukou a vykřiknu silným hlasem "Piráte!". Auto okamžitě zastaví, otevře se okénko a z něj chlap "Co se děje?" A ona to městská policie:). Povídám, nic, nic, já myslel, že je to Lojza:). Evidentně (naštěstí) nepochopili, ovšem já se posunul opět skokem do veselých slunečných dní.

Mimochodem, všimli vste si, že vánoce jsou 24? Že je to vlastně maratón (42) naruby? Ted mi docvaklo a hned se mi lépe chápe ten předvánoční spěch.

Ať se daří! Co vaš boj s temnou stranou:), co mimo dráhové adventní sprinty? 12:)

Běhání je báseň, i když obyčejné veršovánky se taky hodí..

Jak je doba nesmírně dynamická, tak je velmi obtížné si udržet pevné body, ovšem tady i platí, co se v mládí naučíš, později jako když najdeš... A tak se mi vrací různé "veršovánky" jako způsob zapamatování si důležitých věcí a poselství..

Vzpomínám si, jak jsem pořád slýchal různá lidová moudra, která zveršovaná zvyšovala svůj imperativ a zapamatovatelnost od aktuální "Lucie noci upije, ale dne nepřidá" po "Na Nový rok o slepičí krok", což mi dává při večerním pobíhání trochu větší šance.

Samozřejmě už můj název zápisníčku Jedna dvě Honza jde, tři čtyři Honza běží naznačuje, že výchova na malém městě a na statku na mně zanechala silné následky. Do teď si vzpomínám na babiččino tradiční odpověď "všechno v pořádku, brambory jsou na řádku", která dávala tušit jednu z našich hlavních pěstovaných plodin. V podobném duchu se nesla celá série pouček z venkovního dětského světa, například, když mi královská hra v šachy byla vysvětlována také pomoci veršovaných poučení, vzpomenu aspoň ty nejdůležitější:)... "Šach si dáti dobře dělati" nebo "S dámou mnoho pohybovati, brzo o ní přijíti".

Nástup zimy, moje přebíhání z fitka do Prokopáku a boj se zimními podmínkami.. potom se na dotazy známých ohledně běhání nedá odpovědět jinak než "Začít běhat, dobře dělat" :) případně na dotazy, jestli jdu běhat ven jedině slovy "Ať je mráz ať je zima, v Prokopaku je vždy prima" :)

I když ty jen proměny cest a běhání jsou někdy výrazně náročné. Prostě cesty se přeměnily. Nejdříve v zasněžené/pocukrované stezky přes sněhová hluboká oraniště do potoků vody a zrádných rybníčku až tůní, aby se zase staly ledovými kluzišti na kterých se to tak hezky bruslí, ale hůř padá. Naštěstí nově napadlý sníh zase vše přikryl a tak to začne od začátku..

I když mám nesmeky a čelovku, jak se odbočí z osvětlených cest je "noční" běhání v potemnělém Prokopaku fakt dobrodružství.

Zima (-7C) a silný vítr se sněžením dělají své, je mizerně vidět, obrysy cest se ztrácejí, ke konci už ani nevím jestli běžím vůbec po cestě:).

V poslední chvíli si vzpomenu na největší veršovanou špici z dětství, kdy nás jako malé pionýry učili pokřik na prvního máje... "Napněte soudruzi pozorně slechy, zdraví Vás srdečně Východní Čechy!:)".. Tahle vzpomínka a pak jsem se smál celý kopec až nahoru..

Ať se daří! Hezký a veselý advent! 12:)

PS. A co vaše mantry, hesla a veršovánky?

Běžecká červená knihovna

Myslím, že právě dneska můžu napsat něco silně pozitivního, něco, co si Advent jako takový žádá a vyžaduje. Vlastně jsem si uvědomil, že všichni, co spolu mluvíme a běháme (ať už ve skutečnosti nebo virtuálně) máme rádi šťastné konce. [Mezi námi doteď nesnáším Andersena, který že šťastných pohádek udělal depresivní horory!:)]

Proto děsně rád čtu a poslouchám šťastné příběhy nejen kolem běhání. Jak to vlastně v té "červené knihovně" je? Zpravidla schéma je naprosto pevně dané -- on nechce ji, pak ona nechce jeho, případně v mezikrocích se nechtějí/nenávidí oba, aby si ve finále šťastně padli kolem krku. Mezidobí je protkáno různými událostmi, kdy mladé lásce nepřeje fakt, že ona je chudé děvče a on bohatý jinoch, jediný dědic, v zápětí se vše změní, jeho rodina přijde o veškerý majetek, případně ona získá nečekaně dědictví, ovšem jak jsem už před tím nastínil, v konci příběhu jsou oba bohatí a šťastní a spolu. Pochopitelně ještě existují varianty kdy on je chudý, třeba průvodci ve vlaku, aby se ovšem po dramatických zvratech buď zjistilo, že je vlastníkem železnic a dělá průvodčího jako svého koníčka, nebo, že vyrůstal v sirotčinci a najednou se objevil jeho otec, multimilonář:)...

S běžeckými příběhy je to úplně stejné a to mě vždycky "dostane":). Nejlepší na tom je, že na rozdíl od pohádek je prožíváme my, obyčejní joudové.. Jedno že schémat -- doufám, že se Peggy neurazí, nebo že ji to potěší -- Ona chce (běhat) a nemůže, pak může, ale nechce, aby při zdravotních/rodinnych/pracovních problémech nechtěla a nemohla... Ale pozor, přichází finále: nakonec může a chce a běh je její radosti, oporou, a pokud se nezastavila, běhá dodnes...:)

Proč zrovna teď mě napadají věty z červené knihovny a proč zrovna teď se laskám cukrem a medovím šťastných konců? Odpověď je celkem nasnadě. Ano, ano.. Skončilo období šílených, ano šílených vypětí a přitom všem jsem vydržel/zvládnul nějak pobíhat a těšit se, až to skončí. Dneska jsem doufám šťastně ukončil šíleně pracovní maratóny, teď jsem dorazil domů, zítra se vyspím a dojdu si zaběhat. Na tu "bídu" bych měl "dát" 60km za týden a to zní jako pohádka, i když nakonec vyběhnu jen 4x:). Ale co, jak říkala O'Hara v Gone with the wind.. "..tomorrow is another day!" Prostě zítra se začíná odznova a to je krásné i zavazující zároveň.

Miloš mi dneska poslal nový trenýrkový plán, docela mě šetřil:), maratóny v tréninku běhám až v únoru/březnu, takže vlastně úplně flákání:). Proto jsem si dovolil sem dát jako inspiračku odkaz na příběh jednoho běžce, moc hezký, doufám, že vy, co sem chodíte, oceníte verzi s (anglickymi) titulky, když by to nefungovalo, link je zde...

A co vy, taky máte rádi šťastné konce? Já šíleně!!!!

Hezky a klidný advent! 12:)

PS. To video mi před časem dal můj syn, takže to není úplně moje zásluha:)

VIP --Velmi inspirativní pobíhání (aneb maratonstvi v nás)

Jak jsem mnohokrát zjistil, běhání na delších tratích nám dává vůči zbytku našich kolegů a kolegyň jakýsi pocit "exclusivity", jako bychom byli něčím výjimečným, sleduju to u svých kamarádů a občas i u sebe:), je to špatně? Z mého lamského pohledu určitě ne, tedy pokud si agresivně nemyslíme, že zbytek světa (tedy neběhači) jsou naprostí pitomci a pokud nepropadáme militantním sklonům k zavedení povinného běhu, ať už na školách nebo v pracovních kolektivech:).

Ted když vypuklo pracovní šílenství u konce roku, tak mi moje maratonstvi:) hodně pomáhá, třeba už jenom tím, že jsem spoustu překážek a nepříjemnosti v minulosti překonal a posunul se přes ne i když to "tehdy"vypadalo, jako konečná... Je jasné, že každý z nás při něčem delším musí překonávat a překonat nejednu krizi, ať už se jedna o lenost [drhne to, nechce se a první km? ještě 41?:)] , bolest [to koleno/pata/kotník/kyčel .. to se poddá:)] nebo o únavu [když si myslíš, že nemůžeš, ještě minimálně 3xtolik můžeš:)!]....

Hil Highton o tom hezky píše a pyšně i skromně zároveň říká-- jakmile uběhnete maratón, už nemusíte nic nikomu dokazovat. Asi je to pravda široko daleko. Mezi lidma, co znám a co běhají "daleko":) je spousta lidí s velkou vnitřní pokorou a silou.

A tak jdu do "přípravy"na další rok stejně. S vnitřní pokorou, vědom si toho, že to bude náročné; s pocitem (alespoň vnitřní) síly a s radosti z běhu. I když zrovna v tomto měsíci je ta radost těžce vybojována, dát dohromady čas na běhání spolu s práci a rodinou se blíží problémům plánovačů českého socialistického hospodářství.:)

Týden v kalamitních stavech s minimem času řeším pobíháním ve fitku, kombinace běhátko a veslovatko (nebo i obráceně) je na jedné straně z nouze cnost, na druhé straně se to může zdát jako velmi sofistikované a treningove promyšlené. Budování síly a vytrvalosti, spolu s morálním rozměrem běhu. Kdo zkusil běhat něco delšího na běhátku (mě teď i zlobilo přehrávání muziky v iPhonu) tak mi jistě dá za pravdu, že běžet na pase, který nikam nevede, je především o morálním rozměrů běžce. Kdykoliv můžete z pasu slézt, nemusíte se vracet domů [když běžím venku větším okruhu řekněme 30km, tak po 15 je vždy jasné, že to "dám":) přeci jen je potřeba se vrátit domů, že:)?]. Na běhátku ta celková distance je víc ve vašich rukách a v hlavě.

A tak je přede mnou snad poslední zmateční týden (doufám na delší dobu) a říkám si, to už vydržíš.. Jak to říkali mazáci na vojně? To odsedím i holou zadnicí na rozpálenejch kamnech! :) Tak podobně se utěšuji i já a věřím ve velkou odměnu, kterou mi určitě běžecký bůh dá za moji důslednost. Co by to mělo být? Co bych si přál? Jednoduchá odpověď. Žádná zranění a stála radost z pobíhání!

Abych to na sebe prásknul. Minulý týden s vypětím 3 výběhy a 40km, tento týden jsem začal nadějné a věřím i ve víc než 60km a k treningovym větším objemům. Není to krásné? Věřit ve šťastné konce a pohádky? :)

A co vy si přejete do nové sezóny? Nějaké nové vzdálenosti? Časy? Nebo něco tak neskromného jako já?

Držte mi palce, ať se daří!

PS. Jak si dělám legraci, že jsem duší žena, tak sem musím dát svoji nejoblíbebější běžeckou promluvu z filmu Po čem ženy touží.. Bohužel neznám českou verzi a tak dávám svůj volný překlad originálu, dole máte link na původní mluvené slovo..Pusťe si to k tomu... Mám to rád...

"Nemusíte stát před zrcadlem před tím než vyběhnete a zjišťovat, co si cesta bude myslet o vašem oblečení. Nemusíte poslouchat její vtipy a předstírat, že jsou vtipné, abyste po ní mohly běžet. Běh nebude jednodušší v sexy oblečení. Cesta si ani nevšimne, pokud nemáte na sobě rtěnku, nezáleží jí na tom, kolik je vám let. Nemusíte mít nepříjemný pocit, že vyděláváte více peněz, než cesta. Můžete se s ní setkat kdykoli budete chtít, ať už to byl den, nebo dokonce pár hodin od vaší poslední schůzky. Jediná věc na které cestě záleží je, že jí navštivíte jednou za čas. Nike, žádný zápas, jen sport. "

Původně se tady zobrazoval přehravač:), ale podle Milanova komentaře soudím, že ne vždy a zlobilo to, tak jsem to odříznul:)..LINK

Když se to smeká a když to drhne

Tak zrovna v takových chvílích -- dřív bychom asi řekli, když se kalila ocel, ačkoliv teď se tak akorát kalí voda:) -- tak zrovna v těchto chvílích se snažím si uvědomit svoji sílu. Uvědomit si, co všechno jsem už překonal a co všechno mi to překonávání "protivenství" přineslo. Asi právě ten fakt,že jsem zvyklý pobíhat na delší vzdálenosti a hned tak něco nevzdat mi dává neuvěřitelnou sílu, aspoň já to tak cítím.

Při sněhové kalamitě se stále ještě probíjím i kalamitou pracovní a daří se to tak napůl a střídavě. Ale potěšitelné je, že se přitom znova projevují výrazněji lidé kolem a já si znova uvědomuju (naštěstí), co v životě chci a co nechci a čem mi doopravdy záleží. Proto jsem celkem jednoznačně odmítl lukrativní pracovní nabídku a odmítnu a omezím i další pracovní věci, které nechci a nesnáším, i kdyby za ně platili zlatem:). Stejně tak s lidmi. Jako bych zase ostřeji viděl, co a s kým ano a co rozhodně ne. Možná právě proto mám rád dlouhé běhy, tu překonanou únavu, vítězství nad sebou samým, protože zpětně mi zase to dává možnost vidět věci ostřeji a vážit si sám sebe...

Úterý jsem kvůli práci a dvou pitomcům nestihl večerní běh, ve středu jsem byl v Německu, odkud jsem se vrátil až ve čtvrtek odpoledne. Naštěstí aspoň fitko to jistilo. Venku všechno děsně klouzalo a já byl k tomu ještě šíleně otrávený (viz výše) a tak jsem jen přeskočil do fitka a začal pobíhat na pásu. V uších mi zněly skvělé pecky:) a až neuvěřitelné kombinace, od "SOS" až po "Dobré ráno blues":) a já cítil, já se uvolňuju, jak ze mě všechno postupně opadává [jjo taky jsem při tom opadávání málem ztratil svůj phitonový kroužek kolem krku:)]. Prostě pohoda... Začal jsem si říkat, jak se nádherně a v pohodě běhá na páse, kde se to nesmeká... Ani jsem pořádně nedomyslel, co si v duchu říkám, když v tom se pas zadrhl a já málem vyskočil po hlavě z běhátka! To se mi ještě nikdy nestalo. Přesně jako když prudce zabrzdíte na kole a letíte po hlavě, no.. no na ústa:). Tak ve finále nevím. Když se to klouže, je to o hubu a když to drhne? Tak taky a snad i hůř!!! Ale moc jsem si to užil.

Jen jsem doběhal svých 12km, mimochodem fakt se mi (až na ten brzdící efekt, kdy jsem hned následně vyměnil běhátko) běželo skvěle, nějakých 4:40km, naaadhera. Pak přišel můj 15lety syn a pokračoval jsem s ním ve "cvičení":). Nevím jak vy, ale já bych chtěl zde vydat malé varování. Pozor na cvičení se svými dětmi (!), zejména synkové, nabití energií a hormony dopívání vám pochopitelně chtějí dokázat, že například v 15 letech uzvednou x kg a Vy (tedy já) zase cítíte, že byste je buď měli podpořit, nebo že mu taky ukážete, že ještě něco uzvednete.. Tak či tak výsledek je stejný:), člověk ještě druhý den opatrně navléká košili či kalhoty.. Asi tak jakoby jste byli členové nějakého masochistického kroužku a zrovna jste měli nějaké náročnější "soustředění":).

Ale i když jsem dneska (v pátek) přišel zase z práce až po 10 hodině večer a už jsem nic nestihl, tak to neřeším. Celkem pohoda. Podstatné věci jsem si ujasnil a vím, že zítra po celodenní fakt úmorné práci v 6:30 vlezu do fitka a po nějakém běhání mě zase přijde "vyškolit" synek :) a že si "to" zase uziju, tu rychlovku na posilovacích strojích a pak následně opatrně "přemístění" domů a různé opatrné "narovnávání" zad, rukou a břicha:). A co víc, jen co se v neděli maličko prospím, vezmu nesmeky a vyrazím do údolí... To bude ta pravá odměna za náročný týden!

A jak vy? Jak kalamita u vás a ve vás? Jak už to tak znám, tak ty "boje" budou asi všude:).

12:)