Ze tmy do světla, aneb ... Where is the spirit?? :)

Tak mi dali certifikát o prodělané chorobě, paní Milerová. Nicméně jsem byl jen kousek od pocitů Švejka, který s výkřiky "Na Bělehrad" a "Tuhle válku vyhrajeme" ... se nechal tlačit na vozíku. Ne vážně, hned první den po skončení izolace jsem čekal až se "oteplí" k nule, vzal jsem si běžecké boty a vyrazil směrem údolí. Byl pátek 10.prosince a u mě nastal velký reset -- skutečně, bylo to jako ve stroji času, jako bych se vrátil do roku 2009, měl 100 kg  a neběhal. Znovu jsem si uvědomil svoje pocity z úplného začátku běhání, kdy mi to nešlo, byl jsem neskutečně pomalý, těžce jsem dýchal, kašlal a moje tepovka pracovala k infarktu:). Můj pokus o běh s finálním tempem 7:46/km byl jen zlomek od pomyslné hranice 8 minut, kdy už je prý lepší jít a nepokoušet se o běh:). Při běhu parkem jsem asi dvacet metrů předbíhal jednoho chlápka, který svižnější chůzí asi mířil od metra domů. Evidentně viděl závodní úsilí v mých očích:), když se me zeptal.."Začínáte, co"? a povzbudivě dodal... "držím palce, důležité je vydržet!"

Upřímně, je strašně těžké poslouchat demotivující řeči, že v mém věku a po drsnějším kovidu, abych se rozloučil s nějakým ultra, že budu rád, když po nějakém čase zase začnu běhat. Denně si opakuji, postupně, s rozumem, ale bojovat je třeba... a stejně jako na úplném začátku... 

Se synem občas sledujeme strong man soutěže a můj oblíbenec, islandský silák, Halfthor mě vždycky dostane... Při jeho úspěšném pokusu o 501 kg v mrtvém tahu na něj všichni povzbudivě křičeli, nejčastěji jeho silnou mantru... "Hvar er andinn"! Což se do angličtiny překládá jako "Where is the spirit??!!!", my bychom asi řekli volně "Kde je ten duch, to nadšení a boj??!!" ... 

Tak přesně tohle jsem si opakoval v prvních dnech. "Where is the spirit??!"... "Kde je tvůj boj, kde je tvoje nadšení... kde je tvoje úsilí, Honzo?? " ... Neztratilo se někam? Z hlediska tréningu na ultra jsem v posledních dnech běhal absolutní, ale absolutní tužku:). 7 km, potom 9 km.. pak 10 km na asfaltu, (aspoň že svižněji ... 6 min/km...). Ale připadal jsem si jako ten starý děda, který jede na babetě a lidi to komentují: "V očích smrt a na tachometru ani ne 30km/h!". Tak já při velkém úsilí s bídou běžel 6 min/km. Ale to podle mě patří k věci, možná je to test, jestli jsem svoje sny už definitivně nevzdal. Ne, nevzdal! Ne, moje nadšení, moje úsilí se nikam neztratilo. Věřím, že tady je pořád.:)

Přihlásil jsem se a přihlásím se zase do loterií na ultra... Můj kamarád Luboš to vtipně komentoval, že obdivuje můj optimismus, moji víru... Podobně jako v mém oblíbeném filmu Sedm statečných, kdy hlavní hrdina shání pistolníky na ochranu vesnice a na otázku jaká je opozice, říká víc jak 50 pušek. A kolik vás je? Pět. ... No, to obdivuji vaši víru ve vítězství.:)

Nejlépe se to ukázalo v pondělí, kdy jsem si naplánoval, že zkusím běžet z práce domů... Dřív bych to nijak neřešil, 15 km z centra do Stodůlek, že... ale teď? Zima, kondice skoro na nule, navíc jsem v práci zjistil, že jsem si nevzal běžecké kalhoty. Nevím, jestli to odráželo islandskou mantru "Hvar er andinn"? ... nebo naši klubovou zásadu.. co nemáš, nepotřebuješ... ale domů jsem běžel v džínách, a ve finále to nebylo zase tak tragické. 

Vím, že to nebude lehké, ale věřím, že jsem zase zvedl svůj na zem spadlý prapor ultra a snažím se ho držet vlající nad hlavou. Zajímavé loterie přede mnou, motivace na maximum.

Dnešní den tomu dodává tu správnou symboliku. Je zimní slunovrat, který znamená návrat ze tmy do světla.. 21.12. roku 21, je 21:12...

Všemu zdar! Našemu úsilí, snům -- i když znějí bláhově -- zdar... a ultra.. zvlášť!

12:)

PS. Samozřejmě, když mi některý z mých plánů/závodů/loterií vyjde... dám vědět. Zatím však o nich nebudu mluvit, abych je nezaplašil.

Není každý den posvícení, šturmovat se nevyplácí, aneb věřím ve 12.12 !! ...:)

Po Keltovi jsem rozhodně nebyl stoprocentně v pořádku. Vlastně jsem se se zánětem dutin trápil většinu léta, zařízlo mě to v Plzni na 24h. Kelta, i když jsem ho nakonec uběhl celkem hezky a zkušeně, jsem také povětšinou prosmrkal. Pomalý běh sice dělá divy a léčí skoro všechno, ale na můj dlouhodobý zánět dutin pořád nezabíral. Zkoušel jsem i několik dní vůbec neběhat, jindy jsem běhal opravdu pomalu, ne proto, že bych rychleji nemohl, ale abych se opravdu snažil se plně vyléčit, abych absolvoval očkování a mohl normálně cestovat-fungovat.

Po novém roce mám nastavené zahraniční pracovní cesty, rád bych si zase zaběhl něco hezkého, jako velký plánovač jsem si nastavil očkování na čtvrtek, s tím, že přes víkend zkusím Loučení, nebo aspoň co největší část noci, abych trénoval svoje nejslabší stránky -- běh/vidění a orientaci v noci. Plán to byl "ideální" -- na očkování odpočinu a potom se také bude hodit pauza, druhá dávka po P100, ze které jsem také případně chtěl běžet celou noc. Inu snílek jsem byl vždycky a zůstávám...:).

Páteční den před Loučením byl hodně hektický a jak už v místních a narychlo přijatých závodech bývá, až na startu v Ústí jsem zjišťoval, co nemám a co nesmím potřebovat. Mimo různé drobnosti mi chybělo aspoň jedno náhradní triko s dlouhým rukávem, běžecké kalhoty jsem měl na sobě, větrovou bundu jsem si vzal neprodyšnou proti dešti a neměl jsem extra boty... Ale dobrá nálada mně neopustila... Na startu jsem popíjel pivo a až při vyběhnutí jsem zjistil, že dlouhá pauza na používání hůlek měla přímo devastující účinky. Neustále se mi samovolně skládaly v ten nejhorší možný moment: při průchodech blátivým terénem, při sestupu/výstupu korytem potoka a tak. Blížila se stanice našeho startu, kterou jsme měli kolem 25 kilometru procházet, ale zhruba kilometr před tím jsem zapadl až po pás do potoka, hned vedle výpusti kanalizace. Když se daří, tak se daří. Při vědomí naplánované vakcinace jsem skončil na stanici, snažil se zlikvidovat v rámci možností rozsah škod, a připravil se na přesun na velmi ranní vlak do Prahy. Příště extra boty!! Tedy nejen, že mi byla zima, ale ani celý deodorant vystříkaný na boty nezabránil dojmu, že v Praze probíhá sjezd bezdomovců a já jsem jeden z hlavních delegátů z ústeckého kraje:).

Ale cíl zněl jasně, ve čtvrtek očkování, do pondělka zvládnout očekávanou negativní reakci a potom už samá pozitiva a sociální jistoty, končící druhou dávkou druhý týden v prosinci. No, bez nějakých detailů, ve čtvrtek po ranní injekci jsem se průběžně horšil celý den, abych se dopotácel v horečkách večer domů jako zlomený stařec a v tomhle stavu se pohyboval dalších pět dní a po týdnu završil získáním C+ statutu:)... statisticky vzato, po pravidelných frontách na test je jen otázkou času, kdy to člověk chytne. Ale aby to nevyznělo negativisticky, jsem stále pozitivní, nejhorších bylo pár dní, kdy kulminovala reakce na očkování a start skutečné nemoci. Teď je to každý den lepší o parník a už se těším, až přestanu být oficiálně nakažlivý a budu moci opustit izolaci.

Ale plyne z toho známé poučení, detailní plánování a zejména šturmování se nevyplácí, přesně jak je to v tom známém křesťanském vtipu, že se pán bůh nejvíc směje a baví, když poslouchá naše plány:). 

Nicméně ... Knížka Cestou Orla v mezičase vyšla, držím ji v ruce a mám z ní velkou radost. Honza Bartas se vrátil ke svému blogování a na úvod napsal milou recenzi.

https://janbartas.com/2021/11/28/cestou-orla-recenze/

Hodně z vás, co jste si ji předobjednali už ji možná máte také doma, nečekaně brzy se knížka začíná se objevovat i v distribucích velkých knihkupectví... Ale co mě potěšilo -- knížka se fyzicky objevila i v knihkupectví Akademie na Florenci(!), kousek od místa, kde jsme se v kavárně s Jardou Vlčkem dohodli na jejím vydání, přesně po 72 dnech (6x12 pro přátele čísel). To není náhoda.

Chtěl jsem se vrátit zase ke svým zápiskům, omluvit se za radiové ticho, ale hlavně vám všem ještě jednou poděkovat za vaši přízeň, podporu... a i ve světle všech možných a nemožných šoků, kovidu, čekání na (zrušené) závody a postupný návrat k normálu... Opravdu jsem moc rád, že jsem se do toho projektu pustil a pomocí kamarádů jej dokončil. 

Doufám, že se nic šíleného nestane a křest knížky proběhne po vyhlášení výsledků Trailové závisti (12.12). Budu se těšit a ještě dám vědět a snad začnu brzo standardně bojovat a běhat, je potřeba zase pozvednout prapor ultra!:)

Všemu zdar, našemu úsilí a ultra... zvlášť!!

12:)