sobota 30. listopadu 2019

Statistika kolem a v nás... sám sobě kontrolním bodem, aneb je třeba to brát "politicky":)

Se svým "interview" pro matfyzak.cz jsem si dal:), pochopitelně moje původní profese statistika dostává neustále (možná i díky politikům) pořádně zabrat. Jak to řekl kdysi Winston Churchill "Věřím pouze těm statistikám, které jsem sám zfalšoval" :), tak lidé mají tu (nesprávnou?) představu, že jsou tři druhy lží: lži, zatracené lži a statistika (Benjamin Disraeli, britský premiér).

Ale správně nadšený statistický rekreační běžec se samozřejmě čas od času koukne na nějaké ty "statistiky", aby se poměřil:). Tady je na místě ostražitost. Není úplně optimální si statisticky poměřovat například reportovanou sexuální výkonnost [vždycky slyším spolužáka Radka B., který na podobné statistiky reagoval slovy... "Tak to by mě zajímalo, kdo to "dělá" na můj účet!":)]

Ale, jak je většina z nás vybavená Garminem či jiným měřičem, tak nás statistiky a porovnání neminou. Člověk, ať chce nebo ne, po očku koukne, jak ostatní, jak běhá průměr... Může to potěšit, ale zase i trochu demotivovat. Na druhé straně, lidová pořekadla a statistiky směrem ke zdraví mě většinou potěší: "Čistota půl zdraví, dobrý spánek půl zdraví, veselá mysl půl zdraví!"... V téhle chvíli už mám naděláno na 150%:).

Ovšem jak říkala moje bavorská teta... Na podzim a v zimě nechodit k doktorovi! Tam člověk akorát chytne ještě to, co nemá:)... Tak já pro jistotu dodávám, že základem je omezit i cestování v MHD! Držel jsem to dlouho, ale ve čtvrtek a v pátek jsem musel aspoň v jednom "směru" porušit a poté, co jsem si kýchání spolucestujících otíral ze svých brýlí:)... mi to bylo jasné... boj s rýmičkou se dá čekat. Lékařsko-statistická rada: "Jezte ovoce a zeleninu, nebudou k vám chodit nemoci...", bych si dovolil doplnit poznámkou své bavorské tety... "Jez cibuli a česnek a nebude k tobě chodit nikdo!":).

Bojuji s tím, pochopitelně, velmi vesele, uvědoměle:) a soustavně. Tenhle týden byl hodně hektický.
Spal jsem málo, (přeci jen časový posun Ameriky dělá svoje), stačil jsem sotva doběhnout do práce a často až do 6 do večera jsem seděl na prezentacích, schůzkám a seminářích. O půl sedmé vycházím z baráku, s nasazenou čelovkou, s báglem a chystám se běžet dvojsměrku domů... Jeden můj americký kolega mě při tom vidí a upozorňuje, že "Existuje velmi tenká linie mezi úsilím, dedikací a mezi pomatením..." ... a že už mi to už dávno říkal (ano, říkal!) a dodává..."Teď jsem si ale jistý, že ty jsi tu hranici dávno překročil..." :)...

Když už tak "blbneme":), obzvlášť mluvím o nás, kteří sice tomu dáváme děsné úsilí, ale ty "výkony" nikde moc vidět nejsou:). Sice se můžeme utěšovat slovy velkého Ferrariho, že "Objem ničím nenahradíš!", ale obávám se, že on to myslel jenom na závodní auta, ne na naše pobíhání...:).

Nicméně, když už všechno selže, je dobré brát to "politicky"... Podívat se na tu "kontrolní" skupinu kavárenských povalečů a říci si nahlas... (doplňte si svoje xxx)... "Pátek dopoledne... 105km.. Pánové, kdo z vás to má?" :)

Všemu zdar! Našemu úsilí, jalovým kilometrům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Po zařazení komentáře "Miroslavy Němcové":).. s kouzlem "láska":) [po té, co se jí muž přestěhoval do jiné ženy:)] do spamu mi bohužel úplně automaticky zmizel celý  řetěz vtipných komentářů, nedalo se to vrátit.. za což se všem omlouvám...
Uvedomil sjem si, ze nemám, žadný obrázek, nic.. tak aspoň písnička... Pokáč pro trailové běžce... "V lese!

čtvrtek 21. listopadu 2019

Ztraceno a nalezeno (nejen) v překladu, aneb jednou nohou vpřed...:)


Tak to na mě přece jen prasklo, že jsem se snažil dostat do médií:). Dostal jsem i pár (veselých) e-mailů, jestli se za poskytnutý rozhovor stydím, nebo jestli jsem to chtěl přejít a hrát roli mrtvého brouka nebo Zagorky:), tak, že mám smůlu, protože na internetu se nakonec stejně všechno najde....

Tak se pro jistotu přiznávám... Řádově před měsícem jsem způsobil "mediální rozruch":) na celosvětově sledovaném periodiku "matfyzak.cz":), kterému jsem, jako bývalý absolvent, poskytl rozhovor v souvislosti s mým Grand Slamem. Nedalo se odmítnout, navíc, když otázky klade kamarád, který mě při GS podporoval a čirou náhodou:) je děkanem mé Alma mater, tak není cesty zpět. Aspoň jsem se se snažil s jeho pomocí, pokud možno bez úhony, projít tou uličkou pětiminutové "slávy":)...  Sice později, ale přece -- sem dávám odkaz, aby bylo vidět, že se nestydím a neskrývám svoji mediální prezentaci:).

Nicméně, ani moje skvělé PR nezměnilo absolutně nic na mé (téměř) dokonalé anonymitě. Občas si moji jinou identitu spojí pejskaři, kteří mě nejdřív vidí s Deri a za chvíli s běžeckým baťůžkem na cestě do práce. Když ale jindy přejdu kolem nich v obleku, tak mě nikdo z nich nepozná. Naopak, když se při venčení s Deri dostaneme mimo centrální park do bližšího kontaktu s bezdomovci, tak já ve svém outfitu (ala Diakonie Broumov) mám takové mimikry, že se mě jeden z nich ptal, kde přespávám..:).

Nebudu si hrát na schovávanou. Snažím se jako pako.:). Doháním svoje resty a přitom se postupně snažím zvyšovat kilometráž, úsilí a občas i trochu rychlost. Nevím, jak to máte vy, ale já trpím silnou formou "kilometrománie", ... tedy jsem neskutečně nervózní, když to vypadá, že přes týden nenaběhám řekněme 100plus... To jsem nervózní, jak pes.... moje nejmilejší manželka říká, že mám absťák, ale je to hrubé nepochopení mojí "kilometrománie":). Jsem nervózní z toho, že běhám tužku:) a proto musím opravdu ty kilometry naběhat a nacpat do své běžecké banky.

Navíc, v rámci internetového hrdinství jsem se zaregistroval na všechny závody, které jsem si vymyslel a vysnil na následující rok. Aniž bych prozrazoval nějaké detaily, jsou tam dva 100 km závody v Anglii, jeden v délce 90 km na Severu a jeden 185 km v teplých krajích. Asi bych se rád přidržel loňské struktury, kdy jsem se snažil kopírovat polo-fiktivní přípravu na jarní maratón. I když proč ne? Najít zase "odvahu" se podívat do nastaveného zrcadla a zkusit zaběhnout maratón nebo něco rychlého na silnici. Kde je ta 24h, kde bych mohl zkusit těch 180+, že... ptáte se, kde to je:)?

Odpovědí je moje "drobná" partyzánština. Vím, vím, trenérka Míša mi pravidelně (slušně) opakuje, co si myslí o možném zařazení nějaké 24h do mého seznamu závodů...:), nicméně jsem využil toho, že byla mimo republiku a tak jsem zaplatil nejen registraci na 24h, ale i hotel a zajistil si cestu, abych z toho nemohl vycouvat. Podobně, jako drsní vojevůdci zapálili lodě, aby nemohli jednoduše z bojiště prchat, ale museli bojovat do úplného konce.:). Ale otevřeně si přiznávám, je to naprostá pitomost, nemá to jiný důvod, než můj dobrý pocit, že se pořád snažím a na nic se nevymlouvám:).
V souvislosti s 24h se přede mnou objevuje náročný úkol -- obměnit můj play list... seznam písniček na závody, kdy potřebuji pomoci, typicky noc a ráno na 24h, nebo nějaké ty spurty:). Přistoupil jsem k tomu kreativně a začal si skládat vedle sebe pohodové písničky, často při tom kombinuji českou a anglickou verzi a moc se mi líbí sledovat odlišnosti a jak moc česká slova se mi líbí v porovnání s anglickým originálem. Například Grossmannův vtipný text "Ano pane Jiří" si v ničem nezadá s originálem "Yes, Mr. Petters", české verze "Asi, asi" (orig. Honey, honey), "Byl krásný tvůj nápad..." (orig. Everybody's rockin') jsou víc zamilované a pozitivní v české verzi... inu Zagorka:)... Ale i Ewa F. se svojí "Mám boky jako skříň" mě potěší i víc než originál...
Nicméně, 24h je dlouhá doba, tak uvítám vaše tipy na příjemné fláky:), pomalé i rychlé, tuzemské i zahraniční. Jen ten rap mi nějak nejde k mému hopkání:) a v jazzu jsem ustrnul u dixielandu a New Orleanse:). Díky předem!

Také jsem propadl kouzlu občasného sledování Netflixu, kde nadšeně koukám na české filmy s anglickými titulky. Naprostý nářez! Řada z nich tím získává další rozměr. Například "Padesátka" (angl. Chasing 50), kde tříkrálová symbolika K+M+B v češtině vysvětlená jako "K*rva, musíš běžet" se v anglické verzi objevuje jako "Kick mountains butt!" (Nakopej horám zadek!), nemluvím o pohádkách a romantických komediích... Tak to jsou drobné radosti současnosti...

Na Pražské 100 jsem přihlášený na denní závod, na "dětské ultra":), na 62+km trasu B. Myslím, že vzhledem k mým budoucím plánům je to moudrá volba. V sobotu brzo ráno vyvenčím Deri, dorazím na start, v noci se vrátím a v neděli od časného rána budu předstírat, že jsem byl celý víkend vlastně doma:). A moje nejmilejší manželka se bude tvářit, že tomu tak skutečně je... Taky mi pravidelně (slušně) opakuje, co si myslí o tom mém "běhání"... i když nedávno se zamyslela a pravila, že jsem mohl před 11 lety propadnout daleko horším věcem, než je nějaké moje bláznivé pobíhání. Je to moudrá žena!:)

Jako každý rok plánujeme i letos POP (Partyzánský Oběh Prahy), Martin VP určitě, co nevidět dá na svůj blog odkazy na přihlášení, informace a tak.. Nicméně... POP je 28.12 v sobotu ráno vybíháme od Hamru v Bráníku... Pokud vám to vyjde na celý okruh, nebo jen na kousek, budeme se těšit!
odkaz: http://veverkavzadveri.blogspot.com/2019/11/okolobeh-prahy-pop-posedme-2019.html

Společenskému rozměru běhu zdar!... Ultra... zvlášť!:)
12:)
PS. Ty fotografie jsou přebrané jako free z FB jednoho z mých budoucích závodů...
PPS. Jako poctu svojí školy přidávám písničku z mého nejoblíbenějšího kanálu (Pokáč), ... a jasně.. Matfyzák na disku! Písnička správně chytlavá, video neskutečný, včetně pravdivé účasti na přednáškách:), slova? Luxus..
..."..Já jsem začal Newtona číst.. učil jí pí na sto míst... Pak jsme měli třikrát sex, teď jdu na cviko housku jíst!"...

pondělí 11. listopadu 2019

Kdyz ultra miluješ, není co řešit, aneb moje vyznání:)


Diskuse, kterou vyvolal Miloš Škorpil na svém FB mě posunula zpět v čase a hlavně k tomu, co pro obyčejného běžce/pobíhače znamená ultra. Strašně mě to mrzí, ale rozhodně to není to, co (teď a v posledních x letech) reprezentuje Miloš. Říkám to otevřené, sice pro "sebe":), ale na blogu a tak vím, že se to nakonec někteří jeho fanouškové dozví a budou mě nenávidět.

Miloš, respektive jeho vysvětlení, proč něco nešlo, nebo udělal jinak mě před lety zasáhly víc, než bych si dokázal přiznat. Například při jeho pokusu o start na Leadville v roce 2012 jsem byl tomu dění asi nejblíž ze všech zúčastněných -- Miloše jsem dokonce i registroval na závod a vyřizoval formality po mailu, řešil jeho kvalifikační běhy s ředitelem závodu, atd. Plánoval jsem tam jet (a taky si to 100% užil) za svým nové nalezeným kamarádem z internetovské seznamky:).. za Běžícím Stínem a těšil jsem se, že budu součástí jeho podpůrného týmu [přesto jsem nějak v duchu rozmýšlel, jak případně pomoci i Milošovi].

Miloš nakonec do Leadville nejel, vysvětlil mi to vysokou cenou letenek těsně před odletem (??) a tím, že si vlastně našel jiný "těžší" závod ve Švýcarsku... ano, o něm se také trefně píše na Běžecké škole a v jedné z jeho knížek (viz recenze zde) .... Ten závod ve Švýcarsku byl podle Miloše lepší a náročnější než Leadville. Dokážete si představit, jak mě to po návratu z Colorada štvalo.??? Byl jsem tam, zažil tu atmosféru a náročnost závodu na vlastní kůži, dělal Stínovi pacera přes noc a tady jsem poslouchal a četl Milošovo řeči a výmluvy, že Leadville 100 je zprofanovaná trať a že nějaký obyčejný trail ve Švýcarsku, který má ~80 km je těžší než stomílovka v Coloradu, v nadmořské výšce cca 3.000m? [Pro vysvětlení je potřeba doplnit, že ani tento náhradní závod Milošovi nevyšel, zmeškal start a nestihl limity].

A já pořád -- asi díky obecné slušnosti a pocitu, abych nijak neurazil "posvátného" -- jsem bojoval s tím otevřeně říci a přiznat i sám sobě, že je to všechno jinak. Že Miloš buď evidentně netuší, o čem mluví, nebo že se zaplétá do svých výmluv a vysvětlování. Vlastně ten konec mayského kalendáře v prosinci 2012 nějak definitivně označil i konec mého sledování Milošových rad a moje vymezení v ultra.

Možná to bylo proto, že v té době "horská klasika na 9", aka Leadville, byl můj velký sen. [Hned v roce 2013 jsem se tam vrátil jako závodník a dokončil ho]. Možná to bylo proto, že jsem v té době poznal Běžícího Stína, který se sice nenazýval guruem;), dělal si že všeho legraci, ale zapálil ve mně nadšení pro ultra s poznámkou "Každý může běhat ultra":) ... Od něj jsem pochopil, že na ultra se nepodvádí a nevymlouvá. Protože člověk podvádí jenom sebe a lže především sám sobě:).

DNF patří k těžkým závodům - je ale potřeba si vždy udělat dobrý "debriefing"... přiznat si všechno, co jsem udělal špatně a hledat, co jsem mohl udělat lépe... Hlavně se zbytečně nevymlouvat na ty okolo, na pořadatele, atd. Postupně člověk pochopí, že pro nadšeného rekreačního běžce je to v (ultra) závodě podobné jako v bance. Najdeš tam jen to, co jsi tam v tréningu naspořil, ať už je to výkonost, morál nebo chuť se s tím rvát až do samého konce.

Na začátku jsem věřil, že maratónská a ultra komunita obecně představuje vybranou společnost - myšleno především mezi rekreačními běžci - mezi námi, co často běháme tužku:), ale přesto se snažíme na delších tratích dokázat (především sobě), že ten povětšinou osamělý boj a úsilí nás dělá lepšími:). Ale potom jsem z různých příběhů [tu někdo fixluje na maratónu, tady se někdo nechá popovézt kus autem i na stomílovce, tu někdo bere pilule na výkon, atd.] pochopil, že ta "aura" nebo ten odškrtnutý status absolvované náročné trati přitahuje jako magnet i lidí, kteří udělají to, co by 95% ultramaratonců nikdy nenapadlo... Stejně tak někdo z "piedestalu", s ultra ve jméně, by se neměl chovat a hlásat věci, které jsou podle mého, asi "idealistického", pohledu neslučitelné s ultra.:(

Nicméně, já pořád věřím v ultra!:) Vy, co chcete běhat daleko a "být ultra":) ... Neposlouchejte, že jsou běžci a Běžci! Jste jen vy a váš ultra sen:)! A rozhodně si neberte příklad z Miloše. Pokud opravdu toužíte si splnit kvalifikaci a dostat se na nějaký "snový" závod, ať už je to Western States, UTMB, Spartathlon, nebo cokoliv jiného... Jdete za tím. Poctivý trénink, žádné výmluvy, žádné kecy o tom, že si nechcete/nepotřebujete nic dokazovat. To říkám já, obyčejný čučkař:)...

Protože pokud a dokud je ultra v nás, tak si pořád budeme chtít a potřebovat něco dokazovat. Především to, že chceme a budeme bojovat, se svoji leností, se zdravotními problémy, s věkem, se vším, co přijde... Bez ohledu na to, kolik a jak rychle běháme:).

Prostě tak!

Ultra je ultra! Na to mi nesmí nikdo sahat! Ani kdyby si stokrát říkal ultra (Miloš).

Všemu zdar! Našemu úsilí, naším snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

PS. V posledních dvou letech jsem neusiloval o kvalifikaci na Spartathlon, nebyl důvod. Před tím mě nevylosovali a v loni jsem jiné "urgentní" sny:)... Navíc český tým měl stoprocentní úspěšnost, přeci jen by moje potenciální účast jim mohla pokazit statistiky:). Letošní závod hodně lidí nedokončilo, stoprocentní statistiky jsou v hájí:), a proto se znova pokusím na registrované trati a během jednoho dne, během 24h si zaběhnout kvalifikační B limit.

Koneckonců... v případě mých běžeckých začátku hraje socha Krále velkou, takřka mystickou roli:).

PPS. Je 11/12, 12:34 a zjišťuji, ze oba inkriminované příspěvky a celá diskuse zmizela z Milosova FB. Možná bych měl také smazat i svůj zápisek, protože jeho zdroj je pryč. Ale nechám si ho tady, jako memento, jako svoje připomenutí. Snad ho brzo překryji nějakým jiným zápiskem..

pondělí 4. listopadu 2019

Heslo mých letošních návratů je... 2v1 nebo nejlépe 3v1!!:)


Tak jsem zase zvětšil o jedničku věkové počítadlo na blogu, 56:). Ten nedělní večer před narozeninami a před 1/2 maratonem v Braníku byl takový zvláštní. Vnitřně jsem bojoval ... dával pro a proti, jestli ráno běžet 1/2M. Na jedné straně to vypadalo, že jsem srab (to nastavené zrcadlo, že?)..:)... Proti tomu stála železná logika, kolik to bude extra času, sotva jsem začal trochu zase běhat a že se kvůli svému hloupému úsilí můžu ještě zranit... Takže i z té druhé strany vyplynulo, že jsem srab:).

Ne nadarmo Limonádový Joe říká: "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!". Ta jednota mého srabáctví (a chybějícího hrdinství) mě uklidnila, na závod jsem nejel a zůstal doma. Dodělával slíbené a dokončoval nedokončené. Myslím, že to platí všude, ale já si to uvědomuji dvojnásob. Posledních 10% práce mě většinou stojí 90% času:(.
Inspirován budovatelskými obrazy z dětství, kdy se vzorný stachanovec prací na několika soustruzích zároveň snažil splnit pětiletku už za dva roky:), jsem také "zaklekl". Poctivě jsem odmazával resty, snažil jsem se v rámci hesla "nemožné na počkání, zázraky do tří dnů..", lopatou odházet hromady úkolů, které si myslím mi tam někdo tajně navozil náklaďákem:)...


I když narozeniny nijak neslavím, tak pozdě odpoledne už jsem byl na ručník do ringu:), ale naštěstí jsem si vzpomněl, že jedno z hesel sovětských úderníků bylo též .. "dohnat a předehnat":) a tak jsem si oblékl běžecké hábky a vyrazil ven do údolí a svých 25 si tam nakličkoval.:)

Ten Grand Slam ve mně přeneseně doznívá pořád, ještě teď za něj platím, ani ne penězi, ale nejdražší měnou, svým časem... Ještě nějakou chvíli to bude trvat si vyčistit stůl od věcí, které jsem kvůli GS nestačil/nestihl/...nebo prostě neudělal... Ale přesto vím, že to stálo za to.

Samozřejmě ty návraty k obyčejnému běhání, k postupnému zpětnému budování "nějaké té rychlejší vytrvalosti a pevné základně na další rok" (chudák trenérka Míša) jsou hodně podobné tomu, když se chlápek, který vyhrál jackpot ve Sportce zase snaží chodit každý den do práce:). V podobné chvíli mám svoje mantry a svoje rituály... a když časově jsem na tom teď špatně, tak jsem našel inspiraci v kosmetickém průmyslu: aplikuji 2v1, nebo lépe 3v1... Místo sprchového gelu, šamponu a kondicionéru, já v tom vidím: večerní běh s kamarádem v málo známém prostředí, pobíhání s dcerou při kterém venčíme ještě Deri, zážitkovou běžeckou turistiku s během "pro něco":), atp.

V tomto duchu jsem teď poslední dva pátky popoběhl s Tomášem do Kobylis (vzpomenul na MFF koleje v Tróji a restauraci Na krásné vyhlídce, kam jsem vždy chodil po zkouškách za tmy a potácel se dolů ... nadranc, cesta za světla po letech byla pro mě úplná novinka) a s Machym z Dolních Počernic (objevil při tom nově upravený Suchý poldr - to byla bezpečná volba, podle Rokytky? To bychom se určitě koupali:)... ). 

Když jsem běžel s kamarády nechtěl jsem je fotit, ani jejich revír, znáte to... domorodci věří, že jim fotografie může vzít kus duše:) a tak aspoň pár ilustrací z večerních venčících běhů či z pátečních návratů.
Musím i po těch letech a při svých letech:) pořád vypadat jako nadšený začátečník, protože mi kde kdo radí (díky za to!, vážně, já jsem společenský typ), abych se nebál jít na závody, jak běhat, jak vydržet... Například při mém čtvrtečním běhu do práce (už ve Stodůlkách -2C a v údolí úplná klandra) se mě ptala jedna běžkyně, omotaná šálou a šátkem... Proč nemám šátek přes pusu? Inu, potily by se mi brýle ... a pak...já dýchám nosem:).

Nadšeným začátečníkům (bez ohledu na tisíce naběhaných km)... zdar! Ultra zvlášť!
12:)