Zážitků sice kotel, ale nějak nemám sílu si psát, musím to napravit!
Kolem mě se vrší neskutečné shody náhod. Stín například včera bojoval o dokončení Zane Gray s krásným císlem 55, hrdě se mi ozval, že doběhl poslední, ale že doběhl!
Na mobilu mi v tu chvíli blikla generovaná vzpomínka, že přesně před deseti lety jsem poprvé s ním běžel Zane Grey. Celkem mě to tenkrát semlelo, v Arizoně už bylo horko, já podcenil jídlo, měl jsem křeče, ale se Stínovo pomocí jsem se doplácal do cíle. Připomněl jsem mu to, ovšem -- prý jsme tehdy nebyli úplně poslední... [Ale tehdy mi ten boj a poučení pomohly o půl roku dokončit můj první Leadville]
Potěšilo mě to. Dodalo mi to potřebné nadšení a odhodlání na blížící se UltraBalaton. Ta číselná symbolika a sepětí se Stínem (také dvě pětky) -- běží se 5.5 a také budu rád, když doběhnu poslední v limitu:).
No moje příprava je taková chaotická, nadšená i zoufalá zároveň. Přes dva týdny jsem se různě trápil s nějakou virózou, jak jsem si psal, měním práci, neboť jsem slovy mého kolegy "drsňák", který v se v šedesáti vzdá místa s definitivou a jde zkoušet štěstí jinam... Hned se mě ptal, jestli to není odraz rozsáhlejších partnerských změn, či tak... Ne, není:).
Přitom, kdybych zůstal, tak jeden z mých diplomantů se jmenuje Brunner. Chápete to zadostiučinění, když v době informačních šumů, já bych mohl bez uzardění říkat, že jsem dovedl Brunnera k titulu? :). No nevadí, stejně tak jsem v minulosti shodou náhod neučil jeden z kurzů, který si bral Honza Bartas. To bych měl zase obrat, co všechno jsem naučil velkého skyrunnera atd... :)
Ale zpátky k mé přípravě/ne-přípravě. Na dotazy, jestli jsem už konečně dostal rozum, odpovídám většinou opatrně a dvojznačně, že jsem ho nikdy neměl... Sice už ve mě není to vzdorovité westernové, že nikdo mi nesmí hodit pušku na zem a říci abych šel... Ale pořád chci bojovat.
A tak jeden den, jsem dostal v práci stěr za pět medúz (stupnice Bridget Jones), když mi kolega řekne, že mě už delsí dobu neviděl v běžeckém, ale je dobře, že už neběhám, ať si z toho nic nedělám, že mi to už nejde... a připomene mi dva moje známé-spolužáky, kteří už umřeli. OMG! Sebral jsem všechny pozitivní síly a přiznal, že běhám sice tužku, ale pořád!! Vím, vím, už se kácí v mém lese, ale to neznamená, že si nezkusím zase hrábnout. Žít se musí!
Později odpoledne se po přednášce soukám do běžeckého, v takové ani ne poraženecké, ale potlučené náladě kličkuji mezi turisty na Václaváku domů, ale na konci náplavky potkávám jednoho svého příznivce, kousek běžíme spolu, povídáme si a hned mám lepší náladu. Dozvídám se, jaký jsem bojovník a motivátor... Jjo, chlapče, kdybys věděl, jak s tím zrovna dneska zápasím:). Ale v údolí potkávám dalšího (neznámého, ale teď už) známého a cítím se jak celerbryta! Říká mi o počítání na Strava, kde jsou určité segmenty (kousky tratě) kterou probíhá větší množství lidí a Strava zaznamenává toho s největším počtem proběhnutí jako lokální legendu. Hned se ptal, že jsem byl asi nemocný, protože mě nedávno "sesadil" z jednoho úseku:).
Ale ještě k té přípravě... Když jsem bojoval s virózou, můj koloběžkový parťák mi připomínal, že jestli chvi běhat takhle, tak ať tam ani nejedu, ať si rovnou koupím pruty a začnu chytat ryby místo toho... Když jsem se v posledních pár dnech snažil běhat a testovat tělo v každodenní sekvenci 20-30 km, tak mi hned upozornil, že nejsem socialistický úderník, který se snaží splnit pětiletku za tři roky:)... I Míša mi připomněla, že to není úplně optimální trénink, takhle před závodem se snažit dohnat přípravu...
Vím, ale vysvětlím. Od 12.4 do 21.4 (ta čísla, ta čísla!) jsem pobíhal nepřetržitě každý sen a snažil se naběhat Balaton. Taková nastavovaná kaše:). Ale jo plus mínus to dalo nějakých 222km, zažil jsem si přitom únavu, zpomalení, jak jsem párkrát vyběhl hodně oblečený a bez vody, tak mi i docházelo... ale o tom to bylo. Snad hlava bude na závod pevnější, tělo, byť staré a chatrné, stále, díky bohu, drží... a tak těch posledních deset dní pojedu přesně, co mi řekne Míša. Teď už si budu víc věřit, že to tam někde ve mně pořád je...
4.5 brzo ráno vyrazím se synem směr Balaton, odpoledne se zaregistruji, připravím a 5.5 v 7 hodin ráno vyrazím. Následujících 31 hodin budu -- podobně jako teďka Stín -- si říkat, příprava nebyla nejlepší, nebyla ani moc dobrá ... ale pořád se budu snažit. Jak ten starý kovboj v písničce Michala Tučného.. "tak si řeknu, na to mám... všechny síly posbírám... a nějak se to zvládne"!
Držte mi palce!
[Měl bych mít číslo 101, no není to krása?]
Všemu zdar, ultra zvlášť!
12:)
