Doba šátková, nikdy neříkej nikdy, aneb zahraniční závody v Babicově provedení:)

Chudák Márquez :) -- variant na jeho Lásku za časů cholery se objevuje v každém oboru na tucet... každého to svádí k použití v "době viru"... Nicméně, mě současná situace vrací k obecným moudrům typu .. "Nikdy neříkej nikdy!" :)...

Vzpomínám si totiž, jak jsem letos uprostřed zimy, v jednom obzvlášť mrazivém ránu, na poznámku/dotaz jedné běžkyně, že já neběhám se šátkem přes pusu?... Namyšleně odpověděl: "Já? Nikdy!" ... No, a už je to tady...:)

Poctivě, jako zodpovědný občan, když je požadováno, abychom při ochraně ostatních nosili roušky a šátky přes pusu a nos, tak to pochopitelně pevně dodržuji. Jako statistik si o řadě věcí a opatření můžu myslet svoje, ale v podobných situacích dodržuji obecná pravidla. Možná tím spíš, že chápu, že svým šátkem alespoň drobně chráním ty kolem sebe. Moje nejmilejší manželka je zubařka, která až do začátku tohoto týdne musela pracovat téměř bez jakékoliv ochrany, ... já se sice [...v rámci možností:)] chráním a přestože jsem čuně, si myji ruce:), ale o tom, že buď jsem už tuto nemoc prodělal, nebo ji mám, případně ji v nejbližších dnech dostanu... vůbec nepochybuji. Ale opravdu ten pohled a používání šátku u mě je veden ohleduplností, ne strachem o sebe. 

--- drobná odbočka do dětství ---

Tady se nabízí vesele zmínit moje dětství, kdy jsem jen tak tak unikl přezdívce "bacilonosič":), protože můj doktor byl fascinován, že jsem v raném věku nejen zdárně unikl spále a záškrtu, ale i úspěšně je roznášel. Když se potom objevila ve městě vlna úplavice, tak už bylo celkem jasné, že jsem velký kandidát na bacilonosiče... a taky ano:)... Když  jsem těsně před státnicemi dostal po druhé příušnice a relativně rychle se z nich dostal (a dokončil školu v řádném termínu), tak místní doktor pokýval hlavou, že je to můj standard... a jen ověřoval, jestli to ještě nešířím..:)

--- konec drobné odbočky ---

Moje zásoby v případě izolace

Jak poznamenala správně moje trenérka M., šátek/rouška působí na intenzitu běhu... Nicméně můj Garmin mi po běhu skoro vždycky říká... že se flákám!!!:). Ale to nevadí. Jak se mi potí brýle a mizerně vidím, tak mám i pří pár kilometrech aspoň velmi dobrý pocit dokonalého tréninku na druhou noc v ultra:).

Jediný, trochu společensky komplikovanější, aspekt šátkového-rouškového běhání se u mě projevuje v tom, že díky šátkům a svým zamlženým brýlím nepoznávám lidi. V tom jsou mi sympatické inovace (možná to má seznamovací efekt?) u některých lidí v parku, kteří mají přes roušku něco namalované, nebo dokonce napsané svoje jméno... (Dáša, Soňa... Lenka... ale viděl jsem i Honzu!). Proto jsem sáhl ke svým "signature" šátkům, které mi kdysi udělal Pavel, Veverka Sudetský -- a dávám si je kolem pusy a přes nos.  Jsou v různých barvách a jsou plné 12 (!)..:)... Takže pokud se někde uvidíme, je to jasné... jsem to pořád já... Slovy Američanů: "business as usual", tedy pořád se snažím běhat.

Mám to ohromné štěstí, že většinu své práce mohu dělat i v této době, bez jakýchkoliv omezení, takže o "drobných" komplikacích nečekané výuky a konzultací na dálku nemluvím, nestojí to za řeč... I když upřímně by se hodilo, pokud by se na Alze dal koupit nějaký "modem", který by za mě dal některým studentům pár facek:)...

V sociální izolaci se ukazuje velká výhoda ultra:). Všichni ultra běžci se totiž "mají rádi" :) ... dokáží v samotě "se sebou" v pohodě vydržet spoustu hodin, takže nás nějaká sociální "izolace" hned tak nerozhodí... [Tedy, ne, že bych se netěšil do běžecké hospody a na pivní běhy... ale na všechno dojde a jak říkala moje bavorská teta.. odříkaného chleba největší krajíc:)...]

Nechci, aby to vyznělo, že v turbulentních dobách mě maximálně zajímá moje pobíhání... to ne... ale jsem přesvědčený, že právě pobíhání mi umožňuje udržet pocit "normálnosti". Určitě to platí obecně pro každého -- když slábne víra, je potřeba držet rituály! 

Na postupné rušení svých naplánovaných závodů jsem si zvykl, je to v duchu starého moudrého vtipu ... Pokud chcete pobavit pánaboha, seznamte ho se svými plány:)... Nicméně, já už mám v záloze řadu naplánovaných "zahraničních závodů" v Česku.  Třeba takový "balkánský výlet", aneb přeběh Srbska... tedy přes Sv.Jana Pod Skalou... To se dá ze Stodůlek proběhnout v pohodě za jeden den. Pro náročnější cestovatele (fajknšmery) se dá ode mě z domu zvládnout Amerika společně i s Mexikem.:)

Každý si něco najde -- třeba jihočeši to mohou vzít od podlahy a rovnou běžet kolem Světa [... tedy kolem rybníku Svět..:)...]

Na příští týden, jako podporu, že se vše v dobré obrátí ... mám naplánovaný krásný symbolický okružní běh: "Do Řitky a zpět"... což je ve finále nádherných 54 km, kolem Karlíku a Vonoklas. A tak bych mohl pokračovat:). 

[Známá píseň Jojo bandu hned navrhuje další místa poblíž Řitky... Pro zájemce dodávám, že například takový Pičín je nedaleko:)... necelých 31km]. Myslím, že i červnová, lehce nastíněná, klubová akce, kterou pracovně nazývám(e) "Trans-Avamuš" ... tedy Trans-Šumava:)... má také šanci se zapsat zlatým písmem do našich srdcí.

A proto... Ultra zdar!

Jen už prosím otevřete ta nákupní centra... Pokud chci dodržovat nějaká distanční pravidla, tak abych ty lidi obíhal hustým křovím!:)

12:)

PS. Příště už snad i o té IF... intermittent fasting (aneb přerušovaném půstu).

(Zrušené) Brdské hvozdy, 100+km , partyzán a vlhké sny výrazně staršího matfyzáka...:)

Minule jsem si tady napsal, jak jsem postupně "vyšokoval" a nakonec "úspěšně" přesvědčil  trenérku Míšu... že tedy "stovku" na pohodu... uprostřed tréninku... zkusím:). U nás v mezičase zavřeli školu a já rychle přecházel na on-line režim, což paradoxně je v první fázi výrazně časově náročnější a tak jsem bohužel od středy neběhal:(.

Samozřejmě tsunami zákazů a regulací smetlo s sebou nejen mainstreamové akce a sporty, ale i malé komorní ultra "Brdskými hvozdy", kam jsem se těšil jak malej. Jarka mi sice napsala, že aspoň trenérka bude klidnější:), ovšem z její reakce je poznat absolutní neznalost individuí typu 12Honzy. To je podobné, jako očekávat, že nějaký popis, program, procedura... bude blbovzdorná... protože blbci jsou nesmírně vynalézaví!:)

Okamžitě jsem se rozhodl, že to poběžím sám, jako partyzán. Jednak ten western:) je hluboko ve mně a jednak to přináší řadu výhod. Ze sportovního pohledu je to předem zajištěné vítězství nejen v kategorii, ale i v celkově! To už se mi nikdy nepovede... Ale hlavně -- v principu nepotřebuji zástupy lidí na trase, stejně jsem tam ve finále sám nebo s jedním dvěma (spolu)běžci, tak o co jde? Jen promyslet, kde vzít vodu (a pivo)... a aspoň mám zase možnost - takříkajíc z bezpečí domova  - poznat tu pravou a nespoutanou volnost přespolního běhu...:).

Proto jsem hned sedl k mapce a začal přemýšlet, jak by se to dalo uběhnout partyzánským způsobem...:). Ten rozsáhlý vojenský prostor výrazně komplikuje logistiku --  městečka, vesnice či osady na okrajích nejsou moc dostupné autobusy, jen v pár z nich je krámek a/nebo hospoda... Označil jsem si studánky, v prostoru bych se nebál pít z potoků, to ten závěr v obydlených končinách bude z pohledu vody horší a komplikovanější.

A když jsem to měl všechno "promyšleno", tak ještě zkrátili provozní dobu hospod do 20:00:). A tak nakonec po konzultacích s Karlem B., organizátorem volím trasu B, "dětskou 108", B jako baby:), pro děti, starce a těhotné ženy..., se startem na zastávce Teslíny. Ve finále to bude o něco kratší, protože není důvod zabíhat do Nepomuku, kde v té době bude všechno zavřeno. Do Teslín mi jede autobus v 8:30 ráno ze Spáleného Poříčí. Tam si nechám auto, ke kterému se brzo po ránu další den, dáli bůh, vrátím a odjedu domů. Cílem bude druhý den "dělat" jako by nic.. a v neděli se vrátit do tréninku... lehkým poklusem v údolí s Deri a s B, tak jak jsem slíbil.

Jak už je (bohužel) mým zvykem, všechno dělám na poslední chvíli, tím pádem pravděpodobnost chyby nebo nějakého zapomenutí je výrazně větší, ale snažím se pevně držet klubové zásady .."Co nemáš, nepotřebuješ!..:). A tak například chybějící nabíjecí kabel na iPhone znamenal, že jsem později omezil fotky, protože extra powerbanka mi byla na no... na... nic:), vytisklý itinerář trasy zapomenutý v tiskárně sice zamrzí:)... ale jak jsem na trati poznal, stejně navigačně nejvydatnější se ukázaly úseky ve vlastním značení, takže mi nic nechybělo...

Start jsem zvolil moudře na pátek 13, dobrá výchozí kombinace, proč to měnit, že? Číselně se mi otevřela tím pádem silná motivace.. ala "sen matfyzáka"... dokončit na dvojité pí... 3.14 pod 3.14 ráno... :). Nakonec se mi ozval ještě Karel B. s kamarádskou nabídkou, že se mnou poběží noční úsek ze Strašic, zbývajících cca 40 km. A tak s předstihem asi 15 minut před odjezdem autobusu parkuji na náměstí ve Spáleném Poříčí... neklidně si beru zbytek věcí a jídla, nealko pivo z auta a odcházím na nedalekou stanici.

Rozhodnutý pokud možno nikoho z rodiny neobtěžovat s odvozem nebo s nějakou "podporou":). Je to moje akce, můj koníček... Jsem rozhodnutý se nějak dokopat do cíle, případně poprosit domorodce o vodu,  přejít do úplné chůze. Najednou se cítím naprosto v pohodě. Všechny "strachy" a obavy... starosti z práce, vyšilování kvůli viru... všechno je pryč. Jsem tu jen já a trasa v telefonu a v mých hodinkách:). ..[Takže to zase taková úplná volnost nebyla:)].

Už v autobusu to začalo. Koupě lístku do Teslín, vyvolává úsměv na tváři řidiče... "Co tam? Tam chcípl pes!" ... Jeden ze tří zbývajících pasažérů se přidává se slovy.. ba ne, znal jsem tam jednu lufťačku :)... a výrazně se odmlčel:). Nahrávku ihned využívám... Přesně kvůli tomu tam jedu. Ten výron energie a volnosti.. Ať už s "lufťačkou" nebo bez..:)...

V nadšení začínám běh špatným směrem, ale po chvíli už jsem na trase a navzdory ranním telefonům z práce si užívám neskutečné pocity. Blížím se k Padrťským rybníkům... sice po civilní zpevněné cestě, ale ráz krajiny a naprostá opuštěnost, liduprázno... zažívám skvělé pocity. Samota je po chvíli přerušena setkáním s lesními dělníky, stromy pokácené na všechny strany a těžkou technikou zasekané cesty... vody až po kolena... no paráda.:)

Začínám si zvykat, že nikde nikdo, v tom přeběhne v mé blízkosti větší skupinka divokých prasat, pak druhá ... Po pravdě trochu mě to rozhodilo i kvůli tomu, že každou chvíli vidím podle cest posed... a i když mám z divokých prasat respekt, ještě větší ho mám z "divokých" hajných:). Kdo z nich by tady čekal nějaké běžce, že? To bude nějaké větší prase...:)

Stačí jeden dva vzdálenější výstřely a říkám si, jestli moje červená běžecká bunda, na zádech krytá černým báglem, je dostatečně odlišná od "kabátu" běžného divokého prasete..:). Ale svítí slunce a ten pocit volnosti nad vším jasně vítězí. Pravda, zvedá se silný vítr, v lese praskání stromů a popadané kmeny přes cestu nejen komplikují navigaci, ale i zvyšují moji opatrnost. Vzpomínám si na "rady" organizátorů Ledopádů, kteří upozorňovali, ať na nás nespadne nějaký ten strom:)... Tak jsem dával větší pozor...
Krásná zákoutí, kamenité pole u Kazatelny mě trochu svedly z cesty, ale to malé bloudění, ten úkrok stranou stál za to. Nikde nikdo, seběh z kopce po cestách, které nebyly úplně v plánu, mě naplnil adrenalinem a štěstím... po cca 200 m jsem se napojil na původní trasu...

Vítr na pláních a na pastvinách byl tak silný, že k Obecnici se nedalo skoro běžet. I když to bylo s kopce, při běhu mě to odfukovalo zpátky a to nejsem zase žádná sušinka:). Asi bych to zatočil hned do lesa, ale potřeboval jsem se zastavit na první "kontrole" v místním COOPu si koupit něco k pití, a třeba i k jídlu. Ukazuje se slabá stránka virového období, nákupní panika... Nákup trvá déle než bych chtěl a zatímco se snažím zprovoznit igelitový pytlík, abych si vzal jeden rohlík, předbíhá mě jedna místní babka a zkušeným pohybem (jako smrt) bere všechno. Ptám se nesměle, jestli bych si jeden rohlík nemohl vzít.. a ona trumfuje, ze je potřebuje všechny, ať si vezmu něco jiného... Tak jsem si vzal pivo:)... Aspoň vidíte, jak je těžké nebýt alkoholikem...:)

Asi navigačně nejzajímavější část byla kousek od Ťoku [tedy některé sekce ve vojenském prostoru silně připomínaly Spartan Race... brodil jsem se vodou a bahnem... na některých cestách by se dalo i plavat:)]. Zrovna na mojí navigaci v hodinkach mi došel limitovaný počet bodů a tak jsem neviděl, doleva/doprava... takova malá paseka plná vody.. z ní asi čtyři "jezírka", zárodky budoucích cestiček.. navigace skáče... a kolem ty povzbudivé cedule, nepohybujte se mimo hlavní cesty, nebezpečí života, prostor není pyrotechnicky sanován, apod. ... Tak jsem si zařval svoje pozitivní doprd*le, doprd*le ... [ze skautského pohledu dva koně v háji, ale po cestě jsem na farmách jich pár viděl, takže jsem na pozitivní straně:)...]. Ulevilo se mi. Hned druhé jezírko se po pár desítkách metrů ukazuje být ta správná cesta a tak zase popoběhnu...

Po cestě se různě pomocí SMS informujeme s Karlem o očekávaném času kontaktu... Domluvena hospoda Na Beránku ve Strašicích. Upřímně říkám, že pátou hodinu nestíhám, ale že pro 17:30 udělám, co půjde, respektive, co (mi to) poběží... Nakonec jsem v hospodě ve 25, akorát stačím objednat piva, seznámit se s místními... Navrhuji, že si sednu dozadu, abych jim jako cizinec nezpůsobil virový šok:), ale hned jsem pozván k jejich stolu, hned se vítáme... Fakt, že jsem deset let měl chalupu v nedalekých Cheznovicích se ukazuje být silná výhoda. Tady zůstat o chvíli déle, tak jsem na plech:)... Bereme čelovky, nabíjím hodinky a vyrážíme z hospody.

Jak moc to bylo moudré rozhodnutí se ukazuje hned v Kamenném újezdě, kam jsme dorazili těsně před zavíračkou, ve 3/4 na osm. Paní výčepní snadno přesvědčujeme, že za 15 minut... kdyby na to přišlo..., dokážeme vypít i tři piva..:).. [aspoň já dvě ano:)].. a skutečně, i s její rozvážnou obsluhou a nákupem extra džusu .. odcházíme tři minuty před osmou.

Karel se naštěstí domluvil s bráchou, že se u něj (v Měšno) pozdě večer zastavíme na čaj... takže drobné bloudění v lese, přelézání stromů už nevede k žádnému závodnímu překážkovému spurtu. Karlovi se omlouvám, že zatím nehodlám opravdu závodit, že zase popoběhnu víc, až k tomu budou podmínky... začínám mít silný chrapot a strach, že v dalším týdnu při mých on-line konzultacích budu tak akorát chrčet, ale půlnoční čaj v Měšnu stál za to. Ještě si užíváme pohled na měsíc, buddhistický stánek a před 2 hodinou jsme na náměstí ve Spáleném Poříčí, trochu se snažím převléci, vypít nealko pivo a red bull... a vyrazím... Doma parkuji, uklidňuji Deri, která mě vítá, jako bych se vracel z válečné výpravy, přitom to byl jen vojenský prostor:)... Lezu do horké vany ve 3.14.. ve dni i v hodině pí jsem doma...

V neděli už s Deri a B. vyklusávám v údolí... sice postupně, ale M. jsem slíbil, že v tréninku:)... a sliby se mají plnit nejen o Vánocích..:). Doba je ustrašená, zmatená... a je třeba si dělat radost!

Všemu zdar! Našemu boji, osamělému běhu a ultra.. zvlášť!
Bylo to epické, až epidemiologické! Díky Karle za doprovod a skvělou trať!
12:)
PS. Zbytek fotek je na rajčeti zde...

YOLO [nebo FOMO:)?] -- Nikdy to nevzdávej, aneb jak jsem se začal posunovat:)

Moje aténská mise [dalo by se říci i blamáž, ale nebudu se zbytečně mlátit klackem:)] ... měla ještě jednu dohru. Probíral jsem svoje kroky a plány s trenérkou M. a ta mi jasně vysvětlila, že "to" nedělám dobře:). Navíc se ve firmě od MM prý dozvěděla, že spolu plánujeme jít Ledopády...a že jsem jí to snad ani nechtěl říci??:)... No na férovku jsem se bál, že by z toho moc nadšená nebyla, že? ... A měl jsem pravdu!:)

Chudák M., mít takových klientů víc, tak je zralá na psychiatrickou péči. V záchvatu pravdomluvnosti jsem jí prozradil, že jsem si představoval "v přípravě" -- tedy teď po Ledopádech, když už jsme si odsouhlasili:) -- si dát .. na pohodu:) ... dvě stovky. No dobře, jedna je 135+ a druhá ~120, ale jak říká Olaf, pořád to jsou stovky:). Jak "Karlovo" 135 Brdskými hvozdy, tak inovovaná Brdská stezka 120 jsou v podstatě za rohem a neběžet je by byla velká škoda... Vedou krásnou přírodou Brd, pravda všechno je tak asi měsíc od sebe...

Ale co, žijeme jen jednou.. a co kdyby to zítra nevyšlo, že? Tím jsem správně česky vyjádřil dvě populární anglické zkratky, YOLO [You Live Only Once .. žiješ jen jednou] a FOMO [Fear Of Missing Out... strach, že něco minu, nestihnu...]..

Nicméně z M. litanií jsem správně pochopil, že stovka není desítka [že kočka není pes, že včera není dnes, že beebop není swing a louka není les...], .... prostě, že stovka na pohodu:).. uprostřed tréninku ... je obrat, který i z mých úst zní jako šílený anachronismus.:).

Ukázala mi krásné grafy, jak by můj trénink měl vypadat, abych se někam "posunul"... Těžko to říci takhle napřímo, ale ve věku 56+ je každému soudnému člověku jasné, že se posunuje akorát tak směrem do rakve:)...

Ovšem opravdu mě potěšilo, že ona vidí ten můj prostor pro zlepšení. Proto jsem jí slíbil, [Slibem nezarmoutíš, že?:)]... že ty stovky vynechám a že se budu zodpovědně připravovat a "posunovat":). A v rámci možností jsem pilně plnil trenýrkový plán.

Její vysvětlení, že je potřeba to moje tělo trochu víc vyšokovat, jsem si vysvětlil po svém:) a začal znova praktikovat IF [Intermittent Fasting, aneb přerušovaný půst]. Moje hladové běhy mně pomohly k první Rondě, moje tělo zvyklé fungovat bez jídla i na dlouhých ultra mi dává šanci dokončit i když žaludek není schopen nic udržet:) a u mě snad i regeneruje rychleji...:) ... tak jsem se k tomu zase vrátil! Že by to Lubošovo heslo "důvěřuj svému sádlu!", nebo parafráze Běžícího Stína, že "role jídla se na ultra zbytečně přeceňuje":) měly nějakou obecnou platnost?

Pavel Z. na časomíře a na stanicích

Nevím, určitě si k IF něco napíšu později, po skoro dvou měsících praktikování cca 7-8 kg sádla pryč:) a cítím sílu, ale s hodnocením bych počkal ještě aspoň měsíc... Ale stejně jsem otevřel znovu Pandořinu skříňku ... Lhát se nemá, protože kdo lže ten krade a kdo krade, ten by mohl i zabít:)!.
Proto jsem řekl M. ..., že bych ... jednu stovku... tedy tu Brdskými hvozdy... opravdu na "pohodu":)... z tréninku... lehce běžel.:)...
Připadal jsem si jako Koudelka v Jáchyme hoď ho do stroje... A to jsem ještě nevěděl, že ta druhá byla zrušena, takže jsem vypadal, že se v úsilí o svém posunování vlastně obětuji:).

Karel, jeden z organizátorů letos poběží...

Karel B., organizátor a člen našeho klubu iTB mě ujistil, že je brdské hvozdy jsou běhatelné, je to podle něj příjemné proběhnutí a že hned po absolvování závodu můžu pokračovat v tréninku podle plánu... je to rozený provokatér!:)

A tak mě za týden čeká samostatná mise brdskými lesy. Jak už nemám svoji navigaci, tak si musím dát trasu do hodinek i do mobilu... vzít dvě power banky... Ale už teď se těším jako babka na důchod. Karel vyhrožuje, že je to letos (zase) naposled... a tak musím, co kdyby to příště nevyšlo!!

V mezičase při běhání v údolí pro jistotu důkladně monitoruji svůj zdravotní stav...[Podle pokynů: močím a sbíhají se mravenci? ... cukrovka, močím na boty?... prostata, bolí mě u toho zápěstí? .. artróza, klepou si mi víc ruce?... Parkinson, zapomenu natáhnout kalhoty?... Alzheimer]... a zjišťuji, že zatím je to dobrý!

Našim blízkým a trenérům zdar! Nemají to lehké v těch neustálých změnách, že?:)
Ale ultra je ultra, protože i když člověk není reprezentant, tak může mít pocit správného boje.
A o to (mi) jde!
12:)
PS. Fotky jsem si vypůjčil z webu brdských hvozdů, snad mi odpustí:)