Někde jsem četl, že fáze (marného) boje starších mužů jsou podobné popsaným fázím smutku, přes popírání, hněv, smlouvání, depresi až ke smíření se s daným stavem. Určitě to zálezí na naturelu dotyčného, u sebe spíš vnímám, že mi při těch "bojích" všechno výrazně déle trvá, a překážky jsou nějak vyšší, širší a hlubší. :). Velká výhoda v mém pobíhání je v tom, že jsem nikdy nebyl dobrý sportovec-závoďák, takže smiření s tím, že běhám "tužku" je tu od samého začátku a to je myslím velká výhoda. Ne, že by mě nebavilo vyhrávat, ale bylo od prvopočátku jasné, že sportovní rozměr ultra je u mě spís mentálního charakteru. A duševní boj, stejně jako duševní krása:) ... není vidět.
Dlouho jsem si nic nepsal na blog, snažil jsem si všechno urovnat, udělat si vnitřní inventuru, jak se teď hezky říká, že? Určitě ještě mám nějaké sny v ultra, které se ovšem s věkem a zhoršujícím se viděním přesunují z kategorie snů do kategorie sci-fi. Ale nechávám je tam, spoustu věcí jsem si splnil, grandslam mě bude těšit dokud mi Alzheimer úplně nezatemní mozek. Ale stejně, jako existuje grandslam v ultra, tak existuje grandslam v mé profesi, do něhož se počítají tři publikace v top finančních časopisech (Journal of Finance, Journal of Financial Economics a Review of Financial Studies), podle "pravidel" se ty tři publikace mohou různě rozprostřít. Většinou lidé dosahují této mety uprostřed svojí kariéry, ne na konci, jako rozlučku. Takže si stejně veřejně přiznávám útok na finanční granslam, ve věku 60+.
Jenom dodám, že to neznamená, že bych se přestal snažit běhat a myslet na scifi, jen si sám přiznávám, že působení v Brně mi hodně zamíchalo běžeckými kartami a omezilo jakýkoliv silnější trénink. Proto moje pobíhání na Kladně bude mít opravdu společenský rozměr a snad mi pomůže nastartovat přípravu na podzim.
Stejně jako ve fázi smíření se vracím do svých začátků, snažím se vytáhnout L. ven, běžím si často jen tak, bavím se s domorodci, dostávám dobré rady:) do svého života i běhu. Jedna z dobrých rad, která zazněla, že bych si měl zase najít kamarády. Pravda je, že většina lidí, co jsem znal, buď přestala běhat (nebo se výkonostně posunula o parník jinam), nebo jsme se vzdálili a stali se mimoběžnými. Takže mi nezbyde než odhodit vrozenou plachost:), zajít na srazy místních běžeckých skupin a seznamovat se.
Ovšem nejlepší a nejmilejší rada, kterou jsem před Kladnem dostal, byla od mojí slepé "kámošky" z údolí. Jak jí občas povídám o svých pádech, tak mi dala dobrou radu - "Nebojte se přiznat, že nevidíte, vemte si i v noci na okruhu čelovku! Já taky když jdu do města si beru bílou hůl!". Skvělá rada, proto si beru čelovku a na Kladně tím "pádem":) věřím, že budu až do konce. Osamělé úsilí, v noci se snad pobavím s nějakými spoluběžci, co nebudou tak rychlí, nebo budou mít chodecké přestávky a užiju si "společenský" rozměr běhu.
Moje heslo do Kladna? Díky za každý kilometr, díky za ultra!
Všemu zdar! Grandslamům, sci-fi a ultra zvlášť!
12:)
