pátek 10. května 2024

Každý má plán... tedy aspoň do té doby než dostane pěstí do zubů, aneb DNF na Balatonu se skvělým plánem:)

Tak nějak to říkal trenér Mika Tysona... Nebo... Je to tak jak to je -- nechvalme dne před večerem, nehoda není náhoda, mladí ležáci, staří žebráci... utopenému déšť nevadí...a máš-li škodu, o posměch se nestarej...:)

Asi tak by to za mě nejlépe shrnula "teta Kateřina" ze Saturnina svými cílenými pořekadly a úslovími... Ale abych nikoho nijak nenapínal, hezky mě ten maďarský rybník vykudlal, i když to vypadalo tak dobře...a měl jsem tak dobrý plán a ještě lepší support a dostatek piva!

Proti loňsku se mi podařilo získat kvalitní support, jel se mnou Advid a můj syn Honza, měli jsme i složenou kolobku v autě na noční část, nacvičené jídlo, v přípravě jsem běhal v extra triku a zimní bundě... no samá pozitiva a sociální jistoty. Při balení se mi snažila dostat do báglů i Derina..

Přijeli jsme úplně optimálně odpoledne akorát tak 1.5 hodiny před začátkem registrací, příprava, večeře... samozřejmě prudší změny počasí, poklesy tlaky, přeháňky, a slunce s duhou trochu doslova pochroumaly moji rovnováhu, ale nic, co bych neznal a co by mělo mít nějaký negativní vliv na předčasný konec. Pravda, po ránu jsem se na trati trochu motal a bolela mě prvních pár hodin hlava... ale se supportem jsem byl domluven se potkat na 40km, takže do té doby se to usadilo. 

Naopak mělo to povzbudivý účinek, připomnělo mi to situaci na startu Leadville ve 2019, kdy mi ještě začala téct z nosu krev. Takže jsem to bral jako dobré znamení a běžel si přesně podle svých optimálních mezičasů. I když mě občas zastihla lokální průtrž, nebo přeprška a cyklostezky se někde měnily v kaluže s vody po kotníky... všechno šlo super.

Spolupráce se supportem skvělá, jídlo i pití mi šlo, běželo se mi dobře, plán byl prvních (kopcovitějších) :) 100 km zvládnout do tmy a měl jsem je o půl osmé... prostě fakt super. Z loňska jsem se bál křečí, tak jsem se vrátil po mnoha letech k používání kompresních návleků. Sice jsem je několikrát vyzkoušel na trase 30+km, ale... tady se ukázaly asi být jeden ze spouštěčů mých problémů. Ještě do 110km vše šlo dobře, ale potom se mi prudce zhoršila mobilita nohou, zejména mojí pravé odrazové nohy, najednou jsem ji nedokázal ohnout, střídal jsem chůzi a pomalý běh, pak jen chůzi a pak jsem už jen pajdal.

Když mi začaly problémy, měl jsem skoro 2.5 hodiny náskok na limity -- byl jsem v klidu a věřil, že jako hodně problémů a krizí na ultra, také tohle se také nějak rozhýbe. Nechtěl jsem si brát růžový prášek, nikdy to na závodě nedělám... Ale nakonec jsem u 132 km ještě s víc jak hodinovou rezervou na  limit nakonec skončil, ptotože ta bolest byla už skoro silnější než já. 

Při sundávání kompresních návleků jsem zjistil, že jsem si buď pravou nohu navlékl špatně, nebo že je o hodně silnější než bylapřed lety. Kolem kotníku jsem měl hlubokou rýhu-zářez a následně se mi noha proporcionálně zvětšila, zčervenala a začala pálit (bolela už před tím). No bylo to moudré skončit, v tu chvíli jsem se na ni nemohl ani postavit. Představa, že v pondělí ráno v pět "spěchám" na ranní vlak do Brna, kde musím normálně fungovat mi připadala jako sci-fi. Ale přijel jsem domů, tradiční studený odchov léčí..:)... a hned jsem musel jít venčit Deri, už jen ty dvě procházky samy o sobě byly jako návštěva nějakého sado-maso salónu, naštěstí bez nějaké cizí ženštiny a "zadarmo". Pak jsem uviděl seznam prací kolem domu dlouhý jak Lovosice, k tomu jsme ve středu po 13 letech dostavěného domku začali malovat... To by vyléčilo i mrtvolu.

Zatímco pracuji na PC a různě "odbíhám" -- tu opravit prasklou vodu na zahradě, vyměnit zahradní kohouty, tu opravit a vyzdít topeniště grilu a udírnu... posunovat nábytek v domě... tak přemýšlím, do jaké míry mi v noze dřímal nějaký zánět a já si to jen přiživil/urychlil tím kompresním stažením... do jaké míry je to dané tím, že jsem měl nejdelší běhy v tréninku jen mezi 30-40km a že nebyl čas a situace na fakultě je taková čekací... jako čekání na Godota... já čekám na eurovolby, které mi všechno zase dají do jasných kolejí, tak jako tak:).

Takže masíruji nohu, kotník a šlachy na pravé noze (do bolesti, jako správná emmo dívka), noha splaskává, bolest ustává a mizí a já se těším, že snad zítra navečer, až bude první patro v domečku vymalované... se vykopu ven, protože pomalý běh léčí všechno... 

 Sice v červnu mám nějaké konferenční povinnosti, ale Kladno je za víc jak dva měsíce... bude čas se dát do pořádku, protože dokud se běhá, ještě se neumřelo:).

Ještě jednou velké díky supportu za skvělý závod, jak to šlo, užíval jsem si to naplno. Doslova radost až na kost! Advidovi díky za vzpomínkové fotky!

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

pondělí 29. dubna 2024

Pánubohu poručeno, aneb pět dní do kontaktu:)

Dlouho jsem si sem nic nepsal, možná je to rozsahem vnitřních a vnějších bojů, možná tím, že si drobně komentuji svoje "výběhy" v deníčku -- možná, že díky práci moje úroveň autocenzury dosáhla čísla 12 z deseti, ale optimisticky věřím, že Eurovolby vše změní ať už dopadnou v tom mém mikrokosmu jakkoliv. Vnitřně jsem se s tím (věřím) srovnal a začínám mít přístup téměř na úrovni zenového mistra:).

Balaton je doslova za rohem, v úterý se vracím večer z Brna, ve středu zabalím a ve čtvrtek ráno valíme autem směr Balaton, odpoledne je registrace, v pátek ráno v 7 je start. Letos mám skvělý support team, jede se mnou syn Honza a kamarád Advid, takže se nebudu mít šanci na co vymlouvat. Připravil jsem jim svůj "promyšlený" rozpis časů mezi hlavními stanicemi, plán A a B plus časové limity na každé občerstvovačce. Nakoupil jsem si pivo, birell, sladke vody-juice, ovocné přesnídávky, které mi zatím pomáhaly... ve středu to všechno narvu do auta. Děj se vůle boží.

Ale je nutné přiznat, že jsem se letos snažil jít tomu "štěstíčku" co nejvíc naproti. Snažil jsem se co nejvíc poučit z minula, co mě nejvíc likviduje? Support, jidlo/horko a běh v noci. Proto jsem moc rád, že se k Honzovi přidal pomáhat Advid, to by se měla většina mojí podpory dát zvládnout z auta. Problémy s jídlem jsem nacvičoval tak, že jsem buď běžel na hlad a bez vody, nebo zase nacpaný, hned po opulentním obědě a testoval svoje pocity se snahou nezvracet, nikde se nenajíst-pít až u studánky, tak po 23 km. Na běh v noci jsem se vrátil ke dvěma čelovkám, s jednou u pasu. Vidím o "řád" lépe nerovnosti pod nohama, plus pro support jsem identifikovatelný na kilometr. Při oteplení na začátku dubna jsem pořád běhal v zimní bundě s dvěma tričky, snažil se, abych zažil ten pocit horka a skoro mdlob, abych to dokázal rozpoznat a upravit svoje úsilí. Prostě dělal jsem, co šlo, i to co drhlo:).

Z hlediska objemů to podle čísel nebylo úplně ideální, ale ... znáte to. Realita je jiná. Práce, maminka, rodina a opravy kolem domu. Víc běhat už nešlo. Dům a zahradu jsem dokončil před 13 lety, takže teď se objevila spousta věcí k opravě/řešení, od výměny dvojice vstupních dveří, ovládání dveří, strukturované kabeláže, předělávání zahrady, musel jsem porazit a pořezat stromy, nové vysázet, udělat opravy na pergole... Ještě včera jsem brousil a odstraňoval staré nátěry na šesti židlích a velkém stole na pergole, v začínající noci jsem to ještě stihl nalakovat a tím definitivně dal pauzu všemu budovatelskému před závodem.

Teď už primárně (mimo práci v po-út) patří moje mysl jen a jen přípravě na závod. Tím, že mám podporu jsem zodpovědnější, dva další lidi obětují svůj čas, aby mi pomohli, proto já musím udělat maximum, abych dokončil. Oproti loňsku se snažím(e) minimalizovat pravděpodobnost minutí podpory v noci (loni to bylo kritické) - máme GPX souřadnice všech stanic, mám s sebou zásobu immodia (včetně verze rapid)... a hlavně jsem oběma pomahačům vysvětlil zásady komunikace s 12Honzou. Ať už mě uvidí v jakémkoliv stavu, je potřeba hlásit, že se s tím peru dobře (ne jako Legolas, který potlučenému Aragonovi říká - "jdeš pozdě, vypadáš hrozně")... a pokud možno navodit atmosféru pozitivního výhledu. Proto jsem zařadil do povinné přípravy svého supportu klíčovou scénku z filmu Marečku podejte mi pero:

<iframe width="560" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/FQcseICPeD4?si=zX5jJkYNO1gD7aKe" title="YouTube video player" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>

Na otázky jestli si věřím? odpovídám sportovně.. "tak určitě"... jestli to nechci předem zabalit? ... "tak určite... ne". Moje nejmilejší manželka mě překvapila dotazem, kolik jsem toho naběhal v přípravě v terénu? No to je takový překladatelský oříšek... Na jedné straně 0, protože jsem běhal po asfaltkách a zpevněných cestách, na druhé straně skoro 100%, protože jsem to skoro celé běžel v terénu závodu, a s nebývalým podílem vodních ploch kolem - dva rybníky, Dalejský potok, Vltava a Berounka (a zpět). V posledních dnech i s nácvikem dýchání v oblacích létajícího proteinu. Takže příprava optimální. Navíc, znám lidi, co se úspěšně připravili v minulosti na velké závody pobíháním po Letné a Vinohradech... Není na co se vymlouvat. 

Jsem "skvěle" připraven (po socialisticku dodávám.. v rámci možností):).

Držte mi palce! 

Bylo by dobré mít první 100 než padne soumrak, abych měl trochu náskok na limity, po půlnoci bude 4.května a jako velký příznivce Star Wars si budu moci opakovat "Ať tě provází síla! (May the force be with you!)"

12:)

pondělí 26. února 2024

Rány, šoky, kuří oka... vše vyléčí (kolaloka), aneb život v ultra:)

Kdysi mě k dlouhým běhům a posunu do "nekonfortní zóny" přesvědčila slova Běžícího Stína, který mi vysvětloval, jak je to skvělý, když si člověk po závodě, ještě celý bolavý, přehrává v hlavě a na mapě, kde všude byl, co během těch x hodin prodělal/prožil/překonal/viděl a že mu to dává sílu do "běžných" dní. U mě to platí na 112 procent.

10.-18.2 jsem měl služební cestu do USA, která sama o sobě začínala ve velkém stylu. Přiletěl jsem v sobotu večer místního času, abych se trochu srovnal, byl jsem vzhůru skoro do půlnoci, brzo ráno vstal, půjčil si auto a přejel do Arkansasu, cca 5 hodin čisté jízdy, těsně před ohlašovanou silnou sněhovou bouří. Silné sněžení nakonec Fayetteville minulo, všechno fungovalo, měl jsem přednášku (a byl za drsňáka) a odpoledne jsem v silném děšti, soumraku a nakonec i ve tmě absolvoval cestu změt do Tennessee. Samozřejmě, v takové chvíli starší muž i když duší ultra, v podstatě netuší, co je za den (orientuje se pomocí hodinek a slunce na obloze) a připomíná si platnost filmových hlášek, "pokud je úterý, musíme být v Belgii, (u m2 tedy v Memphisu)". 

V pondělí večer jsem ještě do úterý vmáčkl krátký běh se spoluautorem v nedalekém parku (jsme v USA, takze 20 min autem) a ve středu a čtvrtek jsem přes oběd vyrazil k blízkému jezeru (ano, 20 minut autem), abych si trochu zaběhal a setřasl všechny stresy, v pátek závěrečná přednáška, v sobotu letadlo zpět. Přílet v neděli odpoledne a v pondělí ve 4 ráno už jsem vstával a spěchal na ranní Vindobonu do Brna.

Samozřejmě v takové konstelaci je těžké něco naběhat a natrénovat, když se všechno kolem různě mění, moji šéfové mi mění schůzky a práci... Třeba zařadit nějaký delší běh, je takový logistický oříšek. Například Pavel F. měl v sobotu narozeninový běh, skoro 60 km, těšil jsem se, že spojím dlouhý běh a společenský rozměr, ale posunutá výměna venkovních dveří mi do toho hodila vidle, takže nakonec jsem byl moc rád za 34km druhý den. 

Neříkám to proto, abych si stěžoval, nebo se vytahoval... připomínám si to, abych po čase, až všechny zmatky překryje milostivá mlha zapomnění... abych si mohl říci. Všude je něco -- je to tak, jak to je... a překonání podobných "protivenství" se vždy (jak pevně věřím) přetaví v něco pozitivního, v sílu a radost.

Například moje cesta za oceán -- samozřejmě osm dní, s přeletem, přejezdem do Arkansasu, s nabitým rozvrhem -- se dá vnímat jako výstřednost, ale ještě jsem stačil i maličko běhat a každý kilometr v podobném rozpoložení mám tendenci počítat minimálně dvakrát. Co víc, podařilo se mi dovolat Stínovi a tak moje zářijové dobrodružství v Arizoně bude mít silný společenský rozměr. Naplánovali jsme moji cestu před závodem do Los Alamos, road trip do Arizony společně s Nikou. A co víc, že poběžíme závod jako dvojka... Už jenom kvůli návratu k naší dvojce Los a Lamos (kdo je kdo, je myslím jasné) by stálo za řádově větší útrapy!

Teď ještě se co nejlépe připravit, zvládnout moje pracovní ultra v Brně, vymyslet strategii a logistiku na Balaton (nejaky dobrý tracking, aby mě syn neztratil)... a prostě se z těch zmatků kolem (ani ze sebe) nepo...tento:). Opakuji si silnou mantru: " klid je buď ve mně, nebo jej tězko budu hledat".

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra (v nás) zvlášť!

12:)   

pondělí 29. ledna 2024

Cesty k blogu, ven a zpět... jsou nevyzpytatelné, aneb jsem zase (umírněně) zpátky:)

Řada věcí se děje nějak dokola, v různých modifikacích. Už kdysi dávno, před víc jak 10-ti lety v práci vadilo a musel jsem řešit, že se moje univerzitní adresy díky strýčkovi Googovi spojily s mým blogem a lidé místo, aby potěšili oko pohledem na moje výzkumy a výpočty, tak se dostali na moje dřysty a zážitky z běhání. Na základě všech těch poznámek jsem zavřel blog, nechal svoje zápisky pro hrstku kamarádů a registrovaných... Jenže asi po měsíci jsem zapomněl při update nastavení sledovatelnosti blogu vypnout... a už jsem zase zůstal na netu.

Podobně letos na podzim jsem si říkal, bylo ti 60, koho zajímají nějaké tvoje zápisky, navíc změnil jsem zaměstnání, a začal čelit podobným problémům jako kdysi, tedy s tím, že se musím hlídat a i zápasit s některými svými "ovečkami"... Tak jsem si řekl, holt je čas už si nic nepsat na net. Zase si zavedu papírový deníček:) a budu si psát svoje příhody, zážitky, boje a výzvy (česky průšvihy) tam. A také se tak stalo. Poslední zápisek na blogu byl ze začátku listopadu. Podobně jako před lety, i teď mi pomohla náhoda. Při cestách do Brna jsem někde ztratil svůj deníček.

Zrovna uprostřed různých bojů, transformací a záchranných prací na mém novém působišti jsem proto situaci přehodnotil. Jasné, asi se zase chvíli budu hlídat s popisem a zachycením svých, často bizardních a sitkomových, zážitků ... ale jak se znám, nevydrží mi to dlouho. Navíc, upřímně -- sem zabloudí jen známí, znovu si opakuji svoji mantru, koho zajímají poznámky nějakého důchodce čekatele... a jsem v klidu:).

Co se stalo za ty dva měsíce? Běhám? Snažím se, co to jde. Moje nejmilejší manželka byla (tedy ještě je) průběžně nemocná s různými virózami, i já jsem teď deset dní neběhal, ale postupně se vracím zpátky. Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale samotného mě dostává ta moje úpornost, to úsilí, které věnuju tomu, abych si běhání udržel. Každý to jistě zná, pokud není člověk sám, má práci, silné profesní povinnosti, rodinu... tak ví:). Moc se mi líbila úvaha Běžícího stína, že nejlepší příprava na ultra je rodina, práce a zmatky. V tom případě jsem na velmi dobré cestě:), protože když si myslím, že zmatky jsou překonány a vše je pod kontrolou, tak se stoprocentně něco vyvrbí a totálně zatřese s mými plány.:) Jjo, člověka to potom silně utuží, aspoň já v to věřím..

Říkal jsem si, že Brno, jako pevná výspa skvělých ultras, mi pomůže motivačně v přípravě, ale zatím to mělo na mě stejné devastační účinky jako záření z Kryptonu na Supermana. Brzký ranní vlak tam večerní zpět, případně přespání na univerzitě v (pod)zimních měsících mému běhání moc nepřálo, ale ... snažil jsem se. Před koncem roku se běžel 11.ročník POPu (Partyzánského oběhu Prahy) a poprvé jsem se přestal starat o závěr běžecké skupiny a běžel s těmi vpředu. Potěšilo mě, že to ve finále bylo i jednodušší a méně zničující, než kdybych běžel pomaleji, čekal a případně víc posedával v restauračním zařízení. Naladilo mě to...

Pod vlivem pozitivní nálady jsem se znova přihlásil na oběh Balatonu, rozhodnutý to dokončit i mimo časové limity, díky kamarádům (díky Jarko!) jsem stihl registraci do Kladna, v červnu si zkusím dát kratší věc na Ostrovech. Na hezkou vnitřní trasu přes Lake district jsem se moudře/zbaběle (nehodící se škrtněte) zaregistroval nikoliv jako běžec (kde to opravdu tak myslí), ale jako jogger, což mi dá pár hodin extra na limitech. Navíc je to měsíc po Balatonu. V červenci Kladno a v září? V září se chci vrátit na 100 mil do Ameriky. Arizona volá, uvidíme se se Stínem a s Veronikou... a já mám aspoň důvod se hodně bát a pilně trénovat potom i v terénu.

Celkem se dá říci, že mám pozitivní zprávy. Sice se mi zhoršily oči, ale zase teď s brýlemi, co jsem měl do dálky vidím skvěle na běhání a pod nohy. Balaton i Arizona mě správně děsí (motivují), jsou to těžké závody, každý jiným způsobem. Zkouším co jde, přihlásil jsem se zase pod ochranná křídla Míši M., která moje plány lakonicky komentovala: "Musím přiznat, že umíš překvapovat. Tvůj plán je naprosto šílený ... zda reálný, nevím. S přihlednutím k Tvé víře a schopnosti slušně regenerovat a k tomu, že se Ti již jednou podobná záležitost podařila, snad :-). Každopádně, chtělo by to opravdu kvalitní přípravu. Aby to dala nejen hlava, ale i tělo :-). "

Protože maminky a trenérky mají vždycky pravdu, rozhodl jsem se poctivě držet nejen suchý únor, ale i suchý leden... Jak víc můžu vyjádřit svoje odhodlání?  Začal jsem cvičit s vlastní vahou, i když se mi občas zdá, že to není moc cvičení, ale spíš takové zmítání se na zemi, ještě dobře, že mě při tom nikdo nevidí, mohli by si myslet, že mám nějaký záchvat a zachraňovat mě. Věřím, že příští týden už začnu běhat podle "trenýrkového" plánu od Míši a že -- byť mě čeká služebka do Ameriky a další šoky v Brně -- se mi to podaří skloubit a přetavit v sílu a odhodlání.

Všemu zdar! Našemu úsilí, zdar... ultra.. zvlášť!

12:)