Skautský výlet - Tomáš, já a Němec, aneb dětskou trasou pražské stovky:)

Ještě z Floridy jsem nabízel svoji registraci na P100 na FB naší skupinky, ale naštěstí bezúspěšně. Protože jsem v Americe musel také fungovat i v českém režimu, byl jsem posunutý v čase hůř než bych čekal (tomu se říká stáří, Honzo!), při pohledu do kalendáře jsem zjistil, že Olaf letos také umožnil zkrácenou trasu P100 v délce 65 km, na které je přihlášený Malý medvěd -- skvělý kamarád, ultrák a vynikající navigátor. Poprosil jsem proto ještě před odletem Olafa, aby mě přehodil na kratší variantu, do skupiny s Tomášem... 

Jako každý ultra hobby běžec jsem trochu magor, ale šťastný magor, řekl bych. Ve čtvrtek navečer jsem se po 20 hodinách na cestě a stejném počtu hodin s nasazeným respirátorem vypotácel z letadla. Kolena jsem měl otlučená, levé od jídelního vozíku, pravé od souseda. Je sice pravda, že jsem minulý týden běžel v bažinách na Floridě, že jsem nevyspalý, unavený, časový posun (jatlag) na mě sedí jako deka... Ale znova jsem se dostal na svoji vlnu pocitů, že ultra není jenom běh, že je to i životní styl a postoj:) a byl jsem za to ochoten i "trochu" trpět:). 

Můj pes, fenka Deri, při odemykání branky zase předvedla svoji mistrovskou etudu, "voják se vrací z války domů!", štěkala, knučela, skákala... a nechtěla se ode mě vzdálit ani na krok. Kam jsem se hnul, chodila za mnou... no jako pejsek:). Nebylo to jednoduché jí uklidňovat a lhát, že v sobotu budu pryč jen chvíli:), snažil jsem se proto rychle a nenápadně naházet věci na hromádky. V pátek jsem udělal ty nejnutnější věci do práce, poděkoval svojí skvělé D., že se v sobotu ještě postará o Derinu... a šel večer spát. Tedy usnul jsem až kolem 2 hodiny ráno, jak říkám, časový posun ... a vstávat bylo potřeba už kolem čtvrté, autobus ze Smíchova jel v 5:55. 

Pochválil jsem se, jak jsem vše zvládl, jak jsem si hned po závodě na Floridě vypral a vysušil boty, jak se mi to bude hodit. Pravda -- boty jsem si nepral a nesušil primárně kvůli Pražské stovce, ale aby mě pustili vůbec do letadla. Mám pořád v živé paměti situaci, když jsem po oběhu Londýna na letišti byl vyzván abych sundal boty. LOL. Tak tomu jsem teď vypráním bot ještě v Americe předešel a jak se to hodilo! Pro jistotu jsem se ještě jednou pochválil, jak jsem organizován, skoro jako pionýr, vždy připraven, že jsem si i v těch zmatcích stačil nachystat všechno do závodu. Přísloví jsou moudrá a pravdivá -- druhý den jsem se mohl přesvědčit o platnosti rčení "Nechval dne před večerem":). 

S Tomášem jsme mohli při závodě vzpomenout na tradiční skautské výlety, kdy za každého koně získáváte plus bod a za sprosté slovo bod ztrácíte. Je zajímavé, že T. má vždy koní nejvíc, ale přitom nemluví vůbec sprostě! T. mi nečekaně složil velkou poklonu. Vždy, když spolu běžíme v terénu, si bere silniční boty:). Je to proto, aby vyrovnal můj handicap, kdy nevidím dobře, zakopávám a z kopce sbíhám o hodně pomaleji. Tentokrát měl ale trailové boty! Aspoň mě to nutilo se trochu víc snažit (tedy dokud bylo denní světlo), jednou jsem se při pádu přes překážku málem napíchl na ulámané pahýly větví, nezávodil jsem, ale snažil jsem se, ne že ne.

 

Počasí bylo naprosto neskutečné. Na startu jsme si u brány JZD poskočili stejně jako Otík ve Vesničce střediskové a potom si užívali panoramata a výhledy jako z kýčovitých pohlednic. Moje nadšení i snad ten "Němec" ve mně způsobily, že jsem na první stanici někde ztratil rukavici, potom v první hospodě jsem málem nechal hůlky, aby se za soumraku ukázalo, že jsem čelovky zapomněl doma! :). Tomáš jako správný skaut naštěstí také nosí dvě, hned mi jednu půjčil a za mihotavého světla (nevidím dobře) jsme  poskakovali do cíle -- musel jsem ho hodně zdržovat, protože jsem opravdu neviděl na cestu. 

 

V cíli se zdravíme s organizátory, děkuji Olafovi za hezkou trasu a překrásné počasí. Olaf reagoval pohotově, že se moc omlouvá, že se počasí nepovedlo -- P100 by měla mít silné mrazy, náledí, chumelenice, bouřky, vichřice, nebo alespoň krupobití.:) T. popíjel labužnicky pivo z mého "domácího" pivovaru Prokopák, zatímco já se snažil vsugerovat, že (výborný) čaj s medem z várnice je vlastně svařené víno [přiznávám, že bych se měl kontrolovat a tak držím "suchý únor"]... Byť jsem byl zocelen životem na koleji v 80. letech a pravidlem "nikdy nepodceňuj autosugesci před vstupem do menzy", musím přiznat, že mentální konverze čaje na svařené víno se mi ani po šesti hrníčkách nepodařila:).

Bylo to neskutečně krásný -- běžecky, pocitově a lidsky. 

Díky všem, díky Tomášovi, díky běhu, díky bohu!

Našemu úsilí zdar a ultra.. zvlášť!

12:)

Dobří holubi se vracejí, aneb Forgotten Florida, 45 miles -- dětské ultra:)

Říká se, že návraty jsou většinou těžké, ale pokud překonáme počáteční problémy, tak výsledek stojí za to. Byly doby, kdy jsem byl trochu alergický na obrat "já běhám pro radost", protože mi tím bylo nepřímo podsouváno, že já tu radost mít nemůžu, protože se moc snažím.:).

Moto série závodů (Run Bum Run) je "Run for fun and you always win", tedy, když běháte pro radost a zábavu, vždy vyhráváte. Ředitel a tvůrce všech tratí Sean “Run Bum” Blanton jedním dechem dodává, že jeho cílem je dostat lidi ze zpevněných cest na zapomenuté stezky... aby se běžci během závodu několikrát s údivem zastavili a řekli si něco jako "a sakra.." nebo i "tvl" a údivem jim spadla čelist. Motivaci pro svoje závody končí svým osobním vyznáním "We do hard things to make us better people." [Tím, že bojujeme a děláme těžké věci se stáváme lepšími], čemu také osobně věřím. Takže když jsem našel v blízkosti mého dočasného působiště závod "Forgotten Florida", který je součástí série Run Bum, bylo rozhodnuto. Moudře, protože jsem krátce po kovidu a mám tu přeci jen práci, jsem zvolil 45 mílovou trať (ve skutečnosti asi pod 71 km), kterou jsem věřil, že zvládnu sám bez jakékoliv podpory, zázemí, odvozu-dovozu na závod. Prostě jako dřív.

Jak je vidět z trasy závodu na mapě, cesta se proplétá hustým subtropickým pralesem a bažinami. Pořadatelé sice slibovali, že se nikde nevyskutují žádní aligátoři, ani jiná nebezpečná zvířena, ale známe to... slibem nezarmoutíš. Místní mi v mezičase dávali různé užitečné rady a floridská pravidla typu, pokud je někde jezírko větší než kaluž, s velkou pravděpodobností je v něm nebo nablízku aspoň jeden "gator". Dostal jsem varování na útočné, nejedovaté vodní hady. Hlavně dávat pozor na suché klády stromů ve vodě (těch je v rezervaci/pralese mraky), barevné "věci" na zemi a zelenohnědě zkroucené větvičky na vodě. Prý pokud nebudu chodit do křoví, šlapat do vysoké trávy, tak jsem v pohodě.:) Hlavně se nechovat jako -- tady neříkají blondýna, ale studentka z Michiganu na prázdninách, která na tábořištích nechává zbytky jídla, krmí aligátory, připadně si je při tom fotí. Často odjíždí zpátky bez telefonu a kusu ruky.

 

Jsem usedlý, starší otec od rodiny, důchod na dohled, proto jsem velmi opatrný, ale zároveň, jak jsem několikrát přiznal i oportunista. Chtěl jsem si někde v poklidu zaběhat, ale pokud si u toho mohu zahrát na Indiana Jonese nebo krokodýla Dundeeho... proč ne:). V rámci připravy jsem zhlédl příslušné filmy, včetně instruktážní ukázky, ve které James Bond utíká z krokodýlí farmy, kterou mi poslal Oto... v restauraci jsem si objednal smaženého aligátora...:). Bylo to potřeba.

Minule jsem si tady napsal, že mám mapu v hodinkách, protože některé úseky jsou slovy organizátorů "navigačně náročnější", udělal jsem si taháky s poznámkami a stanicemi... a hloupě jsem prohlásil, že si navigačně věřím... Cha, cha... Včera není dnes, kočka není pes... a moje navigační jistota byla rázem v trapu! Tři dny před závodem jsem se dozvěděl, že trasa je jiná, že na prvních 35 mílích je řada výraznějších změn a že je potřeba sledovat značení trailu a pořadatelů. Navíc, nevím proč jsem si myslel, že start je asi hodinu autem od Tampy. Chyba! I v nočním provozu to jsou hodiny dvě:), takže jsem vstával ve dvě hodiny ráno a vyrážel výrazně před třetí, s tím, že nějaký extra čas se bude před startem hodit. Bylo to velmi prozíravé.

Představte si, že jedete podle navigace v google maps, najednou se dostanete na okrajové silnice, nikde nic a dostanete skvělou hlášku, "váš cíl je na levé straně!", ale přitom jste v zemi nikoho. Nikde žádná odbočka, projel jsem kousek tam a zpátky, nic, ale aspoň jsem chytil mobilní signál, zadal jsem adresu tentokrát do Apple maps a hlásí mi to, že cíl je 25 minut daleko! Ještě, že nejsem chabrus na srdce, byla to vyloženě infarktová scéna. Dorazil jsem do vstupu do rezervace doslova na poslední chvíli, zaplatil polatek, zapsal auto na seznam a spěchal k registraci, která se měla uzavírat asi za 4 minuty, za 24 minut byl start. Rychle jsem ještě vystál fronty na toi-toi, nasadil si bagl na záda a zbývaly tři minuty do startu! Aspoň nebyl čas být nervózní, poslechl jsem poslední rady a upozornění na změny tratě a bylo odstartováno. 

Za šera jsem se snažil držet krok s rychlejšími místními 100-kaři, kteří znali nejen trasu, ale přesně i odbočky od ní. Brodění v temných bažinách za úsvitu jsem proto prožíval relativně v klidu, jako prostřední z jedné tříčlenné skupinky. Při rozednění jsem je, jako stařík prostatik, ztratil a moje navigační výhoda byla ta tam:). Musel jsem si dávat opravdu pozor, abych něco nepřeběhl, protože v parku se křížilo několik různých trailů, které byly značené barevnými svislými čarami (blaze) na stromech. bylo potřeba si pamatovat, jestli běžím zrovna po oranžové, modré nebo bílé. U změny značení, nebo v opravdu nepřehledných místech byly od pořadatelů fáborky, budiž jim za to dík a sláva... jinak tam pobíhám ještě teď. 

 

Vzpomínám si, jak jsem se v noci nevěřícně zastavil před jednou mělkou tůňkou, která byla v cestě. Běžec za mnou mě uklidňoval... jen klid, kámo... to je trail!:)... Já jsem mu odpověděl, že ano, že jsem v klidu, jen jsem neviděl nikde žádnou značku -- tu další jsem uviděl až v půlce tůňky. Jeho rady, že je dobré si pamatovat, kdy jsem naposlet viděl značku a kdyžtak se hned vrátit, nemyslet si, že když je přede mnou potok-tůň-bažina, že tam tudy nevede cesta... prostě, že "je tady hodně vodních cest, hodně úseků s vodou po kolena a s blátem do půlky lýtek. Zpomalí to hrozně, ale neběž to. Můžeš se zranit a stojí to hodně sil" ... byly to užitečné rady. Samozřejmě řadu z nich člověk zná, snažil jsem se je vždy dodržovat, navíc já bych v tom marastu a při hledání značek stejně nedokázal pořádne běžet.

 

Ale přesto bylo to dobré si hlavní zásady běhu v neznámém terénu zase připomenout. Naprostou většinu závodu jsem totiž běžel úplně sám, soustředil jsem se, abych zbytečně nezakopl, nezranil se, našel cestu... bylo to úžasné, připadal jsem si jako dobrodruh, zatímco jsem byl -- přeneseně myšleno -- v bezpečí u televize:). Pravda byla, že to na mém intenzivním prožitku nic neubralo -- sledoval jsem všechny větve, kusy dřeva a kůry ve vodě, každé šustnutí kolem mě nutilo se ohlédnout. Nakonec pořadatelé ode mě tradičně chtěli podepsané nejem moje prohlášení, že jsem si za všechno odpovědný, ale i že v případě napadení divokou zvěří si za vsechno můžu sám a s nikým, ani s pořadateli, ani se správou parku se nehodlám soudit. Když jsem za půlkou trati při přebíhání cesty u malého tábořiště uviděl výzvu, abychom si dávali pozor na aligátory, atd. ... ještě jsem zbystřil. Naštěstí chladné počasí v začátku týdne, nedostatek turistů:) určitě zajistilo naprosto bezpečnou trasu závodu.

Při cestě jsem si při jednou zakopnutí a pádu vypnul hodinky a tak jsem úplně netušil, kolik kilometrů či mil už má za sebou, proto jsem byl mile překvapený, když jsem doběhl obloukem na stanici Seminole runch a tam jsem se dozvěděl, že už jen deset mil a jsem v cíli, za osm mil u "přívozu":). Teda -- trať závodu přetínala rychlostní silnice a organizátoři zajistili minivan, který nás, podobně jako čluny na Western States, převážel na druhou stranu. Tam už jsem věděl, že cíl je na dosah, že dobíhám nejen za světla, ale pod devět hodin (8:47) a bude třeba ještě šance dojet za světla na hotel. 

Mělo to sice ještě drobné komplikace, svítila mi rezerva (ráno to bylo fakt na krev) a do Tampy to ve večerní špičce trvalo skoro tři hodiny. Ale jak si neustále opakuji, abych se udržel při smyslech, v soustředění... Ultra končí, až když jsem v doma (v hotelu) ve sprše.:).

Celou dobu jsem si přál, abych se zase dokázal vrátit... vrátit se ke svým epickým běhům, zážitkům... závodům, na které jako partyzán dojedu sám, odběhnu, užiju si všechno na max, sednu do auta a zase se vrátím zpátky na základnu. Moc jsem to potřeboval. Když jsem vylezl z první větší bažiny, vzpomněl jsem si na vyprávění Běžícího Stína o jeho závodě v bažinách v městečku Hell (Peklo), říkal mi o symbolice, když poprvé vylezl z bahna ven, cítil se čistý, jakoby všechno co ho trápilo zůstalo v té bažině. Lépe bych to neřekl, cítil jsem to úplně stejně.

Všemu zdar!

Našim "návratům", úsilí .. a ultra... zvlášť!

12:)

PS. Termín "dětské ultra", tedy "baby ultra run" se tady velmi zalíbil. Štěpán Škorpil by měl jistě radost:).