Jak jsem dětinštěl.. dětské zimní ultra, aneb trasa B, P107:)

Říká se, že muži ke stáru dětinští, vracejí se do dětských let… Ve vyšším věku se prý stáváme  podruhé dítětem. I když se bojím, že jsem ještě nestačil dospět, tak si myslím, že na tom něco určitě bude. Na posledním závodě sezóny na Pražské stovce, jsem jako správný „dětina“ usoudil, že „dětské ultra“, tedy trať B, 107 km mi bude stačit. I tak se budu muset snažit víc než o 106:), sto mílová trať v zimě, při krátkých dnech pro mě znamená dvě dlouhé noci. Navíc start trasy A je o půlnoci, čímž pádem nevidím tu nejvzdálenější (a pro mě tím tu nejatraktivnější) část trati, protože bude tma.. no jako v pytli.

Asi to máme všichni stejné, ale konkrétně já mám před koncem roku v práci pocit, jakoby to měl být konec světa. Všichni chtějí všechno pokud možno hned, nebo nejdéle do následujícího dne. U mě je to ještě umocněné tím, že kolegové průběžně sledují moje ultra registrace a před každým mým závodem vyžadují, abych téměř všechno rozdělané dokončil. Asi je to tím mým „stářím“.. nevěří, že přežiju ve zdraví, nebo že budu schopen po závodě zase pracovat…

Proto jsem naplánoval i logistiku k P100 ve svém tradičním stylu. Místo abych vyrazil v sobotu ve dvě ráno z domova na start, rozhodl jsem se obětovat významnou část čtvrteční noci práci a v Kácově si zajistit nocleh a vyspat se před závodem. To znamená ale pracovat v pátek do poslední chvíle a  abych se stačil zabalit, připravit a vyspat znamená to nejdéle kolem 5 vyrazit z Prahy.


Už sama cesta je dobrodružství, díky sprintu na metro chytám právě to poslední, kterým stíhám autobus na Hájích. Na přestup na vlak mám v Sázavě necelých 10 minut, přitom už uprostřed cesty máme zpoždění 8 minut a strýček google mi říká, že přesun na nádraží vyžaduje cca 5 minut chůze. Ale slovy básníka „slabý je ten kdo ztratil v sebe víru“,… vybíhám zkušeně, s taškou, s báglem a s navigací v ruce a s drobnostmi doslova v zubech.. Cimrman by ze mě měl radost. Přiběhnu, na kolejích stojí motoráček, který už už zavírá dveře. Zamávám na průvodčího, nastoupím, dosednu a jedeme.. Prostě ideální timing.

Ubytování mám kousek od startu a tak večer dvě rychlá piva, jídlo.. a před usnutím všechno nachystané. Oblečení, boty, hůlky, navigace.. mažu si vazelínou nohy a sýrem chleba (musím se hlídat, abych to nepřehodil) a těším se, jak se teď vyspím a jak si na trati B krásně odpočinu:).

Ráno jsem na registraci brzo, ať nevytvářím zbytečně fronty a stihnu si ještě udělat i barevný itinerář. Přijíždí Tomáš a s ním i neskutečný množství lidí, takže nakonec start je posunut až na 8 hodinu, je to škoda – obzvlášť v zimě je každá půlhodina světla znát. S Tomášem si domlouváme strategii.. Tedy já se ho snažím přesvědčit, že bychom měli zkusit jít aspoň trochu svižně a v hospodách zbytečně nezastavovat. Snad mě za to kamarádi z iTB neproklejou... Navíc už na startu je mi jasné, že jsem se neoblékl úplně optimálně. V zimním běhu mě vždycky děsí představa, že se obléknu moc teple. Zpotím se a je mi pak hrozná zima. A tak to velmi často přeženu do druhého extrému… obléknu se málo a pro změnu je mi zima hned.:).

Jak se začal zvedat vítr, hned jsem si vzpomněl na náš běh Sněžka-Jizerky, kde jsem měl na sobě podobnou „zimní síťovinu“ a byla mi zima jako v morně. Proto po startu se snažím(e) relativně svižným pobíháním zahrát a jde to. Za chvilku už mi skoro není zima..:).. Ale po pár kilometrech Tomáš hlásí problémy s nohou, obnovují se mu hluboké puchýře a že v nejbližší hospodě bude lepit.

V hospodě Tomáš zalepí patu, vdechneme malé pivo a běžíme dál, ale už pomaleji. Je to vidět, že Tomáše noha bolí. Já se v pomalejším tempu začínám klepat zimou tak, ze se bojím, aby mi nevypadly zuby a přemýšlím, jak to řešit. Snažím se udržovat pozitivní atmosféru a tak při seběhu z jednoho delšího kopce vyprávím nějaký veselý zážitek… Slyším, za sebou pravidelné poskakování a mám radost, že se Tomáš rozběhl, že moje veselá historka zabrala, že nálada je lepší .... a tak postupně zrychluji. Dole už běžíme celkem svižně, už mi není zima, radostně se otáčím, abych dopověděl pointu příběhu.. a zjišťuji, že Tomáš nikde a že jsem to celou dobu vykládal někomu úplně cizímu.:)... U další hospody se ohlížím, čekám venku pár minut, ale Tomáš nikde, vítr je neúprosný a tak běžím sám..

Bez ohledu na zimu (tedy chlad, kterého jsem si užil celkem dost) je to přesně to, co jsem potřeboval. Sice jsem zase dotrhal další HOKA boty (a do bot se mi dostávalo bočními dírami kamení, větvičky, bláto, listí.. prostě bordel. Přelepení scotch páskou (kterou mám vždy s sebou) trochu pomohlo, ale zase za stažení špičky platím odervanými nehty na palcích (ty puchýře zespoda nehtů mají sílu). Takže jsem po západu slunce přeci jen víc zpomalil, než bych chtěl. Taky hloupě jsem si vzal carbonové hůlky, co mě ničily život na l'Chappe Belledon .. i tady se mi nečekaně zavíraly, i tady jsem kvůli nim zakopl a natloukl si a výrazně pomohl nehtům k odchodu. Samovi S. muselo znít v uších..:) A jak jsem si v duchu nadával já.. no, na to by padlo celé stádo koní..:)

Stejně jako Cimrman i já jsem škudlil a bylo mi líto ty hůlky vyhodit. Ale teď už mi to líto není. Konec experimentů.. Ale protože bylo do cíle ještě daleko, byl čas na postupné smíření – hůlky vyhodím později a s láskou:), výrobcům nenapíšu osobní dopis, Samovi nic neřeknu:)… Prostě pohoda... S postupem času a s dlouhými zastávkami na čipových kontrolách (horký čaj dělá divy) je mi sice jasné, že nebudu v Modřanech před půlnocí, jak jsem si původně plánoval, ale o to víc jsem rozhodnutý tam být v „plné“ síle a zdraví. Tedy, jak se říká.. "v rámci možností." :)

Při noční části si blahořečím za domácí přípravu. Moje skvělá Severka (to jméno mojí navigace, Dakota od Garmin) mě velmi dobře provedla hodně problematickými úseky. Občas se mi zdálo, že místní strhali značky nebo dokonce v jednom úseku kus inovativně přeznačili, takže z plánovaných 107 je zhruba 110, ale to už tak nějak patří k podobným akcím. V Modřanech jsem krátce po druhé ráno, v posteli kolem čtvrté.. O ½ 8 už jsme s Deri na procházce a celou neděli se snažím rodině dokazovat, že jsem vlastně byl „celý“ víkend doma..:).

V pondělí má moje expedice z trasy B veselou dohru. Levý palec mi už tak otekl, že se nevejde do boty a v pauze v práci se rozhoduji pro rychlou operaci. Zrovna mám nohu na psacím stole a v potřebném soustředění si propichuji hluboký puchýř pod lůžkem nehtu, když v tom přichází studentka na konzultaci.. Scéna vypadá velmi sugestivně, při mých slovech „jen si vyčistím ránu a vymačkám hnis.. a hned jsem k dispozici..“ chudinka málem zkolabovala. Inu.. na dveře je dobré klepat, protože nikdy nevíte, co se za nimi děje..:)

Tajná kontrola Decathlonu

Všemu zdar, nadšenému pobíhání zvlášť!
Teď se teprv budu těšit na zimní pobíhání a začátek soustavnějšího tréninku.
Hezký druhý advent!
12:)

PS. Za P100 zaslouží tradičně absolutní dík obsluha na stanicích a skvělá stanice Decathlonu.. Myšlenka před volnou plání v silném větru na tajné kontrole podávat teplý čaj a rozdávat šátky.. to je nápad skoro na Nobelovku! Vážně.. díky všem..

Anička, skřítek a... trenýrkový plán.. aneb hovory adventní:)

Jak jsem si tady (optimisticky) poznamenal, relativně "úspěšně" se peru:) s doděláváním a dokončováním věcí, které na mě visely dlouho.. možná až moc dlouho. V této souvislosti mě napadá známý vtip.. Pesimista vidí bezútěšnou situaci, optimista vidí světlo na konci tunelu, realista vidí světla protijedoucího vlaku.. a strojvedoucí vidí tři pitomce na kolejích:)...

Minule jsem si říkal, že se kruh uzavírá -- zase se musím vrátit k trenýrkovému plánu a nějaké kotvě svého běhání a posilování, abych se aspoň udržel nebo optimálně trochu zlepšil. Probíral jsem to s Ankou, které se mi svým způsobem smála, s tím, že je základ prostě jen běhat... Najít si čas na běhání. Nevím, jak to máte vy, ale snažil jsem se jí vysvětlit, že právě v tom je ten problém.. Když nemám pevně daný plán, .. tak těch ostatních úkolů a žroutů mého času je tolik, že než se otočím je večer, nebo konec i týdne a moje běhání není žádná hitparáda:). Prostě, už jsem si připravil tradiční podklady, protože, když si nepřipravím svůj plán sám, těžko to za mě někdo udělá... Nakonec jsem se standardním začátkem ještě počkal, vzal jsem v potaz šílenství posledních dní, závěrečné služební cesty a tak.. Maličký odklad standardního plánu a fitka je veden touhou po skutečném odmazání letitých restů.. Ale pracovní úsilí bude naštěstí podle všeho korunované mojí účastí na "dětském ultra" Pražské 100...:)

Víkend byl ve znamení loterií. Zatímco jsem pilně přehazoval terabity dat vidlemi:), tak jsem opatrně a po očku sledoval jak Western States, tak i Hardrock loterie. Ačkoliv jsem si naplánoval naprosto skvělou akci... prestižní konferenci v Kalifornii 3 (!) dny před Western States, s krásným přejezdem státu na start.. tak mě nevytáhli:). Chápe to? :).. Ale určitě to tak má být. Myslel jsem na toho chudáka (viz obrázek), který čeká na vytažení v loterii sedm hubených let a ani letos se mu nezadařilo...
A pak se říká .. "And may the odds be ever in your favor"... :)...Utěšuji se tím, že i v Hunger games 12 okrsek nakonec všechna příkoří přečkal:), proč by 12Honza něl mít nakonec taky kliku? :)... Vůbec to neberu špatně a místo původně připravovaného programu na léto už to mám zase úplně jinak...

I Deri má Advent (!)

Ale hlavně začal Advent. Já tohle období, i když začíná neskutečnou smrští pracovních úkolů, vědeckých reportů, zpráv o všem možném... výkazů i o tom, co jsem vyzkoumal mezi 1.1. a 30.6. .. Vím já? Já si pomalu nepamatuji, co bylo minulý týden, že... :)... Ale jak říkám, mám tohle období moc rád. Lidi mají k sobě podle mě trochu blíž a tím, že pořád mám tu "slámu" v botách, tak se bez problémů bavím s cizími lidmi a vznikají krásné a úsměvné situace..

Například začátkem týdne jsem v Lidlu přehraboval zlevněné zbytky běžeckého oblečení. Paradoxně neměli absolutně nic pro muže, všechno, co zbývalo bylo vedeno jako dámské. Zkouším si dámskou čepici  [proč ne, nakonec jsem duší žena:)], když mě na to upozorní prodavačka, že je to dámská čepice... Říkám, že mi to nevadí, že je to v podstatě stejné, jen kdybych se se někdy později rozhodl jít do culíku, tak že aspoň budu připraven..:)
Naše konverzace zaujala zákazníky kolem a ještě další se přišli pobavit:)... a prodavačka kontrolovala.. Víte, to já v myslela v dobrém.. Stejně tak -- ty dámské běžecké kalhoty jsou pro vás? Aby vám ten střih nevadil, že? Moje odpověď zákazníky a prodavačku úplně rozsekala... Povídám, no to jste mě potěšila. Upřímně, já bych si v té zimě zase tolik nefandil.. Stačí pár stupňů pod nulou a jsem technicky vzato.. žena..:)..

Šílenství kolem a zmatky budou vykoupené mým pátečním odjezdem na P100. Jsem moudře přihlášen na trasu "dětského ultra", na trasu B, 105 km. A mám pro to řadu skvělých důvodů.. Nemám potřebu si na P100 cokoliv dokazovat. Jednak budu moci v pátek ještě v práci spoustu věcí dodělat, trochu se vyspat a hlavně si užiji pro mě naprosto neznámou trasu údolími kolem Sázavy za denního světla a v plné síle a nakonec je tu velká šance, že zase od časného nedělního rána už budu doma fungovat jako vzorný manžel, uklízet v klubovně, venčit psa, bojovat s manželčiným e-receptem.. a ve finále předstírat, že jsem byl v podstatě celou dobu doma... A o tom to je..:) 

Všemu zdar! Adventnímu času a ultra v nás ... zvlášť!
12:)

Vlny...:)

Říkal jsem to tady mnohokrát, že harmonické a periodické funkce velmi dobře odrážejí nejen character pozitivních a negativních očekávání a pohyby mých nálad nahoru/dolů v životních situacích, ale platí i hodně přesně na moje ultra -- od přípravy až po samotný závod.

V okamžiku, kdy všechno vypadá růžové a nádherné vždycky zpozorním, protože to je právě ta chvíle, kdy se dá čekat, že se něco po****.. jak bych to tak řekl, abych nepřišel "o koně":).. prostě, že je šance se vše otočí a začne to drhnout.. Ale platí to podle mě i obráceně. Po sérii různých šoků a nečekaných obtíží se začínám těšit na další vývoj, protože se dá čekat pomyslné odražení ode "dna" --ať už ho máme nastavené jakkoliv (Mimochodem, u mě většinou platí pravidlo 3: nepříjemné věci přicházejí v balíčku po třech a pak je zase nějakou dobu klid).

Den před mým odletem na Floridu měl brácha ještě infarkt a podíval se RZ do nemocnice (naštěstí včas), čímž se naplnilo pravidlo 3 a tak drobné potíže, jako například změny programu konference na poslední chvíli, které mi vymazaly další den s možnosti jít běhat ...  to už jsem bral, jako starý mazák na vojně, který vidí civil na dosah.. a na případné buzerace se dívá s úsměvem člověka, který to má za pár:)..

--- Malá vysvětlující odbočka ---
Konference amerických finančních asociací jsou na české poměry veliké, někdy až moc a probíhají většinou v těch nejdražších hotelech v daném místě. Zkušené si objednávám hotel, který je vzdálen od místa konference asi tak 45 minut+ někdy i víc než hodinu chůze v jednom směru. Je to taková jistota, že i kdybych nestíhal běhat, tak na konferenci dojít musím:) a mám aspoň zajištěných cca 30-40 km ostřejší chůze, navíc jako tradiční škudlil ušetřím víc jak polovinu cestovních nákladů..:)
--- Konec odbočky ---


Ve čtvrtek ráno natěšený a s posunutým časovým vnímáním snadno vstávám velmi brzo, hladce vyšvihnu 10 km podle moře, po pláži a dokonce proběhnu za dunami v místním ochranném parku/biotopu, kde hnijící voda mezi stromy nutné vyvolává představu aligátorů číhajících na neopatrně české turisty. Dával jsem pozor a nikde jsem se tam moc necoural:). Ale jak jsem později se od místních (pospávajících na pláži) dozvěděl, v Key West nejsou aligátoři. Tedy prý je tu jeden-dva krokodýlové v zátoce u golfového hřiště (a pár jich je zavlečených na ostrůvky), ale je tu abnormálně bezpečno, ani moc hadů tady není. Prý jen korálovec a ten se vyskytuje jen kolem rezervací se stojatou vodou, kam stejně normální člověk nechodí, protože to tam šíleně smrdí:). UFF! Ještě mě uklidnili, že dřív tu byl problém s jedovatými štíry, ale masožraví netopýři a polodivoké slepice je v podstatě úplně vyhubili:). Takže paráda.



Počasí je nádherné a při rychlém přesunu na konferenci si užívám plného slunce, teplota kolem 30C. Při cestě zpátky to beru oklikou, přidávám další asi 1/2 hodinu chůze a po cestě si říkám, že bych ještě třeba mohl večer si jít zaběhat.. Ale jsem nakonec jsem podlehl vábení společenské socializace s ostatními účastníky a vyrazil (pěšky na večerní recepci), přeci jen 5 km tam, 5 km zpátky.. aspoň vystřízlivím, znám se :), jak je pití zdarma, tak mám horší kontrolu. Otevřeně přiznávám -- dokáži odolat skoro všemu, jenom ne pokušení..:)

Druhý den je to ráno celkem kalné..:). S ranním běháním to nestíhám, a i kdyby, asi bych to stejně nedal. Musím odejít z hotelu kolem 7:30 a díky změnám v programu mě před tím čeká ještě minimálně hodina extra práce. Protože jsem si svoji genderovou orientací naprosto jistý:), je mi jasné, že moje ranní nevolnost nemůže být způsobena případným těhotenstvím:)..

Nejdříve jsem se litoval, že ke stáru už nic moc nevydržím, ale pak mi to došlo.. Já pitomec jsem si neuvědomil, když v listopadu vylezu z teplot kolem 0 do 30C a plného slunce (bez čepice), a naběhám a nachodím na něm několik hodin (skoro bez vody), že bych mohl dostat úpal..:). Tedy dobrá zpráva byla, že ještě nejsem úplný abstinent, ale pitomec, který nedává pozor na ochranu před sluncem.

Tím jsem sice následující den přišel o možnost pobíhat (v sobotu se kvůli povinnostem nedalo), ale jsem tu za slušňáka:), nechtěl jsem ani po cestě, ani na konferenci zvracet.. I když jsem se v minulých letech to snažil odkoukat, ale marně. Zatímco Stín dokáže i na závodech velmi nonšalantně a decentně zvracet.. tak když už to na mě přijde, tak zuřivě bliju:).

A tak jsem místo běhu aspoň přidal dalších 25 "léčebných" pěších km a neskutečně si užíval místní reálie, moje zážitky s místními se opět dostávají do kategorie neskutečných zážitků. (Podle mapy měla být na druhé straně zálivu prodejna Reebok, syn chtěl k vánocům vzpěračské boty, inu řekl jsem si, že tam v rámci sluneční terapie dojdu, tentokrát s šátkem na hlavě.. Reebok už tam není, prodejna a celý sortiment zmizely v propadlišti dějin (Nový personál mi to hravě vysvětlil, kdo by v Key West kupoval sportovní boty, že?)..:)...

Jak se pohybujete s batohem pěšky kolem silnic, téměř automaticky se v Americe zařadíte mezi tuláky, bezdomovce, hipstery a pochybné existence. Nicméně, já mám na sobě košili od Armaniho, přes rameno ještě vláčím svůj ultra lehký noťas, což místní vždy trochu rozhodí a o připraví to základ pro neskutečnou mozaiku zajímavých zážitků:).... Dostávám nabídku od jedné odrostlé dorostenky, že mě odveze {že by konečně #metoo ?}, v bance po cestě si vyzvedávám hotovost, ale v bankomatu přede mnou někdo nechal kreditní kartu a otevřenou transakci. Jako správný skaut jsem nic nevybral a kartu vracím na přepážce, kde na mě kouká obsluhující hodně překvapeně. Je vidět, že rychle kontroluje u karty stav výběru na účtu.. a pak se ještě víc překvapeně kouká, jak odcházím pryč.. Jednomu starému rybáři  -- řekl bych, že tu zůstal od času květinových dětí -- jsem hlídal pruty, zatímco si on balil marihuanu vykládal mi svoje zážitky:).  Na pláži jsem u přípravy svatby, večerní procházka na boso po osamělých plážích je čistá romantika sama o sobě.

Ale je čas se chystat na cestu zpátky. Ještě ráno se mi povedla logistická lahůdka. Přeci nemůžu ani v mizerném týdnu, kdy jsem strávil dva plné dny v letadle, rezignovat na běhání.. Musím si zapsat do své kilometráže v týdenním součtu aspoň maratón. Jednoduchý výpočet říká, že bych těch zbývajících 23 km (nachozené kilometry se nepočítají) v pomalém tempu 6 min/km měl stihnout na čas -- tedy, abych se stačil na snídani napít a dát rychlou sprchu, než se musím odhlásit v hotelu. Při svých běžeckých toulkách se vydávám o maličký kousek stranou k druhému mostu přes zátoku a odměna byla sladká. Znalci Ameriky ocení..Napojil jsem se na route 1 (!) legendární první silnici spojující na východním pobřeží sever a jih.Se slzou v oku vzpomínám na čas, když jsme po ní jezdili v New Jersey a v Pennsylvánii.

S hotelu mizím jako Popelka s úderem hodin. Mám v sobě snad na chvíli uklizeno. Ukončení nepříjemných věci doslova na dohled, dá se čekat, že teď budu sakra opatrný do budoucna:).. Můj běhací cyklus se uzavírá. Po svých začátcích, kdy trenýrkový plán byl zákon (jako kolaloka), přes postupné snižování jeho významu až po jeho úplnou eliminaci, ..., abych mohl začít znova s jeho uctíváním.:).

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)

PS. Ten teplotní šok je šílený v každém směru..

Začít je tak jednoduché...:)

Začít zase seriózně s přípravou a s tréninkem je stejně jednoduché jako přestat kouřit. :).. Taky v podstatě začínám na několikáté..:). Už se skoro bojím mluvit s Ankou... V posledních týdnech jsem s vypětím všech sil našel sotva čas na pár běhů do práce a z práce, o víkendech jsem nemohl běhat v podstatě vůbec..kilometráž na ultra velmi slabá.. Všechny původně naplánované závody – Rychlebské hory a nakonec i Strom –  a delší turistické běhy odnesly pryč bohužel jiné povinnosti. Ale všeho do času!!:)

S tlapkou Deri to nevypadalo moc dobře, antibiotika zabírala špatně, nakonec až ta třetí volba zabrala. V mezičase jsem strávil s Deri maximum času, spali jsme spolu na zemi v klubovně – a jí se to začalo evidentně líbit. Moje práce z domova (k tomu jsem si bral ještě dovolenou) asi vypadala z pohledu Deri jako výlet za hranice všedních dnů: v podstatě 24/7 s ní někdo byl a plně se jí věnoval. V období, kdy jí nebylo dobře mi většinu času ležela na kolenou, spala nebo chtěla, abych jí hladil.. Velmi brzo mrcha přišla na to, že jí v sýru, paštice, ...salámu dávám antibiotika, tedy něco, co asi ona nechce:). A bylo to čím dál obtížnější do ní ty zatracené léky dostat. Už jsem si připadal jak na nějaké kouzelnické show, protože jsem musel něco jíst, pak si vyndat kousek z úst a podělit se s ní (ode mě z pusy by snědla cokoliv) a nepozorovaně do toho zastrčit antibiotika..

Už jsem se bál, že to nezvládnu dál.. ale moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi ukázala malý kousek ženského umění manipulace, aplikovaného nikoliv na manžela, ale na psa:).. Její vábení-volání.. pojď sem.. no možná bych ti Deri něco dala.. ale udělej panáčka.. soudek.. popros.. a Deri se předváděla.. žadonila, aby nakonec dostala antibiotika v kousku nějakého pamlsku, který by si ode mě nevzala, protože jí to bylo podezřelé..:)..[mrcha!]

Běhání v tomhle režimu bylo velmi tristní  a znovu se ukazovalo, jak je těžké vysvětlit moji nutnou potřebu jít ven si zaběhat – vím vím.. můj pes má zdravotní problémy, kolem domu je spousta práce (podzim), v práci mě naplánované služební cesty připravily o zbytek volného času a diskuse na téma mého pobíhání mě málem připravily o rozum:)  [ ... nemohl bys/nestačilo by ti třeba jen na půl hodinky oběhnout park?... Ne, nestačilo!:)...]

Ale naštěstí se Deri začala hojit – a vracet se ke svému zlatému standardu, otravovat, abychom šli ven... Nejdřív to byly pomalé, ale postupně se prodlužující procházky a na nich občas poskočila, když jsme potkali zajímavého pejska .. prostě začal jsem věřit, že třeba zase popoběhneme. A taky že jo:)...

Nakonec v minulém týdnu už jsem zase začal úspěšně prokládat komutační běhy do práce a z práce a vzpomínat na to, že jsem běhal i dál.. než jen usmolených (zaplaťpánbůh za ně) 15+ kilometrů. Bojovně jsem si v mrholení bral čelenku z Rondy, tričko z Leadville, vestu z Canarie..., abych si připomněl, že jsem dokázal všechny tyhle akce taky úspěšně dokončit... K tomu mám hned skvělou historku.

Dobíhám po ránu do práce a podle svého zvyku si u okrasného zábradlí před vstupem do baráku protahuji zkrácené šlachy. Jsem zrovna v (na své poměry) v nejhlubším „slovanském“ dřepu, když po chodníku kolem jdou dvě paní/dámy no řekněme ve středním věku, abych neurazil.. Asi šly z nějakého konkurzu na film nebo z dramatického kroužku, protože jedna z nich vykřikla hodně afektovaně ..“Kolaps! Je mu špatně, asi mu selhává srdce!“ .. Snažil jsem se zvednout, ale jak jsem zkrácený a byl jsem v blbé pozici, tak mi to hned nešlo... „Nehýbejte se.. Okamžitě voláme záchranku“ :). No to už jsem je se smíchem zarazil a poděkoval, že jsem v pořádku.. Sice forma nic moc, ale kolaps to určitě není..:)

Ale tím zážitkem se cítím být zpět[možná jsem měl počkat, jestli mě nebudou nějak důmyslně oživovat, abych mohl i já říci #metoo :) ]. Věřím na znamení  a další den při cestě do práce mě u přístaviště v podchodu vítá čistá, nepokreslená stěna.. Ano, ano.. je potřeba zase začít, možná i usilovněji, protože jsem zase o rok starší a v posledních měsících jsem byl téměř doslova mezi mlýnskými kameny...

Ale Deri už zase běhá, i když zatím spíš indiánským během, ale i to je velký pokrok. Zbývá poslední měsíc ...a zbavím se nepříjemností, co na mě seděly hodně dlouho a zejména v posledním roce mi braly spoustu času a sil. Hodil jsem svoje jméno do loterií, plánuji a těším se na závody a hlavně na svoje delší pobíhání, hledání i bloudění. Teď jsem na cestě do Ameriky, služební cesta na Floridu sice zní lákavě, ale budu muset většinu času pracovat.. i když..i když..:) ... něco se dá posunout do večera a taky pro jistotu beru s sebou čelovku. V Key West sice tolik aligátorů evidentně nebude, ale mohli by mě trochu víc rozběhat..:)

Všemu zdar! Přípravě na novou sezónu, loteriím.. a hlavně ultra.. zdar!
12:)
PS. Vánoční oběh Prahy nebo její části (dle preferencí) už je naplánován na 30.12 se startem a cílem tradičně na Hamru. Podrobnosti u Martina, včetně přihlašovadla a informací, kdy a kde asi budeme pro případné připojení..

Zdání klame, aneb žiju!:)

Život se většinou odehrává v takových velmi specificky oddělených časových úsecích... Já bych je rozdělil do: "dětství", "mládí", "střední věk", "vypadáš dobře" .. a "žiješ?"..:)...

V poslední době se mi zdá, že tlakem okolností nějak balancuji na hraně posledního statutu. Ale je to jenom zdání. Samozřejmě by pesimista mohl namítnout, že to stojí za h*vno, ale rozený optimista mého ražení vesele vykřikuje.. "je to v prd*li!" ..:)...

 

Minule jsem se utěšoval s tím, že 12.10 mi začne standardní příprava a v koutku duše jsem doufal, že operované koleno mojí nejmilejší manželky mi dovolí se buď zúčastnit oslavy narozenin Buba, nebo rychle absolvovat nějaký závod (=pro mě velmi atraktivní běh v Rychlebských horách). Nakonec věrolomně házím Buba přes palubu a rozhoduji se pro běh v odloučené lokalitě. Už jsem dlouho nebyl někde mimo na trailu.. [naposledy na SAAR, že?:)]. Nic na tom, že registrace jsou vyprodané, na poslední chvíli vymýšlím i partyzánskou variantu -- v případě nejhorší nouze to běžet na černo (mimo závodní listinu) po značkách, s vlastními zásobami.. Nakonec poctivě sháním dvě registrace na 24km, zajišťuji převod na 74km, okamžitě s Malým medvědem domlouváme SWAT akci -- nad ránem z Prahy, rovnou na start, po doběhnutí domů..:)... Takové šílenosti jsem byl schopen ve svém věku podstoupit!

 

Jenže... Záhy se ukazuje, že Deri ulomený dráp není "ultrácký" černý nehet:), ale výsledek prý dlouhodobého zánětu, který napadl i tkáně a kost, takže na veterině jí postupně při každé další návštěvě odřezávali lůžko nehtu, kousky tkáně, článek prstu... A já jí před tím huboval, že je líná, že se mnou (mrcha) nechce běhat! Zdání klame!!! Pořád si to vyčítám a furt se tý svojí věrný (mrše) v duchu i nahlas omlouvám.. Nicméně, kulhající Deri se zavázanou tlapkou bylo potřeba v minulých týdnech hlídat skoro 24/7, aby si to nekousala, neservala obvazy i s nohou (nějak jsem neměl srdce jí dávat límec).. a tak jsem většinu času trávil s ní, i jsem spal s ní na zemi v klubovně, abych jí hlídal.

Nejen moje účast na Rychlebských horách, ale i moje běhání je tím pádem odsunuto na vedlejší kolej,  Ona samozřejmě nic netuší a je šťastná jako blecha, že má furt někoho s sebou a že dokonce spolu spíme:).. Nadšeně pajdá okolo mě a já furt nějak věřím, že už o žádný další kus prstů/nohy nepřijde a že zase budeme spolu běhat v údolí.

Pravidelné návštěvy veteriny v posledních třech týdnech nebyly nijak veselé.. Tím nemyslím finanční stránku, i když jsem to Deri řekl úplně na férovku:), že za ty peníze bych si mohl vydržovat extra konkubínu, nebo mít další dva zdravé psy!..:)..

Zkrátka, každý můj km je teď víc než těžce vybojovaný, s logistikou a časováním téměř na úrovni meziplanetárních letů:)... Domácí podpora, včetně hlídání Deri (abych si o víkendu mohl jít zaběhat) je velmi milá, ale naznačuje trochu nepochopení pro rozměr "mého" delšího běhu... "Tak já se o Deri postarám.. Běž si zaběhat něco dlouhého.. a tak za dvě hodiny budeš zpátky, že? :)... Nejsem Radek Brunner, abych za dvě hodiny uběhl něco "delšího", ale bylo by to rouhání. Hlavně, ať je ta moje mrcha v pořádku. Zbytek už nějak zvládnu -- tedy aspoň věřím..:)

Na státní svátek budu zase o rok starší. Nemůžu říci, že bych byl ve stavu "vypadáš dobře", ale aspoň pořád žiju:).. a věřím, že místo dalších dárků v podobě startu v nějaké loterii by se konečně mohla Deri začít hojit nohat. Už abych jí mohl přestat litovat, abych jí zase mohl začít nadávat:), že vymete všechny kaluže, že se válí v kdejakém bahně a svinstvu...:). Koneckonců, je to můj nejvěrnější běžecký parťák a "trenér":) k tomu.


Všemu zdar!  Ultra a našim kamarádům, zvlášť!
12:)

Opět ve stejné řece, aneb Košický maratón tradičně jako 3 in 1!:)

Nedávno se mi opět moje nejmilejší manželka smála. Povídá, že poslouchat pravidelně o tom, že tenhle týden je opravdu šílený, ale, že ten příští bude lepší:) .. je prý zábavná historka sama o sobě, ale sledovat, že tomu po těch letech ještě stále věřím, to je opravdový Hollywood:)...

Ve středu pozdě večer jsem během pár minut naházel věci do kufru, vytiskl papíry do práce, vzal si běžecké oblečení a cítil se připraven na federální trojkombinaci: Vyrazit na konferenci Slovenské ekonomické asociace, uvidět řadu svých studentů a známých a domluvit společné projekty.. a v neděli po konferenci si zaběhnout místní (proslulý-nejstarší evropský) maratón. :).. Cesta do Košic trvá dlouho, na trati jsou ještě i výluky (ze 7 hodin se snadno stane skoro 8) a tak věřím, že ještě po cestě udělám spoustu práce. Na místě sice na běh už nezbude čas, ale pochvaluji si, že mám moudře hotel asi 25 minut od Univerzity a od nádraží, takže v principu alespoň každý den trochu protáhnu nohy:)... [v té chvíli mi nedošlo, že tuhle vzdálenost budu muset absolvovat taky po závodě .. Nejdřív 25 minut do hotelu, umýt se, převléknout a pak stejně dlouho (druhým směrem) na nádraží s kufrem:)].

Anka mi ještě večer volala a přála štěstí a říkala, že bych měl aspoň za 3:30... Souhlasím s ní, že aspoň 3:30 je rozumný očekávání, protože lepší to určitě nebude:)... Na slovenských konferencích je vždy dostatek jídla a především pití.. a já si přitom vždy uvědomím hlubokou pravdu, že dokáži odolávat skoro všemu.. jenom ne pokušení:).. a po opulentních večeřích a spoustě vína čekat nějaké "výkony" může jenom šílený optimista... Anka moje vysvětlování moc nechápe:).. a říká.. Budu ti držet palce a koukej se trochu snažit..:).

---- malá odbočka ----
O termínu košické konference panuje taková místní legenda... Prý před lety na dotaz u mého kolegy, co by měli dělat, abych jezdil také já, dostali radu, že by bylo nejlepší, aby konference byla v termínu maratonu. To určitě přijedu:).... Jako historka-bonmot je to skvělý, druhý den večer u vína jsem se na to zeptal předsedy organizačního výboru. Jeho odpověď mě dostala do kolen, protože řekl, že to přesně tak bylo:). A jak je těžké zajistit ubytování v termínu maratonu... Jestli bych za dva roky nepřijel "jen tak"..? ... Na to jsem moudře nic neříkal, on se trochu zachmuřil:).. ale věřím, že tahle skvělá kombinace maratonu s konferencí mi zůstane i do budoucna...
---- konec odbočky ----

V neděli ráno si nechávám kufr v úschovně hotelu a nalehko vyrážím na start. Mám tradičně trauma z městských maratonů...Ty moje odbíhání do křoví tady nejdou moc praktikovat.. A tak se snažím aspoň vstát brzo a po snídani jít alespoň 3x na záchod.:)... Do kufru jsem si nedal běžeckou lékárničku, nemám Immodium a nezbývá než si zopakovat klubovou mantru -- Co nemáš, nepotřebuješ!:). Pro jistotu ale celý maratón raději běžím na vodu-ionty. Strach mi nedovolil sníst víc než čtyři malé kostičky čokolády...

Svět je malý a o náhody tu není nouze... V sektoru B potkávám "bratrance" Martina, vzpomínáme na zrušenou Brdskou 50, on běží (podle svých slov) na čas kolem 4h, já otevřeně říkám, že bych byl raději, kdybych byl v cíli dřív, protože vlak není letadlo:) a na své pasažéry nepočká.. Počasí je krásné, úplně se kochám tou atmosférou, že málem zapomenu, že jsem na závodě... Najednou se kolem mě převalí celý hrozen lidí, štafet a půlmaratonců, kteří byli v sektoru C...Tak tak zapínám hodinky, procházím cílem asi 25s po startu a zmačkaný had těl se pozvolna dává do pohybu a já se snažím běžet, co to jde..:)


---- malé odbočka -----
To moje zasnění a "zaspání" na startu mi konečně umožnilo pochopit komentátorskou federální legendu Gabo Zelenaje, který se velmi často "kochal" a rozněžnil nějakým vyprávěním.. a mezitím někdo dal jediný a důležitý gól, nebo skončil závod.. a on nevěděl, jak to dopadlo:)... Úplně to chápu..
Pro nepamětníky si dovolím alespoň připomenout jeho místně-příslušnou reportáž z cyklistického závodu  (Kosice-Tatry-Kosice):
 "A vážení televízni diváci, cyklisti pedálmi krútia, do cieľa sa rútia, Poliaci tam nasadili polku, Maďari čardáš a naši..a naši.. prepáčte, nevšimol som si kto zvíťazil... "...)
---- konec odbočky -----

Košický maratón má překrásnou atmosféru. Lidé povzbuzují, plácal jsem si s dětmi většinu trasy.. Celé město fandí a žije maratonem. Když jsem se vracel do hotelu s medailí na krku, tak se mě spousta lidí nadšeně ptala.. ".. jak se běželo?  Jaký byl maraton? "... Skvělý!!!:)

Závod nemá cenu moc popisovat. Už dlouho jsem neběžel tempový (kratší) závod, typu maratonu.. Fuj!:).. Žádný kopec, aby se dalo odpočinout a změnit tempo. Nic takového!  Když jsem skončil první kolečko, měl jsem v podstatě stejný mezičas jako před dvěma lety, kdy jsem dokončil za 3:30.  OMG! Jsem sotva v půlce a už se začíná dělat teplo, jsem o dva roky starší, to bude pěkný průšvih. Že to Anka myslela, abych byl v cíli dříve než 3:30??? Než jsem stačil úplně zblbnout, tak jsem si rozpočítal povolené zpomalení, abych se dokopal do cíle trochu v lepším čase... Nemá cenu to ale nějak hrotit, musím se ještě dostat na hotel, převléknout a chytit vlak:). Sice běhám výrazně hůř než velký Honza Bartas, ale co do logistické náročnosti -- to věřím, že mu těsně šlapu na paty:)

Nakonec zkušeně, řekl bych "profesorsky":) za 3:27 probíhám cílem, beru pro jistotu dvě piva v plechu a rozvážným krokem se přes zátarasy a diváky valím k hotelu. Po cestě si nechám poradit od městských policistů a jednoho zlatého bažanta jim tam nechávám místo poděkování..

V hotelu na můj dotaz, že díky třem dnům v hotelu mám nárok na hodinu ve wellness zdarma, mi bylo odpovězeno, že je to sice pravda,,, ale že to platí jen po dobu mého ubytování, které skončilo před 30 minutami.. Říkám nevadí.. zaplatím si vstup. V tom se dozvídám, že wellness otevírá až ve 3, kdy už bych měl sedět ve vlaku:).. A tak mě čeká už tradiční a léty nazkoušené převlékání a umývání na WC.. ano, ano, opět ve studené vodě, jiná v přízemí neteče..Omývání přirození studenou vodou údajně uklidňuje:).. Nevím, jestli na toaletách mají kamery, nebo jestli náš osud je takový vtipálek, ale zrovna v oněch kritických okamžicích se z reproduktorů na toaletách začíná ozývat melodie Frozen..:)

Ve vlaku jsem s velkou rezervou, zkušeně beru všechna piva z pivní banky [dle stanov našeho společensko-alkoholického spolku mám nárok na jedno pivo za každou započatou hodinu běhu:)] a podepírám to pro jistotu nějakým Veltlínem, spolucestující mě (nakonec vzájemně) zve na slivovici na stvrzení federální sounáležitosti..
Dle rady svojí bavorské tety raději k té "smršti" jím tři porce jídla. Jako bych ji slyšel.."Hanzi, chlapče, jez, jez, ať máš co zvracet:).."

Navzdory výlukám jsem před půlnocí doma. Trochu vrávorám a upřímně nevím, jestli je to maratónem a dlouhým sezením ve vlaku, nebo jestli se na tom nějak podepsal můj aktivní přístup k pitnému režimu po závodě...:)

Tak jako tak... Košice mají skvělou atmosféru a pokud městský maratón "poblíž" .. tak jedině tam! Až se poběží 100 ročník, bude mi šedesát.. Jestli se do té doby nerozpadnu na součástky, tak to chci zase běžet.. Neznamená to, že bych přešel na asfalt..kdepak -- jsem jako smrt:).. beru všechno!

Našemu úsilí, bojům a loteriím zdar! Ultra zvlášť!

Pro jistotu dodávám, že příští týden bude bezprecedentně úplně nejhorší:), nebudu skoro spát, nebude čas na běhání.. ale to se změní! A od 12... začnu pořádně a soustavně trénovat!:)

12.:)