Vzpomínky na budoucnost, aneb... ultra jsem, i když to tak (zatím) nevypadá... :)

Říkal jsem si, že se ze se ze všeho rychle oklepu, že si budu i pravidelně psát blog, abych měl dobrou představu, jak se "zlepšuji a jak se vším "úspěšně bojuji" a "proplouvám". Ve skutečnosti si připadám, že jsem účastníkem ve skupinovém závodě, ale ostatní jsou asi dva měsíce přede mnou:).

Nemá cenu nějak bědovat, nebo se litovat, nebo (a to mi je zatím věřím cizí) to vzdávat. A tak v letošním roce zase začínám běhat. Jak moudře a vtipně říkal Běžící Stín, začít běhat je jako přestat kouřit a on dodával, že obojí dělat skoro desetkrát. Tak i já, po několikáté začínám, ale přeci jen už snad nějak pozitivněji. Vím, že ty garminovské statistiky jsou velmi nepřesné, vychýlené, ale zase jako statistik vím, že když se porovnávám já sám se sebou, při použití stejných hodinek, tak to přeci něco říká. Lednový VOXmax na hodnotě 41, u mě znamenal takové malé zděšení, sliboval jsem si, že potom si napíšu opěvnou báseň, až se dostanu aspoň na 45. [moje vrcholová čísla na těchto hodinkách byla 49]

Ale trvalo mi dlouho, až po velikonocích,se přes tuto metu přehoupnout, a najednou jsem necítil ani potřebu se pochválit (což je špatné), ale ani zažívat pocit uspokojení (a to je dobře). Pořád bojuji silně s časem na běhání, dojíždění a akce/konference a jiné povinosti mi to různě komplikují. Jasně mohl bych vstát před pátou a jít běhat, nebo i kolem 10 večer vyběhnout aspoň na hodinu... No uvidím, jestli svého bázlivého "bežeckého" společníka nějak přesvědčím. Teď už se Cori přestala bát se mnou jít do údolí, už snad pominulo zděšení z elektrošoků, co měla v loňském roce... a už zase se objevují elektrické ohradníky. 

Cori po svých 9 km.. :)

Nějak by pomohlo běhat delší trasy s kamarády, ale v podstatě se mi většina vazeb z minulosti porušila, někdo přestal běhat, někdo umřel, někoho jsem na smrt urazil, někdo má zdravotní problémy, někteří bydlí na opačných koncích města a mají jiné spoluběžce... Tak se aspoň snažím vytáhnout L. na kolobku, podle vody, ale bohužel na něj není moc spolehnutí, tak mám společnost jen 1-2x do týdne, Cori je taky nespolehlivá, ale díky bohu za to. Při otázkách kolegů, jestli ještě běhám, odpovídám, "tak napůl".  Pořád se cítím "ultra":), ale realita běžných dní, časové problémy a spouta práce mě donutily posadit svoji pýchu do realistického rámce, jak často říkají politici po volbách.:). Takže tento měsíc aspoň 200 plus, 240? a příští měsíc už snad přes 300 plus.

V tomhle duchu mě dostávají HR otázky, kam jsem se posunul? Nebo známá dotazníkové otázka, "kde se vidíte za 5-10 let?" u člověka nad 60 vyznívá obzvlášť humorně, ale já to ale profesně i v běhu beru jako silnou výzvu...

Květen je přede mnou, mám v hlavě takové vylepšení. Když nemůžu/nestíhám v Brně běhat, tak co kdybych den před tím si dal něco výrazně delšího/náročnějšího a využil pauzu k regeneraci? Zní to jako nosná myšlenka, skoro jako se vysvléci do naha a skočit mezi kaktusy!:)

Ale v principu je vše na té dobré cestě. V prosinci jsem byl na okraji propasti a od té doby jsem udělal velký krok dopředu! Zapsal jsem se na jedno sociálně inspirativní ultra s pitím piva, sice houbec běhám, s tím pitím (a alko výdrží) už to také není, co bývalo, ale kamarád v Brně prohlásil, že se postará o můj kvalitní trénink. Proto poslední pracovní večeři pojal jako zodpovědný trenér a nutil mě pít pivo jako o závod. Takže je pivní šance, že bych aspoň 8-10 koleček mohl "v pohodě" udělat? Teď k tomu ještě rychle přesvědčit nohy...

Všemu zdar! Nadšení, nevzdávání se, potřebnému nadhledu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Nový měsíc (=nov), quitting day, dobré pochybnosti, aneb aplikace a já a ultra:)

Říkám si, nový měsíc je vždy symbolem začátku, impulsem pro budování nových věcí, navíc 19.1. by mělo být už za střední hodnotou tzv. "quitting day", tedy dne, kdy velká část lidí vzdává svá novoroční předcevzetí... prostě, měl bych si připomenout svoje boje, i když jsou možná marné, ale rozhodně stojí za silné úsilí.

Ve všech svých různých začátcích, návratech, nebo snahách jsem ze všech stran slyšel rady, že o sobě/o svém cíli/úspěchu akce nesmím pochybovat. Jenže, jak tělo i hlava slábne, pochybností je všude kolem mraky a tak se je snažím využít ve svůj prospěch. Prostě pochybuji o svých pochybnostech. :)

Jak je konec roku šílený ve firmách a ve státních institucích (všechno uzavřít, správně zaúčtovat), tak v akademickém prostředí pokračuje tento sprint v lednu s přehršlí různých reportů, co jsme vyzkoumali, hlavně jak jsme to vyzkoumali a co a jak budu zkoumat v novém roce a co vyzkoumám. Přitom otevřeně nemůžu napsat, jak jsem přišel na to, či ono. Například, že mě inspirovalo sledování seriálu Ozark (skvělé pro výzkum daňových úniků), poslouchání teenagerů při svých cestách do Brna (manipulace na sociálních sítích), stěžování a povídání si s April (obchodní skupiny). Obzvlášť, když se na to člověk jde proběhnout... 

Ale to jen taková odbočka. Chtěl jsem se vymluvit, že tím pádem byl můj lednový "běžecký" start takový nijaký. Počasí mi navíc do toho hodilo hrablo:), místo pobíhání venku jsem pobíhal kolem domu s hrablem, čistil nádvoří, nájezdy a chodníky. Potom, když jsem už konečně v nějaké pauze vyběhl, tak mi to šlo jako psovi pastva. A teď pozor. Začal jsem dostávat různé odkazy na stránky typu "make my run", "fake my run", atd. které nabízely odstranit zbytečný stres z nedostatku běžeckých aktivit, inzerovaly i "reálné" GPS včetně mezičasů a snad i tepové frekvence k nahrání na Stravu. (pak, že nás nikdo nesleduje). Ale evidentně se podobným aplikacím daří, ten tlak na výkon a být "in" určitě je silný a někdo to raději řeší aplikací, než skutečnou aktivitou.

Ale jsou i dobré, morálně akceptovatelné aplikace, použitelné i v běžeckém prostředí. Já jsem v posledních dvou letech vždy minul registraci do Kladna, letos jsem si nastavil sledovátko, na otevření registrace si nastavil i budík... a výsledek podpořený mojí IT kreativitou se ukázal mým startovním číslem 1 (!). Jak říká brněnské vedení ultramaratonců "tak teď ještě začít běhat, ogare!".

Njn, jak jsem si napsal, pochybnosti tu zůstávají [Starý židovský vtip to říká nejlépe: Potká se Kohn s Roubíčkem a Roubíček říká: "vědí Kohn, jak posledně u nás byli na návštěvě, tak se nám ztratila jedna stříbrná lžička!". Kohn se ohrazuje a Robíček dodává: "No my ji potom našli, ale ten osten pochybnosti, ten tam zůstal!"]. Ano ten osten pochybnosti, jestli se dokážu po tom všem dostat do formičky a třeba potom i do nějaké formy, ten tu zůstavá. Obzvlášť, když jsem běžel na uklouzaném sněhu a ledu, v mrazivém počasí velmi pomalu a cítil jsem se pod psa...

Když už pochybovat, říkám si porádně pochybovat. Matematicky:). A tak pochybuji o té své pochybnosti, že to nejde. Vybíhám ven s tím, že se budu držet asfaltky a budu se snažit. Poslouchám svoje tělo, Haničku Zagorovou, "je naprosto nezbytné" :), Queen a spol. a dobíhám domů ve vymezeném čase s 16.61 a průměrkou jen lehce nad 6 min/km. Taková pěkná 4- z rovnováhy na páce. To jsou ty první vlaštovky. Pochybovat je třeba, ale pořádně:).

A protože dobrým znakem dobré pohody je nějaká veselá historka, tak tady je k dobru můj skvělý trapas. Už víc jak 9 let hraju se svým synem Pokémon Go, mobilní aplikaci, kde člověk chytá "zvířátka", vychodí jejich vajíčka a také soupeří a "bojuje" v gymech. Jeden s gymů je u rybníka v centrálním parku, kousek vedle Kuželkárny. Byl jsem zrovna na procházce s pejskem, jednou slušně oblečený, stojím u gymu a na mobilu přejíždím (swipe) po displaji a vybírám svoje družstvo do boje. Zastaví se u mě taková pěkná starší dorostenka a ptá se "Vy jste taky na Tinder?". A já jen tak pípnul, kdepak, já si tady hraju Pokémony:).

Takže všemu zdar, našim trapnostem, úsilí i pochybnostem zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Místo prologu: Jsem zpět! Aneb optimisté jsou nejhorší druh:)

Jsem zpět. 

Věřím, že stejně rozhodnutý jako v roce 2009, i když jsem o 17 let starší. Stejně jako tehdy si mohu říci, že jsem se zase dostatečně zhuntoval, definitivně zabezpečil všechny lidi kolem sebe, teď je zase čas splnit si nějaký ten sen, dřív než se rozpadnu na součástky:) 

Neříkám, že jsem se v minulých dvou letech nesnažil. 

Jako člověk posedlý čísly, je často beru jako znamení. Na podzim 2024 jsem byl samozřejmě zasažený nečekaným úmrtím svého bratra na moje narozeniny, a ty okolnosti kolem (všetně ztráty mého věrné psí trenérky) měly v sobě hodně mystiky, aby mě dlouho provázely jako silné memento vlastního konce. K tomu trochu komplikovanější operace šedého zákalu (měsíc a půl bez běhu, ale vidím!). Plus starosti o mojí devadesátiletou skoro slepou maminku, která odmítala domov důchodců, se silně progresivní demencí a zhoršujícím se stavem nějak definovaly velkou část roku 2025 a moje minimální běhání. Ale byl jsem i u jejího rozloučení společně s farářem... Ráno jsem odjel učit do Brna, abych se druhý den při ranním návratu dozvěděl, že v noci zemřela, hodinu před mými narozeninami, což beru také jako znamení. Pohřby ve stejný den, posunuté o rok, den před narozeninami mého zemřelého otce.

Spolu s pracovním vypětím v Brně to na mě všechno padlo, zbytek listopadu a prosince jsem splnil svoje sliby, absolvoval konference, přednášky, dokončoval projekty v totálním vyčerpání... Ve finále chřipka a zablokovaná záda, ani chodit jsem pořádně nemohl, natož běhat (jak víme pomalý běh léčí všechno)... Ale ultra je ultra -- jako kofola: Když to miluješ, není co řešit.

Přátelé, co já si vyslechl, když kolegové v práci komentovali moje evidentně bolestivé pohyby, s komentáři, "už neběháš, co? Už tě to doběhlo?". No, co na to říci, když člověk doslova reje čumákem v zemi, že? Ale jak říká Brit v Sedmi statečných "Nobody throws me my own guns and says run. Nobody".(Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci utíkej. Nikdo).

A tak jsem aspoň v mezičase vánočních svátků začal cvičit, letos krásně symboly nových začátků (nový měsíc a slunovrat) byly blízko u sebe, a slíbil jsem si, že hned, jak skončí všechny návštěvy na 1.1., i kdyby padaly trakaře a já měl vyplivnout plíce... tak vyběhnu. A nějak číselně správně je potřeba to podpořit. Abych to rozverně uvedl -- Numerologicky je rok 2026 číslem 1, moje životní číslo je 3, tedy moje letošní numerologické číslo je 4. Proto můj první běh do údolí osmekanými cestami byl dlouhý přesně 11.11 tedy 1 a 4, ale dost už čísel:). Věřím, že budou na mojí straně, a kdyby úplně nebyly, určitě najdu nějaké dobré číslo, aby mě provázela síla a aby bylo štěstí vždy na mojí straně.

Leden vidím na úplně suchý měsíc, možná od února/března nějaké to pivo občas, ale ty "oběti" musí být znatelné, protože hlavně já sám musím vědět, jak moc to chci, stejně jako když jsem se postupně a vytvrvale chystal na GrandSlam. Být ochoten na tu pomyslnou skálu přinést skoro všechno a být schopen to pro zdar věci i zapálit.

Letošní rok je mým rokem návratu na americká ultra. Začnu pozvolně, stejně jako v roce 2012, kdy jsem dělal s Veronikou pacera Běžícímu Stínovi v jeho prvním Leadville, budeme s Veronikou dělat Vladimírovi podpůrný tým na ikonickém Hardrock 100! Veronika sice vykřikuje, že by potřebovala nové koleno, ale i když oba se Stinem jsou o těch ikonických 17 let mladší, přesto to bude takový závod starého železa, proto možná v rámci iThinkBeer nastoupíme jako pobočka SK Kovošrot :). 

Těším se na to jako malé dítě na Ježíška, jako babka na důchod. To bude ta správná motivace zažít tu atmosféru, seznámit se s tratí ... a doufat, že třeba někde na podzim zaběhnu kvalifikaci a že se moje spousta lístků v loterii promění ve šťastné vytažení.

Také letos nesmím minout nějaké vhodné 24 hodinovky, protože můj slib o úsilí se vrátit do Sparty trvá, ale všechno postupně. Důležité je, že už se mi zase dějí veselé příhody a věřím, že je budu sdílet.

V Novém roce zdar našemu úsilí. i když může být marné.. prostě ...Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)