Skautský výlet - Tomáš, já a Němec, aneb dětskou trasou pražské stovky:)

Ještě z Floridy jsem nabízel svoji registraci na P100 na FB naší skupinky, ale naštěstí bezúspěšně. Protože jsem v Americe musel také fungovat i v českém režimu, byl jsem posunutý v čase hůř než bych čekal (tomu se říká stáří, Honzo!), při pohledu do kalendáře jsem zjistil, že Olaf letos také umožnil zkrácenou trasu P100 v délce 65 km, na které je přihlášený Malý medvěd -- skvělý kamarád, ultrák a vynikající navigátor. Poprosil jsem proto ještě před odletem Olafa, aby mě přehodil na kratší variantu, do skupiny s Tomášem... 

Jako každý ultra hobby běžec jsem trochu magor, ale šťastný magor, řekl bych. Ve čtvrtek navečer jsem se po 20 hodinách na cestě a stejném počtu hodin s nasazeným respirátorem vypotácel z letadla. Kolena jsem měl otlučená, levé od jídelního vozíku, pravé od souseda. Je sice pravda, že jsem minulý týden běžel v bažinách na Floridě, že jsem nevyspalý, unavený, časový posun (jatlag) na mě sedí jako deka... Ale znova jsem se dostal na svoji vlnu pocitů, že ultra není jenom běh, že je to i životní styl a postoj:) a byl jsem za to ochoten i "trochu" trpět:). 

Můj pes, fenka Deri, při odemykání branky zase předvedla svoji mistrovskou etudu, "voják se vrací z války domů!", štěkala, knučela, skákala... a nechtěla se ode mě vzdálit ani na krok. Kam jsem se hnul, chodila za mnou... no jako pejsek:). Nebylo to jednoduché jí uklidňovat a lhát, že v sobotu budu pryč jen chvíli:), snažil jsem se proto rychle a nenápadně naházet věci na hromádky. V pátek jsem udělal ty nejnutnější věci do práce, poděkoval svojí skvělé D., že se v sobotu ještě postará o Derinu... a šel večer spát. Tedy usnul jsem až kolem 2 hodiny ráno, jak říkám, časový posun ... a vstávat bylo potřeba už kolem čtvrté, autobus ze Smíchova jel v 5:55. 

Pochválil jsem se, jak jsem vše zvládl, jak jsem si hned po závodě na Floridě vypral a vysušil boty, jak se mi to bude hodit. Pravda -- boty jsem si nepral a nesušil primárně kvůli Pražské stovce, ale aby mě pustili vůbec do letadla. Mám pořád v živé paměti situaci, když jsem po oběhu Londýna na letišti byl vyzván abych sundal boty. LOL. Tak tomu jsem teď vypráním bot ještě v Americe předešel a jak se to hodilo! Pro jistotu jsem se ještě jednou pochválil, jak jsem organizován, skoro jako pionýr, vždy připraven, že jsem si i v těch zmatcích stačil nachystat všechno do závodu. Přísloví jsou moudrá a pravdivá -- druhý den jsem se mohl přesvědčit o platnosti rčení "Nechval dne před večerem":). 

S Tomášem jsme mohli při závodě vzpomenout na tradiční skautské výlety, kdy za každého koně získáváte plus bod a za sprosté slovo bod ztrácíte. Je zajímavé, že T. má vždy koní nejvíc, ale přitom nemluví vůbec sprostě! T. mi nečekaně složil velkou poklonu. Vždy, když spolu běžíme v terénu, si bere silniční boty:). Je to proto, aby vyrovnal můj handicap, kdy nevidím dobře, zakopávám a z kopce sbíhám o hodně pomaleji. Tentokrát měl ale trailové boty! Aspoň mě to nutilo se trochu víc snažit (tedy dokud bylo denní světlo), jednou jsem se při pádu přes překážku málem napíchl na ulámané pahýly větví, nezávodil jsem, ale snažil jsem se, ne že ne.

 

Počasí bylo naprosto neskutečné. Na startu jsme si u brány JZD poskočili stejně jako Otík ve Vesničce střediskové a potom si užívali panoramata a výhledy jako z kýčovitých pohlednic. Moje nadšení i snad ten "Němec" ve mně způsobily, že jsem na první stanici někde ztratil rukavici, potom v první hospodě jsem málem nechal hůlky, aby se za soumraku ukázalo, že jsem čelovky zapomněl doma! :). Tomáš jako správný skaut naštěstí také nosí dvě, hned mi jednu půjčil a za mihotavého světla (nevidím dobře) jsme  poskakovali do cíle -- musel jsem ho hodně zdržovat, protože jsem opravdu neviděl na cestu. 

 

V cíli se zdravíme s organizátory, děkuji Olafovi za hezkou trasu a překrásné počasí. Olaf reagoval pohotově, že se moc omlouvá, že se počasí nepovedlo -- P100 by měla mít silné mrazy, náledí, chumelenice, bouřky, vichřice, nebo alespoň krupobití.:) T. popíjel labužnicky pivo z mého "domácího" pivovaru Prokopák, zatímco já se snažil vsugerovat, že (výborný) čaj s medem z várnice je vlastně svařené víno [přiznávám, že bych se měl kontrolovat a tak držím "suchý únor"]... Byť jsem byl zocelen životem na koleji v 80. letech a pravidlem "nikdy nepodceňuj autosugesci před vstupem do menzy", musím přiznat, že mentální konverze čaje na svařené víno se mi ani po šesti hrníčkách nepodařila:).

Bylo to neskutečně krásný -- běžecky, pocitově a lidsky. 

Díky všem, díky Tomášovi, díky běhu, díky bohu!

Našemu úsilí zdar a ultra.. zvlášť!

12:)

B jako "baby", aneb "dětskou" trasou B pražské stovky do budoucích dní...:)

Podobně jako v minulých letech, tak i letos jsem byl připraven tiše spolknout (a zapít nějakým dobrým vínem) :) trefné poznámky, kde to (zase) zabalím na Pražské stovce... Pravdivě drsné poznání, že jsem se naučil vzdávat a že je to potom jednoduché "zabalit"... Nechci snižovat P100, ale zatím vždy její dokončení (v posledních letech) bylo podmíněno tím, že budu naprosto v pořádku. Teď už nemusím tajit Grand Slam, ani loterie... je to úspěšně za mnou...:)

Nicméně i letos moje nejmilejší manželka jasně a razantně prohlásila, že na moje DNF není zvědavá, nechce někde jezdit po nocích, hledat a vyzvedávat nějakého zoufalce [tedy mě:)]... Uklidnil jsem ji, že ani letos není mým cílem "plnohodnotná" P100, ale spíš "pohodové" proběhnutí dětské trasy s cílem si něco vyzkoušet. Aniž bych cokoliv naznačoval, má to co dělat s často zmiňovanými čísly 180 a 24:). Zkusit skloubit tahle dvě čísla v krásné číselné kombinaci 11.1 20-20, v hektickém stavu dodělávek, psaní zpráv, hodnocení, zkoušek a hromady nesmyslností, to znamená opravdu pečlivě plánovat, naběhat poctivě co nejvíc km a velmi pečlivě vážit, jak moc se chci "zničit" na Pražské stovce... Moje představa byla, že to chci mít pohodové:), a proto ta dětská trasa...

V mezičase jsem se konečně dostal k Olafovi, abych si vyzvedl svoji ztracenou navigaci z loňské DNF na P100. [Ten loňský běh byl od začátku úplně zakletý. Velmi brzo v závodě jsem ztratil jak navigaci, tak i itinerář... Jak říká klasický vtip "Když se daří, tak se daří":).. pak jsem minul kontrolu a pak jsem hloupě upadl.. a pak jsem to v Davli zabalil:)].
Krátce po loňském závodě mi napsal Olaf, že se našla moje navigace a ať si ji vyzvednu. Měl jsem radost, že moje "Severka" nikde nehnije v roští, ale že ji budu používat. Zkrátím to. Během celého roku jsme se s Olafem marně nadháněli, kde a jak si to mám vyzvednout, nakonec týden před P100 se domlouvám, že si ji vyzvednu v Modřanech. Čekal jsem dlouho, abych ve středu zjistil, že ta nalezená navigace není moje Severka... Samozřejmě si nemůžu si vzít cizí, i když podobnou navigaci... to by byla špatná karma! :)


Druhý den při ranním běhu do práce nalézám na cestě pěkné hodinky, dávám je tam na viditelné místo a ještě obíhám na horizontu viditelné postavičky lidí a psů a ptám se, jestli neztratili hodinky:). No samozřejmě jsem nikoho nenašel.. ale ty hodinky už tam odpoledne nebyly. Tak je buď našel jejich původní nebo nový majitel:). To mě ve finále potěšilo a proto jsem žádnou tryznu za Severku nedělal. Věřím už naviguje skoro rok někoho jiného.. A tak to má být:).

Aby toho před závodem nebylo málo, navštívil jsem ve čtvrtek svoji paní pedikérku. Od poslední ráznější "sanace" mých nohou po GS utekly víc jak tři měsíce, i nehty na palcích mám skoro dorostlé... a paní pedikérka to lakonicky komentovala. "Nehty máte všechny, téměř perfektní... Vy už neběháte?" :)... "No měl byste přidat" !! :).
To mě trochu nalomilo a pak, když jsem konzultoval s trenérkou Míšou, /rýmička/ jak bych měl běžet tu dětskou trasu... Tak mi řekla, že na pohodu:), ale že bych to měl běžet a ne se někde válet v hospodě... A že klidně kousek nebo i víc poběží se mnou, že tedy má teď odpočinkový čas, kdy by neměla běhat, ale že to půjdeme pomalu, takže "odpočinek" dodrží,...:)


Tohle zadání mě dostalo to oblasti středoškolské geometrie o hledání průsečíků dvou kružnic. Pokud vzdálenost středů (střední výkonnosti) není větší než součet poloměrů obou kružnic (tedy variabilita výkonů), společné průsečíky existují... Já jsem optimisticky doufal, že v mém pojetí "nezávodění, ale rozumného pobíhání" a Míšině "neběhajícím módu" dojde alespoň k dotyku obou kružnic, i když v některých okamžicích to vypadalo, že pro společný "bod" se minimálně jedna z kružnic musela změnit v elipsu:).

Ale můj plán byl jasný. Do Modřan za světla! Míša ho ještě trochu obohatila dovětkem, ať nechám hůlky doma a že by bylo dobré, kdybych běžel pomalu, ale běžel. Ty pomalé výběhy kopečků budou mít pro mě (staříka) silný tréninkový potenciál. [Pro ni se to pořád bude držet v kategorii "neběhám/netrénuji"... Inu, když dva dělají totéž, není to totéž!:)]. Já jsem si plán na P62 rozšířil o "vědecký":) výzkum, běžet to celé na ranní snídani, s jedním pivem po cestě...

Na začátku bylo všechno v pořádku, ... idyla ...Míša poslouchala moje "kydy", já na Karlštejně vdechl pivo dřív, než bys řekl Pilsner Urquel, i než Míša stačila vypít malou kolu. Ale pak se jedna z kružnic začala měnit v elipsu:). Sice se nezávodilo, ale "jedna" z naší dvojčlenné skupiny začala vidět asociace cíle a dýňové pochoutky, která na ní čeká doma:)... Chápete to? Kdyby vidina piva, tak nic neřeknu:)...

Ale já zase tu motivaci tak silnou neměl. Už bylo jasné, že v Modřanech jsme za světla a jak znám Olafovy akce, tak pivo tam bude, obzvlášť, když tam jsme brzo, protože ti rychlí pivo moc nepijí:). ... Míša přesto běžela přede mnou tak tři-čtyři kroky, abych už nic nepovídal a raději běžel:). Pochopil jsem, že si svoje pindy musím schovat na POP či na společenské pivní běhy:), ale nepropadl jsem zádumčivosti. Ani jsem si na žádné z blízkých čerpacích stanic nekupoval benzín:).

Nicméně, Míša nějak zjistila, že nic nejím a tak mi začala nutit svoje želatinové bonbóny, abych na trati neumřel vyčerpáním a kosti mi neohlodala divá zvěř (nebo hladoví běžci v druhém sledu)...:). Čtvrtý bonbón už jsem odmítl, myslím, že jsem se na GS naučil zvracet téměř podle Gutha-Jarkovského:), s grácií blízkou ladným pohybům Běžícího Stína:) ... ale přeci jen není potřeba to testovat v Praze, kde mě pár lidí zná.:). Takže bylo otázkou, jestli do svého "hladového" výzkumu budu ty bonbóny počítat, ale asi budu muset..:).

Než si to srovnám v hlavě, tak už jsou tu Modřany, pískám a bojovým pokřikem zdravím, když míjíme dům Bartasových, ale buď mě neslyší, nebo někde pobíhají..., pak už jen nahoru-dolů a jsme v cíli. Pivo tam pochopitelně je... Piji pro jistotu hned dvě, aby to nevypadalo, že běžcům nechutná, nebo že se nějak "ofrňují":).  Fakt moc hezký proběhnutí, nakonec se podařil onen "průnik" či dotek kružnic, kdy jeden z běžců "neběžel" a druhý se snažil trénovat, ale nezávodit. Co víc. Koukám na svůj diplom a nemůžu věřit svým očím... 26. ročník Pražské stovky, 62 km ... a já? Na 26. místě dětské trasy B, prvočíselným časem 7:53:47 (!)... Slza dojetí málem ukápla:). Oni ti běžečtí bohové jistě vědí, že já si té symetrie: 26-62-26 budu silně vážit a věřím, že mě to pomůže v mém úsilí při trojité jedničce 11.1. podepřené 20-20:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, úsilí a ultra ... zvlášť!
12:)

PS. Zase jsem potkal pár kamarádů, uviděl nové známé, kteří občas zabloudí na můj blog, které tímto zdravím a gratuluji k jejich skvělým výkonům. Sám jsem se znova přesvědčil o té relativitě rychlosti a úsilí, kdy jeden se snaží a druhý neběží, ale absolutní rychlost je stejná!:)
Na závěr ještě moje oblíbená vánoční píseň .. od Pokáče.. "Nikde žádnej sníh"..:)

Slibem nezarmoutíš, aneb Dnes Nebudu Fňukat -- P100 snad naposledy:)

Letos se běžela 25. jubilejní pražská stovka a to po trati asi ze všech nejhezčích, ikonickými body vltavské a sázavské stezky. Na vítězné vlně podzimu jsem se rozhodl porušit svoje sliby.. Vím, vím, mnohokrát jsem si i tady slíbil, že noční verzi P100 nepoběžím. Vidím sám o sobě mizerně:), v mrazu se slzícíma očima ještě o poznání hůř, navíc popis trasy je ve velikosti písma vysvětlivek právních dokumentů a smluvních pokut:), takže si ho musím barevně vybarvovat a různě zvýrazňovat, abych bloudil minimálně..ale stejně bloudím, nevidím kontroly...

Mnohokrát jsem si slíbil, že zimní ultra, která jsou orientačního charakteru a začínají v noci -- nebudu běhat:)!!!! To, že jsem to zase porušil, ukazuje že i ve svém věku jsem nepoučitelné děcko:)  a že se pořád na krásu tratě nechám chytit. Také jsem si sliboval, že nebudu zbytečně na začátku pospíchat a "závodit"... ale navzdory rozumu stejně začnu zrychlovat a většinou s sebou někde majznu:), nebo si nějak jinak ublížím..Takže, je to tak, jak to je..:)

Příprava na P100 se nesla v tradičním duchu...  Patřičné zmatky, hodně práce, dodělávání věcí na poslední chvíli, k tomu ještě neplánovaná služební cesta.. Už jsem přemýšlel, že se moudře (proč jsem to neudělal?) vrátím k dětské verzi, k 60 km trati. Moje trenérka Míša mi ale nabídla, že v rámci svého sobotního 12 km lehkého tréninku se mnou poběží poslední úsek z Davle do Modřan, který -- nutno dodat -- má víc jak 45 km (!). Protože maminka a trenér(ka) mají vždycky pravdu, neptal jsem se, jak se 45km vejde do 12 km výklusu, ale jak z matfyzu vím, jistě existuje nějaká číselná soustava, či vesmír, kde to jde...:)

V pátek ještě pro jistotu konzultuji na MF Dnes s horoskopem, který je akci nakloněn, říká doslova: "Máte-li zlou tchýni, vyhněte se jí. Před odchodem z práce raději zavolejte domů a přesvědčte se, že na vás nečeká. Když ano, raději pracujte přesčas. Dostavíte-li se domů, budete podrobeni výslechu třetího stupně. Je žádoucí pobýt v přírodě, věnovat se kultuře a sami sobě."

To znělo silně inspirativně a tak v pátek připraven jsem zavčasu v Modřanech, abych si stačil "vybarvit" trasu, a tak nějak se na vše mentálně připravit. Míše ještě připomínám, že se sice budu snažit, ale .. že to nebude moc za světla.. po jejím odchodu začínám nějak víc bojovat se žaludkem a útrobami. Marně přemýšlím, jestli to byla rozlučková pizza se studenty, nebo chlebíčky z práce.. ale není mi fakt dobře.  Už i přemýšlím, kam a jak se postavit, Stín uměl i decentně zvracet.. já to vidím, že budu tak akorát zoufale blinkat:).. i když není úplně jasné jestli ta žaludeční anabáze nevezme jiný konec:).

Konečně je půlnoc, jsem hodně z toho rozhozený, neustále si dávám do pohotovosti papíry a naskládané papírové utěrky, abych je asi po kilometru použil. Když se v "mžiku" (závod je závod!) vracím na trať .. sotva popoběhnu kousek je tu tajná kontrola..Na ní zjišťuji, že nemám klíčový papír na zaznamenání kontrol, kde jsem ho asi zatratil, zasunul?:).. Už ho mám:).. zase dalších pár minut v háji.. a teď už tedy běžím.. a po všech těch zdrženích.. pozor je to fakt pár minut.. to v té závodní atmosféře beru jako hodiny.. a snažím se to dohnat zrychleným během..

Jak by dodal klasik.. výsledek se brzo dostavil..:).. ve spěchu ztrácím svoji navigaci, moji "Severku".. a začínám si říkat.. a sákryš.. po dalších 25 km ztrácím i itinerář trasy. Inu.. "když se daří, tak se daří":). Trasu si víceméně pamatuji, ale co si nepamatuji je poloha kontrol.. a za pár kilometrů už vím, že P100 pro mě končí. Mám 8 a pak až 10 kontrolu. Nemám itinerář, takže netuším, kde by 9. kontrola měla být, naslepo se mi vracet nechce.. navíc jak jsem očekával, tak jsem několikrát upadl.. noha mě začíná bolet víc, než by se mi líbilo.:(.

Všechen svůj, tak hezky "nahnaný", čas tak nechávám volně plynout a v podstatě klidným krokem docházím do Davle do útulné hasičárny. V chápání těch drsných, kteří dorazí do cíle i po jedné noze:).. tak já nemám úplně silný důvod skončit .. jasně nebyl bych klasifikován, chybí mi kontrola, ale mohl bych dorazit do cíle i tak.. Ale za měsíc chci běžet 24h, i tak jsem si nohu pochroumal víc než by bylo správné:)...Ještě nad tím trochu dumám, ale odevzdávám čip a už jen přemýšlím, jak se dostat do Modřan a domů.

Každý příběh má mít dobrý konec:). V hasičárně se ještě vidím s RIDem a pak s Jitkou.. oběma přeji štěstí.. a dozvídám se, že se dobré navigace se stejně jako dobří holuby ... vracejí:).. Prý někdo moji Severku našel.. Píšu Míše, že se v klidu může vyspat.. že jsem to zabalil.. ale ona mi téměř okamžitě nabízí odvoz, takže jsem brzo ráno ... nečekaně .. jako žárlivý manžel doma..:).

Říkal jsem si, že budu muset asi použít zadní dveře, protože D. nechává na noc klíče v zámku.. Ale není tomu tak. Vklouznu dovnitř, rychle dám sprchu a lehce pokulhávám, když jdeme s Deri na procházku.. [Tady si uvědomuji moudrost svého DNF:)] Když se potom s mojí D. bavíme, tak mi na férovku říká.. věděla jsem, že přijdeš už v noci, bylo mi jasné, že to nepůjde - jen jsem se bála, abys nebyl moc dolámaný..OMG! :)

Pamětní list, co jsem kdysi dostal od Leony, aby mi nebylo líto, že jsem nedokončil:)

Syn to vtipně komentoval, že ty prohry už mám taky dobře zmáknutý, i když kulhám, tak ani nevypadám moc sklesne:). Asi tak.. když se chystám na něco, co je ať už z důvodu mé výkonosti nebo zdravotních limitů:) .. na hraně .. tak nikdy neberu DNF tragicky. Štve mě to, o tom žádná.. ale teď speciálně mám jiné priority, než abych si dokazoval, že se umím překonat a jít za tu hranu:).

DNF v takové chvíli je skutečně zkratkou pro Dnes Nebudu Fňukat (!).. bylo to dobré rozhodnutí a patří to k věci. Trať (převážně po červené) si proběhnu sám.. a za denního světla.. a teď půjde o to se připravit na další závody, dát se do pořádku.. a zkusit si, jak nohy a mysl bude držet na 24h, která je za rohem..

Všemu zdar! Našim bojům.. i když nemusí být vždy vítězné.. zdar! Ultra? Zvlášť!
12:)

Jak jsem dětinštěl.. dětské zimní ultra, aneb trasa B, P107:)

Říká se, že muži ke stáru dětinští, vracejí se do dětských let… Ve vyšším věku se prý stáváme  podruhé dítětem. I když se bojím, že jsem ještě nestačil dospět, tak si myslím, že na tom něco určitě bude. Na posledním závodě sezóny na Pražské stovce, jsem jako správný „dětina“ usoudil, že „dětské ultra“, tedy trať B, 107 km mi bude stačit. I tak se budu muset snažit víc než o 106:), sto mílová trať v zimě, při krátkých dnech pro mě znamená dvě dlouhé noci. Navíc start trasy A je o půlnoci, čímž pádem nevidím tu nejvzdálenější (a pro mě tím tu nejatraktivnější) část trati, protože bude tma.. no jako v pytli.

Asi to máme všichni stejné, ale konkrétně já mám před koncem roku v práci pocit, jakoby to měl být konec světa. Všichni chtějí všechno pokud možno hned, nebo nejdéle do následujícího dne. U mě je to ještě umocněné tím, že kolegové průběžně sledují moje ultra registrace a před každým mým závodem vyžadují, abych téměř všechno rozdělané dokončil. Asi je to tím mým „stářím“.. nevěří, že přežiju ve zdraví, nebo že budu schopen po závodě zase pracovat…

Proto jsem naplánoval i logistiku k P100 ve svém tradičním stylu. Místo abych vyrazil v sobotu ve dvě ráno z domova na start, rozhodl jsem se obětovat významnou část čtvrteční noci práci a v Kácově si zajistit nocleh a vyspat se před závodem. To znamená ale pracovat v pátek do poslední chvíle a  abych se stačil zabalit, připravit a vyspat znamená to nejdéle kolem 5 vyrazit z Prahy.


Už sama cesta je dobrodružství, díky sprintu na metro chytám právě to poslední, kterým stíhám autobus na Hájích. Na přestup na vlak mám v Sázavě necelých 10 minut, přitom už uprostřed cesty máme zpoždění 8 minut a strýček google mi říká, že přesun na nádraží vyžaduje cca 5 minut chůze. Ale slovy básníka „slabý je ten kdo ztratil v sebe víru“,… vybíhám zkušeně, s taškou, s báglem a s navigací v ruce a s drobnostmi doslova v zubech.. Cimrman by ze mě měl radost. Přiběhnu, na kolejích stojí motoráček, který už už zavírá dveře. Zamávám na průvodčího, nastoupím, dosednu a jedeme.. Prostě ideální timing.

Ubytování mám kousek od startu a tak večer dvě rychlá piva, jídlo.. a před usnutím všechno nachystané. Oblečení, boty, hůlky, navigace.. mažu si vazelínou nohy a sýrem chleba (musím se hlídat, abych to nepřehodil) a těším se, jak se teď vyspím a jak si na trati B krásně odpočinu:).

Ráno jsem na registraci brzo, ať nevytvářím zbytečně fronty a stihnu si ještě udělat i barevný itinerář. Přijíždí Tomáš a s ním i neskutečný množství lidí, takže nakonec start je posunut až na 8 hodinu, je to škoda – obzvlášť v zimě je každá půlhodina světla znát. S Tomášem si domlouváme strategii.. Tedy já se ho snažím přesvědčit, že bychom měli zkusit jít aspoň trochu svižně a v hospodách zbytečně nezastavovat. Snad mě za to kamarádi z iTB neproklejou... Navíc už na startu je mi jasné, že jsem se neoblékl úplně optimálně. V zimním běhu mě vždycky děsí představa, že se obléknu moc teple. Zpotím se a je mi pak hrozná zima. A tak to velmi často přeženu do druhého extrému… obléknu se málo a pro změnu je mi zima hned.:).

Jak se začal zvedat vítr, hned jsem si vzpomněl na náš běh Sněžka-Jizerky, kde jsem měl na sobě podobnou „zimní síťovinu“ a byla mi zima jako v morně. Proto po startu se snažím(e) relativně svižným pobíháním zahrát a jde to. Za chvilku už mi skoro není zima..:).. Ale po pár kilometrech Tomáš hlásí problémy s nohou, obnovují se mu hluboké puchýře a že v nejbližší hospodě bude lepit.

V hospodě Tomáš zalepí patu, vdechneme malé pivo a běžíme dál, ale už pomaleji. Je to vidět, že Tomáše noha bolí. Já se v pomalejším tempu začínám klepat zimou tak, ze se bojím, aby mi nevypadly zuby a přemýšlím, jak to řešit. Snažím se udržovat pozitivní atmosféru a tak při seběhu z jednoho delšího kopce vyprávím nějaký veselý zážitek… Slyším, za sebou pravidelné poskakování a mám radost, že se Tomáš rozběhl, že moje veselá historka zabrala, že nálada je lepší .... a tak postupně zrychluji. Dole už běžíme celkem svižně, už mi není zima, radostně se otáčím, abych dopověděl pointu příběhu.. a zjišťuji, že Tomáš nikde a že jsem to celou dobu vykládal někomu úplně cizímu.:)... U další hospody se ohlížím, čekám venku pár minut, ale Tomáš nikde, vítr je neúprosný a tak běžím sám..

Bez ohledu na zimu (tedy chlad, kterého jsem si užil celkem dost) je to přesně to, co jsem potřeboval. Sice jsem zase dotrhal další HOKA boty (a do bot se mi dostávalo bočními dírami kamení, větvičky, bláto, listí.. prostě bordel. Přelepení scotch páskou (kterou mám vždy s sebou) trochu pomohlo, ale zase za stažení špičky platím odervanými nehty na palcích (ty puchýře zespoda nehtů mají sílu). Takže jsem po západu slunce přeci jen víc zpomalil, než bych chtěl. Taky hloupě jsem si vzal carbonové hůlky, co mě ničily život na l'Chappe Belledon .. i tady se mi nečekaně zavíraly, i tady jsem kvůli nim zakopl a natloukl si a výrazně pomohl nehtům k odchodu. Samovi S. muselo znít v uších..:) A jak jsem si v duchu nadával já.. no, na to by padlo celé stádo koní..:)

Stejně jako Cimrman i já jsem škudlil a bylo mi líto ty hůlky vyhodit. Ale teď už mi to líto není. Konec experimentů.. Ale protože bylo do cíle ještě daleko, byl čas na postupné smíření – hůlky vyhodím později a s láskou:), výrobcům nenapíšu osobní dopis, Samovi nic neřeknu:)… Prostě pohoda... S postupem času a s dlouhými zastávkami na čipových kontrolách (horký čaj dělá divy) je mi sice jasné, že nebudu v Modřanech před půlnocí, jak jsem si původně plánoval, ale o to víc jsem rozhodnutý tam být v „plné“ síle a zdraví. Tedy, jak se říká.. "v rámci možností." :)

Při noční části si blahořečím za domácí přípravu. Moje skvělá Severka (to jméno mojí navigace, Dakota od Garmin) mě velmi dobře provedla hodně problematickými úseky. Občas se mi zdálo, že místní strhali značky nebo dokonce v jednom úseku kus inovativně přeznačili, takže z plánovaných 107 je zhruba 110, ale to už tak nějak patří k podobným akcím. V Modřanech jsem krátce po druhé ráno, v posteli kolem čtvrté.. O ½ 8 už jsme s Deri na procházce a celou neděli se snažím rodině dokazovat, že jsem vlastně byl „celý“ víkend doma..:).

V pondělí má moje expedice z trasy B veselou dohru. Levý palec mi už tak otekl, že se nevejde do boty a v pauze v práci se rozhoduji pro rychlou operaci. Zrovna mám nohu na psacím stole a v potřebném soustředění si propichuji hluboký puchýř pod lůžkem nehtu, když v tom přichází studentka na konzultaci.. Scéna vypadá velmi sugestivně, při mých slovech „jen si vyčistím ránu a vymačkám hnis.. a hned jsem k dispozici..“ chudinka málem zkolabovala. Inu.. na dveře je dobré klepat, protože nikdy nevíte, co se za nimi děje..:)

Tajná kontrola Decathlonu

Všemu zdar, nadšenému pobíhání zvlášť!
Teď se teprv budu těšit na zimní pobíhání a začátek soustavnějšího tréninku.
Hezký druhý advent!
12:)

PS. Za P100 zaslouží tradičně absolutní dík obsluha na stanicích a skvělá stanice Decathlonu.. Myšlenka před volnou plání v silném větru na tajné kontrole podávat teplý čaj a rozdávat šátky.. to je nápad skoro na Nobelovku! Vážně.. díky všem..

Krásný adventní návrat - DNF na Pražské stovce:)

Vím, že můj post bude znít šíleně, ale chtěl bych, abych si ho i po delší době pamatoval, přesně, jak jsem ho prožil... Začátek prosince je totiž tady v Povltaví ve znamení Pražské stovky... Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat:).

Mezi námi, je to takové moje malé trauma:) ... Otevřeně přiznávám, že to (zatím) není můj závod, na jehož dokončení nebo výsledku by mi bůhvíjak záleželo. Vždycky to schytám zleva/zprava, že ji "patřičně" neprožívám [buď ji beru jako svůj "trénink" nebo kamarádskou akci], jsem divnej, že nezávodím, že ji nejdu na doraz, že nejsem nadšený ze speciálních trasovacích lahůdek a vykřičníků v itineráři, nebo dokonce, že jsem si ji před dvěma lety dovolil kritizovat (!) :)... Prostě viděno skalními -- jsem srab a měkká hlava:).

Upřímně řečeno, je mi to jedno. Cením si nadšení organizátorů, to je mimo jakákoliv měřítka. Jinak se samozřejmě vždy řídím základním pravidlem šťastného návratu, s cílem se nezranit, neonemocnět -- prostě, abych si odnesl jen ty příjemné pocity. A to se mi i v případě mého druhého DNF podařilo. Naštěstí jsem v loni dokončil, tak nemusím toužit a spolu se zbytkem světa si říkat.. vidět Modřany.. a nezemřít:)!

Začalo to všechno velmi drsně. Jeden z posledních opravdu náročných pracovních týdnů. Možná právě proto ten horší.. Minimum spánku, dokončovací práce... Už to trvá hodně dlouho a radost z toho, že bude brzo konec se nějak nedostavovala:). Člověk je unavený, všechno mi trvá déle, pravděpodobnosti chyb se zvyšují geometrickou řadou. Navíc to v pondělí ještě rozčísla "Ona Dnes" se svým horoskopem, ve kterém mi jasně říká/předpovídá:) .. (část musím odcitovat).."V práci se vám nedaří..Nemáte potřebné štěstí a mrzí vás, že na ostatní to může působit tak, že jste se dostatečně nesnažili.." Pravda je, že jsem byl moc rád, že moje nejmilejší manželka, když viděla, jaký jsem zoufalec (=v jaký jsem p*deli), a že přijíždím že služební cesty v pátek odpoledne.. tak mi slíbila, že mě na start odveze. To bylo hrozně milé a navíc mi to vlastně umožnilo se zúčastnit. Vlak bych jinak těžko stíhal.. Nakonec jedeme na start ve třech TB, MM a já. V únavě a vrcholících zmatcích jsem si tak tak stačil připravit základní věci na závod, do auta nastupuji s nasazenou čelovkou (!), jistota je jistota. Díky kamarádům nacházím důvod, proč jsem tady, proč moje manželka bude trávit páteční večer tři hodiny v autě..:)

Ve Spáleném Poříčí, postupně vidím řadu známých a začínám věřit, že se mi bude chtít společně s nimi bojovat na trati. Tedy upřímně -- nemám nijak rád zimní česká ultra:). Startuje se na noc, většinou je k tomu ještě mlha a já se svými zrakovými dispozicemi vidím absolutní h*vno:). O to víc mě často mrzí, že se běží místy, která bych rád viděl za světla. Když se pak rozední, tak už mám hodně unavené oči, jsem vykoukaný tak, že než se dám dohromady a potěším se výhledem na pár hezkých míst, tak už je zase tma:). [O to víc mě před roky nadchla Pradědova 100, která startuje zrána]. Prostě, letošní TransBrdy bych já mohl shrnout sloganem "Jak jsem z celých Brd, viděl skoro prd"..:)

Na startu dostáváme mapku asi 25 minut před startem, takže se mi ani pořádně nedaří si vybarvit si itinerář, na poslední chvíli ještě vyměním ponožky [blbě:)] a už se houfujeme na startu. Malá ucpávka je zároveň i tajnou kontrolou, aby nikdo neulil start a pak už to může pokračovat v normálním duchu.

Jdeme hodně odzadu, takže povětšinou předbíháme, ale opravdu pomalu a v klidu.. Drobné mrholí, sráží se mlha, namrzlé cesty jsou v některých místech jako kluziště.. Vidím úplný houbelec, pekelně se soustředím, abych si něco nezpůsobil:).. V jedné chvíli mi ujede noha, jdu do provazu:) a natáhnu si pěkně třísla. Chvíli se z toho vzpamatovávám -- kluky nakonec dohoním až těsně před hospodou... Naštěstí potom se projevil efekt pomalého běhu [který jak víme, léčí všechno:)] a už jsem zase mohl normálně fungovat. Nicméně, určitou krizi motivace jsem měl po většinu noci. Znám to, jakmile si člověk začne říkat "proč?", tak je to špatně.. Na obě strany -- když to přeperu, tak se nechuť do běhání a určité vyhoření může objevit později a výrazně silnější... a když to ukončím, tak je to předčasné a určitá pachuť nějakou dobu zůstává:).

V tomhle směru jsem měl velké štěstí. Při jednom seběhu (kolem 70km) jsem v hromadě listí zakopl pravým malíčkem o kámen. Bolest, mrcha, jak sviňja. Běžím s tím pár km, radši jsem pár kroků za klukama... Pak ale zjišťuji, že to s kopce a v terénu pro bolest skoro nejde.. Nakonec sedám na pařez, sundám botu a rekognoskuju terén..:)... TB mě potěšil, že na malíčku není skoro nic vidět, pomáhá mi jej přilepit k druhému prstu, ošetřím si při té příležitosti ještě nějaký puchýř.. a pokračujeme. Snažím se, co to jde.. Nejdřív si říkám že skončím na nejbližší kontrole v civilizaci, pro jistotu se ptám dvorního navigátora MM, jak si stojíme s naší polohou vůči civilizaci -- pak vidím to nadšení a odhodlání kamarádů a říkám nahlas, že s nimi půjdu pokud možno až do cíle.. Nicméně kolem 100 km se odpojím. Jak jsem si šetřil pravou nohu pro bolest v malíčku, tak jinak/špatně došlapuji, a proto se mi po 30 km začíná se výrazněji ozývat koleno:). Malý medvěd mi poradil směr k nejbližší vesnici, zapnu si navigaci, rozloučím se, dám jim svůj čip a jdu do civilizace.

A tady začíná krásný vánoční příběh. Jak jsem vyšel z lesů, opřel se do mě silný vítr. Jdu pomalu a citelně promrzám:). Tak si tak brblám a skuhrám, že jsem měl poslechnout hlas rozumu a skončit výrazně dřív.. Když v tom se vyloupnu se ve vesničce s příznačným názvem "Skuhrov"!:)... To je znamení! Jjo, hospoda nikde, všude tma, potkávám náhodného chodce, který mě směřuje k hospodě ve vedlejší vesnici. Ta rovinka podle silnice, i když je to méně než kilometr, je v protivětru hrozně, hrozně dlouhá. Přicházím k hospodě, kde se dozvídám, že je zavřeno [mají soukromou party] zmrzlý jako vrabec. Prosím majitelku, jestli by mě chvilku nenechala za dveřmi v chodbě, že jsem úplně promrzlý, že mám něco s nohou a že si potřebují zařídit dopravu do Prahy... Posunuli mě ke kamnům, dali teplý čaj -- a já si znovu uvědomil to krásné kouzlo Adventu, kdy jsou si lidé blíž a jsou na sebe hodní. Asi za hodinu pro mě přijíždí moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), která -- ačkoliv to není žádný fanoušek mého dlouhého pobíhání -- zase sedla za volant a zase další večer strávila tři hodiny v autě.. Kvůli mně:).

Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že moje odstoupení bylo správné rozhodnutí. Jak malíček, tak i koleno o sobě dávají sice vědět, ale pár dní klidu a jsem OK. Po ránu jsem na internetu nakoukl na výkony známých - Martina, Petra, Romana a dalších=super! Napjatě jsem sledoval heroický boj Karla a MM a jejich dobití Modřan. Je to velkolepé, jsou skvělí a mají můj obdiv. Těším se, až to s nimi oslavím -- bylo to fajn s nimi kousek popoběhnout.

Až teď mi dochází, jak šílené období je za mnou a co všechno se mi podařilo. Až teď. A také ted si znova uvědomuji, že mezi jedny z nejdůležitějších schopností patří "cut the loses" [umění zbavit se toho, co nejde správným směrem. Přiznaná ztráta se následně stává velkým ziskem :)] a nastavení priorit. Díky tomu se zase můžu radovat a objevuji tolik potřebnou adventní atmosféru, odchází stres a začíná mi příprava na další rok.

Zase se na to těším!

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar! Ultra, našim kamarádům a nejbližším, zvlášť!

12:)

Mikulášská besídka, aneb P100 v alkoholovém a společenském opojení:)

Dalo by se to také krátce shrnout -- jak jsem zastupoval etanolového referenta na výletě části iTB v okolí Prahy. Tradičně začnu zeširoka..:)...


Málokdy na dlouhých trailech usiluji o nějaké "pořadí", tím spíš Olafovo P100 jsem nikdy (zatím) nebral jako (svůj) "pravý"-usilovný závod, v mrazivém ročníku 2012 jsem westernově běžel jen noční etapu, protože jsem následně musel celý den učit..loni jsem ho od samého začátku chápal společensky až rodinně.:)...

Prostě, P100 se běhá se v době, která je pro mě velmi časově náročná:), různé víkendové kurzy, konference, začátky šturmování v práci, služební cesty v kombinaci se společenskými povinnostmi různých večírků a oslav... Až vloni mi konečně vyšel čas a přihlásil jsem se na celou trasu... Proč to nepřipomenout, svým loňským odstoupením ve Štěchovicích jsem doživotně získal titul "slečinky":). Olafovo příznivci mi jistě po právu (naštěstí jen virtuálně) naplivali do tváře, získal jsem od nich spoustu cenných rad, včetně té, abych se na podobné běhy nevracel a zaměřil se více na akce městského typu, kde je na každém kroku občerstvení a sanitky na dosah..:)...

Tímto se jim omlouvám, že jsem je neposlechl. Myslím si, že každý má právo na druhou šanci... Ať už jsem to já, nebo P100.. :)..

Při jednom z našich nočních běhu s HC iTB jsme se s T.O nad pivem domluvili, že poběžíme znova... Žádné velké čekání, kdyby někdo z nás nebyl schopen běžet, ale víme, že v tempu si umíme celkem vyhovět. Také jsem skrytě doufal, že rostoucí popularita P100 a větší účast elitních běžců odstraní některé věci, které mi loni vadily a nasr*ly.. vždyť já jsem v podstatě odstoupil, abych dodržel pravidla soutěže, zejména článek 2.2 "Závodník je povinen vždy dodržovat tzv. pravidla Fair-Play (čestnost, ohleduplnost, pokora k přírodě apod.)"... Ale dosti historie:).

Naštěstí letos byla trať zvolena rozumně a k přírodě citlivě.. i rozmočené pasáže kopírovaly buď standardní cesty, nebo šly velmi logicky svahem. A tak jsem měl moc hezký pocity... Není nad druhé šance:)!

Jedno ale musím přiznat. Společenským akcím jsem se stejně nevyhnul. V pátek odpoledne probíhala mikulášská oslava a setkání mé rodné katedry pravděpodobnosti a matematické statistiky, a tak jsem neodolal, s řadou lidí jsem se uviděl, rychle jsem větší než malé množství vína vypil.:)... A spěchal domů, vzal si bágl a nechal se odvézt svoji nejmilejší do Berouna.
Tam se potkávám s Karlem a s Tomášem, po získání itineráře, jim ukazuji, jak šeroslepý stařík účinně bojuje s demencí:) a brání se bloudění po cestě.. Vyzbrojen sadou fixů, zvýrazňuji žlutou žlutě, zelenou zeleně, .. profesionální deformace- jsem rozený pedagog:),.. přenáším v podobě křížků na kraj značení kontrol, atd.. i náš kormidelník a navigátor Tomáš přebírá moje značení:). Myslím, že nikdo netouží zbytečně bloudit a určitě každý nenávidí, když se musí vracet!

Dvě rychlá piva před startem spolu s (moji besídkovou) předchozí lahví vína nastavily dobrou startovní atmosféru:), takže není divu, že jsme se v potemnělé uličce u školy v Berouně navzájem ztratili.. Chodím dopředu, dozadu, Tomáše nevidím... tak jdu nakonec asi do zadní části prostředního pole a říkám si, vystartuji pomalu a když mě do 300m nepředběhne, tak zrychlím:). Určitě se někde potkáme..
Věřím, že první občerstvovací stanice to jistí.. Už z dálky slyším zvonění kravského zvonce. Ano, ano, uprostřed noci zvonit a povzbuzovat běžce.. to může jedině španělská krev - Honza Bartas:). Skutečně stojí v kopci, ukazuje kudy, kam.. zdravíme se a když kolem něj běžím nazpět, tak volá -- "Honzo, máš telefon!":).. Otáčím se a vidím, jak se Tomáš, dere do kopce. Ujisťuji ho, že tady počkám, od toho jsou přeci kamarádi.. prohodím zatím s Honzou pár slov, chvíli zvoním.. potom udělám úkrok stranou.. nicméně HB to nenechá jen tak a všechny kolem upozorňuje.. "pozor, močící běžec!":)..

Za chvíli jsme s Tomášem už ale pohromadě a užíváme si společného běhu. Myslím, že co do cílového času máme jistě značné rezervy:), ale občas to čekání v restauračních zařízeních bylo výrazně delší než bychom chtěli.. Nicméně, pokud jsem počítal dobře, tak jsme během závodu s Tomášem vypili každý dvojciferné pivo [pro statistiky Tomáš 11 a já jsem nezůstal své přezdívce nic dlužný:)]. Ale jinak to byla velmi vydařená akce, za což patří všem pořadatelům dík! Dobrých pocitů a zážitků bylo nepočítaně, doteď mi zní v uších poznámka servírky, když jsme si v zadní části restaurace vyměňovali ponožky.. "Teda pánové.. to je síla!":)... Což se dá chápat jako dobrá reklama na nadcházející premiéru Star Wars (pro neznalé -- "Síla se probouzí")...:)

Celé jsem to pojal podle pokynů svého guru:), tedy běžet to celé jako velmi hodnotný trénink, nikde se zbytečně nezranit, vyzkoušet si seběhy a sílu nohou... I když se mi oči spíš zhoršily než zlepšily:), sbíhám rychleji a jistěji..[ neboť vše je relativní!:)].

Profesorsky (to já můžu!) jsem radil Tomášovi ke klidu.. zejména, když RID chtěl s námi závodit.. Vysvětloval jsem mu, pokud bude vše OK, tak předběhneme řadu lidí.. a pokud ne, tak bylo dobře, že jsme se drželi zpět:).. Jen, když jsme probíhali částí mysliveckého honu, kde to dunělo, no jak v první linii u Verdunu, neměl jsem dobrý pocity. Přeběhla malý kousek vedle nás vyplašená srna, na kterou mířil proti nám na cestě stojící myslivec (! OMG).. Panebože. Já to nemám rád, když se na mě míří puškou (!). Navíc, zezadu mám černý bágl, který zakrývá barevnou bundu. Naštěstí Tomáš byl ve výraznějších barvách! Ještě že tak -- celé to trvalo asi 30 minut a byli jsme pryč. Pak už jsem si zase užíval jak přírodu, tak společnost, procvičoval navigaci, než mi došly baterky:)!

Tady je na na místě připomenout, že ti mizerové(!) --Tomáš, RID a Karel -- mě na startu nahlodali natolik, že jsem v Berouně tašku [původně připravovanou jako drop-bag] rovnou odnesl na odvoz!! Prý že to nestihneme do převozu a že mě chtějí vidět, jak s tou další taškou v ruce poběžím do Prahy...Překotným zrušením drop-bagu jsem si způsobil ve všem pěkný "organizovaný neklid", řekl bych přímo bordel.:). Nevzal jsem si další sadu extra baterek, šátky, ... Takže jsem do Modřan dobíhal při skomírajících čelovkách, které vypadaly jako světlušky, co mají nemocný zadečky:)..

Ale aspoň bylo co nacvičovat:).... Tomáš vedl k cíli silnou skupinu,, při naší cca hodinové zastávce v restauračním zařízení nás doběhla Jana s Pavlem a s dalším běžcem, těsně v Modřanech však ostatní začínají "finišovat":), do cíle se dostáváme s Tomášem v klidu spolu, díky drobné koordinaci přicházíme o pár sekund, a tak nás cílový čas začíná číslem 25, ale o co jde, že? :)
Mikulášský večírek se skvěle vydařil!Normálně bych se zdržel v cíli, ale nemůžu. Z Modřan beru do Stodůlek rychle taxíka.. Deri totiž čeká celý dlouhý den sama doma.. Všichni byli pryč a tak nejhezčí přivítání se mi dostává krátce po jedné hodině.. Nejvěrnější člen mě nadšeně vítá a vehementně se dožaduje pozornosti a já mu na oplátku slibuji dlouhou ranní procházku..:)

Za logistiku a koordinaci si v duchu dávám za jedna:).

Ať se nám vždy daří skloubit práci, rodinu, společenské povinnosti a to naše pobíhání! Všemu zdar! Kamarádům a ultra, zvlášť!

12:)

PS. Fotky jsem si vypůjčil od Karla a Tomáše, za což jim patří velký dík. Díky zmatkům na startu mi foťák zapadl hlouběji do báglu, když jsem se k němu dostal byla zase už tma:)... Díky Tomášovi za skvělou společnost, vše se vydařilo skvěle.  V podstatě mě nic nebolelo, byl jsem sice unavenej, ale žádný drama, žádný zrasovaný nohy, žádný puchýře...Konečné jsem našel svoje trailové boty a budu se jich držet! Samé dobré zprávy!:)

Konec zvonec... aneb Štěchovická bromance:)

Na Pražskou stovku jsme se těšil, oba s Pavlem (VS) jsme se hodně těšili.. Hlavně já jsem si říkal, že si konečně zase společně zaběháme kolem řek, vyběhneme k vyhlídce Máj, atd.. Samozřejmě příprava nebyla úplně nejlepší -- poslední dva týdny jsem spal tak asi 5 hodin denně:), to počasí vypadalo ne příliš přívětivě  (a bylo) ...:)

Ale co, to k podobným akcím patří. Navíc při cestě na start předpůlnočním vlakem si hned vedle sedl můj kamarád a bývalý spolužák Martin (skončil nakonec 11. v neuveřitelném čase, velká gratulace a obdiv!)... paráda... S VS se rozhodujeme běžet na pohodu, konzistentně, s takovou začáteční průměrkou 7-8 km za hodinu, s tím, že cokoliv (pro nás) běhatelného poběžíme..:). Asi byla chyba, že jsme na začátku běželi a vyběhli mezi posledními... I ty moje odbočky mezi keříky rychlosti nepřidaly:)... A tak se do technických úseků dostáváme ve chvílích, kdy je boty a tretry těch před námi obrátily v oranici, případně, kdy se straně přeměnily v hodně nebezpečné skluzavky..:)

Samozřejmě si společnou cestu užíváme.. ono běžet zezadu konstatni rychlosti má také řadu výhod a přidává veselé historky. Pochopitelně, čas od času někoho výrazně mladšího předběhneme.. a pak je vidět to úsilí na jejich straně -- přeci se nedají předběhnout dvojicí staříků, že? S Pavlem si povídáme, vtipkujeme, i když.. i když jsem se na cca 30km dost ošklivě vymlel (v jednom uklouzaném sešupu jsem si narazil koleno a ruku), tak, že jsem si říkal.. a sakra.. to bude dneska epický s tímhle dokončit. Nicméně pomalý běh léčí všechno a ani náš skvělý, cca 1.8km dlouhý, kufr nám nesebral žádnou radost (trať byla dobře značená, ale my jsme se různě kochali, ve Štěchovicích tím pádem o 5km více). Co mně už potom (mentálně) vadilo bylo, že jsme se často drali oklouzanou stráni, přes větve a kořeny vzhůru, když vím, že kousek vede cesta, která by ty výškové metry nabrala stejně, ale já bych měl aspoň pocit, že můžu běžet a že se nepřizabiju:)...

Před Štěchovicemi - v úseku na který je (aspoň podle fb) Olaf obzvláště pyšný:) - myšlenka dozrála. Nejsem tady rád, nejsem tady šťastný. Vidět a projít ty úseky lesa, které jsou úplně bezúčelně poničené a následně budou zbytečně podléhat erozi (stržené velké kusy svahu, kusy kopců zbytečně ohlazené až na spodní kameny), takhle já si běhání v lese a turistiku nepředstavuji. V prudkých kopcích pak člověk vidí sám sebe a spoluběžce, jak tam různě balancujeme, dereme se vzhůru, sjíždíme dolů, zbytečně hazardujeme... Možná bych mohl mít lepší pocity, kdybychom vyrazili rychleji a ty technické úseky probíhali dokud ještě na svazích něco drželo:), těžko říci... Ale najednou zjišťujeme oba s Pavlem, že nás to vůbec netěší. I si říkám, tady se opravdu může stát nějaké vážnější zranění. A protože oba dva živíme rodiny a musíme v pondělí normálně do práce, tak ve Štěchovicích končíme. Paradoxně relativně plní sil, nic nám není, ale stmívá se a něco dalšího v tomhle duchu absolvovat po tmě ,, rozhodně nechci..:)

Po cestě nakonec opadá taková ta pachuť, že jsme něco zabalili... Já to tak neberu, běželi jsme spolu 85km, většinu trasy jsme si užívali. Jsem starší chlápek.. co dělám mě musí těšit. Ta stezka kolem Štěchovic z mého pohledu neměla ani s během ani s turistikou moc nespolečného, asi jsem na tu přírodu moc velká citlivka). Účelově nahoru a dolů v místech, která po proběhnutí stovky závodníků jsou zbytečně poničená, z hlediska běžců volají po zranění, když se to dá oběhnout po cestě...(někteří to obcházeli moudře vrchem, nebo si něco zkrátili). Prostě jsem tam nebyl rád.

Tak jako tak, radost mi to ve finále nesebralo, běželi jsme pěkných pár km, úplná "bromance"..:). Hezkých a náročných akci je hromada, tak si každý může vybrat podle sebe,,, "Závodů" si teď naplánuji jen pár do roka, určitě si povltavskou stezku "proběhnu" po svém a klidně sám .. a pro jistotu.. jsem se hned zaregistroval na něco "šílenýho", ale krásně šílenýho jen ze své podstaty:).

Běhu zdar! Ultra a kamarádům .. zvlášť!
12:)
PS. Na vysvětlení přidávám odkaz na naprosto skvělé vysvětlení (písní) termínu "bromance" ... Pro anglicky tolik nemluvící, doporučují zkouknout i vtipný text písně, který vysvětluje vztahy mezi kamarády... "If I loved you more I might be gay. ... I love you in the most heterosexual way..." (Kdybych té měl rád víc už bych mohl být gay.. Mám té rád jak nejvíc to heterosexuálně jde..:). 

TGIF aneb všeho s mírou

Američané mají hezkou hlášku, ta zkrátka TGIF znamená, díky bohu, že je pátek a má naznačit, že konec zmatků je na obzoru a teď už nás čeká jen příjemný víkend a mezi námi, vnímal jsem to také tak, i když mi bylo jasné, že to bude epické... Jen mi na začátku nebylo jasné, jestli to bude epické vítězství nebo epická prohra.:) Tak jako tak jsem rozhodnutý po vzoru svých westernových hrdinů jít do toho s hlavou vztyčenou a tak říkajíc naplno.

Celý týden proběhl v tak hektickém a pracovním duchu, že jsem nejen spal málo, ale ani den před závodem nebyl čas pořádně se vyspat, o přípravě a nějakém studování trasy se nedá ani mluvit. Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko mi večer položila na stůl tři modré Fidorky se slovy, že doufá, že se jí v pořádku vrátím.. Co na to říci, že? To je pravá podpora:)

Pátek začal akčním přesunem do práce s hromadou věcí, rychle se převlékám do obleku a spěchám na promoci dcery, abych se dojatě koukal a pak ještě přes práci spěchal na slavnostní oběd. Dvě piva a long drink na závěr.. styl je styl -- když long run, tak long drink:) a volba padá na "Mexican runner" i když se trochu obávám, aby tomu mexikánci nebylo v noci moc zima..:)

V práci pracuji tak intenzívně:) že málem zapomínám se přesunout na večerní výuku a nemám zabaleno! Mapy nesestříhané a žádné poznámky. Rychle a na poslední chvíli dělám pracovní verzi map a utíkám s běžeckým báglem a extra balíkem oblečení na večerní směnu:). Během první a druhé pauzy si postupně zabalím a koukám do map. Rozhoduji se pro taxíka, abych se stihl včas premístit do Modřan a snažím se dohnat zapomenutý pitný režim.. ve 20:30 končím, rychle se převlékám do běžeckého, zbytek svých věci zamykám v učebně a vyrazím, chytám taxi a spěchám do Modřan. Všechno jde podle plánu, mám nádherné číslo 93, ovšem popisek cesty není pro mě moc vypovídající.. časem se musím lépe naučit se orientovat v terénu! Ve zbytku času si v modřanské kavárně/kinu dávám dvě velké kofoly a dva velké čaje..

S Lubošem se sice po telefonu domlouváme na srazu na startu, ale pro množství lidí se nikde nevidíme... Přicházím pár minut do startu, pod můstkem je celkem zima, naštěstí větší koncentrace lidí překonává okolní mráz. Za pár minut začínáme všichni hlasitě odpočítávat a najednou je tu 10-9-..3-2-1 ! Start!!!

Hlavou se mi v těch posledních chvílích pod mostem honí šílené myšlenky. Jestli je to moudré vůbec běžet. Ten strach není tolik o vzdálenosti, ani ne o zimě. Běhal jsem už delší trati, běhal jsem i ve větších mrazech. Sice ne 60 km v takovém mrazu, ale.. Víc se bojím, jak zvládnu noc, zimu, trail a neznámé stezky. Mám silné brýle, (v noci) špatně vidím, oči mi slzí, v mrazech tím víc:), prostě uměl bych si velmi logicky zdůvodnit, proč ne... Proč neběžet. Ale taky možná proč ano. Strach z toho co mě čeká mě skoro sžírá, nohy tuhnou, cítím zimu, až se klepu. A v tuhle chvíli si říkám, musíš běžet. Právě proto, abys překonal ten strach v sobě, ať už je daný a vedený čímkoliv, abys trochu posunul hranice svých strachů, obav a získal něco víc.

A tak jsme vyrazili, já plný strachu o to, že zabloudím...Když mě to tak trápilo, tak jsem si jako první pomoc v duchu řekl, že určitě zabloudím a hned se mi ulevilo) ... Uklidnil jsem se. Běžíme po známé cyklostezce kolem Vltavy, snažím se držet rozumnou rychlost, poslouchám lidí kolem a slyším zkušené, co mají vše nahrané v GPS a mají mapy a všechno znají, všude byli třikrát:) ... rozhoduji se jich držet... jenže.. moje tradiční slabost.. mě nutí po pár km odběhnout stranou a přikrčit se za stromkem:). Když vybíhám, tak první i druhé čelo závodníků je pryč a je mi jasné, že tuhle šanci jsem si pr***al :).

Pokorně se vracím na trať a tradičně mi běžečtí boží jsou nakloněni. Možná právě pro ten návrat. Říkám si klid Honzo, postupně, všeho s mírou.. No a potkávám jednoho sympatického týpka v dresu "šlapek", který se jmenuje Míra a postupně zjištuji, že zná velké kusy tratě a má i perfektní itinerář a beru to jako skvělé znamení.. Na trati se spojíme do skupinky ještě s dalším sympatickým  běžcem, ovšem přimrzlá čepice a nedoslýchavost starce mi zabránila k tomu, abych slyšel jeho jméno a pak už mi bylo hloupé se zeptat! Škoda, protože se s nimi běželo fajn a bylo mi i líto se s nimi po ránu v Píkovicích loučit.

Nedokáži popsat dobře trasu, ale dokáži si dobře připomenout svoje pocity.. Byly úplně maximální. Tedy nejsem zvyklý po pár hodinách si vyměňovat čepici, protože je jako helma zmrzlá.. nejsem zvyklý běžet v noci, kdy je houbec vidět a cesty jsou zmrzlé a uklouzané, namrzají mi brýle a já navíc nevím a nevidím kudy, značky skoro vůbec nevidím.. ale stálo to za to..
To, že jsem překonal únavu, strach že zabloudění, běžel jsem a někdy lezl i do stráni, kde se sotva dalo jít.. Slíbil jsem si, že se naučím lépe orientovat v terénu.. Nebudu se toho bát.. to ultra je přeci v nás.. :). Líbili se mi nadšení pomocníci, kteří stáli hodiny v mrazu, aby nás zkontrolovali a občerstvili, poprvé jsem stal několikaminutovou frontu na cíl:), a musel jsem z ní dokonce odejít, protože jsem si volal taxíka! :).. Prostě střípky zážitků budou ve mě ještě dlouho roztávat.

Završení závodu hovoří samo za sebe. Nejdříve ze svého iPhonu oloupávám ledovou krustu a snažím se rozmrazit dotykový displaj, abych mohl telefonovat. Po objednání taxi, piji zde -- ano právě tady pivo z rodného města! Čepují tady hlineckého Rychtáře (!), což mě fakt potěšilo a beru to jako další znamení a skrytý symbol..

Do práce se dostávám v 8:51, rychle beru svoje věci a spěchám se na WC rychle umýt. Machy mi na dálku posílá ledový pozdrav -- neteče teplá voda a navíc tam mají jen málo mýdla.. běs:). ale co, když stylově, tak stylově. Vcházím za minutu 9 a začínám, jako by se nechumelilo (taky že se venku vůbec nechumelí) a snažím se -- usilovně se snažím -- aby nikdo nemohl říci, že jsem unavený. Například skoro při každém obrázku lezu na židli, abych ukazovátkem mohl něco tu a tam ukázat. Myslím, že odborníci to doporučují jako velmi dobrý trening stehenních svalů.. nevím, já jsem cítil při tom i malíčky na rukou:).

Večer jsem sice doma byl brzo v posteli a po osmé hodině už jsem spal, ale dnešních 14.5 v údolí s Deri a s dcerou jsou jednoznačným potvrzením, že to byla vydařená akce, která proběhla přesně tak jak má .. a teď už zase budu běhat do práce a z práce..

Něco se ale změnilo... koupím si mapy a budu běhat víc podle map.

VSEMU ZDAR! Nejvíc kamarádům a nadšení v nás! 12:)
PS. Míro moc díky!!!