Krásný adventní návrat - DNF na Pražské stovce:)

Vím, že můj post bude znít šíleně, ale chtěl bych, abych si ho i po delší době pamatoval, přesně, jak jsem ho prožil... Začátek prosince je totiž tady v Povltaví ve znamení Pražské stovky... Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat:).

Mezi námi, je to takové moje malé trauma:) ... Otevřeně přiznávám, že to (zatím) není můj závod, na jehož dokončení nebo výsledku by mi bůhvíjak záleželo. Vždycky to schytám zleva/zprava, že ji "patřičně" neprožívám [buď ji beru jako svůj "trénink" nebo kamarádskou akci], jsem divnej, že nezávodím, že ji nejdu na doraz, že nejsem nadšený ze speciálních trasovacích lahůdek a vykřičníků v itineráři, nebo dokonce, že jsem si ji před dvěma lety dovolil kritizovat (!) :)... Prostě viděno skalními -- jsem srab a měkká hlava:).

Upřímně řečeno, je mi to jedno. Cením si nadšení organizátorů, to je mimo jakákoliv měřítka. Jinak se samozřejmě vždy řídím základním pravidlem šťastného návratu, s cílem se nezranit, neonemocnět -- prostě, abych si odnesl jen ty příjemné pocity. A to se mi i v případě mého druhého DNF podařilo. Naštěstí jsem v loni dokončil, tak nemusím toužit a spolu se zbytkem světa si říkat.. vidět Modřany.. a nezemřít:)!

Začalo to všechno velmi drsně. Jeden z posledních opravdu náročných pracovních týdnů. Možná právě proto ten horší.. Minimum spánku, dokončovací práce... Už to trvá hodně dlouho a radost z toho, že bude brzo konec se nějak nedostavovala:). Člověk je unavený, všechno mi trvá déle, pravděpodobnosti chyb se zvyšují geometrickou řadou. Navíc to v pondělí ještě rozčísla "Ona Dnes" se svým horoskopem, ve kterém mi jasně říká/předpovídá:) .. (část musím odcitovat).."V práci se vám nedaří..Nemáte potřebné štěstí a mrzí vás, že na ostatní to může působit tak, že jste se dostatečně nesnažili.." Pravda je, že jsem byl moc rád, že moje nejmilejší manželka, když viděla, jaký jsem zoufalec (=v jaký jsem p*deli), a že přijíždím že služební cesty v pátek odpoledne.. tak mi slíbila, že mě na start odveze. To bylo hrozně milé a navíc mi to vlastně umožnilo se zúčastnit. Vlak bych jinak těžko stíhal.. Nakonec jedeme na start ve třech TB, MM a já. V únavě a vrcholících zmatcích jsem si tak tak stačil připravit základní věci na závod, do auta nastupuji s nasazenou čelovkou (!), jistota je jistota. Díky kamarádům nacházím důvod, proč jsem tady, proč moje manželka bude trávit páteční večer tři hodiny v autě..:)

Ve Spáleném Poříčí, postupně vidím řadu známých a začínám věřit, že se mi bude chtít společně s nimi bojovat na trati. Tedy upřímně -- nemám nijak rád zimní česká ultra:). Startuje se na noc, většinou je k tomu ještě mlha a já se svými zrakovými dispozicemi vidím absolutní h*vno:). O to víc mě často mrzí, že se běží místy, která bych rád viděl za světla. Když se pak rozední, tak už mám hodně unavené oči, jsem vykoukaný tak, že než se dám dohromady a potěším se výhledem na pár hezkých míst, tak už je zase tma:). [O to víc mě před roky nadchla Pradědova 100, která startuje zrána]. Prostě, letošní TransBrdy bych já mohl shrnout sloganem "Jak jsem z celých Brd, viděl skoro prd"..:)

Na startu dostáváme mapku asi 25 minut před startem, takže se mi ani pořádně nedaří si vybarvit si itinerář, na poslední chvíli ještě vyměním ponožky [blbě:)] a už se houfujeme na startu. Malá ucpávka je zároveň i tajnou kontrolou, aby nikdo neulil start a pak už to může pokračovat v normálním duchu.

Jdeme hodně odzadu, takže povětšinou předbíháme, ale opravdu pomalu a v klidu.. Drobné mrholí, sráží se mlha, namrzlé cesty jsou v některých místech jako kluziště.. Vidím úplný houbelec, pekelně se soustředím, abych si něco nezpůsobil:).. V jedné chvíli mi ujede noha, jdu do provazu:) a natáhnu si pěkně třísla. Chvíli se z toho vzpamatovávám -- kluky nakonec dohoním až těsně před hospodou... Naštěstí potom se projevil efekt pomalého běhu [který jak víme, léčí všechno:)] a už jsem zase mohl normálně fungovat. Nicméně, určitou krizi motivace jsem měl po většinu noci. Znám to, jakmile si člověk začne říkat "proč?", tak je to špatně.. Na obě strany -- když to přeperu, tak se nechuť do běhání a určité vyhoření může objevit později a výrazně silnější... a když to ukončím, tak je to předčasné a určitá pachuť nějakou dobu zůstává:).

V tomhle směru jsem měl velké štěstí. Při jednom seběhu (kolem 70km) jsem v hromadě listí zakopl pravým malíčkem o kámen. Bolest, mrcha, jak sviňja. Běžím s tím pár km, radši jsem pár kroků za klukama... Pak ale zjišťuji, že to s kopce a v terénu pro bolest skoro nejde.. Nakonec sedám na pařez, sundám botu a rekognoskuju terén..:)... TB mě potěšil, že na malíčku není skoro nic vidět, pomáhá mi jej přilepit k druhému prstu, ošetřím si při té příležitosti ještě nějaký puchýř.. a pokračujeme. Snažím se, co to jde.. Nejdřív si říkám že skončím na nejbližší kontrole v civilizaci, pro jistotu se ptám dvorního navigátora MM, jak si stojíme s naší polohou vůči civilizaci -- pak vidím to nadšení a odhodlání kamarádů a říkám nahlas, že s nimi půjdu pokud možno až do cíle.. Nicméně kolem 100 km se odpojím. Jak jsem si šetřil pravou nohu pro bolest v malíčku, tak jinak/špatně došlapuji, a proto se mi po 30 km začíná se výrazněji ozývat koleno:). Malý medvěd mi poradil směr k nejbližší vesnici, zapnu si navigaci, rozloučím se, dám jim svůj čip a jdu do civilizace.

A tady začíná krásný vánoční příběh. Jak jsem vyšel z lesů, opřel se do mě silný vítr. Jdu pomalu a citelně promrzám:). Tak si tak brblám a skuhrám, že jsem měl poslechnout hlas rozumu a skončit výrazně dřív.. Když v tom se vyloupnu se ve vesničce s příznačným názvem "Skuhrov"!:)... To je znamení! Jjo, hospoda nikde, všude tma, potkávám náhodného chodce, který mě směřuje k hospodě ve vedlejší vesnici. Ta rovinka podle silnice, i když je to méně než kilometr, je v protivětru hrozně, hrozně dlouhá. Přicházím k hospodě, kde se dozvídám, že je zavřeno [mají soukromou party] zmrzlý jako vrabec. Prosím majitelku, jestli by mě chvilku nenechala za dveřmi v chodbě, že jsem úplně promrzlý, že mám něco s nohou a že si potřebují zařídit dopravu do Prahy... Posunuli mě ke kamnům, dali teplý čaj -- a já si znovu uvědomil to krásné kouzlo Adventu, kdy jsou si lidé blíž a jsou na sebe hodní. Asi za hodinu pro mě přijíždí moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), která -- ačkoliv to není žádný fanoušek mého dlouhého pobíhání -- zase sedla za volant a zase další večer strávila tři hodiny v autě.. Kvůli mně:).

Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že moje odstoupení bylo správné rozhodnutí. Jak malíček, tak i koleno o sobě dávají sice vědět, ale pár dní klidu a jsem OK. Po ránu jsem na internetu nakoukl na výkony známých - Martina, Petra, Romana a dalších=super! Napjatě jsem sledoval heroický boj Karla a MM a jejich dobití Modřan. Je to velkolepé, jsou skvělí a mají můj obdiv. Těším se, až to s nimi oslavím -- bylo to fajn s nimi kousek popoběhnout.

Až teď mi dochází, jak šílené období je za mnou a co všechno se mi podařilo. Až teď. A také ted si znova uvědomuji, že mezi jedny z nejdůležitějších schopností patří "cut the loses" [umění zbavit se toho, co nejde správným směrem. Přiznaná ztráta se následně stává velkým ziskem :)] a nastavení priorit. Díky tomu se zase můžu radovat a objevuji tolik potřebnou adventní atmosféru, odchází stres a začíná mi příprava na další rok.

Zase se na to těším!

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar! Ultra, našim kamarádům a nejbližším, zvlášť!

12:)