(Opakované) začátky jsou asi těžší, ale stejně hezké, aneb jak je těžké býti "ledňáčkem", když jsem duší ultra:)

Pravda je, že jsem na podzim neměl náladu nejen psát, ale ke konci nebyl čas, ale hlavně duševní rozpoložení ani na běh. I když můj blog byl vždy taková kotva v pěně dní, najednou jsem ho opustil. Ono těch důvodů bylo několik, osobních i pracovních. V Brně jsem pořád hledal (a částečně pořád hledám) důvody proč pokračovat, mimo svůj "ultra" přistup:) a osobně jsem měl několik až mystických zážitků. 

Můj narozeninový běh si budu pamatovat hodně dlouho. Volal mi brácha a přál mi k narozkám, v údolí jsem byl zrovna u vojáků, špatný signál, říkám mu, že se mu ozvu, až vyběhnu na kopec, on že není důležité, jen že mi chtěl popřát, že mu není dobře... že si asi zavolá rychlou. Vyběhl jsem na kopec a už mi to nebral, zkouším volat jeho partnerce. Asi po hodině se dovolám a plačící mi říká, že brácha umřel. Den na to, moje nejvěrněší běžecká kámoška, Deri(vace) začala mít silné problémy, motala se, nevylezla na polštářek, měla evidentně i bolesti. Vyrazil jsem na veterinu, abych se dozvěděl, že bych jí neměl nechat trápit. Tak jsem s ní společně naposled vyrazil na setkání běžců do hospody, aby se rozloučila se všemi známými a druhý den jsem s ní byl až do samotného konce, dívali jsme se do očí, stejně tak jako když ke mně poprvé přilezla jako malé štěnátko. 

Strašně mě to sebralo, neměl jsem náladu se družit, ale ani běhat. Když jsem šel ven jen jsem mechanicky dával nohu před nohu, nakonec před Vánoci mě čekal ještě jeden rodinný pohřeb... A potom jsem poprvé vynechal vánoční partyzánský oběh Prahy. 

Chodily mi SMS-ky s fotkami z oběhu a já si říkal, musím začít znova, silnější, pevnější a nesmím promarnit tuhle silnou krizi. [Je to i moje silná mantra: "Never let good crises to vaste!"] a jako protože alkohol bylo to jediné, co zbývalo, začal jsem "sušit" už v lednu, s odhodláním, navzdory všem reportům, dokončování projektů... se snažit vrátit se do běhu a snad to nebude znít nadneseně a rouhačsky... do "boje" a "úsilí".

   ==================================================================

Jedna věc se (naštěstí) v mém životě vůbec nezměnila... Zůstal jsem "yes!" man:). Neměl jsem sice nijakou náladu, ani výkonnost, ale Pavel F. mi napsal, "co takhle dát si (špenát ne, ale) Olafovu tréninkovou 50?" V Českém ráji, samé omrzlé žebříky, co na to říci? Samozřejmě, že ano:). Nakonec to bylo sice pod 10 hodin, samozřejmě žádný rychlý běh, ale to drobné bloudění ve skalních městech a výstupy/sestupy pro běžce mého typu, byla výzva. Ještě jsem si to drobet okořenil tím, že jsem vyrazil ráno na cestu s brýlemi na čtení, ale Pavel brzo poznal, že jestli normálně vidím hůř, tak tentokrát je to úplná tragédie a dopředu mi hlásil v kritických místech, jestli jít vpravo/vlevo nebo středem, abych nezdržoval.

Příjemné dozvuky podobných víkendových akcí okoření velmi brzké ranní vstávání v pondělí na vlak do Brna, ale dobře mě to nakoplo. Začal jsem zase v duchu se těšit, jak budu někde zápolit se svojí nemohoucností:). Snažil jsem se vysvětlit L. proč se tolik snažím, když (má sice pravdu) se nijak nezlepšuji a uvědomil jsem si tu hloubku úvahy co by... kdyby (dovětek nechám na každém). Mně se vždy vybaví spíš dodatek, no kdybych se nesnažil, neusiloval, nebojoval, tak se budu cítit jako v čekárně na smrt:). 

 

------

Proto, když mi pár dní po vydařené akci v Českém ráji Pavel F. napsal jestli bych mu nedělal parťáka na VokoBer(g), okamžitě jsem odpověděl, že jasně, bez toho, že bych pořádně tušil o co jde. Následně jsem dohledal a Pavel mi postupně odkrýval pravdu, že se jedná o 24hodinový rogainingový (orientační) závod dvojic po Českém středohoří. 

Inu proč ne, a podobně jako hlavní hrdina v Saturninovi, který vybíhá holýma rukama a neozbrojen pomáhat chytat Marca Aurelia (což jak zjistil nebyl chovanec psychiatrické léčebny, ale lev ze ZOO), tak já postupně odhaluji o co se jedná. Já bludička od přírody, se kterou dokaží zabloudit i králové navigátoři z iTB (Malý Medvěd a Veverkovci) jsem pasován na parťáka v orientačním běhu z optimalizovanými průchody stanicemi, s daným návratem a omezeným využitím vlakových spojů:). Upřimně to potěší.

Pavla jsem varoval, po pravdě jsem mu mohl slíbit, že si to jistě užijeme:), že na zážitky se mnou nebude nouze, ale jestli obecně myslí na nějaké "nebloudění", nebo dokonce slušnější umístění... tak že v tom případě, nejsem optimální parťák. Ale pokud chce zážitky, vidět, že se může zvrtnout úplně cokoliv... V tom případě jsem já ta pravá osoba. Slovy Nikie, 12Honza je člověk zocelený blouděním natolik, že dokáže zabloudit i na okruhu ve Františkových lázních.

Samozřejmě to začalo hned na začátku, když jsem položil položil černou navigaci na černý popruh u batohu a před startem jsme ji marně hledali:). Já jsem si z mysli vytěsnil i moment, že jsem ji sebral ze stolu a (neprávem) jsme podezřívali jiné, že ji omylem sebrali a mají dvě... Památeční fotografie mě ovšem usvědčuje! [Plus Pavel aspoň na vlastní kůži poznal, že fakt ani s dobrými brýlemi nevidím plasticky]. Tu "ztracenou" navigaci jsme našli (Pavel) až  když nám pořadetelé půjčili druhou. S omluvou ji vracím a ředitel závodu lakonicky konstatoval ".. jestli si chlapi myslíte, že teď už všechno půjde, tak to jste vedle... to je jen začátek. Teď se všechno bude jenom (píp)".  Zkušený to člověk.

Natěšení na závodění moc detailně neposloucháme pokyny (navíc já výrazně hůř slyším) a hned plánujeme, že vezmeme vlak na začátku do vzdálenějších končin, na zpátek běžíme, to budeme lépe kontrolovat. Podle našich (mylných) představ je vlak je povolený použít jen jednou. Což byla pravda, ale už jsme nějak potlačili důležitou informaci, že jenom v jednom (a to opačném-návratovém) směru.

Rychle nacházím vlak do Mostu, v 9:05, ale cíleným spurtem dobíháme na nádraží v 9:04, a nastupujeme do zavírajících se dveří. Sice je nám divné, že nikdo jiný neobjevil naši "geniální" strategii. Jsme tedy vítězové ceny "první ve vlaku"!.. Radujeme se, jak všechno hezky jde, tedy do té doby, než nám za první stanicí telefonuje ředitel závodu aby nám řekl, že se musíme vrátit, že je to nepovolené použití vlaku, jinak jsme diskvalifikovaní. A tak jsme se projeli do Mostu, počkali na zpáteční vlak a o dvě hodiny později vyrazili na trať. Aby to naši soupeři měli jednodušší. 

Závod to byl krásný, samozřejmě ředitel závodu měl pravdu. Tou "ztracenou" navigací to začalo a důstojně pokračovalo. Po našem "geniálním" použití vlaku, Pavel při prvním sestupu z Milešovky, asi na cca 20 km,  ztratil jeden nesmek (ten už jsme nenašli) a mimo druhého průchodu Milešovkou, kdy jsme ztratili 1/2 hodiny čekáním ve frontě, jsme už nikde nechytili otevřený krám nebo hospodu. Vždy jsem dorazili chvíli po zavíračce. Připadal jsem si jako Jára Cimrman na patentovém úřadu.. "Teď tu byl.. Thomas A.Eddison..!"...(Samozřejmě je to naše podceněná připrava a neznalost prostředí).

Nakonec jsme končili epicky, sušili huby a ve finále s víc jak 6 hodin bez jakékoliv vody  a tekutiny se ukázala soudržnost kolektivu (nedokážu jíst bez vody, tak jsem k tomu přes 10 hodin nic nejedl). Pavel mi nesobecky nabidl svoje gelové tekuté pochoutky. Ze zoufalství jsem si zkoušel cucnout, ale bunečná paměť mého organismu byla velmi dobrá:). Okamžitě to vypadalo, že začnu zvracet. 

Jedním slovem vydařená akce! Ovšem nejlepší bylo, že to Pavel bral stejně jako já, s tím nadhledem... Když už si vzal s sebou mucholapku na zážitky, tak proč by se divil, že?

Ultra podle mě vždy končí, až když jsem doma ve sprše, když prostříhám ty nejhorší puchýře, případně sundám "nepotřebné" nehty. Tentokrát to bylo až v pondělí.. Brzo ráno v 5 hodin jsem se pomalým rozvážným krokem pajdal na vlak do Brna, našlapoval jako kdybych šel po skle... a ve vlaku si čtu Pavlův vzkaz. "Myslel jsem si, že 3x a dost... ale začíná mě ten další ročník lákat!.:)

Myslím, že ten závěrečný Pavlův vzkaz shrnuje to, co mám na ultra rád. To pozitivní se násobí a dere do popředí, to negativní se stává koloritem a centrem usměvů. Také moje nejmilejší manželka přidala tu pozitivní tečku. Sice moje hluboké puchýře po dni v Brně (a v botách) začaly mít tendenci hnisat a "zahnívat" (její slova) a ona poté prohlásila, že před 35 lety mi slibovala věrnost, ale o uhnívajících nohách tam nebyla řeč! Pro jistotu jsem tedy problematická místa "otevřel" (bez anestezie, je suchý leden!), namazal framykoinem... abych zachránil náš "mladý" vztah:). Nicméně moje D. asi za hodinu přišla za mnou a řekla pohádkovou hlášku ala Šípková Rúženka: "Láska je silnější než smrad":).

A proto všemu zdar, našim kamarádům a blízkým, co nám často pomáhají se vyhrabat z (píp)! Ultra zvlášť!

12:)

Saar Challenge punk 77 (80+ km), aneb popletenou navigací po trati i ve vzpomínkách

Vím, vím, omezil jsem si svoje zápisky, možná právě i proto, že stárnu, svět lidí je rozdělený skoro na atomy: mladí/staří, pro válku/proti, očkovací příznivci/odpůrci, progresivisté/konzervativci... člověk něco řekne v dobré víře, protože se domnívá, že jeho dobrý známý/kamarád dělá něco blbě, a je to stejné, jako když kamarádovi člověk půjčí peníze. Ve finále příjde nejen o prachy (čert je vem), ale i o kamaráda.

Velmi blízká podzimní 60-ka mě naladila smířlivě. Co jsem já, abych někomu říkal neblbni, nebo nelži sám sobě... Třeba je ty úlety a nesmyslné akce typu Hail Mary naplňují... Trochu smutná byla moje následná inventura, že jsem si uvědomil, že staří známí a kamarádi se rozdělili do dvou divergentních skupin. Užší část se dostala do reprezentačních výšin a druhá část buď přestala běhat, začala jezdit na kole, plavat, nebo dělat cokoliv jiného. Proto mám v plánu se na podzim se svými kamarády a známými třeba pozdravit/rozloučit/přivítat, a následně restartovat co je potřeba.

Co se týče ostatních sportovních aktivit, v tom mám určitou smůlu. Po té, co se mi zabila spolužačka na kole, i když je to přes třicet let, nedokážu na kolo pořádně sednout a jezdit v provozu. Plavat sice umím, ale nesmím potápět hlavu:), takže mi zbývá jen to pobíhání. I když, možná je to štěstí. Vážím si toho, že můžu někde poskakovat, ať už je to v údolí nebo někde dál. Už jsem si svoje šílené sny splnil, i když ono se vždycky něco najde, že? :)

Člověk může být pozitivní jako proton, ale změna zaměstnání, obzvlášť ve vědě a výzkumu po třiceti letech je odvážný a náročný krok. Ale dospělo to do okamžiku, kdy stejně jako pan Svěrák ve Vratných lahvích jsem dospěl do stadia, že já do té práce nechodím rád. Že mi dokázali vzít radost a invenci. V okamžiku, kdy jsem si to přiznal a prošel tím letošním očistným (k)rokem, se mi nesmírně ulevilo. Odešel jsem, či ještě v jedné instituci čekám do konce roku, ale cítím se každý den lépe, mám spoustu nov7ch nápadů, zajímavých výsledků, nové místo, pozvánky do zahraničí... a zase chuť běhat dál a prát se se vším, co příjde... i když je potřeba se na všechno lépe připravovat.

Hůř vidím, víc padám, málo jsem byl v terénu za poslední dva roky a bojím se... Proto jsem si řekl, že je na čase se zase postavit čelem svým problémům a obavám. Přihlásil jsem se na punkovou, tedy absolutně bez podpory, verzi Výzvy Ždárských vrchů, která startuje a končí v mém rodném městě, Hlinsku. Abych posílil tělo a ducha, neberu hůlky. Chci se s kopečky v technickém terénu a s unavenýma očima víc seznámit:), dá se čekat, že do kopce a zejména z kopce půjdu výrazně pomaleji. Ale nejedu závodit v tom pravém slova smyslu, jedu nabrat odvahu a odhodlání. A úsilí bojovat.

Plán byl v pátek po obědě vyrazit vlakem, vzít maminku na časnou večeři, druhý den odběhnout závod a brzo ráno, ranním vlakem zpátky do Prahy, než se moje D vzbudí, abych mohl předstírat, že jsem byl vlastně celou dobu doma:). Samozřejmě díky práci věci nabraly poněkud hektičtější směr a tak jsem věci na závod naházek rychle do příručního zavazadla, že to všechno roztřídím večer před závodem. Co mi bude chybět, s tím se musím nějak vyrovnat, v rámci klubového hesla... "Co nemáš, nepotřebuješ!" Naštěstí trasa je v hodinkách a v mobilu, ale jak zjišťuji navečer, chybí mi kabel na hodinky a zachraňuje mě při večerním pivu Ota Š. a díky jemu mám ráno hodinky nabité naplno. Že to bylo zcela zásadní, mi bylo hned jasné.

Na startu je nádherné počasí, získávám číslo 8, které si nepřipínám naležato jako nekonečno, abych zbytečně neprovokoval a nebyl na trati zbytečně dlouho. Kolem všichni rychlíci natěšení být v cíli cobydup, i když samozřejmě podle řečí na startu mají minimálně zlomenou nohu, rozedmu plic, právě dobrali antibiotika, či jim zrovna nasadili umělou kyčel nebo kolení kloub. V 9 se startuje a celá dvacítka "punkerů" vyrazí jako hasiči k ohni. Mě zrovna (tradičně) zlobí hodinky a než znovu spustím navigaci a rozkoukám se pod kopcem, jsem mezi posledními, i když... mně to bylo jasné už na stadionu. Limit je do půlnoci, říkal jsem si, že když mi to rozumně poběží a nebudu moc bloudit, tak bych mezi 8 a 9 hodinou večer měl být v Hlinsku. Ale bloudit, to zase já umim nejen ve svých vzpomínkách, ale i v krajině svého dětství.

Upřímně, trať je nádherná, vřele doporučuji. Pořadatelé si dali práci a ani se moc nedrželi nedrželi turistických cest, trať často vedla neznatelnými pěšinkami mezi poli, nebo v lese, kde jsem jen tušil kudy kam. Navigace mi v hodinkách vesele poskakovala a tak na rozcestích, kde bylo více možností jsem následoval velkého Járu Cimrmana a objevoval slepé uličky, abych se při návratu potkával s těmi pár lidmi co byli ještě za mnou a mohl jim s objevitelským nadšením říci... "Přátelé, tak tudy ne. Tudy cesta nevede!" Typickým příkladem byla pro mě křižovatka u Třech studní, kde bylo asi pět možností, samozřejmě až ta poslední byla správná, nebo na na Pasecké skále, kde jsem zoufalým pobíháním nahoru dolu ztratil asi půl hodiny. Ale nakonec.. nakonec jsem našel správnou cestu. V cíli mi poradili, že si musím nastavit používání všech satelitů, jinak to ve skalách zlobí. Inu, mohu potvrdit!:)

 

Když se ve vzpomínkách vracím k závodu, tak právě kolem Pasecké skály jsem po několikát zakopl a přiznal si, že boční mihotavé sluneční světlo je pro mě silná výzva a pak už jsem po kamenech sestupoval velmi opatrně (a pomalu). Zhruba 30 km od cíle v Křižánkách byla poslední možnost si něco koupit k pití, do večerky se ale přede mnou nahrnul asi celý autobus nějakého školního výletu. Sice jsem nejdříve zkoušel předbíhat, ale usoudil jsem, že není kam spěchat:), zkusím popoběhnout potom... Bohužel krátce poté se začalo smívat a zbytek cesty jsem absolvoval s čelovkou. Podle terénu to byla kombinace chůze a běhu s čím dál většími chodeckými pasážemi. Bylo mi jasné, že jsem patrně poslední a tak to poslední, co jsem si přál bylo se tam někde zranit a kulhat do cíle a nebo prosit někoho o pomoc.

Naštěstí kolem půl desáté jsem byl na stadionu, myslím, že jsem byl předposlední. V klidu jsem vypil dvě piva, vzal si polévku, odešel se umýt a vyspat a v brzkém ranním vlaku jsem vzpomínal na epické momenty závodu, zejména na moje hrdinské bloudění kolem Pasecké skály. Měl jsem sto chutí se na hledání trasy vykašlat, seběhnout po turistické značce nejkratší cestou do Hlinska na pivo. To, že jsem tam zoufale, ale vytrvale poskakoval podle zmatené navigace považuji za důkaz svého odhodlání a lásky k ultra. Fyzicky ještě musím hodně potrénovat, abych se vrátil plně zpátky, ale odhodláním věřím, že už tam zase jsem!

Bylo to krásné a bylo toho dost! Povídání s domorodci, s několika spoluběžci, veselé historky s houbaři, zážitky se zamilovanými páry, atd. (pozor! I uprosřed divočiny se může někdo nečekaně objevit!). Ještě jednou Oto, díky za dobití hodinek! Když jsem se dostal do cíle, baterka přeskočila z 1% na defitivní 0%! 

Prostě .. Všemu zdar! Našemu úsilí, kamarádům a veselým zážitkům zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Na druhém břehu, aneb 12 u ultra a "na čepu":)...

Doba je nesmírně dynamická, mezi výměnou ministrů se nedá téměř stihnout ani standardní tréninkový cyklus:). Od posledního zápisku jsem měl opakovaně možnost si uvědomit pravdivost a nadčasovost citátů Běžícího Stína. Když po dlouhém dni (po celé řadě zbytečných) videokonferencí... v dešti se sněhem vybíhám ven, abych splnil 16+ v trailu .. Tak opravdu cítím, že v takové chvíli se vykopat ven, vyžaduje nejen velkou dávku nadšení a dedikace, ale také bezbřehý optimismus... že to (ve finále) "k něčemu" bude:). S výrazem osvícení... nebo přesněji s nevěřícím výrazem.. vybíhám do deště se sněhem a opakuji si Stínovo.. jjo, běhat v krásném počasí, když má člověk spoustu volného času a když je všechno fajn... to je pohoda.. ale když leje a je studený vítr, jsem unavený po včerejším usilovném úsilí o rychlost.. když na botách po stezkách táhnu extra 1/2 kila bláta, když se to smeká a nechce se... Tak to je ten pravý trénink na ultra:)... protože, proč si to nepřiznat.. "Ultra se rodí v unaveném těle a unavené hlavě... na unavených nohach".

Jak je doba "dynamická" tak mezi svými "extempore", jako je divoká investiční jízda na tygru zvaném GME (Game Stop) ... si opakuji účetní "má dáti .. dal" .. a tak nejen, že charita bude mít svůj díl na mých divokých investičně surfařských dobrodružstvích, ale také si říkám, že je čas dávat zpátky i obyčejným běžeckým aktivitám. Takže, když se mi zase připomněla skupinka rodiny "R" s možností se zúčastnit a pomoci při skupinovém individuálně měřeném tréninku po trase Pražského Kelta:)... nemohl jsem říci ne. Navíc stanoviště v Holyni u Dobré vody... je domácí lokalita. Před 10h jsem na místě i s automobilem, který slouží jako zástěrka... A odměnou mi je důkladný pohled z druhé strany. Jasně, několikrát jsem pomáhal na různých závodech.. ale nikdy jsem nebyl na jedné stanici od samého začátku až do úplného konce. Věřte, je to nesmírně zajímavá sonda do ultra.

Jsem pomocná síla ... v kuchyni a na čepu... s Markem R. na stanici si fakt užívám jeho komentářů na adresu ultra. Od rychlíka jeho formátu obzvlášť potěší jeho charakteristika ultra.. jako běhu, na který člověk v podstatě nemůže natrénovat. Kdy se pravý rozměr a hranice ukáží až v samotném závodě. 

Jak tam obsluhuji příchozí/přibíhající účastníky, tak se těším s celou řadou známých tváří... Tomáš (MM), Pavel .. zde reprezentují náš klub iThinkBeer a nezklamali... berou si na čepu pivo:), ale třeba Míša M., která probíhá ve velkém stylu.. nejen, že odmítá pivo:), ale nebere si ani salám:)... no nevím nevím... mohla být v cíli ještě rychleji.:). Moc jsme se bavili,  když velký Olaf o pár hodin později líčil.. "Takhle z Vyšehradu mě předbíhala jedna dívčina.. tak 4min/km.. šílený...". S Markem se pro jistotu ptáme.. "Taková drobná, až éterická blondýnka.. ovšem z kopce běžela jako urvaná lavina?".. JO! .. Tak to byla Míša..:).. a ta je už jistě v cíli, pokud už není není doma v Písnici:).

Marek se hned polidšťuje přiznáním, že nejlepší trénink na ultra je, když opilý běží domů z hospody:). Oba (jako správní alkoholici) si přizvukujeme, že je dobré se dostat domů střízlivý:)... a jak si člověk v tom "stavu" myslí, že běží kdoví jak rychle... a přitom se klátí jako strom ve větru. Ale jako na všech velkých ultra... jak se posouval čas, tak na stanici byli víc a víc zničení účastnící... ale možná právě o to víc rozhodnutí dokončit. Bylo to skvělé to prožívat z druhé strany, povzbuzovat je... moc neříkat, že ta Závist.. ta Závist je ještě prověří.:).. To je bude trápit až za několik hodin.. ale zase už budou o hodně blíž k cíli.

Prostě, stejně jako u pudinku, kdy zjistíte, jestli je dobrý nebo ne, až ho začnete jíst... tak u ultra se pro většinu z nás vše ukáže až v samotném závodě. Ultra je pro většinu z nás obyčejných běžců stav mysli, životní postoj a jak řekl Marek.. něco na co se nedá plně připravit a co se ukáže teprve, až tam budeme.

Tak ať se nám vždycky daří najít proč se snažit... proč běžet... a proč dokončit ultra... Prostě je to něco trochu mimo naši komfortní zónu, něco trochu šíleného... něco, co nám dává sílu do dalších dní.

Slovy Edisona ... „Bylo tu však něco krásného co drtí: odvaha a radost z života i smrti“

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům ... a ultra.. zvlášť!!!!

12:)

Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o "kilometr" dále, aneb každý den malá radost a každý týden malý Kaisen:)

--- moje poznámka pod čarou ---

Ty "salámové" metody jsou nejhorší.. nevím, jestli si to všichni uvědomujeme... Ale... Za chvíli to bude rok, co vešla v platnost různá (často velmi nesmyslná) omezení, druhý vyjímečný/válečný stav už bude zase nejméně 132 dní  a jak to vnímám kolem sebe -- lidé procházejí stavy od krátkodobého pochopení, přes naštvání (řekl bych to silněji) a rebelii až k naprosté apatii. To naštvání naprosto chápu a plně podporuji, ale ta apatie mě děsí... V rámci tolik proklamované soudržnosti a solidarity by bylo zajímavé snížit platy politikům na polovinu, stejně tak státním zaměstnancům (a výrazně snížit jejich počty), když omezili fungování úřadů, úřední hodiny, atd... a hned by bylo vidět, jak by se výrazně lépe a víc logicky řešily "zákazy" a "opatření"...

No nic, já to navíc ještě profesně nesnáším dobře, moje instituce a přeneseně i ostatní, pro které pracuji mají velký podíl na současném marasmu...:(. Připomíná mi to hořký vtip, kdy chlapec na dotaz, kde pracuje tatínek odpovídá, že dělá striptéra v gay baru... Paní učitelka se ptá, jestli je to pravda... a tak chlapec nakonec přiznává, že ve skutečnosti dělá novinařinu a reportéra pro CNN, ale že se za to hluboce stydí:)... Pro jistotu opakuji, že s mým zaměstnavatelem nesdílím jejich postoje a prohlášení...:)

--- konec mojí poznámky pod čarou ---

Nicméně, co jsem chtěl říci ... a snažím se vyloučit cokoliv s virovou tématikou... je tu opět leden, předsevzetí, umocněná tím, že se nikam nesmí, fitka zavřená... a tak běhá každý, kdo aspoň jednu nohu má:)... Možná je to jedna z mála možností bojovat s apatií v nás a kolem nás...

Na druhé straně, u mě (57+), který se snaží už víc jak deset let a upřímně sice běhá sice svoje max, ale jinak objektivně měřeno běhá "tužku":)... Tak je pro mě hodně těžké nalézt dobrou motivaci na začátku každého roku. Vidím to jako jasný problém "středu". Ti kteří jsou na začátku cesty a běhají krátce -- mají tu výhodu, že se těší na svoje zlepšení, rekordy jsou "na dohled" a všechny pocity jsou super:)... Závodníci zase mají svoje úsilí podepřené snahou se udržet mezi těmi nejlepšími... ještě jim to "ukázat", případně ještě "naposled":) uběhnout skvělý závod... My, co už se nějakou chvíli snažíme...(soudím podle sebe)... horko těžko hledáme motivaci. Tak (aspoň já) dostávám navzdory svému snažení od Garminu pravidelné vzkazy ... o neefektivním tréninku... o snižujícím se VOX max... A tak jsem se snažil:). Byla zima, jak v Charkově na nádraží, cesty uklouzané jak na pražské brusli... já po cestě oblékal nesmeky.. ale Garmina to nevidí??. No fuj!:)

Ale na druhé straně, já s tím mám pochopitelně spojenou celou řadu hezkých zážitků. Začátkem týdne jsem přesvědčil kamaráda HK a s jeho synem jsme udělali "tří-Honzovou výpravu" na vyhlídku Máj a Bednář .. na východ slunce. Původní cíl byl, že si doběhnu odtud domů (51km), ale pracovní povinnosti mě dostihly v "půlce" ... u Řitky.. (no není to symbolické??) a tak jsem vzal autobus, dojel rychle domů... a řešil pracovní "požáry":).

Mráz, uklouzané cesty a stezky v Prokopském údolí, potkávání se s turisty, maminkami s kočárky, malými dětmi, přímo přitahují rady typu .. Nejez "žlutý sníh" a nečůrej proti větru:)... Spousta vtipných pozdravů, včetně hravého využití českého jazyka. No posuďte sami. Běžím si po naprosto zledovatělých cestách kolem Dobré vody v Prokopském údolí. Před domorodci i návštěvníky se "vytahuju" a propaguji nesmeky..:). U obzvlášť zledovatělého sestupu stojí jedna "zoufalá" :) žena... řekněme v mém věku... a na moji exhibici a poskakování v nesmecích... reaguje prosbou.. "Nesvedl byste mě"?... :). Samozřejmě, jako správný gentleman ... Doplňuji, že ji nesvedu ani z cesty, natož jinak:)... Navíc v tohle mrazu, že?..:). Paní to dole naprosto zazdila obratem... "Od vás bych se někdy nechala svést!" ..:)

Je třeba si dělat radost. Dneska například byl 21. den roku 21.. 21 století... Proto říkám Lubošovovi... je potřeba společně vyběhnout (nebo vytlačit koloběžku)... a "oslavit" to... Luboš sice mlel něco o chorobách...protivenstvích.. ale nakonec se setkáváme tradičně u mostu a na 12 km připíjíme skvělou domácí slivovicí... 21.. je 21, že:)

Proto... možná navzdory tlakům .. a na vzrůstající apatii.. si říkám... bojovat je třeba! Radovat se ze všeho hezkého, co přijde a jak říkají fotbalisté... je třeba jít tomu štěstíčku trochu naproti:). Protože je doba těžká a klidně se může stát, že někdo zavelí ... "Navrhuji sníst psy, náčelníku!" ...:).. a já v rámci revolučního hnutí budu ještě muset chránit Deri... Tak je třeba si dát nějaký těžký a nereálný cíl:).

Proto, i když to zní legračně, jsem se zase začal připravovat. Sbírat síly a nadšení... i tam kde nejsou.:). Jak říká můj syn, jsem (skoro) tak starý, že ještě pamatuji turbulence na tulipánové burze v Holansku... Ale to neznamená, že jsem ztratil touhu!

... 200 je to číslo... 200 ve 24h... A udělám pro to, co půjde.

Držte se!

Všemu zdar! Našemu úsilí, snům a ultra.. zvlášť!

12:)

Místo novoročenky... aneb, nezapomeň si svetr!:)

Přemýšlel jsem, že bych i udělal nějakou PF, ... ale klasici to "F" sice překladají latinsky jako štěstí, ale modernisté se přiklánějí k anglické verzi se sprostým slovem...F.ck... "tak nevím".:).  Tohle byla myslím velmi vtipná tradiční odpověď v minulých xxx letech, když člověk říkal, že v Rudém právu psali cosi, ale že Hlas Ameriky, říkal něco jiného... a přes zvednuté pivo jsme to komentovali slovy... "tak nevím":)... [Ovšem každý věděl:)] 

A to se k nám vrací zpátky, když sociální sítě zvyšují už tak silnou cenzuru, až by člověk by zvracel.. Jediné, co jsem mohl udělat, že jsem zrušil svůj Twitter účet. Ale dosti negativních efektů...:)

Strašně mě mrzí, že jsem se nedokázal ani já (!!) úplně oprostit od té šílené atmosféry. Všichni kolem, včetně kolegů v práci (kteří šíří poplašné zprávy a jsou ti jezdci apokalypsy) ... dávají mi najevo, že je naprosto nesprávné se v téhle situaci snažit radovat ze života... Že je to něco jako hřích.. OMG! Jediné, co si myslím, že nás (Čechy) vždy drželo nahoře je schopnost si dělat ze všeho legraci:) a snažit se najít.. i v jakémkoliv marasmu něco svého, pozitivniho a krásného...

Proto do dalších dnů jdu relativně odhodlaně:). Bavím se s lidmi, i svým šíleným kolegům se snažím "předat" to pozitivní... Místo toho, abych poslouchal rady vedení a ve "svém věku" byl opatrný, zůstal doma a stranil se kontaktů:)... tak se naopak snažím chodit do práce, jak mi jejich nesmyslné restrikce dovolí. A na pozdrav výrazně mladšího kolegy... že jsme se dlouho neviděli... protože se všichni bojíme a skrýváme... Tak já odpovídám... No já ne!!!! :)

Uvědomil jsem si, že mám spoustu takových milých "mikro" příhod, kdy například naviguji skupinky lidí v údolí (původně k dřevěnému betlému, který díky viru neexistuje) k alternativním cílům, zvířátkům, záchranné stanici... atd. Nebo když dávám rychlý rozhovor v údolí pro TV Nova, co si myslím o nutnosti registrace SPZ pro kola [protože jezdí rychle].. No nejdřív jsem se ptal, jestli to není nějaký silvestrovský zábavný program, ale pochopil jsem, že ne:) .. a řekl jim... že u nás.. u nás je všechno možné... Ale že to měli vzít z gruntu a registrovat koloběžky, maminky s kočárkem (zrovna jedna mě předběhla!!!), jezdce na koních a divoká prasata.. ta taky běhají sakra rychle! 

Moje krásné příhody, kdy se s Lubošem setkáváme buď v údolí nebo u mostu a zachraňujeme se "navzájem"... bych si měl pamatovat..., Já třeba přitom předbíhám (hezké) policistky na koních se slovy... "To se mi dlouho nepodařilo předběhnout jezdce na koních!" ... A jejich odpověď mě hřeje ještě dalších 5 kilometrů a vysvětluje Lubošovi, proč jsem na našem srazu výrazně dřív:)... "Jste dobrej!":)... 

Ale myslím, že hlavní motto letošního roku jsme s Lubošem našli společně...

Říkal jsem mu totiž (starý) vtip o tom, jak v sobotním ránu se čtyři muži trumfují, co všechno museli doma slíbit, aby mohli odjet na golf. První slíbil ženě novou kabelku, druhý vymalovat kuchyň, třetí novou terasu. Jen ten čtvrtý nic neříká. Když se ho ptají, tak vysvětluje... Dal jsem si ráno budik... Zazvonil... a říkám ženě... sex nebo golf? A žena řekla... nezapomeň si svetr!!! :)

A od té doby, když se po ránu vidíme s Lubošem, tak vždy říká... vidím, že jsi si vzal svetr!:)

Pro nás ... starší muže... co bojujeme o dlouhé běhy, to platí dvojnásob!! Člověk to musí hrát chytře... A nezapomenout svetr!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!

PS. Budu si psát, navzdory všemu. Zítra ráno má být jasno a... -10C. Připomíná mi to jeden večer na konci 80 let na koleji MFF UK, kdy při pití jablečného "vína" (venku -20C) můj kamarád a spolubydlící MŠ tehdy prohlásil... dneska by to šlo... dneska bychom měli proplavat Trojský kanál:)!... A tak si teď večer připomínám svoji první noční etapu Pražské stovky.. v Pikovicích ráno -13C... A stejně nadšeně si říkám ... zítra by šlo...:)

12:)

Zahájil jsem přípravu.... Na devátou vlnu:)!.. A bojuji o tričko!

Můj kamarád, profesor slovanských jazyků a kultury na UPENN a známý provokatér, PS, odjakžíva miloval zvyšovat různá čísla... mluvil o téměř běžícím 4.odboji a připravoval se na pátý... Ze stejným zaujetím proto sleduji, probíhající druhou vlnu, diskuze o třetí... Tady samozřejmě je potřeba naše "surfaře" a “jezdce apokalypsy”:) poučit, že sice známý katastrofický film mluví o páté vlně, ale námořníci vědí své... nejhorší je devátá vlna, či přesněji devátá z devátých. :)

Tady se bohužel mýty a očekávání liší... Někdo říká, že ta devátá či devátá z devátých všechno smete, jiní (optimisté) čekají, že potom se vše uklidní... Tak jako tak, do deváté vlny je ještě nějaký čas a je potřeba ho strávit aktivní přípravou:). Mezi námi, nic jiného než to pobíhání nemám, tak v rámci možností a času se snažím, jak to jde... Samozřejmě, ve Stodůlkách teď sportuje a pobíhá kde kdo a tak při venčení Deri, případně v obchodě poslouchám diskuse o uběhnutých km, ukazatelích sportesterů, VO2 max a skvělých začátcích...:)

No jo, no... ale to soutěžení může být zrádné a nebezpečné, tedy pokud tomu začínající běžci a pobíhači propadnou. Ale ono to i u těch starší může překvapit. Například, běžíme takhle s B. jeden z našich delších společných běhů, v mrazivém ránu z Radotína zákrutami kolem vody zpátky do Stodůlek, hezkých skoro třicet km. Abych neurazil, řeknu piánko, mazurka:), pohodový běh s dcerou... Posledních šest km po asfaltce z Hlubočep je do kopečka... Ve spodní části údolí otáčí nahoru mladá běžkyně (je v té chvíli lehce pod nulou) v krátkých legínách a jen ve sportovní podprsence. No nevěřil jsem, že B. to takhle bude motivovat, najednou v ní bouchly saze:) a údolí jsme vyběhli v tom nejrychlejším čase z celého běhu. A to jsem nikdy netušil, že by byla "soutěživá":). Co to musí dělat s těmi soutěživými začátečníky...

                

No a 13. listopadu mi píše kamarád Honza K., že na mé alma mater, na MFF UK, v rámci zrušeného rektorského dne udělali on-line běžecké soutěže, ať se v rámci "přípravy" přihlásím, že jako alumník můžu:). Hned jak jsem to udělal a po pár dnech nalogoval svoje km... už mi začal psát a povzbuzovat mě, ať se snažím, že bych mohl být na předních místech, nebo třeba vyhrát:).

LOL! OMG! Ta soutěživost! Hned jsem musel zchladit jeho nadšení, protože například RID je zaměstnanec MFF a hned jsem ho viděl mezi registrovanými... není žádné tajemství, že za loňský rok uběhl 12.345 km, zatímco já se potácím kolem 5 tisíc ročně:)... Atd. Ale ... přečetl jsem pravidla soutěže a prvních deset běžců získá tričko MFF UK. No, na nějaké pofidérní vítězství nebo umístění na bedně, na to mě nedostanete... ale na tričko?? Tričko MFF UK? Tak to mě zatáhlo do soutěže a pobláznilo:)...

Jenže, jenže... zrovna na "potvoru" máme hloupě rozvržené obhajoby, moje výuka.. mezi tím mezery nepříjemně dlouhé, ale zase moc krátké na to, aby se dalo běhat, logistika na úrovni plánování Grand Slamu:). Minulý týden mi takhle hloupě vypadl celý pátek a tak přemýšlím, jak to "naženu", ... v tom mi píše Luboš, že s Lenkou jdou na sv. Jana pod Skalou, ke kříži... že bychom se tam mohli v pravé poledne potkat. Hned jsem měl jasný plán a směr, nechci běžet stejnou cestou, tak plánuji "okruh" přes Loděnice, Bubovické vodopády, nahoru přes lomy ke kříži... Ale ranní domácí výpočty se mi protáhly, vybíhám až kolem 9 do husté mlhy... a je mi jasné, že ve 12 u kříže rozhodně nebudu:)

Bubovické vodopády v obležení místních, zástup(y) turistů a "babek s chodítky" různého věku a pohlaví... V touze zastihnout Luboše a Lenku u kříže nakonec různě překonávám zábradlí, překážky, využívám skoro suché koryto ... a v rámci Cimrmanovské zásady: "podlez, ale hned narovnej" předbíhám, co to jde. Ale vše marné... Nabírám další zdržení, kdy před otevřenou večerkou stepuji, až se uvolní potřebné čtvereční metry a já si koupím sladkou vodu... Takže L+L jsem minul. Takové spartakiádní setkání to mohlo být... a já to prokoučoval. Proč jsem nevstal o hodinu dřiv, přeci jsem měl tušit, že se mi práce po ránu může zaseknout. ... Stejně jako Gábi Smolíková si opakuji: „Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla!“:)... Ale je krásný den, bez hůlek odvážně poskakuji dolů s kopce a po červené se vzdaluji davům, které u okének na parkovišti mají takovou jednu velkou street party:).

U Dubu sedmi bratří to také šumí jako v úle... přibíhám a moje červená bunda a žluté reflexní pásky vyvolávají leknutí u přítomných ... "Nejste náhodou kontrola?" ... Ne, vysvětluji, že v lovecké sezóně, navíc s černým baťužkem na zádech... je potřeba být vidět. Nerad bych spadl do myslivecké kategorie .. "po čertech velké prase", nebo "poskakující srnec":). Také, když o kousek dál od posedů slyším střelbu, tak volím drobnou okliku, jistota je jistota, už se přeci jenom začíná šeřit...

Samozřejmě mě hned napadlo, proč já hlava děravá, hlupák starý.. berlu mrazilku jsem nechal doma? (tedy čelovku)..:), ale už se blížím k Ořechu a tady už doběhnu snad po paměti. V tom mi pípne na mobilu upomínka, že mám za 40 minut nějaký online míting a tak drobet zrychlím, v Řeporyjích doběhnu autobus a s velkou rezervou asi 3.5 minuty jsem doma před telekonferencí.

Ač na tyhle vymoženosti v poslední době hodně nadávám:), tak jedna věc se jim nedá upřít. Po netu není nic cítit, neexistují pachové modemy:)... Stačím ještě v "klidu" převléknout propocené věci, otřu čelo a jsem ready:). Krásný den, všechno jsem stihnul, sice jsem minul L+L, ale zase mě nikde nepostřelili a co víc.. jsem se svými 54 km zpátky v "boji o tričko"!)

No snad se všichni ti velcí běžci od Paloncýho dál... ještě nezaregistrují a já se svoji přípravou na další vlny šíleností... třeba ještě získám-vyhraju tričko!

Všemu zdar, našim bojům a závodům... a ultra.. zvlášť!

12:)