(Opakované) začátky jsou asi těžší, ale stejně hezké, aneb jak je těžké býti "ledňáčkem", když jsem duší ultra:)

Pravda je, že jsem na podzim neměl náladu nejen psát, ale ke konci nebyl čas, ale hlavně duševní rozpoložení ani na běh. I když můj blog byl vždy taková kotva v pěně dní, najednou jsem ho opustil. Ono těch důvodů bylo několik, osobních i pracovních. V Brně jsem pořád hledal (a částečně pořád hledám) důvody proč pokračovat, mimo svůj "ultra" přistup:) a osobně jsem měl několik až mystických zážitků. 

Můj narozeninový běh si budu pamatovat hodně dlouho. Volal mi brácha a přál mi k narozkám, v údolí jsem byl zrovna u vojáků, špatný signál, říkám mu, že se mu ozvu, až vyběhnu na kopec, on že není důležité, jen že mi chtěl popřát, že mu není dobře... že si asi zavolá rychlou. Vyběhl jsem na kopec a už mi to nebral, zkouším volat jeho partnerce. Asi po hodině se dovolám a plačící mi říká, že brácha umřel. Den na to, moje nejvěrněší běžecká kámoška, Deri(vace) začala mít silné problémy, motala se, nevylezla na polštářek, měla evidentně i bolesti. Vyrazil jsem na veterinu, abych se dozvěděl, že bych jí něměl nechat trápit. Tak jsem s ní společně naposled vyrazil na setkání běžců do hospody, aby se rozloučila se všemi známými a druhý den jsem s ní byl až do samotného konce, dívali jsme se do očí, stejně tak jako když ke mě poprvé přilezla jako malé štěnátko. 

Strašně mě to sebralo, neměl jsem náladu se družit, ale ani běhat. Když jsem šel ven jen jsem mechanicky dával nohu před nohu, nakonec před Vánoci mě čekal ještě jeden rodinný pohřeb... A potom jsem poprvé vynechal vánoční partyzánský oběh Prahy. 

Chodily mi SMS-ky s fotkami z oběhu a já si říkal, musím začít znova, silnější, pevnější a nesmím promarnit tuhle silnou krizi. [Je to i moje silná mantra: "Never let good crises to vaste!"] a jako protože alkohol bylo to jediné, co zbývalo, začal jsem "sušit" už v lednu, s odhodláním, navzdory všem reportům, dokončování projektů... se snažit vrátit se do běhu a snad to nebude znít nadneseně a rouhačsky... do "boje" a "úsilí".

   ==================================================================

Jedna věc se (naštěstí) v mém životě vůbec nezměnila... Zůstal jsem "yes!" man:). Neměl jsem sice nijakou náladu, ani výkonnost, ale Pavel F. mi napsal, "co takhle dát si (špenát ne, ale) Olafovu tréninkovou 50?" V Českém ráji, samé omrzlé žebříky, co na to říci? Samozřejmě, že ano:). Nakonec to bylo sice pod 10 hodin, samozřejmě žádný rychlý běh, ale to drobné bloudění ve skalních městech a výstupy/sestupy pro běžce mého typu, byla výzva. Ještě jsem si to drobet okořenil tím, že jsem vyrazil ráno na cestu s brýlemi na čtení, ale Pavel brzo poznal, že jestli normálně vidím hůř, tak tentokrát je to úplná tragédie a dopředu mi hlásil v kritických místech, jestli jít vpravo/vlevo nebo středem.

Příjemné dozvuky podobných víkendových akcí okoření velmi brzké ranní vstávání v pondělí na vlak do Brna, ale dobře mě to nakoplo. Začal jsem zase v duchu se těšit, jak budu někde zápolit se svojí nemohoucností:). Snažil jsem se vysvětlit L. proč se tolik snažím, když (má sice pravdu) se nijak nezlepšuji a uvědomil jsem si tu hloubku úvahy co by... kdyby (dovětek nechám na každém). Mně se vždy vybaví spíš dodatek, no kdybych se nesnažil, neusiloval, nebojoval, tak se budu cítit jako v čekárně na smrt:). 

 

------

Proto, když mi pár dní po vydařené akci v Českém ráji Pavel F. napsal jestli bych mu nedělal parťáka na VokoBer(g), okamžitě jsem odpověděl, že jasně, bez toho, že bych pořádně tušil o co jde. Následně jsem dohledal a Pavel mi postupně odkrýval pravdu, že se jedná o 24hodinový rogainingový (orientační) závod dvojic po Českém středohoří. 

Inu proč ne, a podobně jako hlavní hrdina v Saturninovi, který vybíhá holýma rukama a neozbrojen pomáhat chytat Marca Aurelia (což jak zjistil nebyl chovanec psychiatrické léčebny, ale lev ze ZOO), tak já postupně odhaluji o co se jedná. Já bludička od přírody, se kterou dokaží zabloudit i králové navigátoři z iTB (Malý Medvěd a Veverkovci) jsem pasován na parťáka v orientačním běhu z optimalizovanými průchody stanicemi, s daným návratem a omezeným využitím vlakových spojů:). Upřimně to potěší.

Pavla jsem varoval, po pravdě jsem mu mohl slíbit, že si to jistě užijeme:), že na zážitky se mnou nebude nouze, ale jestli obecně myslí na nějaké "nebloudění", nebo dokonce slušnější umístění... tak že v tom případě, nejsem optimální parťák. Ale pokud chce zážitky, vidět, že se může zvrtnout úplně cokoliv... V tom případě jsem já ta pravá osoba. Slovy Nikie, 12Honza je člověk zocelený blouděním natolik, že dokáže zabloudit i na okruhu ve Františkových lázních.

Samozřejmě to začalo hned na začátku, když jsem položil položil černou navigaci na černý popruh u batohu a před startem jsme ji marně hledali:). Já jsem si z mysli vytěsnil i moment, že jsem ji sebral ze stolu a (neprávem) jsme podezřívali jiné, že ji omylem sebrali a mají dvě... Památeční fotografie mě ovšem usvědčuje! [Plus Pavel aspoň na vlastní kůži poznal, že fakt ani s dobrými brýlemi nevidím plasticky]. Tu "ztracenou" navigaci jsme našli (Pavel) až  když nám pořadetelé půjčili druhou. S omluvou ji vracím a ředitel závodu lakonicky konstatoval ".. jestli si chlapi myslíte, že teď už všechno půjde, tak to jste vedle... to je jen začátek. Teď se všechno bude jenom (píp)".  Zkušený to člověk.

Natěšení na závodění moc detailně neposloucháme pokyny (navíc já výrazně hůř slyším) a hned plánujeme, že vezmeme vlak na začátku do vzdálenějších končin, na zpátek běžíme, to budeme lépe kontrolovat. Podle našich (mylných) představ je vlak je povolený použít jen jednou. Což byla pravda, ale už jsme nějak potlačili důležitou informaci, že jenom v jednom (a to opačném-návratovém) směru.

Rychle nacházím vlak do Mostu, v 9:05, ale cíleným spurtem dobíháme na nádraží v 9:04, a nastupujeme do zavírajících se dveří. Sice je nám divné, že nikdo jiný neobjevil naši "geniální" strategii. Jsme tedy vítězové ceny "první ve vlaku"!.. Radujeme se, jak všechno hezky jde, tedy do té doby, než nám za první stanicí telefonuje ředitel závodu aby nám řekl, že se musíme vrátit, že je to nepovolené použití vlaku, jinak jsme diskvalifikovaní. A tak jsme se projeli do Mostu, počkali na zpáteční vlak a o dvě hodiny později vyrazili na trať. Aby to naši soupeři měli jednodušší. 

Závod to byl krásný, samozřejmě ředitel závodu měl pravdu. Tou "ztracenou" navigací to začalo a důstojně pokračovalo. Po našem "geniálním" použití vlaku, Pavel při prvním sestupu z Milešovky, asi na cca 20 km,  ztratil jeden nesmek (ten už jsme nenašli) a mimo druhého průchodu Milešovkou, kdy jsme ztratili 1/2 hodiny čekáním ve frontě, jsme už nikde nechytili otevřený krám nebo hospodu. Vždy jsem dorazili chvíli po zavíračce. Připadal jsem si jako Jára Cimrman na patentovém úřadu.. "Teď tu byl.. Thomas A.Eddison..!"...(Samozřejmě je to naše podceněná připrava a neznalost prostředí).

Nakonec jsme končili epicky, sušili huby a ve finále s víc jak 6 hodin bez jakékoliv vody a tekutiny se ukázala soudržnost kolktivu. Pavel mi nesobecky nabidl svoje gelové tekuté pochoutky. Ze zoufalství jsem si zkoušel cucnout, ale bunečná paměť mého organismu byla velmi dobrá:). Okamžitě to vypadalo, že začnu zvracet. 

Jedním slovem vydařená akce! Ovšem nejlepší bylo, že to Pavel bral stejně jako já, s tím nadhledem... Když už si vzal s sebou mucholapku na zážitky, tak proč by se divil, že?

Ultra podle mě vždy končí, až když jsem doma ve sprše, když prostříhám ty nejhorší puchýře, případně sundám "nepotřebné" nehty. Tentokrát to bylo až v pondělí.. Brzo ráno v 5 hodin jsem se pomalým rozvážným krokem pajdal na vlak do Brna, našlapoval jako kdybych šel po skle... a ve vlaku si čtu Pavlův vzkaz. "Myslel jsem si, že 3x a dost... ale začíná mě ten další ročník lákat!.:)

Myslím, že ten závěrečný Pavlův vzkaz shrnuje to, co mám na ultra rád. To pozitivní se násobí a dere do popředí, to negativní se stává koloritem a centrem usměvů. Také moje nejmilejší manželka přidala tu pozitivní tečku. Sice moje hluboké puchýře po dni v Brně začaly mít tendenci hnisat a "zahnívat" (její slova) a ona poté prohlásila, že před 35 lety mi slibovala věrnost, ale o uhnívajících nohách tam nebyla řeč! Pro jistotu jsem tedy problematická místa "otevřel" (bez anestezie, je suchý leden!), namazal framykoinem... abych zachránil náš mladý vztah:). Nicméně moje D. asi za hodinu přišla za mnou a řekla pohádkovou hlášku ala Šípková Rúženka: "Láska je silnější než smrad":).

A proto všemu zdar, našim kamarádům a blízkým, co nám často pomáhají se vyhrabat z (píp)! Ultra zvlášť!

12:)