sobota 22. srpna 2015

Jsem starší tatík, ale silný oportunista!! (Aneb vzhůru na l'Chappee Belle!).. :)

Stezky v Prokopáku
Nedávno se mě ptal J., jak plánuju svoje běžecké akce a závody... Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem uznat, že toho plánování je tam opravdu málo:)... Většinou se jedná buď o "srdeční" nebo "snovou" záležitost a pak se na to prostě ten čas najít podaří, nebo je to vyloženě vedlejší produkt. Například v polovině září jedu k mamince na návštěvu a ve stejnou dobu se v Hlinsku běží první ročník ultra po Českomoravské vrchovině.. Nelze jinak, že? V říjnu je v Košicích výroční konference slovenských ekonomů... končí v sobotu večer, v neděli ráno se běží maratón.. Není snad potřeba pokračovat:). Stín má pro podobně situace svoje průpovídky, dovolím si je parafrázovat.. "Jsem usedlý otec od rodiny, ale trochu oportunista... Myslel jsem, že jedu na kachnu k mamince, ale přesvědčili mě, že před jídlem stihnu lokální ultra"..:)

Asi tak podobně přišla současná akce.. To jsem se zase na chvíli sešel se Samem Strakou.. a bylo to. On moc dobře ví, jak jsem vysazeny na různá znamení a na číselná, obzvlášť.. Básnil mi o běhu přes Belledonnský masiv už od loňska a nějak mezi řečí vyplynulo, že je to 144 km (pro nematematiky 12*12), a že je to Helly Hansen, tedy HH běh (což je můj civilní podpis).. a tak bylo definitivně rozhodnuto.

Co mi Sam taktně zamlčel, že je to taková kratší Ronda... Měří 144 km a má bez pár metrů 11,000 vertikální převýšení... Když jsem si na začátku týdne četl pokyny a popis trasy, tak se mi maličko sevřely vnitřnosti:). Ovšem hned jsem se vrátil ke svému mottu... hlavně se z toho, ani ze sebe... nepo.. tento:)... Sice pořadatelé vyžadují, abych měl s sebou kromě vařiče a stanu úplně všechno, jinak hrozí diskvalifikaci, za kde co.. i za chybějící popis trasy a tak..:)

ALE TAK JO! Hned jsem se začal intenzívně připravovat. Jen upřímně pořád nechápu, proč ty mapy a podklady pro běh dělají pořadatelé sice graficky krásné, ale jinak úplně na nic. Asi je to záměr, nás vytrénovat:). Každý normální tatík od rodiny ví, že po x hodinách bude úplně "go go":) a luštit nějaký graficky vyvedený (ale absolutně nečitelný) plánek nezvládne... a tak jsem si připravil už podle vzoru z Rondy.. svůj vlastní.. Už mám na to potřebný grif:)! No schválně.. Jejich mapka ani v A6 velikosti není čitelná, moje oboustranná v třetinové velikosti a výrazně lepší čitelnosti obsahuje víc info.. včetně stoupání, klesání, vzdálenosti, atd. Tak hlavně je nenechat tentokrát na startu!:)
 

Příprava? Od 24h uplynuly 3 týdny.. a to jsem si říkal, že jít na 24h měsíc po Rondě je odvaz... a v následujícím měsíci zase pokouším štěstí v dalším náročném horském ultra. Utěšuji se tím, že to bude nádherný proběhnutí -- a navíc vzhledem k požadavkům na povinnou výbavu to vypadá, jako skautský putovní tábor:). Se slzou v oku koukám na propagační fotografie závodu (např. zde a v hlavním okně) a říkám si.. sákryš, všemu navzdory se těším, úplně šíleně.

Abych se vyjádřil k té přípravě... No vymlouvat se není na co:), každý máme šoky v práci, termíny, honičky všude a doma rodinu... A tak jsem běhal, jak to šlo -- většinou kratší vzdálenosti, v horku, dešti, často s dětmi, často místo venčení Deri. Na začátku týdne (zrovna po prudkých deštích) jsme vběhli do Prokopáku. Deri tradičně vlezla hned do potoka, který ovšem v té době měl parametry malé říčky. Začala se máchat, ale jak je drobná, tak ji silný proud strhl a ona nakonec skončila na malém ostrůvku, Deri byla nešťastná, štěkala a kňučela... mezi námi prudký proud...
Odpočinek po venčení. Já pivo:)
A co teď? Odejít a nechat ji poznat, že ten proud přeplave, nebo ji zachraňovat? Pochopitelně, jsem vlezl po kolena do vody, přebrodil potok, chytil ji a přenesl .. To štěstí, ta láska! Běhala kolem mě jako šílená, v mělkých kalužích a blátu se radovala jako malé stěně. Znova se ujistila, že my dva patříme k sobě a nechtěně mi dala malou lekci. Totiž..druhý den byl proud v potoce sice menší, ale pořád hodně silný... přesto tam zase vlezla:)! Dobře, dobře, Deri... Taky do toho půjdu znova bez bázně a hany...

Všemu zdar! Ultra zvlášť! Ať žije l'Chappee Belle!
12:)
PS. Začínám si balit. Deri chodí nervózně kolem, jako lev v kleci. Jak já jí teď sakra vysvětlím, že tu pět dní nebudu? A že je to částečně její zásluha?? :)


úterý 18. srpna 2015

Nepolitická politika a nezávodní závodění?

Běh, pravda a láska.. patří k sobě.. asi stejně jako zprofanované mládí k socialismu.:)

Závod, stejně jako politika, dovolím si použít tuhle paralelu.. je odrazem našeho úsilí něco měnit/změnit (společnost a nás/naší zdatnost) a závod a fungování politiky jsou taková nastavená zrcadla, určité možnosti kontroly a zpětné vazby.. Jak na tom vlastně jsem nebo jsme..

Slyším to dost často, řeči o pravé čistotě běhu.. Stejně jako existuje spousta lidí se zájmem o veřejné dění, kteří jsou aktivní v různých spolcích.. a nezajímá je "špinavá politika", tak existuje nepřeberně rekreačních běžců, kteří se "nikdy" nepostaví na start "závodu".. [never say never!]. To že nejdou závodit do jisté míry chápu, ovšem nechápu ty řeči o tom, že je to velký business, že se na většině závodu vytrácí ta původní podstata běhu, apod. Pro mě jsou tyto důvody na hranici "ideologie", řekl bych hodně "ujetý" ale slušnost mi nedá:). Samozřejmě naprosto chápu ty, kteří si běhají jen tak -- tedy nejen pro radost:), ale aby zhubli, aby se udrželi ve formě, aby si vyčistili hlavu, aby měli aspoň chvíli pro sebe, aby utekli denním problémům nebo hádavému partnerovi, aby byli dřív v hospodě, nebo doma.. a závody jsou jim šumák, nebo radši než by utráceli peníze za startovné, tak to raději propijí v hospodě, nebo utratí za běžecké vybavení..:)

Samozřejmě mám také úchylku věřit, že ty malé závody patří k těm nejhezčím a nejlepším.. [kde se ale ve mě bere ta jistota, vždyť jsem zase na tolika nebyl:)??].. Možná je to tím, že slyším ze všech stran, že právě na malých závodech se ukazuje ryzí běh ve své nejlepší podobě -- a zase se objevuje v diskusích to "nezavodní závodění".. Opakovaně musím zrovna já:) poslouchat ódy na Pražskou 100, jak je to jiný, skvělý.. jak i lidi na prvních místech dobíhají spolu.. jak to odráží "charakter" závodu..

Nic proti P100 a podobným závodům... [i když jsem za fňuknu:) -- díky poslední P100].. mám je rád. Líbí se mi -- tedy pokud mi to zrovna nerve srdce, co se díky špatně vyznačené trase děje v lese a nemusím přemýšlet nad nesmyslnosti trasy pro nastoupaných pár desítek metrů.. -- prostě rád se jich účastním, když to jde a stíhám. Nicméně, dovolím si nesouhlasit s tím, že lidskost, vzájemná pomoc, atd, atd. .. je odrazem charakteru těchto specifických akcí, kde -- podle jejich ideologických zastánců -- pravda, láska a kamarádství zvítězí nad individualisticko-sobeckým závoděním:). BLBOST!

Moc se mi líbilo, jak Honza Bartas na posledním Sky race (v Tromso) o pár míst na žebříčku přišel, protože pomáhal jednomu závodníkovi. Přišlo mi to jako nejlepší odpověď všem "ideologům". Kdepak, pomoc a lidský rozměr není odrazem charakteru závodu, ale charakteru běžce/závodníka. Myslím, že tohle mravní poučení od jednoho z top českých skyrunnerů by rozhodně nemělo zapadnout! Díky Honzo!

Je to v nás. Můžeme se stokrát zaklínat nezavodním charakterem nějakých akci.. Je to rozhodnutí závodníků, jestli se budou o vedoucí pozice prát nebo ne.. Já na špici nejsem, nemusím to řešit:)... Ale upřímně, na prvních místech ten sprint a závodění sedí.. Stejně tak, jako v prostředku pole, kde dobíhám já.. je normální, že na sebe klidně počkáme, protože mezi x, a x+1 místem nevidíme žádný rozdíl, bez ohledu na typ závodu:). Někdy se jdu na závod fakt proběhnout ("mám to jako trénink":), nebo někoho doprovázím a jestli mám číslo/čip mě stejně nedonutí "závodit".. a jindy to rvu a závodím, jako magor klidně i na 50+ místě.. a třeba i na své vlastní trase i když vůbec o nic nejde..:)

Proto ať žijí závody, ať žije to závodění v nás! Ať nemusíme naše dobré vlastnosti hledat jen na místních závodech, kde o nic nejde, ale ať je máme vždycky s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!
12:)

neděle 9. srpna 2015

Dialektika ultra, aneb hlavně klid a snům vstříc! :)



Mám za sebou dva absolutní vrcholy svojí letošní sezóny (Rondu a 24h), s nečekanými a skvělými výsledky.. V minulých dnech jsem dostal spoustu milých vzkazů a podpory, skoro jako nějaká celer-bryta:). Ale zapomínat je nejen lidské, ale i potřebné. A proto -- zapomenuto! Jak říká můj oblíbený a mnohokrát zde zmiňovaný Hogo Fogo.. "Život běží jako splašená herka.. a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství". Je po všem... Prostě a jednoduše se z toho nepo..tento:). Zase je potřeba se vrátit ke svému úsilí ve fitku a pobíhat nejen v okolí, ale i dál. Moje maminka ve svých více jak 80 letech mi sice říká, že bych neměl bláznit a furt se někde honit, ale zapomíná, že ona sama (i když je téměř slepá a hodně stará) nachodí denně víc jak deset kilometrů. To jen ten pohled z gauče může vypadat jinak. Ale jsem si jistý, že naše "výkony", zapadají do představy obecné tělesné zdatnosti řekněme z doby cca před 50 lety, kdy se ještě hodně chodilo pěšky... Při nedávné návštěvě v Niedernsilu jsem s potěšením zjišťoval, že staříci v místních horách, tetky v bagančatech.. vyšlápnou svižně naše běžecké "traily" jako svoji procházku, na vršku nasbírají bylinky na čaj nebo místní šnaps, zakouří, posvačí, dají si panáka obst šnapsu.. případně ještě proberou po cestě novinky, co se děje v v jednom či druhém údolí a hupky šupky domů:)..

Prostě tak.. žádné mimořádně výkony, houbec výjimečnost, ale návrat k normálu :). Používat nohy a využít čas, kdy jsem sám venku v lese a v polích k tomu, abych si udržel (duševní) rovnováhu,
Přemýšlím o tom, co se děje v běžeckém světě, nás pobíhačů... Ze všeho kolem -- z dopisů, vzkazů a rozhovorů -- cítím dvě naprosto protichůdné nálady. První je neskutečná nedočkavost.. co nejdřív pokořit nějaký legendární ultra běh.. udělat si "zářez" na pažbě.. [Když už Honza12, tak já taky:)..] Na jednu stranu naprosto chápu tu velkou snahu všech hobíků si realizovat své sny (a to co nejdřív!).. na druhou.. je možná škoda "přeskakovat" jednotlivé mezistupně v tom svém pobíhání a mířit rovnou na vrchol. Někdo ještě ani neuběhl maratón, ale už říká, že o něj nemá zájem, že jedině náročné ultra..Přirovnal bych to ke stavu zamilovanosti.. Zdá se mi škoda ochudit se o kouzlo prvních schůzek a postupné těšení/poznávání se .. a skončit rovnou v posteli:). Pokud nejste výkonnostní raketa, tak není třeba tolik spěchat... Ale proti gustu žádnej dišputát, jak mě poučovala pravidelně moje bavorská prateta. Relativně dost lidí to vidí zjednodušeně a zkratkovitě jako "Rondu nebo nic", podpořené obecnou honbou za výjimečností a možná nechtěně i moji propagací:). Zdá se mi, že se masová honba po dosažení mety maratónu teď přesunuje do hor a na ultra vzdálenosti.. na Beskydské sedmičky, Pražské stovky, Horské "cokoliv":)...

Ale neodsuzoval bych to... Někteří (třeba s pomocí hrstí růžových prášků) získají kýženou "trofej", odškrtnou si ji že seznamu a přesunou se další výzvy, železné muže, seskoky padákem, potápění, atd.. Ale ten zbytek se s velkou pravděpodobností dostane i na "obyčejné" ultra, objeví hromadu věcí, které vůbec nehledali - od běžecké turistiky, po řekněme "duchovní" a "společenský" rozměr osamělých ultra běžců:).

Druhý (a úplně protichůdný) rozměr, který v posledních dnech víc vnímám je podle mě daleko nebezpečnější. Možná je to tím teplem, možná to dělá s věkem rostoucí autocenzura v nás.. Prostě cítím, že (starší) lidé zapomínají a rezignují na své sny. BLBOST!! Sny a cíle, byť jakkoliv v této chvíli vzdálené, jsou tím, co nám pomáhá jít dopředu...Na rozdíl od ostatních se bojím a ani nechci používat kategorické "Všechno nebo nic".. Ale neznamená to, že bych neměl naprosto šílené (běžecké) sny.. Pro jistotu ani nezmíním, čeho bych se chtěl zúčastnit, co bych chtěl běžet.. kvůli čemu bych se radostně "trápil" v přípravě:)...

Podle všech měřítek i reakcí svých kamarádů jsem asi jeden z největších snílků... A jsem známý tím, že dělám často neskutečné věci (někdy i úplné pitominy), abych je proměnil v realitu. Ale každý umí snít. Každý má své sny... Můžu potvrdit, že není nic hezčího než žít a prožívat své sny. Určitě to zkuste!

Když jsou ty vaše sny příliš vzdálené dnešní realitě, najdete si nějaký bližší sen/cíl, který se dá realizovat, ale nezapomínejme na naše velké sny a přání.. Je důležité nenechat si je nikým ničit a ani brát!

Všemu zdar! Velkým (ultra) snům .. zdar!
12:)

pondělí 3. srpna 2015

Kladno.. to je to město.. to je ten hit.., aneb nepodceňovat běžce s unaveným tělem a zrasovanýma nohama:)

Všimněte si piv v pouzdru!
Jak jsem si v páteční večer po pravdě napsal.. není žádný důvod očekávat, že by můj výkon byl nějaká hitparáda. Ale neméně pevně jsem si slíbil v Kladně závodit naplno, na nic se nevymlouvat.. Pravda, po Rondě jsem ještě pořádně nezregeneroval, v týdnu jsem pracoval doslova do padnutí, večer jsem ještě sundal zbývající "pochybné" nehty na palcích a prostředníčcích nohou... dodělal co se dalo i doma.. a v očekávání věci příštích jsem kolem půlnoci padl na postel:), ale co. Opakuji si bojovné dop*dele, dop*dele.. případně se utěšuji heslem "Valar morgulis" (Všichni muži musí zemřít)...

Ráno při venčení Deri jsem si přehrál vzkazy, co mi v minulých dnech namluvil Běžící Stín.. znova mi připomínal svůj výkon na Leadville, kdy si někde mezi 20-30 mílí zlomil kůstku v noze a přesto famózně dokončil... Což ho následně vedlo k památnému výroku "Nepodceňovat běžce se zlomenou nohou"! :). [Doteď vidím to zděšení lidí na besedě v pražském PIM klubu, když slyšeli ty jeho hlášky a "rady":)]... A teď mi BS (správně) připomíná, že moje síla není v nohách, ale v mojí hlavě.

Když se řekne Kladno, tak by vegetariáni zaplakali -- nám masožravcům se okamžitě vybaví kladenská pečeně, kladenský česnekový bok, kladenská šunka, ... nakonec i kladenský chlebíček.. přesto je kladenská 24h organizovaná nádhernou skupinou nadšených lidí kolem Sri Chinmoy Self Transendence run, čistě nefalšovaných vegetariánů. Jak by řekl pan president osvoboditel (Havel) .. to jsou ty paradoxy:)! I když má to svoji skvělou logiku.

Proč? Ona 24h na okruhu není "běh" ani "závod" v pravém slova smyslu, i když se běží a závodí o sto šest. Tedy aspoň jak to vnímám já. Je to skutečně o sebepřekonání, určité meditaci a vnitřní síle i sebepoznání... Vzpomínám si, když jsem se ve začátcích připravoval na své první ultra a Miloš Škorpil mi v tréninkovém plánu napsal víkendové maratóny. Vycházelo to tehdy na období silných mrazů a tak jsem většinu z nich absolvoval na běhátku ve fitku. Bylo to na jednu stranu šílený, na druhou stranu mě to hodně (mentálně) posílilo. Na běhátku se dá totiž kdykoliv skončit. Stačí jen zmáčknout to kouzelné tlačítko:), člověk sleze a je "doma". [Když běhám dlouhou venku, tak se po x kilometrech obrátím.. vše je o řád jednodušší, protože musím doběhnout domů:)]
Podobně na okruhu. Po každém kole si můžu sednout, dokonce i lehnout, jít spát.. ulevit unaveným nohám.. i to úplně skončit. Tady je každý km v podstatě vlastním vítězstvím.

V sobotu ráno se před 11 hodinou objevuji v areálu Sletiště, získávám (téměř) ďábelské číslo 66, zdravím se se všemi známými, poznávám hromadu milých lidí z kladenského maratón klubu, kteří mi nabídli i zázemí, stan, ledničku... Ale pro jistotu odmítám, vím, že se musím plně soustředit.. Samozřejmě, běhal jsem letos dost, ale tělo je unavené, nevyspalé, nohy.. optimisticky řečeno - nic moc. Takže je jasné, že nic jiného než moje hlava mi k překonání loňského rekordu nepomůže:).

Dávám si na stranu i půl metr piv (v multifunkčním pouzdru), tradičně si stoupám skoro až na úplný konec startovního pole.. a už běžíme.. Oproti loňsku jsem rozhodnutý běžet úplně sám. Nepodlehnout tomu společenskému rozměru běhu:).. a nechat si povídání se spoluběžci na noc a na ranní unavené kilometry. Nasazuji si sluchátka, vytvářím si svoji "bublinu" a kroužím a kroužím.. Konzistentně, s cílem zpomalovat postupně a co nejméně... Kupodivu to běží slušně. Musím se hodně ovládat, abych nepopobíhal s t-birdem (PV), který běží naprosto famózně. Říkám si, že by mě uštval a jak se ve finále ukázalo, měl jsem opět správný odhad..:)..

A tak poslouchám svůj skvěle sestavený play list, ze kterého po prvním přehrání rychle mažu dvě písničky.. pro 24h naprosto nevhodné.. Posuďte sami.. "your shadows walk faster than you, you don't really know what to do.. (tvoje stíny jdou rychleji než ty sám, opravdu nevíš, co dělat..) [Hope - Jack Johnson]. Nebo "This is the end. Hold your breath and count to ten.. (Tak to je konec! Zadrž dech a počítej do deseti..) [Skyfall-Adele]. Ale jinak se ukázala neskutečná síla předpřipravených písní.

Když mi nad ránem došly baterky, tak zároveň došlo i k dalšímu zpomalení a objevily se problémy se žaludkem.. Bylo mi v podstatě fajn, akorát, když jsem se snažil běžet, tak se mi chtělo zvracet:).. asi na 3/4 hodiny jsem víceméně silně zvolnil, vzal si od zdravotníků nějakou přírodní medicínu.. Běhat už pak sice taky moc nešlo, ale nezvracel jsem:). Beztak si myslím, že ty žaludeční problémy byly způsobené hlavně tím, že mi došla baterka v mp3 přehrávači...:)

Je po všem:). Moje značka!
Před 24h jsem řešil intenzívně doma, jestli nějaká podpora ano nebo ne.. Od maximalistické varianty, že tam téměř furt někdo bude, až po minimalistickou, že tam budu jenom sám.. nakonec vykrystalizoval milý kompromis, kdy jsem byl přivezen, odvezen, a získal jsem ještě tři návštěvy dcery a manželky (spojené s výměnou a doplněním piv) a tím pádem mám aspoň trochu zachycenou skvělou atmosféru na trati. Ovšem nejlepší byla poslední návštěva, kdy si mě kolem 1/2 12 přijela "vyzvednout" moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko. Když přicházela do areálu, zrovna jsem vbíhal do 180 kilometru. Pravda je, že já se snadno dojmu, ale marně jsem se snažil uklidnit celé kolo, aby mě neviděla v takovém stavu.. Vždyť já jsem podstatě celé kolo brečel:)... Přesně jako ve filmu, kdy v kritických okamžicích hlavní hrdina vidí všechny svoje překážky a jak se k ním postavil. No patos největší -- Hollywood, byl jsem jako ve filmu!:) Ale vážně... Šíleně emoční okamžiky, viděl jsem svoji situaci po Rondě, předvčerejší pracovní zmatky a úsilí, zakončené odstraněním problematických nehtů.. Nic, žádné podstatné resty jsem za sebou nenechal i za cenu nedostatku spánku. Navzdory tomu, nebo možná právě proto jsem překonal nejen svůj loňský rekord (151), ale i pro mě pomyslnou a šílenou hranici 180km .. a koneckonců i Stína a Niku.. Aspoň budou mít v Novém Mexiku nějakou motivaci. Přeci je nepředběhne nějaký stařík z Čech, že?:)

Upřímně věřím, že se podobné úsilí a zážitky rodí právě ve chvílích, kdy to "dře", kdy se nestíhá, ale přesto nějak vyběhnu, věci udělám, nebo kdy se unavený odněkud vracím.. a nezatočím, nezkrátím si cestu.. protože ultra je ultra:)..

A tak mi po roce na Kladně zase přistál plný náklaďák radosti!
Bylo skvělý vidět, jak si vedli kamarádi a známí. Přesně jak jsem předpovídal, t-bird překonal 200km, jeho 211 km a druhá pozice hovoří za vše - holt to ty noční běhy a jeho dvoudenně nastavované ultra. Obě Jany jely famózně start a cíl a ještě u toho vypadaly skvěle!:). Nechci na nikoho zapomenout, mohl bych mluvit o Davidovi, Gábině.. atd.. ale mně stejně připadá, že obecně je nálada na Kladně skvělá. Milí organizátoři, fandící počitatelé kol.. ale hlavně spoluběžci. Člověk se už na startu podívá kolem sebe a ví, že oni ví, že já vím..:)..

Všemu zdar! Ultra, kamarádům a našemu Kladnu.. zvlášť!
12:)

PS. Ještě jednou děkuji všem za milé vzkazy a povzbuzování!