Jsou pochopitelně mezi námi pobíhači a běžci tací, kteří mají odblokované všechny čakry:), při ranním běhu stačí nejen odcvičit ranní pozdrav slunci, ale převézt babičky a děti přes silnici, případně udělat ještě několik dobrých skutků ... Běží si jen tak, vnímají tu nekonečnost přírody a jsou s ní v hlubokém souznění a svýma nohama vyťukávají do země (Země?) samé pozitivní zprávy ... Prostě - běhají jen pro radost, nic neměří, nic si nepíší, ani nepočítají.. a nějaké závody nebo dokonce úsilí o zlepšení a osobní rekordy jsou jim vzdáleny...:)
Samozřejmě je to na jednu stranu lákavé.. I kdybych jim všem věřil, tak běhat jenom tak, jak běháme s kamarády (odněkud, někam.. případně odněkud domů..), vnímám pro sebe (a za sebe) špatně a srabácky. I já, nezávodník a duší žena, cítím, že občas závodit je naprostá nutnost.
Vím, vím.. svoje "nejlepší" časy a výkony těžko překonám. Ten proud času je neúprosný. Ale doprčic! Tím, že zavřu oči, problém nezmizí. Tím, že se přestanu "měřit", analyzovat a závodit, vlastně nemám šanci pořádně bojovat a zjišťovat, jak na tom doopravdy jsem..:). Znám celkem hodně lidí, kteří dřív závodili, ale jako starší s tím úplně přestali. Těm jejich vysvětlením o běhání pro radost, souznění s přírodou .. nepotřebě se měřit, hloupých soutěžích... moc nevěřím. Statisticky vzato bych to bych věřil sotva pěti procentům z nich.:)
Nejlepší odpovědí mých kamarádů je -- "Nelži sám sobě"! :)...
Proto se snažím "v rámci možností":) měřit (i když to často popletu) jak moc a rychle běžím a bohužel to nejsou moc příjemná zjištění :). Tedy pravda. Kamarádi si ze mě dělají legraci -- pravidelně zapomínám zapnout/vypnout Garmin a tak je nepsaným pravidlem, že v naší skupince já mám vždycky na hodinkách nejméně kilometrů a běžím nejkratší dobu... To pak je těžké se zlepšovat, že? :)
Proto ta nutnost čas od času se nechat správně změřit, někde závodit ze všech sil. Prostě něco diametrálně jiného, než když "běžím":) po horách, kde se "kochám" a navíc se ještě můžu úspěšně vymlouvat na svoji šero-slepotu a závrať :). V rámci hesla - "Nelži sám sobě"! - se znova pokusím poprat se svojí pomalostí, běžet stabilně a dostat ze sebe co nejlepší výkon...



Při vzpomínkách na Londýn a detailním studiu místního dopravního systému nakonec volím naprosto punkovou, nicméně velmi promyšlenou variantu. Přiletím v pátek odpoledne na Gatwick, relativně na lehko, bydlení mám na Victoria Station, kam mi jede expres z letiště (důležité pro návrat!) a kam se dá rychle dostat buď autobusem, nebo kombinací vlak-metro z Oxfordu. Plánuji, že brzo ráno vstanu, kufr nechám na recepci, vyrazím v závodním na start (Richmond, asi 30 minut metrem) .. Tam se zaregistruji, odevzdám balíčky do cíle a na stanice.. A pak.. pak už jen v "klidu" poběžím 160 km podle řeky směr Oxford. Limit je 28 hodin, kdybych nedoběhl, tak je to celkem hodně komplikované.. mám večerní let, spolu s včasným nástupem mě to bude posunovat k rychlejšímu dokončení..
V cíli se moc zdržovat asi nepůjde, musím spěchat do Londýna, vyzvednout kufr a pak hupky šupky na letadlo. Na prvního máje už bych měl být doma, akorát včas, abych stihl průvod:) a políbit moji nejmilejší manželku pod rozkvetlým stromem:).


Všem, co se nebojí závodit, zdar! Ti co opravdu běhají jen pro radost mají můj obdiv .. a pro ostatní bych jen dodal.. Neboj se a jdi do toho.. Koneckonců - měřit se člověk může dobře jen sám sebou..:).
12:)
PS. Při diskusi s Lubošem jsem si uvědomil, že řada lidí může vnímat heslo "Nelži sám sobě" jako jedovatou slinu..:).. a že jim to nesedí s mým přátelským a pozitivním :) pohledem na svět. No, je to ale nepochopení. Myslel jsem tím, že si nechci lhát sám sobě, jak na tom jsem. Je dobré se nechat změřit, zabojovat.. a ať už to dopadne jakkoliv, klidně si nechat nakopat prdel:).. stejně se mít rád, neztratit tu vášeň pro pobíhání a občasné závodění.. i když se člověk může třeba pohybovat na chvostu mezi závoďáky, nic to u mě nemění.. zkusím to zase jinde, jinak a doufám, že lépe.:)