Američané mají hezkou hlášku, ta zkrátka TGIF znamená, díky bohu, že je
pátek a má naznačit, že konec zmatků je na obzoru a teď už nás čeká jen
příjemný víkend a mezi námi, vnímal jsem to také tak, i když mi bylo jasné,
že to bude epické... Jen mi na začátku nebylo jasné, jestli to bude
epické vítězství nebo epická prohra.:) Tak jako tak jsem rozhodnutý po
vzoru svých westernových hrdinů jít do toho s hlavou vztyčenou a tak
říkajíc naplno.
Celý týden proběhl v tak hektickém a pracovním duchu, že jsem
nejen spal málo, ale ani den před závodem nebyl čas pořádně se vyspat, o
přípravě a nějakém studování trasy se nedá ani mluvit. Moje nejmilejší
manželka, jasné slunéčko mi večer položila na stůl tři modré Fidorky se slovy, že doufá, že se jí v pořádku vrátím.. Co na to říci, že? To je pravá podpora:)
Pátek začal akčním přesunem do práce s hromadou věcí, rychle se
převlékám do obleku a spěchám na promoci dcery, abych se dojatě koukal a
pak ještě přes práci spěchal na slavnostní oběd. Dvě piva a long drink
na závěr.. styl je styl -- když long run, tak long drink:) a volba padá
na "Mexican runner" i když se trochu obávám, aby tomu mexikánci nebylo v
noci moc zima..:)
V práci pracuji tak intenzívně:) že málem zapomínám se přesunout na
večerní výuku a nemám zabaleno! Mapy nesestříhané a žádné poznámky.
Rychle a na poslední chvíli dělám pracovní verzi map a utíkám s běžeckým
báglem a extra balíkem oblečení na večerní směnu:). Během první a druhé
pauzy si postupně zabalím a koukám do map. Rozhoduji se pro taxíka, abych se
stihl včas premístit do Modřan a snažím se dohnat zapomenutý pitný
režim.. ve 20:30 končím, rychle se převlékám do běžeckého, zbytek
svých věci zamykám v učebně a vyrazím, chytám taxi a spěchám do Modřan.
Všechno jde podle plánu, mám nádherné číslo 93, ovšem popisek cesty není pro mě
moc vypovídající.. časem se musím lépe naučit se orientovat v terénu! Ve
zbytku času si v modřanské kavárně/kinu dávám dvě velké kofoly a dva
velké čaje..
S Lubošem se sice po telefonu domlouváme na srazu na startu, ale pro
množství lidí se nikde nevidíme... Přicházím pár minut do startu, pod
můstkem je celkem zima, naštěstí větší koncentrace lidí překonává okolní
mráz. Za pár minut začínáme všichni hlasitě odpočítávat a najednou je
tu 10-9-..3-2-1 ! Start!!!
Hlavou se mi v těch posledních chvílích pod mostem honí šílené myšlenky. Jestli je to moudré vůbec běžet. Ten strach není tolik o
vzdálenosti, ani ne o zimě. Běhal jsem už delší trati, běhal jsem i ve
větších mrazech. Sice ne 60 km v takovém mrazu, ale.. Víc se bojím, jak
zvládnu noc, zimu, trail a neznámé stezky. Mám silné brýle, (v noci)
špatně vidím, oči mi slzí, v mrazech tím víc:), prostě uměl bych si velmi
logicky zdůvodnit, proč ne... Proč neběžet. Ale taky možná proč ano. Strach z toho co mě čeká mě skoro sžírá, nohy tuhnou, cítím zimu, až se klepu. A v tuhle chvíli si říkám, musíš běžet. Právě proto, abys překonal ten strach v sobě, ať už je daný a vedený čímkoliv, abys
trochu posunul hranice svých strachů, obav a získal něco víc.
A tak jsme vyrazili, já plný strachu o to, že zabloudím...Když mě to tak trápilo, tak jsem si
jako první pomoc v duchu řekl, že určitě zabloudím a hned se mi ulevilo) ... Uklidnil jsem se. Běžíme po známé cyklostezce kolem Vltavy, snažím se držet
rozumnou rychlost, poslouchám lidí kolem a slyším zkušené, co
mají vše nahrané v GPS a mají mapy a všechno znají, všude byli třikrát:)
... rozhoduji se jich držet... jenže.. moje tradiční slabost.. mě nutí
po pár km odběhnout stranou a přikrčit se za stromkem:). Když vybíhám,
tak první i druhé čelo závodníků je pryč a je mi jasné, že tuhle šanci jsem si
pr***al :).
Pokorně se vracím na trať a tradičně mi běžečtí boží jsou nakloněni. Možná právě pro ten návrat. Říkám si klid Honzo, postupně, všeho s mírou.. No a potkávám jednoho
sympatického týpka v dresu "šlapek", který se jmenuje Míra a postupně
zjištuji, že zná velké kusy tratě a má i perfektní itinerář a beru to
jako skvělé znamení.. Na trati se spojíme do skupinky ještě s dalším sympatickým běžcem, ovšem přimrzlá čepice a nedoslýchavost starce mi
zabránila k tomu, abych slyšel jeho jméno a pak už mi bylo hloupé se
zeptat! Škoda, protože se s nimi běželo fajn a bylo mi i líto se s nimi
po ránu v Píkovicích loučit.
Nedokáži popsat dobře trasu, ale dokáži si dobře připomenout svoje
pocity.. Byly úplně maximální. Tedy nejsem zvyklý po pár hodinách
si vyměňovat čepici, protože je jako helma zmrzlá.. nejsem zvyklý běžet v
noci, kdy je houbec vidět a cesty jsou zmrzlé a uklouzané, namrzají mi brýle a já navíc
nevím a nevidím kudy, značky skoro vůbec nevidím.. ale stálo to za to..
To, že jsem překonal únavu, strach že zabloudění, běžel jsem a někdy
lezl i do stráni, kde se sotva dalo jít.. Slíbil jsem si, že se naučím lépe orientovat v terénu.. Nebudu se toho bát.. to
ultra je přeci v nás.. :). Líbili se mi nadšení pomocníci, kteří stáli hodiny v
mrazu, aby nás zkontrolovali a občerstvili,
poprvé jsem stal několikaminutovou frontu na cíl:), a musel jsem z ní
dokonce odejít, protože jsem si volal taxíka! :).. Prostě střípky
zážitků budou ve mě ještě dlouho roztávat.
Završení závodu hovoří samo za sebe. Nejdříve ze svého iPhonu oloupávám
ledovou krustu a snažím se rozmrazit dotykový displaj, abych mohl
telefonovat. Po objednání taxi, piji zde -- ano právě tady pivo z rodného
města! Čepují tady hlineckého Rychtáře (!), což mě fakt potěšilo a
beru to jako další znamení a skrytý symbol..
Do práce se dostávám v 8:51, rychle beru svoje věci a spěchám se na WC rychle umýt. Machy mi na dálku posílá ledový pozdrav -- neteče
teplá voda a navíc tam mají jen málo mýdla.. běs:). ale co, když
stylově, tak stylově. Vcházím za minutu 9 a začínám, jako by se
nechumelilo (taky že se venku vůbec nechumelí) a snažím se -- usilovně se
snažím -- aby nikdo nemohl říci, že jsem unavený. Například skoro při
každém obrázku lezu na židli, abych ukazovátkem mohl něco tu a tam ukázat.
Myslím, že odborníci to doporučují jako velmi dobrý trening stehenních
svalů.. nevím, já jsem cítil při tom i malíčky na rukou:).
Večer jsem sice doma byl brzo v posteli a po osmé hodině už jsem spal,
ale dnešních 14.5 v údolí s Deri a s dcerou jsou jednoznačným
potvrzením, že to byla vydařená akce, která proběhla přesně tak jak má
.. a teď už zase budu běhat do práce a z práce..
Něco se ale změnilo... koupím si mapy a budu běhat víc podle map.
VSEMU ZDAR! Nejvíc kamarádům a nadšení v nás! 12:)
PS. Míro moc díky!!!