Návrat nebo loučení? Urcitě ale oslava kamarádství a ultra, aneb DNF Mogollon Monster 98 km (ze 162)

Tuhle akci jsme vymysleli ještě v dobách hlubokého míru, kdy všichni tři: Nika, Stín i moje maličkost, jsme byli plní očekávání a rozhodnutí na náročné trati Mogollona se kousnout a věřit, že se štěstěna postaví na naší stranu a úspěšně se dopajdáme do cíle.

Nicméně doba byla a je nesmírně dynamická. Pracovní a jiné komplikace na moji straně znamenaly slabý trénink na podobnou akci s absencí nočních běhů v terénu, Niku zradilo koleno a dobrovolně se rozhodla odstoupit a posunula se do polohy aktivní podpory, za což ji patří neskutečný dík a obdiv. Stín, aby držel Los Alamoskou linii, tak si také zlikvidoval svoje koleno, pro změnu silnými reumatologickými potížemi (dna). Nakonec se rozhodl zůstat ve hře s tím, že naše dvojice místo "Los a Lamos", začala používat výstižnější týmové jméno, "Dvojka na dně" a hned jsme přizpůsobili strategii.

Nebude to tak, že já rovinky poběžím, v technickém terénu mě Stín dožene a na noc půjdeme spolu, ale že si přiznáme, že jsme oba na dně a proto už od začátku budeme bojovat s limity, sázet na naši vytrvalost a když prečkame do rána, do cca 73 míle, tak už by to mohlo být v kapse. Stín predikoval optimistický celkový čas podle zkušeností se mnou na 37:55 (limit je 38 hodin), já jsem navrhoval při plánovani přidat aspoň pěti minutovou rezervu.

Copak o to, strategie to byla dobrá, tedy alespoň u stolu a s pivem v ruce zněla jako super nápad, skoro jako se vysvléknout do naha a skočit mezi kaktusy. Když se přibližoval start, tak se sice ukazovaly doslova i přeneseně různé mráčky na blankytně modré obloze našich plánů, ale jak Stín, tak i já jsme usoudili, že to nejsou naše problémy, ale problémy našich budoucích já. Opakovali jsme si klubovou mantru, co nemáš, to nepotřebuješ... s naprostým klidem, protože Nika má samozřejmě všechno. Od jídla (domácí chleba a buchta), po ice tea, extra hůlky, rukavice, veškerou asistencí při potkáváni a hromadu dobré nálady.

Abychom se nenudili, tak v okolí původní trati začalo hořet, organizátoři naštěstí nezrušili závod, ale v jedné části zařadili vsunuté kolečko, čímž se trať sice trochu prodloužila, ale závod mohl probíhat. Za to jim patří velký dík, muselo to být logistický opravdu náročné.

Na hřebenu těchto hor jsem při Zane Grey 50, zažil neskutečné proměny počasí (tehdy v dubnu), od šíleného horka přerod ve sněhovou bouři a zkrácení závodu... Takže se Stinovo poznámky o počasí bylo potřeba brát vážně. Navíc byl vybaven citlivým senzorem ve svém reumatickém kolenu a hravě strčil všechny předpovědi počasí do kapsy. Nika se optimisticky odvolávala na pravděpodobnost srážek 20-30% podle lokálnich meterologů, moji oblíbení Norové měli dokonce pravděpodobnost srážek 0%. Stín si ovšem jako zkušený meterolog promnul reumatické koleno a prohlásil, že je monzunové období a že cítí v kostech silné bouřky.

Okamžitě jsem si vybavil jeho poslední komentář na počasí při zkrácené Zane Grey, kdy otevřeně prohlásil, že se přijel původně opalovat, protože je usedlý otec od rodiny. Nicméně je také i velký oportunista a když na to přijde může si i zaplavat nebo zalyžovat. I tentokrát se ukázalo, že jeho slova mají nadčasovou platnost, ale postupně.

Večer před závodem vládla výborná atmosféra, jak jinak...pijeme Blue Moon a všechna možná piva z Nového Mexika, je s námi i Michal od Niky, který se zkušené ptal, jestli vydržíme na trati aspoň až do večera :), ale navzdory férovému odhadu našich šanci nás stejně brzo ráno obětavě odvezl na start.

Startovalo se od dvou kamenů, které v roce 2013 byly cílem Zane Grey50 a kam jsme díky velkému štěstí a Stínovo podpoře tehdy doběhli těsně před cutoff. Podaří se to i tentokrát? Bude nám štěstí tak silné nakloněné? Zase spoléhat se na štěstí a souhru dobrých podmínek neustále nejde, ale v duchu jsem se utěšoval, že třeba jo... Asi jako chlápek, který natirá auto vodovkama a nepřipouští si, že mu to první déšť smyje. Nač myslet na nejhorší, že...

V šest ráno stojíme na startu u zachodků úplně na konci startovniho pole, přesně podle Stínovy osvědčené strategie. "Vyrazit" ze zadu, nepřepálit začátek a postupně sbírat běžce před sebou. Oba víme, jak na tom plus mínus jsme, takže koho předběhneme, tak to má v principu taky spočítané:)

Při prvním stoupání na hřeben, zde tedy Rim, máme pozitivní bilanci, kterou do první stanice navyšujeme skoro na 10+. "Číslo v závodě/mezi stanicemi" je základní Stínova metoda, jak si měřit současnou pozici, respektive stav těla a duše. Za každého předběhnutého je plus bod, za toho, kdo nás předběhne bod ztrácime. 

Počasí je nadherné. Pohled z hřebenu do jednoho ohromných z údolí odkrývá pohled na plně zalesněnou část, na údajně největší borovicový les na světě. Doslova vybízí k tomu si sednou na okraj skal, otevřít pár piv, kochat se pohledem do údolí a povídat si o zásadních problémech, které často se Stínem řešíme: od pěstování krav a jejich počtu na akr v různých částech země, až po vliv konzumace mléka na kalcinaci zubů předškolní mládeže... Ale kdepak sednout a pivo. Dokonce využíváme rovných cestiček a běžíme 50ti krokového indiána, což byl nový trik od Stína, jak na jeho revmatické koleno a jak sladit naše rychlosti.

V mezičase Stín šíří samé pozitivní vlny. Přesvědčuje mě, že jsme nebyli ti největší lůzři na startu, že tam byli i dva chlápci ještě tlustší než my dva. Samozřejmě se to hezky poslouchá, ale kvůli objektivitě ho koriguju a doplňuji, že ta jejich nafouklá trička nebyla způsobena tělesným tukem, ale potravinami na cestu...

Ale Stín je nezmar, cítí, že trailově nejslabší článek (mě) je potřeba povzbuzovat a tak mi neustále připominá, že jakkoliv "nám" to vůbec nejde (ten nominativ plurál používaný pro krále mi lichotí), že ačkoliv toho v silném slunci "máme" plný zuby, tak si pořád držíme pozitivní bilanci od stanice ke stanici. Před vrcholovým stoupáním na Myrtl trail kde je důležitá stanice, zjišťujeme, že výsledná trasa (možná díky úpravám na poslední chvíli, nebo díky skutečným úpravám trailu) je asi o 1.2 míle delší,  což znamená skoro 25 minut v háji proti naší "geniálně/optimální" strategii. 

Navíc stanice jsou od sebe celkem daleko, vzdálenost na úrovni 11 mil v silném stoupání a v terénu, a v našem strejdovském tempu, znamená zhruba 4+ hodiny času. Proto asi 1.2 míle před vrcholem už nemáme vodu (ani moc žádné jídlo). Naštěstí v tu chvíli překračujeme potok, oba dva z něj pijeme s očekáváním, že případný průjem budeme mít až zítra. Je potřeba řešit okamžité problémy a nezabývat se nejistou budoucností. Na okraji stezky je sice cedule, že od potoka nahoru je to jen 100m (tedy výškových), ale na technické trati je to pořád velký časový úsek (a bylo to výrazně víc). Navíc jsem při chystání na cestu zapomněl, že karbonové hůlky co jsem si vzal jsou sice krasné, lehké, ale často se neočekávaně sklapnou. Člověk padne na zem, hůlky jsou potom kratší, kritické dílky se zarazí do sebe, nedá se o ně pořádně opřít. To moje vrávorání a pády byla cena za zapomětlivost a velkou pauzu v běhání s hůlkami.

Ovšem Stín neztratil ani na chvíli dobrou náladu. Na vrcholové stanici to opět pozitivně zhodnotil, pochválil mě, že i přes moje úspešné hůlkové cirkusové číslo (a nasledné opravy) jsme si udrželi pozitivní bilanci. Na stanici jsme se napili, najedli a natěšeně se vydali na cestu po vrcholu, kde by se opět dál praktikovat indiánský běh a já bláhově věřím, že hůlkové a výstupové manko zase stáhneme. Ale v tu chvíli se začíná obloha zatahovat a hřmít. Ptám se zkušeného BS jestli se nám bouřka a déšť vyhnou, snažím se trvrdit, že je to daleko. Stín jen mrknul na oblohu a prohlásil -- do třech minut je to tady a bude to stát za to, honem bundy. Houbelec tři minuty. Než jsem stačil sundat batoh a vyndat pršiplášť, spustilo se hotové boží dopuštění. Bouřka, ohromné kroupy a spousta vody. Stín mě ještě jako správný fyzik upozorňuje, ať tak blbě nestojím blízko u stromu, o který jsem si opřel hůlky. Rychle, co to jde, bereme věci a pokračujeme. Už ne během, ale volnou chůzi při které jsme doslova bičováni ledovými kusy a přívaly vody. Déšť a kroupy přicházeji z prava a proto asi na 15 minut stavíme na okraji široké vrcholové cesty -- ne úplně pod stromy, aleaspoň trochu chráněni z prava od největšího náporu ledových krup.

Limity jsou ovšem neúprosné, proto asi po 1/4 hodině, když velikost krup z malých kamenů klesla na úroveň hrášků, se vydáváme na cestu. Kolem nebe křižují blesky že všech stran a proto jdeme každý po jiném kraji cesty, hůlky vodorovně, s dostatečným rozestupem, jak moudře poradil Stín, kdyby to jednoho z nás trefilo, ať mu ten druhý může pomoci.

Musím přiznat, že po dešti jsem si ve svých (ne uplně optimálně) zvolených Hoka ATR připadal jak ve stroji času. Stejně jako ve zkrácenem Zane Grey jsem po vlkých a blátivých stezkách lyžoval dolů, tentokrát snad jedině využíval svoje hůlky a mohl vzpomínat na svoje špatné výkony na lyžařském výcviku na gymnáziu. Bez legrace -- v některých sestupech jsem i přes výrazné zpomalení měl pocit, že skoro létám, nebo aspoň, že jsem tomu nebezpečně blízko. Moje Hoka byly plné vody, drobných kaminků a bláta, ale tady se zase ukázala síla zkušené Niky, která mi pomohla boty sundat, bláto z ponožek a z bot otřít a zase mě vyhnala zpátky na traťse snažit.

Co je v mém ultra krásné (i nebezpečné) jsou ty vlny krizí a vstávání z popela. Po několika hodinách déšť nakonec ustal, my doslova vstali z bláta a znova získali skoro půl hodiny na cutoffs. Jenže kyvadlo má tradičně dva body zvratu a při setmění je to najednou obráceně. Tma, víc kamení na cestě, moje výrazně horší nočni vidění a i první vlna únavy v začátku noci mění situaci k horšímu. Navíc naděje na rozumnou rychlost po netechnické stezce je pryč. 

Na silnici, kde stála Nika už bylo jasné, že se mnou v technickém trailu a mým viděním a natrénovanými (0) kilometry v noci nás sejme další limit. Chvíli se snažím a přesvědčuji Stína, ať odhodí brzdu (mě) a zkusí to chytit sám. Že zůstanu s Nikou, ale oba neuprosně a kamarádsky melou do kola, že domluva zněla -- jdeme spolu, dokud nás limity nesejmou.

A tak dojatě poskakuju dolů z kopce a stejně tak se snažím vydrápat nahoru. Bohužel i nahoru mi to jde pomalu, nadávám si v duchu a na vrcholu kopce končíme. Bylo to krásné a bylo toho fakt dost, to připomenutí toho, proč se snažím o ultra. Jasné tentokrát to bylo fér, sice bouřka, mokré traily, lyzovacka na blátě... ale je to Hardrock qualifier, tedy žádná brnkačka.  Ve finále při technickém klesáni k Washington park spálím poslední náskok a při zpětném výstupu v hodně technickém trailu zakopávám i poslední naději na průchod dalším limitem a končíme. 

Holt příště výrazně lepší příprava a/nebo méně technický trail.

Se Stínem v autě (při návratu do Nového Mexika následující den) tradičně trochu závod rozebiráme a říkáme si, jestli nám naše dispozice umožní ještě něco silného běžet a nejen převážně hůlkovat:). Oba dva nahlas přiznáváme: věk nezastavíš, oči, kolena nevyměníš, ... ale pak se na sebe koukneme a já vím, že to není pravda. Že to nemyslíme vážně. Oba to budeme pořád zkoušet. Možná jinak a jinde, ale pořád nadšeně.

DNF vždycky bolí a mrzí. ale tentokrát ty pozitivní pocity jsou hodně silné. 

Bylo to loučení nebo začátek mého návratu do trailu? Kdoví, ukáže čas, určitě to byly chvíle, na které budu moc rád vzpomínat, protože Ultra je ultra a nejvíc jsou ultra kamarádi.

Díky Stíne, Veroniko a Michale za super společné chvíle, za vaše kamarádství a silný impuls do dalších dní.

Všemu zdar, ultra a kamarádům zvlášť!

12:)

Dobří holubi se vracejí, aneb Forgotten Florida, 45 miles -- dětské ultra:)

Říká se, že návraty jsou většinou těžké, ale pokud překonáme počáteční problémy, tak výsledek stojí za to. Byly doby, kdy jsem byl trochu alergický na obrat "já běhám pro radost", protože mi tím bylo nepřímo podsouváno, že já tu radost mít nemůžu, protože se moc snažím.:).

Moto série závodů (Run Bum Run) je "Run for fun and you always win", tedy, když běháte pro radost a zábavu, vždy vyhráváte. Ředitel a tvůrce všech tratí Sean “Run Bum” Blanton jedním dechem dodává, že jeho cílem je dostat lidi ze zpevněných cest na zapomenuté stezky... aby se běžci během závodu několikrát s údivem zastavili a řekli si něco jako "a sakra.." nebo i "tvl" a údivem jim spadla čelist. Motivaci pro svoje závody končí svým osobním vyznáním "We do hard things to make us better people." [Tím, že bojujeme a děláme těžké věci se stáváme lepšími], čemu také osobně věřím. Takže když jsem našel v blízkosti mého dočasného působiště závod "Forgotten Florida", který je součástí série Run Bum, bylo rozhodnuto. Moudře, protože jsem krátce po kovidu a mám tu přeci jen práci, jsem zvolil 45 mílovou trať (ve skutečnosti asi pod 71 km), kterou jsem věřil, že zvládnu sám bez jakékoliv podpory, zázemí, odvozu-dovozu na závod. Prostě jako dřív.

Jak je vidět z trasy závodu na mapě, cesta se proplétá hustým subtropickým pralesem a bažinami. Pořadatelé sice slibovali, že se nikde nevyskutují žádní aligátoři, ani jiná nebezpečná zvířena, ale známe to... slibem nezarmoutíš. Místní mi v mezičase dávali různé užitečné rady a floridská pravidla typu, pokud je někde jezírko větší než kaluž, s velkou pravděpodobností je v něm nebo nablízku aspoň jeden "gator". Dostal jsem varování na útočné, nejedovaté vodní hady. Hlavně dávat pozor na suché klády stromů ve vodě (těch je v rezervaci/pralese mraky), barevné "věci" na zemi a zelenohnědě zkroucené větvičky na vodě. Prý pokud nebudu chodit do křoví, šlapat do vysoké trávy, tak jsem v pohodě.:) Hlavně se nechovat jako -- tady neříkají blondýna, ale studentka z Michiganu na prázdninách, která na tábořištích nechává zbytky jídla, krmí aligátory, připadně si je při tom fotí. Často odjíždí zpátky bez telefonu a kusu ruky.

 

Jsem usedlý, starší otec od rodiny, důchod na dohled, proto jsem velmi opatrný, ale zároveň, jak jsem několikrát přiznal i oportunista. Chtěl jsem si někde v poklidu zaběhat, ale pokud si u toho mohu zahrát na Indiana Jonese nebo krokodýla Dundeeho... proč ne:). V rámci připravy jsem zhlédl příslušné filmy, včetně instruktážní ukázky, ve které James Bond utíká z krokodýlí farmy, kterou mi poslal Oto... v restauraci jsem si objednal smaženého aligátora...:). Bylo to potřeba.

Minule jsem si tady napsal, že mám mapu v hodinkách, protože některé úseky jsou slovy organizátorů "navigačně náročnější", udělal jsem si taháky s poznámkami a stanicemi... a hloupě jsem prohlásil, že si navigačně věřím... Cha, cha... Včera není dnes, kočka není pes... a moje navigační jistota byla rázem v trapu! Tři dny před závodem jsem se dozvěděl, že trasa je jiná, že na prvních 35 mílích je řada výraznějších změn a že je potřeba sledovat značení trailu a pořadatelů. Navíc, nevím proč jsem si myslel, že start je asi hodinu autem od Tampy. Chyba! I v nočním provozu to jsou hodiny dvě:), takže jsem vstával ve dvě hodiny ráno a vyrážel výrazně před třetí, s tím, že nějaký extra čas se bude před startem hodit. Bylo to velmi prozíravé.

Představte si, že jedete podle navigace v google maps, najednou se dostanete na okrajové silnice, nikde nic a dostanete skvělou hlášku, "váš cíl je na levé straně!", ale přitom jste v zemi nikoho. Nikde žádná odbočka, projel jsem kousek tam a zpátky, nic, ale aspoň jsem chytil mobilní signál, zadal jsem adresu tentokrát do Apple maps a hlásí mi to, že cíl je 25 minut daleko! Ještě, že nejsem chabrus na srdce, byla to vyloženě infarktová scéna. Dorazil jsem do vstupu do rezervace doslova na poslední chvíli, zaplatil polatek, zapsal auto na seznam a spěchal k registraci, která se měla uzavírat asi za 4 minuty, za 24 minut byl start. Rychle jsem ještě vystál fronty na toi-toi, nasadil si bagl na záda a zbývaly tři minuty do startu! Aspoň nebyl čas být nervózní, poslechl jsem poslední rady a upozornění na změny tratě a bylo odstartováno. 

Za šera jsem se snažil držet krok s rychlejšími místními 100-kaři, kteří znali nejen trasu, ale přesně i odbočky od ní. Brodění v temných bažinách za úsvitu jsem proto prožíval relativně v klidu, jako prostřední z jedné tříčlenné skupinky. Při rozednění jsem je, jako stařík prostatik, ztratil a moje navigační výhoda byla ta tam:). Musel jsem si dávat opravdu pozor, abych něco nepřeběhl, protože v parku se křížilo několik různých trailů, které byly značené barevnými svislými čarami (blaze) na stromech. bylo potřeba si pamatovat, jestli běžím zrovna po oranžové, modré nebo bílé. U změny značení, nebo v opravdu nepřehledných místech byly od pořadatelů fáborky, budiž jim za to dík a sláva... jinak tam pobíhám ještě teď. 

 

Vzpomínám si, jak jsem se v noci nevěřícně zastavil před jednou mělkou tůňkou, která byla v cestě. Běžec za mnou mě uklidňoval... jen klid, kámo... to je trail!:)... Já jsem mu odpověděl, že ano, že jsem v klidu, jen jsem neviděl nikde žádnou značku -- tu další jsem uviděl až v půlce tůňky. Jeho rady, že je dobré si pamatovat, kdy jsem naposlet viděl značku a kdyžtak se hned vrátit, nemyslet si, že když je přede mnou potok-tůň-bažina, že tam tudy nevede cesta... prostě, že "je tady hodně vodních cest, hodně úseků s vodou po kolena a s blátem do půlky lýtek. Zpomalí to hrozně, ale neběž to. Můžeš se zranit a stojí to hodně sil" ... byly to užitečné rady. Samozřejmě řadu z nich člověk zná, snažil jsem se je vždy dodržovat, navíc já bych v tom marastu a při hledání značek stejně nedokázal pořádne běžet.

 

Ale přesto bylo to dobré si hlavní zásady běhu v neznámém terénu zase připomenout. Naprostou většinu závodu jsem totiž běžel úplně sám, soustředil jsem se, abych zbytečně nezakopl, nezranil se, našel cestu... bylo to úžasné, připadal jsem si jako dobrodruh, zatímco jsem byl -- přeneseně myšleno -- v bezpečí u televize:). Pravda byla, že to na mém intenzivním prožitku nic neubralo -- sledoval jsem všechny větve, kusy dřeva a kůry ve vodě, každé šustnutí kolem mě nutilo se ohlédnout. Nakonec pořadatelé ode mě tradičně chtěli podepsané nejem moje prohlášení, že jsem si za všechno odpovědný, ale i že v případě napadení divokou zvěří si za vsechno můžu sám a s nikým, ani s pořadateli, ani se správou parku se nehodlám soudit. Když jsem za půlkou trati při přebíhání cesty u malého tábořiště uviděl výzvu, abychom si dávali pozor na aligátory, atd. ... ještě jsem zbystřil. Naštěstí chladné počasí v začátku týdne, nedostatek turistů:) určitě zajistilo naprosto bezpečnou trasu závodu.

Při cestě jsem si při jednou zakopnutí a pádu vypnul hodinky a tak jsem úplně netušil, kolik kilometrů či mil už má za sebou, proto jsem byl mile překvapený, když jsem doběhl obloukem na stanici Seminole runch a tam jsem se dozvěděl, že už jen deset mil a jsem v cíli, za osm mil u "přívozu":). Teda -- trať závodu přetínala rychlostní silnice a organizátoři zajistili minivan, který nás, podobně jako čluny na Western States, převážel na druhou stranu. Tam už jsem věděl, že cíl je na dosah, že dobíhám nejen za světla, ale pod devět hodin (8:47) a bude třeba ještě šance dojet za světla na hotel. 

Mělo to sice ještě drobné komplikace, svítila mi rezerva (ráno to bylo fakt na krev) a do Tampy to ve večerní špičce trvalo skoro tři hodiny. Ale jak si neustále opakuji, abych se udržel při smyslech, v soustředění... Ultra končí, až když jsem v doma (v hotelu) ve sprše.:).

Celou dobu jsem si přál, abych se zase dokázal vrátit... vrátit se ke svým epickým běhům, zážitkům... závodům, na které jako partyzán dojedu sám, odběhnu, užiju si všechno na max, sednu do auta a zase se vrátím zpátky na základnu. Moc jsem to potřeboval. Když jsem vylezl z první větší bažiny, vzpomněl jsem si na vyprávění Běžícího Stína o jeho závodě v bažinách v městečku Hell (Peklo), říkal mi o symbolice, když poprvé vylezl z bahna ven, cítil se čistý, jakoby všechno co ho trápilo zůstalo v té bažině. Lépe bych to neřekl, cítil jsem to úplně stejně.

Všemu zdar!

Našim "návratům", úsilí .. a ultra... zvlášť!

12:)

PS. Termín "dětské ultra", tedy "baby ultra run" se tady velmi zalíbil. Štěpán Škorpil by měl jistě radost:).

Wasatch Front 100, aneb zázraky se dějí!

Tentokrát přeskočím tradiční předmluvu:) k mojí výpravě, protože podle vaší podpory v komentářích, sms, emailech — vám všem, co sem občas zabloudite a čtete ty moje “dřysty”:), vám dlužím aspoň drobný, pokud možno nefiltrovaný náznak toho, co se odehrálo v Big Mountains. Podle mé stupnice to byl čistý a nefalšovaný zázrak, který si ještě ani teď, o den později, kdy čekám na letadlo domů, nedokážu plně uvědomit.

—- alespoň malá poznámka k cestě a k přípravě na závod —-
Cesta byla už téměř standardně dramatická, kdy jsem dobíhal letadlo v Amsterdamu, a u stojánky jsem byl v okamžiku, kdy se chystali zavírat nástupní dveře, ale nakonec mě pustili dovnitř, naložili můj kufr a díky tomuto zpoždění to podle mě stihl ještě zbytek asi pěti pasažérů. Úspěšné logistice včetně výběru tranzitního letiště a hotelu podřizuji skoro všechno. Konečně si po příletu zařizuji americké telefonní číslo, což se při mých předchozích závodech nedalo zvládnout - většinou to byla kombinace nedostatku času nebo neexistence operátora/prodejce, co jsem potřeboval v blízkém okolí. Nebo to, co jsem si koupil on-line nefungovalo:).

Druhý den (ve středu) potkávám svoje pacery a znova se ubezpečuji o tom, ze hard-core ultra běžci, to je na 99.9 procenta jiný svět... (zatím jsem tu 0.01% nepotkal)... milí, přátelští, a ti zdejší — Justin a Graham — byli už od začátku rozhodnutí mi ze všech sil pomoci, abych si mohl splnit svůj sen. O síle, podpoře a přátelství Běziciho Stina netřeba mluvit, to je mimo jakoukoliv stupnici!
—- konec drobné cestovní poznámky—-

Při tom všem povídání a informacích od Justina a Grahama si naplno uvědomuji pravý stav věci... Wasatch Front 100 je skutečně překrásné ultra, ale jedno z nejtěžších... Místní běžci o něm mluví s láskou a chvějícím se hlasem, což podporuje moje smíšené pocity. Ta první vlna pocitů mi říká, tak a tvůj boj o Grand Slam je totálně v háji... Na druhé straně se uklidňuji tím, že stejně nikdo nevěřil, že bych to mohl dát... Obzvlášť, pokud viděl video/fotky z doběhu Leadville, 5 minut před koncem závodu a znal pravý stav věcí..

Upřímně, úroveň devastace těla a řekněme cílená sebedestrukce během závěrečných mil v Leadville by asi každého přesvědčila o tom, že by bylo lepší zůstat doma:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), se mě zeptala na férovku, jak se cítím psychicky, jestli si navzdory stavu nohou, žaludku (začal jsem normálně jíst a pít asi až po 3 dnech po návratu z Leadville)... jestli si aspoň trochu věřím, jestli tam jedu bojovat, nebo jestli jsem to už dopředu vzdal.

Po pravdě jsem odpověděl, že to sice “z venčí”:) nevypadá na dobrou šanci, ale že jsem stále optimista, tím spíš, že se Běžící Stín nenechal odradit mými kecy a zopakoval svoje “Rozkaz zněl jasně..” a že mi tím pádem přijede dělat pacera z Brighton do cíle (32 mil). V kombinaci s Justinem a Grahamem mi to dávalo aspoň nějakou naději.

Justin zná trať doslova do detailu, dával mi a Grahamovi (později i Stinovi) spoustu užitečných informací, že jsem začal pomalu věřit, ze máme i férovou šanci na dokončení... s nedoléčenýma nohama, se žaludkem poničeným “gelovým” dobrodružstvím”... jsem se díval na Wasatch okem pravé blondýnky, věřící, že šance je pořád padesát procent:).

Ale to plánovací já bylo neklidné a vzhledem k (pro mě) trochu nestandardní organizaci, se připravuji obzvlášť pečlivě. Z hotelu to mám na stanoviště autobusů kousíček, méně než 5 minut. Jsem tam s předstihem v magický čas 3:45 a než vlezu do autobusu, tak se ohlásím zero-seven-four, což mi vydrží na dalších skoro 37 hodin...

Cesta autobusem na start trvá asi 35 minut a já mám celou dobu takový divný pocit, nezůčastněného pozorovatele. Nedokážu pochopit, že jsem tady... že mám šanci zkusit si splnit svůj nejtajnější sen... Dokázat si, že i úplně obyčejný nadšený příznivce ultra může snít o svojí účasti v Grand Slamu. Bez ohledu na výsledek vím, že už jsem si všechno splnil... Nicméně, posunout se na zbývající políčko v Grand Slamu je strašně lákavé. Je to výzva i otázka, jestli zůstanu na úrovni číslování nástupiště v Harry Potterovi (3/4), nebo jestli se posunu na osudový stupeň 4/4.

Stoupání do kopce na start mě definitivně probouzí do reality. Podle rady Justina se řadím do poslední třetiny závodníků, ale zase ne úplně na konec. Je to důležité, protože hned od startu vede v podstatě jednokolejka hodně prudce vzhůru. Nechci nikoho zdržovat, ani se nechat uhnat, nebo zase šíleně ztratit. Na startu je nás něco přes 300, přestože jsou to povětšinou velmi zkušení závodníci, nedá se čekat, že cílem v čase pod 36 hodin proběhne vice než 2/3 z nás. Budu mezi nimi? Je jasné, že pokud ano, budu úplně na chvostu, proto ta poslední třetina ve startovním poli:).

Wasatch není vůbec komerční závod a jak byste asi čekali, startovní bránu tvoří jen kus provazu nataženého přes odbočku v parku na začátku trailu. Sotva si stačim utáhnout boty a sestavit hůlky, začíná se odpočitavat a vybíráme!!!

Zopakovávám si v duchu naši strategii. Věříme, že pokud neznáš trať, nejsi dobrý běžec, případně nejsi v dobrém stavu — (všechy body si za sebe můžu zaškrtnou) — tak jediná úspěšná strategie je běžet relativně volně začátek. Tedy běžet ho moudře... Většinou se udělá velký horko, slunce žhne, jak rozpálené pláty kamen, snadno se to dá přepálit. Výsledkem je úžeh, přehřátí organismu, ztráta sil... většina lidí potom začne zvracet a donutí je to odstoupit ze závodu.

Lyžovačka..:)

Proto jsem se snažil držet naší strategie: Přežít a dostat se v dobrém stavu na 45 míli, kdy by měl žár polevit. Raději trochu později, ale přežít. Během noci si dát do pořádku žaludek a tělo zdevastované horkem. Plán byl být na Lamb´s Pass kolem 7 hodiny a strategii jsem plnil tak nějak “napůl” :). Chybějící stanice Swalow Rocks, spolu s Leadville se na mně podepsaly víc, než bych chtěl. V podstatě od cca 23 míle jsem začal pravidelně zvracet.

A přitom to všechno vypadalo tak nadějně. Po ránu se zatáhlo, začalo drobně pršet, déšť sice postupně sílil... ale já měl radost. Představoval jsem si, jak tu otevřenou část, které se ne nadarmo říká “hell”, tedy peklo, jak jí projdu v příjemném deštivém počasí. Ó bláhoví jsou optimisté:)! Zatímco se prašné cesty změnily v blátivé sešupy z kopce, na kterých jsem si mohl vzpomínat na lyžařský výcvik na základní škole — kde jsem taky často nevěděl jak, ale věděl jsem, že s pomocí hůlek a dolů:)— tak se po pár hodinách mraky rotrhaly, ukázalo se modré nebe, zářící slunce, překrásné výhledy (v téhle části se běží hodně po zvlněných hřebenovkách, prostě nádhera. Jen jsem si to nedokázal plně užívat, protože v téhle části závodu není nikde žádný potok, ani potůček... A slunce navzdory čepici se mi snažilo vypálit díru do hlavy.:(

Na 32 míli (Big Mountains) se setkávám s Justinem. Moudře se vyzvracím před stanicí a obětuji skoro deset minut drahocenného času, dostanu do sebe dostatek kalorií, skoro litr ředěné fanty, bereme s sebou eis tee s ledem a vodu s ledem. Začal jsem věřit, že “počínající” krizi mám pod kontrolou a že ji zvládnu (jsem optimista a zvracel jsem “jen” čtyřikrát během posledních čtyřech hodin). Ale v pokračujícím horku se mi problémy vrací s větší intenzitou a začínám si “čistit” žaludek nejen před stanicí, ale téměř hned po odchodu.

Justin mě utěšuje, že dorazime celkem rozumně na Lambs Pass, kde mě převezme Graham a kde se také poprvé uvidíme i se Stínem. Skutečně, po 7 hodině večer tam jsme a můj tým už ví, že dneska by jídlo v mém žaludku neudrželo ani silné vteřinové lepidlo:). Graham mě přebírá na noc, je rozhodnutý mi pomoci zpravit žaludek a v pořádku mě předat Stínovi nad ránem na stanici Brighton. Má ale hodně těžkou pozici. O nějakém zlepšení žaludku ani optimista mého formátu:) nedokáže mluvit, navíc se zpomalujeme... Já v noci díky problémům s viděním, únavě a v tomhle případě ještě nedostatku kalorií — vždy zpomalim, navíc, když je terén technický (to na Wasach v řadě míst opravdu byl — je zpomalení výraznější.

Mezi běžci v Americe podle mě převažuje většinový názor, že se nedá uběhnout stomílovka, když běžec delší dobu permanentně zvrací. Proto Justin i Graham byli nervózní, nabízeli mi k jídlu kde co, ale situace byla jako přes kopírák... Něco jsem snědl, zapil to a během pár minut vyhodil:).... Snažil jsem se zůstat pozitivní — Vermont jsem také doběhl jen na tekutiny a Běžící Stín mi potom připomenul, že on sám běhal tři roky s rovnátky a taky nic při ultra nejedl:).

Ovšem, když jsme se blížíli k Brington, tak i já jsem měl celkem jasno, že je to pryč. Náš plán s cut-offs počítal s tím, že musíme nejpozději odejít ze stanice před 5 hodinou, jinak se ten další limit nedá fakt stihnout. Za stanicí začíná velmi příkrá, kamenitá sekce nahoru, to samé dolů, pak ještě vložený 20 minutový kopec... a relativně krátký seběh na stanici. Prostě nulová šance v okamžiku, když s Grahamem vcházime do stanice v 5:25... Navíc já naprosto zrušený...

Omlouvám se celému týmu — na stanici je i Justin, který tu pomáhal jednomu svému kamarádovi. Všichni se mě snaží motivovat, říkat, že už je to v podstatě jen z kopce a běhatelné... Vím, že to není pravda, ale jsem dojatý z jejich úsilí. Snaží se mi přinést kde co k jídlu, ale Stín mě zná, jak své boty. :) Podařilo se mu uvařit pro mě čaj s medem, jednu 1/2 litrovou dávku jsem pomalu vypil na stanici a poslouchal jeho strategii... Musím se trochu zkoordinovat, nic nejíst, jen pít, zklidnit trochu žaludek, dát se do pořádku, vyrazíme, až to půjde:), OMG! ... Nejlépe před 6:)... BS zůstává v optimistickém módu, i když naše současné šance podle předchozích propočtů jsou skoro nulové:)...

Stín sám potom přiznal, že i když mě zná a ví jak tvrdej dokážu být, tak, že ani on tomu nevěřil... Nevěřil, že nás nesejme hned následující cut-off. Ale znovu mi připomněl naše společné moto... Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme;). Konec konců můj sen a můj tým si zaslouží epický boj a nevzdávání se. Se Stínem jsme se rozhodli, že se budeme snažit zůstat v závodě tak dlouho, dokud nás tam budou chtít:), dokud nedoběhneme do cíle, nebo nás nesejme časový limit.

Ta první sekce se Stínem překonala řadu mých očekávání. Především, už jsem nejedl spoustu hodin, ale přesto jsem nad ránem dokázal velmi svižně poskakovat po kamení nahoru:) a stylem běhu dolů z kopce připomínal známého běžce Honzu Bartase, který tomu říká “no tomorrow”:). Na kamenitých “běhatelnějších” úsecích mi Stín hlásil dopředu terénní nerovnosti a velké volnější kameny mi odkopával z cesty. Doběhli jsme pár minut před limitem a získali další asi 3 hodiny v závodě. Ale podmínkou postupu dál bylo, že se musím ještě víc a výrazněji zlepšit a zrychlit.

Tady by stálo přidat podrobnější vysvětlení systému cut-offs na Wasatch. Jsou na začátku velmi volné, v podstatě dávají o víc jak hodinu extra času, než má většina lidi, kteří závod doběhli. V té chvíli jsme bojovali jsme o měkké technické cut-off jako lvi. A proti nám se tlačila stěna zpřisňujících se limitů. :(

Na stanicích nám lidi moc fandili, Justin s Grahamen nám posílali povzbuzující SMS, ale všichni to brali jako marný boj:). Jako labutí píseň, jako poctu ultra. My zatím se Stínem bojali o každou vteřinu, stejně jako dříve zemědělci o zrno. Aniž bych šel do detailů, tak jsem stanice probíhal, Stín nabral pití a led... všechno se odehrávalo za běhu nebo za chůze. Stejně jako ve Slunce, seno, jahody... Stín podobně jako průvodčí hlásil “nezastavujem, máme zpoždění” a tak jsem využíval i genderové výhody a močil za chůze... Stinovy povzbuzující hlášky typu... zvracíš pěkně, nezastavuj, umíš to i za běhu:)... To mi opravdu pomáhalo, připomínalo mi to ty nejsilnější společné zážitky z našeho seznámení, kdy jsme si říkali Los a Alamos (určitě snadno poznáte, kdo byl/je kdo).:)

Na poslední stanici před cílem ... Straton... dobíháme opravdu ve velkém stylu. Celou dobu se nám dařilo se zlepšovat nebo držet predikce do další stanice. Potkáváme při běhu do kopce (v téhle chvíli a v tomhle stavu držíme stále kilometr kolem 9 minut, co může vypadat jako rychlá chůze, ale v podmínkách Wasatch, s “odpocinutým” sluncem je to pro mě hard core)... Tak ten chlápek nás varuje, ať makáme, že ten cut-off na další stanici je už ve 2:15. Stín mi v klidu odpovídá, že jdeme dobře, ale v zápětí se opravuje, že to zase bude o prsa:), je to totiž o míli dál než si původně myslel.

Před stanicí jsem díky vyššímu úsilí znova silně zvracel, tentokrát jsem ale zpomalil do chůze. I v té napnuté atmosféře BS nezapomněl na svoje vtípky — že si myslel, že on je větší tvrďák, že jeho rekord je 5-6 krát za závod... ale, že mě už přestal počítat a že zavádí novou jednotku pro moje zvracení... jeden furt:). Na stanici nakonec přibíháme ve 2:06, skoro deset minut na zdejší cut-off. Chtěl jsem si aspoň vypláchnout pusu vodou, ale obsluha na stanici už je po právu unavená, za pár minut končí... všechno jde pomalu a Stín říká ... vůbec se nezastavuj, vodu přinesu... běž běž...

Myslel jsem si, že jsme se konečně dostali do trochu bezpečnějším vod, ale BS mi hned říká krutou pravdu. Justin s Grahamem nám děsně fandí, ale zároveň nám říkají, že v posledních 2-3 letech nikdo nestihl limit v cíli, pokud nebyl na stanici dřív než ve 2 hodiny. Jsou na trati ještě nějaké terénní “vlnky”, bude i “trocha” kameni... nesmíme se zdržovat. Stín to říká jasně. Do cíle se dostaneme, už je to jen 10.5 míle... ale je otázka, jestli tam budeme před pátou. V minulých letech to nikdo před námi nedokázal... tak to zkusíme my!! A hned počitá za kolik musíme běžet kilometr, jaké jsou tam úseky a přitom mi dává za triko spousty ledu, abych v tom ještě nekončícím vedru mohl běžet, co to jde a možná ještě rychleji:).

Po cestě postupně sbíháme další běžce a Stín mě chválí, že je to potvrzení naší strategie, že to děláme dobře:). — “..všichni jsou prošitý a vypadá, to že budou každou chvíli zvracet..”:). LOL, copak já dělám něco jiného posledních cca 15+ hodin? :)

Ale najednou se ukáže jezero a od BS vím, že náš čas v cíli předpovídají na 16:42, patrně podle famózniho doběhu přes Straton, ale stále nic není jisté. Jsem nervózní jak dívčina na první schůzce... takový úsilí... a teď, aby to nevyšlo? :) Stín mě uklidňuje, ale i on sám cítí, že zdaleka není konec. A tak cokoliv je aspoň mírně z kopečka... běžíme. Naposledy potlačím nutkání čaje v mém žaludku se podívat ven, co se tak zajímavého děje:), když v tom uvidíme parkoviště, kde má Stín auto a kde je i cíl, u kterého vlaje česká vlajka!!

Na běh v cílové rovince cíli už nemám morální sílu, už to není potřeba, ale Stín říká ... je to nutný... ta vlajka!!! A tak společně popoběhneme a v cíli se zmůžu ještě na vítězné gesto. Přichází mi gratulovat ředitel závodu a s nim i strážce Grand Slamu. Otevřeně říká, že měl o mě strach a že tomu vůbec nevěřil...:)

Našim ultra snům, ať jsou jakkoliv bláznivé... zdar!!

Pořád mi to nedochází, jak strašně malá šance to byla, ale kde jsou dobří kamarádi, tam je i malá šance o několik řádů vyšší!! Musím poděkovat znovu Mikovi, který mi pomohl na Western States, Báře a Nice za Leadville, Grahamovi a Justinovi za Wasatch! Jak by řekl Palacký ... Jako rudá niť se mým úsilím o Grand Slam proplétá Běžící Stín, který ještě při tom dokázal udržet svoji “lajnu”:) a být vtipný, i když to všechno občas vypadalo na Píkaču, nebo dokonce na toho menšího:)!

Dík patří všem, mojí trenérce a kamarádce Míše M., hodně lidí mi drželo palce... Dík patří pochopitelně i vám, co čtete moje zápisky... Moc mě potěšilo, že všichni, co nás sledovali na Wasatch — i když to vypadalo, že je to naprosto marný boj — to brali jako naši poctu ultra. Samozřejmě největší dík patří skromnému Stinovi, který na všechny moje díky a reflexe závodu (při pití piva během noci u mě na pokoji) odpovídal v duchu... “Ty máš konečně velkého ptáka a já jsem aspoň nejel zbytečně!!!”:)

I když jsem si ty nejsilnější zážitky sice nechal jen pro sebe, i tak se bojím si to dát na blog:), ale utěšuji se tím, že jsem přijdou a zabloudí jen nadšenci a ti pochopí moje dojetí a moji posedlost pro šťastné konce.

Všemu zdar! Našim snům, ultra a kamarádům ... zvlášť!

12:)

PS. Ty nádherné fotky jsem si "vypůjčil" na FB Wasatch, tak snad mi to odpustí. :)