Král je mrtev, ať žije král!

Tak mi Stromovkou skončila běžecká sezóna 2011, ať žije běžecká sezóna 2012!:) Mám to velké štěstí, že byla tradičně krásná, plná skvělých [tedy většinou jalových:)] km. Právě jsem přepsal číslovku na svém blogu na 48 a začínám pomalu plánovat co dál. A jak se koukám na své zápisky z minulých let, nezměnilo se v mých plánech vůbec nic.:)

Pořád chci běhat, možná někdy o trochu dál a v nových místech, ani nemusím rychleji, ale nechci se zbytečně zranit a rozhodně chci, aby mě to bavilo. Letošní léto a příprava na Stromovku byla ale v něčem jiná, nová. Poprvé jsem (nechtěně) musel úplně odložit tréninkový plán připravený Milošem a v podstatě jsem jen tak běhal při dodržování těch nejzákladnějších běžeckých zásad, které jsem si pro sebe upravil:

1) aby mě to bavilo, 2) abych vše (km i případně úsilí) zvyšoval postupně a 3) abych i odpočíval a tím pádem se na moje pobíhání těšil.

Ještě jednou díky za podporu a gratulace ke Stromovce, ale po pravdě je to těžké. Takové podivné vítězství:). Musím se víc hlídat, aby ten závoďák, co ve Stromovce vykukoval zase zalezl a usnul a vyloupla se ze mě ta udivená ženská, co jen tak pobíhá:). Známí mi teď různé vykládají, že bych se mohl ještě výrazně zlepšit, kdybych pořádně trénoval, nebo aspoň kdybych odložil tu hloupou pózu nezávodícího idiota:) a začal běhání dělat pořádně. Je těžké jim říkat, že to není žádná póza, ale určitý pohled na život a že se bojím, kdybych začal nějak "pořádně" trénovat, že by se z mého běhání ztratilo pobíhání a radost a mohl bych se snadno zranit. Navíc já chci běhat a ne dělat běhání. A možné zlepšení času jako cíl? Naprostý výsměch.:D..

Naštěstí mám skvělé lidí kolem sebe. Když jsem přišel domů že Stromovky, celkem jsem ten rychlý maratón cítil. Moc by se mi hodilo se jen tak různé válet a odpočívat a nechat se "obskakovat".:) Ovšem moje nejmilejší, jasné slunéčko, mi správné řekla, co tady tak kulháš, koukej něco pořádného dělat, slíbil jsi.. a přeříkala mi dlouhý seznam:)... Vždyť jsi se teď celé dopoledne věnoval svému koníčku! :)

A tak je to správné. Pobíhání je přeci můj koníček, baví mě, ani to snad neberu jako sport nebo závodění:). Sice ten můj poslední maratónský čas se už začíná blížit téměř sportovním časům zchátralejších šedesátiletých veteránů:), ale pro mě je běh hlavně koníček, moje záliba a láska.

Proto v nové sezóně budu zase hlavně pobíhat, bloudit a hledat nové cesty, potkávat se s lidmi, objevovat nová místa i koukat na ty stará, jak se mění, prostě užívat si to stejně, jako si někdo užívá rybaření nebo sbírání známek:).

Pořád trochu přemýšlím, že zkusím běhat směrem k mamutovi, i když od všech kolem sebe vím, že mamut bude a musí bolet... Přeci jen, přeci jen bych pořád chtěl pojmout možnou přípravu na mamuta jako svého radostného koníčka, kdy si to poběžím užít... Kdy při ohlédnutí za sebou uvidím tolik radostných km, že těch 84 přede mnou už nebude vůbec hrozivých:).

Proto asi zklamu své známé zavoďáky, ale rozhodně nehodlám přestoupit do jiného tábora:), těm, co mi píší, nespokojení se svými maratónskými časy, bych zase chtěl říci, kašlete na to!!! Netrapte se tím. U mě, staršího chlápka, který začínal z nuly, je snad vidět, že i když člověk prvotně o žádný dobrý čas neusiluje, tak to taky přijde. Přesně, jak říká mně velmi sympatický zavoďák, běžící stín -- dovolím si jej citovat -- "...co se počítá zdaleka nejvíc je prosté běhání s láskou. Já osobně mám nejraději podobný přístup jako ty. Výsledky pak taky přijdou ... ať už chceš (já) nebo ne (ty) :)..."

A tak pobíhání zdar! 12:)

PS. Pro přátele čísel je zde rekapitulace všech (čtyřech:) mých maratónů:

závod čas času vítěze

Volkswagen Maraton Praha,09 04:25:39 48.1%

Pražský maratón, Stromovka,09 03:41:17 68.8%

Amsterdam Marathon, 10 03:23:33 61.8%

Pražská Stromovka,11 03:13:18 76.0%

počet startů v kategorii: 4,
nejlepší čas: 03:13:18 (76.0%),
průměrný čas: 03:40:57

Chytej svého králíka, aneb 3:15 zemřeš:)

Normálně závody nejsou fakt můj šálek čaje, ale tentokrát ve Stromovce bylo naštěstí všechno jinak. Jednak Pražsky maratón a já jsme stejně staří, oba jsme se narodili v roce 1963 a tak tam určitě silná vazba existuje, navíc před Stromovkou jsem byl nějak rozpolcený. Tedy klasický a správný trening na maratón jsem vůbec neabsolvoval, žádné speciální kopce, intervaly, nic takového.. Prostě jsem běhal:), běhal jsem do práce/z práce, občas jsem to někde protáhl, ale nic speciálního. I velký ultrák mi říkal něco na ten způsob, čas není všechno, stěhoval jsi se, měl jsi spoustu jiných starosti... Dával mi potenciální výmluvu do zálohy:)

Ale všichni běžci kolem byli s možnými výmluvami daleko lépe připraveni -- tradiční všude přítomna běžecká latina mě zase nezklamala - těžce jsem se bavil, když jsem že všech stran slyšel, jak koho táhne noha/třísla, koleno úplně v háji, kotník na maděru, jeden sotva dobral antibiotika, další śpěšně předváděl šílený kašel, no sbor invalidů..:). Pochopitelně, pak se odstartuje a oni vyrazí rychle vpřed, řada těch největších skuhralů je pak na bedně..:) Ale to mi přijde jak legrační tak i svým způsobem nebezpečný. Jak se člověk vymlouvá, tak se určitě připravuje dopředu na neúspěch, nebo se snaží na.rat běžecké bohy. Proto jsem všem na otázku, jak se cítím a jak do toho půjdu, po pravdě říkal, cítím se skvěle, naprosto super, forma jak hrom, už to ani lepší být snad nemůže, udělal jsem maximum a zkusím osobák.

Tolik teorie a předstartovní pocity. Byl jsem domluven s Milanem K. zvaným Králíkem:), že poběžíme spolu určitě na osobáky, poslouchal jsem přesně jeho pokyny, co si mám oblíknout, dokonce jsem si podlě něj vzal krátké kalhoty (!), triko s dlouhým rukávem a triko s krátkým (žádná bundička a to byla zima, chápete to?) a on mi půjčil hřejivou mast na vykukující lýtka, před startem jsme se šli proběhnout snad 2.5-3km, prostě lama se chovala jako profesionál, protože mi profíci dobře radili.

Jenže -- díky pobíhání jsme přišli na start v posledních vteřinách, zmateně jsme odkládali svršky pod Michalo auto a spěchali na start. Tam jsme se zamíchali mezi lidičky a hned se vyběhlo. Jenže, jenže.. já ztratil svého králíka (tedy Králíka!) koukám doleva doprava, Milan nikde!!!. Sákryš, říkám si, no to je průšvih! Během zahřívacího kola se naštěstí ukázal Michal, který si něco ještě po startu ukládal do auta, dobíhal a říkal, že Milana taky nikde neviděl a tak jsme se během povídání domluvili, že aspoň kousek poběžíme spolu [Michal je fakt rychlý běžec] než najdeme každý svého králíka.

Tady musím maličko odbočit pro neznalce. Jak Milan, tak Michal patří mezi super kamarádské typy lidí, oba jsou děsně vtipní (viz jejich příspěvky na běžecké škole) a já se těšil, že s Milanem prokecám maratón:) a tak vlastně zvítězím nad závodnickou fobií... Jak jsem už tady naznačoval, místo vystresovaného závoďáka poběží ukecaná ženská:). Ale Králíka jsem ztratil a Michal je přeci jen jiná liga, opravdu běžec, ale zároveň je neuvěřitelně dobrej kamarád, který se obětoval a běžel se mnou těch 4:15-4:20 taková max.rychlost, kdy si ještě užívám ten pravý maratónský pokec:).

Michal mi hned na začátku řekl zajímavou historku. Loni se tady šíleně zničil na čase 3:15. Povídám, to je naprosto logický. Znáš ten titulek amerického hororu 3:15, zemřeš? Zakletej čas. Prostě musíš jít na výrazně lepší (horší) čas. O ničem jiném to není:) a snažil jsem s ním běžet, jak to šlo.. Ovšem na 30km už jsem začínal víc tuhnout, no nebudu kvůli tomu jíst gely (neumím to a skončilo by to špatně), nechtěl jsem dál využívat Michala a tak jsem ho hrubě poslal dopředu, aby se ještě zkusil výrazněji se přiblížit k té 3h hranici a snad chytit toho (k) Králíka.

Tím pádem jsem si neměl posledních 10km s kým povídat a musel jsem "trpět" a "závodit" = už jsem se jen snažil držet nějaké slušnější tempo, co to šlo, ale fakt jsem se nešetřil. Bylo mi jasné, že to bude osobák, ale já se neumím "šetřit", a bál jsem se odkládat PB na jindy, protože jsem pověrčivý, že už by žádné jindy nemuselo být. Závěr z říše snů.

Abych to zkrátil, Michal doběhl za cca 3:08, já v neuvěřitelným čase 3:13:18 (ještě teď se z toho vzpamatovávám), zlepšení od loňska o víc jak 10 minut! Ale poctivě musím přiznat, že ohromnou zásluhu na tom má Michal, který mě 30km vedl, holky podle trati, které nás hnaly dopředu (fakt skoro jako extra noha!) a hlavně Králík, který, jak asi tušíte vůbec nebyl před námi, ale kousek za námi a my se ho celou dobu marně snažili chytit! :). Přesně podle Konfúcia, který říká, že je velmi těžké chytit černou kočku v tmavé místnosti, obzvlášť když tam není!!!

Mějte se fajn, moc díky za podporu, maily, sms.. Teď se těším, že závody jsou za námi a budu zase jen tak pobíhat:).

Nabírání (veselých) km zdar! 12:)

PS. Hodně mě potěšila Lucka, která fotila můj doběh. Říkala, že je vidět, že jsem to já. Většina lidí dobíhá v soustředění o posledni vteřiny, já si sundavám čepici, směju se a zdravím všechny okolo..

Dualita

Asi to taky znáte, občas člověk snadno přechází mezi (svými) světy. Já to teď zažívám většinou po ránu, kdy jdu na procházku s Deri, jako běžný pejskař. Poprchává, zalezavá zima, mrznou ruce, jsem takový celý schoulený, říkám si, a to chceš v tomhle běžet do práce? Za chvíli začne určitě pršet, jestli ne lejt, vykašli se na to..:)

Přicházím domů, celkem nalomený, ale radši moc nepřemýšlím, narvu na sebe běžecké, beru si batůžek a vyrážím přes park do práce. Ještě než stačím zapnou "měřiče" na iPhonu:), tak si všimnu, že drobný déšť poněkud houstne, ale co ... pak vyběhnu a dostanu se "za zrcadlo".. prostě do jiného světa. Znalec by řekl, jjo, už si šlehnul:). V tom přechodu ještě částečně jako "pejskař"zdravím lidi se psy, co jsem je před chvíli různé míjel, ti se na mě nechápavě dívají a já vesele poskaju stejně jako před chvíli ta moje "veverka":). Neomylně mířím parkem k Prokopáku. A v něm začíná jiný svět, kde vlastně ten déšť jen rozjasnil to listí na zemi, super se dýchá a člověk se cítí tak volně, nikde nikdo..:).

A stejně tak snadno přecházím mezi světem pobíhače-turisty, ve kterém lehce běžím a kochám se přírodou a najednou mě někdo předhoní nebo předjede pomalejší cyklista, nebo uvidím v dálce/v kopci nějaký pomalejší "objekt":) a najednou se dostanu do závodního světa, kdy si říkám, toho dáš, toho udržíš, toho předběhneš..:) a pak zas jako když přejdu z místnosti do místnosti, se svět vymění a zase jsem ta udivená Alenka, co kouká, jak se listí v tom slunci třpytí:).

V podstatě příprava na Stromovku je za mnou, teď už jen takové malinkaté poklusy a přijde sobotní maratón. V dnešním mrazivém ránu jsem opět tak různé přecházel mezi těmi světy:), najednou dole v údolí jsem si uvědomil, žádné delší trasy a rychle otočil k domovu. Akorát v čas, bylo z toho přesně poctivých 19km, tak já má zhruba být:), ale co je hezké, až symbolické.. V posledním stoupání do kopce před Novou vsí jsem předbíhal skupinky starších turistů, kteří se hromadné vydali Prokopákem "někam" a jak se různě voláním upozorňují .. "pozor auto", "pozor traktor", ... tak najednou šel se mnou pokřik "pozor běžec!!!! " :).

Nakonec proč ne... "Pozor běžec"! :) Udělal jsem,v přípravě, co jsem mohl, těšilo mě to a těším se na příští sobotu, poběžím co to půjde a budu závodit! Žádné výmluvy nemám, noha ani nic mě nebolí (ťuk-ťuk), cítím se skvěle. Určitě budu ve svojí kategorii zase první. Cítím to v kostech, neuvěřitelná forma.... Co na tom, že jsem ve své kategorii jen já sám, o to těžší je vyhrát a neskončit poslední:).

Tak ať se nám daří jak na závodech tak i v průchodech našimi světy.

12:)

V drogovém opojení, aneb LSD along the rivers

Rozsah mých bloudících schopností se dá asi nejlíp dokumentovat na přípravě, kdy jsem se domlouval s Nikie, a doloval z ní rozumy.. Přikládám zkrácený záznam, moji nechápavost jsem zkrátil asi na 1/3, abych se trochu vylepšil..:)

Já: Prosím tě Nikie, jak kolem řek(y)..

Nikie: No nejlíp na most.

Já: Na kterej?

Nikie: No přeci ve Zbraslavi....

Já: A to je před Radotinem nebo za Radotinem?

Nikie: Otevři si mapy (pitomče):)...

Já: Mám otevřené nevidím.. Most závodu míru.. Neznám..

Nikie: Prosím té, radši ti to pošlu v mapě..

Takže díky Nikie, ještě teď neběhám kolem Berounky nebo Vltavy.

Výlet jsem chtěl pojmout v rámci mě oblíbené turistické metodě LSD (low slow distance) tedy, že se nebudu zase moc honit, ovšem jak se maratón blíží, že bych to rozhodně neměl zase běžet o moc pomaleji než minutu na km proti mému "závodnímu" tempu. Ale co, vzal jsem batůžek, něco k pití a po ránu v pátek vyrazil. Nejdřív Prokopským údolím k vodě, potom po trase A1 cyklostezky do Radotina, překročit Berounku, do Zbraslavi, přes most Závodu míru na druhou stranu Vltavy a pak (A2) směr centrum. Jak to na mapě vypadalo divoce:), tak to ve skutečnosti bylo jednoduché, držel jsem se vždycky řeky, i když jsem se zamyslel a třeba i drobet uhnul, tak jsem nakonec zašel správnou cestu.

Potěšilo mě setkání s ještě větším bloudilcem.. Běžím si podle řeky a v tom od Chuchle jde někdo a volá na mě Hej člověče!!! Nádherný oslovení, připadl jsem si jak ve westernu, chtělo to jen Hey hombre! Tož zastavím a abych naladil na stejnou nótu, povídám.. Jářku, člověče, co potřebujete? A on (mířící směrem do Hlubočep) povídá, jestli už bude brzo ve Zbraslavi na náměstí. Tak mu říkám, že já sice bloudím často, bloudím rád a čirou náhodou běžím tím směrem taky:), ovšem podle mého laického názoru (běžel jsem úplně obráceně) je Zbraslavské náměstí přes řeku (řeky a úplně jiným směrem, než on jde..). Podíval se na mě takovým pohrdlivým pohledem a řekl, no asi často bloudíte, co člověče? A vyrazil do Hlubočep..:)

Vzpomněl jsem si na něj se slzou v oku, asi po 7-9km, když jsem náměstím probíhal. Mimochodem, Nikie, nikdo z domorodců ten most (Závodu míru) neznal, ale našel jsem ho, a ještě jsem vzdělal místní! :)

Na druhé straně řek(y) už jsem přeci jen maličko bojoval s nedostatkem vody (cca 24km a s sebou tradičně jen 0.4l v termosce), ale u Modřan už byl otevřený jeden stánek, rychle jsem doplnil "pohonné hmoty"a hupky supky směr centrum.

Cestu mohu doporučit (od nás celé až do centra 36km, ta pasáž kolem vody od barandovského mostu asi 21km), až na malou spojnici mezi Radotinem a Zbraslaví, kde jsem na silnici přeci jen míjel nějaká auta (asi 2+km), to bylo naprosto libové. Myslím, že jsem zvolil správné načasování výletu, teď už bych měl běhat tak s rozumem a postupně snižovat dávky:), přeci jenom za 14 dní je Stromovka a chci se pokusit jí uběhnout co nejlépe...

Co je ale nejdůležitější, vypadá to, že při tom pobíhání a bloudění jsem spoustu těch starostí úplně nadobro poztrácel, "popel" opadal a pokud se tak dá říci, i nové lupení na mně vyrašilo:).

Tak s chutí do podzimního běhání. Ta melancholie ještě přijde..

12:)

Zpomal! Aneb dobrovolný hasič v akci

Leona trefně napsala o vyhoření a jak si my super/duper nadšenci vždycky všechno musíme absolvovat a je to fakt:). Doufám jen, že my starší se snažíme víc poslouchat signály těla/ducha a tak aspoň že to hoření zachytíme ještě v zárodku.

Taky vnímám ty spojený vesmíry:), že se mi také hůř pracuje -- slovy okresního přeboru, večer usínám, deprese, jdu do práce deprese, jdu z práce deprese? no to už zas ne :) -- ale prostě moc se mi do ničeho nechce, respektive spoustu času mi berou věci, které bych ani nemusel dělat a vznikají z toho, že bohužel neumím moc říkat ne, že neumím tak dobře bránit svůj prostor a řada lidí toho zneužívá...:( a zase je to přesně jak říká Leona.. Člověk to většinou snáší do určitě doby, než se to stane neúnosné, než to s ním nějak švihne, pak uděláme radikálnější posun, spoustu věci zredukujeme a začne to všechno pozvolna zase od začátku..:).

Přesně tak u mě - v pondělí to začalo úplně nenápadně. Nadšení po ránu a úprk do práce vrcholil sice ve výrazném "traťovém" rekordu, kdy moje "průměrka" mně pozitivně vyrazila dech.. ovšem celodenní služba "u mašiny" a dělání zbytečností po dlouhou řadu hodin nakonec vedlo k poznání, že se neúprosně dostávám do "hořlavých" končin a tak jsem začal rychle hasit. Už s krizemi podobného druhu snad mám pár zkušeností:), budhisté jim říkají zpětný náraz světla. Prodělal jsem jich řadu a úspěšný "průchod" byl vždy cestou k větší pohodě i k lepším běžeckým výsledkům, pokud se to tak dá říci..

Jak NATO? Koupil jsem si Fidorku, zrušil běh domů, místo toho jel MHD a po cestě domů parkem snědl na lavičce u nádrže Fidorku:), vzal jsem Deri na delší procházku, zapálil oheň ve venkovním krbu a jen tak koukal do plamenů..., nesáhl na stohy papírů, které jsem si poctivě přinesl z práce. Ono se to nezblázní:).

Snad to nejhorší jsem zažehnal. Radost si musíme dělat!! Aspoň nějakou MAŽERU (malou ženskou radost). Sice jsem v úterý nestihl zaběhat, ani práce neubylo, ale aspoň jsem se rozhodl věci výrazněji "ořezat" a zase jsem získal to potřebné natěšení na středeční "pracovní"běhání a následný pracovní maratón. Jedno z důležitých rozhodnutí, které jsem učinil bylo, že určitě budu přes víkend chvíli jen tak ležet a číst knížku, určitě vyběhnu na nějakou delší trasu a určitě ... určitě si budu dělat radost:)...

Okamžitě jsem použil "hasičský"postup, který mě kdysi naučil kamarád. Vzal jsem tu hromadu papírů, oběžníků a požadavků a jednoduše je hodil do koše se sběrem a začal dělat jen to, k čemu přišly urgence.:) Práce výrazně ubylo:), hned se mi ulevilo a vlastně se tak snadno ukáže, co bylo a nebylo důležité... Navíc jsem ve středu kvůli povinnostem neběžel do práce, ale jen z práce. Hned se člověk cítí lip, protože pokud běh vede ke stresu, je třeba to zredukovat:), zpomalit a vykašlat se na "rekordy"... O co jde, tak pár minut na maratónu budu horší/lepší? Nejsem zavoďák!!!

A tak se těším na pátek. Zítra si nechávám na vyřešení urgentních záležitostí a v pátek po ránu (v kombinaci s vybíráním zbytku dovolené) třeba si vyběhnu někam dál podle řeky, ale žádný závod.. Jen cesta a já..

Tak pozor na požáry a deprese!!! Je to ve vzduchu! A když, tak hasit hned v zárodku! 12:)