Ledopádová "stovka", jako akce SWAT:)

Moje účast na Ledopádové stovce, byla do poslední chvíle ve hvězdách... Proto jsem se nakonec ani nedomlouval s nikým na společné cestě. Nechtěl jsem ty šoky kolem sebe na nikoho přenášet:). Plán zněl jasně -- když všechno půjde, v pátek pozdě odpoledne sednu do auta, přijedu sólo na start - sejdu se s Malým medvědem, odběhneme závod, maličko se zkulturníme a vyrazíme zpátky. Žádný velký polehávání:), doma na mě čeká práce a Deri:)...

I od mojí trenérky jsem měl jasné pokyny... Žádný velký závodění, je to těžký závod, hlavně se nezranit. Pojmout to celé jako kvalitní a potřebný trénink. Nikde se ale zase zbytečně nezdržovat, vyzkoušet seběhy, posílit nohy a mysl:). Moje nejmilejší to celé shrnula -- Hezky běž! Nijak se neloudej, už se na tebe těšíme..

Díky skříni je balení rychlé

A tak v pátek v pozdním odpoledni rychle cpu věci do báglu a do příruční tašky. Ještě spěchám rychle vyvenčit Deri, a tak žádný div, že vyjíždím o hodinu později, než jsem chtěl. Nepřevlečený, ve "psím" oblečení, nemám ani na nohou běžecké ponožky, ani vodu v lahvích. Dvakrát se vracím a vystupují z auta. Jednou pro hůlky a podruhé pro celý batoh s věcmi a lahvemi na vodu:). Zaklínám se svojí nejsilnější mantrou "Nejhorší je smrt z rozděšení":) a razím směr Mikulášovice. U Ústí jsem skvěle zabloudil. U rozestavěné silnice mě navigace tvrdošíjně nechá po okreskách objet okruh a znovu se vrátit před zákaz vjezdu. Mělo mě to varovat:). Moje přiblížení do cíle připomínalo Švejkovu cestu do Budějovic. "Teta Garmina" -- jak navigaci důvěrně oslovuji -- mě protáhla lesy a úzkými asfaltkami, neobydlenými končinami. Najednou vidím cedulku Mikulášovice10 km. Uff, to stíhám.. Po chvíli zabočíme zase do lesů.. Po čtvrthodině jízdy jsme v civilizaci a v ní cedulka, Mikulášovice 12km! . Ještě, že 12 je moje šťastné číslo, jinak by mě asi museli křísit.:)

Ve 20:50 zastavuji na parkovišti u potravin a začínám shánět školu a Malého medvěda. Ten mi naštěstí vyzvedl čip, takže mám nakonec asi 30 minut na to, abych se převlékl, nandal věci do batohu, zjišťuji, že jsem si ještě nevzal běžecké boty:), hůlky a že nemám nic na pití v lahvích. Přes zástupy běžců na startu se rychle prodírám a sprintuji k autu... Zavírám auto, vybíhám ke škole a už začínají odpočítávat(!). Naštěstí proti Pražské 100 si už zkušeně domlouváme, že MM bude na konci startovního pole.. Na začátku běhu nemám upnutý batoh, nasazenou čepici, v zubech držím klíče od auta, na ruce a kolem pasu navlečené čelovky, zápasím s hůlkami..:) . Upadla mi jedna hůlka a mapka a kousek se pro ně vracím, což Tomáš vtipně komentuje, že bez kontrol by mě diskvalifikovali, ale že bez klíčů od auta bychom byli totálně v háji -- oba dva:).

Ale přesně jak jsem říkal.. Nejhorší je smrt z rozděšení:), a tak běžíme a postupně sbíháme lidi před námi.. Nasazuji si čepici i čelovku, klíče zatím zapínám do kapsy u bundy, definitivně je dávám na dno batohu až na cca 50 km.. Jo jo, doba je děsně dynamická:)..

První a poslední výměna ponožek

Olaf a jeho družina se asi na mě a podobné vyloženě natěšili.. a tak se můžu pocvičit v lezení po rozhlednách, žebřících, uvědomit si, že závrať je něco, s čím se -- slovy psychologů -- dá úspěšně "pracovat"..:). První část závodu je pěkně běhatelná, postupně stahujeme další a další běžce.. Dokonce ještě u 60 km běžíme na úrovni Jerryho a Kristýny, což mi přijde na trénink už hodně slušné tempo. Stejně jako Lotrando, který slíbil otci, že nebude pracovat a dostává odpověď, že kácení stromů není žádná práce, ale "šolíchání".. Tak já na svůj dotaz jestli už jsme nezačali závodit, dostávám od Malého medvěda ujištění, že jsme v tréninku a v hospodě zase nijak nespěcháme. Houbelec! :) ...

Nic neříkám, jsem doslova a do písmene praštěný. Asi na 20km jsem přehlédl silnou větev a naběhl na ní. Rána do hlavy jako baseballovou pálkou. Málem mě to omráčilo. Jako v komiksech vidím kolem svojí hlavy hvězdičky, chce se mi zvracet. Pomalu to rozbíhám, asi po minutě v seběhu si málem vymknu kotník. Bolest .. no jaxvinja:). Ale jak jsem se začal soustředit na bolest kotníku, přestalo se mi chtít zvracet a hlava přestala bolet:). Přesně jak radí přírodní lékař... Nejlepší na bolest hlavy je sníst dvacet sedmikrásek. Až budete zvracet ty sedmikrásky, úplně zapomenete, že vás kdy bolela hlava..:)

Roztržený nesmek

Závod nám krásné plynul. Jak říkám, první část připomínala pověstné Jarní Šluknovsko, rozbahněné louky a polní cesty... Několikrát sebou švihnu, jednou se mi podaří rozštěp, podruhé téměř dokonalý provaz mě ubezpečuje, že stařecká ztuhlost ještě není úplně definitivní..:). Pak jsme ale zabočili do ledopádové části a bylo mi jasné, že jakékoliv predikce času vezmou za své:). Myslím, že jsme vylezli (jako tradičně) na všechny žebříky, řadu z nich pro velký úspěch tam i zpět:), většinu schodů jsme také navštívili. S turisty se motáme na zledovatělých stezkách pokrytých vodou. Jak jsme na začátku trénovali povely "nesmeky nasadit", "nesmeky sundat".. tak Malý medvěd už v tom získal dokonalou bravuru, i já jsem se také posunul dál.. Poškozené lanko na jedné botě se konečně utrhlo:), takže nasazování vyžadovalo výrayně lepší grif:).

Když jsme se ještě proháněli s Kristýnou a s Jardou, tak si říkám.. Nějak to pěkně běhá, copak se asi (v rámci dobrého tréninku) zase po*ere?:) A taky, že jo... Nezahojené krvavé puchýře z Tbilisi se ozvaly silou troubení u Jericha.:).. Moje paní pedikérka, která mi ve čtvrtek ošetřovala nohy říkala.. Ty hluboké puchýře nebudu odstraňovat. Aby vás to neomezovalo v běhu. Budou vás trochu chránit. Ale pokud se přesto udělají puchýře, budou ještě hlouběji, pod nimi, bolavější.. Co na to říci, moudrá to žena!:)...

Ale v rámci tréninku? Co si přát víc.. Zase jsem se ubezpečil, že se s tím dá běžet přes 50 km a to je zjištění cennější než příslušná bolestivá zkušenost. Připadal jsem si jako masochista na výjezdním zasedání:).. V druhé půlce už jsem moc nemluvil, říkal jsem si svoje povzbudivé dop*dele, dop*dele, když mi puchýře úspěšně vyplnily boty, už jsem neměl další ponožky, rozhodnutí je najednou přirozené -- nebudu nic ošetřovat, boty sundám až v cíli:). Po cestě k cíli ještě řešíme tradiční matematické problémy, jako je přepočítávání km na trase ke kilometrům v itineráři.:).. Jak už je na těchto akcích pravidlem, původní délka 109.5km je v realitě 125km, ale jsou to koneckonců jen čísla:).

V cílové hospodě nám Olaf dává medaile, 32. místo je slušné, celkový čas 22 hodin je pěkný, velká spokojenost. Natlačíme do sebe dršťkovou polévku, a "hupky šupky" zpátky na start a do školy, převléci se a směr Praha! Pravda na začátku musím častěji zastavovat, ztrácím pozornost, ale nakonec v 0:00 zastavují u Tomáše v Kobylisích, o půl hodiny později jsem ve Stodůlkách. Nádherné vítáni s Deri, očistná sprcha a rychle ošetření nohou.. V posteli v magickém čase 1:12, co si přát víc??

Byl to hezky závod a slovy moji trenérky, hodnotný trénink!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a kamarádům -- zvlášť!
Znovu se potvrdilo, že nikdy nic není tak šílené, jak to vypadá... Hlavně klid. Nejhorší je smrt z rozděšení!

12:)
PS. Leden vypadal jako šílený měsíc a hle.. Končím s magickou kilometráži 544.5km. Většinou pomalé km, ale některé byly pěkně úporné..:)
PPS. Fotky si postupně půjčuji z internetu L100, snad se na mě nikdo nebude zlobit.

Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem co slíbil!!

Musím se přiznat.. Poté, co jsem si tady napsal a fotografií doložil svoje symbolické běžecké setkání s králem Leonidasem ve Spartě:).... a veřejné odkryl svůj úmysl (a motiv) přihlásit se na Spartathlon, stalo se mnohé...

Jednak jsem si (asi po právu) vyslechl z různých stran, že už to přeháním... Že tenhle běh je pro opravdu nejlepší vytrvalce, pro opravdové běžce a ne pro takové .. no... jako jsem já:). Že je to ode mě nejen troufalost, ale i drzost... Že je to stejný nesmysl jako účast Růžové Barborky na olympiádě, nebo povídačky od ultra Miloše, že poběží horské ultra -- Leadville 100 miles, atd. Že všechny tyhle plány vyšuměly jako bublinky v limonádě... Oni to patrně dělali kvůli reklamě, ale proč se prý já potřebují zviditelňovat/ztrapňovat? To hodlám ve sportu/poradenství/couching  podnikat? :)

Tak jsem o svém rozhodnutí zase začal přemýšlet. Tam a zpátky. A znova mi to přišlo, sice jako šílený, ale jinak skvělý nápad. Je to moje volba a dělá mi to dobře. Kašlu na to, co si kdo myslí. Po sedmi letech stále intenzivnějších ultra dotyku:) se chci znovu vrátit do Sparty a zkusit tam z Atén za jeden a půl dne doběhnout...

Do nového roku jsme si s kamarády slíbili -- Přestaneme dělat Zagorky:) a jako správní karbaníci přiznáme barvu. Vždyť tomu dávám děsně úsilí, tak jaképak copak! Že spousta lidí běhá výrazně rychleji (a dál) než já? Však jim to přeji!:)... Vždycky jsem běhal jako pako:), s nadšením, usilovně a konzistentně. Letos to není jiné, řekl bych možná i o něco silnější. Ačkoliv letošní leden byl pracovně opravdu náročný, pracovní projekty, náročné přesuny a služebky mě stály řadu dní -- přesto k dnešku mám hezky naběhaných 400 km, proč se s tím nepotěšit:).

Syn mě před přihlašováním na Spartathlon upozorňoval, že jsem jen o maličko mladší než hnědé uhlí, že na takovéhle "geronty" tam nejsou zavedení -- a hle, když jsem se začal přihlašovat, tak koukám, že můj rok narození opravdu není možné zadat v on-line formuláři.:) Nevadí, nastavil jsem si polo-ďábelský rok 66, s tím že raději organizátorům napíšu, abych vysvětlil, že nefixluji, pouze se nechci nechat odradit od účasti technickými překážkami:).



Nevím jak vy, ale navzdory své přirozeně plachosti:) ... [blog je toho dokladem:)] ... já jsem nakonec spoustu věcí ve svém životě získal díky svým "verbálním dovednostem" -- zkrátka jsem si mnohé dokázal domluvit, líná huba, holé neštěstí, že? I ty holky jsem nakonec všechny ukecal:). ... A teď čtu v pravidlech, že nakonec organizátoři budou vybírat... No tak jsem nelenil a e-mail s vysvětlivkou mého data narození jsem pojal jako poníženou supliku, aby mě ti osvícení a moudří .. vybrali. Prostě, co mi chybí na sportovním výkonu jsem se snažil nahradit doplňkovou činnosti v jazykovém a literárním kroužku:). A když se přesto nedostanu do závodu, tak budu aspoň vědět, že jsem udělal co šlo...

A tak je každý den pro mě malý Kaizen... asi jako většina z vás -- každý den usilovně bojuji o potřebné km, nebo se aspoň snažím běžet rychleji. Musím si na to dávat pozor a aplikovat to, když běžím sám... V neděli jsem nestíhal dlouhou a tak jsem se rozhodl, že s Deri dáme náš oblíbený trail v údolí, ale že se nebudeme nijak šetřit:). Na mokrých a zledovatělých cestách to ze začátku šlo Deri lépe, ale pak už mě nepředběhla ani v silném stoupání po žluté od potoka k hradišti.:). Dobíháme do parku a je jasné, že to bude "rekord". Ohlížím se, kde je Deri?? Asi 50 metrů za mnou se trápí malý uzlík, evidentně toho má plný zuby i nožičky.. Kašlu na měření času, otáčím to -- doběhnu k ní a hladím ji, chválím.. a pak jí vezmu do náruče a asi kilometr nesu. Slyším od lidí z parku poznámky -- ááá pejsek se nese:) -- ale já vím, že jsem mrcha.. málem bych ji uhnal a zničil. A ona neřekne ani slovo. Ještě mi vděčně olizuje ruce, že ji nesu.:). A tak nakonec ještě kousek popoběhne a zbytek ji zase donesu. Nicméně všechno se stále děje v novém traťovém rekordu:)...

Proto, když jsem se včera pozdě večer chystal z práce na dvojsměrku, říkal jsem si -- teď se ukaž ty srabe! Ted budeš šetřit a běžet pomalu a unaveně, co? Ale ne.. asi jako výraz omluvy [já za to fakt nemůžu Deri, nějak mi to jde líp:)] jsem běžel dobře a s vědomím síly. Uprostřed údolí na rovince a mírném kopečku předbíhám dvě dvojice cyklistů. Ještě se je snažím vyprovokovat k závodění, přeci se nenechají předběhnout staříkem:), ale marně. Jednak se to smekalo a jednak jsem běžel jako drak. Neměli šanci ani metr:).

Ted mě čekají dva dny na služebce, náročné věci doma a v práci.. asi moc spát nebudu.. Ale jestli to bude únosné a možné, zkusím v pátek ledopádovou stovku. Jen tak, na pohodu -- popovídat s Malým medvědem, žádný velký závodění, ale ani loudání. Vezmu auto, abych mohl být v neděli ráno na procházce už zase s Deri.. [Tentokrát ji jistě neuženu, to je jasný:)]

Heslo: Přiznat barvu a nedělat Zagorku!
Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra -- zvlášť!
Hlavně při tom všem nesmím zapomínat na svoje nejbližší a nezničit je!
12:)

Babicovi dobroty po běžecku:)

Myslím, že každý zná profláknuté rady: "Když nemáte kečup, přidejte hořčici, když nemáte citróny, dejte tam limetky".. a je asi zbytečně citovat nejznámější hlášku:"Když nemáte houby, dejte tam žampiony, když nemáte ani žampiony, nedávejte tam nic!" :) Kuchaři a labužníci budou asi šílet, ale já v tom vidím určitou moudrost. Ledasco se dá nahradit, a když to není, tak to koneckonců můžeme vynechat a udělat něco úplně jiného..:).

O mé běžecké přípravě to platí dvojnásob.. Například v pondělí jsem měl běžet kopce a intenzivnější trénink.. Nestíhal jsem a bylo kluzko, namrzlo.. Nakonec jsem neběžel žádné kopce, běžel jsem do práce (z mírného kopce), ale snažil jsem se běžet rychle..Výsledkem byl rekord trati:).. Ovšem v pátek jsem odlétal do Gruzie na služební cestu.. Udržet slušné km s přesunem do vzdálených míst a s pracovními povinnostmi, to je sen každého závisláka:).


V Gruzii jsem měl plán využít kopce kolem televizní věže.. ale mapy částečně nefungují, z institutu nikdo neběhá, cesty, které jsem si myslel že použiji, jsou uzavřené se zákazem, nahoře nějací strážní.. a tak jako zodpovědný otec rodiny odvolávám "kopec". Šílení řidiči, v době kdy jsem měl čas na průzkum, mě přesvědčují, že ani silnice není úplně nejlepší nápad:) [například při manévru, kdy se v úzké uličce vyhýbal hammer a terénním jeepem jsem jen tak tak uhnul nalepený na zeď:)]

Na můj usilovný výzkum na téma "Běhání v Tbilisi", získávám celou řadu cenných rad. Ujištění, že ti strážní jsou v podstatě pohodě. Ale určitě je dobře mít s sebou nějakou zbraň:).. Tedy kvůli hladovým a toulavým psům, kteří jsou v zimě ve smečce nebezpeční. Vzpomínám si na svůj letní úprk před skupinou tři vychrtlých psů a říkám si, že asi na tom něco bude. Zkušený Gruzínec to celé shrnuje slovy "Kdyby běhání bylo dobré, tak by Bůh určitě běhal":).. Všichni se začali smát.. až později jsem pochopil dvojznačnost toho vtipu.. byla to totiž varianta na provokativní gruzínské přísloví: "Kdyby žena (manželství) byla něco dobrého, byl by i Bůh ženatý" ...

Takže nakonec jsem běžel na pásu.. Babica hadr..Neměl jsem lišky, ani houby, tak jsem použil žampiony:). V tenkých ponožkách na drsném pásu sice po hodině běhu získávám skvělé a krvavé puchýře zespoda prstů a rozedrané šlapky, ale odpočinutou hlavu a zahnaný pocit zmaru:). Druhý den už stihnu umýt a očistit boty, ale 1/2M na běhátku bez vody, v malé nevětrané místnosti-fitku? Neznám nic lepšího pro moji "přípravu"..:).

Dovolím si proto modifikovat Babicu.. Mám běhat intervaly a nemůžu? Budu běhat kopce. Nemám kopce? Tak...:)... Ať už skončím u jakékoliv varianty.. měla by být moje záchrana poslední instance běžeckého receptu: Prostě někde a nějak běhat!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. Zvlášť!
12:)

PS. Týden jsem nakonec zakončil se slušnou řádkou km (v mých očích je 120 slušné číslo), ovšem je mi jasné, že nový týden -- díky práci a nočním přesunům, bude ještě náročnější. Dneska nestíhám, už mi zavírají "fitko", nad ránem přelétávám domů. Ale nějak ve skrytu duše věřím, že se po práci vzepnu a půjdu si zaběhat.. a už tajně počítám, co když ve středu stihnu aspoň jednosměrku? Ve čtvrtek dvojsměrku.. dost, dost:).. Uvidíme, podle Babici, co mi v "receptu" nakonec zůstane. Jedno je jasné, nemělo by se z něj vytratit běhání..

"12" není žádný ležák!!! :)

Říkám to pořád. Nemá cenu se vzpírat podnětům, které přicházejí samovolně a zvenčí. Abychom předešli stereotypu, tak to naše běhání občas potřebuje trochu prošťouchnout. Pracovně tomu říkám "běh s dopomocí":). Buď běžíte domů/do práce, abyste stihli řemeslníky nebo začátek pracovní doby (to pak padají rekordy, raz-dva nebo taky 1-2)..:), případně si domluvíte společný běh s rychlejším kamarádem, který běží na pohodu:).. nebo si nějakého rychlejšího spoluběžce stopnete po cestě:)..

V minulých dnech to bylo neskutečné..Ve slunečném dni jsem dobíral část pracovního volna z loňského roku a pracoval z domova. Přesvědčuji (línou) Deri, že si půjdeme spolu zaběhat, ale vím, že jí zmrzlý sníh řeže do tlapek a tak ji na začátku běhu táhnu parkem za sebou na šňůře... no jako děti plastového kačera:). Naštěstí si toho brzo všimnu a místo rychlé trati volím "Los Alamos trail-zkratku", abych jí dal nějakou šanci.. :).. a najednou se všechno změnilo. Deri nadšeně poskakuje po zasněžených a oklouzaných skalách jako sněžná liška a já si užívám skvělého trailu...

 

 

Doběhneme domů a čtu si na počítači dopis od kamaráda. Píše mi t-bird, co prý plánuji za delší běh na víkend, že bychom mohli běžet spolu. Po pravdě odpovídám, že jsem relativně flexibilní, ale že by bylo optimální po ránu vyvenčit Deri, pak jí vrátit na "polštářek a k misce" a jít se "doběhat":). Petrovi se to zdálo jako skvělý plán a navrhuje, že přijede za mnou... Mám jen vybrat vhodnou trasu -- tak 30-35km, která nebude na blátě, nebude se to smekat, optimálně asfalt a rozhodně ne žádné kopce ani seběhy..:). Povídám, tak to je mi jasné. V Prokopském údolí bohužel o ničem takovém nevím, tedy pokud bychom neběhali 700m okruh kolem Nepomuckého rybníka v dolní části centrálního parku -- ale ani to se teď nehodí, protože i tam je šílená ledovka:).

Nakonec bylo rozhodnuto (logicky), každý z nás seběhne k "veliké" řece, setkáme se u Barandovského mostu a podle toho, na které straně se potkáme, tak tím směrem vyběhneme. Buď směrem na Zbraslav nebo na Radotin, pak po mostech přeběhneme na druhou stranu zpátky a zase u B.mostu se rozpojíme a každý po svých domů..:)

Co bych povídal, naše setkání bylo skoro jak u evropských státníků. Málem jsme založili nový Schengen..:).. Setkáváme se totiž na B.mostě přesně uprostřed řeky:).. Společný čas utekl rychle nejen proto, že Petr běhá svižně, ale znáte to... s kamarády začnete něco povídat -- většina z nás má košaté příběhy, a speciálně já nevím, kdy skončit -- a než se člověk dostane přes úvodní zápletku, je pomalu čas na loučení..

Do hlubočepského kopce se tak smekám už sám, domů dobíhám sice relativně brzo, ale zase pozdě na to, abychom stihli před obědem jít běhat s moji nejmilejší.. Deri proto beru celkem civilně na procházku -- ale co je zajímavé, že obě moje "ženy" moji ranní drobnou běžeckou "nevěru" svorně dávají pěkně znát:). Deri štěká jako pominutá:) [nepotřebuji Japonci vyvinutý nejmodernější psí překladač:), abych jí rozuměl naprosto jasně..říká:"Proč jsi mě nechal doma, ty hajzle???!":)...]. Podobně moje nejmilejší mi připomíná, že až budu zase něco potřebovat/zašít/vyprat/uvařit.. že bych měl vyrazit za "Péťou":).. Prostě až do nedělního (smířlivého) společného běhu jsem byl zrádce největší:)..

Naštěstí nedělní společné proběhnutí do údolí dává mým "ženám" zapomenout na předchozí "křivdy". A to je krásné a pozitivní..:). I když moje nejmilejší si ze mě (jistě po právu) dělá legraci a pro své úsilí jsem si u ní vysloužil titul "olympionik"...  je to jedno! :).

Navíc i Ministerstvo zemědělství konečně zaregistrovalo úsilí jak moje, tak celé naší skupiny iThinkBeer a konečně uznalo, že "12" není žádný ležák:), ale "plné pivo"! Jaké lepší uznání své běžecké přípravy a motivaci do dalších dní si můžu přát? že?

Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)
PS. V pátek večer odlétám na pár dní služebně do Tbilisi a tréninkové úsilí o každý km se stává stejně dramatické jako socialistický boj o zrno:).

Musím, protože chci -- chci, protože musím:).. aneb tříkrálový start pro YES-man

Čas kolem tři králů je v mé mysli vždy radostný. Přibývá světla (na Tři krále o krok dále), navštěvuji svoji lékařku za účelem pravidelné zevrubné prohlídky a potvrzení medicínských certifikátů na moje ultra běhy... A naše setkání má (zatím) vždy veselý průběh.. Můj klidový tep (40) znepokojuje sestru při měření EKG, neboť nízká tepová frekvence by mohla být přístrojem považována za začínající tachykardii:), atd...

Ano, ano.. Kua Musíš Běžet

Ale krásným se stává i smekavý běh do práce/z práce, doslova vydřený v bojích s časem a s mojí lenosti:).. Při pohledu na K+M+B si opakuji hlášku protagonistů z padesátky... "Kua Musíš Běžet!" A tak jo.. Pondělní hodně mrazivé ráno při běhu od zubaře dostatečně prověřuje moje úsilí a zároveň mě baví opakovaným vtipem. Nová paní vrátná mě obdivně zdraví a říká "To jste dobrej.. V takovýmhle počasí jezdit na kole?" Odpovídám, že já také ty bikery obdivuji.. to bych nedokázal.. Já jen tak běhám. Ježdění na kole je pro mě moc technické:). A jako každý leden se postupně dozvídám, že jsem zoufalec [:)] .. nebo mimoň/mimozemšťan [:)], .. že bych to neměl přehánět, atd. Ale čím víc to poslouchám, tak si říkám, že nikomu z mých kamarádů a běžeckých známých to nepřijde divné, tak je to asi v pořádku, ne?:)

Mezi ty příjemné a opakující se ozvěny ledna patří pozdravné maily a sms kamarádů a známých, kteří mě viděli běžet do práce (z práce), zatímco oni seděli v autě/tramvaji/autobuse... Stejně tradiční mi přijde vítání s jedním bikerem po cestě, který mě se slzou v oku na dálku zdravil... no skoro jako z reklamy na pivo Bernard.. Volá: "Vidím známé pitomce:).. tady je svět ještě v pořádku! :)".. Až mě to dojalo.. Nebo trumf, když jsem se chystal na večerní dvojsměrku zpátky a jedna kolegyně mi řekla.. "A to jdete tu cestou domů celou pěšky????:)" ... "Jo jo, neberu MHD ani taxíka, takže pěšky.. ale ví Bůh, že se snažím běžet, i když rychlost pohybu není zase kdovíjaká hitparáda:)"..


Paní ředitelka (Leona) si sice napsala ódu na NE:), já bych v rámci vyváženosti iTB zdůraznil naopak význam slovíček ANO/YES. Vidím sám, kam mě různě posunulo to, že jsem hned něco neodmítal a na různé nečekané podněty řekl jasné YES!:). Díky neskutečné podnikavosti a činorodosti mých kamarádů jsem zažil neskutečně věci, viděl zajímavá a překrásná místa a proběhl se tam, kde jsem se nedostal dříve ani prstem po mapě:).
Samozřejmě, přiznejme si to otevřeně, občas to jsou (děsné) šoky. Jako před koncem roku. Běžím si na POP klidně s VS, a on jen tak mezi řečí zmíní -- jo, už jsem připravil nádhernou novou trasu. Má skvělé horolezecké prvky, když už máš tu průkazku:).. Uprostřed běhu budeme přeskakoval ve výšce (na lanech) mezi skalami... Tohle řekne a běží dál, jakoby nic!! Srdce mě v tu chvíli opustilo, nemůžu popadnout dech.. Koukám na něj jako blázen.. A on pokračuje.. Už jsem tomu dál pracovní název.. "Hardrock"..:). Chybějící nadmořská výška a vzdálenost bude z části nahrazena horolezeckými vložkami:)..

TT, aneb tudy chodí báby s nůšemi..:)

Podobně t-bird vytahuje v hospodě mapu/plánek a s nadšením líčí, že připravil zmenšenou verzi Spartathlonu, kdy si řadu věci můžeme vyzkoušet na 160km na trase Praha-Drážďany! :). Každý z chlapců přidává zajímavé podněty k různým akcím, VP připomíná nádhernou už naplánovanou trasu přeběhu Vysokých Tater, pracovně nazvanou "TransTatras":). Na dotaz našeho asfaltového specialisty:), VP vysvětluje, že je to opravdu jednoduchá trasa, kterou absolvují babky s nůšemi a VS pro jistotu (abychom věděli, že je to jednoduché) dodává pár obrázků, které měly mít uklidňující efekt -- já si hned dal pro jistotu panáka.:). Navigátor Malý medvěd, okamžitě potvrzuje svoji účast, s tím, že netřeba spát po cestě, vřele doporučuje s sebou vzít tatranky(2), šusťákovku z NDR pro nastolení správné atmosféry.. Vyspíme se ve vlaku:)...
Myslím, že další vysvětlení ani příklady nejsou třeba..
 
Pár detailů na babky s nůšemi:). Koukám se na to, abych se uklidnil. Moc dobře vím, proč nemám velké nepřátele. Moji dobří kamarádi naprosto postačí..:)

Ale stejně, i když jsem na jedné straně zděšený rozsahem a šíří aktivit mých kamarádů, tak neumím (a ani nechci) říci NE. Určitě bych se tím připravil o skvělou společnost, nádherné zážitky a radost ze života...
Proto, když se předevčírem ozval i t-bird, jestli bych s ním na jaře (místo Brdské) neběžel někde v zahraničí 24h, tak odpověď na sebe nedala dlouho čekat.. Ale ANO! Bude mi ctí dělat dánské Sněhurce družinu:), i když jeden trpaslík -- jak všichni víme -- sedm nezastane:), udělám, co budu moci!

Naštěstí jsou Vánoce, POP a Tři králové u sebe v kalendáři a jen jednou do roka! Být to častěji, tak nevím, kam by se to všechno posunulo:)!

A proto, ať žije Tříkrálové kouzlo, ať žije naše odvážné i nerozvážné YES!
Všemu zdar! Ultra a kamarádům, zvlášť!
12:)

Každý po svém, v novém roce za svými sny! :)

1.1 asi pro většinu z nás znamená symbolický začátek. Také já jsem si připravil čerstvou excelovskou tabulku na zaznamenání letošních běhů a hned jsem si do ní symbolických 9 km napsal. Sakra málo, co? :) Dřív jsem se soustředil na úsloví, jak na Nový rok, tak po celý rok -- a proto jsem volil jako novoroční vyběhnutí, nějaký dlouhý a symbolicky běh -- třeba na Karlštejn. Ale jak jde čas, tak věřím, že i když zrovna na Nový rok neuběhnu ultra, tak ani o kilometry, ani o svůj vztah k dlouhým běhům nepřijdu.:)

O minulém víkendu jsme s kamarády a známými (zase) obíhali Prahu. Na jedné straně je inspirativní sledovat vzestup Petra (t-birda) a bylo fajn poslouchat, jak s Radkem B. diskutují přípravu na Spartathlon, kilometry a tempa... Ovšem, zároveň je třeba si uvědomit, že -- každý jsme jiný a speciálně já:) musím postupovat "trochu" jinak a opatrně... Nenechat se deprimovat tím, že bych (teď) neuběhl stovku pod deset... Třeba bude možnost zrychlit během léta:). Poučit se ze své dobré loňské přípravy na Rondu, a na vše co přijde, se připravovat sice dlouhodobě, ale zároveň i postupně. Udržet si nejen patřičnou pokoru, ale zároveň i drzost... Prostě se "z toho, ani ze sebe.. nepotento:)". Všechno je relativní.

K té relativitě věcí jsem měl krásný dotaz jsem měl od jednoho člověka v parku.. "Jak dlouho trvalo, než se pes naučil se mnou společně běhat -- nereagovat na ostatní psy, nevšímat si lidí, děti, zajíců a zvěře? Poslouchat na povely při běhu? Maličko jsem se zamyslel, vzpomínám.. A tak nedočkavý tazatel pokračuje další otázkou. "Je to mladý pes, kolik už máte spolu naběháno?" .. Upřesňuji, no je to mladá fenka:), ale pět-šest to určitě bude.. Chlápek dopovídá "set" kilometrů? ... Opravuji ho .. "tisíc".. I když já se jí snažím šetřit. Je to přeci jen malý pejsek..:)

Relativita mých postojů se plně projevila zrovna dneska. Sledoval jsem Stína a Niku s Michalem na novoroční 24h v Arizoně... A tady se ukázalo, že možná ve mně ten závoďák někde je:)... Když měl Vladimír nad ránem na ukazateli 177 km, tak jsem měl "smíšené" pocity. Na jednu stranu jsem mu hodně přál překonat 200 km hranici, na druhé straně mě ve skrytu duše "těšilo", že zaostal za mými kladenskými 183 km..Takovej jsem mizera!:)... Po pár hodinách se on-line tracking změnil a já vidím, že skončil se 186km.. Říkám si, pěkná mrcha!:)... Takhle blízko, to mě bude nutit, abych se snažil se zlepšit. Proč nemohl sakra uběhnout nějakých 220, to už by mě netrápilo:)...

Proto si dovolím na závěr místo obecného přání do nového roku parafrázovat moji oblíbenou novoročenku od Jiránka ... "Ať se vám daří...a ať vám to běhá! Ale zase ne moc:).. To byste mě nasr*li:).."

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Zase konec roku je jednou z mála příležitostí, kdy se můžeme vytahovat -- a nazýváme to bilancováním, ročním souhrnem, hodnocením .. nebo jiným krycím jménem. Proč to nepřiznat. Letos jsem na sebe obzvlášť pyšný..:). Koukám na ranking na skyrunning.cz a nemohu uvěřit svým očím. Se dvěma dokončenými závody mi patří skvělá 81. pozice. Ovšem pohleďte sami, jaké borce jsem za sebou nechal!! Co na tom, že v této kategorii/žebříčku vůbec nezávodí, nebo, že běželi jen jeden "krátký" :) závod. Na to se historie už nikdy ptát nebude.. A tak připíjím na zdraví neskutečných borců, kteří v této tabulce skončili až za mnou... To je tak, když se 12Honza, sky walker, zařadí mezi skyrunners:).