H20, Tour po hřbitovech a den pí, aneb v šílených znatcích, v excesech, je potřeba hledat krásu a symboliku:)

Je to můj typický rys, relativně dlouho něco snáším, ale potom -- jako by najednou -- vyplave na povrch silná změna. Samozřejmě je to výsledek dlouhého (možná podvědomého) přemýšlení a zrání, ale jak je to venku, tak už jsem zase spokojenější a odhodlaný snášet určité nepříjemnosti spojené se změnou.

Doteď mi moje D připomíná jak jsem "nečekaně" reagoval a zhruba před dvanácti lety "najednou" rozhodl, že prodáme byt, chalupu, zlikvidujeme všechny úspory a přestavíme nějaký starší domek ve Stodůlkách. Bylo to šílených devět měsíců, ale za tu dobu jsme kompletně přestavěli starý dům, všechno dokončili, prodali a od té doby bydlíme v domečku. Bylo to časově náročné, spojené se zmatky, velkým vypětím, jel jsem opravdu na doraz. Moje první stovka v Novohradských horách vyšla do dokončováni stavby a stěhování a tím pádem skončila celkem očekávaně jako DNF. Ještě těsně před odjezdem na start jsem sám stěhoval rozsáhlou knihovnu z mezonetového bytu do domečku a na cca 45 kilometru Silva Nortica mě chytla záda:), zabalil sem závod, odjel domu a druhý den pokračoval ve stěhování. 

Možná právě proto moje D s pochopením snáší šoky a stres spojený se změnou našich zaměstnání, které byť nesouvisejí, jedno mají společné. Co je moc, to je moc... i pro rekreačního běžce vyznávajícího ultra, natož pro ni. Něco, co zraje delší dobu, je potřeba vyřešit rázně, i když v dané chvíli je to šílené.

Vlastně bych si měl víc psát na blog nebo do deníčku, protože různých zážitků spojených se zmatky, změnami a úsilím je dostatek:), ale buď jsou příliš osobní, nebo nebyl vůbec čas si je zaznamenat. Různá nečekaná setkání se dávnými známými, spolužáky z MFF, někdo omylem posune moji schůzku-přednášku/videokonferenci a buď se snažím doběhnout domů v traťových rekordech, nebo vyběhnu na kopec, kde je dobrý signál a přes telefon a skype dělám videokonferenci. A udivuji zajímavým pozadím-tapetou:).  To nemá chybu. Ovšem nějaká běžecká systematická příprava, boj se stářím a dobrý trénink na závody -- to je úplný mítus. Občas se mi povede dvojsměrka, pak zase pauza, protože jsem na cestách od časného rána do pozdní noci... Miša M., která mi radí s přípravou určitě celou dobu kroutí hlavou:). Musím se hodně snažit, aby ten Baloton nedopadl jako moje první Silva Nordica. Ale snad ne.

Nicméně základní pravidlo -- dělat si radost -- zatím držím. A držím se ho jako klíště! Snažím se, pokud to jde, pobíhat s kamarády a známými a jít si zaběhnout i třeba nějaký "nezávodní"závod:). Zrovna na konci února se v mém revíru běžela Hubáčkova 20. Tolikrát jsem běžel kolem jejich značek, trasu i bez GPS si dokáži představit celkem přesně, ale nikdy jsem ji neběžel. Nepodlehl jsem nabídce od D, že by mě na start dovezla, povídám celkem vážně, vždyť je to od nás z domova sedm kilometrů, to ja si na start i z cíle doběhnu domů, stejně poběžím pomalu, ale užiju si to, určitě uvidím nějaké známé, popřeju Pavlovi F. k narozeninám a třeba s někým popoběhnu a budeme si chvíli povídat. Navíc trať i s mým doběhem na start(z cíle)  chápat jako výlet po památných hřbitovech (tour de cimetières), jako připomenutí pomíjivosti všeho, protože několikrát obíhám jinonický a radlický hřbitov.

Skutečně na startu je řada známých, je tu i Míša se svými sveřenkyněmi, potkávám spoustu lidí, některé jsem neviděl roky, ale .. Na startu je i Nikie, doprovázena rodinou a hned se domlouváme, že popoběhneme spolu. Nikie asi delší dobu něudělala žádný dobrý skutek a tak se rozhodla dělat mobilní ošetřovatelku vyšinutému staříkovi. Nicméně musím říci, že jediné štěstí, že občas trať vedla po uzkých cestách, jinak by nás její Jirka zvládl doprovázet v pohode i s kočárem se dvěma dětmi! 

Slabší běžecké povahy by tahle sportovní rodinka mohla zlomit... Jak říkám, kdyby tam nebyla ta užší místa ve skalách, tak běžel Jirka s kočárem a s prstem v nose celou dobu s námi:). Připomnělo mi to situaci, kdy jsem viděl Nikie v Pečkách fandit -- měla kočár a malého Vladimírka na ruce.. Jak mě uviděla, tak se mnou větší kus před cílovou rovinkou v pohodě běžela, pod 4 minuty/km, já jsem spurtoval nad své možnosti a "umíral" a ona s dítětem na ruce běžela vedle mě a povzbuzovala. LOL.

No ale dosti krásných vzpomínek.

Doba je dynamická,jak ríkal Hogo Fogo v Limonádovém Joe -- běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství. Já jsem, až dnes 3.14, na den pí:) zjistil, že jsem si vůbec nedopsal a nezveřejnil svůj zápisek...

Ono se zase tam moc neděje, mám v plánu zmizet z internetu při dovršení své 60, neotravovat svými 0/1 a koupit si jednoduše zapisníček, deníček a psát si svoje dřysty jen pro sebe:)

V mezičase, ale je potřeba se držet zásahy, ultra je král! Ultra je životní postoj...

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Rok jedna, aneb začít běhat není zase tak těžké, já začínám každé pondělí!:)

Když už jsme u těch čísel. Letos je sedmičkový rok, já jsem trojka... numerologicky je tedy letošní rok mým rokem "1", začal čínský rok zajíce a já jsem zajíc:). Ne, že bych byl silným zastáncem horoskopů a numerologie, ale čísla mám rád a vždycky mě jejich hezká kombinace přinese drobnou radost jen tak a samozřejmě si jí časti dělám i při běhu, často zastavím hodinky na nějakém pěkném čísle...

Rok jedna, numerologové by pěli ódy o síle začátku numerologického cyklu... o energii na nové začátky a výzvy:). Asi jak stárnu, tak mi místo amerických a pokrokových slov jako challenge, výzva, naskakují české přízemní ekvivalenty jako je boj a průsvih:). I když jsem se pro leden vzdal alkoholu, abych sám sobě dokázal, že se ještě chci s tou "výzvou" poprat... tak zatím můj tréning, nic moc, řekl bych skoro průšvih:). Tedy, snažím se, běhal jsem dost ve tmě s čelovkou, často málo nabitou, snažím se cvičit oči a hlavu. Pravda nových pracovních nápadů mám dost, ale ta energie k nich už přeci jen chybí, nebo obráceně, abych je zvládl potřebuji víc času, stejně jako v pobíhání.

Ale aspoň jedna věc se mi daří. snažím se méně běhat sám a když je času málo, tak běhat efektivně ... někam, s něčím, pro něco .. a optimálně s někým. Leden je v akademii a na vysokých školách měsícem reportů, zpráv, zkoušek a předkládání nových plánů. Za mlada jsem si z plánování dělal legraci, a předkládal jsem celkem detailní plány na to, co kde a kdy vyzkoumám, případně jakou matematickou větu či postup dokáži a aplikuji. Nikdo to podle mě nečetl, stejně jako zprávy o kontrole kvality sportovních bot, které (z Botany) tvořil můj otec, dej mu pánbůh lehké odpočinutí... ten (aby tu zbytečnou práci lépe snášel) tak se mi přiznal že posledních pět-deset let do té zprávy náhodně vkládal různé nesmyslné věty, včetně kouzelné... "kdo to dočetl až sem, má u mě flašku!"... Nikdy se nikdo o láhev nepřihlásil.

Mám to podobně, občas do nesmyslných zpráv a hlášení něco tvořivého vložím, abych tu "činnost" lépe snášel a mohl pak ve skutečnosti dělat, počítat a odhadovat věci, které mě baví... a taky se snažit ještě pořád nějak běhat. Myslím, že ta abstinence zase nebyla úplně k ničemu. Pravda je, že se sklenkou vína se mi o řád lépe relaxuje:) a snáší občasné nárazy okolí. Podle encyklopedie bych byl typická "wine mom", ... tak si na to musím dávat pozor.

 ----- malá odbočka ------

"Wine mom" is a term that is used to describe a typically upper middle class mother, often with young children, who turns to alcoholic drinks to cope with being over-worked or fatigued from parenting" říká Wikipedia v původním znění. Český termín jsem neslyšel, ale asi bych si hrál s pojmy jako "máma vína" ..."máma od vína" či "viná-vinná matka", „který by označoval matku z vyšší střední třídy, často s malými dětmi, která pije alkohol (převážně víno), aby se vyrovnala s přepracováním nebo únavou z rodičovství. Tedy já bych byl "wine dad", nebo "viný/vinný otec".

----- konec odbočky ------

L. mi řekl (patrně nechtěně obdivoval moji pevnou vůli), že je to těžký, když mám plně zásobený sklep, kdyby on měl doma plnou skříň jesenek, tak skončí se 150 kg a těžkou cukrovkou, aneb jak často přiznávám, dokáži vzdorovat skoro všemu, jenom ne pokušení.:).. Takže moje lednová a nadcházející únorová abstinence by měla být pro mě takovým ubezpečením, že navzdory všem zmatkům, navzdory věku a zpomalení ve všem:) mě pořád pobíhání baví a chci mu věnovat svůj čas a úsilí. 

Není to žádná výmluva, každý to zná, nebo pozná:), s rostoucím věkem se různá zranění pomaleji hojí, chybějící trénik, naběhané kilometry se hůř dohání, člověk vlastně musí věnovat velké úsilí tomu, aby se moc (rychle) nezhoršoval. Nemyslím, si že to mají ti rychlejší snažší, možná ta motivace udržet se na vrcholu je silnější než u nás pomalých se "udržet v závodě"..:).. Těžko říci, ale já se teď každý týden přesvědčuji, že už ty zmatky skončí, najedu do standardního režimu, budu cíleně běhat a cvičit, abych běhal stejně špatně jako v loni, nebo třeba předloni:), ale ne hůř!

Pravda je, že během ledna jsem si už stačil dvakrát slušně natlouct. Jednou jsem upadl na šikmé krajnici, brýle jsem si nerozbil, ale koleno a byl jsem celý takový otlučený a odřený. Stalo se mi to hned na začátku delšího běhu s L. na kolobce vedle mě, kousek od Řitky, jak příznačné. Po šesti kilometrech, 26 ještě přede mnou ... a já jsem kulhal jako Joffrey de Peyrac:). Ale když věříte tomu, že pomalý běh léčí všechno, tak než jsem doběhl domů, byl jsem celkem v pořádku. V dalších dnech jsem už zase pobíhal:). Proto nejen do Nového roku, ale i do února hledím s optimismem a s poznáním, že se pořád ještě hojím dobře (ťuk-ťuk) a že staré mantry stále platí.

V práci jsem dostal jednoho mladého kolegu, který si dělal legraci z "ledňáčků", tedy z lidí, kteří pod tíhou novoročních předcevzetí začnou sportovat, chodit do posiloven a běhat v parcích. Ptal se, jestli mě to taky tak vytáčí jako jeho? Povídám, ale vůbec ne, já jsem úplně stejnej jako oni, navíc já nezačínám jenom každý leden, ale i každé pondělí. Minulý týden i s mým usilím a km je pryč a musím začít zase od začátku:)!

Tak všem, kteří pořád začínají, kteří mají pořád sílu a chuť začínat... zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

Nový rok volá, aneb těším se -- s pokorou a nadějí sbírám síly:)

Na na konci/na začátku každého roku jsem plný emocí. Zase se mi zaplať panbůh dařilo běhat, dělat si radost. Děkuji všemu a všem a s nadějí a pokorou se dívám do dalšího roku. Čas se nedá zastavit -- nepatřím ani k těm, kteří prohlašují, že věk je jenom číslo, ani k těm, kteří snadno rezignují. Šedesátka na krku je jistě předěl, ale pořád se chci s tím "dědkem ve mně" poprat a nevzdávat to.

Můj kamarád Martin VP, často připomíná, že do stáří je potřeba doběhnout v co nejlepší formě a zdravotním stavu. Kolikrát jsem za rok třeba zvolnil, občas vynechal/zkrátil trénink, léčil se pomalým během:), když jsem někde upadl, nebo se zranil. Možná právě díky tomu, že se s vyjímkou pár závodů opravdu nesnažím běhat ani trénovat na doraz, tak možná právě proto věřím, že si pobíhání budu užívat i v roce 2023. A když to nepůjde, tak se budu snažit postupně, konzistentně překážky překonat. 

Naprosto souhlasím v tomhle ohledu s Martinem, že člověk není lokomotiva, aby se při zdravotních problémech vyměnila součástka, něco přeřízlo, vyřízlo... sešilo ... a pak se pokračovalo, jako by nic, s tím, že tělo bude hned fungovat jako dřív, nebo lépe. To, že to u někoho funguje, ještě neznamená, že já, starý pes, to budu slepě následovat.:). Pro mě je to podobné, jako kdybych čekal, že otočením štítku čepice dozadu budu běhat rychle a vytrvale jako Radek Brunner. 

[I když zase ... možná to otočení štítku vyzkouším, že? Za tohle nic nedám....:)  ]

Určitě se budu zase i v letošním roce držet konzistence. Po kovidové přestávce jsem se v prosinci vrátil k Míše M., aby na můj trénink (není to moc silné slovo? :), dohlížela. Znovu se postupně vracím k neoblíbenému vesláku, abych si jej oblibil:)... po dlouhých hodinách u počínače, či dlouhém běhu mě dokáže perfektně srovnat. Přemýšlel jsem, jak svoje počáteční lednové úsilí vhodně podpořit, abych i já sám věděl, že to myslím vážně. Proto stejně jako před závěrečnou přípravou do Sparty jsem se rozhodl, že k suchému únoru přidám i suchý leden:). Už není moc věcí, které bych mohl položit na hromadu a jednoduše zapálit.

? Závody? Určitě mám pár hezkých ultra závodů ve svém kalendáři. Oblíbené Brtnické ledopády jsou stále zrušené a tak asi celé jaro se bude odvíjet na zpevněných cestách, s tím, že začátkem května zkusím oběhnout Balaton. Je na to 31 hodin, mají jídlo a pití na stanicích:), tak i přes tu dálku se budu těšit na hezký závod a doufat v úspěšné dokončení a kvalifikaci do Sparty na další rok... Jak jsem řekl v loni, dá se čekat, že můj první pokud o Spartathlon bude zároveň i mým posledním. Míst v loterii pro B limit každý rok ubývá, splnit B limit je a bude pro mě každým rokem těžší... To ale neznamená, že se nebudu usilovně snažit jej získat. Lákají mě některé jarní/letní akce z dálkových pochodů, podle okolností i jedna 24/48h a na podzim Pirin. Návrat do hor bude náročnější, musím zase v tréninku začít běhat v noci a v terénu, potrénovat nohy, oči i hlavu:)... Budu se snažit si dělat radost.

Ale hlavně zase musím začít běhat po nocích či víkendech s někým, oprášit dřívější vazby, nebo najít nové kamarády/spoluběžce. Jsem samotář, víceméně z donucení -- díky své profesi a nepravidelnému pracovnímu vytížení i dost nespolehlivý parťák na spoluběh. Tím, že chci ještě běhat dál než pár km, ale zase nejsem nijak zvlášť rychlý, je jasné, že jsem většinu času sám. Taky mám jako Štír tendenci být nezávislý, nebýt nikomu na obtíž, nikomu nic nedlužit...  Nicméně, můžu si věci fotit 10x, 100x... ale když je u toho někdo blízký/kamarád, tak to nemá chybu. Věty typu .."víš jak tehdy...", "tenkrát.. " i to prosté "tvg drsný/krásný.." co?:)

Jedno je jasné, bez sdílení je často naše radost řádově menší. Nejde o žádné vytahování, jen mít možnost, že u toho někdo byl...:).

Proto k tradičnímu přání zdraví a štestí přidávám svoji doušku -- Ať se nám daří v těch silných chvílích mít vždycky svoje lidí nablízku! 

Všemu zdar! Ultra ... zvlášť!

12:)

PS. Za fotky dík kamarádům z tradičního 10.ročníku POP (Partyzánského oběhu Prahy).