Žížala nebo muž svého slova? Marné Kladno, aneb ultra je stále ultra...:)

Vzpomínám si na svoje zápisky z biologie na střední škole o tom, že taková žížala potřebuje přes 300 elektrošoků, aby si zvolika osvětlenou místo temné škvíry... Pravda je, že moje poslední čtyři pokusy na Kladně skončily hodně pod očekáváním. Nabízí se paralela se žížalou, proč já tam pořád lezu, že?

Vím, že za šera vidím špatně, většinou to vede ke karambolům, pádům a zraněním, proto jsem se zařekl a slíbil si, že už nebudu běhat ultra s dlouhou noční částí, že se budu radovat z kratších běhů, optimálně do 80-100 kilometrů, takových které se dají absolvovat převážně za denního světla. Přesto jsem to zase porušil.

Každý máme něco, já ulítávám na číslech a určitých znameních, která pro mě mohou být až mystická. I když jsem začal běhat primárně po tequilovém impulzu na oslavě doktorátu Juraje S., tak přesto beru svůj začátek od náhodného doteku nohy krále Leonida ve Spartě. Proto, když jsem zjistil, že dotek nohy končí jeden z nejnáročnějších silničních ultramaratonů v Evropě, jsem si slíbil, že se každý rok budu snažit do Sparty kvalifikovat. Slib je slib... Stejně, jako jsem při panácích tequily slíbil, že začnu běhat a v roce 2009 uběhnu nejdříve půlmaraton a potom maraton. Tak i v případě tohoto slibu jej beru jako zásadní -- bez ohledu, jestli na něj v daném roce mám natrénováno nebo ne.

Letošní pokus oběhu velkého rybníku v Maďarsku jsem zvolil jako náhradu za Kladno, kde jsem zaspal při registraci. Oběh Balatonu sice skončil nezdarem, ale měl jsem pocit, že jsem byl relativně blízko. Svůj slib pokusu o kvalifikaci na Spartathlon jsem si tedy splnil... Nicméně, když se mi ozvali kladenští pořadatelé, že jsem se nečekaně dostal na řadu, nechtěl jsem tu šanci odmítnout, bral bych to jako špatnou karmu:). Abych se marně nepokoušel o splnění 24h limitu, zvolil jsem závod na 48 hodin, s tím, že budu i různě pospávat a v klidu prozkoumám svoje mentální limity. Naplánoval jsem si si to hezky. Každých pět kilometrů budu víc jíst, pít, obejdu kolečko nebo aspoň jeho podstatnou část volnou chůzí, nebudu zapínat hodinky, sledovat tempo, drtit se nějakými mezičasy...

Prostě, při vší skromnosti:) jsem to měl dobře promyšlené a opravdu jsem to dodržoval. Karty mi trochu zamíchalo uzavření hospody vedle trati v 9 hodin a následný soumrak tomu zasadil nechtěnou korunu. Jak hůř vidím, tak jsem na tom neosvětleném chodníčku za cilovou rovinkou zakopl a bylo vymalováno. Zkoušel jsem to ještě asi 10-12 km rozchodit, i jsem si šel na pár hodin lehnout, ale nic z toho nepomohlo, naopak se mi bolest dostávala i jinam, jak jsem ulevoval primárnímu zranění. Proto jsem to nakonec zase předčasně ukončil. 

Tady se nabízí správný okamžik pro určitou a nutnou sebreflexi. Je to samozřejmě moje chyba. Myslel jsem na to, že prostě já i na Kladně musím běhat v noci (aspoň některé části) s čelovkou. Bez ohledu, že budu úplný exot, ale budu minimalizovat podobné konce. A potom... většina mých rychlejších ultra běhů by měla být v rozsahu 80-100 kilometrů max, tak aby se daly zdolat během denního světla, nebo aby toho šera a noci bylo co nejméně. Také pro mě zajímavým poznáním bylo povídání s Pavlem U., který zapíchl Balaton výrazně dřív než já a tady také skončil dřív. Otázka motivace, když si člověk splní své nejdivočejší sny, byla takovou červenou linií, ke které jsme se spolu vraceli. 

Po těch letech si většina z nás uvědomuje ten rozměr překonávání svých pochyb i bolestí... a zejména na okruhu se potom může ztrácet motivace k dokončení, protože si člověk jednoduše může říkat... Proč? To je ta naše známá "veverkovská" otázka a její devastační účinky na běžeckou morálku. "Je to to, co děláme rádi? Jsem tady rád? Je to skutečně můj koniček?" :)... V takové chvíli by si člověk měl být schopen pozitivně odpovědět, nebo mít kolem sebe kamarády, kteří řeknou... "Ale samozřejmě, děláme to rádi, je to náš koníček... Tohle všechno zase přejde a odezní... a zůstaneš ty, silnějši!"

Já navíc neberu žádné růžové či jiné prášky na bolest a když se při nějakém zranění začnu dostávat do situace, kdy to opravdu fest bolí a zhoršuje se to, tak motivace k ukončení, je silná. Prostě v okamžiku, kdy cítím, že to hodně drhne a že by další úsilí mělo jen za následek poškození většího nebo trvalejšího charakteru... tak skončím asi o par kilometrů či desítku kilometrů dřív než bych skončil, kdybych šel na doraz, ale je to moje preference.

Radši budu poslouchat, že jsem se naučil vzdávat, že mám hodně DNF (což by snad v dalším roce na kratších závodech nemělo být úplně pravidlem), než abych nemohl pobíhat. Zní to zoufale, ale já jinou sportovní aktivitu nemám, na kole dost dobře nedokážu jezdit (určité osobní důvody), plavat sice umím, ale nemůžu potápět hlavu... Prostě jedině to pobíhání mi zbývá. Ale pozitivně. Je důležité se i na okruhu vrátit k čelovce (možná ke dvěma) a příští rok, až se mi statistiky posunou plně do kategorie 60+, se do Kladna vrátit na královskou trať 24h.

Všemu zdar! Našemu úsilí, které je sice občas marné, ale je potřebné. Ultra zdar!

12:)