Plzeňská 24, aneb myslel jsem to "dobře", ale dopadlo to jako na Kladně:).

Někdy to trvá déle, ale ono to vždy vyplave napovrch, asi jako olej na vodu. Po každém závodě nebo zádrhelu si dělám vnitřní a vnější inventuru, snažím se otevřeně si přiznat, co dělám špatně, probírám se tím, co říkají kamarádi a blízcí, jestli náhodou nemají v něčem pravdu:).

Tentokrát podle mě uhodila hřebíček na hlavičku moje dcera, když se zeptala, proč to dělám, když to není "můj závod"? Musel jsem uznat, že má pravdu zejména v tom, že k 24h přistupuji jinak než k jiným ultra. Nesoustředěně,  zmateně, často na poslední chvíli ještě řeším věci, které by mohly počkat. Žádná ochranná "bublina", kterou jsem si zvykl vytvořit před velkými ultra závody. Je to chyba, která mě vyškolila v minulosti v trailu, a teď opakovaně na 24h.

Pravdivě kruté poznámky kamarádů a známých, kteří mě sledovali ... mně vždy pomůžou. "Tak jsi to zase zabalil hodně brzo...", máš "dobrou" bilanci, poslední tři 24h: 180, 131 a 122. to snad příště nedáš ani stovku! 

Ne, není třeba se bát, že jsem hodil ručník do ringu, že jsem ztratil bojovné srdce. Do Plzně jsem se připravoval o hodně cíleněji a lépe než do Kladna, ale pravda je, že mi pořád chybí to potřebné zacílení, vytržení a soustředění za závod. Musím na tom pracovat, získat to potřebné nadšení překonávat rekordy na okruhu a ne cílit na 180km a dost. Ono potom není skoro kam couvnout:). I když otevřeně, tentokrát by mi soustředění na závod asi hodně pomohlo k rychlejší první stovce, k víc uběhnutým kilometrům, ale nejsem si jistý, že by zabránilo mému odstoupení ze závodu. 

Ruda v úsilí o rekord,
 já s nezbytným kapesníkem

Posledních deset dní, intenzivně posledních pět dní před závodem, jsem bojoval s nějakou virózou, rýmou, zánětem dutin. Nejdřív jsem běhal povinně s kapesníkem, a posledních pět dní před závodem jsem neběhal vůbec. Doufal jsem si, že se mi rýma a dutiny umoudří a že pomalý běh na 24h by mě mohl vyléčit. Jenže rychlé oteplení v tomto směru šlo proti mně.

V Plzni jsem si ale znovu uvědomil, proč já, který miluje běhání v přírodě a po horách, proč já zkouším 24 hodinovou torturu na okruhu. Je to ten společenský rozměr akce, vidět staré známé, potkat nové, vidět jejich úsilí a boj. Mě to potom pomáhá v přípravě. Vidět Jardu B., který po neskutečném výkonu v šestidenním závodě přesto přijel do Plzně, protože jeho slovy... běhá rád a nechtěl rušit startovné. Po nějaké době odstoupil kvůli bolestem, ale mám pro něj velký obdiv. Rudy K., který se snažil o několik rekordů - teplé počasí nepřálo překonání světových rekordů v kategorii, ale český rekord byl překonán. Spousta kamarádů a známých, se kterými se míjíte dává kroužení dokola ten potřebný a epický smysl. Díky všem za milá setkání, strašně rád jsem vás viděl!

Už "krásně" se hojící rány
po "okovech"

Abych jen dokumentoval a připomenul sám sobě do budoucna míru svého (ne)soustředění: Moc těsně jsem si zapnul na nohu pásek s čipem a bolestivě si rozedřel achilovku a kotník do krve. Bolest jsem v závodě přisuzoval kruhovému charakteru trati a pravý stav věcí jsem zjistil až po víc jak dvanácti hodinách závodu, když jsem si rovnal ponožky. Nevzal jsem si s sebou ani spacák, ani karimatku, ani židli (ani stolek). Na půjčeném stolku jsem si rozložil náhradní trička, které jsem neměnil, ale jak se ochladilo a padla mohutná rosa, všechno oblečení bylo mokré jako z pračky. Začala mi být zima, nedokázal jsem se zahřát, začaly mě trápit dutiny, bolest hlavy, uzliny na krku mi v jedné chvili natekly, ze jsem nedokázal hýbat hlavou. Asi jeden a půl hodiny jsem chodil dokola, klepal se zimou ve čtyřech vrstvách oblečení, čekal, až mě trochu přestane bolet hlava a doufal, že se zase rozběhnu. Pokušení vzít si růžový prášek bylo silné.

Začal jsem se soustředit aspoň na metu sto mil, znova to rozběhl a i se zastávkami, jídlem a svoji údržbou jsem se dostal alespoň k 6.5-7 kilometrům za hodinu. Ale přeci jen, rýma a bolest dutin byla silnější než já. Zase jsem musel trochu zpomalit, nebo se vic zastavit, ale okamžitě jsem se začal třást zimou, šel jsem se na "chvíli" ohřát do šaten. Chvíle se změnila v několik hodin, přidal se mi chrapot a začal jsem ztrácet hlas. V pondělí mám učit čtyři hodiny v kuse, tak jsem zase zalezl do tepla a asi dvě hodiny před koncem se nechal odvézt domů.

Ačkoliv se empiricky neprokázalo, že by pomalý běh léčil všechno, tedy aspoň zánět dutin během 14 hodin nezmizel:), přesto snad věřím, že k 24h najdu svoji cestu. Musím to kroužení vzít vnitřně jako závod, který nemá hranice určené nějakými danými čísly, ale co nejlepším výkonem a stejně jako na standardní trailový závod se na něj dopředu soustředit a cílit. Bára to řekla správně, nebyl-není to "můj závod", ale mohl by být!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 

12:)

PS. Musím speciálně poděkovat Markovi Rodovi a jeho podpůrnému týmu, který mi koupil ještě další piva a přinesl i jídlo. Bylo to moc milé, jsem velkým dlužníkem!

Ultra šestinedělí, aneb je čas se vrátit a pozvednout prapor!:)

Všechno je v životě i v ultra poprvé, nebo alespoň s nějakými výraznými modifikacemi. Já, který jsem si byl zvyklý zapsat svůj deníček, svůj blog alespoň jednou za dva týdny, když už ne každý týden, najednou mám svoje šestinedělí, pauzu delší než šest týdnů. 

Co se asi stalo po Kladenské 24 hodinovce tak významného, že jsem si nezapsal ani čárku? Posledně jsem si to napsal jasně, že u ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Ovšem, k tomu vracení se zpátky také patří důkladné vnitřní poučení, co mohu změnit, co bych měl zlepšit na co se soustředit. Přiznal jsem si, že i když běhám relativně dost kilometrů, po prvních roce, kdy jsem zhubl ze 104 kg na 83 se moje váha výrazněji nepohnula směrem dolů. třeba na týden jsem se dostal niž, obzvlášť když jsem se vážil po dlouhém běhu... ale vždy se mi váha vrátila do "rovnovážné" polohy kolem 83kg. Letošní rok, i mě přinesl asi tři extra kg na víc, které jsem ještě měl na Kladně. Inspirován T-birdem a Malým medvědem, jsem zašel za odborníky. Tedy nejdřív jsem se začal trochu hlídat a dorazil na schůzku se svými 85 kg. Jinak distingovaný Michal Š., když viděl moje čísla, tak řekl... Honzo, ty na to co a jak běháš vážíš strašně moc, k*rva hodně:)! S tou zasr*nou váhou musíš něco udělat, nesmíš ztratit svaly, ale zhubnout to sádlo:).

Takže jo... Pokémonům, které už teď hraji výrazně méně, přibyla vážná konkurence -- Kalorické tabulky:). Nechal jsem se "zlákat" slibem, že i muž v 58 letech dokáže ještě dál upravit svoji váhu. Jdu dolů myslím velmi kontrolovaně, změnou stravy, něco už by mělo být na plzeňském okruhu znát, v podstatě jsem už "odhodil" svůj běžecký batoh na dlouhé ultra... jsem asi o  6 kg lehčí. Taky se snažím víc a strukturovaně běhat. Pondělí mám volno, ale zbytek týdne prostě běhám, co mám, občas si pár kilometrů i přidám. Minulý týden jsem měl v tréninku i zařazený maratón v Plasích a celkově to bylo za týden 155 kilometrů. Takhle by asi měl vypadat zárodek nového tréninku na ultra.

Baroko maratón byl tradičně hezký, horký, i pár kamarádů jsem viděl, ale doby, kdy jsme se skoro masivně scházeli na zdejších tratích, jsou asi nenávratně pryč. Stál jsem na startu a plánoval, že závod hezky odklusám, kousek před Bárou, žádný spěch. Jenže do 3-4 kilometru mě Bára asi dvakrát předběhla, v jednom kopci jsem jí předběhl, přece jsem plánoval, že poběžím před ní, ne? Říkal jsem si, že jestli mě předběhne ještě jednou, tak ji připomenu zásady slušného chování ke starším rodičům, případně zopakuji výhrůžku, že jí nebudu půjčovat auto.:). Nakonec to nebylo potřeba. Při následném seběhu jsem drobet zrychlil a řekl jsem si, proč já to vlastně neběžím trochu normálně? Na metě 1/2 maratonu jsem byl za dvě hodiny a chvíli si dokonce pohrával s myšlenkou zkusit doběhnout do cíle pod čtyři hodiny, ale rozkaz zněl jasně. Rozumně běžet, další den jsem měl odběhnout 25 a ne se flákat:). Drobet jsem zpomalil, ale zase žádné velké flákání to nebylo. Nicméně do cíle dobíhám svižně, ale nejsem zkušený závodník. Doslova na cílové pásce mě přespurtoval závodník ve stejné věkové kategorii a o dvě sekundy mě odsunul z pódiového třetího místa do bramborového suterénu. Jak se to dozvěděla moje D, tak mi hned připomněla, že i v Bráníku jsem minul odměňované místo a rodina přišla o cenné věcné dary (ponožky). Je mi to souzené, neudržel jsem třetí místo v kategorii, ponožky patří rychlejším!!:)

Jeden z důvodů, proč jsem si také dlouho nic tady nenapsal, byl prostý. Hodně jsem psal v práci, zalíbily se mi moje poslední projekty, ale hlavně... rozhodl jsem se, že si napíšu knižku. Vzpomínky na cestu ke Grand Slamu. Moje zápisky na blogu jsou sice dobrým připomenutím, ale aby se to dalo číst a nestyděl jsem se za to... aby to bylo kompaktní a vzájemně propojené, tak to vyžadovalo dost práce (a ještě bude). Zatím můj plán je mít vše hotové a vytištěné začátkem prosince, abych mohl svým kamarádům a známým vnutit doslova perlu české moderní běžecké literatury. Pracovně jsem ji zatím nazval "Cestou Orla", abych vzdal poctu těm posledním, sice nejpomalejším, ale přitom usilovným běžcům a sportovcům. Vyhledal jsem i pomoc profesionálního editora, který se mnou teď napsaný text prochází a koriguje mě. Věřím, že se všechno správně sejde, už teď mám z knížky radost, protože ... přeci jen v nulách a jedničkách se hůř listuje a čte:). 

Řečí bojových jednotek -- zbývá mi devět dní do kontaktu! 25.9. budu kroužit na plzeňském oválu. Říct, že se těším asi není to správné slovo, když se mluví o 24h závodě. Možná mi to zase nakope zadek, možná zase budu mít nějaké problémy... Ale tentokrát tam zůstanu do naprostého konce, i kdybych se jen ploužil. Zase mám na všechno silnou motivaci, musím všem, ale hlavně sobě ukázat, že nejsem zlomený. Naopak. Začínám silnou přípravu na další ... skvělou sezónu. Vstříc novým a náročným ultra!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

12:)