čtvrtek 30. prosince 2010

Novoroční přání a plány

Společné vyběhnutí do roku 2011


Za magických 42 hodin skončí rok 2010 a v té šíleně noci a kalném ránu jistě vznikne řada novoročních závazků, která mají často velmi krátký život. Proto vidím lepší a trvalejší plánovat a promyslet před tím, než okolní svět postihne prudce nakažlivá vlna precevzeti. Já jsem tím znamej, že i když jsem žena činu:) a dělám spoustu věci na poslední chvíli, tak jistá posedlost určitým plánováním ve mne je, no jako v koze.

V tom mezičase pobíhám, jak to jde a i když je to občas komplikované sladit různé rodinné akce s mým pobíháním a musí se "usilovně" plánovat:), tak mě to baví. Nabírám postupně km a důvěru do dalších a delších běhu. Předminulý týden 65, minulý týden 71, no mělo by to postupně narůstat... Pak to budu muset i lépe naplánovat, únor, březen mám o sobotách i přes maratón, to vidím, že se k 90km za týden zase dostanu. Abe bude potřeba to naplánovat, abych to dokázal nějak začlenit a v případě nepřízně počasí odběhat ve fitku, to bude nářez:). Už se na to celkem těším.

Stejně před jakýmkoliv plánováním do budoucna si musím říci hodně nahlas DIK! Rodina a vše kolem skvěle, běhání přes 3.000km radostných km, hromada neplánovaných osobáku, vlastně každý závod byl můj osobní rekord:). Celkové to byl zase skvělý rok, všechno se dařilo, skvěle a vesele se mi běhalo, co víc si přát? Nic! Ted se mi dostal do ruky zkratkový "horoskop", který říká, že mě v dalším roce nečeká žádná změna, že to bude nudný rok. Pominu-li legrační rozměr horoskopu a jejich vidění do budoucna, tak je to skvělý "plán". Prý nuda? Nic moc nového, žádné převratné změny, to znamená přeci jen jediné, bude se mi dobře pobíhat:) !!!!

V tom malém maratónu, co nám chybí ještě ko donce roku se musím přiznat k jednomu "skvělému" plánu, co mám. Je potřeba si průběžně dělat radost! A protože si od dětství přeju mít psa, tak si ho letos pořídím! Na jaře se snad přestěhujeme do domku, co je teď v plné rekonstrukci a pes bude! Tedy bude to psí slečna [jsem přeci jen zahradník a se psem by ta zahrádka dostávala silně zabrat, ony ty ženy jsou veskrze výrazně chytřejší a učenlivější než muži:( ].

Díky mému plánování je naprosto jasné, bude to JRT (Jack Russel teriér), což je takový malý běhavý pes, aby se mnou rád pobíhal delší trasy a abych ho unesl v báglu, až nebude moci:). Je stejně tak jasné, jak se bude jmenovat... DERIVACE! Tedy budu ji říkat Deríva, nebo krátce Deri. Už to vidím, jak ji se synem pomalováváme boudu matematickými symboly, parciálními derivacemi a tak.. Aby se cítila v boudě jako doma, i když to vidím, že se hodně bude vyskytovat v domě:).

Luboš moje plány na společně běhání s Derívou popsal naprosto pregnantně, cituji: "Normálně to vidím úplně jasně: nejakej maník se válí v příkopu nohy má svázané šnůrou od ratlíka, kterej na natažené šnůře síleně blafe na v dáli mizejícího cyklistu :))". No až to bude v druhé půli roku aktuální, tak budu průběžně informovat. Zatím to vidím, že u nás to bude částečně rok psa, Činaní říkají, že to bude rok Tygra a to znamená, že Deríva bude pěkná tygřice!

Tak mi držte palce, jako lama budu dělat vůdce smečky! Hlavně nezapomeňte 1.1.2011 v 11 hodin!!!!

Ať se daří, co šíleného máte v plánu Vy? 12:)

sobota 25. prosince 2010

Zapomínat je někdy dobré!!!

Musím se tady s něčím svěřit. První rok mého pobíhání mně řada známých - neběžců říkala, že až uběhnu maratón, že ztratím svůj sen, to, "proč" jsem trénoval se uskuteční a vlastně ztratím svoji motivaci.. Naštěstí se tak pochopitelně nestalo.

Letos na jaře se přidalo i pár mých známých, co dříve běhalo (ale už neběhá). Ti černé vize doplnili slovy, že jsem se asi zlepšil na svoje hranice, asi už o moc rychleji ani 10, 21, 42 či 50 neuběhnu a přeci nemá smysl trénovat a běhat furt dál.. A takové ty pindy o ztrátě motivace.

Nojo, ale tím, jak jsem jsem se na podzim ještě dál a výrazně zlepšil tak jsem jim vlastně nahrál:) a tak jsem s přáním do nového roku slyšel, že to budu mít sakra těžký. Budu? :)

Ten jejich rozměr "problému" mě zase tolik nebere. Na jednu stranu je mi líto známých a kamarádů, kteří v dřívějších letech běhali "neuvěřitelné" časy a teď, protože nemůžou překonat své rekordy, tak raději neběhají vůbec. Na druhou stranu si uvědomuji ten rozdíl mezi námi, nemůžeme se vzájemně pochopit, jsme úplně jiní. Oni jsou zavoďáci, já jsem pobíhač:). Já mám to velké štěstí, že mi běhání přináší radost už jenom tím, že mužů pobíhat a pokud se náhodou zlepším v nějakém čase, tak je radost větší, ale o tom to u mě není:).

Co mě letos drobet znervózňovalo jsou statistiky. Podle různých statistik je běhání na vrcholu úrazových statistik. Čísla se liší od 65% do 80% - Vyšší údaj je citován i v mé oblíbené knížce "Born to run" (teď ji zrovna čtu). Prostě běhání je údajně co do celkové frekvence a závažnosti zranění hned za alpským lyžováním! Co se týče úrazů na hodinu je jen maličko za squash a basketbalem, které mají 14 zranění na 1000 hodin (ale zase se vic hodin běhá), běh jich má 11...:(. Když jsem to všechno slyšel, tak jsem si říkal, že historky z černé kroniky moji maminky jsou proti tomu pohádky na dobrou noc!

Protože mě to pobíhání dělá samou radost, tak jsem se pořád bál, abych se díky tomu nezranil. Spočítal jsem si, že mám "naběháno" určitě přes 600 hodin a všichni mě upozorňují na neúprosnost statistik a malují mi černou budoucnost. Nevím, nerozumím tomu, i když statistice rozumím dost dobře:), ale jsem určitě strašpytlík, proto moje určitá posedlost trenýrkovým plánem, proto opatrně zvyšování km a tempa a tak.

Nějakou dobu mě to i trápilo, ten strach, ale pak přirozený fatalismus zvítězil.:) Proč bych se tím měl zabývat? Běhám opatrně, pro radost, budu běhat i víc ve vibramech, ale hlavně děsně si to užívám... Tak na ty všechny statistiky prostě ZAPOMENU!

Použiju k tomu volný přepis citátů z výše uvedené knížky, kde se říká, že jeden starý indián ještě ve svých 95 letech vybíhal ve velmi svižném tempu pravidelně maratón do kopce. Prostě to nevěděl, že by ve svých letech měl buď už umřít nebo sotva chodit... Prostě to nevěděl ani on ani jeho tělo, nikdo mu to neřekl, on to od nikoho neslyšel:). A tak jsem se rozhodl, že nebudu brát tyhle statistiky vůbec do úvahy. Proč taky, co se stane, to se stane.. budu si pobíhat jak to půjde:).

Mimochodem, v týdnu jsem běžel Prokopákem a předběhl jsem skupinku jezců na koních.. Asi 1,5 km jsem běžel před nima, domorodci koukali, co se děje, tak jsem je hned informoval "Zatím vedu!!!:) :).. Čímž jsem dostal ty jezdce, přední jezdkyně hned reagovala a říkala, že si se mnou hrajou jako kočka s myší:), ovšem nesmeky na nohách, věřil jsem si a v kopečkách jsem získával cenné metry. Na své otáčce jsem jim běžel naproti a zdravil je. Kůň je kůň, ale pobíhání po svých, navíc s dusotem kopyt za zády, je jako ve westernu. Nemá chybu!! Vzpomněl jsem si, jak Geronima pronásledovaly dvě kavalerie a nemohly je chytit! Skupinu indiánů, žen a děti...Přitom neměli ani koně!:). Geronimo říkal: "You can only count on your legs. They're your only friends." Tedy...."Můžes se spolehnout jen na své nohy. Jsou to tvoji jediní přátelé."

Ať se daří!!! 12:)

úterý 21. prosince 2010

Když boj s tmou vrcholí...


... tak jsem nakonec běhal po ránu ve fitku:). Jen nevím, jestli to bylo zbaběle nebo zodpovědně, protože mi bylo jasné, že výlet k rodičům na vysočinu se může protáhnout a běhání venku bych nestihl.

A tak to musím na sebe prásknout, tento měsíc to i ve fitku bylo takové "náročnější", o moc častěji se mi na začátku nechtělo, o moc víc jsem se musel přemlouvat, bojovat s myslí, ale o to víc jsem se radoval na konci.

Když se mě tedy ptáte, co mi pomáhá třeba ve fitku s tou nechutí bojovat, tak mám různé pomůcky. Třeba teď mi pomáhá představa komentátora, který "komentuje" moje problémy (únavu z předchozích akcí, slibný a bojovný začátek)... a k závěru zrychluju, vzpomínám na "Body heaven", kdy zraněná cvičitelka arobiku "tančí" a svým nadšením porazí protivnici... klidně si i představuju, že diváci na stadiónu vstávají:) -- vidím ten "ovál" před sebou na displeji v posilovně -- křičí, já mávám rukama (stále zrychluju) a vbíhám do cíle.. neuvěřitelně štěstí.. Hollywood!!! :) :)

Je to super, ovšem, tento přístup má taky jistě vady na kráse. Občas se položím silněji do role a podlehnu tomu natolik, že (prý) i zpívám sice polohlasem, ale syn říká, že je to síla:), mávám rukama při dokončení každého km, vítězně zatínám ruce v pěst, mluvím k sobě (dobře Honzo, dobře..).. No můj syn, když je ve fitku se mnou a já zrovna běhám, tak dělá, že k sobě nepatříme... Nevím proč? :)

To já mám rád, když se občas ve fitku na páse potkám se svoji nejmilejší manželkou. Moje manželka, jasné slunéčko, -- má totiž velkou radost že, ať běžím jak chci rychle, ať zrychluju jako blázen, ona je vždy první a o krok napřed.:)! Ona je totiž zvyklá běžet velmi vepředu a tak při současném pobíhání na sousedním pasu vládne nakonec skvělá rodinná pohoda, kdy mě moje jasné slunéčko, navzdory mému treningovému objemu, nadšení, vypětí a zrychlování, zase porazilo:)!

Ted už se k nám slunce zase vrací!!! Tak ať se nám ještě líp a veseleji běhá. 12:)

pátek 17. prosince 2010

Vánoční svátky jako maratón. (24=42)

=

Jak tak prožívám adventní dny tak si vlastně uvědomuju, že Advent sám o sobě ani historicky není zase nic tak moc povznášejícího. Vrcholí vláda tmy a i naší předkové se museli šíleně vypnout (používali k tomu různé půsty a obřady), aby ten boj nakonec nějak přečkali a začali oslavovat ty svátky slunovratu, že kterého se doufám budeme za pár dní radovat (to číslo 21.12 je samo o sobě super!).

To bylo ještě před časem, kdy byly čtyři roční období, teď, jak zjišťuji z nákupních center máme období pět - jaro, léto, podzim, vánoce a zimu:). V tom všem shonu a spěchání za vánoční "pohodou" patrně připomínáme své předky, kteří dělali různé jiné kejkle, aby přečkali tu vládu tmy. Ale pozor, jak známo tma v nás odhaluje ty temnější stránky našeho "já", například u sebe vidím lenost, nedůslednost, zbytečnou podrážděnost a bůhví co ještě:). Zkrátka občas je síla tmy cítit nejenom tím, že se musí venku při odpoledním proběhnutí svítit čelovkou, je to v lidech, je to v nás. Dobré je, že moje excesy mě (občas i lidičky kolem) dostávají zpět na tu "světlou" stranu.

Například ve středu v tom šíleném sněžení a zimě jsem byl absolutně ve "formě". Špica! Sněhu napadlo víc, než by si kdo přál, šel jsem běhat sice hned po brzkém návratu z práce, ale co naplat, už byla tma, jako v tunelu metra. Já s kšiltovkou a čelovkou vypadám hned jako krtek:), no jako kdybych vylezl z metra. Na nohou nesmeky a můj úsměv a sebejistý:) běh dává tušit moji bezmeznou víru v maličké titanové hroty nesmeků, že mě uchrání před každým pádem. Běžím k semaforu, kde stojí starší paní (řekl bych babička, ale jsem v Praze, tak dodávám starší distingovaná dáma). Jak se tam tak v té sněžné záplavě šmudlá, tak se ji briskně vyhýbám a hned s sebou prásknu na zem vedle ní. Hbitě vyskočím (přeci nebudu dělat ostudu běžcům a válet se po zemi jako nějaká stará mrcha, že?), při tom výskoku si nesmekem s hrotem šmrcnu o nohu, zařvu, jak uhýbám nohou, tak ležím hned zase na zemi. Paní na mě pobaveně kouká a takovým suchým tónem odtuší "Nikdy bych neřekla, že sportování a běh zvlášť může být taková legrace" :). No hezky mě vyškolila, než přeběhnu jen dodávám, že kdyby mě viděla v údolí, to by se smíchy neudržela (chtěl jsem říci, že by si určitě cvrkla do kalhot, ale její distingované chování mě uchránilo).

Aby toho nebylo málo, když běžím zpátky, tak mě v chumelenici vytlačilo do hluboké závěje relativně rychle a agresivně jedoucí auto, tedy řidič, který jel, no jako prase. Podle zvyku svého oblíbeného hrdiny, vyskočím zpět do kolejí, zahrozím rukou a vykřiknu silným hlasem "Piráte!". Auto okamžitě zastaví, otevře se okénko a z něj chlap "Co se děje?" A ona to městská policie:). Povídám, nic, nic, já myslel, že je to Lojza:). Evidentně (naštěstí) nepochopili, ovšem já se posunul opět skokem do veselých slunečných dní.

Mimochodem, všimli vste si, že vánoce jsou 24? Že je to vlastně maratón (42) naruby? Ted mi docvaklo a hned se mi lépe chápe ten předvánoční spěch.

Ať se daří! Co vaš boj s temnou stranou:), co mimo dráhové adventní sprinty? 12:)

úterý 14. prosince 2010

Běhání je báseň, i když obyčejné veršovánky se taky hodí..

Jak je doba nesmírně dynamická, tak je velmi obtížné si udržet pevné body, ovšem tady i platí, co se v mládí naučíš, později jako když najdeš... A tak se mi vrací různé "veršovánky" jako způsob zapamatování si důležitých věcí a poselství..

Vzpomínám si, jak jsem pořád slýchal různá lidová moudra, která zveršovaná zvyšovala svůj imperativ a zapamatovatelnost od aktuální "Lucie noci upije, ale dne nepřidá" po "Na Nový rok o slepičí krok", což mi dává při večerním pobíhání trochu větší šance.

Samozřejmě už můj název zápisníčku Jedna dvě Honza jde, tři čtyři Honza běží naznačuje, že výchova na malém městě a na statku na mně zanechala silné následky. Do teď si vzpomínám na babiččino tradiční odpověď "všechno v pořádku, brambory jsou na řádku", která dávala tušit jednu z našich hlavních pěstovaných plodin. V podobném duchu se nesla celá série pouček z venkovního dětského světa, například, když mi královská hra v šachy byla vysvětlována také pomoci veršovaných poučení, vzpomenu aspoň ty nejdůležitější:)... "Šach si dáti dobře dělati" nebo "S dámou mnoho pohybovati, brzo o ní přijíti".

Nástup zimy, moje přebíhání z fitka do Prokopáku a boj se zimními podmínkami.. potom se na dotazy známých ohledně běhání nedá odpovědět jinak než "Začít běhat, dobře dělat" :) případně na dotazy, jestli jdu běhat ven jedině slovy "Ať je mráz ať je zima, v Prokopaku je vždy prima" :)

I když ty jen proměny cest a běhání jsou někdy výrazně náročné. Prostě cesty se přeměnily. Nejdříve v zasněžené/pocukrované stezky přes sněhová hluboká oraniště do potoků vody a zrádných rybníčku až tůní, aby se zase staly ledovými kluzišti na kterých se to tak hezky bruslí, ale hůř padá. Naštěstí nově napadlý sníh zase vše přikryl a tak to začne od začátku..

I když mám nesmeky a čelovku, jak se odbočí z osvětlených cest je "noční" běhání v potemnělém Prokopaku fakt dobrodružství.

Zima (-7C) a silný vítr se sněžením dělají své, je mizerně vidět, obrysy cest se ztrácejí, ke konci už ani nevím jestli běžím vůbec po cestě:).

V poslední chvíli si vzpomenu na největší veršovanou špici z dětství, kdy nás jako malé pionýry učili pokřik na prvního máje... "Napněte soudruzi pozorně slechy, zdraví Vás srdečně Východní Čechy!:)".. Tahle vzpomínka a pak jsem se smál celý kopec až nahoru..

Ať se daří! Hezký a veselý advent! 12:)

PS. A co vaše mantry, hesla a veršovánky?

sobota 11. prosince 2010

Běžecká červená knihovna

Myslím, že právě dneska můžu napsat něco silně pozitivního, něco, co si Advent jako takový žádá a vyžaduje. Vlastně jsem si uvědomil, že všichni, co spolu mluvíme a běháme (ať už ve skutečnosti nebo virtuálně) máme rádi šťastné konce. [Mezi námi doteď nesnáším Andersena, který že šťastných pohádek udělal depresivní horory!:)]

Proto děsně rád čtu a poslouchám šťastné příběhy nejen kolem běhání. Jak to vlastně v té "červené knihovně" je? Zpravidla schéma je naprosto pevně dané -- on nechce ji, pak ona nechce jeho, případně v mezikrocích se nechtějí/nenávidí oba, aby si ve finále šťastně padli kolem krku. Mezidobí je protkáno různými událostmi, kdy mladé lásce nepřeje fakt, že ona je chudé děvče a on bohatý jinoch, jediný dědic, v zápětí se vše změní, jeho rodina přijde o veškerý majetek, případně ona získá nečekaně dědictví, ovšem jak jsem už před tím nastínil, v konci příběhu jsou oba bohatí a šťastní a spolu. Pochopitelně ještě existují varianty kdy on je chudý, třeba průvodci ve vlaku, aby se ovšem po dramatických zvratech buď zjistilo, že je vlastníkem železnic a dělá průvodčího jako svého koníčka, nebo, že vyrůstal v sirotčinci a najednou se objevil jeho otec, multimilonář:)...

S běžeckými příběhy je to úplně stejné a to mě vždycky "dostane":). Nejlepší na tom je, že na rozdíl od pohádek je prožíváme my, obyčejní joudové.. Jedno že schémat -- doufám, že se Peggy neurazí, nebo že ji to potěší -- Ona chce (běhat) a nemůže, pak může, ale nechce, aby při zdravotních/rodinnych/pracovních problémech nechtěla a nemohla... Ale pozor, přichází finále: nakonec může a chce a běh je její radosti, oporou, a pokud se nezastavila, běhá dodnes...:)

Proč zrovna teď mě napadají věty z červené knihovny a proč zrovna teď se laskám cukrem a medovím šťastných konců? Odpověď je celkem nasnadě. Ano, ano.. Skončilo období šílených, ano šílených vypětí a přitom všem jsem vydržel/zvládnul nějak pobíhat a těšit se, až to skončí. Dneska jsem doufám šťastně ukončil šíleně pracovní maratóny, teď jsem dorazil domů, zítra se vyspím a dojdu si zaběhat. Na tu "bídu" bych měl "dát" 60km za týden a to zní jako pohádka, i když nakonec vyběhnu jen 4x:). Ale co, jak říkala O'Hara v Gone with the wind.. "..tomorrow is another day!" Prostě zítra se začíná odznova a to je krásné i zavazující zároveň.

Miloš mi dneska poslal nový trenýrkový plán, docela mě šetřil:), maratóny v tréninku běhám až v únoru/březnu, takže vlastně úplně flákání:). Proto jsem si dovolil sem dát jako inspiračku odkaz na příběh jednoho běžce, moc hezký, doufám, že vy, co sem chodíte, oceníte verzi s (anglickymi) titulky, když by to nefungovalo, link je zde...


A co vy, taky máte rádi šťastné konce? Já šíleně!!!!

Hezky a klidný advent! 12:)

PS. To video mi před časem dal můj syn, takže to není úplně moje zásluha:)

úterý 7. prosince 2010

VIP --Velmi inspirativní pobíhání (aneb maratonstvi v nás)

Jak jsem mnohokrát zjistil, běhání na delších tratích nám dává vůči zbytku našich kolegů a kolegyň jakýsi pocit "exclusivity", jako bychom byli něčím výjimečným, sleduju to u svých kamarádů a občas i u sebe:), je to špatně? Z mého lamského pohledu určitě ne, tedy pokud si agresivně nemyslíme, že zbytek světa (tedy neběhači) jsou naprostí pitomci a pokud nepropadáme militantním sklonům k zavedení povinného běhu, ať už na školách nebo v pracovních kolektivech:).

Ted když vypuklo pracovní šílenství u konce roku, tak mi moje maratonstvi:) hodně pomáhá, třeba už jenom tím, že jsem spoustu překážek a nepříjemnosti v minulosti překonal a posunul se přes ne i když to "tehdy"vypadalo, jako konečná... Je jasné, že každý z nás při něčem delším musí překonávat a překonat nejednu krizi, ať už se jedna o lenost [drhne to, nechce se a první km? ještě 41?:)] , bolest [to koleno/pata/kotník/kyčel .. to se poddá:)] nebo o únavu [když si myslíš, že nemůžeš, ještě minimálně 3xtolik můžeš:)!]....

Hil Highton o tom hezky píše a pyšně i skromně zároveň říká-- jakmile uběhnete maratón, už nemusíte nic nikomu dokazovat. Asi je to pravda široko daleko. Mezi lidma, co znám a co běhají "daleko":) je spousta lidí s velkou vnitřní pokorou a silou.

A tak jdu do "přípravy"na další rok stejně. S vnitřní pokorou, vědom si toho, že to bude náročné; s pocitem (alespoň vnitřní) síly a s radosti z běhu. I když zrovna v tomto měsíci je ta radost těžce vybojována, dát dohromady čas na běhání spolu s práci a rodinou se blíží problémům plánovačů českého socialistického hospodářství.:)

Týden v kalamitních stavech s minimem času řeším pobíháním ve fitku, kombinace běhátko a veslovatko (nebo i obráceně) je na jedné straně z nouze cnost, na druhé straně se to může zdát jako velmi sofistikované a treningove promyšlené. Budování síly a vytrvalosti, spolu s morálním rozměrem běhu. Kdo zkusil běhat něco delšího na běhátku (mě teď i zlobilo přehrávání muziky v iPhonu) tak mi jistě dá za pravdu, že běžet na pase, který nikam nevede, je především o morálním rozměrů běžce. Kdykoliv můžete z pasu slézt, nemusíte se vracet domů [když běžím venku větším okruhu řekněme 30km, tak po 15 je vždy jasné, že to "dám":) přeci jen je potřeba se vrátit domů, že:)?]. Na běhátku ta celková distance je víc ve vašich rukách a v hlavě.

A tak je přede mnou snad poslední zmateční týden (doufám na delší dobu) a říkám si, to už vydržíš.. Jak to říkali mazáci na vojně? To odsedím i holou zadnicí na rozpálenejch kamnech! :) Tak podobně se utěšuji i já a věřím ve velkou odměnu, kterou mi určitě běžecký bůh dá za moji důslednost. Co by to mělo být? Co bych si přál? Jednoduchá odpověď. Žádná zranění a stála radost z pobíhání!

Abych to na sebe prásknul. Minulý týden s vypětím 3 výběhy a 40km, tento týden jsem začal nadějné a věřím i ve víc než 60km a k treningovym větším objemům. Není to krásné? Věřit ve šťastné konce a pohádky? :)

A co vy si přejete do nové sezóny? Nějaké nové vzdálenosti? Časy? Nebo něco tak neskromného jako já?

Držte mi palce, ať se daří!

PS. Jak si dělám legraci, že jsem duší žena, tak sem musím dát svoji nejoblíbebější běžeckou promluvu z filmu Po čem ženy touží.. Bohužel neznám českou verzi a tak dávám svůj volný překlad originálu, dole máte link na původní mluvené slovo..Pusťe si to k tomu... Mám to rád...

"Nemusíte stát před zrcadlem před tím než vyběhnete a zjišťovat, co si cesta bude myslet o vašem oblečení. Nemusíte poslouchat její vtipy a předstírat, že jsou vtipné, abyste po ní mohly běžet. Běh nebude jednodušší v sexy oblečení. Cesta si ani nevšimne, pokud nemáte na sobě rtěnku, nezáleží jí na tom, kolik je vám let. Nemusíte mít nepříjemný pocit, že vyděláváte více peněz, než cesta. Můžete se s ní setkat kdykoli budete chtít, ať už to byl den, nebo dokonce pár hodin od vaší poslední schůzky. Jediná věc na které cestě záleží je, že jí navštivíte jednou za čas. Nike, žádný zápas, jen sport. "

Původně se tady zobrazoval přehravač:), ale podle Milanova komentaře soudím, že ne vždy a zlobilo to, tak jsem to odříznul:)..LINK

pátek 3. prosince 2010

Když se to smeká a když to drhne


Tak zrovna v takových chvílích -- dřív bychom asi řekli, když se kalila ocel, ačkoliv teď se tak akorát kalí voda:) -- tak zrovna v těchto chvílích se snažím si uvědomit svoji sílu. Uvědomit si, co všechno jsem už překonal a co všechno mi to překonávání "protivenství" přineslo. Asi právě ten fakt,že jsem zvyklý pobíhat na delší vzdálenosti a hned tak něco nevzdat mi dává neuvěřitelnou sílu, aspoň já to tak cítím.

Při sněhové kalamitě se stále ještě probíjím i kalamitou pracovní a daří se to tak napůl a střídavě. Ale potěšitelné je, že se přitom znova projevují výrazněji lidé kolem a já si znova uvědomuju (naštěstí), co v životě chci a co nechci a čem mi doopravdy záleží. Proto jsem celkem jednoznačně odmítl lukrativní pracovní nabídku a odmítnu a omezím i další pracovní věci, které nechci a nesnáším, i kdyby za ně platili zlatem:). Stejně tak s lidmi. Jako bych zase ostřeji viděl, co a s kým ano a co rozhodně ne. Možná právě proto mám rád dlouhé běhy, tu překonanou únavu, vítězství nad sebou samým, protože zpětně mi zase to dává možnost vidět věci ostřeji a vážit si sám sebe...

Úterý jsem kvůli práci a dvou pitomcům nestihl večerní běh, ve středu jsem byl v Německu, odkud jsem se vrátil až ve čtvrtek odpoledne. Naštěstí aspoň fitko to jistilo. Venku všechno děsně klouzalo a já byl k tomu ještě šíleně otrávený (viz výše) a tak jsem jen přeskočil do fitka a začal pobíhat na pásu. V uších mi zněly skvělé pecky:) a až neuvěřitelné kombinace, od "SOS" až po "Dobré ráno blues":) a já cítil, já se uvolňuju, jak ze mě všechno postupně opadává [jjo taky jsem při tom opadávání málem ztratil svůj phitonový kroužek kolem krku:)]. Prostě pohoda... Začal jsem si říkat, jak se nádherně a v pohodě běhá na páse, kde se to nesmeká... Ani jsem pořádně nedomyslel, co si v duchu říkám, když v tom se pas zadrhl a já málem vyskočil po hlavě z běhátka! To se mi ještě nikdy nestalo. Přesně jako když prudce zabrzdíte na kole a letíte po hlavě, no.. no na ústa:). Tak ve finále nevím. Když se to klouže, je to o hubu a když to drhne? Tak taky a snad i hůř!!! Ale moc jsem si to užil.

Jen jsem doběhal svých 12km, mimochodem fakt se mi (až na ten brzdící efekt, kdy jsem hned následně vyměnil běhátko) běželo skvěle, nějakých 4:40km, naaadhera. Pak přišel můj 15lety syn a pokračoval jsem s ním ve "cvičení":). Nevím jak vy, ale já bych chtěl zde vydat malé varování. Pozor na cvičení se svými dětmi (!), zejména synkové, nabití energií a hormony dopívání vám pochopitelně chtějí dokázat, že například v 15 letech uzvednou x kg a Vy (tedy já) zase cítíte, že byste je buď měli podpořit, nebo že mu taky ukážete, že ještě něco uzvednete.. Tak či tak výsledek je stejný:), člověk ještě druhý den opatrně navléká košili či kalhoty.. Asi tak jakoby jste byli členové nějakého masochistického kroužku a zrovna jste měli nějaké náročnější "soustředění":).

Ale i když jsem dneska (v pátek) přišel zase z práce až po 10 hodině večer a už jsem nic nestihl, tak to neřeším. Celkem pohoda. Podstatné věci jsem si ujasnil a vím, že zítra po celodenní fakt úmorné práci v 6:30 vlezu do fitka a po nějakém běhání mě zase přijde "vyškolit" synek :) a že si "to" zase uziju, tu rychlovku na posilovacích strojích a pak následně opatrně "přemístění" domů a různé opatrné "narovnávání" zad, rukou a břicha:). A co víc, jen co se v neděli maličko prospím, vezmu nesmeky a vyrazím do údolí... To bude ta pravá odměna za náročný týden!

A jak vy? Jak kalamita u vás a ve vás? Jak už to tak znám, tak ty "boje" budou asi všude:).

12:)

sobota 27. listopadu 2010

Horro(r)skopy


Je pozdní večer, unavený večer, pomalu končícího silně zmateného a upracovaného týdne. Od pondělí se situace dostala až tak daleko, že jsem sice neztratil dobrou náladu, ani pozitivní pohled na svět, ani nezapomněl běhat, ale už bylo tolik práce a zmatku, že jsem nestačil ani zapisovat tréninky do svého trenýrkáče!!! A to už je vrchol!:). To je většinou první silný varování, že něco je špatně.

Tak jsem to i cítil a vnitřně mě to včera natolik oslabilo, že jsem [i když normálně jsem racionální a silný jedinec:)] relativně snadno podlehl vlivu své matky, která mi zase odrecitovala černou kroniku, tentokráte ve spojení s mým "dnešním" horoskopem - Cituji doslova: "Mohou vás potkat drobné úrazy. V případě nepozornosti vás může potkat i zlomenina."(viz štír 27.11.2010)

Moje maminka mě na to hned upozornila, plus nezapomněla zdůraznit, abych nechodil brzo ráno běhat, bude vše uklouzané, led, sníh, určitě spadnu (!), nejlépe někde daleko v Prokopáku, pohmoždím si nohu, možná si ji pro jistotu rovnou i zlomím(!). navíc nestihnu věci v práci, vše si zkomplikuju, můžu tam zůstat ležet, prostydnout, ... nastydnu a možná i umřu:). Ten vzkaz byl natolik silný a já byl natolik oslabený, že když jsem ráno brzo vstal, viděl sníh a led, vyšel na balkón a zespoda slyšel někoho nadávat na uklouzané ulice... Tak jsem znejistěl. Že by maminka měla nakonec pravdu? Začal jsem o věcech maličko přemýšlet a najednou uplynula 1/2hodina a to už bylo jasné, že teď už ranní běh před prací nestihnu:(. Jjo, jak jste v oslabení, tak vás snadno dostanou pochybnosti ostatních..

Samozřejmě je to celé pitomost. Jen co já si vyslechl za podobná "proroctví", když jsem měl běžet svůj první maratón. Její vidění/obavy, jak ležím v křečích na kraji silnice, zbaven veškeré důstojnosti:), ve zvratcích a vlastních výkalech trpím :)... Tak, tak, tohle jsem si dokázal lehce vychutnat a poradit si s tím, neboť jsem tehdy nebyl tak oslaben a oslabená (běžecká) duše nebyla ještě zasažena okultistickými manipulacemi s horoskopem (fuj! taková podpásovka!)... Do podobných dní na obranu svých rozhodnutí jsem zařadil zásadu č.41 "Při oslabené duši:) číst horoskopy jedině až večer"!!!!

Ale na moji obranu musím dodat, že to fakt byl náročný týden, pracoval jsem jako Chaplin v Nové době, tedy furt:), zmatky byly nejen kolem, ale i sám jsem je úspěšně dělal. Například ve čtvrtek proběhlo hezké (blízké) setkání třetího druhu - teda přátelených blogů [Pulec, Socketka, Machy, Lovec, Sportovní blog, Running girl, Dohny,..] v restauračním zařízení. Vše naprosto skvělé, odcházím dříve se slovy, že musím pospíchat, abych uviděl svoji nejmilejší manželku, jasné slunéčko:) než usne.. V metru doběhnu vlak, vletím do dveří a když se zavírají, v poslední vteřině si uvědomím, že jsem odešel z restaurace bez zaplacení!!! Jak v akčním filmu vrazím nohu do zavírajících se dveří, rozrazím je a po jezdících schodech sprintuju nahoru. Super trénink:). Doběhnu do pizzerky, u číšníka zaplatím:), všichni na mě koukají, jak na zjevení, tak se hned prásknu, aby kamarádi viděli, že jsem ale naprostá lama:). Jejich smích mě doprovází na mém finálním odchodu domů..

Proto zítra nesmím nic ponechat náhodě. Co blbnu? Vždyť mám nesmeky! Vezmu si malou termosku s teplým zeleným čajem s pomerančovými květy (mnam) a na aspoň 2hodky zmizím do bílých lesů, luk a polí kolem prokopáku! Oklepat ze sebe zmatky a získat sílu do dalších dní, protože šílenství kolem bohužel ještě nekončí!

Držte mi palce!

A jak vy? Jste fakt odolní, nebo ve slabé chvíli také občas podlehnete našeptavačům či okolnostem a odložíte běh který máte v plánu (nebo na který se těšíte)?

12:)

pondělí 22. listopadu 2010

Ve tmě dál cesto má....:)


Myslím, že parafráze Dylanovy písně (v podání Pavla Bobka) plně vystihuje současný stav věci. Z ranního ptáčátka se nechtěně stala noční lama. Začalo to na FL (noční) 70km trase a pokračovalo to po zbytek týdne. Jen občas se mi podařilo běžet po čase, tedy do světla, většinou jsem běžel tmě naproti. S čelovkou, ve které ubývalo světla a nebýt té velké čelovky:) na obloze a jasné cestě uprostřed Prokopaku, tak možná bloudím až do kuropění.

Nevím jak vy a u vás, ale co se týče běhání s čelovkou jsem úplná prvnička. Byl jsem úplně mimo, jak pára, co mi jde od pusy se mihotá v kuželu světla (a hned hůř vidím!), při návratu moje "mlha" vydatně pomáhá mléčnému závoji, co se odvíjí z rybníka a údolí. Tradičně sebou na konci při malém seběhu majznu na zem. Dnes, stejně jako v sobotu jsem si říkal, herdek, proč jsem si nevzal svoje mizuno cabrakan(?) takový krásný vzorek mají, teď o nich tak poetický píše Witty, ty by mi určitě to moje sedací ústrojí:) lépe ochránily. Budu na to myslet URČITĚ příště.

Po FL se řada věci zase posunula jinam. Jednak jsem při nočním běhu drobet bojoval s rýmičkou, ale zkušenější říkají, že je to normální. Jednak jsem se už definitivně zařadil v práci a v okruhu svých (neběhacích) známých mezi naprosté ztracence, zavisláky, sektáře, blázny a fanfaróny. [taky jsem se zařadil mezi objekty vhodné varování... "No on Honza, prostě "běhá.. moc běhá, ale až nebude moci chodit, tak ho to přejde!!!"..Divnej!!]. Prostě horší než kdybych si na stará kolena našel nějakou (mladou) ženskou. I když si myslím, že časem si toho nikdo nebude vůbec všímat.

A tak jak při tom pobíhání přemýšlím, tedy pokud to jde mezi těmi okamžiky, kdy se snažím vyhnou špatně osvětlené kaluži a nemajznout sebou do bláta, prostě jak přemýšlím, tak si sám říkám, stalo se něco?

A nestalo se vůbec nic. Naopak. Mám skvělej pocit. Jednak, že jsem opravdu dokázal po těch 70km ve FL zastavit, jednak že se tělo i na moje silná očekávání rychle zregenerovalo a už druhý den bylo jako by nic, po dalším proběhnutí už to bylo fakt jakobych těch 70 vůbec neběžel.

Navíc mám skvelej pocit, že mi začíná "nová sezóna". Možná to bude znít ujetě, ale já mám fakt rád to relativně pomalé, vytrvalecké nabírání km, [teď ještě občas i vyrazím do fitka se synem a pak oba máme takové trhavé pohyby:)], těším se, že zase budu "pomalu" běhat po širokém dalekém okolí a "polykat" km, protože až se jaro a Brdská 50 zeptá, co jsi Honzo dělal v zimě? Budu moci zase odpovědět. Běhal, holka. Běhal jako starej blázen, jako pes utrženej ze řetězu a těšil se na tebe!

Držte mi palce! A co vy a listopadové "běhání"? 12:)

čtvrtek 18. listopadu 2010

Jak jsem si hrábnul, aneb moje první 70

O Františkolázeňské (FL) 21 bylo a ještě bude napsáno hodně článku - plným právem si zaslouží pozornost, jednak kvůli myšlence samotné, jednak kvůli pomoci organizátorů a zapojení všech a nakonec i kvůli skvěle atmosféře.

Když jsem mluvil dopředu o Lázeňské, říkal jsem, že "tam se to nepočítá". [Pro vysvětlení, asi každý z nás mám nějaké místo, kde je "ledasco" dovolené, kde se mohou překračovat různá omezení, hranice nebo zákazy. Jako dítě jsem měl tohle místo v altánu u své babičky, kde jsem se učil kouřit a překračoval i jiné hranice. V současnosti, u nás doma, je toto místo nad kuchyňským dřezem. Tam se to prostě nepočítá. Tedy tam se nepočítá, když sníte něco pozdě večer, nebo něco, co už byste neměli:). Já jsem zařadil FL (tedy FL 21) mezi místa, kde se to nepočítá, abych mohl lehce porušit svůj slib dětem, že v tomto roce nepoběžím víc jak 50 km.]

Moji kamarádi běžci si ze mě hned dělali legraci - říkat doma, že ve FL se to nepočítá, je v podstatě obrat hodný lázeňského proutníka a že jsou zvědaví na reakce moji nejmilejší manželky, jasné slunéčko. Ta dostala ještě dodatečný silný šok v informaci na poslední chvíli, že se mnou pojede Nikie. "To jako s tebou pojede na noc do FL úplně cizí neznámá (mladá) ženská?" Snažil jsem se rozptýlit její obavy vysvětlením, že 1) Je to lepší než kdyby se mnou jela moje (jí) neznámá ženská a 2) že celé je to naprosto mimo, protože jsem rodinný typ, navíc SOS (=starší opotřebovanej strejda) :). No nevím, odjížděl jsem ve spěchu, tak nedokážu posoudit, jak moc moje vysvětlení zabrala.

Cesta nic moc, teda pršelo, chvílema mlha, do FL jsme přijeli v 0:43, já nedočkavě už běžecké hadry na sobě, jen jsem sundal mikinu, začal běhat, Nikie se šla převléknout. Po prvním kole jsem zjistil, že nemám běžecké boty, ale normální tenisky, co nosím do práce:). To snad mluví za vše.

No a pak už jsem kroužil, dokud bylo s kým, tak jsem (si) povídal, občas jsem říkal nezdělitelné historky:), spoustu toho jsem vyslechl. Aši nejzajímavější bylo období kolem 4-6 ráno. V některých okamžicích jsme byli na trati (prý) s Milošem sami.

Kolem 6 ráno přijel Milan Kůtek, přivezl čaj a pomohl mi běžet zase cca 2 hodinky, čárky přibývaly -- tady musím udělat malou odbočku. Musím vyzvednout svůj pedagogický přínos k FL 21, každého dobrovolníka jsem učil, jak správné dělat čárky. Čtyři rovné, pátou přeškrtávat.:)!

Obecně jsem si udělal radost hned dvakrát. Jednak, že jsem dokázal po práci, kdy jsem byl "na nohou" od 6:30 a končil v práci v 21:30, cestě domů a do následně FL nepřetržitě běžet 70km (8h44min). Jednak a toho si cením ještě víc, že jsem po těch 70km dokázal přestat. Nehnat se za dvojím maratónem (84km) i když byl skoro:):) nadosah. Prostě jít si na chvíli lehnout, počkat, as Nikie doběhne z Maratónu a Athén zpátky (díky tomu jsem vyhrál fidorkovou sérii)a pak jet zodpovědně domů.

Někdy je těžší běžet pomalu a nebo neběžet vůbec. Ale to asi k zodpovědnému běžci [v mém případě SOS lamě:)] patří.

Mejte se fajn, ať nám to vesele a hezky běhá. 12:)

sobota 13. listopadu 2010

Jak jsem se definitivně zbláznil aneb všem(u) navzdory



V posledních měsících nějak prožívám úprk a sprint ve všem, v práci mi úkoly skoro kypí pod rukama, doma taky sotva stíhám, k tomu všemu ještě rekonstrukce domečku a s ní související určitě časově nároky plus nějaký vnitřní pud mě žene k tomu, abych furt pracoval [asi touha vše hned zaplatit?:)].

Částečně se tyhle časově problémy kompenzovaly nařízeným odpočinkem, ale mezi námi, myslím si, že za řadu problémů může moje vrozená "blbost" (=rozuměj dobrácký postoj a neschopnost říci důrazně ne), ale hlavně za to může nedostatek pobíhání!!! Na tohle zjištění jsem přišel:) jak jinak než při středečním vyběhnutí. Představa, že bych měl ještě cca týden pauzírovat (1-2 krátké výběhy za týden) a pak začít postupně další sezónu mě doslova srazila na kolena.

Na tajňačku a na "ověření" jsem cvičné vyběhl už ve čtvrtek a dál si při východu slunce 14km, ale tak nějak v pozvolnějším tempu. Hned mi bylo o moc lip. Řada věci se mi nějak srovnala lip v hlavě, i když povinnosti neubylo ani doma ani v práci, už to přeci jen vypadá snesitelněji, snad i zvládnutelnější.

V pátek jsem kvůli běsnění živlů v časném ránu nestihl zaběhat, ale zase jsem si říkal, je to přeci jen signál, abych se vracel ke svému pobíhání pozvolna. Je to pravda, opatrně, Honzo:). Takže jsem čekal až na sobotní velmi brzké ráno, ještě před odjezdem na oslavy narozenin na vysočinu. není to jednoduché, předzvěst nočního "tahu" dává tělu signály, že bych měl spát a ne vstávat, ale hlava ta má svoji hlavu:) a nakonec donutí tělo nejen poslouchat, ale i se radovat. Vybíhám a vidím na hrázi u rybníka víc aut a kolem chlápky v tmavě zeleném s nejistým krokem? (myslivce), při probíhání údolím slyším občasný tlumený výstřel. No, říkám si, jestlipak to byl opravdu dobrý nápad takhle časně vyběhnout:), na tyhle nemůžu jen tak jednoduše křičet "civil"jako na ty zelené s airsoftem od vápenky, ale konec dobrý, všechno dobré.

Ovšem na zpáteční cestě mě fakt vyděsil zvuk ze stejné kategorie, takový "suchý" výstřel kousel ode mě. Až jsem si říkal, abych se nepřipletl do nějaké přestřelky. Ale nic takového. Káceli velké topoly podle potoka, ale když jsem si to chtěl vyfotit (běžel jsem kolem a fakt kousek vedle mě spadl strom), tak bylo nakonec dobře, že jsem běžel...[měli mě za zeleného aktivistu:)]

Teď k tomu zbláznění se.

V úterý je naplánována ve Františkových lázních taková zajímavá akce - lázeňská 21. Původně jsem si říkal, že bych tam zajel a pomaličku polehoučku:) si zkusil uběhnout něco nad magickou hranici 50km, překročit hranice, ke kterým mě zavázala moje rodina a hlavně moje děti [=otec se na stará kolena zbláznil]:). To ve jménu mého zaklínadla, že "tam" se "to" nepočítá.

Jenže, jenže...Stejně jako v pohádkách se lehce řekne a hůř dělá. V úterý musím být v práci do 1/2 10 večer, s rychlým přesunem domů a přejezdem autem mi to vychází, že ve FL budu nějak kolem půlnoci. Vlastně jediná možnost si něco "zkusit" spočívá v tom, že poběžím hned přes noc a kus rána a dopoledne, dokud budu moci. Má to zase své výhody. Určitě si "hrábnu", jak říkají znalci, když s veselou vyprávějí, jak si sáhli na dno svých ať už tělesných nebo morálně volních sil. Od rána v práci, přejezd do FL a začátek delšího běhu bez odpočinku přes noc? S následným návratem a pokračováním v práci? No to nejsem Honza, ale Janek!

Však když jsem nějak nenápadně naznačil doma svůj plán (zdržel jsem se podrobností), tak mě obě moje odrostlé ratolesti označily za zavislaka, sektáře a nezodpovědného blázna a bůhví co ještě:). Nějak jsem neurčité slíbil, že "přitom" budu odpočívat [to by mě zajímalo jak?] a doma se zapojím po návratu do plnění povinnosti,... to teprv bude ten správný maratón.:) Po šíleném dní v práci, nočně ranním běhání ve FL, zpětném přesunu...

Nejvíc se těším, pokud vydržím do ranního rozbřesku. Kolem mezi 6-8 slíbil přijet ještě Milan K. a ten můj plán viděl velmi zajímavě:), ...hned se mi vynořila replika z mého oblíbeného filmu sedm statečných. "Kolik vás je? - 3. - Opozice? - Asi 35 pušek.- ... No, obdivuji vaší víru ve vítězství" :).

Ale beru to (zatím) jako dobrej nápad a způsob jak otočit časové počítadlo a jak si zkusit, co se mnou (u)dělá běhání v noci při větší únavě. Jak radí pořekadla, když nestíháte, tak zpomalte -- tak jsem se rozhodl pro modifikaci. Když nemůžeš a nestiháš běhat, tak běhej! Pak najdeš určitě čas na odpočinek a věci vyřešíš rychleji.

Držte mi palce! Dám vědět. 12:)

pátek 12. listopadu 2010

Psaním deníku k lepšímu životu a běhání

Moje dnešní poznámky jsou motivovaný šíleným zjištěním, že Peggy, nekorunovaná královna českého běžeckého blogerskeho prostoru, Peggy, kterou nazývám(e) českou Briggit Jones hobickeho běhání, Peggy přestala psát! Vedlo mě to k malému zamyšlení o úloze psaní v denním běhání:).
Měl bych to správné asi uvést tak, jak by se slušelo: "Můj deníčku!"A pokračovat ve stylu let dávno minulých, případně žákyně 5. třídy, které údajně používají deník nejvíce. Nevím, řada lidí se na deník (asi pamětliva) té dívčiny s culíkem dívá poněkud s despektem, ale co je špatného na nějaké zpětně vazbě? Hned to zní líp, co? Když běžcům řekněte, že si vlastně potažmo píší deník, když si zapisují svoje uběhané km, pocity a zdravotní stav do tréninkového deníku[tzv. trenýrkáče:)], tak se vám budou patrně snažit vysvětlit, že je to něco úplně jiného, diametrálně odlišného.. HOUBELEC! Nevěřte jim/nám ani slovo!
V principu je to úplně stejně vyznání, které dělá ta culíkatá dívčina. Ano je to mazlivě nakažlivé "můj deníčku"! Svěřujeme si své pocity, zážitky, obavy a očekávání. Američané by to nazvali potřebou sebereflexe a zpětně vazby, lékaři by zdůraznili význam deníku při léčbě psychických poruch, alkoholismu, obezity a pod... psychologové by zdůraznili rozměr exhibicionismu v nás (vlastně si píšeme "tajně", ale ve skrytu duše toužíme, že nás někdo bude číst). ..Prostě každý by přišel s nějakým vysvětlením, proč tomu tak je a co nás k tomu vede.
Z toho, co jsem tak vysledoval, bych si dovolil říci takové malé zobecnění a podporu našich deníčků a blogů. Je dobře si je psát! Nejen proto, že se zlepšujeme v běhu. Snažíme se v nich dělat sami sebe maličko lepšími a proto se stáváme lepšími. Protože jsme to, co si myslíme, že jsme:). Ten efekt sledování je to, co nám pomáhá. Když se (i sami) sledujeme, jsme jakoby víc důležití, najednou jsme VIP, někdo nám nakonec bude třeba i fandit a nám se naše starosti budou lépe snášet.
Ovšem má to podle mě i jeden háček. Když začneme fňukat, je nám hned hůř. Protože jsme to, co si myslíme, že jsme. Když budu vykládat, že mi je dobře, bude mi třeba i dobře nebo aspoň líp, než když budu v nešťastné poloze fňukat, to jen se mi přitíží.
Proto můj závěr a heslo do dalších dní zní: Ano, psát. Pišme si! Ale pozor trochu pozitivně, nebo aspoň pozitivněji, než se nám věci jeví na první pohled. To je cesta ven!
Ať se nám daří, jak v běhání, tak i v životě. 12:)
PS. Určitě si to každý z běžeckých bloggerů uvědomuje. Proto Pegg se s velkou slávou, jako se Fénix rodí z popela, zase ukáže v té podivné tkanině prostoru a času, který se nazývá internet.:)

pátek 5. listopadu 2010

Není běh jako běh...


Krásný článek vyšel v NY Times, aneb jak se říká v timéšech.. .. kde se píše o běhání a maratónu. Vřele doporučuju, autora i jeho knížku Born to run mám rád a tak se musím podělit o pár "pošťouchnutí", které mi ten článek dal zase (znovu) poznat.

Stejně si dlouhou dobu říkám, že mě moc ty hromadné akce nenaplňují, obzvlášť, když vidím, jak běží dav lidí se sluchátky na uších, žádná velká pospolitost v tom není, jen business... On tam vlastně říká to, co mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), říká dávno a furt -- prostě když chceš běžet maratón, tak si ho uběhni.. Vyběhni ze dveří a uběhni si ho.. Proč k tomu potřebuješ nějakých dalších x tisíc cizích lidí? Užij si běhání na hezkých místech, (já venku neběhám se sluchátky) poslouchej šum větru a přírodu kolem, užij si to, jako když se rychle přesunuješ v tlupě lovců..

Mě v tomhle ohledu silně letos nahlodala Brdská stezka, příjemný (relativně komorní) závod v přírodě, v brdských lesích, svoji skvělou atmosférou IMHO několikanásobně převyšuje pražský maratón. Ten jsem letos následně neběžel ze dvou důvodů. Jednak bylo dobře drobet odpočívat a hned se nehnat do dalšího dlouhého běhu a jednak, a to hlavně, ty skvěle pocity ve mně doznívaly hodně dlouho...

A tak když teď přemýšlím o svém běžeckém plánu na příští rok, tak se v něm začínají objevovat akce (schválně neříkám závody, protože já je jako závody rozhodně nehodlám úplně pojmout) jako Brdská stezka, Silva Nordika nebo Tyrolský pohár (to už bude větší tlačenice a v cizině, ale zase v nádherné přírodě). Pokud maratón, tak jedině Stromovka nebo Kladno. Začínám v tom mít celkem jasno.

Pořád se totiž nějak bojím, abych nepřišel o svoji radost z běhání a tohle je podle mě ta nejlepší ochrana [lama jsem a lama zůstanu]. Hezky si trénovat na delší běhy, běhat po hezkých místech, a "závody" pečlivě volit, vyhýbat se pokud možno masovkám, dělat si radost pomoci různých "výzev", co bych si chtěl zkusit absolvovat, dřív než se rozpadnu na jednotlivé součástky.

Tohle se budu snažit v příštích dnech nějak probrat s Milošem a zakomponovat do mého trenýrkového plánu na další rok, uvidím, co mi řekne a určitě to bude pravá "výzva" a už se těším (nebo děsím?) co mi připraví do zimní přípravy.

Držte mi palce!

PS. I když anglické "challenge" se sice často překládá jako "výzva", ale my, co máme to štěstí se kulturně stýkat s americkým prostředím :) bychom to asi překládali jako "průšvih" nebo i něco jadrnějšího. Prostě když to slovo začnou amíci s jiskřením v oku používat, už vím, že je na blízku nějaký průšvih. Proto se snažím to používat málo, ale to víte, vliv prostředí:).

PPS. Peggy si dala přestávku v psaní na svém blogu, to jsou věci:(. Ode mě se to zatím nedá očekávat. No, i když vás sem teď zabloudí celkem hodně, já si svoje poznámky beru jako motivační věc a zpětnou vazbu. Sobecky si píšu hlavně pro sebe a pokud to někdo jiný mimo okruh mých kamarádů čte, tak mě to těší, mám radost. Otevřeně musím přiznat, že mě ale nijak netrápí, když bych vás nebavil:).
Petro, ať se daří, brzo se vrať nejen k boji o maratón, ale i ke své roli Briggit Jones českého běhání!

úterý 2. listopadu 2010

Řeč značek


V neděli jsem se maličko, ale jen maličko zaobíral myšlenkou, že bych se třeba zúčastnil závodního proběhnutí v "rodném" prokopáku. [Myslím, že po právu říkám rodném, protože tady se moje běhání a pobíhání narodilo] Kros na 6,6km sice lákal, ale závodění vůbec ne. A tak jsem to vyřešil šalamounsky po svém.

Šel jsem se do prokopáku proběhnout ještě před závodem, dát si svých pohodových cca 11km, s tím, že si proběhnu kousky závodní trasy. Tím pádem budu jako chytrá horákyně: ani oblečená, ani nahá, ani na závodě, ale při tom na trase:).

Moc se mi to líbilo. Prokopák téměř liduprázdný, Až ke konci svého okruhu jsem potkával soustředěné závodníky, kteří se rozbehavali po trase. Ovšem co mě naprosto dostalo [náhody neexistují:)] .... jen si tak běžím, kochám se, přemýšlím o svých problémech [=myslím na pitominy:)] a najednou potkávám nějak povědomou dívčinu na kole, co pozdravila. Říkám si nejakej slusnej bajkař:) a v tom mi to docvaklo. Nikie se opět vydala na cyklovýlet přes naše údolí do Modřan. Nemělo chybu:).

Bylo to doslova jak se píše v pohádkách -- kde se vzala, tu se vzala -- pro milovníky české angličtiny si dovolím přidat příslušnou česko-anglickou frázi -- where she married herself, here she married herself:) -- Nikie!

Ale k té trase. Pobíhám si po údolí, užívám si té nádherné podzimní poezie krajiny, o které tak hezky píše Witty a jak potkávám už značenou trasu, tak i ke mě ty značky mluví naprosto jasnou řeči. No schválně, koukněte sami:

1. Do kopce, vydrž, bude brzo konec!

2. Přidej, přidej!!!

3. Při předbíhání opatrně! Zprava a dodržuj bezpečně rozestupy!

4. Ovšem některé značky byly téměř na "hraně".:) Tady bych se zdržel komentáře, protože výklad není úplně jednoznačný. Já se kloním k názoru, že tím značkující dával signál, že máme čekat šíleně stoupání a je tedy třeba rozložit síly, ale nejsem jsem si úplně jistý! :)

V každém případě všechny lokální běžecké akce jsou super a moc je oceňuju! I já srabík, nezavoďák jsem zjistil, že není lepší proběhnutí než v závodní stopě (byť mimo závod)!

Ať se daří! 12:)

neděle 31. října 2010

Narozeninové ohlížení


Tak už je to tady, jako každý rok na oslavu mých narozenin pan prezident dává vyznamenání a dokonce i vyhlásil státní svátek!:) Ten sváteční duch mě vždy dostane a vzpomínám, že před 20+ lety mi to umožňovalo se "hrdinně" zúčastnit různých demonstrací, protože jsem věděl, že když by došlo na lámání chleba (a policisté začali různě lidí rozebírat) tak jsem vždy mohl zbaběle předstírat opilost a vykřikovat, že mám narozeniny...:)

JJo, doba se mění, ale státní svátek zůstává.

Každý má nějak tendenci hodnotit a ohlížet se zpátky, asi abychom nezapomněli odkud a kam jdeme, udělám to dneska taky. Na prosbu LL a dalších snad z popudu, abych jiné začínající (a přitom ne nutné mladé věkem) běžce povzbudil, přidávám pár milníků na své běhací cestě. Myslím, že je z toho vidět naprosto průměrný, ale takový poctivý přístup k trenýrkovému plánu, což vlastně ukazuje, že to funguje téměř na každého, když to fungovalo na moji maličkost, že? :)

Ted když se zastavuju a listuju proto ve svém zdejším zápisníčku, až mě to to příjemné "vyděsilo". Před dvěma roky jsem na jedné party se nechal Durim (za což mu budiž vesmírný dík) vyprovokovat a začal se připravovat na PIM 1/2 maratón. Ještě před začátkem roku 2009 jsem téměř nebyl schopen souvisle uběhnout víc jak 400m (a to na pásu!) a vážil jsem dnes neuvěřitelných 104 kg.

Začal jsem na svůj věk opravdu zostra, každý druhý den jsem maličko přidával, zrušil jsem výtah v práci a snažil se běhat a běhat. Žádnou dietu jsem nedržel, ale ono když jdete běhat, tak se před tím nějaký čas nedá jist a potom se taky nelze úplně nafutrovat:). Celý leden jsem běhal na pasu, jako veverka v kleci:), občas mi v mém úsilí pomáhala přítomnost žen:), ale i teď s odstupem času musím říci, že co mi při tom všem pomáhalo byl pocit, že si to nesmírně užívám, což je určitě pravda Asi ten, kdo sem přišel a zalistoval v mých starších záznamech potvrdí.

Pár souhrnych čísel za první rok, protože ten letošní už byl opravdu běžecký a ještě neskončil, i když se postupně pripravuju na další sezónu..


Měsíc Celkem Váha
December 2008 0 0 104
January 2009 91 91 93
February 117 208 91
March 162 370 89
April 222 592 87
May 171 763 87
June 225 988 86
July 178 1166 86
August 260 1426 85
September 291 1717 84
Oktober 218 1935 84
November 237 2172 83
December 2009 316 2488 83

Prostě ke konci prvního měsíce (ledna) jsem překonal 10km na pasu ve fitku za 67 minut a pokusil se překonat rychlost 9km/h! :) V březnu jsem dál 1/2 maratón za 1:56h tedy pod 2 hodiny a moc jsem se z toho radoval... Můj první maratón PIM v květnu, tedy po 4 měsících usilovného treningu jsem "dal" za 4:20, dodnes vím, (co jsem si vyslechl) jak se běžci dívají na časy začátečníků začínajících 4, ale bylo to tam!

Miloš mi udělal můj první detailní treninýrkový plán a já podle něj běhal celé léto a na podzim 2009 pražská Stromovka se radovala se mnou ze zlepšení skoro o 40 minut! Maratón za 3:41 byl mým druhým závodem na 42km distanci a já pokořil hranici 4hodin hned v prvním roce mého běhání. [loňské TESCO bylo za 47 minut, letošní pod 41, jinak já závody moc nevyhledávám].

Tož tak, zatím i letošní rok mi přinášel také celou náruč běžecké radosti. Po usilovném zimním pobíhání jak venku, tak i na pásu, jarní Brdská stezka (4:40) znamenala pro mě zdolání 50km hranice, před pár dny jsem si udělal radost v Amsterdamu časem 3:23:33, tedy 17minut zlepšení od loňského podzimu...

Prostě, běh jako takový mi spoustu věci dal, něco vzal -- mimo jiné oněch zmíněných cca 25kg a asi je to Milošovým vlivem, ztratil jsem velkou část svého orientačního smyslu, velmi snadno zabloudím (asi jak se kochám v přírodě) a vede to k humorným situacím:). A taky jsem asi větší mimoň:). Jako například nedávno jsem při přípravě na maratón dobíhal po 32km domů a teď si říkám, herdek jednosměrka a už jsem to otáčel, že to oběhnu, když jsem si uvědomil, že nejedu v autě, ale běžím.. Zase jindy, dostávám rodinu a kamarády tím, nechtěně při plánování výletu uvažuju ve vzdálenostech, co oni berou za děsnou celodenní túru jako dopolední procházku, příjemné 1.5-2hodinové proběhnutí.. Sice nejsem žádný Škorpil ani Orálek, ale prostě 5 km není žádná míra, to bych nijak neřešil :).

A tak nám všem přeju radostné a veselé pobíhání! Ať si to hezky užijem a furt nás to baví!

12:)

pondělí 25. října 2010

Není Centrální park jako Centrální park, aneb sám v přeplněném kupé



U toho našeho Centrálního parku ve Stodůlkách je hned Prokopské údolí a i když jsem často v neděli odpoledne hlavní cestu nazýval Václavákem, hluboce se omu mlouvám!!!! Užil jsem si ješte dnes běhání v tom svatostánku zdejších rekreačních běžců. Jak fotka naznačuje i běhání ve vzdálenějších částech témeř připomíná hustotu pražského maratonského pole, prostě nic pro moji maličkost. Už se nemůžu dočkat, až vyrazím zase do Prokopáku, kde obzvlášt ranní čas a i pokročilejší podzim dodávají mému běhání ten potřebný rozměr. Rozměr klidu, pohody a určité osamělosti, kterou mám při běhu tolik rád.

Koukal jsem, že naprostá většina místních tu "osamělost" získává pomocí sluchátek v uších a nějaké vhodné hudební kulisy, asi čím hlasitější, tím lepší, řekl bych... NYC je fenomén, který se nedá minout, rozhodně stojí za to vyzkoušet, já si pak třeba o to víc uvědomuju na čem mi záleží a už se nedokážu dočkat, až budu doma, ale asi je to stářím:), možná těm mladším by víc imponovala anonymita a silný tep velkoměsta.

I když jsem už za ta léta hodně zvyklý, ta typická americká přezíravost mě vždycky dostane.. Asi znáte z filmu Moje tlustá řecká svatba, kdy se budoucí tchán snaží říci, že vlastně taky někoho zná z Řecka, nebo poblíž a říká.... vlastně ta moje sekretářka byla z Řecka, tedy ne přímo, bylo to kousek, Arménie? ... A ne bylo ještě kousek dál.. byla z Venezuely!!!! :) Proč to říkám? Včera jsem zažil úplně stejnou story v bleděmodrém. Jeden týpek mi povídá, že on měl taky několik známých z Jugoslavie a z Jižní Afriky, což je sice kousek dál, ale v podstatě stejná země.:) Samozřejme, v legraci si říkám, že jsme taková banánová republika, ale nikdy jsem netušil, jak moc se moje legrácky můžou krýt s viděním některých (i vzdělaných) američanů.

Obecně, pobyt v NYC je vždy zajímavá kulturní zkušenost. Tím spíš, že já jsem rozený provokatér...Například, potřebuju si koupit paměťovou kartičku a hned se dávám s místními "mafiány" do řeči.. žádám slevu/nabízím platbu v hotovosti:). V ruce nesu víno (v hnědým pytlíku samozřejmě)... Začínáme se sázet. Chlápek říká, co je to za víno, vsadil bych se, že to máš zbytek zašpuntovanej z restaurace a neseš si to do hotelu. Povídám, špatně, prohráls, vidím,že mi musíš dalších 5$ slevit..:) je to neotevřený víno, ze kterýho zátka kouká, protože nemám otevirák! (Taky se na mě v alkoholovým obchodě koukali, když jsem to chtěl otevřít:) ). Povídá, slevím ještě, když mi dáš skleničku a napiješ se mnou. Povídám proč ne, dostal jsem i kus jejich masa na ochutnání.. Prostě mě někde nechat:)...

Taky jsem se dneska přimotal k jedné reklamní akci na Time Square... Nabízeli lístky na jednu z těch show na Brodway a myslím, že si to nějak točili.. Taková míň oblečená dívčina se tam podivně svíjela a když jsem šel okolo, povídala, jestli pak jsem poznal, co ona je za známou postavu? Povídám jí schválně nahlas.. No nevím, nejsi ty ten "nahej kouboj" z Time Square? Tomu chlápkovi málem vypadla kamera, jak se řechtal:), ovšem ta dívčina jeho nadšení tolik nesdílela..

Prostě, i když ameriku moc nemusím, NYC je NYC, hodně neopakovatelný, já si připadám jak ve filmu tak i občas na scéně, prostě sám v narvaném kupé...

Teď už snad sedím v letadle na cestě domů, doufám, že opět sedím na nouzovém východu -- ten často získávám tím, že na letišti tvrdím, že jsem zkušený cestující a že už jsem absolvoval i speciální cvičení na trenažeru při nouzovém přistání. Prostě lepší člověk u nouzového východu může být jediné Chuck Norris!:)




A jak vy? Taky u vás platí (bez vyjímky) pravidlo, všude dobře, doma nejlíp? Zatim, 12:)

pátek 22. října 2010

Jak se mi běha ve Velkém Jablku, ve stopách filmového "Maratonce"


New York, aneb jak říkáme my Češi, Nový Jork má přízvislo BIG APPLE. Koho to zajimá, tak existovalo spousta různých vysvětlení, jak to vzniklo, mně se nejvíc líbilo to nesprávné... tedy, že to bylo odvozeno z jednoho místního bordelu, jehož "mamá" se jmenovala Eva:) ... I když je to hoax, mě se to líbilo výrazně víc než oficialní verze..

Nicméně, když už jsem služebně tady, tak jsem si řekl, že jak jen to půjde, vyběhnu do Centrálního parku, svatostánku rekreačních a kondičních běžců. Je to taková paralela, protože vlastně v Čechách běhám taky v Centrálním parku...I když jsem si myslel, že ráno to jistí, přeci jen si nejsem jistý zdejšími pozicemi záchodků:) a neznalost by mohla mít katastrofální následky. Proto jsem vyběhl až později navečer.

Jak člověk běží přes či kolem Time Square, je potřeba aspoň vyfotit nebo se zastavit se známým "nahým" kovbojem, tedy upřímně ti američané mají nějak divně definovanou nahotu. No ale prý chce být příštím prezidentem, tak to nás čekají zajímavé věci...


Hned jak vbíhám do parku, tak je dobře. Přes vysoké stromy sice ještě a stále probleskují siluety vysokých budov, ale jste v přírodě. Hned se dostávám na známýokruh z filmu maratonec:) a jako hobík maratonec ho dvakrát oběhnu ve velmi slušném tempu. Získávám totiž hned běžeckého kamaráda, kecáme spolu, on mladý zajíc s oblíbenou 10k tratí mě hezky žene chvílemi i 4:30/km, ale jak si člověk povídá, ani mu to nepříjde.. Při druhém okruhu se odpojil domů a já se kochám...


Nojo, jenomže jak jsem se kochal, tak jsem mezi vysokými stromy ztratil naprosto orientaci, kde jsem, začíná se rychle stmívat. Tedy jasně, jsem v Centrálním parku v NY, to je zřejmé. Velmi přesná, jednoduchá informace, ovšem naprosto k ničemu:). Vybíhám proto radši ven a než se drobet zorientuju, říkám si, ještě, že jsem se kochal jenom chvíli, že jsem běžel jen 10km, takhle je jasné, že do 15-16km se dostanu do hotelu:). Taky jsem si říkal, co kdybych vyběhl hodně blízko Harlemu, tak by se rychlost ještě mohla hodit:). Ale nebylo to tak hrozné, někde u 89 ulice, to ještě pohoda.. Jinak NY, jako většina amerických měst má přesný rastr Street a Avenue, takže když znáte svoje souřadnice, tak se tam dostanete i z úplně neznámého místa.
Konec dobrý, všechno dobré:), dobíhám kolem Carnegie Hall ke svému hotelu, příjemných 12km za hodinku a ríkám si, to jsem se mohl ještě "kochat".



Prostě můj "trenér" a guru velký Miloš na mě zanechal i bloudící stopu. O něm se říká, jak se začne kochat, tak je schopen zabloudit a naběhat 20km na 5km okruhu. V tomto směru jdu naprosto neomylně v jeho stopách:).

středa 20. října 2010

Je to všechno jen náhoda?




Většinou se o svém "závodění" moc nerozepisuju, jako bych se hobicky styděl, ale tentokráte musím aspoň pár poznámek. Zase se mi potvrdilo, že nic není náhoda a že život kolem je velmi barevný a zajímavý (a jak dodává jeden můj dobrý známý, kdybych nebyl pako, tedy lama, tam mám ještě lepší časy)...

Už se tady několikrát ve mně pral hobík se závoďákem a nakonec moje touha po závodění a splnění si limitu na Boston zvítězila a já navzdory všem zmatkům vyrazil na neděli do Amsterdamu. Měl jsem takové smíšené pocity (asi jako když se Váš úhlavní nepřítel zabije ve Vašem novém nepojištěném autě), prostě těšil jsem se, ale zároveň jsem si nadával, že jsem mohl zůstat doma, takhle ten závoďák vyhrál.

Nojo, ale když už jsem se rozhodl závodit, tak závodit, že? Dali mi pásku, která mě opravňovala do vstupu do zóny F, což je nad 4hodiny, tam odsud jsem si říkal na osobák budu o dost hůře útočit. Řekl jsem si, že se dostanu na stadion hned po otevření a pokusím se dostat do zóny C (3:00-3:30) a že tím pádem, protože nerad lžu, budu mít děsnou motivaci, abych skutečně do 3:30 doběhl. Horní fotky potvrzují moji strategii a ukazují slunce nakukující do stadionu.

Tradičně, nic není zadarmo. Byl jsem tam absolutně sám, takže jsem potřeboval s sebou mít doklady, peníze, telefón... Navíc po ránu bylo kolem 0C a tak jsem vyrazil ve vestičce a dlouhých rukávech i dlouhých elasťákách. (PAKO!) Po ránu to bylo přijemné, nebyla taková zima, i prvních 10km to šlo super, chladno, foukal vítr, vesta naprosto paráda.. Ale pak se vítr utišil, vyšlo výš slunce a s ním se přehoupla teplota přes 12C a měl jsem hned problémy s horkem a s tepovkou. Prostě místo, abych to ze sebe strhnul/serval a nějak si to uvázal nebo silnější povahy by to zahodili.. tak jsem nabalenej běžel (jedinej) až do konce.

Než se víc oteplilo, tak jsem měl rozběhnuto možná i na 3:15 (běžel jsem hodný kus před balónkama, jak jsem později zjistil), ale pak už to šlo, jak říkáme my zahradníci, úplně do kytek, v posledních 30m(!) jsem dostal i křeč do stehen, prostě lama jsem nafurt.:), na stadionu jsem pobavil diváky.

Ale upřímně. Děsně jsem si to užil. Sice jsem na začátku běžel jako blázen (pro úplnost 3x zastavoval u stromečků), ale i tak jsem si plácal rukama s malejma dětma, no pohoda. Ke konci už jsem si říkal těch 3:30 ubráníš a o to jsem byl pyšnější. Asi se příští rok na podzim, když mi vše vydrží a bude stále přát pokusím o něco bližšího ke 3:15, ale to musím ještě skousnout..(myslím toho závoďáka v sobě)

Co je zajímavý, já jsem docela "pověrčivý" na čísla, tentokrát vyšla plně nádherná. Odměnou za to, že jsem prokoučoval asi i výrazně lepší čas, ale aspoň je co zlepšovat ne?
No schválně...
první pětka... 23:23
druhá pětka...22:23
...
čistý čas? 3:23:33 !!!!!
Je to jen náhoda? A co vy, jak vy a čísla? Taky máte rádi hezká čísla? Taky vás to "potěší", navnadí?

pátek 15. října 2010

Když cíl se (zatím) ztrácí v mlhách...


Vážení a milí, co jsem ke mne občas zabloudíte. Děkuji za slova podpory.. Tak v neděli se chystám na svůj podzimní maratón a prožívám opět to, co můj oblíbený Hal Higdon (Marathon: The Ultimate Training and Racing Guide) nazývá "taper madness" :), kdy vlastně při ladění formy na den "D" nadšenci i prý zkušenější dělají nejrůznější chyby... Ti co údajně naslouchají pokynům svých trenérů (počítám se mezi ně), tak by měli výrazně míň běhat.

No jo, jenže nedostatek běhu má zase za následek deficit endorfinů:), což vede k úzkostlivým stavům, až strachu... Jestli to ten či onen běžec doběhne, jestli poběží rychle, dostatečně a tak. Všichni kolem trpí a prožívají "předstartovní" stavy spolu s běžcem. Aspoň u mě je to taky trochu tak.. Ne, že bych úplně zmatkoval, ale přeci jen si říkám, poběžím v neznámém prostředí, pro jistotu u sebe potáhnu doklady, platební karty, nějaké peníze:)...

Tak mi na chvíli připadá, jako by se ten cíl ztrácel v mlhách, stejně tak jako velmi brzké úterní ráno, pokryté jinovatkou v Prokopském údolí. Jenže co je cíl? Není to přeci čas, je to přeci si to užít, hezky si to zaběhnout a mít z toho radost.

Proto do toho půjdu sice s pokorou, ale i s odhodláním a beze strachu.

A hned se mi vybaví moje oblíbená "mantra" z Duny of Franka Herberta...

Litanie proti strachu:
Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já.

neděle 10. října 2010

Radost potřebuje překážky a překážky jsou radost!


Ufff. Minulý týden mi dal odpověď na několik záludných a důležitých otázek. Samozřejmě nezabýval jsem se tou nejdůležitější otázkou všehomíra -- Jaký je rozdíl mezi Republikány a Demokraty:), ale trápily mě dvě důležité odpovědi..

Podle klasifikace Peggy, jsem sice běžec radostný, ale taky "plnič", tedy snažím se plnit a dodržovat svůj trenýrkový plán. Nezměnilo se něco? A půjdu, tedy poběžím za týden ten maratón v Amsterdamu?

Opakuju se, ale nic není náhoda.:) A život kolem připravuje nejrůznější překvápka, pokušení, testy a rozuzlení doslova na běžícím pásu. A tak to bylo i se mnou. Jak jsem si minule poznamenal, po sobotním běhu mě celkem vykolejil telefonát z Amstru:), že prý je něco v nepořádku s moji registraci a že ji budou muset zrušit! Nejdřív jsem to bral jako znamení, jestli vlastně chci... Ale pak mi to docvaklo. SAMOZŘEJMĚ, ŽE CHCI! Těším se na to, těším se, že si užiju tu atmosféru... Bylo to najednou tak jasné a evidentní, jako když po delším tápání v potemnělé místnosti najednou otočíte vypínačem. BYLO MI TO JASNÉ!

Jenže to zjištění bylo za určitou cenu. Vzdyť já jsem vlastně zjistil, že mi ruší registraci a na můj dotaz po mailu, co se děje, mi obratem odpověděli, že mám smůlu.:( Tak jsem si v pondělí hned šel odpoledne na to zaběhat a volám Milošovi:), říkal jsem mu, co se stalo a že nevím o žádném jiném maratónu, co bych stihl na podzim běžet. Miloš zavrhnul, abych běžel na střeše v Ústí:), jednak mám šílenou závrať a jednak prý bych potřeboval normální trať, abych viděl, že jsem se zlepšil.

Abych to zkrátil, přišel jsem k závěru, že tedy nic nepoběžím a oba jsme se shodli na tom, že ale trénink, trénink, ten že jsem měl velmi kvalitní:)... Miloš se smál, říkal, že ví, že vlastně o ten závod tolik nejde, že ví, že mě jde v především o trénink. Evidentně jsem ho pobavil.

Ale nebyl by to úplné, kdyby do toho nevkročila moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:). A ta mi řekla, že ona sice ráda běhá, ale ne s "lidmama":), ale když mě to tak těší a chci to, tak proč si "to" nezařídím, vždyť, když já chci, tak všechno jde. To byla zlatá slova. Hned v úterý jsem zvedl telefon a zavolal do Amstru:), vše jsme si vysvětlili, nakonec vše bylo OK, měli tam jen, řekněme "organizační neklid":). A já bych z toho dělal nějaké rozsáhle filosofické závěry!! Takže jedu!!!

Ale byla to užitečná odbočka. Potěšilo mě, že jsem se dokázal vyrovnat jak se ztrátou závodu, tak se o něj poprat. Jak říkal kamarád, že jsem s klidným srdcem dokázal "odhodit" 15-týdenní přípravu na maratón. Skutečně je to tak, jak jsem říkal... Někdy ta příprava skutečně není o tom, že se musí ve finále běžet závod. Dokážu se s tím vyrovnat:). Ale tak jsem si při tom překonávání překážek vlastně uvědomil, že párkrát za rok ty závody chci, i já duševní běžec je chci!:)

Super zjištění. Pokud to není často, už se na závody těším! Možná to teď bylo těmi překážkami, asi jako když nás nějaká holka v mládí odmítala, tak tím už byla evidentně krásnější a žádoucí:)...

PS. Místo v sobotu píšu až v neděli, ale kdo by odolal těm číslům.. 10.10.10 v 10:10? :)

Jak je to u vás? Taky jsou překážky takovým zpestřením a sladidlem?


úterý 5. října 2010

Reálně a/nebo virtuáně?



Sobotní delší vyběhnutí mi sice nedalo žlutou záři slunce, ale žlutá na polích, včetně velkého pole slunečnic u Kuchaříka prozářila sobotních dopoledních 31km, deprese naštěstí nikde, nicméně mi závěr běhu zase zasel nejistotu do duše. Při doběhu mi volají z organizace amsterdamského maratónu, že prý nedostali moji platbu za registraci!!! Protože, já jsem ochoten řadu věci brát jako znamení a tak i teď jsem poněkud znejistěl a moje pochybnosti, jestli ten Amsterdam byla dobrá volba jsou tady zas.

Prostě pořád nějak řeším, jestli moje občasné běhání na čas je či není dobrý nápad. Tím spíš, když mám na svůj běh/věk a hobický status celkem dobrý časy, jak říkají kamarádi, co se v běhání vyznají. A ponoukají mě k častějším "závodům" a lepším výkonům... Ale bojím se, že je to něco jiného, než co mě primárně těší. Ještě tak Stromovka a závody tady.. Ale asi PIM maratón nahradím trvaleji Brdskou stezkou, případně Silva Nordica. Podzimní maratón budu plánovat do Kladná či Stromovky, méně velkých závodu bude asi přínosem!

Ted mě čím dál tím víc zajímá střet reality a její virtuální sestry:). Jak jsem starší chlápek, tak si víc uvědomuju, že dřív jsme se se spolužáky a kamarády vídali osobně, teď se mi na můj vkus zdá, že až moc všeho potkávání probíhá ve světě nul a jedniček, že žijeme na síti, o těch mladších ročnících ani nemluvím...

Mám pro to takové jednoduché vysvětlení. V matrixu (ve virtuálním světě) je všechno jaksi jednoduší. Holky místo návštěvy holiče či šlechtění před zrcadlem updatují profil na facebooku:), pro dámy i pány photoshop dokáže neuvěřitelně divy a to ani nemluvím o tom, že se starší muži velmi snadno vydávají za vyvinuté nedočkavé blondýnky:)... Moje jediná obrana je to celé nějak přehlížet, nerozlišovat svoji identitu ve virtuálním a skutečném světě. I když je to asi naivní. Ostatně, neříkám o sobě žádné nepravdy, ale pro jistotu jsem úspěšně zrušil profil na facebooku, co jsem měl vytvořeny kvůli své práci. Jedině malá skupina běžců na virtuálním sportovišti zvaném RunSaturday (teď asi RunFree), kde mám svůj treningovy deníček a pak tenhle můj poznamníček jsou mojí branou do virtuální reality.

Navíc párkrát jsem se sešel s virtuálními kamarády v restauračním zařízení, abychom probrali detailní problémy našeho běžeckého hnutí:) a bylo to moc příjemné. Tedy "zde" je taková staromilská jednota virtuálního a skutečného světa:)

Jak vy to prožíváte? Reálný a virtuální svět? Matrix v nás a kolem... Co hrozba virtuální existence? :)

Jinak syn mě upozornil na velmi pěkný video, jak správně dělat profilové fotky na facebooku, věřím, že pobaví..:). 12:)


sobota 2. října 2010

Návrat ztraceného


Zatímco Miloš na BŠMŠ píše celé září o návratu ke kořenům, tak já jsem se pod tlakem počasí a nestíhání vrátil do fitka. Ano, ano.. byl jsem v tomto týdnu už dvakrát dupat uvnitř ze všech sil na pásu, i slušné tempo jsem že sebe dostal a ani to nebolelo:) [4:30 aneb 13.3km/h ukazoval můj pásek] Ale o tom nechci primárně psát..

Co mě zaujalo, připadal jsem si jako štamgast, který se objeví po čase ve své hospůdce, potkává známé kumpány a kouká, kde je něco nového nebo, co se nezměnilo.. Tak i já jsem koukal na (krásné) nové stroje a bez uzardění a zaváhání zamířil ke svému pasu [a potom na C2, aneb na veslařský trenažér, abych si připomněl, co mě čeká v zimě].

Zase jsem viděl nové přírůstky ve fitku se svými trenéry, většina těch co si pamatuju, že tu byla s trenéry na jaře zmizla, ale třeba se ještě někdo ukáže. Jeden takový podsaditější třicátník mě vesele zdravil a říkal, sákryš, žes ještě zhubnul? Já cvičím 5x týdně jako blázen a za celou dobu asi 3 kg dole... Tak jsem ho pochválil, řekl mu to, co chtěl slyšet, že svaly váží víc než sádlo:), povzbudil ho, protože každé úsilí si zaslouží podporu a šel běžet, jako když mě honí medvěd..

A zase to několikrát prožité -- jak při té mé intenzitě - kdo by to do toho strejdy:) řekl, že tu bude hodinu běhat na pasu jako uprchlej trestanec a pak veslovat jak při útěku a Alkatrazu, že? -- zase ty dotazy lidiček na svého trenéra.. "Tohle běhání vypadá fakt intenzívně, nebylo by to na zhubnutí lepší?" .. Kdepak vy potřebujete zpevnit a ta silová práce a formování postavy, zhubnete přitom, žádný strach..:)

Prostě prožil jsem pravý a nefalšovaný návrat ztraceného syna! Jednou a mnohokráte prožité. Vlastně protože jsem začal běhat ve fitku, tak to byl taky takový návrat ke kořenům. Herdek, on ten ultrák měl zase pravdu..

Nedovolím si hodnotit, co je lepší, někomu imponuje a vyhovuje silový trening, někdo rád běhá... Nerozumím tomu, ale ta zarputilost, s jakou většina těch narážek na intenzívní pohyb ve fitku je ukončena s tím, že je to jaksi mimo, mě vždy pobaví. Připomíná mi to ideologické etudy na hodinách marxismu leninismu:). Ale jsem rád součástí toho cirkusu, myslím toho fitka. Tak jako každá větší vesnice měla svého pohodného či blázna, tak i moje maličkost zapadá do zdejšího koloritu a je už mi tam příjemné. už se na mě dívají pobaveně a jaksi s pochopením, když po cca 10 min [odpovídá cca 2 km a Johny's na kraji Prokopáku:)] odbíhám evidentně na WC, v mžiku se vracím ke stroji...Což teprve, až budu při delším pobíhání zase převlíkat trika:).

Koukal jsem, je teď nějak víc depresi a krizí kolem. Asi je to tím, že jak jeden nedává chvíli pozor, už mu hned nějaká skočí za krk:(. Někdy to souvisí s přetrénováním a ztrácením radosti z pobíhání, někdy osobní problémy.. ALE TO CHCE KLID!!!A NEPODLÉHAT TOMU!!!

Tady taky není úplně vše růžové:). Občas mě něco vytočí a jsem míň šťastnej, ale pak naštěstí zafunguje nějaká ta zpětná vazba (zejména pokud se dojdu proběhnout) a už se opět bezostyšne raduju že života.

Co nám starším mužům prý také zbývá, že? Přeci si každé ráno můžeme říci, že je to první den zbytku našeho života:). Tak ať si to hezky užijeme...

Jak u vás?

PS. Ty fotky nahoře mě usvědčují, že ráno se snažím držet, ale ve čtvrtek jsem si nevzal čelovku a bylo to fakt dobrodrůžo. Obzvlášť, když jsem minul poslední lampu v ulici K Nové vsi.

středa 29. září 2010

Radosti k rekordům nebo rekordy k radosti?


Zase mě to dostalo, že ten fenomén pochyb, plánování a sepětí treningoveho plánu, nebo jak říkám trenyrkoveho (trencl) plánu a života kolem se objevuje v různych modifikacích všude na netu a u spřátelených bloggerů.

Položil jsem si otázku, tak jak vidím dva hlavní přístupy k hobickemu pobíhání.

Ten první, kde se vidím já:), je veden primárně pocitem radosti z pobíhání a trenyrkovy plán je v něm jako kotva a kontrola mého nadšení. prostě abych v rámci euforie neběhal moc nebo zase se nesnažil nahrazovat den, kdy jsem nemohl nějak nevhodné. Prostě, abych si já trouba neublížil:).

Tedy, u mě plánování a trenyrkovy plán jsou pomocné prostředky pro co nejdelší udržení si radosti z pobíhání. Protože, při stanovování cílů a východisek pro Miloše na sestavení mého trenyrkace je hlavní úkol, cituji : "Chci běhat často, občas daleko, nechci se zranit, chci, aby mi vydržela radost z pobíhání. Pokud se při tom zlepším v čase/vzdálenosti, super, ale primární je si neublížit a radovat se z pobíhání:)"

Ten druhý způsob a já ho sice chápu, i když to není můj šálek kávy, ten je veden primárně úsilím běžce o lepší čas/delší vzdálenost či nějaký rekord. A ten se různé musí protrpět. Jak mi to bylo několikrát vysvětleno, jsem ufon, protože, kdybych prý v těch objemech běhal "správné", tak mám daleko lepší výsledky.

Takhle mluví pravý "zavoďák", který si svými rekordy dělá radost a vlastně mu ten pocit v cíli dává zapomenout na to "utrpení" v tréningu. Já mám problém jim vysvětlit (asi se to nedá), že mi o to celkem ani nejde:)... že by mě to zdaleka tolik nebavilo a že bych se mohl i (zbytečně) zranit.

Přeci jen, stojí to vůbec za to? Delší dobu trpět a pak se těšit na krátký a pomíjivý pocit radosti při rekordu či nějakém umístění.. To pocit podle mě je přeci rychle pryč? Není lepší si to nějak víc celou dobu užívat a když to náhodou vyjde na dobrý čas, tak si to ještě užít znova? Protože, když náhodou stojí čas za starou bačkoru:), tak má člověk aspoň pocit, že si ten trening hodně užil:).

Asi tak, já mám pochyby a starost, když se dostanu (nebo když mám pocit, že bych se mohl dostat) do situace, kdy by můj primární důvod pobíhání byl nahrazen něčím jiným, třeba právě jestli se nezbavuju té radosti:). Pak si říkám, jestli mám na ten či onen závod jít, protože sice "mám naběháno", ale... Nějak mě ten závod nebere:).

Neuměle se snažím vysvětlit [Pegg a jí blízkým], že já jako starší lama doporučuji a preferuji brát běhání jako formu radosti, duševní hygieny a obrany před temnou silou:). To že se to nazývá příprava na maratón nemusí znamenat vůbec nic, dokonce ani to, že se ten maratón po x týdnech musí běžet. Je to jen taková třešinka na dortu:).

A co vy?

Je vás asi víc závoďáků, "obětovačů" či "obětušek", prostě těch, co trpí a těší se na sladkou odměnu na konci? Nebo těch, co šťastné konce mají sice rádi, ale raději (a pro jistotu) si udělají radost hned?