

Na jeho varování si vzpomínám druhý den ráno. Hustě chumelí i tady dole.. Stín se tetelí blahem, že se na Paharitu budeme brodit sněhem a že výstup na Aspen (černá sjezdovka s vrcholem 3.200m), který absolvujeme 2x bude tím pádem absolutní brutus. Naprosto soustředěně přivolávám všechny bohy na počasí.. Odpoledne se naštěstí otepluje a při registraci na závod už místní drsňáci smutně pokyvují hlavami a říkají, že to bohužel vypadá, že na vrcholcích toho sněhu bude málo.

Běhá tady kde kdo a sakra dobře!! Je tu podle všeho nejvyšší koncentrace 100 mílařů a hard rockerů na kilometr čtvereční v US. Dá se dobře pochopit. Tady kolem se nedá dělat moc věcí – můžete dělat vědu, děti .. a/nebo běhat po okolních kopcích... :) Zdejší 50 mílový běh sice (údajně) patří mezi tři nejtěžší 50 mílovky v Americe, ale běh by se dal charakterizovat jako otevřené mistrovství místních laboratoří... Závodem žije celé okolí, atmosféra je neskutečně přátelská, skoro všichni se znají.. Velcí šéfové z laboratoří po boku těch „obyčejnějších“ místních značí trať, pomáhají s logistikou, jsou na stanicích.. ale především jsou pořád usměvaví a povzbuzují. Přitom jejich podpora a účast má často charakter ultra sama o sobě. Ono vynést několik mil do kopce vybavení stanice, jídlo a pití.. pak tam dlouhé hodiny stát (po ránu v silném mrazu, kdy se i coca cola měnila na ledovou tříšť), povzbuzovat, pomáhat.. a nakonec to -- jakoby nic -- zase všechno uklidit a snést do údolí.. Klobouk dolů!
Proto jsem byl obzvlášť rád, že jsem se s Veronikou mohl podílet na značení 11 mílového okruhu na trati. Z taktického hlediska by asi bylo moudřejší odpočívat, případně nepít pivo a víno před závodem.. ale – znáte to. Dokážu odolat všemu, jenom ne pokušení. Pokušení žít a běhat naplno.. užít si veškeré dostupné i skryté rozměry trailového ultra. Modří již vědí – zážitky, ty nám nikdo nevezme.
V protisměru dávejte pozor na medvědy!

Nevím jak vy, ale já miluji ten závodní rituál -- přípravu jídla, nohou:), .. oblékání trička, hábků, ponožek, kontrolu batohu.. . Prostě jednotlivé úkony mi připadají neskutečně „cool“... Ta rutina je jako zaklínadlo -- dodává mi sílu a jistotu. Jako rytíř, který jde do svého boje, tak si i já navlékám svoje brnění, připravuji svoje zbraně.. a hledám sílu.. hlavně tu vnitřní, protože vím, že ji budu sakra potřebovat.



Na Pipeline (ano ano.. trail, který vznikl při budovaní zdejšího plynovodu) mě dobíhá Nika. Upřímně mám radost, čekal jsem ji výrazně dřív, zase to nepřeceňuji, protože vím, že ona běhá neskutečně konzistentně. Je pěkná kosa. Cola na stanici už (nebo ještě?) není v tekutém stavu, je to spíš taková ledová cola-tříšť.:)

Až tady sundávám čelovku a nechávám si ji v záloze, až se budu vracet. Nika je už v trapu, ale beru hůlky a vyrážím na sjezdovku. Rozvážně, ale sílu v nohou přeci jen mám, takže uprostřed sjezdovky se znova zdravím s Nikou a na konci stoupání mám aspoň šanci jí udělat fotku. Pusu má od ucha k uchu..


Přitom je to celkem brutus. Tedy, abych to vysvětlil. Pochopitelně, když lezete nahoru po černé sjezdovce, tak nečekáte, že to je „easy“, vrcholek je ve výšce asi 3.200 m, to se taky trochu zají..:), ale hlavním faktorem je trailová specialitka všech ředitelů závodů – falešné vrcholy. Asi po 25 minutách celkem usilovného poskakování nahoru jsme se vyškrábali nahoru, všichni kolem potěšení, cesta se stáčí dolů, napiji se, beru hůlky do ruky a těším se, jak postupně zase rozeběhnu nohy. Kousek sbíháme, ale najednou cesta končí a před námi zase kus krpálu nahoru.. Kdybych to neznal z jiných akcí, tak mě to hodně srazí.. tady jen utřu čelo a už to „valím“ zase nahoru. Po druhé už to bude lepší? Horší?
Zase překrásné výhledy před námi, seběh na Nail trail po celkem technických částech, ale statečně hopkám dolů.. Fotím Niku, než uložím foťák je dávno pryč. Ona zkušeně sbíhá pár lidí před ní. Nechci se vymlouvat, ale v té trávě bylo na můj „běžecký“ styl a zkušenosti:) příliš mnoho kamenů a tak radši opatrněji poskakuji a střídám běh s chůzí stylem Pepa Vyskoč.

Upřímně musím přiznat, že tady jsem měl celkem krizi. Jednak to byla druhá nejdelší trasa mezi stanicemi, jednak se začínalo dělat teplo... cesta vedla pozvolna vzhůru podle potoka. Banán, který jsem do sebe na Nail trail natlačil mi dával nepokrytě najevo, že by se rád podíval, co se tak zajímavého děje tam venku..:). A navíc.. Začal jsem všude vidět medvědy.

Nicméně, nepostupuji tak rychle, jak bych chtěl, navíc se mi zdá, že jsem si asi kousek zašel, už jsem podle hodinek měl být za vrcholem skoro před třemi kilometry. Povzbudivě a pozitivně si říkám svoje dop*dele, dop*dele.. Tady přišla zas chvíle na moji nejsilnější mantru.. „Klid. Vys*r se na to! Až tam budeš, tak tam budeš... A ty tam budeš!“. :)
A taky jo... postupně sbíhám do údolí a mezi vysokou travou už svištím k malému jezírku, za kterém je kousek v kopci stanice. Jsme v rezervaci, kousek dál to znám, tady jsme se Stínem běželi. Na stanici jsem zůstal dobře 10 minut. Mají skvělé vodní melouny, sežral jsem jich asi pět kilo:), cítím, jak se vracím do závodu. Teď to sice vypadá, že budu bojovat o 16 hodin, ale co na tom. Vím, že je potřeba žít od stanice ke stanici a že se všechno může změnit. Jednu chvíli se cítím na ručník do ringu, ale je potřeba vydržet. Vím, co mě čeká. Brutální „stěna“ zvaná Nate nemesis (Natova pomsta), v tohle roce se nesbíhá dolů, ale šplhá vzhůru opět na Pipeline.

Konzistentně podruhé sbíhám už známou cestou pod Aspen. OMG! Slunce celkem peče, ale sundávám kšiltovku, nasazuji čelenku a na ni čelovku. Navzdory předchozí krizi pořád držím při odchodu 1.5 hodiny do cut-off. Na stanici mě povzbuzují, že prý vypadám skvěle, že na (povinnou) čelovku mám skoro 40 minut náskok... Ale, je potřeba být pokorný a připravený. Začínám rozvážně druhý výstup Aspenu, nakonec jsem nahoře. Na kamenech ve vysoké trávě opět opatrně poskakuji. Vím, že přijde čas a bude možné běžet.

Předbíhá mě skupinka tří běžců.. a litují mě, jak jsem prošitej.. a že to snad dám v limitu.. Odpovídám, že zase tak down nejsem:), akorát, že v tom kamení a proti-slunci nemůžu běžet. Výmluvy, nic než výmluvy.. si asi mysleli.. Jenže všeho do času. Trať se otáčí a není už tak technická.. a „Kefalín“ běží.. trať se mírně vlní, ale směr je jasný -- do cíle mírně dolů..
A tak se kolem skupinky, co mě před hodinou litovala přeženu doslova jako vítr:). Oni pomalu jdou k poslední stanici a já běžím celkem svižně v průměru kolem 6:30-7:00 kilometr. Poslední stanice je luxus. Kašlu na čas, mají tam pivo i tequilu:)... beru plechovku a klopím do sebe pivo. Moc mi to nejde, ale je to Amerika. S pivem (ani v kelímku) nesmím opustit prostor stanice a tak těch pár minut obětuji a zase běžím. Už je to kousek, odbočka na moji známou Cemetry road.. a pak už se drápu krpálem do kopce. Na vrcholku stojí Stín a říká, ať koukám běžet, ať na mě zbude ještě pivo.. Vybíhám nahoru, lidi mě zdraví.. ano 748, Jan, Czech Republic!...To jsem já.. a kupodivu plný sil! K neuvěření (f.unbelievable) jsem v cíli, nic mě nebolí, zdravím se se Stínem a s Nikou.. 14:33... Za světla!! Které ještě dlouho bude..


Všemu zdar!
Našemu úsilí, ultra a kamarádům zvlášť!
12:)
Díky Niko! Michale a Stíne! Bylo to skvělé.. a těším se zas na shledanou. Jak s oblibou říká BS.."Mohli bychom se třeba zase proběhnout v Coloradu.. Jen si vem s sebou čelovku, kdyby se to protáhlo:)"...