pondělí 11. listopadu 2019

Kdyz ultra miluješ, není co řešit, aneb moje vyznání:)


Diskuse, kterou vyvolal Miloš Škorpil na svém FB mě posunula zpět v čase a hlavně k tomu, co pro obyčejného běžce/pobíhače znamená ultra. Strašně mě to mrzí, ale rozhodně to není to, co (teď a v posledních x letech) reprezentuje Miloš. Říkám to otevřené, sice pro "sebe":), ale na blogu a tak vím, že se to nakonec někteří jeho fanouškové dozví a budou mě nenávidět.

Miloš, respektive jeho vysvětlení, proč něco nešlo, nebo udělal jinak mě před lety zasáhly víc, než bych si dokázal přiznat. Například při jeho pokusu o start na Leadville v roce 2012 jsem byl tomu dění asi nejblíž ze všech zúčastněných -- Miloše jsem dokonce i registroval na závod a vyřizoval formality po mailu, řešil jeho kvalifikační běhy s ředitelem závodu, atd. Plánoval jsem tam jet (a taky si to 100% užil) za svým nové nalezeným kamarádem z internetovské seznamky:).. za Běžícím Stínem a těšil jsem se, že budu součástí jeho podpůrného týmu [přesto jsem nějak v duchu rozmýšlel, jak případně pomoci i Milošovi].

Miloš nakonec do Leadville nejel, vysvětlil mi to vysokou cenou letenek těsně před odletem (??) a tím, že si vlastně našel jiný "těžší" závod ve Švýcarsku... ano, o něm se také trefně píše na Běžecké škole a v jedné z jeho knížek (viz recenze zde) .... Ten závod ve Švýcarsku byl podle Miloše lepší a náročnější než Leadville. Dokážete si představit, jak mě to po návratu z Colorada štvalo.??? Byl jsem tam, zažil tu atmosféru a náročnost závodu na vlastní kůži, dělal Stínovi pacera přes noc a tady jsem poslouchal a četl Milošovo řeči a výmluvy, že Leadville 100 je zprofanovaná trať a že nějaký obyčejný trail ve Švýcarsku, který má ~80 km je těžší než stomílovka v Coloradu, v nadmořské výšce cca 3.000m? [Pro vysvětlení je potřeba doplnit, že ani tento náhradní závod Milošovi nevyšel, zmeškal start a nestihl limity].

A já pořád -- asi díky obecné slušnosti a pocitu, abych nijak neurazil "posvátného" -- jsem bojoval s tím otevřeně říci a přiznat i sám sobě, že je to všechno jinak. Že Miloš buď evidentně netuší, o čem mluví, nebo že se zaplétá do svých výmluv a vysvětlování. Vlastně ten konec mayského kalendáře v prosinci 2012 nějak definitivně označil i konec mého sledování Milošových rad a moje vymezení v ultra.

Možná to bylo proto, že v té době "horská klasika na 9", aka Leadville, byl můj velký sen. [Hned v roce 2013 jsem se tam vrátil jako závodník a dokončil ho]. Možná to bylo proto, že jsem v té době poznal Běžícího Stína, který se sice nenazýval guruem;), dělal si že všeho legraci, ale zapálil ve mně nadšení pro ultra s poznámkou "Každý může běhat ultra":) ... Od něj jsem pochopil, že na ultra se nepodvádí a nevymlouvá. Protože člověk podvádí jenom sebe a lže především sám sobě:).

DNF patří k těžkým závodům - je ale potřeba si vždy udělat dobrý "debriefing"... přiznat si všechno, co jsem udělal špatně a hledat, co jsem mohl udělat lépe... Hlavně se zbytečně nevymlouvat na ty okolo, na pořadatele, atd. Postupně člověk pochopí, že pro nadšeného rekreačního běžce je to v (ultra) závodě podobné jako v bance. Najdeš tam jen to, co jsi tam v tréningu naspořil, ať už je to výkonost, morál nebo chuť se s tím rvát až do samého konce.

Na začátku jsem věřil, že maratónská a ultra komunita obecně představuje vybranou společnost - myšleno především mezi rekreačními běžci - mezi námi, co často běháme tužku:), ale přesto se snažíme na delších tratích dokázat (především sobě), že ten povětšinou osamělý boj a úsilí nás dělá lepšími:). Ale potom jsem z různých příběhů [tu někdo fixluje na maratónu, tady se někdo nechá popovézt kus autem i na stomílovce, tu někdo bere pilule na výkon, atd.] pochopil, že ta "aura" nebo ten odškrtnutý status absolvované náročné trati přitahuje jako magnet i lidí, kteří udělají to, co by 95% ultramaratonců nikdy nenapadlo... Stejně tak někdo z "piedestalu", s ultra ve jméně, by se neměl chovat a hlásat věci, které jsou podle mého, asi "idealistického", pohledu neslučitelné s ultra.:(

Nicméně, já pořád věřím v ultra!:) Vy, co chcete běhat daleko a "být ultra":) ... Neposlouchejte, že jsou běžci a Běžci! Jste jen vy a váš ultra sen:)! A rozhodně si neberte příklad z Miloše. Pokud opravdu toužíte si splnit kvalifikaci a dostat se na nějaký "snový" závod, ať už je to Western States, UTMB, Spartathlon, nebo cokoliv jiného... Jdete za tím. Poctivý trénink, žádné výmluvy, žádné kecy o tom, že si nechcete/nepotřebujete nic dokazovat. To říkám já, obyčejný čučkař:)...

Protože pokud a dokud je ultra v nás, tak si pořád budeme chtít a potřebovat něco dokazovat. Především to, že chceme a budeme bojovat, se svoji leností, se zdravotními problémy, s věkem, se vším, co přijde... Bez ohledu na to, kolik a jak rychle běháme:).

Prostě tak!

Ultra je ultra! Na to mi nesmí nikdo sahat! Ani kdyby si stokrát říkal ultra (Miloš).

Všemu zdar! Našemu úsilí, naším snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

PS. V posledních dvou letech jsem neusiloval o kvalifikaci na Spartathlon, nebyl důvod. Před tím mě nevylosovali a v loni jsem jiné "urgentní" sny:)... Navíc český tým měl stoprocentní úspěšnost, přeci jen by moje potenciální účast jim mohla pokazit statistiky:). Letošní závod hodně lidí nedokončilo, stoprocentní statistiky jsou v hájí:), a proto se znova pokusím na registrované trati a během jednoho dne, během 24h si zaběhnout kvalifikační B limit.

Koneckonců... v případě mých běžeckých začátku hraje socha Krále velkou, takřka mystickou roli:).

pondělí 4. listopadu 2019

Heslo mých letošních návratů je... 2v1 nebo nejlépe 3v1!!:)


Tak jsem zase zvětšil o jedničku věkové počítadlo na blogu, 56:). Ten nedělní večer před narozeninami a před 1/2 maratonem v Braníku byl takový zvláštní. Vnitřně jsem bojoval ... dával pro a proti, jestli ráno běžet 1/2M. Na jedné straně to vypadalo, že jsem srab (to nastavené zrcadlo, že?)..:)... Proti tomu stála železná logika, kolik to bude extra času, sotva jsem začal trochu zase běhat a že se kvůli svému hloupému úsilí můžu ještě zranit... Takže i z té druhé strany vyplynulo, že jsem srab:).

Ne nadarmo Limonádový Joe říká: "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!". Ta jednota mého srabáctví (a chybějícího hrdinství) mě uklidnila, na závod jsem nejel a zůstal doma. Dodělával slíbené a dokončoval nedokončené. Myslím, že to platí všude, ale já si to uvědomuji dvojnásob. Posledních 10% práce mě většinou stojí 90% času:(.
Inspirován budovatelskými obrazy z dětství, kdy se vzorný stachanovec prací na několika soustruzích zároveň snažil splnit pětiletku už za dva roky:), jsem také "zaklekl". Poctivě jsem odmazával resty, snažil jsem se v rámci hesla "nemožné na počkání, zázraky do tří dnů..", lopatou odházet hromady úkolů, které si myslím mi tam někdo tajně navozil náklaďákem:)...


I když narozeniny nijak neslavím, tak pozdě odpoledne už jsem byl na ručník do ringu:), ale naštěstí jsem si vzpomněl, že jedno z hesel sovětských úderníků bylo též .. "dohnat a předehnat":) a tak jsem si oblékl běžecké hábky a vyrazil ven do údolí a svých 25 si tam nakličkoval.:)

Ten Grand Slam ve mně přeneseně doznívá pořád, ještě teď za něj platím, ani ne penězi, ale nejdražší měnou, svým časem... Ještě nějakou chvíli to bude trvat si vyčistit stůl od věcí, které jsem kvůli GS nestačil/nestihl/...nebo prostě neudělal... Ale přesto vím, že to stálo za to.

Samozřejmě ty návraty k obyčejnému běhání, k postupnému zpětnému budování "nějaké té rychlejší vytrvalosti a pevné základně na další rok" (chudák trenérka Míša) jsou hodně podobné tomu, když se chlápek, který vyhrál jackpot ve Sportce zase snaží chodit každý den do práce:). V podobné chvíli mám svoje mantry a svoje rituály... a když časově jsem na tom teď špatně, tak jsem našel inspiraci v kosmetickém průmyslu: aplikuji 2v1, nebo lépe 3v1... Místo sprchového gelu, šamponu a kondicionéru, já v tom vidím: večerní běh s kamarádem v málo známém prostředí, pobíhání s dcerou při kterém venčíme ještě Deri, zážitkovou běžeckou turistiku s během "pro něco":), atp.

V tomto duchu jsem teď poslední dva pátky popoběhl s Tomášem do Kobylis (vzpomenul na MFF koleje v Tróji a restauraci Na krásné vyhlídce, kam jsem vždy chodil po zkouškách za tmy a potácel se dolů ... nadranc, cesta za světla po letech byla pro mě úplná novinka) a s Machym z Dolních Počernic (objevil při tom nově upravený Suchý poldr - to byla bezpečná volba, podle Rokytky? To bychom se určitě koupali:)... ). 

Když jsem běžel s kamarády nechtěl jsem je fotit, ani jejich revír, znáte to... domorodci věří, že jim fotografie může vzít kus duše:) a tak aspoň pár ilustrací z večerních venčících běhů či z pátečních návratů.
Musím i po těch letech a při svých letech:) pořád vypadat jako nadšený začátečník, protože mi kde kdo radí (díky za to!, vážně, já jsem společenský typ), abych se nebál jít na závody, jak běhat, jak vydržet... Například při mém čtvrtečním běhu do práce (už ve Stodůlkách -2C a v údolí úplná klandra) se mě ptala jedna běžkyně, omotaná šálou a šátkem... Proč nemám šátek přes pusu? Inu, potily by se mi brýle ... a pak...já dýchám nosem:).

Nadšeným začátečníkům (bez ohledu na tisíce naběhaných km)... zdar! Ultra zvlášť!
12:)

středa 23. října 2019

I když jsou začátky těžké, začít znova je vždy jednoduché...:)...


Nějak jsem se na chvíli odmlčel:) -- částečně to bylo dané tím, že jsem chtěl pauzou ve svém poznámkovém psaní vytvořit dostatečný předěl mezi epickým a zážitkově úrodným létem a návratem do běžných podzimních dní. A potom...

Řešil jsem různé nedodělky, plnil sliby, které jsem dal v dobách "hlubokého míru":)... a jak už to bývá všechno vrátilo téměř ve stejný čas, jako bumerang. Na dokreslení mojí situace je dobré dodat, že za období cca 3 měsíců, jsem pětkrát (jednou služebně) překročil Atlantik tam a zpět a bojoval s časovým posunem 6+ hodin... Moje tělo na to reagovalo naprosto logicky -- můj vnitřní čas se zastavil někde na půli cesty -- na cca 3 hodinovém časovém posunu (řekněme Grónsko), se kterým se dá "žít" jak v Americe, tak i tady:)... Návraty do běžného života jsou někdy náročnější. Teď věřím, že se přes Island a Anglii vrátím postupně do našeho časového pásma:).

Nevím jak vy, ale já si každý rok po nějaké "pauze" uvědomuji, jak těžké je zase začít víc běhat, jak těžké je přesvědčit svoji hlavu a tělo k nějakému dalšímu úsilí, když ... vás nejen hlava, ale i celé okolí přesvědčuje, že je to "marný", že stejně už rychleji ani dál běhat nebudete... :)

Začít běhat, nebo přestat kouřit je snadné. Vydržet to (a nezačínat znova).. to je jiná:). Naštěstí u mě běh je i reakcí na šílenosti v práci a šílenosti světa kolem. Takže mi definitivně pomohlo anglosaské prostředí a tanečky na amerických univerzitách ohledně LGBTQ a správného užívání osobních zájmen. Z mého "stařeckého" pohledu ta vykolejenost a ukřičenou skupinkou aktivistů, levicovým obsazením amerických univerzit dosáhla už takového rozměru, že budu v pohodě:) běhat maratony do konce svých dní:).

--- taková vysvětlující odbočka ---
Posuďte sami: 16.10 je tzv. "Holy Day of Observation", kterému se říká "Pronouns Day", tedy vlastně se slaví, že bych, když učím v US (aspoň, že to ješte sem k nám nedorazilo) měl používat různá pohlavně neutrální zájmena. Prostě jsem neustále nucen něco šíleného, co pošlo z levicových kruhů a z LGBTQxxxx komunity slavit (těch písmen už je tolik, že i já ztrácím orientaci)..:).... Z jejich pohledu je naprosto nutné mít těch dnů mnoho:), protože určitě neměli šanci nás obyčejné vytočit existencí "International Transgender Day of Visibility" (31.3), "Lesbian Visibility Day" (26.4), "International Day Against Homophobia, Transphobia, and Biphobia" (17.5), "Harvey Milk Day" (22.5), "Pansexual and Panromantic Visibility Day" (24.5), Pride Month (červen), "Bisexuality Day" (23.9), "Bisexual Awareness Week" (23 – 30.9), "National Coming Out Day" (11.10), "National LGBT Center Awareness Day" (19.10), "Spirit Day" (20.10), "Intersex Awareness Day" (26.10), "Asexual Awareness Week" (23 – 29.10), "Transgender Day Of Remembrance" (20.11), "Pansexual/Panromantic Pride Day" (8.12)... Přes dlouhý seznam těch dní si uvědomuji tu významnost aktivně křičících aktivistů. Krásně popsáno, data dní jsem převzal od mého oblíbeného autora Walsh. Prostě tak. Jsem věřící, nicméně jsem liberální v tom pravém slova smyslu... Žij a nech žít. Pokud je to v souladu se zákony a dané osoby žijí ve vzájemném souhlasu, neřeším to a respektuji to. Nicméně, proč mě s tím LGBTQxxx otravují prostřednictvím všech oslav, parád a požadavků, jak bych měl být pyšný na gay komunitu, stydět se za to, že jsem bílý heterosexuální muž a jak bych koho měl oslovovat? Pokud mi mužsky vypadající student řekne, že chce abych mu říkal Jenny, tak se budu snažit:), ale proč bych to měl dělat obecně? [v tomhle ohledu "žeru" J.Pettersona:)]. Nicméně, ten řev aktivistů mě čím dál víc vytáčí:). Má to ale jednu výhodu. Snadněji se potom běhá:)
Je to podobné tomu, když má člověk s MFF UK a specializaci na zpracování dat a musí poslouchat argumenty klimato-alarmistů (kteří mimochodem v minulosti mnohokráte falzifikovali data, aby jim to vyšlo, že?) a s údivem sledovat jejich plány na například elekromobilitu, které popírají základní fyzikální principy, nemluvě o tocích v elektr. sítích, jednoduché trojčlenky, atd. Fyzik nebo matematik, navíc heterosexuální jedinec:), je úplně na spodku pomyslné pyramidy individuí:), které se vyslovují ke složitým tématům dneška. Mimochodem,všimli jste si, že by i ČT někdy při podobných tématech použila obyčejného inženýra, nebo fyzika, který by jasně ukázal nesmyslnost "zelených" plánů a subvencí? Nemusíte být velký matematik. Vezměte si například obyčejné sídliště, vezměte si klidně jen deseti-nový počet aut ... a všechna na elektriku... žádná existující síť (nebo i výrazně rozšiřitelná) tohle není schopna zvládnout.. nemluvě o dalších problémech s bateriemi (suroviny na jejich výrobu), které jsou všechno, jenom ne ekologické atd.  Nicméně, firmy a politici cítí nové bonanzy, subvence, dotace, granty... ve finále ještě víc nesmyslné, než je přidávání řepkového oleje do benzínu.. ale ... jsou v tom velké peníze..:)...
Je to všechno fakt šílené, ale na druhou stranu.. důvodů k běhání bude dostatek:)
--- konec vysvětlující odbočky ---

A tak po té, co jsem dostal ještě několik "výzev" abych podpořil odvolání rektora UK (proč, že? Před rokem ho drtivou většinou schválil akademický senát univerzity, proč bych měl žádat odvolání rektora? To mám žádat odvolání senátu taky?) ... Tak v tu chvíli cítím ten pravý čas pro začátek opravdu aktivního tréninku. Aktivistům bych asi doporučil klasickou odpověď J.Wericha (tehdy komunistům, co dělají špatně)... "Vy nasír*te nasr*ný a přesvědčujete přesvědčený":)...

Vybíhám nedočkavě z práce směr Stodůlky. Je potřeba to všechno ze sebe setřást... Díky aktivistům za první rychlou dvojsměrku (!) :)... u Hlubočeb míjím tradiční "občerstvovačku" bezdomovců, provozovanou Nadějí... hodně z nich znám, ale mává na mě jeden z nich, zastavuji a rusky se mě ptá "Skolko časov? [Kolik je hodin?]" .. Plynuje přecházím do své ruštiny a říkám "Četyre časa [jsou čtyři)"... a na otázku, jak to jde? odpovídám zkušeně "Gašmark!" ... (nepřeložitelné) ... je to obecně bordel:)... smějeme se.. "Mir idě do schodku" :)... a běžím nahoru potěšen, jak mi naskočila ruština. V dolní části údolí potkávám starší pár a ptají se mě na cestu, ovšem první část začíná slovy "What's the time.. and where we are"? :).. přecházím plynule do angličtiny a říkám, že je o 15 minut víc než před tím rusky a připojuji několik zajímavých místopisných údajů... Odbíhám a už v duchu jsem připraven na setkání s německými turisty na druhém konci údolí. Piluji v duchu odpovědi na ... kolik je hodin a vzpomínám na slovní obraty své bavorské tety:), případně svoji "polštinou" jsem odhodlán dokončit mezinárodní rozměr dnešní cesty z práce...:)

Ale nikdo se mě na nic neptá!  A přitom, já zocelen tříměsíčním pobytem v "centre Banacha", v 1989, "řečiviště v Waršavě", ... a pravidelným sledováním polské televize, kdy "kino nočne" byl můj oblíbený pořad.. bych mohl úspěšně dokončit mezinárodní rozměr trasy A12, Hlubočepy-Stodůlky:)
Nicméně, aspoň jeden dobrý konverzační "zářez" se mi ještě podařil:). Jak se rozmohl běh, tak se rozšířilo i běhání v údolí a s tím související zanechávání papírových kapesníků a toaletních papírů po celém údolí. V reakci na svoji příhodu, kdy jsem v začátcích svého běhání nabídl toaletní papír "zoufalé" běžkyni v údolí a myslel přitom na slogan American Express [Never leave home without it.. (tedy "vždy s sebou")] ... jsem tentokrát běžci na bobku (v místě posetém papírky) zopakoval modifikované motto amerických mariňáků... "No paper left behind!":) [Nenechávej za sebou papírky:)]... Buďto používat přírodní materiály (i kdyby to měla být smrková větev), nebo ten papír zahrabat či odnést do nejbližšího koše/popelnice..:)

Tak ať se daří! Ten pondělní 1/2 M bude asi hodně pomalý... ale bude to dobré nakopnutí do nové sezóny. V rámci "internetového hrdinství":) už mám většinu běhů na příští rok zajištěných, ještě tak dva týdny a mám to "nalinkované". Teď jen začít běhat!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)

neděle 29. září 2019

Návraty, pozávodní kocovina a nový start, aneb kaktusář si připravuje substrát:)...

Dostával jsem a ještě občas dostanu od kamarádů i od "svých" čtenářů:) dotazy, jakou "šílenost" teď chystám, abych "překonal" Grand Slam... a jak se cítím být "slavný":)...
Obojí mě upřímně rozesmálo.

Samozřejmě mám napsané a vytipované zajímavé závody a místa, která bych si chtěl proběhnout, ale rozhodně není mým cílem"překonávat" svoje sny, neustále si dávat za cíl běhat dál, horší cestou a rychleji ... (A pak být nešťastný, že je to neudržitelné)... Určitě napíšu, až přijde čas [= budu zaregistrován], kam mám namířeno a kde bych si chtěl příští rok "dělat radost":), ale všeho do času.

Ale co se týče nějakých pocitů "slávy", tak to jsem se smál ještě víc. Slovy mého dobrého kamaráda z MFF, ultra je pro většinu lidí stejné, jako pěstování kaktusů (říkám to tady pořád - jen používám paralelu sbírání známek a rybaření). Nikoho to vůbec nezajímá mimo opravdu úzkou skupinku lidí, kteří ... také pěstují kaktusy:). Vysvětlovat někomu, že jsi běžel tam a tam a uběhl to a to... Je stejné, jako že ti vykvetl žlutě Ferocactus rectispinus.;). Lidi řeknou.. "No to je skvělý!!" Ale stejně v duchu přemýšlí o tom, ať už ten šílenec dá pokoj a zmlkne:). Věřím, že naštěstí i já, přestože trpím úchylkou všechny kolem přesvědčovat pro ultra, tak i já se dokážu mírnit a dávat "normálním" lidem pokoj. Nechat si hlášky Běžícího Stína -- "Každý může běhat ultra":)... podepřené vlastní zkušeností... "No když to zvládnu já, tak už asi každej" -- k sobě na blog:).
To proto, že si (dobře) uvědomuji, že jsem opravdu (nadšený) "kaktusář".. a že to naše pobíhání opravdu nikoho nezajímá.

Tím pádem se mi dobře odmítaly potenciální nabídky na pár minut slávy:), protože se člověk akorát "vysvlékne do naha před cizími lidmi" -- to, že se občas "obnažím":) tady na blogu mi tolik nevadí, protože sem zabloudí opravdu jen ti zvláštní:).

Pozávodní kocovina je u takhle intenzivních a těžkých závodů, které mám za sebou hnedle čtyři (navíc se šťastným koncem) obzvlášť silná. Člověk si uvědomuje, že už s velkou pravděpodobností nikdy nic tak náročného asi neuběhne a co hůř, nikdy nic tak emočně silného nezažije... Takže si připadá, jak na ultra tryzně:) a je těžké najít motivaci do dalších dnů, k dalšímu snažení. V tomhle směru jsem naštěstí zkušený a vím, že čím větší radost/adrenalin... tím hlubší může být propad a těžší je potom návrat.

Já mám v tomhle směru jednu velkou výhodu... i v tom nejobyčejnějším z obyčejných dní se mi (aspoň z mého pohledu) něco zajímavého/veselého stane, já to beru jako čistou radost mého života a signál... že jsem na dobré cestě:).

V minulém týdnu jsem byl služebně v Ostravě, byl jsem unavený, ranní jednání mělo začínat velmi brzo, kolem 6 ráno jsem už potřeboval odejít z hotelu a tak jsem si s sebou nebral běžecké věci. Nicméně večer před tím, se před večeří udělalo neplánované (asi 1.5 hodiny) volno a mladší kolega mě překvapil s dotazem, jestli si nepůjdeme zaběhat, že já to tady jistě znám.:). Inu trasa podle Ostravice je tutovka, ale uvědomuji si, že mám běžecké jen cestovní (staré) "společenské":) Salomon boty, jinak ve směru sportovnějšího oblečení mám s sebou tak akorát džíny a bavlněné tričko. Na výzvu, že bych stačil rychle koupit nějaké funkční běžecké oblečení ... se pro jistotu ptám/ujišťuji, vždyť máme včetně sprchy čas tak max 1.5 hodiny... kolik chceš běžet? Rozumnou úvahou vyplynulo, že asi 8km. To jsem usoudil, že v tom případě můžu běžet v tom co mám.. v džínách, bavlněném tričku a ošmajdaných starých botách:)... O to lépe vypadala naše dvojka, když jsme běželi... On v perfektním běžeckém outfitu a já, no vedle něj sjem vypadal jak bezdomovec oblékaný v Diakonii Broumov. Měl jsem radost, že jsme si zaběhali, pořád jsem cítil únavu po GS a tak jsem ho určitě i trochu brzdil:), ale krátce po mém šílenství se snažit běžet v džínách stabilně 4:30 km..?:)... To ne. Celkově lehce nad 5 minut/km, skvělé pocity -- jednak z toho, že jsem zbytečně nekupoval další běžecké, kterého mám díky závodům hromady a jednak z toho, jak se za námi otáčeli kolemjdoucí s údivem v očích. Naprosto skvělá dvojka, zajímalo by mě, co si mysleli, že jsme nebo co se děje:).

Ke konci týdne jsme vyrazili do Niedernsillu k Romaně aka April pozdravit alpskou základnu českých milovníků hor i pobíhání v nich.:). Plán byl jasný... Potkat se tam i s Míšou, oslavit, co se dá, včetně jejího vítězství na B7, nominace na MS.. I že kousek spolu popoběhneme... a probereme co a jak dál. A hned druhý den po příjezdu se odpoledne vydáme na "běžeckou turistiku", z druhé strany vyběhneme na jednu horskou chatu, kam se zatím "civilní část výpravy" dostala autem a lanovkou. Tradičně nádherná panoramata:), ale když jsme se vydrápali k chatě a polovina běžců:) si dala pivo... tak koukáme s otevřenou pusou, proti nám je kláda s vyrytým pozdravem/vzkazem... "Michaela 12" ... evidentně bylo jasné, že naše dvojka sem musí doběhnout:).

A tak se postupně a pomalu... přes svoje povinnosti a zbývající služební cesty... zase rozbíhám. Jde to úporně, ale i naše běhy s Deri jsou jako chyba v matrixu. Znovu a znovu prožíváme známé veselé minipříběhy, kdy já jí domlouvám, ať ještě běží, případně slibuji, že už brzo bude doma na polštářku -- a ziskáváme nabídky na "společné venčení pejska":), případně povzbuzování, protože běžecké začátky jsou těžké... ale krásné!:)

A tak jako bájný fénix se vždy rodí z popela, tak u mě to sice není tak impozantní, občas to moje úsilí vypadá moc usilovný... ale ty interakce s okolím mi přinášejí neskutečnou radost a poťouchlost. [heslo pro mě: WC na náplavce!!:)]

Rozbíhám se strašně pomalu, tělo protestuje proti větší rychlosti a nějakému tempu... ale ... abych měl trochu intenzivnější trénink a větší motivaci.. tak jsem si napsal na 28.10 1/2 maratón do Bráníku. Jako správný kaktusář nesmím podcenit přípravu substrátu pro novou sadbu! :) Nebude to opravdu žádná hitparáda, ale ... začít trénink na novou sezónu je třeba bojovně, obzvlášť když mi ten den bude přesně o rok víc:). Takže pokud se cítíte pomalí a jste z okolí, tak si můžete spravit náladu a příjít mě do Bráníka předběhnout... Pořádně mi to nandat, slovy jednoho spolužáka: ..."natrhnout mi tričko i s trenýrkama"!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)

středa 18. září 2019

Ohlédnutí za Grand Slamem, pohledem "orla":), aneb touha.. je zázrak!

Chtěl bych si sobě i vám, co sem ke mě zabloudíte:) zavčasu vysvětlit a dodat některé vysvětlující detaily k mému šílenému letnímu dobrodružství... hlavně proto, aby nezapadly a vyzněly tak, jak jsem je původně plánoval a prožíval.

Skoro každý se mě ptá, co bylo nejtěžší a čeká, že budu povídat o konkrétním závodě, nebo o určitém zlomovém momentu. Ne, nejtěžší paradoxně bylo udržet to svoje přání, ten můj "plán" na účast v Grand Slamu hluboko schovaný, zamčený na tisíc západů... S nikým o tom nemluvit. Vzhledem k tomu, že jsem "slepičí prdelka" a skoro všechno kamarádům a na blogu řeknu:) a že to trvalo pět let, tak to bylo opravdu "nejtěžší":).

Ne, že bych měl nějaké přehnané mínění o čtenosti mého blogu (i když mě čísla o přístupech trochu děsí a utěšuji se tím, že jsou to převážně "roboti" na internetu), tak přeci jen... Před mojí první účastí na Western States nikdo v Čechach o ikonický závod WSER neměl zájem, ale potom se se zájemci roztrh pytel:). Proto jsem si moudře říkal, není třeba dráždit chřestýše bosou nohou:) a zbytečně snižovat svoji šanci v navazujících loteriích... Grand Slam, Vermont, Leadville a Wasatch patřily mezi zakázaná slova. Prostě režim utajení byl téměř na úrovni projektu Manhattan.

V práci jsem pravidelně šetřil dovolenou, část z ní převáděl do dalšího roku. Trapně jsem vysvětloval, že pořád doufám, že mě vytáhnou v loteriích v dalším roce, snášel poznámky o nesmyslnosti svého snažení, já to chápu, když se to opakuje čtyři roky v řadě, tak to připomíná čekání na Godota, který nikdy nepříjde:).

Od Stína, z internetu, z knížek jsem četl o velké výzvě, o skládance ikonických, nejstarších a knihami a příběhy opředených stomílových bězích v Americe a o tom, že jen ti nejlepší, nejsilnější.. nejodhodlanější mají šanci získat ten bájný čtyřlístek přezek v jednom roce a dokončit Grand Slam.
Je to nejen veliký sen, ale zároveň šílená drzost, když víte, že nejste ani nejrychlejší, ani nejsilnější, že každý s těch běhů sám o sobě je na hranici vašich možností, natož v šílené kombinaci, která by znamenala je běžet co tři týdny po sobě.:)

Míša M. byla mírně řečeno "trochu" konsternovaná, když jsem jí řekl, že mám "plán"... pokud (a až) mě vytáhnou na WSER, tak že se pokusím dostat do Grand Slamu. Když jsem postupně procházel loteriemi, získaval registrace, tak se se mnou radovala/děsila a upravovala naše trenýrkové plány:).

Aniž bych prozrazoval příliš ze svého "know-how":), musím přiznat, že po případném vytažení ve WSER jsem měl v ostatních závodech velkou šanci. Buď tím, že dobrý "příběh" může získat divokou kartu (Leadville), nebo že ve Vermontu dlouhou dobu nikdo z Čech nestartoval (pokud někdy), a že díky znalosti pravidel vím, že i když mě ve Wasatch nevytáhnou, ale když dokončím předchozí tři závody, tak dostanu divokou kartu..:).

Stín by to řekl velmi pregnatně, že sice čistě výkonostně ... do Grand Slamu absolutně nepatřím... rozhodně se neřadím ani ani mezi ty slušně rychlé, ani mezi silné -- jsem objektivně vzato jeden z podstatě "hendikepovaných" :) ultraběžců, pořádně nevidím, v noci je to ještě výrazně horší... ale co se týče odhodlání, nadšení a úsilí, to jsem na stupnici od 1-10 tradičně na čísle 12:).

Moje úsilí (ještě jednou díky za pomoc všem kamarádům, pacerům, posádce) je asi nejlépe vidět v posledních dvou závodech. Zejména Wasatch, kde skoro od 45 míle bylo všem kolem jasné, že to nedáme:), abychom nakonec se Stínem doběhli 18 minut před limitem:).

---- odbočka, analytická pohled Stína na Wasatch -----
Honzův Wasatch se dá rozdělit na tři třetiny:
0-32mil - Honza běží sám, na 3 občerstvovačkách celkem 23 minut.
32-67mil - Honza v krizi, ale s pacery, na 6 občerstvovačkách celkem 69 minut.
67-100mil - Stav absolutní dezolace, na 6 občerstvovačkách strávil dohromady jen 3 minuty.
V podstatě jediná zastávka byla na svléknutí se z teplýho oblečení. Jinak do cíle bez zastávky. Koukám na pořadí v jednotlivých etapách (počítám to mezi 208 lidí, co doběhli, a etapu měřím mezi příchody do stanice, kromě té první, kdy počítám od odchodu z Brightonu):

1) Brighton-Ant Knolls = 151.místo (dost dobrý na to, že Honza akorát vstal z mrtvých a zvrací jeden furt)
2) Ant Knolls - Pole Line = 53.místo (naháníme prvni cut off ve velkém stylu)
3) Pole Line - Rock Springs = 141.místo
4) Rock Springs - Pot Hollow = 118.místo (zaháníme medvědy a bojujem s motorkama, jinak by to bylo jeste lepší)
5) Pot Hollow - Staton = 62.místo (naháníme další cutoff)
6) Staton - Decker = 71.místo (Justin nam hlásí, že kdo vyrazí ze Statonu po 14:00 tak historicky nemá šanci)
7) Decker - FINISH = 101.místo (jsme nervózní, ale už taky víme, že to asi dáme).
---- konec analytické odbočky

Celkové statistiky z Grand Slamu jsou impozantní:
Za 33 let Grand Slamu byl dokončen 367x. Většinou to byli Američané. Statistiky mimo Ameriku jsou následující:

Australia 1
China 2
Hong Kong 2
Canada 11
Japan 2
Mexico 1
Nigeria 1
Phillipines 1
Svět mimo Evropu21


Austria 1
Czechoslovakia 1
England 4
France 1
Germany 4
Lithuania 1
Scotland 1
Evropa-celkem13

Mě může těšit, že jsem veden za Československo a 12Honza je veden jako 13 Evropan v pořadí (to nemůže být náhoda!). Viz http://www.run100s.com/slamstats.txt

Ovšem pokud se podíváte na absolutní pořadí, nejrychlejší a nejpomalejší časy, je to jasné.
Můj celkový čas v součtu 124:30:18 je historicky nejpomalejší Grand Slam o víc jak hodinu (na 366. místě je Dave Cockman výkonem 123:18:07 z roku 2014). Můžete to číst různě. Samozřejmě, že jsem ten nejhorší:), ale zároveň jsem se o to pral ze všech nejvíc a podle boje o cut-off jsem si to asi také asi přál ze všech nejvíc:). http://www.run100s.com/slammers.htm

Líbí se mi "utěšování" známých a kamarádů, kteří mi říkají, že historie si nepamatuje, jak mizerný čas jsem měl, ale že jsem to uběhl:)... Tady musí skromnost stranou! Historie je krutá. Nepamatuje si druhá, třetí místa... jen vítěze a maximálně ty absolutně poslední, ty šílené, ale nadšené lůzry, kteří to navzdory všemu dokázali. Málokdo si ještě dnes ještě vzpomene na tehdy impozantního skokana Matti Nykänena, ale posledního skokana olympiády, Eddieho "Orla":)... si vybaví i naprostí sportovní ignoranti.

Bylo mi ctí být "Eddiem, orlem"... Ukázat, že nejen prostý skladník ve šroubárně si může přečíst Ovidia v originále:), ale že pokud my obyčejní máme svůj sen... a jdeme za ním... tak se nám může splnit, ať už vypadá, jakkoliv nemožně:). Nikdy to nevzdávejte!!!

Díky moc všem!

Všemu zdar!
Našim snům, kamarádům a ultra... zvlášť!!

PS. Začínám zase po odpočinku pomalu běhat. Těším se na další sezónu!

pondělí 9. září 2019

Wasatch Front 100, aneb zázraky se dějí!

Tentokrát přeskočím tradiční předmluvu:) k mojí výpravě, protože podle vaší podpory v komentářích, sms, emailech — vám všem, co sem občas zabloudite a čtete ty moje “dřysty”:), vám dlužím aspoň drobný, pokud možno nefiltrovaný náznak toho, co se odehrálo v Big Mountains. Podle mé stupnice to byl čistý a nefalšovaný zázrak, který si ještě ani teď, o den později, kdy čekám na letadlo domů, nedokážu plně uvědomit.

—- alespoň malá poznámka k cestě a k přípravě na závod —-
Cesta byla už téměř standardně dramatická, kdy jsem dobíhal letadlo v Amsterdamu, a u stojánky jsem byl v okamžiku, kdy se chystali zavírat nástupní dveře, ale nakonec mě pustili dovnitř, naložili můj kufr a díky tomuto zpoždění to podle mě stihl ještě zbytek asi pěti pasažérů. Úspěšné logistice včetně výběru tranzitního letiště a hotelu podřizuji skoro všechno. Konečně si po příletu zařizuji americké telefonní číslo, což se při mých předchozích závodech nedalo zvládnout - většinou to byla kombinace nedostatku času nebo neexistence operátora/prodejce, co jsem potřeboval v blízkém okolí. Nebo to, co jsem si koupil on-line nefungovalo:).
Druhý den (ve středu) potkávám svoje pacery a znova se ubezpečuji o tom, ze hard-core ultra běžci, to je na 99.9 procenta jiný svět... (zatím jsem tu 0.01% nepotkal)... milí, přátelští, a ti zdejší — Justin a Graham — byli už od začátku rozhodnutí mi ze všech sil pomoci, abych si mohl splnit svůj sen. O síle, podpoře a přátelství Běziciho Stina netřeba mluvit, to je mimo jakoukoliv stupnici!
—- konec drobné cestovní poznámky—-

Při tom všem povídání a informacích od Justina a Grahama si naplno uvědomuji pravý stav věci... Wasatch Front 100 je skutečně překrásné ultra, ale jedno z nejtěžších... Místní běžci o něm mluví s láskou a chvějícím se hlasem, což podporuje moje smíšené pocity. Ta první vlna pocitů mi říká, tak a tvůj boj o Grand Slam je totálně v háji... Na druhé straně se uklidňuji tím, že stejně nikdo nevěřil, že bych to mohl dát... Obzvlášť, pokud viděl video/fotky z doběhu Leadville, 5 minut před koncem závodu a znal pravý stav věcí..

Upřímně, úroveň devastace těla a řekněme cílená sebedestrukce během závěrečných mil v Leadville by asi každého přesvědčila o tom, že by bylo lepší zůstat doma:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), se mě zeptala na férovku, jak se cítím psychicky, jestli si navzdory stavu nohou, žaludku (začal jsem normálně jíst a pít asi až po 3 dnech po návratu z Leadville)... jestli si aspoň trochu věřím, jestli tam jedu bojovat, nebo jestli jsem to už dopředu vzdal.

Po pravdě jsem odpověděl, že to sice “z venčí”:) nevypadá na dobrou šanci, ale že jsem stále optimista, tím spíš, že se Běžící Stín nenechal odradit mými kecy a zopakoval svoje “Rozkaz zněl jasně..” a že mi tím pádem přijede dělat pacera z Brighton do cíle (32 mil). V kombinaci s Justinem a Grahamem mi to dávalo aspoň nějakou naději.

Justin zná trať doslova do detailu, dával mi a Grahamovi (později i Stinovi) spoustu užitečných informací, že jsem začal pomalu věřit, ze máme i férovou šanci na dokončení... s nedoléčenýma nohama, se žaludkem poničeným “gelovým” dobrodružstvím”... jsem se díval na Wasatch okem pravé blondýnky, věřící, že šance je pořád padesát procent:).

Ale to plánovací já bylo neklidné a vzhledem k (pro mě) trochu nestandardní organizaci, se připravuji obzvlášť pečlivě. Z hotelu to mám na stanoviště autobusů kousíček, méně než 5 minut. Jsem tam s předstihem v magický čas 3:45 a než vlezu do autobusu, tak se ohlásím zero-seven-four, což mi vydrží na dalších skoro 37 hodin...

Cesta autobusem na start trvá asi 35 minut a já mám celou dobu takový divný pocit, nezůčastněného pozorovatele. Nedokážu pochopit, že jsem tady... že mám šanci zkusit si splnit svůj nejtajnější sen... Dokázat si, že i úplně obyčejný nadšený příznivce ultra může snít o svojí účasti v Grand Slamu. Bez ohledu na výsledek vím, že už jsem si všechno splnil... Nicméně, posunout se na zbývající políčko v Grand Slamu je strašně lákavé. Je to výzva i otázka, jestli zůstanu na úrovni číslování nástupiště v Harry Potterovi (3/4), nebo jestli se posunu na osudový stupeň 4/4.

Stoupání do kopce na start mě definitivně probouzí do reality. Podle rady Justina se řadím do poslední třetiny závodníků, ale zase ne úplně na konec. Je to důležité, protože hned od startu vede v podstatě jednokolejka hodně prudce vzhůru. Nechci nikoho zdržovat, ani se nechat uhnat, nebo zase šíleně ztratit. Na startu je nás něco přes 300, přestože jsou to povětšinou velmi zkušení závodníci, nedá se čekat, že cílem v čase pod 36 hodin proběhne vice než 2/3 z nás. Budu mezi nimi? Je jasné, že pokud ano, budu úplně na chvostu, proto ta poslední třetina ve startovním poli:).


Wasatch není vůbec komerční závod a jak byste asi čekali, startovní bránu tvoří jen kus provazu nataženého přes odbočku v parku na začátku trailu. Sotva si stačim utáhnout boty a sestavit hůlky, začíná se odpočitavat a vybíráme!!!

Zopakovávám si v duchu naši strategii. Věříme, že pokud neznáš trať, nejsi dobrý běžec, případně nejsi v dobrém stavu — (všechy body si za sebe můžu zaškrtnou) — tak jediná úspěšná strategie je běžet relativně volně začátek. Tedy běžet ho moudře... Většinou se udělá velký horko, slunce žhne, jak rozpálené pláty kamen, snadno se to dá přepálit. Výsledkem je úžeh, přehřátí organismu, ztráta sil... většina lidí potom začne zvracet a donutí je to odstoupit ze závodu.

Lyžovačka..:)
Proto jsem se snažil držet naší strategie: Přežít a dostat se v dobrém stavu na 45 míli, kdy by měl žár polevit. Raději trochu později, ale přežít. Během noci si dát do pořádku žaludek a tělo zdevastované horkem. Plán byl být na Lamb´s Pass kolem 7 hodiny a strategii jsem plnil tak nějak “napůl” :). Chybějící stanice Swalow Rocks, spolu s Leadville se na mně podepsaly víc, než bych chtěl. V podstatě od cca 23 míle jsem začal pravidelně zvracet.

A přitom to všechno vypadalo tak nadějně. Po ránu se zatáhlo, začalo drobně pršet, déšť sice postupně sílil... ale já měl radost. Představoval jsem si, jak tu otevřenou část, které se ne nadarmo říká “hell”, tedy peklo, jak jí projdu v příjemném deštivém počasí. Ó bláhoví jsou optimisté:)! Zatímco se prašné cesty změnily v blátivé sešupy z kopce, na kterých jsem si mohl vzpomínat na lyžařský výcvik na základní škole — kde jsem taky často nevěděl jak, ale věděl jsem, že s pomocí hůlek a dolů:)— tak se po pár hodinách mraky rotrhaly, ukázalo se modré nebe, zářící slunce, překrásné výhledy (v téhle části se běží hodně po zvlněných hřebenovkách, prostě nádhera. Jen jsem si to nedokázal plně užívat, protože v téhle části závodu není nikde žádný potok, ani potůček... A slunce navzdory čepici se mi snažilo vypálit díru do hlavy.:(

Na 32 míli (Big Mountains) se setkávám s Justinem. Moudře se vyzvracím před stanicí a obětuji skoro deset minut drahocenného času, dostanu do sebe dostatek kalorií, skoro litr ředěné fanty, bereme s sebou eis tee s ledem a vodu s ledem. Začal jsem věřit, že “počínající” krizi mám pod kontrolou a že ji zvládnu (jsem optimista a zvracel jsem “jen” čtyřikrát během posledních čtyřech hodin). Ale v pokračujícím horku se mi problémy vrací s větší intenzitou a začínám si “čistit” žaludek nejen před stanicí, ale téměř hned po odchodu.

Justin mě utěšuje, že dorazime celkem rozumně na Lambs Pass, kde mě převezme Graham a kde se také poprvé uvidíme i se Stínem. Skutečně, po 7 hodině večer tam jsme a můj tým už ví, že dneska by jídlo v mém žaludku neudrželo ani silné vteřinové lepidlo:). Graham mě přebírá na noc, je rozhodnutý mi pomoci zpravit žaludek a v pořádku mě předat Stínovi nad ránem na stanici Brighton. Má ale hodně těžkou pozici. O nějakém zlepšení žaludku ani optimista mého formátu:) nedokáže mluvit, navíc se zpomalujeme... Já v noci díky problémům s viděním, únavě a v tomhle případě ještě nedostatku kalorií — vždy zpomalim, navíc, když je terén technický (to na Wasach v řadě míst opravdu byl — je zpomalení výraznější.

Mezi běžci v Americe podle mě převažuje většinový názor, že se nedá uběhnout stomílovka, když běžec delší dobu permanentně zvrací. Proto Justin i Graham byli nervózní, nabízeli mi k jídlu kde co, ale situace byla jako přes kopírák... Něco jsem snědl, zapil to a během pár minut vyhodil:).... Snažil jsem se zůstat pozitivní — Vermont jsem také doběhl jen na tekutiny a Běžící Stín mi potom připomenul, že on sám běhal tři roky s rovnátky a taky nic při ultra nejedl:).

Ovšem, když jsme se blížíli k Brington, tak i já jsem měl celkem jasno, že je to pryč. Náš plán s cut-offs počítal s tím, že musíme nejpozději odejít ze stanice před 5 hodinou, jinak se ten další limit nedá fakt stihnout. Za stanicí začíná velmi příkrá, kamenitá sekce nahoru, to samé dolů, pak ještě vložený 20 minutový kopec... a relativně krátký seběh na stanici. Prostě nulová šance v okamžiku, když s Grahamem vcházime do stanice v 5:25... Navíc já naprosto zrušený...

Omlouvám se celému týmu — na stanici je i Justin, který tu pomáhal jednomu svému kamarádovi. Všichni se mě snaží motivovat, říkat, že už je to v podstatě jen z kopce a běhatelné... Vím, že to není pravda, ale jsem dojatý z jejich úsilí. Snaží se mi přinést kde co k jídlu, ale Stín mě zná, jak své boty. :) Podařilo se mu uvařit pro mě čaj s medem, jednu 1/2 litrovou dávku jsem pomalu vypil na stanici a poslouchal jeho strategii... Musím se trochu zkoordinovat, nic nejíst, jen pít, zklidnit trochu žaludek, dát se do pořádku, vyrazíme, až to půjde:), OMG! ... Nejlépe před 6:)... BS zůstává v optimistickém módu, i když naše současné šance podle předchozích propočtů jsou skoro nulové:)...

Stín sám potom přiznal, že i když mě zná a ví jak tvrdej dokážu být, tak, že ani on tomu nevěřil... Nevěřil, že nás nesejme hned následující cut-off. Ale znovu mi připomněl naše společné moto... Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme;). Konec konců můj sen a můj tým si zaslouží epický boj a nevzdávání se. Se Stínem jsme se rozhodli, že se budeme snažit zůstat v závodě tak dlouho, dokud nás tam budou chtít:), dokud nedoběhneme do cíle, nebo nás nesejme časový limit.

Ta první sekce se Stínem překonala řadu mých očekávání. Především, už jsem nejedl spoustu hodin, ale přesto jsem nad ránem dokázal velmi svižně poskakovat po kamení nahoru:) a stylem běhu dolů z kopce připomínal známého běžce Honzu Bartase, který tomu říká “no tomorrow”:). Na kamenitých “běhatelnějších” úsecích mi Stín hlásil dopředu terénní nerovnosti a velké volnější kameny mi odkopával z cesty. Doběhli jsme pár minut před limitem a získali další asi 3 hodiny v závodě. Ale podmínkou postupu dál bylo, že se musím ještě víc a výrazněji zlepšit a zrychlit.

Tady by stálo přidat podrobnější vysvětlení systému cut-offs na Wasatch. Jsou na začátku velmi volné, v podstatě dávají o víc jak hodinu extra času, než má většina lidi, kteří závod doběhli. V té chvíli jsme bojovali jsme o měkké technické cut-off jako lvi. A proti nám se tlačila stěna zpřisňujících se limitů. :(

Na stanicích nám lidi moc fandili, Justin s Grahamen nám posílali povzbuzující SMS, ale všichni to brali jako marný boj:). Jako labutí píseň, jako poctu ultra. My zatím se Stínem bojali o každou vteřinu, stejně jako dříve zemědělci o zrno. Aniž bych šel do detailů, tak jsem stanice probíhal, Stín nabral pití a led... všechno se odehrávalo za běhu nebo za chůze. Stejně jako ve Slunce, seno, jahody... Stín podobně jako průvodčí hlásil “nezastavujem, máme zpoždění” a tak jsem využíval i genderové výhody a močil za chůze... Stinovy povzbuzující hlášky typu... zvracíš pěkně, nezastavuj, umíš to i za běhu:)... To mi opravdu pomáhalo, připomínalo mi to ty nejsilnější společné zážitky z našeho seznámení, kdy jsme si říkali Los a Alamos (určitě snadno poznáte, kdo byl/je kdo).:)

Na poslední stanici před cílem ... Straton... dobíháme opravdu ve velkém stylu. Celou dobu se nám dařilo se zlepšovat nebo držet predikce do další stanice. Potkáváme při běhu do kopce (v téhle chvíli a v tomhle stavu držíme stále kilometr kolem 9 minut, co může vypadat jako rychlá chůze, ale v podmínkách Wasatch, s “odpocinutým” sluncem je to pro mě hard core)... Tak ten chlápek nás varuje, ať makáme, že ten cut-off na další stanici je už ve 2:15. Stín mi v klidu odpovídá, že jdeme dobře, ale v zápětí se opravuje, že to zase bude o prsa:), je to totiž o míli dál než si původně myslel.

Před stanicí jsem díky vyššímu úsilí znova silně zvracel, tentokrát jsem ale zpomalil do chůze. I v té napnuté atmosféře BS nezapomněl na svoje vtípky — že si myslel, že on je větší tvrďák, že jeho rekord je 5-6 krát za závod... ale, že mě už přestal počítat a že zavádí novou jednotku pro moje zvracení... jeden furt:). Na stanici nakonec přibíháme ve 2:06, skoro deset minut na zdejší cut-off. Chtěl jsem si aspoň vypláchnout pusu vodou, ale obsluha na stanici už je po právu unavená, za pár minut končí... všechno jde pomalu a Stín říká ... vůbec se nezastavuj, vodu přinesu... běž běž...

Myslel jsem si, že jsme se konečně dostali do trochu bezpečnějším vod, ale BS mi hned říká krutou pravdu. Justin s Grahamem nám děsně fandí, ale zároveň nám říkají, že v posledních 2-3 letech nikdo nestihl limit v cíli, pokud nebyl na stanici dřív než ve 2 hodiny. Jsou na trati ještě nějaké terénní “vlnky”, bude i “trocha” kameni... nesmíme se zdržovat. Stín to říká jasně. Do cíle se dostaneme, už je to jen 10.5 míle... ale je otázka, jestli tam budeme před pátou. V minulých letech to nikdo před námi nedokázal... tak to zkusíme my!! A hned počitá za kolik musíme běžet kilometr, jaké jsou tam úseky a přitom mi dává za triko spousty ledu, abych v tom ještě nekončícím vedru mohl běžet, co to jde a možná ještě rychleji:).

Po cestě postupně sbíháme další běžce a Stín mě chválí, že je to potvrzení naší strategie, že to děláme dobře:). — “..všichni jsou prošitý a vypadá, to že budou každou chvíli zvracet..”:). LOL, copak já dělám něco jiného posledních cca 15+ hodin? :)

Ale najednou se ukáže jezero a od BS vím, že náš čas v cíli předpovídají na 16:42, patrně podle famózniho doběhu přes Straton, ale stále nic není jisté. Jsem nervózní jak dívčina na první schůzce... takový úsilí... a teď, aby to nevyšlo? :) Stín mě uklidňuje, ale i on sám cítí, že zdaleka není konec. A tak cokoliv je aspoň mírně z kopečka... běžíme. Naposledy potlačím nutkání čaje v mém žaludku se podívat ven, co se tak zajímavého děje:), když v tom uvidíme parkoviště, kde má Stín auto a kde je i cíl, u kterého vlaje česká vlajka!!

Na běh v cílové rovince cíli už nemám morální sílu, už to není potřeba, ale Stín říká ... je to nutný... ta vlajka!!! A tak společně popoběhneme a v cíli se zmůžu ještě na vítězné gesto. Přichází mi gratulovat ředitel závodu a s nim i strážce Grand Slamu. Otevřeně říká, že měl o mě strach a že tomu vůbec nevěřil...:)

Našim ultra snům, ať jsou jakkoliv bláznivé... zdar!!

Pořád mi to nedochází, jak strašně malá šance to byla, ale kde jsou dobří kamarádi, tam je i malá šance o několik řádů vyšší!! Musím poděkovat znovu Mikovi, který mi pomohl na Western States, Báře a Nice za Leadville, Grahamovi a Justinovi za Wasatch! Jak by řekl Palacký ... Jako rudá niť se mým úsilím o Grand Slam proplétá Běžící Stín, který ještě při tom dokázal udržet svoji “lajnu”:) a být vtipný, i když to všechno občas vypadalo na Píkaču, nebo dokonce na toho menšího:)!

Dík patří všem, mojí trenérce a kamarádce Míše M., hodně lidí mi drželo palce... Dík patří pochopitelně i vám, co čtete moje zápisky... Moc mě potěšilo, že všichni, co nás sledovali na Wasatch — i když to vypadalo, že je to naprosto marný boj — to brali jako naši poctu ultra. Samozřejmě největší dík patří skromnému Stinovi, který na všechny moje díky a reflexe závodu (při pití piva během noci u mě na pokoji) odpovídal v duchu... “Ty máš konečně velkého ptáka a já jsem aspoň nejel zbytečně!!!”:)

I když jsem si ty nejsilnější zážitky sice nechal jen pro sebe, i tak se bojím si to dát na blog:), ale utěšuji se tím, že jsem přijdou a zabloudí jen nadšenci a ti pochopí moje dojetí a moji posedlost pro šťastné konce.

Všemu zdar! Našim snům, ultra a kamarádům ... zvlášť!

12:)

PS. Ty nádherné fotky jsem si "vypůjčil" na FB Wasatch, tak snad mi to odpustí. :)

pondělí 2. září 2019

Před startem -- Wasatch Front 100, aneb den do odletu a 4 dny do posledního kontaktu


Wasatch Front 100 patří podle popisu účastníků mezi jednu z nejkrásnějších a nejmalebnějších 100 mílovek v USA. Někdo ji z hlediska náročnosti řadí mezi top 3, někdo dokonce hned za Hardrock... Ale tahle hodnocení z důvodů zachování základního optimismu... prostě nečtu a snažím se je před závodem nevnímat:). Utěšuji se tím, že je to sice nahoru dolů, ale WF má údajně běhatelné pasáže... a poskytuje navíc extra 6 hodin.


Ano, ano, limit na Wasatch Front 100 je 36 hodin.

Co se dalo promyslet a zařídit dopředu snad mám. Mám hotel asi 2 minuty pěšky od odjezdu autobusů na start, tentokrát jsem si dopředu (zuby nehty) ubránil "extra" den navíc před závodem a díky tomu, že budu brát taxíka z/a na letiště.. tak mohu hodně eliminovat i obavy z možného pozdního dojezdu na letiště po závodu...

Pauza mezi Leadville a Wasatch je fakt krátká. Obzvlášť, když se vezme do úvahy v jakém stavu jsem se dostal domů. Několik dní jsem nemohl jsem pořádně jist ani pít, poničený žaludek a sliznice...... Zařekl jsem se, napsal si to za trest několikrát na papír -- Už nebudu věřit řečem a radám o přírodních gelech:)... a gel nebo nějakou "sr*čku":) si vezmu maximálně na závody do pár hodin, když bude nejhůř. Já je stejně nemám rád a v těžkých závodech mají na mě opravdu špatný efekt, který se jejich používáním jenom zvětšuje.

Posuďte sami: na WSER jsem jich dokázal do sebe dostat 12, ve Vermontu 7 (ale pak jsem aspoň mohl něco pít a jist), v Leadville už jen 4 s totálním vyřazením žaludku... Já dodávám pro úplnost dopředu... Wasatch .. 0!:)

Pořád mi přijde lepší zvracet po americkém jídle, na které v ultra režimu nejsem sice zvyklý, než si dělat závod těžší tím, že v závěrečné fázi nedokážu vůbec jíst... a co víc.. mám potíže i s pitím..:). Ale konec dobrý všechno dobré. Naštěstí se pořád hojím téměř jako Wolverine:)...

Žaludek vyléčen, přestal jsem kašlat a mohu zase "normálně" dýchat... Můj starší organismus a hlavně jeho léčebné schopnosti jedou na maximum:). I na nohách jsem postupně oloupal tlusté vrstvy kůže, pod kterými byly zase puchýře.. snažím se to zaléčit, aby se puchýře mohly dělat v krásném prostředí nové kůže:)... a tím pádem bolest byla snesitelnější, než kdyby se udělaly úplně hluboko...

Sleduji profil závodu, učím se stanice a trať -- popis trati je opravdu impozantní a trochu me děsí... naznačuje, ze to se značením trati nebude moc valné, pokud nějaké značení vůbec bude!

------ Navigační lahůdky -------
Moje nejvyděšenějsí:
Originál: Every year runners miss the Roger’s Saddle junction coming up, so this is critical!  Look for the last power pole on your left, which is POLE 177.  This is a visible warning that you are approaching the Rogers Saddle junction.  Just after POLE 177, the power lines cross back over to the south (right side) of the trail (mile 42.65, or about 1.4 miles up from Alexander Springs).
Where the power lines pass over you from the left to the right, the road/trail also gently bends to the left giving you a clear view straight ahead to the top of the canyon.  You are only 470 feet from the critical Rogers Saddle junction.  Next, pass between two warning gas pipeline signs.  The critical junction is coming right up.  Finally, look for the single pipeline sign on your right just ahead.  There is also an old twisted, metal post alongside the single sign. (NOTE:  THESE POLES/SIGNS MAY BE ON THE GROUND!  They have been known to fall over).  Take the sharp, sudden trail on the right and leave the road.  This is Rogers Trail Junction at mile 42.75.  DO NOT STAY ON THE ROAD! If you are looking at your feet at this point, you may get lost for a long time.

Překlad: Každý rok se běžci u křižovatky Roger's Saddle ztratí, takže je to důležité! Podívejte se na poslední elektrický sloup vlevo, což je POLE 177. Toto je jasný signál/varování, že se blížíte ke křižovatce Rogers Saddle. Těsně po POLE 177 se stáčí elektrické vedení zpět na jih (na pravou stranu) stezky (pozičně je to 42,65 míle, nebo asi 1,4 mil od Alexander Springs).
Tam, kde přes cestu vedou dráty elektrického vedení zleva doprava, se silnice / stezka také mírně ohýbá doleva a poskytuje vám jasný výhled přímo na vrchol kaňonu. Jste jen 470 stop od kritické křižovatky Rogers Saddle. Dále přejděte mezi dvěma výstražnými značkami plynovodu. Kritická křižovatka se blíží. Hledejte značku vedení potrubí přímo před vámi. Vedle nápisu/značky je také starý pokroucený kovový sloup. (POZNÁMKA: TYTO POLE / ZNAČKY MOHOU BÝT NA ZEMI! Víme, že často padají k zemi). Dejte se po ostré a náhle se objevující stezce vpravo a opusťte silnici. Toto je Rogers Trail Junction na míli 42,75. NEZŮSTÁVEJTE NA CESTĚ! Pokud v tuto chvíli nedáváte pozor, můžete se ztratit na dlouhou dobu.
------ konec ukázky z navigace na Wasatch Front  -------

V navigaci každá sekce má svoje kritické místo a každé končí varováním, že pokud tady nedávate pozor, tak se můžete ztratit na hodně dlouho!


Letos, aby to na Wasatch bylo pro mě ještě zajímavější a já měl ty svoje závody "těžší", tak občerstvovací stanice Swallow Rocks .. poprvé po 39 letech existence WF nebude! Můžete se podívat na profil -- v těžké části, kde cca 11 mil mezi Session Liftoff a Big Mountains mělo v půlce vloženou "záchrannou stanici" Swallow Rock.. tak letos organizátoři nedostali povolení, aby ji mohli mít a obsluhovat. Utěšuji se svým optimistickym zaklínadlem doprd*le, doprd*le, a říkám si, že aspoň se nebudu tolik flákat:) a budu se o to víc těšit do "velké" stanice [musím si vzít s sebou na tuhle sekci extra vodu]. Je to slunci exponovaná část trati a podle všeho "teplotně" nejhorší z celého dne je úsek mezi Sessions a Lambs (45 míle).

Dobrá zpráva! Mám naprosto, ale naprosto luxusní číslo! 74
7 je neskutečně silné a významné číslo. Z mého pohledu je to součet 3 + 4, kde zároveň násobek 3 x 4 je moje dvanáctka. Matematicky je to nejvyšší prvočíslo první desítky, astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze... a spousta lidí ji bere jako velmi štastné číslo. Biblický význam 7 by vydal na několik stran:)
4 je obecně brána jako číslo vesmírného řádu - čtyři světové strany, čtyři roční období, čtyři měsíční fáze a čtyři významné body v ročním oběhu slunce. Téměř vždy symbolizuje úplnost a okamžik, když jde o všechno, kdy se příběh uzavírá a vesmír má (znovu) svůj řád.
74 má nejčastější symboliku a vzkaz, že jsem na správné cestě a že se mi daří. Numerologicky je to výzva, abych pokračoval v tom co dělám. Abych udržoval své myšlenky pozitivní a soustředěné, protože podle všeho mají úskvělý vliv na můj život.:).

I když numerologicky je to nalinkované skvěle:)..., tak je jasné, že jde o hodně. Proto jsem nelenil a na radu Niky si napsal poptávku po pomoci a začal jsem hledat pacera na Wasatch... Venčím si takhle Deri, když mi pípne na mobilu e-mail od Běžícího Stína s názvem .. "Rozkaz zněl jasně..":)...

Dojatě čtu, že ho mám čekat na Big Moutains!! WTF! Říká, že si vezme si auto, přijede a poběží se mnou druhou půlku. Ozývá se mi i neznámý běžec, že chvíli přede mnou doběhl Leadville, že bydlí kousek od startu... a že mi rád pomůže...:).


Musel jsem si sednout. V hlavě se mi dojatě přehrává sestřih našich setkání s Běžícím Stínem a s Nikou... Jak jsme se vůbec neznali a já se rozhodl vyrazit pres Atlantik, abych dělal pacera BS na Leadville, jak jsme spolu tábořili, jak mě učil běhat v horách.. respektive, jak ve mně zapálil nadšení pro ultra trail, i když špatně vidím a v noci můj běh terénem je opravdu boj:)...
Naše pracovní povinnosti nám sice neumožnily zatím realizovat jeho velký plán, ve kterém mu pomáhám s přípravou na Nolanovu 14...či jiné podobné šílenosti, které většinou zazní až po x-tém pivu:)... ale teď si znovu říkám, třeba se to ještě někdy stane:).

Myslel jsem, že s mým věkem, s tím, že jsem o víc jak 15 let starší a s našimi eskalujícími pracovními povinnostmi, ty kamarádké vazby překryje silná "deka", ale Leadville to ukázal znovu v plné síle. Dovolím si tvrdit, že pravé kamarádství je vztah, který trvá, i když si všichni myslí, že už dávno skončil.

I když by to bylo silné, nakonec ve mě vítězí pragmatik a kamarád. Ozývá se mi další místní běžec s nabídkou pomoci a tak říkám Stínovi a Nice, aby nejezdili. Ta cesta (10+hodin čistého času v autě, plus zácpy, odpočinek..) je šílená, navíc po závodě bude ještě šílenější. Byl bych nervózní a kdyby se cokoliv nedej bože stalo, pořád bych si to vyčítal. Takže se raduji z jejich nabídky, která ukazuje kamarádství v té nejhezčí podobě a z mého odmítnutí, které odpovídá stejnou mincí. Poběžím stejně odhodlaně a stejně urputně, jakoby se mnou běžel BS a Nika!

Na Wasatch Front odjíždím natěšený. Jasně, je to neskutečně těžký závod, je to poslední závod Grand Slamu... Ale je to především krásný závod. Asi fyzicky jsem hodně daleko od svého maxima:), ale hlava? Hlava na stupnici od jedné do desíti ... je na čísle 12! Jedu si to sakra užít!!!

Držte mi palce!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a našim kamarádům... zvlášť!
12:)