úterý 31. prosince 2019

A na závěr 2019... Vám poděkování... a lásku Vám..:)


Mohl bych říci bylo to mezi Skylou a Chalybdou... Chtěl jsem původně si psát o jiných věcech, pak jsem chtěl zápisek nechat prázdný:), protože... světe div se... tohle je přesně 666 (!) můj zápisek na blogu. Je to šílené a i trochu ďábelské:).

Deri se bojí krokodýla
Na jedné straně si uvědomuji, že jsem horší než nějaký magazín:), s téměř železnou pravidelností si sem píšu ty svoje dřysty:) a co víc... zabloudí sem nad moje očekávání "spousta" lidí [spousta ve smyslu.. orchestr= harmonikář a dirigent:)] ... s některými se tu a tam setkám na různých akcích, někdo mi napíše komentář, někdo e-mail, někdo se dokonce připojí do našeho "spolku", zajde na pivo,...
A já v tom osamělém rozměru přespolního běžce mám tím pádem možnost se cítit velmi společensky:), zatímco je dokázáno, že standardně muž po 40 svoje kamarády jen ztrácí, tak já jsem jich hodně našel...

Proto můj poslední letošní zápisek po zásluze patří jako poděkování vám všem, co jsem přijdete/zabloudíte, napíšete, podpoříte... nebo jen prostě jste:). Samozřejmě si všechno píšu primárně pro sebe, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě vaše podpora nejen těší, ale i pomáhá!

Já, na oplátku doufám, že vás může potěšit a třeba i trochu inspirovat boj a úsilí SOS (=Staršího Opotřebovaného Strejdy), který se snaží jít těžce proti proudu času, svojí lenosti a profesním výzvám, které na muže v předdůchodovém věku číhají všude:).

Po tréningu "se specialistou":), strach zahnán

Z tohoto pohledu byl POP (partyzánský oběh Prahy) úplná lahůdka... Martin VP, jako hlavní duchovní otec akce, sice rozehrával takové ty "ženské" hry... jako, že už je to skoro stereotyp, že se z toho může vytrácet ta původní myšlenka a forma, že to asi zrušíme... ale nevěděl, že proti němu stojím já:), zkušený matador partnerských gambitů:), který ví, že ON potřebuje jen ubezpečit, že i po těch letech to nic neztratilo na svojí "síle" a "vášni":)... A jak se následně ukázalo v hospodě na Hamru... měl jsem pravdu:).
Takže -- příští rok si nenechte ujít naprosto unikátní akci, kde se zatím sešla špička českého ultra s naprostými nadšenci a "lůzry":)... a nikomu to nevadilo!

Nedokážu bez slzy v oku:) hodnotit nějak rok 2019. Můj přístup k běhání lze vidět z pozice hráče velmi riskantně. "Někdo" vzal rodinné "úspory", zatížil dům hypotékou... sebral všechny "peníze".. odjel do Vegas a vsadil všechno na červenou sedmičku:). Jak několikrát vtipně poznamenal Běžící Stín... většina lidí, co se snaží o Grand Slam se hlásí, jen tehdy, pokud je si víc než jistá, že "to" dá... Ne jako 12Honza:)... Který dokáže vzít to, co má, položit vše na kámen... a v pravou chvíli všechno zapálit. Možná jako oběť, možná po vzoru starých bojovníků, kteří zapálili svoje lodě, aby bylo jasné, že se musí bojovat do poslední chvíle, do posledního muže...:)

Já tradičně nejsem vidět:), ale jsem tam!
Hodně z vás se mě ptá, jaké šílenosti si chystám na 2020? Starší muž stojí s dojetím v očích na konci roku 2019... a pořád věří, že je "tam" prostor pro zlepšení:). Není to samo o sobě šílené?:)

Jak jste asi pochopili, nevzdal jsem svůj boj o účast na Spartě a znovu jsem to obnovil... proto za pár dní (mezi výukou) odskočím:) do Atén, abych 11.1.2020 (to datum je úplně mysteriózní)...se pokusil o kvalifikační limit. Mezi námi je úplně jedno, jestli mě vytáhnou do Sparty... ale ten další pokus znovu získat kvalifikačních 180 km ve 24h závodě je otázka běžecké karmy:). Vím, že někteří budou skloňovat Miloše Škorpila... ale opravdu mi nejde o to se s ním nějak porovnávat. Ať si to každý dělá, jak uzná za vhodné... Tohle je můj přístup k ultra... žádné výmluvy, žádné odbočky, žádné "přerušované" 24h:).

Budu tam sám... Myslet na svůj příběh, na svoji "pohádku" a při tom všem pokušení to zabalit:) si opakovat... Seš tady, protože tady chceš a musíš být... Stejně jako moji hrdinové si budu opakovat svoji litanii proti strachu...
Ať v roce 2020 neztratíte správný směr!
"Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já."

Všemu zdar! Našim bojům, odhodláním... a ultra zvlášť!
Ještě jednou díky za podporu! Ať se daří ve 2020!
12:)

pátek 20. prosince 2019

Advent v nás, aneb Partyzánský oběh Prahy za dveřmi!:)


O (Prago) centrismu se toho dá říci hodně, i v běžeckých kruzích:). Možná to z venku vypadá, že z Liberce, Ústí, z Opavy ... je to do Prahy mnohem blíž než z Prahy k nim, protože kamarádi z odloučených lokalit se tady objevují častěji než my(já) u nich. K tomu se ještě jednou omlouvám, letos jsem témeř veškeré svoje volno  "spálil" při posedávání v letadlech a zvyšování uhlíkové stopy (neřeknete to Grétě!, chudáka, tu už by kleplo:) )... Ale věřím, že v příštím roce se mi povedou nějaké návštěvy s proběhnutím, nebo aspoň taková rychlá "kontrola z ústředí":).
Letos se utěšuji a věřím, že se nás zase hodně sejde na tradičním Partyzánském Oběhu Prahy (POP 7!) a snad ještě i víc v hospodě na Hamru navečer..
I když se třeba ještě s nikým neznáte, pokud máte chuť, nebojte se přijít a běžet z námi. Je možné se přidat-odpojit kdekoliv, případně přijít jen do hospody. Viz propozice dole.

(7.) POP 28.12.2019, HAMR BRÁNÍK, 8:00

Jak správně poznamenal velký otec akce, Martin VP, sice je vše po tolika letech známé a neměnné, nicméně pro nové potenciální zájemce a nové známé jen stručný sumář: Start a cíl Hamr Bráník, večerní hospoda tak rovněž.  Ráno na Hamru většinou nic nepotřebujeme, všichni stejně přijedou již převlečení a věci se dají do auta (aut), kterým(i) vždy někdo přijede.
Sraz 7:45-7:59, start centrální skupiny v 8:00, případně v numericky vhodném čase 8:08. Takže start centrální skupiny lze nechat v 8:00, rychlejší se domluví, pomalejší také a večer od cca 18:00 lze zasednout v místní restauraci (rezervace na 25 míst). Případné (varianty) koupání ve Vltavě po doběhu domluvíme během akce:). Změny v itineráři nejsou, vyzkoušené jsou jak tradiční 75km, tak i kratší verze cca 55km, která se odpojí v Hostivaři na Pražské vpravo a vede po červené značce kolem Toulcova dvora a Sadů zahradnické mládeže v Záběhlicích a dále po A222 přímo do Krčského lesa k metru Roztyly. Dále již po trase. Variability se odehrají aktuálně dle počasí a chuti, též jako každý rok.
U Martina najdete odkazy na přihlašovadlo (můžete se připojit kdekoliv), itinerář, GPX i drobné zajímavosti...


Na POP se moc těším... Jak jsem (okolnostmi donucen být) osamělý běžec, o to raději se družím v restauračním zařízení, při POPu, při komutačních bězích a podobných příležitostech, případně i rád pomáhám, když stíhám:). Proto jsem s nadšením nabídl pomoc Bartasovým na jejich Trailové závisti. A dostali jsme s Míšou (která trať velmi dobře zná) jednoduchý úkol -- těsně před začátkem trať proběhnout, zkontrolovat značení, případně někde trať doznačit. Moc mě to potěšilo, byl jsem "před-běžcem" na akci, kde si chrti z Babického oddílu udělali otevřený klubový trénink, ovšem naše detailní značení jim zcela jistě překazilo plány:). Díky většímu než dostatečnému množství šipek a fáborků i přespolní (a trati neznalí běžci) neztráceli, nebloudili a tak se nebojím říci, že to bylo díky brilantnímu značení trati, na kterém mám(e) malý a nevýznamný podíl:).

Nic není náhoda a to, že jsem já vyfasoval mouku a Míša žlutou pásku, by si každý mohl vykládat po svém:), Za sebe věřím, že volba odpovídala známému říkadlu "Jedna-dvě Honza jde, nese pytel mouky":).... Možná to bylo proto, že vrcholoví běžci mouku nejedí a případné její vdechnutí by mohlo zničit jejich křehký metabolismus:)... Kdežto já, stará (a pomalá) struktura... jím a piji všechno, takříkajíc od piva, přes zelenou, po červené a bílé víno. Žádná diskriminace na základě barvy nebo stupně obsaženého alkoholu:).

Vyfasoval jsem dva "pytle" mouky do baťůžku, jeden do ruky...Míša řekla na pohodu to proběhneme a doznačíme.. a zmizela v prachu. Podobně, jako když Pavel, Veverka Sudetský, před stoupáním na Ještěd poznamenal.. "rovinky běžíme".. a zmizel taky:)...

Přiznávám, že jsem v některých místech byl asi silná brzda, křížení a odbočky jsem posuzoval optikou notorické bludičky, která dokáže zabloudit i na okruhu v Kladně:)...a přidělával šipky a škrtal špatné odbočky. Každou chvíli jsem čekal, kdy Míša pronese svůj nejlepší běžecký bonmot... "No jestli ještě trochu zpomalíme, tak už budeme couvat"..:). Ale do cíle jsme naštěstí doběhli včas, před vítězem závodu!

Trailová závist byla ve všech směrech adventně pozitivním potkávacím místem. Viděl jsem se s některými čtenáři mého blogu a připadal si jako celerbryta:)... Mohl si popovídat s dvojnásobným vítězem Euforie; tedy vůbec mě nepřekvapilo, že je to naprosto skromný chlápek, který si z toho ještě dělal legraci, že to nebylo tak těžké, protože tam zase moc silná konkurence nebyla...:).

V adventním čase je potřeba zdůraznit rozdílné vidění světa. Například vyprávění některých mých zážitků, hodnotí moji známí a kamarádi slovy: "To bych nedokázal, já bych si tam (při tom) připadal jako blb:)!" To je ovšem ošemetná reakce, protože "blb" je podle mě kategorie, kterou si definujeme my sami:). ... Já se například v podobných (pro ostatní i silně trapných) situacích zařazuji do kategorie, chápající... tolerantní.. muž.. s nadhledem:)

Na Trailové závisti mi Honza B. ještě jednou gratuloval ke GS -- a já jsem si dovolil odpovědět jeho nádhernou hláškou.. "No když to dokázal Honza, tak už každej:)", u které se HonzaB. bránil, že to tak nemyslel:). Snad se mi konečně podařilo mu vysvětlit, jak skvělá je to hláška.. a že jsem ji pochopil přesně tak, jak byla kdysi míněna... Že překážky jsou většinou jenom v nás... a že když starší, obyčejný rekreační běžec ... ale silný nadšenec... dokáže dokončit Rondu, uběhnout Grand Slam... tak jsou jakékoliv podobné mety dosažitelné téměř pro každého. Záleží to jen na tom, jak moc to chceme, je samozřejmě potřeba mít štěstí (pořádnou kliku), zdraví a být připraven v danou chvíli tomu dát všechno.

Kdybych byl kouč a motivační trenér, tak bych to heslo marketingové využil..:)... Podobně jako když doktor Skružný z Vesničky mé střediskové na trampoty svých pacientů odpovídá .. "To mám taky", případně.. "Co tam máš dál?":)... Tak by správný kouč a motivační trenér mohl říkat: "Když jsem to dokázal já, tak to může dokázat každej!":).

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar, ultra... ultra zvlášť!
12:).
Na záběr vhodná a čerstvá písnička od mého oblíbence:).. Měkké dárky. Snad vás navnadí "perly" z refrénu:
             "... Ježíšku pověz mi, co z toho máš,
                   že místo ajfouna jim svetr dáš
                   snad na nich se mstíš, že furt nemáš dívku,
                   že svoje dětství strávil jsi v chlívku..."



Hezký vánoční čas.. a třeba na shledanou na POPu!

neděle 8. prosince 2019

B jako "baby", aneb "dětskou" trasou B pražské stovky do budoucích dní...:)

Podobně jako v minulých letech, tak i letos jsem byl připraven tiše spolknout (a zapít nějakým dobrým vínem) :) trefné poznámky, kde to (zase) zabalím na Pražské stovce... Pravdivě drsné poznání, že jsem se naučil vzdávat a že je to potom jednoduché "zabalit"... Nechci snižovat P100, ale zatím vždy její dokončení (v posledních letech) bylo podmíněno tím, že budu naprosto v pořádku. Teď už nemusím tajit Grand Slam, ani loterie... je to úspěšně za mnou...:)

Nicméně i letos moje nejmilejší manželka jasně a razantně prohlásila, že na moje DNF není zvědavá, nechce někde jezdit po nocích, hledat a vyzvedávat nějakého zoufalce [tedy mě:)]... Uklidnil jsem ji, že ani letos není mým cílem "plnohodnotná" P100, ale spíš "pohodové" proběhnutí dětské trasy s cílem si něco vyzkoušet. Aniž bych cokoliv naznačoval, má to co dělat s často zmiňovanými čísly 180 a 24:). Zkusit skloubit tahle dvě čísla v krásné číselné kombinaci 11.1 20-20, v hektickém stavu dodělávek, psaní zpráv, hodnocení, zkoušek a hromady nesmyslností, to znamená opravdu pečlivě plánovat, naběhat poctivě co nejvíc km a velmi pečlivě vážit, jak moc se chci "zničit" na Pražské stovce... Moje představa byla, že to chci mít pohodové:), a proto ta dětská trasa...

V mezičase jsem se konečně dostal k Olafovi, abych si vyzvedl svoji ztracenou navigaci z loňské DNF na P100. [Ten loňský běh byl od začátku úplně zakletý. Velmi brzo v závodě jsem ztratil jak navigaci, tak i itinerář... Jak říká klasický vtip "Když se daří, tak se daří":).. pak jsem minul kontrolu a pak jsem hloupě upadl.. a pak jsem to v Davli zabalil:)].
Krátce po loňském závodě mi napsal Olaf, že se našla moje navigace a ať si ji vyzvednu. Měl jsem radost, že moje "Severka" nikde nehnije v roští, ale že ji budu používat. Zkrátím to. Během celého roku jsme se s Olafem marně nadháněli, kde a jak si to mám vyzvednout, nakonec týden před P100 se domlouvám, že si ji vyzvednu v Modřanech. Čekal jsem dlouho, abych ve středu zjistil, že ta nalezená navigace není moje Severka... Samozřejmě si nemůžu si vzít cizí, i když podobnou navigaci... to by byla špatná karma! :)


Druhý den při ranním běhu do práce nalézám na cestě pěkné hodinky, dávám je tam na viditelné místo a ještě obíhám na horizontu viditelné postavičky lidí a psů a ptám se, jestli neztratili hodinky:). No samozřejmě jsem nikoho nenašel.. ale ty hodinky už tam odpoledne nebyly. Tak je buď našel jejich původní nebo nový majitel:). To mě ve finále potěšilo a proto jsem žádnou tryznu za Severku nedělal. Věřím už naviguje skoro rok někoho jiného.. A tak to má být:).

Aby toho před závodem nebylo málo, navštívil jsem ve čtvrtek svoji paní pedikérku. Od poslední ráznější "sanace" mých nohou po GS utekly víc jak tři měsíce, i nehty na palcích mám skoro dorostlé... a paní pedikérka to lakonicky komentovala. "Nehty máte všechny, téměř perfektní... Vy už neběháte?" :)... "No měl byste přidat" !! :).
To mě trochu nalomilo a pak, když jsem konzultoval s trenérkou Míšou, /rýmička/ jak bych měl běžet tu dětskou trasu... Tak mi řekla, že na pohodu:), ale že bych to měl běžet a ne se někde válet v hospodě... A že klidně kousek nebo i víc poběží se mnou, že tedy má teď odpočinkový čas, kdy by neměla běhat, ale že to půjdeme pomalu, takže "odpočinek" dodrží,...:)


Tohle zadání mě dostalo to oblasti středoškolské geometrie o hledání průsečíků dvou kružnic. Pokud vzdálenost středů (střední výkonnosti) není větší než součet poloměrů obou kružnic (tedy variabilita výkonů), společné průsečíky existují... Já jsem optimisticky doufal, že v mém pojetí "nezávodění, ale rozumného pobíhání" a Míšině "neběhajícím módu" dojde alespoň k dotyku obou kružnic, i když v některých okamžicích to vypadalo, že pro společný "bod" se minimálně jedna z kružnic musela změnit v elipsu:).

Ale můj plán byl jasný. Do Modřan za světla! Míša ho ještě trochu obohatila dovětkem, ať nechám hůlky doma a že by bylo dobré, kdybych běžel pomalu, ale běžel. Ty pomalé výběhy kopečků budou mít pro mě (staříka) silný tréninkový potenciál. [Pro ni se to pořád bude držet v kategorii "neběhám/netrénuji"... Inu, když dva dělají totéž, není to totéž!:)]. Já jsem si plán na P62 rozšířil o "vědecký":) výzkum, běžet to celé na ranní snídani, s jedním pivem po cestě...

Na začátku bylo všechno v pořádku, ... idyla ...Míša poslouchala moje "kydy", já na Karlštejně vdechl pivo dřív, než bys řekl Pilsner Urquel, i než Míša stačila vypít malou kolu. Ale pak se jedna z kružnic začala měnit v elipsu:). Sice se nezávodilo, ale "jedna" z naší dvojčlenné skupiny začala vidět asociace cíle a dýňové pochoutky, která na ní čeká doma:)... Chápete to? Kdyby vidina piva, tak nic neřeknu:)...

Ale já zase tu motivaci tak silnou neměl. Už bylo jasné, že v Modřanech jsme za světla a jak znám Olafovy akce, tak pivo tam bude, obzvlášť, když tam jsme brzo, protože ti rychlí pivo moc nepijí:). ... Míša přesto běžela přede mnou tak tři-čtyři kroky, abych už nic nepovídal a raději běžel:). Pochopil jsem, že si svoje pindy musím schovat na POP či na společenské pivní běhy:), ale nepropadl jsem zádumčivosti. Ani jsem si na žádné z blízkých čerpacích stanic nekupoval benzín:).

Nicméně, Míša nějak zjistila, že nic nejím a tak mi začala nutit svoje želatinové bonbóny, abych na trati neumřel vyčerpáním a kosti mi neohlodala divá zvěř (nebo hladoví běžci v druhém sledu)...:). Čtvrtý bonbón už jsem odmítl, myslím, že jsem se na GS naučil zvracet téměř podle Gutha-Jarkovského:), s grácií blízkou ladným pohybům Běžícího Stína:) ... ale přeci jen není potřeba to testovat v Praze, kde mě pár lidí zná.:). Takže bylo otázkou, jestli do svého "hladového" výzkumu budu ty bonbóny počítat, ale asi budu muset..:).

Než si to srovnám v hlavě, tak už jsou tu Modřany, pískám a bojovým pokřikem zdravím, když míjíme dům Bartasových, ale buď mě neslyší, nebo někde pobíhají..., pak už jen nahoru-dolů a jsme v cíli. Pivo tam pochopitelně je... Piji pro jistotu hned dvě, aby to nevypadalo, že běžcům nechutná, nebo že se nějak "ofrňují":).  Fakt moc hezký proběhnutí, nakonec se podařil onen "průnik" či dotek kružnic, kdy jeden z běžců "neběžel" a druhý se snažil trénovat, ale nezávodit. Co víc. Koukám na svůj diplom a nemůžu věřit svým očím... 26. ročník Pražské stovky, 62 km ... a já? Na 26. místě dětské trasy B, prvočíselným časem 7:53:47 (!)... Slza dojetí málem ukápla:). Oni ti běžečtí bohové jistě vědí, že já si té symetrie: 26-62-26 budu silně vážit a věřím, že mě to pomůže v mém úsilí při trojité jedničce 11.1. podepřené 20-20:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, úsilí a ultra ... zvlášť!
12:)

PS. Zase jsem potkal pár kamarádů, uviděl nové známé, kteří občas zabloudí na můj blog, které tímto zdravím a gratuluji k jejich skvělým výkonům. Sám jsem se znova přesvědčil o té relativitě rychlosti a úsilí, kdy jeden se snaží a druhý neběží, ale absolutní rychlost je stejná!:)
Na závěr ještě moje oblíbená vánoční píseň .. od Pokáče.. "Nikde žádnej sníh"..:)

sobota 30. listopadu 2019

Statistika kolem a v nás... sám sobě kontrolním bodem, aneb je třeba to brát "politicky":)

Se svým "interview" pro matfyzak.cz jsem si dal:), pochopitelně moje původní profese statistika dostává neustále (možná i díky politikům) pořádně zabrat. Jak to řekl kdysi Winston Churchill "Věřím pouze těm statistikám, které jsem sám zfalšoval" :), tak lidé mají tu (nesprávnou?) představu, že jsou tři druhy lží: lži, zatracené lži a statistika (Benjamin Disraeli, britský premiér).

Ale správně nadšený statistický rekreační běžec se samozřejmě čas od času koukne na nějaké ty "statistiky", aby se poměřil:). Tady je na místě ostražitost. Není úplně optimální si statisticky poměřovat například reportovanou sexuální výkonnost [vždycky slyším spolužáka Radka B., který na podobné statistiky reagoval slovy... "Tak to by mě zajímalo, kdo to "dělá" na můj účet!":)]

Ale, jak je většina z nás vybavená Garminem či jiným měřičem, tak nás statistiky a porovnání neminou. Člověk, ať chce nebo ne, po očku koukne, jak ostatní, jak běhá průměr... Může to potěšit, ale zase i trochu demotivovat. Na druhé straně, lidová pořekadla a statistiky směrem ke zdraví mě většinou potěší: "Čistota půl zdraví, dobrý spánek půl zdraví, veselá mysl půl zdraví!"... V téhle chvíli už mám naděláno na 150%:).

Ovšem jak říkala moje bavorská teta... Na podzim a v zimě nechodit k doktorovi! Tam člověk akorát chytne ještě to, co nemá:)... Tak já pro jistotu dodávám, že základem je omezit i cestování v MHD! Držel jsem to dlouho, ale ve čtvrtek a v pátek jsem musel aspoň v jednom "směru" porušit a poté, co jsem si kýchání spolucestujících otíral ze svých brýlí:)... mi to bylo jasné... boj s rýmičkou se dá čekat. Lékařsko-statistická rada: "Jezte ovoce a zeleninu, nebudou k vám chodit nemoci...", bych si dovolil doplnit poznámkou své bavorské tety... "Jez cibuli a česnek a nebude k tobě chodit nikdo!":).

Bojuji s tím, pochopitelně, velmi vesele, uvědoměle:) a soustavně. Tenhle týden byl hodně hektický.
Spal jsem málo, (přeci jen časový posun Ameriky dělá svoje), stačil jsem sotva doběhnout do práce a často až do 6 do večera jsem seděl na prezentacích, schůzkám a seminářích. O půl sedmé vycházím z baráku, s nasazenou čelovkou, s báglem a chystám se běžet dvojsměrku domů... Jeden můj americký kolega mě při tom vidí a upozorňuje, že "Existuje velmi tenká linie mezi úsilím, dedikací a mezi pomatením..." ... a že už mi to už dávno říkal (ano, říkal!) a dodává..."Teď jsem si ale jistý, že ty jsi tu hranici dávno překročil..." :)...

Když už tak "blbneme":), obzvlášť mluvím o nás, kteří sice tomu dáváme děsné úsilí, ale ty "výkony" nikde moc vidět nejsou:). Sice se můžeme utěšovat slovy velkého Ferrariho, že "Objem ničím nenahradíš!", ale obávám se, že on to myslel jenom na závodní auta, ne na naše pobíhání...:).

Nicméně, když už všechno selže, je dobré brát to "politicky"... Podívat se na tu "kontrolní" skupinu kavárenských povalečů a říci si nahlas... (doplňte si svoje xxx)... "Pátek dopoledne... 105km.. Pánové, kdo z vás to má?" :)

Všemu zdar! Našemu úsilí, jalovým kilometrům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Po zařazení komentáře "Miroslavy Němcové":).. s kouzlem "láska":) [po té, co se jí muž přestěhoval do jiné ženy:)] do spamu mi bohužel úplně automaticky zmizel celý  řetěz vtipných komentářů, nedalo se to vrátit.. za což se všem omlouvám...
Uvedomil sjem si, ze nemám, žadný obrázek, nic.. tak aspoň písnička... Pokáč pro trailové běžce... "V lese!

čtvrtek 21. listopadu 2019

Ztraceno a nalezeno (nejen) v překladu, aneb jednou nohou vpřed...:)


Tak to na mě přece jen prasklo, že jsem se snažil dostat do médií:). Dostal jsem i pár (veselých) e-mailů, jestli se za poskytnutý rozhovor stydím, nebo jestli jsem to chtěl přejít a hrát roli mrtvého brouka nebo Zagorky:), tak, že mám smůlu, protože na internetu se nakonec stejně všechno najde....

Tak se pro jistotu přiznávám... Řádově před měsícem jsem způsobil "mediální rozruch":) na celosvětově sledovaném periodiku "matfyzak.cz":), kterému jsem, jako bývalý absolvent, poskytl rozhovor v souvislosti s mým Grand Slamem. Nedalo se odmítnout, navíc, když otázky klade kamarád, který mě při GS podporoval a čirou náhodou:) je děkanem mé Alma mater, tak není cesty zpět. Aspoň jsem se se snažil s jeho pomocí, pokud možno bez úhony, projít tou uličkou pětiminutové "slávy":)...  Sice později, ale přece -- sem dávám odkaz, aby bylo vidět, že se nestydím a neskrývám svoji mediální prezentaci:).

Nicméně, ani moje skvělé PR nezměnilo absolutně nic na mé (téměř) dokonalé anonymitě. Občas si moji jinou identitu spojí pejskaři, kteří mě nejdřív vidí s Deri a za chvíli s běžeckým baťůžkem na cestě do práce. Když ale jindy přejdu kolem nich v obleku, tak mě nikdo z nich nepozná. Naopak, když se při venčení s Deri dostaneme mimo centrální park do bližšího kontaktu s bezdomovci, tak já ve svém outfitu (ala Diakonie Broumov) mám takové mimikry, že se mě jeden z nich ptal, kde přespávám..:).

Nebudu si hrát na schovávanou. Snažím se jako pako.:). Doháním svoje resty a přitom se postupně snažím zvyšovat kilometráž, úsilí a občas i trochu rychlost. Nevím, jak to máte vy, ale já trpím silnou formou "kilometrománie", ... tedy jsem neskutečně nervózní, když to vypadá, že přes týden nenaběhám řekněme 100plus... To jsem nervózní, jak pes.... moje nejmilejší manželka říká, že mám absťák, ale je to hrubé nepochopení mojí "kilometrománie":). Jsem nervózní z toho, že běhám tužku:) a proto musím opravdu ty kilometry naběhat a nacpat do své běžecké banky.

Navíc, v rámci internetového hrdinství jsem se zaregistroval na všechny závody, které jsem si vymyslel a vysnil na následující rok. Aniž bych prozrazoval nějaké detaily, jsou tam dva 100 km závody v Anglii, jeden v délce 90 km na Severu a jeden 185 km v teplých krajích. Asi bych se rád přidržel loňské struktury, kdy jsem se snažil kopírovat polo-fiktivní přípravu na jarní maratón. I když proč ne? Najít zase "odvahu" se podívat do nastaveného zrcadla a zkusit zaběhnout maratón nebo něco rychlého na silnici. Kde je ta 24h, kde bych mohl zkusit těch 180+, že... ptáte se, kde to je:)?

Odpovědí je moje "drobná" partyzánština. Vím, vím, trenérka Míša mi pravidelně (slušně) opakuje, co si myslí o možném zařazení nějaké 24h do mého seznamu závodů...:), nicméně jsem využil toho, že byla mimo republiku a tak jsem zaplatil nejen registraci na 24h, ale i hotel a zajistil si cestu, abych z toho nemohl vycouvat. Podobně, jako drsní vojevůdci zapálili lodě, aby nemohli jednoduše z bojiště prchat, ale museli bojovat do úplného konce.:). Ale otevřeně si přiznávám, je to naprostá pitomost, nemá to jiný důvod, než můj dobrý pocit, že se pořád snažím a na nic se nevymlouvám:).
V souvislosti s 24h se přede mnou objevuje náročný úkol -- obměnit můj play list... seznam písniček na závody, kdy potřebuji pomoci, typicky noc a ráno na 24h, nebo nějaké ty spurty:). Přistoupil jsem k tomu kreativně a začal si skládat vedle sebe pohodové písničky, často při tom kombinuji českou a anglickou verzi a moc se mi líbí sledovat odlišnosti a jak moc česká slova se mi líbí v porovnání s anglickým originálem. Například Grossmannův vtipný text "Ano pane Jiří" si v ničem nezadá s originálem "Yes, Mr. Petters", české verze "Asi, asi" (orig. Honey, honey), "Byl krásný tvůj nápad..." (orig. Everybody's rockin') jsou víc zamilované a pozitivní v české verzi... inu Zagorka:)... Ale i Ewa F. se svojí "Mám boky jako skříň" mě potěší i víc než originál...
Nicméně, 24h je dlouhá doba, tak uvítám vaše tipy na příjemné fláky:), pomalé i rychlé, tuzemské i zahraniční. Jen ten rap mi nějak nejde k mému hopkání:) a v jazzu jsem ustrnul u dixielandu a New Orleanse:). Díky předem!

Také jsem propadl kouzlu občasného sledování Netflixu, kde nadšeně koukám na české filmy s anglickými titulky. Naprostý nářez! Řada z nich tím získává další rozměr. Například "Padesátka" (angl. Chasing 50), kde tříkrálová symbolika K+M+B v češtině vysvětlená jako "K*rva, musíš běžet" se v anglické verzi objevuje jako "Kick mountains butt!" (Nakopej horám zadek!), nemluvím o pohádkách a romantických komediích... Tak to jsou drobné radosti současnosti...

Na Pražské 100 jsem přihlášený na denní závod, na "dětské ultra":), na 62+km trasu B. Myslím, že vzhledem k mým budoucím plánům je to moudrá volba. V sobotu brzo ráno vyvenčím Deri, dorazím na start, v noci se vrátím a v neděli od časného rána budu předstírat, že jsem byl celý víkend vlastně doma:). A moje nejmilejší manželka se bude tvářit, že tomu tak skutečně je... Taky mi pravidelně (slušně) opakuje, co si myslí o tom mém "běhání"... i když nedávno se zamyslela a pravila, že jsem mohl před 11 lety propadnout daleko horším věcem, než je nějaké moje bláznivé pobíhání. Je to moudrá žena!:)

Jako každý rok plánujeme i letos POP (Partyzánský Oběh Prahy), Martin VP určitě, co nevidět dá na svůj blog odkazy na přihlášení, informace a tak.. Nicméně... POP je 28.12 v sobotu ráno vybíháme od Hamru v Bráníku... Pokud vám to vyjde na celý okruh, nebo jen na kousek, budeme se těšit!
odkaz: http://veverkavzadveri.blogspot.com/2019/11/okolobeh-prahy-pop-posedme-2019.html

Společenskému rozměru běhu zdar!... Ultra... zvlášť!:)
12:)
PS. Ty fotografie jsou přebrané jako free z FB jednoho z mých budoucích závodů...
PPS. Jako poctu svojí školy přidávám písničku z mého nejoblíbenějšího kanálu (Pokáč), ... a jasně.. Matfyzák na disku! Písnička správně chytlavá, video neskutečný, včetně pravdivé účasti na přednáškách:), slova? Luxus..
..."..Já jsem jal se Newtona číst.. učil jí pí na sto míst... Pak jsme měli třikrát sex, teď jdu na cviko housku jíst!"...

pondělí 11. listopadu 2019

Kdyz ultra miluješ, není co řešit, aneb moje vyznání:)


Diskuse, kterou vyvolal Miloš Škorpil na svém FB mě posunula zpět v čase a hlavně k tomu, co pro obyčejného běžce/pobíhače znamená ultra. Strašně mě to mrzí, ale rozhodně to není to, co (teď a v posledních x letech) reprezentuje Miloš. Říkám to otevřené, sice pro "sebe":), ale na blogu a tak vím, že se to nakonec někteří jeho fanouškové dozví a budou mě nenávidět.

Miloš, respektive jeho vysvětlení, proč něco nešlo, nebo udělal jinak mě před lety zasáhly víc, než bych si dokázal přiznat. Například při jeho pokusu o start na Leadville v roce 2012 jsem byl tomu dění asi nejblíž ze všech zúčastněných -- Miloše jsem dokonce i registroval na závod a vyřizoval formality po mailu, řešil jeho kvalifikační běhy s ředitelem závodu, atd. Plánoval jsem tam jet (a taky si to 100% užil) za svým nové nalezeným kamarádem z internetovské seznamky:).. za Běžícím Stínem a těšil jsem se, že budu součástí jeho podpůrného týmu [přesto jsem nějak v duchu rozmýšlel, jak případně pomoci i Milošovi].

Miloš nakonec do Leadville nejel, vysvětlil mi to vysokou cenou letenek těsně před odletem (??) a tím, že si vlastně našel jiný "těžší" závod ve Švýcarsku... ano, o něm se také trefně píše na Běžecké škole a v jedné z jeho knížek (viz recenze zde) .... Ten závod ve Švýcarsku byl podle Miloše lepší a náročnější než Leadville. Dokážete si představit, jak mě to po návratu z Colorada štvalo.??? Byl jsem tam, zažil tu atmosféru a náročnost závodu na vlastní kůži, dělal Stínovi pacera přes noc a tady jsem poslouchal a četl Milošovo řeči a výmluvy, že Leadville 100 je zprofanovaná trať a že nějaký obyčejný trail ve Švýcarsku, který má ~80 km je těžší než stomílovka v Coloradu, v nadmořské výšce cca 3.000m? [Pro vysvětlení je potřeba doplnit, že ani tento náhradní závod Milošovi nevyšel, zmeškal start a nestihl limity].

A já pořád -- asi díky obecné slušnosti a pocitu, abych nijak neurazil "posvátného" -- jsem bojoval s tím otevřeně říci a přiznat i sám sobě, že je to všechno jinak. Že Miloš buď evidentně netuší, o čem mluví, nebo že se zaplétá do svých výmluv a vysvětlování. Vlastně ten konec mayského kalendáře v prosinci 2012 nějak definitivně označil i konec mého sledování Milošových rad a moje vymezení v ultra.

Možná to bylo proto, že v té době "horská klasika na 9", aka Leadville, byl můj velký sen. [Hned v roce 2013 jsem se tam vrátil jako závodník a dokončil ho]. Možná to bylo proto, že jsem v té době poznal Běžícího Stína, který se sice nenazýval guruem;), dělal si že všeho legraci, ale zapálil ve mně nadšení pro ultra s poznámkou "Každý může běhat ultra":) ... Od něj jsem pochopil, že na ultra se nepodvádí a nevymlouvá. Protože člověk podvádí jenom sebe a lže především sám sobě:).

DNF patří k těžkým závodům - je ale potřeba si vždy udělat dobrý "debriefing"... přiznat si všechno, co jsem udělal špatně a hledat, co jsem mohl udělat lépe... Hlavně se zbytečně nevymlouvat na ty okolo, na pořadatele, atd. Postupně člověk pochopí, že pro nadšeného rekreačního běžce je to v (ultra) závodě podobné jako v bance. Najdeš tam jen to, co jsi tam v tréningu naspořil, ať už je to výkonost, morál nebo chuť se s tím rvát až do samého konce.

Na začátku jsem věřil, že maratónská a ultra komunita obecně představuje vybranou společnost - myšleno především mezi rekreačními běžci - mezi námi, co často běháme tužku:), ale přesto se snažíme na delších tratích dokázat (především sobě), že ten povětšinou osamělý boj a úsilí nás dělá lepšími:). Ale potom jsem z různých příběhů [tu někdo fixluje na maratónu, tady se někdo nechá popovézt kus autem i na stomílovce, tu někdo bere pilule na výkon, atd.] pochopil, že ta "aura" nebo ten odškrtnutý status absolvované náročné trati přitahuje jako magnet i lidí, kteří udělají to, co by 95% ultramaratonců nikdy nenapadlo... Stejně tak někdo z "piedestalu", s ultra ve jméně, by se neměl chovat a hlásat věci, které jsou podle mého, asi "idealistického", pohledu neslučitelné s ultra.:(

Nicméně, já pořád věřím v ultra!:) Vy, co chcete běhat daleko a "být ultra":) ... Neposlouchejte, že jsou běžci a Běžci! Jste jen vy a váš ultra sen:)! A rozhodně si neberte příklad z Miloše. Pokud opravdu toužíte si splnit kvalifikaci a dostat se na nějaký "snový" závod, ať už je to Western States, UTMB, Spartathlon, nebo cokoliv jiného... Jdete za tím. Poctivý trénink, žádné výmluvy, žádné kecy o tom, že si nechcete/nepotřebujete nic dokazovat. To říkám já, obyčejný čučkař:)...

Protože pokud a dokud je ultra v nás, tak si pořád budeme chtít a potřebovat něco dokazovat. Především to, že chceme a budeme bojovat, se svoji leností, se zdravotními problémy, s věkem, se vším, co přijde... Bez ohledu na to, kolik a jak rychle běháme:).

Prostě tak!

Ultra je ultra! Na to mi nesmí nikdo sahat! Ani kdyby si stokrát říkal ultra (Miloš).

Všemu zdar! Našemu úsilí, naším snům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

PS. V posledních dvou letech jsem neusiloval o kvalifikaci na Spartathlon, nebyl důvod. Před tím mě nevylosovali a v loni jsem jiné "urgentní" sny:)... Navíc český tým měl stoprocentní úspěšnost, přeci jen by moje potenciální účast jim mohla pokazit statistiky:). Letošní závod hodně lidí nedokončilo, stoprocentní statistiky jsou v hájí:), a proto se znova pokusím na registrované trati a během jednoho dne, během 24h si zaběhnout kvalifikační B limit.

Koneckonců... v případě mých běžeckých začátku hraje socha Krále velkou, takřka mystickou roli:).

PPS. Je 11/12, 12:34 a zjišťuji, ze oba inkriminované příspěvky a celá diskuse zmizela z Milosova FB. Možná bych měl také smazat i svůj zápisek, protože jeho zdroj je pryč. Ale nechám si ho tady, jako memento, jako svoje připomenutí. Snad ho brzo překryji nějakým jiným zápiskem..

pondělí 4. listopadu 2019

Heslo mých letošních návratů je... 2v1 nebo nejlépe 3v1!!:)


Tak jsem zase zvětšil o jedničku věkové počítadlo na blogu, 56:). Ten nedělní večer před narozeninami a před 1/2 maratonem v Braníku byl takový zvláštní. Vnitřně jsem bojoval ... dával pro a proti, jestli ráno běžet 1/2M. Na jedné straně to vypadalo, že jsem srab (to nastavené zrcadlo, že?)..:)... Proti tomu stála železná logika, kolik to bude extra času, sotva jsem začal trochu zase běhat a že se kvůli svému hloupému úsilí můžu ještě zranit... Takže i z té druhé strany vyplynulo, že jsem srab:).

Ne nadarmo Limonádový Joe říká: "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!". Ta jednota mého srabáctví (a chybějícího hrdinství) mě uklidnila, na závod jsem nejel a zůstal doma. Dodělával slíbené a dokončoval nedokončené. Myslím, že to platí všude, ale já si to uvědomuji dvojnásob. Posledních 10% práce mě většinou stojí 90% času:(.
Inspirován budovatelskými obrazy z dětství, kdy se vzorný stachanovec prací na několika soustruzích zároveň snažil splnit pětiletku už za dva roky:), jsem také "zaklekl". Poctivě jsem odmazával resty, snažil jsem se v rámci hesla "nemožné na počkání, zázraky do tří dnů..", lopatou odházet hromady úkolů, které si myslím mi tam někdo tajně navozil náklaďákem:)...


I když narozeniny nijak neslavím, tak pozdě odpoledne už jsem byl na ručník do ringu:), ale naštěstí jsem si vzpomněl, že jedno z hesel sovětských úderníků bylo též .. "dohnat a předehnat":) a tak jsem si oblékl běžecké hábky a vyrazil ven do údolí a svých 25 si tam nakličkoval.:)

Ten Grand Slam ve mně přeneseně doznívá pořád, ještě teď za něj platím, ani ne penězi, ale nejdražší měnou, svým časem... Ještě nějakou chvíli to bude trvat si vyčistit stůl od věcí, které jsem kvůli GS nestačil/nestihl/...nebo prostě neudělal... Ale přesto vím, že to stálo za to.

Samozřejmě ty návraty k obyčejnému běhání, k postupnému zpětnému budování "nějaké té rychlejší vytrvalosti a pevné základně na další rok" (chudák trenérka Míša) jsou hodně podobné tomu, když se chlápek, který vyhrál jackpot ve Sportce zase snaží chodit každý den do práce:). V podobné chvíli mám svoje mantry a svoje rituály... a když časově jsem na tom teď špatně, tak jsem našel inspiraci v kosmetickém průmyslu: aplikuji 2v1, nebo lépe 3v1... Místo sprchového gelu, šamponu a kondicionéru, já v tom vidím: večerní běh s kamarádem v málo známém prostředí, pobíhání s dcerou při kterém venčíme ještě Deri, zážitkovou běžeckou turistiku s během "pro něco":), atp.

V tomto duchu jsem teď poslední dva pátky popoběhl s Tomášem do Kobylis (vzpomenul na MFF koleje v Tróji a restauraci Na krásné vyhlídce, kam jsem vždy chodil po zkouškách za tmy a potácel se dolů ... nadranc, cesta za světla po letech byla pro mě úplná novinka) a s Machym z Dolních Počernic (objevil při tom nově upravený Suchý poldr - to byla bezpečná volba, podle Rokytky? To bychom se určitě koupali:)... ). 

Když jsem běžel s kamarády nechtěl jsem je fotit, ani jejich revír, znáte to... domorodci věří, že jim fotografie může vzít kus duše:) a tak aspoň pár ilustrací z večerních venčících běhů či z pátečních návratů.
Musím i po těch letech a při svých letech:) pořád vypadat jako nadšený začátečník, protože mi kde kdo radí (díky za to!, vážně, já jsem společenský typ), abych se nebál jít na závody, jak běhat, jak vydržet... Například při mém čtvrtečním běhu do práce (už ve Stodůlkách -2C a v údolí úplná klandra) se mě ptala jedna běžkyně, omotaná šálou a šátkem... Proč nemám šátek přes pusu? Inu, potily by se mi brýle ... a pak...já dýchám nosem:).

Nadšeným začátečníkům (bez ohledu na tisíce naběhaných km)... zdar! Ultra zvlášť!
12:)

středa 23. října 2019

I když jsou začátky těžké, začít znova je vždy jednoduché...:)...


Nějak jsem se na chvíli odmlčel:) -- částečně to bylo dané tím, že jsem chtěl pauzou ve svém poznámkovém psaní vytvořit dostatečný předěl mezi epickým a zážitkově úrodným létem a návratem do běžných podzimních dní. A potom...

Řešil jsem různé nedodělky, plnil sliby, které jsem dal v dobách "hlubokého míru":)... a jak už to bývá všechno vrátilo téměř ve stejný čas, jako bumerang. Na dokreslení mojí situace je dobré dodat, že za období cca 3 měsíců, jsem pětkrát (jednou služebně) překročil Atlantik tam a zpět a bojoval s časovým posunem 6+ hodin... Moje tělo na to reagovalo naprosto logicky -- můj vnitřní čas se zastavil někde na půli cesty -- na cca 3 hodinovém časovém posunu (řekněme Grónsko), se kterým se dá "žít" jak v Americe, tak i tady:)... Návraty do běžného života jsou někdy náročnější. Teď věřím, že se přes Island a Anglii vrátím postupně do našeho časového pásma:).

Nevím jak vy, ale já si každý rok po nějaké "pauze" uvědomuji, jak těžké je zase začít víc běhat, jak těžké je přesvědčit svoji hlavu a tělo k nějakému dalšímu úsilí, když ... vás nejen hlava, ale i celé okolí přesvědčuje, že je to "marný", že stejně už rychleji ani dál běhat nebudete... :)

Začít běhat, nebo přestat kouřit je snadné. Vydržet to (a nezačínat znova).. to je jiná:). Naštěstí u mě běh je i reakcí na šílenosti v práci a šílenosti světa kolem. Takže mi definitivně pomohlo anglosaské prostředí a tanečky na amerických univerzitách ohledně LGBTQ a správného užívání osobních zájmen. Z mého "stařeckého" pohledu ta vykolejenost a ukřičenou skupinkou aktivistů, levicovým obsazením amerických univerzit dosáhla už takového rozměru, že budu v pohodě:) běhat maratony do konce svých dní:).

--- taková vysvětlující odbočka ---
Posuďte sami: 16.10 je tzv. "Holy Day of Observation", kterému se říká "Pronouns Day", tedy vlastně se slaví, že bych, když učím v US (aspoň, že to ješte sem k nám nedorazilo) měl používat různá pohlavně neutrální zájmena. Prostě jsem neustále nucen něco šíleného, co pošlo z levicových kruhů a z LGBTQxxxx komunity slavit (těch písmen už je tolik, že i já ztrácím orientaci)..:).... Z jejich pohledu je naprosto nutné mít těch dnů mnoho:), protože určitě neměli šanci nás obyčejné vytočit existencí "International Transgender Day of Visibility" (31.3), "Lesbian Visibility Day" (26.4), "International Day Against Homophobia, Transphobia, and Biphobia" (17.5), "Harvey Milk Day" (22.5), "Pansexual and Panromantic Visibility Day" (24.5), Pride Month (červen), "Bisexuality Day" (23.9), "Bisexual Awareness Week" (23 – 30.9), "National Coming Out Day" (11.10), "National LGBT Center Awareness Day" (19.10), "Spirit Day" (20.10), "Intersex Awareness Day" (26.10), "Asexual Awareness Week" (23 – 29.10), "Transgender Day Of Remembrance" (20.11), "Pansexual/Panromantic Pride Day" (8.12)... Přes dlouhý seznam těch dní si uvědomuji tu významnost aktivně křičících aktivistů. Krásně popsáno, data dní jsem převzal od mého oblíbeného autora Walsh. Prostě tak. Jsem věřící, nicméně jsem liberální v tom pravém slova smyslu... Žij a nech žít. Pokud je to v souladu se zákony a dané osoby žijí ve vzájemném souhlasu, neřeším to a respektuji to. Nicméně, proč mě s tím LGBTQxxx otravují prostřednictvím všech oslav, parád a požadavků, jak bych měl být pyšný na gay komunitu, stydět se za to, že jsem bílý heterosexuální muž a jak bych koho měl oslovovat? Pokud mi mužsky vypadající student řekne, že chce abych mu říkal Jenny, tak se budu snažit:), ale proč bych to měl dělat obecně? [v tomhle ohledu "žeru" J.Pettersona:)]. Nicméně, ten řev aktivistů mě čím dál víc vytáčí:). Má to ale jednu výhodu. Snadněji se potom běhá:)
Je to podobné tomu, když má člověk s MFF UK a specializaci na zpracování dat a musí poslouchat argumenty klimato-alarmistů (kteří mimochodem v minulosti mnohokráte falzifikovali data, aby jim to vyšlo, že?) a s údivem sledovat jejich plány na například elekromobilitu, které popírají základní fyzikální principy, nemluvě o tocích v elektr. sítích, jednoduché trojčlenky, atd. Fyzik nebo matematik, navíc heterosexuální jedinec:), je úplně na spodku pomyslné pyramidy individuí:), které se vyslovují ke složitým tématům dneška. Mimochodem,všimli jste si, že by i ČT někdy při podobných tématech použila obyčejného inženýra, nebo fyzika, který by jasně ukázal nesmyslnost "zelených" plánů a subvencí? Nemusíte být velký matematik. Vezměte si například obyčejné sídliště, vezměte si klidně jen deseti-nový počet aut ... a všechna na elektriku... žádná existující síť (nebo i výrazně rozšiřitelná) tohle není schopna zvládnout.. nemluvě o dalších problémech s bateriemi (suroviny na jejich výrobu), které jsou všechno, jenom ne ekologické atd.  Nicméně, firmy a politici cítí nové bonanzy, subvence, dotace, granty... ve finále ještě víc nesmyslné, než je přidávání řepkového oleje do benzínu.. ale ... jsou v tom velké peníze..:)...
Je to všechno fakt šílené, ale na druhou stranu.. důvodů k běhání bude dostatek:)
--- konec vysvětlující odbočky ---

A tak po té, co jsem dostal ještě několik "výzev" abych podpořil odvolání rektora UK (proč, že? Před rokem ho drtivou většinou schválil akademický senát univerzity, proč bych měl žádat odvolání rektora? To mám žádat odvolání senátu taky?) ... Tak v tu chvíli cítím ten pravý čas pro začátek opravdu aktivního tréninku. Aktivistům bych asi doporučil klasickou odpověď J.Wericha (tehdy komunistům, co dělají špatně)... "Vy nasír*te nasr*ný a přesvědčujete přesvědčený":)...

Vybíhám nedočkavě z práce směr Stodůlky. Je potřeba to všechno ze sebe setřást... Díky aktivistům za první rychlou dvojsměrku (!) :)... u Hlubočeb míjím tradiční "občerstvovačku" bezdomovců, provozovanou Nadějí... hodně z nich znám, ale mává na mě jeden z nich, zastavuji a rusky se mě ptá "Skolko časov? [Kolik je hodin?]" .. Plynuje přecházím do své ruštiny a říkám "Četyre časa [jsou čtyři)"... a na otázku, jak to jde? odpovídám zkušeně "Gašmark!" ... (nepřeložitelné) ... je to obecně bordel:)... smějeme se.. "Mir idě do schodku" :)... a běžím nahoru potěšen, jak mi naskočila ruština. V dolní části údolí potkávám starší pár a ptají se mě na cestu, ovšem první část začíná slovy "What's the time.. and where we are"? :).. přecházím plynule do angličtiny a říkám, že je o 15 minut víc než před tím rusky a připojuji několik zajímavých místopisných údajů... Odbíhám a už v duchu jsem připraven na setkání s německými turisty na druhém konci údolí. Piluji v duchu odpovědi na ... kolik je hodin a vzpomínám na slovní obraty své bavorské tety:), případně svoji "polštinou" jsem odhodlán dokončit mezinárodní rozměr dnešní cesty z práce...:)

Ale nikdo se mě na nic neptá!  A přitom, já zocelen tříměsíčním pobytem v "centre Banacha", v 1989, "řečiviště v Waršavě", ... a pravidelným sledováním polské televize, kdy "kino nočne" byl můj oblíbený pořad.. bych mohl úspěšně dokončit mezinárodní rozměr trasy A12, Hlubočepy-Stodůlky:)
Nicméně, aspoň jeden dobrý konverzační "zářez" se mi ještě podařil:). Jak se rozmohl běh, tak se rozšířilo i běhání v údolí a s tím související zanechávání papírových kapesníků a toaletních papírů po celém údolí. V reakci na svoji příhodu, kdy jsem v začátcích svého běhání nabídl toaletní papír "zoufalé" běžkyni v údolí a myslel přitom na slogan American Express [Never leave home without it.. (tedy "vždy s sebou")] ... jsem tentokrát běžci na bobku (v místě posetém papírky) zopakoval modifikované motto amerických mariňáků... "No paper left behind!":) [Nenechávej za sebou papírky:)]... Buďto používat přírodní materiály (i kdyby to měla být smrková větev), nebo ten papír zahrabat či odnést do nejbližšího koše/popelnice..:)

Tak ať se daří! Ten pondělní 1/2 M bude asi hodně pomalý... ale bude to dobré nakopnutí do nové sezóny. V rámci "internetového hrdinství":) už mám většinu běhů na příští rok zajištěných, ještě tak dva týdny a mám to "nalinkované". Teď jen začít běhat!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)

neděle 29. září 2019

Návraty, pozávodní kocovina a nový start, aneb kaktusář si připravuje substrát:)...

Dostával jsem a ještě občas dostanu od kamarádů i od "svých" čtenářů:) dotazy, jakou "šílenost" teď chystám, abych "překonal" Grand Slam... a jak se cítím být "slavný":)...
Obojí mě upřímně rozesmálo.

Samozřejmě mám napsané a vytipované zajímavé závody a místa, která bych si chtěl proběhnout, ale rozhodně není mým cílem"překonávat" svoje sny, neustále si dávat za cíl běhat dál, horší cestou a rychleji ... (A pak být nešťastný, že je to neudržitelné)... Určitě napíšu, až přijde čas [= budu zaregistrován], kam mám namířeno a kde bych si chtěl příští rok "dělat radost":), ale všeho do času.

Ale co se týče nějakých pocitů "slávy", tak to jsem se smál ještě víc. Slovy mého dobrého kamaráda z MFF, ultra je pro většinu lidí stejné, jako pěstování kaktusů (říkám to tady pořád - jen používám paralelu sbírání známek a rybaření). Nikoho to vůbec nezajímá mimo opravdu úzkou skupinku lidí, kteří ... také pěstují kaktusy:). Vysvětlovat někomu, že jsi běžel tam a tam a uběhl to a to... Je stejné, jako že ti vykvetl žlutě Ferocactus rectispinus.;). Lidi řeknou.. "No to je skvělý!!" Ale stejně v duchu přemýšlí o tom, ať už ten šílenec dá pokoj a zmlkne:). Věřím, že naštěstí i já, přestože trpím úchylkou všechny kolem přesvědčovat pro ultra, tak i já se dokážu mírnit a dávat "normálním" lidem pokoj. Nechat si hlášky Běžícího Stína -- "Každý může běhat ultra":)... podepřené vlastní zkušeností... "No když to zvládnu já, tak už asi každej" -- k sobě na blog:).
To proto, že si (dobře) uvědomuji, že jsem opravdu (nadšený) "kaktusář".. a že to naše pobíhání opravdu nikoho nezajímá.

Tím pádem se mi dobře odmítaly potenciální nabídky na pár minut slávy:), protože se člověk akorát "vysvlékne do naha před cizími lidmi" -- to, že se občas "obnažím":) tady na blogu mi tolik nevadí, protože sem zabloudí opravdu jen ti zvláštní:).

Pozávodní kocovina je u takhle intenzivních a těžkých závodů, které mám za sebou hnedle čtyři (navíc se šťastným koncem) obzvlášť silná. Člověk si uvědomuje, že už s velkou pravděpodobností nikdy nic tak náročného asi neuběhne a co hůř, nikdy nic tak emočně silného nezažije... Takže si připadá, jak na ultra tryzně:) a je těžké najít motivaci do dalších dnů, k dalšímu snažení. V tomhle směru jsem naštěstí zkušený a vím, že čím větší radost/adrenalin... tím hlubší může být propad a těžší je potom návrat.

Já mám v tomhle směru jednu velkou výhodu... i v tom nejobyčejnějším z obyčejných dní se mi (aspoň z mého pohledu) něco zajímavého/veselého stane, já to beru jako čistou radost mého života a signál... že jsem na dobré cestě:).

V minulém týdnu jsem byl služebně v Ostravě, byl jsem unavený, ranní jednání mělo začínat velmi brzo, kolem 6 ráno jsem už potřeboval odejít z hotelu a tak jsem si s sebou nebral běžecké věci. Nicméně večer před tím, se před večeří udělalo neplánované (asi 1.5 hodiny) volno a mladší kolega mě překvapil s dotazem, jestli si nepůjdeme zaběhat, že já to tady jistě znám.:). Inu trasa podle Ostravice je tutovka, ale uvědomuji si, že mám běžecké jen cestovní (staré) "společenské":) Salomon boty, jinak ve směru sportovnějšího oblečení mám s sebou tak akorát džíny a bavlněné tričko. Na výzvu, že bych stačil rychle koupit nějaké funkční běžecké oblečení ... se pro jistotu ptám/ujišťuji, vždyť máme včetně sprchy čas tak max 1.5 hodiny... kolik chceš běžet? Rozumnou úvahou vyplynulo, že asi 8km. To jsem usoudil, že v tom případě můžu běžet v tom co mám.. v džínách, bavlněném tričku a ošmajdaných starých botách:)... O to lépe vypadala naše dvojka, když jsme běželi... On v perfektním běžeckém outfitu a já, no vedle něj sjem vypadal jak bezdomovec oblékaný v Diakonii Broumov. Měl jsem radost, že jsme si zaběhali, pořád jsem cítil únavu po GS a tak jsem ho určitě i trochu brzdil:), ale krátce po mém šílenství se snažit běžet v džínách stabilně 4:30 km..?:)... To ne. Celkově lehce nad 5 minut/km, skvělé pocity -- jednak z toho, že jsem zbytečně nekupoval další běžecké, kterého mám díky závodům hromady a jednak z toho, jak se za námi otáčeli kolemjdoucí s údivem v očích. Naprosto skvělá dvojka, zajímalo by mě, co si mysleli, že jsme nebo co se děje:).

Ke konci týdne jsme vyrazili do Niedernsillu k Romaně aka April pozdravit alpskou základnu českých milovníků hor i pobíhání v nich.:). Plán byl jasný... Potkat se tam i s Míšou, oslavit, co se dá, včetně jejího vítězství na B7, nominace na MS.. I že kousek spolu popoběhneme... a probereme co a jak dál. A hned druhý den po příjezdu se odpoledne vydáme na "běžeckou turistiku", z druhé strany vyběhneme na jednu horskou chatu, kam se zatím "civilní část výpravy" dostala autem a lanovkou. Tradičně nádherná panoramata:), ale když jsme se vydrápali k chatě a polovina běžců:) si dala pivo... tak koukáme s otevřenou pusou, proti nám je kláda s vyrytým pozdravem/vzkazem... "Michaela 12" ... evidentně bylo jasné, že naše dvojka sem musí doběhnout:).

A tak se postupně a pomalu... přes svoje povinnosti a zbývající služební cesty... zase rozbíhám. Jde to úporně, ale i naše běhy s Deri jsou jako chyba v matrixu. Znovu a znovu prožíváme známé veselé minipříběhy, kdy já jí domlouvám, ať ještě běží, případně slibuji, že už brzo bude doma na polštářku -- a ziskáváme nabídky na "společné venčení pejska":), případně povzbuzování, protože běžecké začátky jsou těžké... ale krásné!:)

A tak jako bájný fénix se vždy rodí z popela, tak u mě to sice není tak impozantní, občas to moje úsilí vypadá moc usilovný... ale ty interakce s okolím mi přinášejí neskutečnou radost a poťouchlost. [heslo pro mě: WC na náplavce!!:)]

Rozbíhám se strašně pomalu, tělo protestuje proti větší rychlosti a nějakému tempu... ale ... abych měl trochu intenzivnější trénink a větší motivaci.. tak jsem si napsal na 28.10 1/2 maratón do Bráníku. Jako správný kaktusář nesmím podcenit přípravu substrátu pro novou sadbu! :) Nebude to opravdu žádná hitparáda, ale ... začít trénink na novou sezónu je třeba bojovně, obzvlášť když mi ten den bude přesně o rok víc:). Takže pokud se cítíte pomalí a jste z okolí, tak si můžete spravit náladu a příjít mě do Bráníka předběhnout... Pořádně mi to nandat, slovy jednoho spolužáka: ..."natrhnout mi tričko i s trenýrkama"!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!
12:)

středa 18. září 2019

Ohlédnutí za Grand Slamem, pohledem "orla":), aneb touha.. je zázrak!

Chtěl bych si sobě i vám, co sem ke mě zabloudíte:) zavčasu vysvětlit a dodat některé vysvětlující detaily k mému šílenému letnímu dobrodružství... hlavně proto, aby nezapadly a vyzněly tak, jak jsem je původně plánoval a prožíval.

Skoro každý se mě ptá, co bylo nejtěžší a čeká, že budu povídat o konkrétním závodě, nebo o určitém zlomovém momentu. Ne, nejtěžší paradoxně bylo udržet to svoje přání, ten můj "plán" na účast v Grand Slamu hluboko schovaný, zamčený na tisíc západů... S nikým o tom nemluvit. Vzhledem k tomu, že jsem "slepičí prdelka" a skoro všechno kamarádům a na blogu řeknu:) a že to trvalo pět let, tak to bylo opravdu "nejtěžší":).

Ne, že bych měl nějaké přehnané mínění o čtenosti mého blogu (i když mě čísla o přístupech trochu děsí a utěšuji se tím, že jsou to převážně "roboti" na internetu), tak přeci jen... Před mojí první účastí na Western States nikdo v Čechach o ikonický závod WSER neměl zájem, ale potom se se zájemci roztrh pytel:). Proto jsem si moudře říkal, není třeba dráždit chřestýše bosou nohou:) a zbytečně snižovat svoji šanci v navazujících loteriích... Grand Slam, Vermont, Leadville a Wasatch patřily mezi zakázaná slova. Prostě režim utajení byl téměř na úrovni projektu Manhattan.

V práci jsem pravidelně šetřil dovolenou, část z ní převáděl do dalšího roku. Trapně jsem vysvětloval, že pořád doufám, že mě vytáhnou v loteriích v dalším roce, snášel poznámky o nesmyslnosti svého snažení, já to chápu, když se to opakuje čtyři roky v řadě, tak to připomíná čekání na Godota, který nikdy nepříjde:).

Od Stína, z internetu, z knížek jsem četl o velké výzvě, o skládance ikonických, nejstarších a knihami a příběhy opředených stomílových bězích v Americe a o tom, že jen ti nejlepší, nejsilnější.. nejodhodlanější mají šanci získat ten bájný čtyřlístek přezek v jednom roce a dokončit Grand Slam.
Je to nejen veliký sen, ale zároveň šílená drzost, když víte, že nejste ani nejrychlejší, ani nejsilnější, že každý s těch běhů sám o sobě je na hranici vašich možností, natož v šílené kombinaci, která by znamenala je běžet co tři týdny po sobě.:)

Míša M. byla mírně řečeno "trochu" konsternovaná, když jsem jí řekl, že mám "plán"... pokud (a až) mě vytáhnou na WSER, tak že se pokusím dostat do Grand Slamu. Když jsem postupně procházel loteriemi, získaval registrace, tak se se mnou radovala/děsila a upravovala naše trenýrkové plány:).

Aniž bych prozrazoval příliš ze svého "know-how":), musím přiznat, že po případném vytažení ve WSER jsem měl v ostatních závodech velkou šanci. Buď tím, že dobrý "příběh" může získat divokou kartu (Leadville), nebo že ve Vermontu dlouhou dobu nikdo z Čech nestartoval (pokud někdy), a že díky znalosti pravidel vím, že i když mě ve Wasatch nevytáhnou, ale když dokončím předchozí tři závody, tak dostanu divokou kartu..:).

Stín by to řekl velmi pregnatně, že sice čistě výkonostně ... do Grand Slamu absolutně nepatřím... rozhodně se neřadím ani ani mezi ty slušně rychlé, ani mezi silné -- jsem objektivně vzato jeden z podstatě "hendikepovaných" :) ultraběžců, pořádně nevidím, v noci je to ještě výrazně horší... ale co se týče odhodlání, nadšení a úsilí, to jsem na stupnici od 1-10 tradičně na čísle 12:).

Moje úsilí (ještě jednou díky za pomoc všem kamarádům, pacerům, posádce) je asi nejlépe vidět v posledních dvou závodech. Zejména Wasatch, kde skoro od 45 míle bylo všem kolem jasné, že to nedáme:), abychom nakonec se Stínem doběhli 18 minut před limitem:).

---- odbočka, analytická pohled Stína na Wasatch -----
Honzův Wasatch se dá rozdělit na tři třetiny:
0-32mil - Honza běží sám, na 3 občerstvovačkách celkem 23 minut.
32-67mil - Honza v krizi, ale s pacery, na 6 občerstvovačkách celkem 69 minut.
67-100mil - Stav absolutní dezolace, na 6 občerstvovačkách strávil dohromady jen 3 minuty.
V podstatě jediná zastávka byla na svléknutí se z teplýho oblečení. Jinak do cíle bez zastávky. Koukám na pořadí v jednotlivých etapách (počítám to mezi 208 lidí, co doběhli, a etapu měřím mezi příchody do stanice, kromě té první, kdy počítám od odchodu z Brightonu):

1) Brighton-Ant Knolls = 151.místo (dost dobrý na to, že Honza akorát vstal z mrtvých a zvrací jeden furt)
2) Ant Knolls - Pole Line = 53.místo (naháníme prvni cut off ve velkém stylu)
3) Pole Line - Rock Springs = 141.místo
4) Rock Springs - Pot Hollow = 118.místo (zaháníme medvědy a bojujem s motorkama, jinak by to bylo jeste lepší)
5) Pot Hollow - Staton = 62.místo (naháníme další cutoff)
6) Staton - Decker = 71.místo (Justin nam hlásí, že kdo vyrazí ze Statonu po 14:00 tak historicky nemá šanci)
7) Decker - FINISH = 101.místo (jsme nervózní, ale už taky víme, že to asi dáme).
---- konec analytické odbočky

Celkové statistiky z Grand Slamu jsou impozantní:
Za 33 let Grand Slamu byl dokončen 367x. Většinou to byli Američané. Statistiky mimo Ameriku jsou následující:

Australia 1
China 2
Hong Kong 2
Canada 11
Japan 2
Mexico 1
Nigeria 1
Phillipines 1
Svět mimo Evropu21


Austria 1
Czechoslovakia 1
England 4
France 1
Germany 4
Lithuania 1
Scotland 1
Evropa-celkem13

Mě může těšit, že jsem veden za Československo a 12Honza je veden jako 13 Evropan v pořadí (to nemůže být náhoda!). Viz http://www.run100s.com/slamstats.txt

Ovšem pokud se podíváte na absolutní pořadí, nejrychlejší a nejpomalejší časy, je to jasné.
Můj celkový čas v součtu 124:30:18 je historicky nejpomalejší Grand Slam o víc jak hodinu (na 366. místě je Dave Cockman výkonem 123:18:07 z roku 2014). Můžete to číst různě. Samozřejmě, že jsem ten nejhorší:), ale zároveň jsem se o to pral ze všech nejvíc a podle boje o cut-off jsem si to asi také asi přál ze všech nejvíc:). http://www.run100s.com/slammers.htm

Líbí se mi "utěšování" známých a kamarádů, kteří mi říkají, že historie si nepamatuje, jak mizerný čas jsem měl, ale že jsem to uběhl:)... Tady musí skromnost stranou! Historie je krutá. Nepamatuje si druhá, třetí místa... jen vítěze a maximálně ty absolutně poslední, ty šílené, ale nadšené lůzry, kteří to navzdory všemu dokázali. Málokdo si ještě dnes ještě vzpomene na tehdy impozantního skokana Matti Nykänena, ale posledního skokana olympiády, Eddieho "Orla":)... si vybaví i naprostí sportovní ignoranti.

Bylo mi ctí být "Eddiem, orlem"... Ukázat, že nejen prostý skladník ve šroubárně si může přečíst Ovidia v originále:), ale že pokud my obyčejní máme svůj sen... a jdeme za ním... tak se nám může splnit, ať už vypadá, jakkoliv nemožně:). Nikdy to nevzdávejte!!!

Díky moc všem!

Všemu zdar!
Našim snům, kamarádům a ultra... zvlášť!!

PS. Začínám zase po odpočinku pomalu běhat. Těším se na další sezónu!

pondělí 9. září 2019

Wasatch Front 100, aneb zázraky se dějí!

Tentokrát přeskočím tradiční předmluvu:) k mojí výpravě, protože podle vaší podpory v komentářích, sms, emailech — vám všem, co sem občas zabloudite a čtete ty moje “dřysty”:), vám dlužím aspoň drobný, pokud možno nefiltrovaný náznak toho, co se odehrálo v Big Mountains. Podle mé stupnice to byl čistý a nefalšovaný zázrak, který si ještě ani teď, o den později, kdy čekám na letadlo domů, nedokážu plně uvědomit.

—- alespoň malá poznámka k cestě a k přípravě na závod —-
Cesta byla už téměř standardně dramatická, kdy jsem dobíhal letadlo v Amsterdamu, a u stojánky jsem byl v okamžiku, kdy se chystali zavírat nástupní dveře, ale nakonec mě pustili dovnitř, naložili můj kufr a díky tomuto zpoždění to podle mě stihl ještě zbytek asi pěti pasažérů. Úspěšné logistice včetně výběru tranzitního letiště a hotelu podřizuji skoro všechno. Konečně si po příletu zařizuji americké telefonní číslo, což se při mých předchozích závodech nedalo zvládnout - většinou to byla kombinace nedostatku času nebo neexistence operátora/prodejce, co jsem potřeboval v blízkém okolí. Nebo to, co jsem si koupil on-line nefungovalo:).
Druhý den (ve středu) potkávám svoje pacery a znova se ubezpečuji o tom, ze hard-core ultra běžci, to je na 99.9 procenta jiný svět... (zatím jsem tu 0.01% nepotkal)... milí, přátelští, a ti zdejší — Justin a Graham — byli už od začátku rozhodnutí mi ze všech sil pomoci, abych si mohl splnit svůj sen. O síle, podpoře a přátelství Běziciho Stina netřeba mluvit, to je mimo jakoukoliv stupnici!
—- konec drobné cestovní poznámky—-

Při tom všem povídání a informacích od Justina a Grahama si naplno uvědomuji pravý stav věci... Wasatch Front 100 je skutečně překrásné ultra, ale jedno z nejtěžších... Místní běžci o něm mluví s láskou a chvějícím se hlasem, což podporuje moje smíšené pocity. Ta první vlna pocitů mi říká, tak a tvůj boj o Grand Slam je totálně v háji... Na druhé straně se uklidňuji tím, že stejně nikdo nevěřil, že bych to mohl dát... Obzvlášť, pokud viděl video/fotky z doběhu Leadville, 5 minut před koncem závodu a znal pravý stav věcí..

Upřímně, úroveň devastace těla a řekněme cílená sebedestrukce během závěrečných mil v Leadville by asi každého přesvědčila o tom, že by bylo lepší zůstat doma:). Moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), se mě zeptala na férovku, jak se cítím psychicky, jestli si navzdory stavu nohou, žaludku (začal jsem normálně jíst a pít asi až po 3 dnech po návratu z Leadville)... jestli si aspoň trochu věřím, jestli tam jedu bojovat, nebo jestli jsem to už dopředu vzdal.

Po pravdě jsem odpověděl, že to sice “z venčí”:) nevypadá na dobrou šanci, ale že jsem stále optimista, tím spíš, že se Běžící Stín nenechal odradit mými kecy a zopakoval svoje “Rozkaz zněl jasně..” a že mi tím pádem přijede dělat pacera z Brighton do cíle (32 mil). V kombinaci s Justinem a Grahamem mi to dávalo aspoň nějakou naději.

Justin zná trať doslova do detailu, dával mi a Grahamovi (později i Stinovi) spoustu užitečných informací, že jsem začal pomalu věřit, ze máme i férovou šanci na dokončení... s nedoléčenýma nohama, se žaludkem poničeným “gelovým” dobrodružstvím”... jsem se díval na Wasatch okem pravé blondýnky, věřící, že šance je pořád padesát procent:).

Ale to plánovací já bylo neklidné a vzhledem k (pro mě) trochu nestandardní organizaci, se připravuji obzvlášť pečlivě. Z hotelu to mám na stanoviště autobusů kousíček, méně než 5 minut. Jsem tam s předstihem v magický čas 3:45 a než vlezu do autobusu, tak se ohlásím zero-seven-four, což mi vydrží na dalších skoro 37 hodin...

Cesta autobusem na start trvá asi 35 minut a já mám celou dobu takový divný pocit, nezůčastněného pozorovatele. Nedokážu pochopit, že jsem tady... že mám šanci zkusit si splnit svůj nejtajnější sen... Dokázat si, že i úplně obyčejný nadšený příznivce ultra může snít o svojí účasti v Grand Slamu. Bez ohledu na výsledek vím, že už jsem si všechno splnil... Nicméně, posunout se na zbývající políčko v Grand Slamu je strašně lákavé. Je to výzva i otázka, jestli zůstanu na úrovni číslování nástupiště v Harry Potterovi (3/4), nebo jestli se posunu na osudový stupeň 4/4.

Stoupání do kopce na start mě definitivně probouzí do reality. Podle rady Justina se řadím do poslední třetiny závodníků, ale zase ne úplně na konec. Je to důležité, protože hned od startu vede v podstatě jednokolejka hodně prudce vzhůru. Nechci nikoho zdržovat, ani se nechat uhnat, nebo zase šíleně ztratit. Na startu je nás něco přes 300, přestože jsou to povětšinou velmi zkušení závodníci, nedá se čekat, že cílem v čase pod 36 hodin proběhne vice než 2/3 z nás. Budu mezi nimi? Je jasné, že pokud ano, budu úplně na chvostu, proto ta poslední třetina ve startovním poli:).


Wasatch není vůbec komerční závod a jak byste asi čekali, startovní bránu tvoří jen kus provazu nataženého přes odbočku v parku na začátku trailu. Sotva si stačim utáhnout boty a sestavit hůlky, začíná se odpočitavat a vybíráme!!!

Zopakovávám si v duchu naši strategii. Věříme, že pokud neznáš trať, nejsi dobrý běžec, případně nejsi v dobrém stavu — (všechy body si za sebe můžu zaškrtnou) — tak jediná úspěšná strategie je běžet relativně volně začátek. Tedy běžet ho moudře... Většinou se udělá velký horko, slunce žhne, jak rozpálené pláty kamen, snadno se to dá přepálit. Výsledkem je úžeh, přehřátí organismu, ztráta sil... většina lidí potom začne zvracet a donutí je to odstoupit ze závodu.

Lyžovačka..:)
Proto jsem se snažil držet naší strategie: Přežít a dostat se v dobrém stavu na 45 míli, kdy by měl žár polevit. Raději trochu později, ale přežít. Během noci si dát do pořádku žaludek a tělo zdevastované horkem. Plán byl být na Lamb´s Pass kolem 7 hodiny a strategii jsem plnil tak nějak “napůl” :). Chybějící stanice Swalow Rocks, spolu s Leadville se na mně podepsaly víc, než bych chtěl. V podstatě od cca 23 míle jsem začal pravidelně zvracet.

A přitom to všechno vypadalo tak nadějně. Po ránu se zatáhlo, začalo drobně pršet, déšť sice postupně sílil... ale já měl radost. Představoval jsem si, jak tu otevřenou část, které se ne nadarmo říká “hell”, tedy peklo, jak jí projdu v příjemném deštivém počasí. Ó bláhoví jsou optimisté:)! Zatímco se prašné cesty změnily v blátivé sešupy z kopce, na kterých jsem si mohl vzpomínat na lyžařský výcvik na základní škole — kde jsem taky často nevěděl jak, ale věděl jsem, že s pomocí hůlek a dolů:)— tak se po pár hodinách mraky rotrhaly, ukázalo se modré nebe, zářící slunce, překrásné výhledy (v téhle části se běží hodně po zvlněných hřebenovkách, prostě nádhera. Jen jsem si to nedokázal plně užívat, protože v téhle části závodu není nikde žádný potok, ani potůček... A slunce navzdory čepici se mi snažilo vypálit díru do hlavy.:(

Na 32 míli (Big Mountains) se setkávám s Justinem. Moudře se vyzvracím před stanicí a obětuji skoro deset minut drahocenného času, dostanu do sebe dostatek kalorií, skoro litr ředěné fanty, bereme s sebou eis tee s ledem a vodu s ledem. Začal jsem věřit, že “počínající” krizi mám pod kontrolou a že ji zvládnu (jsem optimista a zvracel jsem “jen” čtyřikrát během posledních čtyřech hodin). Ale v pokračujícím horku se mi problémy vrací s větší intenzitou a začínám si “čistit” žaludek nejen před stanicí, ale téměř hned po odchodu.

Justin mě utěšuje, že dorazime celkem rozumně na Lambs Pass, kde mě převezme Graham a kde se také poprvé uvidíme i se Stínem. Skutečně, po 7 hodině večer tam jsme a můj tým už ví, že dneska by jídlo v mém žaludku neudrželo ani silné vteřinové lepidlo:). Graham mě přebírá na noc, je rozhodnutý mi pomoci zpravit žaludek a v pořádku mě předat Stínovi nad ránem na stanici Brighton. Má ale hodně těžkou pozici. O nějakém zlepšení žaludku ani optimista mého formátu:) nedokáže mluvit, navíc se zpomalujeme... Já v noci díky problémům s viděním, únavě a v tomhle případě ještě nedostatku kalorií — vždy zpomalim, navíc, když je terén technický (to na Wasach v řadě míst opravdu byl — je zpomalení výraznější.

Mezi běžci v Americe podle mě převažuje většinový názor, že se nedá uběhnout stomílovka, když běžec delší dobu permanentně zvrací. Proto Justin i Graham byli nervózní, nabízeli mi k jídlu kde co, ale situace byla jako přes kopírák... Něco jsem snědl, zapil to a během pár minut vyhodil:).... Snažil jsem se zůstat pozitivní — Vermont jsem také doběhl jen na tekutiny a Běžící Stín mi potom připomenul, že on sám běhal tři roky s rovnátky a taky nic při ultra nejedl:).

Ovšem, když jsme se blížíli k Brington, tak i já jsem měl celkem jasno, že je to pryč. Náš plán s cut-offs počítal s tím, že musíme nejpozději odejít ze stanice před 5 hodinou, jinak se ten další limit nedá fakt stihnout. Za stanicí začíná velmi příkrá, kamenitá sekce nahoru, to samé dolů, pak ještě vložený 20 minutový kopec... a relativně krátký seběh na stanici. Prostě nulová šance v okamžiku, když s Grahamem vcházime do stanice v 5:25... Navíc já naprosto zrušený...

Omlouvám se celému týmu — na stanici je i Justin, který tu pomáhal jednomu svému kamarádovi. Všichni se mě snaží motivovat, říkat, že už je to v podstatě jen z kopce a běhatelné... Vím, že to není pravda, ale jsem dojatý z jejich úsilí. Snaží se mi přinést kde co k jídlu, ale Stín mě zná, jak své boty. :) Podařilo se mu uvařit pro mě čaj s medem, jednu 1/2 litrovou dávku jsem pomalu vypil na stanici a poslouchal jeho strategii... Musím se trochu zkoordinovat, nic nejíst, jen pít, zklidnit trochu žaludek, dát se do pořádku, vyrazíme, až to půjde:), OMG! ... Nejlépe před 6:)... BS zůstává v optimistickém módu, i když naše současné šance podle předchozích propočtů jsou skoro nulové:)...

Stín sám potom přiznal, že i když mě zná a ví jak tvrdej dokážu být, tak, že ani on tomu nevěřil... Nevěřil, že nás nesejme hned následující cut-off. Ale znovu mi připomněl naše společné moto... Ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale že to nevzdáváme;). Konec konců můj sen a můj tým si zaslouží epický boj a nevzdávání se. Se Stínem jsme se rozhodli, že se budeme snažit zůstat v závodě tak dlouho, dokud nás tam budou chtít:), dokud nedoběhneme do cíle, nebo nás nesejme časový limit.

Ta první sekce se Stínem překonala řadu mých očekávání. Především, už jsem nejedl spoustu hodin, ale přesto jsem nad ránem dokázal velmi svižně poskakovat po kamení nahoru:) a stylem běhu dolů z kopce připomínal známého běžce Honzu Bartase, který tomu říká “no tomorrow”:). Na kamenitých “běhatelnějších” úsecích mi Stín hlásil dopředu terénní nerovnosti a velké volnější kameny mi odkopával z cesty. Doběhli jsme pár minut před limitem a získali další asi 3 hodiny v závodě. Ale podmínkou postupu dál bylo, že se musím ještě víc a výrazněji zlepšit a zrychlit.

Tady by stálo přidat podrobnější vysvětlení systému cut-offs na Wasatch. Jsou na začátku velmi volné, v podstatě dávají o víc jak hodinu extra času, než má většina lidi, kteří závod doběhli. V té chvíli jsme bojovali jsme o měkké technické cut-off jako lvi. A proti nám se tlačila stěna zpřisňujících se limitů. :(

Na stanicích nám lidi moc fandili, Justin s Grahamen nám posílali povzbuzující SMS, ale všichni to brali jako marný boj:). Jako labutí píseň, jako poctu ultra. My zatím se Stínem bojali o každou vteřinu, stejně jako dříve zemědělci o zrno. Aniž bych šel do detailů, tak jsem stanice probíhal, Stín nabral pití a led... všechno se odehrávalo za běhu nebo za chůze. Stejně jako ve Slunce, seno, jahody... Stín podobně jako průvodčí hlásil “nezastavujem, máme zpoždění” a tak jsem využíval i genderové výhody a močil za chůze... Stinovy povzbuzující hlášky typu... zvracíš pěkně, nezastavuj, umíš to i za běhu:)... To mi opravdu pomáhalo, připomínalo mi to ty nejsilnější společné zážitky z našeho seznámení, kdy jsme si říkali Los a Alamos (určitě snadno poznáte, kdo byl/je kdo).:)

Na poslední stanici před cílem ... Straton... dobíháme opravdu ve velkém stylu. Celou dobu se nám dařilo se zlepšovat nebo držet predikce do další stanice. Potkáváme při běhu do kopce (v téhle chvíli a v tomhle stavu držíme stále kilometr kolem 9 minut, co může vypadat jako rychlá chůze, ale v podmínkách Wasatch, s “odpocinutým” sluncem je to pro mě hard core)... Tak ten chlápek nás varuje, ať makáme, že ten cut-off na další stanici je už ve 2:15. Stín mi v klidu odpovídá, že jdeme dobře, ale v zápětí se opravuje, že to zase bude o prsa:), je to totiž o míli dál než si původně myslel.

Před stanicí jsem díky vyššímu úsilí znova silně zvracel, tentokrát jsem ale zpomalil do chůze. I v té napnuté atmosféře BS nezapomněl na svoje vtípky — že si myslel, že on je větší tvrďák, že jeho rekord je 5-6 krát za závod... ale, že mě už přestal počítat a že zavádí novou jednotku pro moje zvracení... jeden furt:). Na stanici nakonec přibíháme ve 2:06, skoro deset minut na zdejší cut-off. Chtěl jsem si aspoň vypláchnout pusu vodou, ale obsluha na stanici už je po právu unavená, za pár minut končí... všechno jde pomalu a Stín říká ... vůbec se nezastavuj, vodu přinesu... běž běž...

Myslel jsem si, že jsme se konečně dostali do trochu bezpečnějším vod, ale BS mi hned říká krutou pravdu. Justin s Grahamem nám děsně fandí, ale zároveň nám říkají, že v posledních 2-3 letech nikdo nestihl limit v cíli, pokud nebyl na stanici dřív než ve 2 hodiny. Jsou na trati ještě nějaké terénní “vlnky”, bude i “trocha” kameni... nesmíme se zdržovat. Stín to říká jasně. Do cíle se dostaneme, už je to jen 10.5 míle... ale je otázka, jestli tam budeme před pátou. V minulých letech to nikdo před námi nedokázal... tak to zkusíme my!! A hned počitá za kolik musíme běžet kilometr, jaké jsou tam úseky a přitom mi dává za triko spousty ledu, abych v tom ještě nekončícím vedru mohl běžet, co to jde a možná ještě rychleji:).

Po cestě postupně sbíháme další běžce a Stín mě chválí, že je to potvrzení naší strategie, že to děláme dobře:). — “..všichni jsou prošitý a vypadá, to že budou každou chvíli zvracet..”:). LOL, copak já dělám něco jiného posledních cca 15+ hodin? :)

Ale najednou se ukáže jezero a od BS vím, že náš čas v cíli předpovídají na 16:42, patrně podle famózniho doběhu přes Straton, ale stále nic není jisté. Jsem nervózní jak dívčina na první schůzce... takový úsilí... a teď, aby to nevyšlo? :) Stín mě uklidňuje, ale i on sám cítí, že zdaleka není konec. A tak cokoliv je aspoň mírně z kopečka... běžíme. Naposledy potlačím nutkání čaje v mém žaludku se podívat ven, co se tak zajímavého děje:), když v tom uvidíme parkoviště, kde má Stín auto a kde je i cíl, u kterého vlaje česká vlajka!!

Na běh v cílové rovince cíli už nemám morální sílu, už to není potřeba, ale Stín říká ... je to nutný... ta vlajka!!! A tak společně popoběhneme a v cíli se zmůžu ještě na vítězné gesto. Přichází mi gratulovat ředitel závodu a s nim i strážce Grand Slamu. Otevřeně říká, že měl o mě strach a že tomu vůbec nevěřil...:)

Našim ultra snům, ať jsou jakkoliv bláznivé... zdar!!

Pořád mi to nedochází, jak strašně malá šance to byla, ale kde jsou dobří kamarádi, tam je i malá šance o několik řádů vyšší!! Musím poděkovat znovu Mikovi, který mi pomohl na Western States, Báře a Nice za Leadville, Grahamovi a Justinovi za Wasatch! Jak by řekl Palacký ... Jako rudá niť se mým úsilím o Grand Slam proplétá Běžící Stín, který ještě při tom dokázal udržet svoji “lajnu”:) a být vtipný, i když to všechno občas vypadalo na Píkaču, nebo dokonce na toho menšího:)!

Dík patří všem, mojí trenérce a kamarádce Míše M., hodně lidí mi drželo palce... Dík patří pochopitelně i vám, co čtete moje zápisky... Moc mě potěšilo, že všichni, co nás sledovali na Wasatch — i když to vypadalo, že je to naprosto marný boj — to brali jako naši poctu ultra. Samozřejmě největší dík patří skromnému Stinovi, který na všechny moje díky a reflexe závodu (při pití piva během noci u mě na pokoji) odpovídal v duchu... “Ty máš konečně velkého ptáka a já jsem aspoň nejel zbytečně!!!”:)

I když jsem si ty nejsilnější zážitky sice nechal jen pro sebe, i tak se bojím si to dát na blog:), ale utěšuji se tím, že jsem přijdou a zabloudí jen nadšenci a ti pochopí moje dojetí a moji posedlost pro šťastné konce.

Všemu zdar! Našim snům, ultra a kamarádům ... zvlášť!

12:)

PS. Ty nádherné fotky jsem si "vypůjčil" na FB Wasatch, tak snad mi to odpustí. :)