pondělí 8. května 2023

Ať tě provází síla... aneb skoro 100 mil DNF na UltraBalaton:)

I když to nedopadlo až do úplného konce, mám ve finále hodně dobré pocity. Když se nad tím upřímně zamyslím, tak ta vleklá chřipka, šoky v práci, zdaleka ne optimální trénink a kilometráž už dopředu naznačovaly, že to bude "challenge" (česky průšvih)... Slíbil jsem si ale, že budu bojovat a to jsem opravdu splnil.

Navíc, jel se mnou můj syn jako podpora v autě a nějak jsem si přál, aby viděl, že ani starý chlap (jeho slovy z puberty) ve věku hnědého uhlí se jen tak snadno nevzdává... Je to takové pravdivé klišé, že u našich přáních číhá nebezpečí, že by se mohla splnit:).

Opravdu to byla vydařená akce. Třeba číselně neměla absolutně žádnou chybu. Odjížděli jsme na den Star Wars (4.5 = may the force be with you), start závodu byl 5.5 v 5 hodin 5*5*5-5 minut, měl jsem startovní číslo 101. Postupoval jsem podle zažitých šablon a doporučení - Čech když k Balatonu (k Jadranu) tak řízky a paštiku s sebou! Prostě po téhle stránce všechno naprosto perfektní :)

Pokorně, ačkoliv to nabízeli zdarma, jsem si nenechal dělat personalizovanou medaily... Ta sebereflexe a  pokora ve mě stále je. Když doběhnu, budu rád za cokoliv (i bez medaile), když ne, aspoň tam nebude připomínka mého zmaru.

Teda mělo mě varovat, že jsem pri brzkém ranním vyjíždění lehce narazil do vrat, ale syn ani nehnul brvou, zkušeně se připravoval na daleko horší momenty, které příjdou. Evidentně se mu ulevilo, když jsme se za Brnem vystřídali.

Delší pauza mezi dlouhými závody se projevuje různě. Já například mám silně nevybalancovanou lekárničku, přebytek náplastí a nedostatek immodia -- samozřejmě jsem to zjistil až v kritických okamžicích.. takové drobnosti jako repelent a protikřečové tablety jsme řešili na místě. Myslím, že to vystihuje pravý stav věcí a situaci, za které jsem odjížděl na závod.

Limity jsou nastavené o trochu lépe než do Sparty, ale v podstatě pro pomalejší běžce začínají být silně drsné při prvním problému. Mělo být hezky teplo, moc stínu kolem toho velkého rybníka neni, tak jsem se rozhodoval, že vyběhnu relativně svižně, ranní start tomu lehce napomáhal... Na startu potkávám dva známé z Čech Pavla U. a Filipa S., oba nepřehlédnutelní, Filip tradiční péra v čepici, Pavel hned po společném fotu sundal tričko a vyběhl na Krupicku. Protože jsem začal svižně, ještě jsem je pár kilometrů před sebou viděl, ale pak se mi ztratili z dohledu.

 

Ale začal jsem podle mě dobře, snažil jsem se jíst a pít, poléval si hlavu a držel rozumné tempo, potom jsem cíleně zpomaloval, když jsem si vytvořil rezervu na limity... běžci se svými doprovody na kolech se různě zastavovali, občas jsme prohodili pár slov... získal jsem přízeň skupinky Chorvatů, které jsem pozdravil slovy "Plavać a Dingač jest prva liga!" (to jsou jejich známé vinné značky)... Přeběh sklepy vinařství byl pro mě takový zlomový. Roztrh jsem si tam ledvinku(zip), ve které jsem měl takové příruční věci, zejména solné tablety, vazelínu a telefon. Postupně jsem všechno ztrácel, naštěstí telefon byl dostatečně velký a neopustil mě. Ale fakt se mi běželo hezky.

Sice mě drobet začaly táhnout lýtka, ale říkal jsem si, 55 kilometrů, to je ještě na nějaké problémy brzo, že? Proto mě překvapilo, že problémy přišly jako rána kladivem... běžím si po rovné cyklostezce, najednou mě silná křeč natáhla pravou nohu jako tětivu na luku, jako kdybych chtěl předvádět nějaký baletní prvek... Samozřejmě jsem s sebou plácl na zem, ale jak jsem tam ležel tak mě chytla křeč i do druhého lýtka a já na zemi nebyl schopem udělat léčebný protipohyb. Zmítal jsem se tam dobře několik minut, než doběhla skupinka s vodiči na kolech, jejich znalost angličtiny (a moje maďarštiny) byly asi stejné, ale pochopili o co jde a zkroutili mi nohy spravným směrem. Budiž jim čest a sláva. 

Postavil jsem se na nohy, postupně (jako za studií - dejte mi ruce na zem a já už půjdu sám), pak jsem se různě protahoval, snažil se tu bolest rozchodit, vzal jsem si hned dvě solné tablety a nakonec se rozběhl. Ztratil jsem nejen asi dvacet minut času, ale moje nohy na 55 kilometru vysílaly horší signály než normálně po sto mílích. Syn na stanici byl už silně nervózní, když mě viděl uváleného a kulhajícího... Povídám, je to tak to je, musím zkusit rychle doplnit soli, protahovat nohy, přejít do dobrého indiánského běhu ... vždyť jsem si slíbil bojovat. Ještě k tomu všemu mě začal zlobit čip na ruce, dvě stanice mi vypadly...

Ale měl jsem podporu, která mi na každé stanici podala pivo, takže přes to všechno jsem se začal zvedat, tedy držel jsem rozumné zpomalování, sto kilometrů jsem doběhl před osmou hodinou, před západem slunce(pod 13 hodin), jak jsem si maloval:), ale to jsem už neplánoval, že přibydou problémy s žaludkem a průjem. V podstatě na každé stanici odtud jsem obětoval cca tři čtyři minuty, které jsem strávil na toi-toi. Pak už i mezi stanicemi.

Ale pořád jsme bojovali, syn mi vybíhal od stanic naproti, nesl jídlo, pití, pivo... a já se snažil držet něký rytmus řekněme 7km/h, nebo kolem 8:20 na kilometr. Ovšem ty zastávky... ty zastávky braly čas nekompromisně, přesto to pořád to vypadalo nadějně, pořád byla šance mít na 24h kolem 170 km, uniknout limitům a na poslední maratón se jednoduše vzepřít a zastávky-nezastávky to tam dát. Jenže, u jedné stanice jsme se minuli. Silně se ochladilo a já si plánoval bundu, rukavice... musel jsem zase zastavovat, ale vazelínu uz jsem ztratil po cestě a moje podpora nikde. Tak jsem na (malé) stanici si vzal aspoň kousek chleba, vodu a vyrazil dál a po telefonu posílal souřadnice, kde vlastně jsem. Syn měl starost, že se mi něco stalo a byl od stanice asi dva kilometry, hledal mě, ale minuli jsme se.. Takže odřený, promrzlý jsem kulhal asi další čtyři kilometry, než jsme se setkali u další stanice. 

Oblékl jsem se, namazal, napil piva... a zkoušel se vrátit do závodu, komické bylo, že v situaci, kdy těžce bojuji o limity jsem 3x čekal na závorách pokaždé sice pár minut, ale rozhodilo mě to... Nakonec limity už byly blízko, přesto, že jsem byl na úrovni sto mil za pod 24h běhu, další stanici jsem evidentně nestíhal. Ještě jsem se snažil zahřát pod dekou, ale marně. Pak dorazil i Filip S. a tak jsme aspoň ho mohli autem vzít zpátky na start. Vlastně z naší vyfocené trojky jsme skoncili všichni předčasně. My s Filipem na stejné stanici, Pavel někde před 70 kilometrem.

Celou cestu v autě zpátky jsem přemýšlel, kde to všechno začalo, ale podle mě byly to ty původní nečekané křeče, které mě vyřadily na delší dobu. Zbytek už byly jen zavlečené problémy. Přesto... přesto mám dobré pocity, skvělé a silné zážitky se synem... Diky bohu za ně! Cestou na Balaton jsem si říkal, že už se mi asi nechce "trpět", že nemá smysl zkoušet věci nad 24 hodin, protože covidová přestávka mě od nich úplně ostřihla a nic nad 24 hodin jsem poslední 2.5 roku neběžel/nedokončil. Ale po cestě zpátky (i když jsem si neustále protahoval nohy) jsem byl rád za svoji snahu. Podle celkového výsledku moje úsilí sice nebylo dostatečné, ale mě to pomohlo. Tohle DNF mi potvrdilo, že se pořád chci prát a bude jen na mě, abych se lépe připravil, zapomněl na problémy a znova byl ultra.

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!

12:)