Vím, vím, omezil jsem si svoje zápisky, možná právě i proto, že stárnu, svět lidí je rozdělený skoro na atomy: mladí/staří, pro válku/proti, očkovací příznivci/odpůrci, progresivisté/konzervativci... člověk něco řekne v dobré víře, protože se domnívá, že jeho dobrý známý/kamarád dělá něco blbě, a je to stejné, jako když kamarádovi člověk půjčí peníze. Ve finále příjde nejen o prachy (čert je vem), ale i o kamaráda.
Velmi blízká podzimní 60-ka mě naladila smířlivě. Co jsem já, abych někomu říkal neblbni, nebo nelži sám sobě... Třeba je ty úlety a nesmyslné akce typu Hail Mary naplňují... Trochu smutná byla moje následná inventura, že jsem si uvědomil, že staří známí a kamarádi se rozdělili do dvou divergentních skupin. Užší část se dostala do reprezentačních výšin a druhá část buď přestala běhat, začala jezdit na kole, plavat, nebo dělat cokoliv jiného. Proto mám v plánu se na podzim se svými kamarády a známými třeba pozdravit/rozloučit/přivítat, a následně restartovat co je potřeba.
Co se týče ostatních sportovních aktivit, v tom mám určitou smůlu. Po té, co se mi zabila spolužačka na kole, i když je to přes třicet let, nedokážu na kolo pořádně sednout a jezdit v provozu. Plavat sice umím, ale nesmím potápět hlavu:), takže mi zbývá jen to pobíhání. I když, možná je to štěstí. Vážím si toho, že můžu někde poskakovat, ať už je to v údolí nebo někde dál. Už jsem si svoje šílené sny splnil, i když ono se vždycky něco najde, že? :)
Člověk může být pozitivní jako proton, ale změna zaměstnání, obzvlášť ve vědě a výzkumu po třiceti letech je odvážný a náročný krok. Ale dospělo to do okamžiku, kdy stejně jako pan Svěrák ve Vratných lahvích jsem dospěl do stadia, že já do té práce nechodím rád. Že mi dokázali vzít radost a invenci. V okamžiku, kdy jsem si to přiznal a prošel tím letošním očistným (k)rokem, se mi nesmírně ulevilo. Odešel jsem, či ještě v jedné instituci čekám do konce roku, ale cítím se každý den lépe, mám spoustu nov7ch nápadů, zajímavých výsledků, nové místo, pozvánky do zahraničí... a zase chuť běhat dál a prát se se vším, co příjde... i když je potřeba se na všechno lépe připravovat.
Hůř vidím, víc padám, málo jsem byl v terénu za poslední dva roky a bojím se... Proto jsem si řekl, že je na čase se zase postavit čelem svým problémům a obavám. Přihlásil jsem se na punkovou, tedy absolutně bez podpory, verzi Výzvy Ždárských vrchů, která startuje a končí v mém rodném městě, Hlinsku. Abych posílil tělo a ducha, neberu hůlky. Chci se s kopečky v technickém terénu a s unavenýma očima víc seznámit:), dá se čekat, že do kopce a zejména z kopce půjdu výrazně pomaleji. Ale nejedu závodit v tom pravém slova smyslu, jedu nabrat odvahu a odhodlání. A úsilí bojovat.
Plán byl v pátek po obědě vyrazit vlakem, vzít maminku na časnou večeři, druhý den odběhnout závod a brzo ráno, ranním vlakem zpátky do Prahy, než se moje D vzbudí, abych mohl předstírat, že jsem byl vlastně celou dobu doma:). Samozřejmě díky práci věci nabraly poněkud hektičtější směr a tak jsem věci na závod naházek rychle do příručního zavazadla, že to všechno roztřídím večer před závodem. Co mi bude chybět, s tím se musím nějak vyrovnat, v rámci klubového hesla... "Co nemáš, nepotřebuješ!" Naštěstí trasa je v hodinkách a v mobilu, ale jak zjišťuji navečer, chybí mi kabel na hodinky a zachraňuje mě při večerním pivu Ota Š. a díky jemu mám ráno hodinky nabité naplno. Že to bylo zcela zásadní, mi bylo hned jasné.
Na startu je nádherné počasí, získávám číslo 8, které si nepřipínám naležato jako nekonečno, abych zbytečně neprovokoval a nebyl na trati zbytečně dlouho. Kolem všichni rychlíci natěšení být v cíli cobydup, i když samozřejmě podle řečí na startu mají minimálně zlomenou nohu, rozedmu plic, právě dobrali antibiotika, či jim zrovna nasadili umělou kyčel nebo kolení kloub. V 9 se startuje a celá dvacítka "punkerů" vyrazí jako hasiči k ohni. Mě zrovna (tradičně) zlobí hodinky a než znovu spustím navigaci a rozkoukám se pod kopcem, jsem mezi posledními, i když... mně to bylo jasné už na stadionu. Limit je do půlnoci, říkal jsem si, že když mi to rozumně poběží a nebudu moc bloudit, tak bych mezi 8 a 9 hodinou večer měl být v Hlinsku. Ale bloudit, to zase já umim nejen ve svých vzpomínkách, ale i v krajině svého dětství.
Upřímně, trať je nádherná, vřele doporučuji. Pořadatelé si dali práci a ani se moc nedrželi nedrželi turistických cest, trať často vedla neznatelnými pěšinkami mezi poli, nebo v lese, kde jsem jen tušil kudy kam. Navigace mi v hodinkách vesele poskakovala a tak na rozcestích, kde bylo více možností jsem následoval velkého Járu Cimrmana a objevoval slepé uličky, abych se při návratu potkával s těmi pár lidmi co byli ještě za mnou a mohl jim s objevitelským nadšením říci... "Přátelé, tak tudy ne. Tudy cesta nevede!" Typickým příkladem byla pro mě křižovatka u Třech studní, kde bylo asi pět možností, samozřejmě až ta poslední byla správná, nebo na na Pasecké skále, kde jsem zoufalým pobíháním nahoru dolu ztratil asi půl hodiny. Ale nakonec.. nakonec jsem našel správnou cestu. V cíli mi poradili, že si musím nastavit používání všech satelitů, jinak to ve skalách zlobí. Inu, mohu potvrdit!:)
Když se ve vzpomínkách vracím k závodu, tak právě kolem Pasecké skály jsem po několikát zakopl a přiznal si, že boční mihotavé sluneční světlo je pro mě silná výzva a pak už jsem po kamenech sestupoval velmi opatrně (a pomalu). Zhruba 30 km od cíle v Křižánkách byla poslední možnost si něco koupit k pití, do večerky se ale přede mnou nahrnul asi celý autobus nějakého školního výletu. Sice jsem nejdříve zkoušel předbíhat, ale usoudil jsem, že není kam spěchat:), zkusím popoběhnout potom... Bohužel krátce poté se začalo smívat a zbytek cesty jsem absolvoval s čelovkou. Podle terénu to byla kombinace chůze a běhu s čím dál většími chodeckými pasážemi. Bylo mi jasné, že jsem patrně poslední a tak to poslední, co jsem si přál bylo se tam někde zranit a kulhat do cíle a nebo prosit někoho o pomoc.
Naštěstí kolem půl desáté jsem byl na stadionu, myslím, že jsem byl předposlední. V klidu jsem vypil dvě piva, vzal si polévku, odešel se umýt a vyspat a v brzkém ranním vlaku jsem vzpomínal na epické momenty závodu, zejména na moje hrdinské bloudění kolem Pasecké skály. Měl jsem sto chutí se na hledání trasy vykašlat, seběhnout po turistické značce nejkratší cestou do Hlinska na pivo. To, že jsem tam zoufale, ale vytrvale poskakoval podle zmatené navigace považuji za důkaz svého odhodlání a lásky k ultra. Fyzicky ještě musím hodně potrénovat, abych se vrátil plně zpátky, ale odhodláním věřím, že už tam zase jsem!
Bylo to krásné a bylo toho dost! Povídání s domorodci, s několika spoluběžci, veselé historky s houbaři, zážitky se zamilovanými páry, atd. (pozor! I uprosřed divočiny se může někdo nečekaně objevit!). Ještě jednou Oto, díky za dobití hodinek! Když jsem se dostal do cíle, baterka přeskočila z 1% na defitivní 0%!
Prostě .. Všemu zdar! Našemu úsilí, kamarádům a veselým zážitkům zdar! Ultra zvlášť!
12:)