Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí..

...tedy nikoliv kolaloka, ale (moje) pobíhání.
Sobota byl den opravdu velkých šoků, i když to tak na začátku vůbec tak nevypadalo. Ráno chládek a klid, zamračeno před deštěm -- říkal jsem si bude takový meditační výběh, kdoví jestli potkám nějaké domorodce.

Probíhám v takovém zamyšlení Prokopákem, kolem trochu potemnělých ruin válcového mlýna, když v tom se spustí šílená střílečka! Dávky že samopalů, (naštěstí) airsoftové kuličky kolem sviští o sto šest a já okamžitě řvu "CIVIL!!!!" a naštěstí úspěšně probíhám.. Říkám si, uff, a to to vypadalo na takové ospalé pobíhání:)..

Ale nebylo, o pár km později mě překvapilo osamocené, opuštěné a otevřené auto, na kraji pole, u něj rýč a jáma! Říkám si, teda aby tady ještě někdo zakopával nějaké tělo.. Opatrně sonduju kolem.. Naštěstí se ukázalo, že to byli hledači pokladu s detektorem kovů a lopatami, ostatně na polích kolem vesnice Dubeč, jsem jich pak ještě pár uviděl.. Teda, uff:), znovu jsem si říkal, to jsou šoky, ale s dobrým koncem!

V tom začalo víc foukat a poprchávat, měl jsem nějakých 22-24km, tak si říkám, zatočím k domovu a zbytek do cca 35 si v pohodě doběhnu v Prokopáku (snad ti magoři s puškama nebudou střílet). A tak probíhám/sbíhám z kopečka v Řeporyjích, způsobně jsem se rozhodl běžet po chodníku. Pár lidí tam různě uhrabává trávu a tak se kochám pohledem do upravených zahrádek.. Pohodička... Tady je potřeba dodat, že chodníky v Řeporyjích svými dírami a strukturou připomínají víc tankodrom než chodník. A tak se výsledek mého kochání brzo dostavil. Jedna ta díra mi podrazila nohy a já opět předvedl jeden že svých vrcholných "kaskadérských" výkonů -- skok plavno za rukama. No ležím tam na malém kousku trávníku, kam jsem to stačil srolovat:) a tak postupně se ohledávám, jestli jsem v pořádku.. Říkám, hlava dobrý, nohy dobrý.. když v tom se nade mnou sklonila taková hodně stará paní, opřená o hrabičky! [ještě že neměla kosu, to by byl možná definitivní šok:)] a ptá se, jestli jsem OK, jestli nepotřebují pomoc. Uff..Šok maximální!

No a tak jsem se rychle postavil na nohy, popoběhl, při tom zakousl zbytek fidorky, dopil zbytek čaje a rozběhl se do Prokopáku.. No na začátku to drhlo a drobet bolelo (to rameno mám asi naražené), ale věřím, že vše OK. Jak jsem tak běžel domů (ve finále způsobných 35.5) tak jsem si přehrával Ozzákovo part - Fernet léčí všechno. Není nic, co by fernet nevyléčil... Bolí mě hlava? Dám si fernet. Bolí mě žaludek? Dám si fernet.. Bolí mě ledviny? Tak si fernet nedám!

.. No a tak jsem si v analogii říkal, bolí mě hlava? Zaběhám si... bolí mě nohy?.. Tak si taky zaběhám, ale opatrně!:)

Tak ať ty šoky taky zvládnete! 12:)

Když se běhá dlouho sprintem..:)

...tak to není běh, ale štvanice a to mi to až moc připomíná moji současnou situaci. Rekonstrukce domečku vrcholí, samozřejmě v práci to v tu samou chvíli vypadá, že se možná i vyhlásí snad nějaké závazkové hnutí:).. Jakoby se všichni zbláznili. Jednoduše MAZEC:)! Abych u té své šílené mašiny seděl pořád přes půlnoc, pak následně upadl do "jistě formy bezvědomí", ráno brzo vstal, abych stačil běhat. Nejlépe ještě při zpáteční cestě zaběhnout zkontroloval stavbu a zase rychle domů a do práce..

Při tom vlastně proč? Proč se (často) nechávám zatahovat do takových šíleností? Ještě, že si pak při návratu z běhu, při ranním vycházejícím slunci ujasním priority a říkám si, klid Honzo, samozřejmě všechno doděláš, ale rozhodně nemá cenu brát víc práce, víc se honit. Ať už doopravdy nebo přeneseně. Jsi duševní běžec delších tratí :), žádný sprinter. Jakmile si to uvědomím, je zase aspoň na chvíli klid...

Připomíná mi to jeden moudrý vtip, který jsem včera v obměně použil (jako zamítavou odpověď na další úkoly a nabídky) v práci. Tedy původní verze zní tak, že se Američan dívá na Kubánce, který ještě před polednem polehává v síti na verandě a popíjí rum. Říká mu, že by neměl zbytečně odpočívat, že by měl raději vyjet na moře a ještě lovit. Pepe mu odpovídá, že už ráno lovil a proč by měl víc pracovat? Američan vysvětluje, že by pak měl víc peněz, mohl si koupit větší člun, větší síť, častěji lovit víc ryb a vydělat si víc peněz.. Na otázku co s těmi penězi pak, až bude starý a zničený, co s nimi bude dělat? Tak mu Američan říká, no co budeš chtít.. Třeba budeš odpočívat a radovat se že života... NO JO, TO JÁ ALE DĚLÁM UŽ TEĎ! :)

A tak je to správné! Je potřeba se radovat ze života teď. Žádné zbytečně čekání a těšení se "na důchod":). Je nejlepší si takové malé "důchody" a radosti dělat permanetně. Proto po posledních šílených dnech jsem vyhlásil i já velký "držák" :) stop-stav. Příští týden žádné šílenosti!!! Navíc zítra po ránu si vezmu termosku s čajem -- asi bude pršet, tak i červenou bundičku:) a poběžím údolím za čistými radostmi mého života. Trochu zabloudit, trochu si popovídat s domorodci, koukat a těšit se, jak to jaro je kolem nás ..

Poběžím relativně pomalu, tak nějak rozumně, trenýrkový plán říká něco kolem 35-37km, žádná křeč.

Neuštvat se, ani v běhu, ani v životě!!! Tak si znovu a znovu opakuji, žij teď, ne v budoucnosti!

Ať se to nám všem daří! 12:)

Předstírání v práci a předstírání v běhu.. :)

Jak teď jaro chvílemi předstíralo, že není jaro, i když už vlastně dlouhou dobu je:), tak mě při tom pobíhání v Prokopáku a koukání na neorvané :( zbytky vrbových větví plných kočiček napadlo, že to předstíráním mám taky sám v sobě..

Možná díky pravidelnému střetávání s americkou kulturou, člověk nějak podvědomě přebírá jejich způsoby. Říkám někdy snad už úplně automaticky -- jjo, určitě zavolám, i když vlastně vím, že nezavolám.. ať už proto, že nechci, nebo dopředu vím, že to nestihnu. Přijedu/nepřijedu.. Zastavím se/nezastavím se.. Půjdu s nějakou skupinou lidí běhat? Ale asi pevná výchova ke slušnosti mě skoro s jistotou vede k milosrdným lžím.

U běhání je to ještě spojené s tím, že já běhání povětšinou beru jako očistnou kůru a tak s pár výjimkami, jako jsou velmi občasné závody nebo setkání s kamarády na poutním maratónu, FL, atp., či velmi občasné běhání s dobrými známými -- prostě běhám sám. Je to jedna z malá chvil, kterou mám jen sám pro sebe, kdy jsem sám se sebou a mohu si to patřičně užít.. Jjo, lamy jsou plachá zvířátka:).

Říkal jsem to nedávno Milošovi a on pochopitelně je na obrácené straně barikády. Nelhat, nepředstírat. Přitom já vidím i ten druhý, primárně pozitivní rozměr předstírání -- to je tehdy, kdy se dostatečně "položím do role". :) Protože předstírání nás svým způsobem dělá lepšími...Aspoň já v to v koutku duše věřím. Zejména, když se předstírá dobře:), tak člověk nakonec zapomene, že předstírá:) a je to..

Jako ta tréninková metoda, kterou jsem tady jednou citoval slovy Bílého koně (z prý už vycházející v češtině knížky "zrozen k běhu"), kde říká zhruba toto: "Běž nenuceně a snadno, jakoby houby záleželo na tom, jak ten kopec je strmý nebo jak ta cesta je dlouhá. Pak to trénuj tak dlouho, že zapomeneš na to, že je to tréning, až to bude hladké, bezproblémové."

Když jsem nedávno běžel na Karlštejn a zpět, tak jsem to znovu a znovu "trénoval", až jsem opravdu u té Mořiny zapomněl, že to předstírám a ten dlouhý táhly kopec jsem vyběhl "coby dup" a opravdu lehce :).

Tak ať se nám pozitivně předstírá..:)! 12:)

Dělání (si) radosti

Nikie si připravila hezky post o ženském pohledu a mně nezbývá než otevřeně přiznat, že to holky a ženy mají obecně těžší... Ať se jedna o běh nebo cokoliv jiného, většinou jsou ty křehčí zároveň i pevnějšími a lepšími "oporami" než většina z nás mužských..:( Ale jako správná "duši žena":) musím nám všem připomenout, že základem všeho je dělat si radost!!!

Uvědomuji si to teď, obzvlášť ve dnech, kdy život a práce připomíná sprint nebo dokonce i štvanici...Pravidelně dělání si radosti je proto možná i důležitější než pravidelný přísun potravin!!! Občas na to zapomenu i já, velký propagátor "radosti sobě":). Ještě, že třeba díky agrotechnickým termínům jsem před cca 1.5 měsícem zasel papriky, takže v období drobnější "krize" jsem je mohl zalévat, přesazovat, zasít k ním rajčata:), následně vyrazit na zahradu, pokácet zbývající náletové stromky a keře. Prostě zase si dělat radost. Naštěstí je to díky dlouhodobému tréniku ve mně silně zakotveno, stejně tak, že radost nejbližším je stejně důležitá, jako "radost sobě". Proto v pátek vyrazím s rodinou do Milana a dokonce (abych jim to jejich štěstí nekazil) s sebou neberu běžecké boty:(.. :). Věřím, že to tradičně bude fajn, jako všechny možné výlety, co se pro nás snažím vymyslet a zrealizovat. [Návštěva cenacolo (poslední večeře) bude jistě skvělá, i když návštěvy obchodů na Corso Emanuelle budou určitě ještě lepší:)]

Těším se s nimi tam, i když se ještě víc těším, že v neděli navečer (asi v dešti nebo v mrholení) vyrazím do poli a luk v okolí Prokopáku a budu se v tom bahně pěkně čvachtat, případně se tam v něm zase válet:). Oslavovat, že ten šílený týden v práci i mimo jsem zase ve zdraví, štěstí, radosti a pohodě přežil.

Díky Bohu! A určitě i díky běhu:)!

12:)

Královský běh - Na Karlštejn! [a zpet] :)

V sobotu jsem tradičně plánoval delší běh spojený s běžeckou turistikou. Vzhledem k plánované vzdálenosti 40-45km ani při mém "kochání" by se to zase nedalo úplně nazvat jalovým během. Ráno jsem vykoukl z okna a jak se různě oteplovalo, tak jsem se během 15 minut průběžně převlékal, pak jsem se ještě ode dveří vrátil pro baterku do čidla na botě, a už jsem slyšel... "Ty se chystáš, jak chudý král do boje"!"), a taky jo, já se chystal... "Na Karlštejn!:)

Protože jsem si nebyl jistý, jestli někde nezabloudím a jak to půjde, tak říkám svoji nejmilejší manželce jasné slunéčko, kudy poběžím, aby mě kdyztak vyzvedla:).. Odpověděla mi, že v tom případě děti přijdou o tatínka, ale ona zůstane doma... Kdyby totiž vyrazila na cestu autem i ona, tak by přišly i o maminku:).. Tomu jsem se smál ještě v Ořechu..

Před 9 jsem nakonec vyrazil. Počasí bylo krásné, slunečné, ale foukalo, takže jsem se zase tolik neflákal a běžel normálně. tady se slušelo dodat, že já, kvůli bezpečnosti po silnicích zásadně běhám ve žluté reflexní vestě [Safety first!:]. Mám dvě dobré zprávy. 1) Čeští řidiči nejsou lhostejní a 2) Pořád se neberu vážně..

No schválně zkuste si na okresní silnici (nikde žádné pořádně keře), sedět na bobku v příkopě v reflexní vestě a konat potřebu. Stoprocentně v tu chvíli začnou jezdit kolem automobily a i autobus:). I když jsem to nijak neprotahoval, jeden řidič hned zastavil a jestli jsem v pořádku... Povídám naprosto, já mám totiž papír vždy s sebou:).

Cesta díky příjemnému zastavení probíhala vesele:) a za "chvíli" už jsem stoupal po červené kopcem ke Karlštejnu..

Vyběhnu nahoru a potkávám skupinu Američanů na kolech, jak tam bloudí s mapami, různě je točí a ptají se okolo, jak se na kolech dostanou na Mořinu.. Povídám, jen se napiju a běžím zpátky, pojďte, já vás kousek povedu.. A tak jsem jako vodič seběhl vepředu z kopce a dole zatočil do kopce k Mořině. No dlouho jsem byl vepředu, i když bylo jasné kudy, nějak neměli sílu a rychlost mě předjet. A tak jsem před nimi cvičně vyběhl nahoru do kopce u Ameriky, rozloučil se a běžel napřed k Mořine s tím, že mě po cyklotrase po cestě někdy předjedou a že si zase zamáváme.. Nepředjeli! :)

Ale tu Ameriku, Kanadu a Mexiko si dám někdy příště, po turistických trasách. To bude blouděníčko:)...

Mějte se fajn, ať si všechno užíváme! Nejen běhání ale život obecně! 12:)

Většinou vítězím, běhám totiž sám!! :)

Věřím, že nikdo, kdo sem zabloudí není na tom tak špatně, aby propadal silným depresím, ale špatným náladám propadají asi občas všichni... Málokdo z nás si uvědomuje, že právě jarní měsíce patří mezi ta nejdepresivnější období. Pěkně počasí ne a ne začít, zásoby serotoninu (hormonu štěstí) se ztenčily na minimum, kvůli zimě a nedostatku slunce ho máme ještě výrazně méně.. Jak se pak se má bojovat se špatnými náladami -- pochyby v nás často získávají převahu..

Navíc u spousty svých známých/spolužáků teď v předjaří ještě pozoruji jeden závažný trend. Ve velké míře se objevují nové (pánské) časopisy o módě, o životním stylu... plné fotografií sexy chlápků a tyhle obrázky jsou, jak jsem vypozoroval, u některých mužů horší než zápalky v rukou děti.:) Jak vidí ty "reálné" modelové chlápky, štíhlé, svalnaté.. a najednou se stane to asi nejhorší. Ti obyčejní chlapci přestanou mít rádi sami sebe, začnou "nenávidět" své tělo, které má do dokonalosti časopisových obrázků hodně daleko. Podle všeho prožívají srovnatelná traumata jako mladé holky, když se upnou na vychrtlý vzhled modelek. U chlapů to často vrcholí šílenými pokusy o nadměrné cvičení, využívání různých podpůrných prášku i anabolických steroidů. Ty konce jsou někdy komické jindy tragičtější..:(

Přitom o co jde? Mít rád sám sebe, doprčic vždyť ty moje nohy/ruce... mě nosí, zvedají.. Měl bych jim být vděčný, radovat se z toho, děkovat jim a užívat si to... Máme své roky, ale přeci kvůli tomu nebudeme nešťastní.. Když jim to říkám, tak poslouchám, že... kdyby oni taky úspěšně zhubli a běhali, tak by byli taky v pohodě. [Proč teda neběhají?:)] ..

Že určitě i v tom běhu často "vyhrávám".. Prostě na to se nedá nic říci, takové blbosti...

A tak s úsměvem popravdě odpovídám...

Jasně, máš pravdu.. Já většinou vítězím, protože já... běhám sám!!!!! :)

Ať se nám dobře a vesele žije a běhá! 12:)

Náhlá úmrtí při cvičení a běhu?

Po odpočinkovém a závodním týdnu se opět vrhám po hlavě a doufám že i dostatečně radostně:) do tréninku, který, jak intenzitou, tak naběhanými km se zase dostává na vyšší úrovně.

Pochopitelně, když se mě neběžci nebo platoničtí začátečníci [to jsou ti, co pořád začínají běhat a nikdy vlastně nezačnou] ptají jak běhám, tak různé mlžím... Jenže zase veden rodinnou výchovou - lhát se nemá:) [... kdo lze ten krade a kdo krade, mohl by i zabít:)!!!] - tak když se někdo na férovku zeptá, tak na zase férovku odpovídám...Potom většinou dostanu odpověď, že mě to brzy "zabije" a kolik starších běžců/sportovců umře při cvičení, protože je to "nelidské" a proti přírodě, aby starší pánové intenzívně běhali nebo sportovali. A pak začne taková pseudo černá kronika.. :)

Ale fakt mi to nedalo a udělal jsem si malý průzkum -- na internetu jsem našel celou řadu zajímavých studií (asi nejdetailnějsí přehled a shrunutí je anglicky zde). Například jedna z nich ukazuje, že cca 10 procent infarktů ošetřených v jedné velké US nemocnici souvisí se cvičením. Šance náhlého úmrtí při cvičení je podle různých studií v 1 na 15-18 tisíc případů za rok. Tedy jedno úmrtí na řekněme 1.5 miliónů tréninků.

Rozdělení je zajímavé:

1 úmrtí na 17 tisíc mužů, kteří cvičí soustavně do 19 minut týdně

1 úmrtí na 23 tisíc mužů, kteří cvičí mezi 20 až 139 minutami týdně

1 úmrtí na 13 tisíc mužů, kteří cvičí více než 140 minut

Docela smutná zpráva téhle studie je, že ti, kteří vůbec necvičili měli menší úmrtnost než ti, co cvičili intenzívně až 6x více (cca 2 hodiny týdně).

Jak to? Přitom existují milióny studií, zase ukazující, že aerobní cvičení vede ke zdravějšímu srdci a delší životu. Proto je zajímavý tenhle výsledek, že určité zvýšení cvičení a intenzity vede k vyšším infarktům a vyšší úmrtnosti.

Jiná zajímavá studie uvádí, že asi 18 procent infarktů bylo způsobeno při silovém tréninku (zvedání činek a tlačení), 30 procent při joggingu nebo sportovní aktivitách (zejména tennis a squash), a 52 procent na dvoře při práci, třeba jako je štípání a řezání dřeva. Americké průzkumy to přičítají mrazivému počasí... cituji "Tep roste k maximu a v kombinaci s chladným počasím, které omezí průchodnost tepen máte recept na katastrofu." [a já tak rád běhám ve sněhu ... a dnešníí mrazivé ráno v prokopáku -8? :)]

Jiná velmi detailní studie amerických fitness klubů při analýze loňských náhlých úmrtí našla dva zajímavé trendy v datech: Průměrný věk ve fitnes klubech byl 32 let, ale průměrný věk těch 71 mužů, kteří zemřeli v loňském roce byl 53. Ale pozor, ti kteří umřeli loni, byli průměrné ve fitku dvakrát do měsíce! Sice je možné, že by cvičili výrazně mimo, ale autoři studie o tom vážně pochybuji, to by podle nich byli ještě naživu..:)

To mi připomíná zajímavý paradox, se kterým jsem se v praxi setkal. Jeden student chtěl pomocí empirických dat prokázat, že běhání je zdraví prospěšné a tak sbíral data o běžcích v různých parcích.. A zjistil, že hodně z těch, co běhají mají problémy s nadváhou, vysoký krevní tlak, někdy jsou po infarktu, atd.. Že by efekt běhání? Ale houbelec. Prostě je to takzvaná opačná kauzalita, kdy o prospěšnosti běhu nikdo nepochybuje a proto lidé, kteří mají zdravotní problémy běhají nebo začínají běhat. Je to tedy přesně obráceně. Nelze některé zdravotní problémy běžců přisuzovat běhu..

A tak zpátky k americkým studiím, které ve finále radí že nejlepší, jak omezit infart a úmrtí při tréninku je ... cvičit a trénovat. A v těchto místech se už zcela nepokrytě smeju:). Moje prostořeká babička by to patrně komentovala slovy "To by neřekl němý, kdyby mu hubu rozbili"... A kolik že ty výzkumy staly:)? Tedy popravdě, je dobře, že si někdo dal práci a ukázal, že valná většina těch 71 případů amerických náhlých úmrtí při cvičení byli lidé, kteří nesportovali zase tak často a pravidelně (2x ve fitku do měsíce), měli většinou sedavé zaměstnání.. Prostě při svém způsobu života to mohli být typičtí gaučoví přebornicí, kteří si občas začli zacvičit (možná pod tlakem okolí) a asi měli tendence to (právě proto) přehánět..

A to je myslím dobrá zpráva pro nás starší, co si chodíme zaběhat i několikrát týdně a neřešíme žádné rychlé výsledky nebo prudké budování síly. Všechno postupně, žádná křeč, žádný rychlý a okamžitý rekordy... primárně radost a potěšení:).

Ať nám to hezky a dlouho běhá, hlavně žádný šoky! :)

12:)

Zajímavá (kulturní) zkušenost...

K navození mých (ve finále velmi dobrých) pocitu jsem si dovolil použít oblíbené úsloví jednoho svého kamaráda, čechoameričana.. Asi poprvé jsem ho od něj slyšel, když ho v roce 1990 po 1.5 dne nepříjemných výslechů pustili z vězení v jedné nejmenované balkánské zemi. Když jsem se ho pak zeptal, jak bylo, tak odpověděl lakonicky a se šibalským úsměvem.. Byla to taková zajímavá kulturní zkušenost.:)

A tak jsem pochopil, že cokoliv, co přes nějaké nepříjemné pocity/očekávání/problémy nás posílí a nakonec zanechá za sebou jen to příjemné a pozitivní je -- "zajímavá kulturní zkušenost":).

Upřímně, jak jsem tady psal, vůbec se mi na Kbelskou nechtělo (!) - nádherné počasí svádělo k dlouhému výběhu do neznámých končin [a ke krásnému bloudění:)], ale protože jsme zblbnuli řadu lidí od nás, tak by nebylo fér říci, že nejdu. Ve Kbelích, mraky lidí na startu tradičně vyvolávají dávné pocity z výstavy vtipů Vladimíra Renčína, kde jsem se také "příjemné mačkal", všude kolem namačkané pěkně běžkyně, co si přát víc, že?:)

Nové přírůstky do našeho týmu vůbec nezklamali! Kluci, na to, že sotva začali běhat, Arsen před 3 měsíci přestal kouřit, tak se do běhu položili naplno a podle mě si to užili a vypadali, že je to nadchlo! Už to nadšení s jakým se začali rozcvičovat, nakazilo i mě nezávodníka:), že jsem začal na místě pobíhat.:) No legrace!

Když jsem viděl jejich nadšení, tak jsem se nakonec pasoval do role zkušeného a dával jim pár rad, aby v pořádku doběhli a celé si to užili.

Ovšem co mě dostalo, když jsme se u auta všichni (7!) fotili a žádali jsme jsme jednoho souseda [tímto mu ještě jednou děkuji!:)].. tak se mě zeptal, jestli náhodou nejsem 12Honza. No to mě fakt zničilo, připadal jsem si "profláklý" jak sňatkový podvodník po odvysílání relace VB žádá, radí informuje..:)

Potkával jsem známé Nikie [proč jsi neběžela?!], 1bubo mi to podle předpovědi nandal skoro o minutu, proti loňské K10 jsem se sice zase zlepšil 41:23 je pěkný čas - tím myslím pěkný číslo:) [ta 14 na konci by se mi taky líbila, i ta 41:), ale takhle je to hezky sestupně kolem dokola, pěkný číslo!], ale pozor! s nikým se skoro nedalo po cestě povídat:(... prostě nenatrefil jsem na nikoho, kdo by si chtěl popovídat, tak snad příště:)... Aspoň, že poslední km mě dohnala Soňa "od buba" a tak jsem ji aspoň mohl povzbuzovat, že ji přeci nemůže předběhnout taková lama..:) A Soňa zrychlovala a zrychlovala:).. a do cíle zaslouženě doběhla o krok přede mnou, protože je závoďačka a protože si to zaslouží!:)

Kluci od nás všichni potěšení, doběhli v moc hezkých časech, v dobré náladě a s přesvědčením běhat a běhat... Tak navzdory mým obavám, závod je za mnou a běžel jsem ho skoro jako závod:(, ale co hlavní... Kluci nadšení a natěšení a tak jsem dnes opravdu nezávodil nadarmo!

Ať to všem dobře a vesele běhá! 12:)

PS. Ještě teď se raduju z toho času... 41:23.. no uznejte, 4-a pak 1-2-3... sice to není "osobák" na 10k, ale mám z toho větší radost. Nádherný číslo..:) -- je to jak reklama na muj blog:)...

Běh a stres: kamarádi nebo nepřátelé?

Říkám to furt, žijeme v propojených vesmírech. Pulec a Socketka zrovna napsaly věci, kterými různé procházím i já.. Kvadratura kruhu sladění rychlosti a pohody v běhu... Rozhovory s neběžci:), kteří dle "mého příkladu" se najednou rozhodnou běhat, vše jim připadá jednoduché, asi nejsložitější je barva bot:) a pak padne otázka: A co když mě to "nepůjde"? Co když mě to nebude "bavit"? :)

A co já NATO? Na to je nejlepší odpověď jednoho gurua, když se ho ptali, co dělá, když "to" někdy "nejde". On se zamyslel a odpověděl... Jo, někdy to nejde......:)

Ačkoliv jsem lama nepoučitelná a nadšená, natolik už jsem s tím prožil, že můžu říci to samé .. Ano, někdy to nejde. Ale s výjimkou nějakých zranění či zásahu vyšší moci je to v podstatě na mě, aby mi "to" zase šlo a aby mě to zase bavilo. Podle mě to drobet víc souvisí s tím, jak kdo bere běhání a co od něj čeká..

Četl jsem řadu článku, které mluví o běhání jako o perfektním léku na stress - Ale pozor na běhání pro výkon, to naopak hladinu stresu silně zvyšuje.. To mohu potvrdit, když jsem před cca 2 týdny v šíleném stresu v práci "dělal běhání" tak mi to vůbec nepomohlo, ba naopak. A tak jsem se koukal, co říkají "výzkumy" a různí guruové. Údajně jsou tři hlavní faktory které snižují stress - modlitba, meditace a psychosomatická cvičení zaměřena na dech (jóga, taichi,..). Co je zajímavé, že západní civilizace je tak zaměřena na výkon, že lidé provozují i jógu, aby si zvýšili (sportovní) výkony.. neuvěřitelný paradox .

Jako nejlepší můj antistre bych si dovolil připojit mé oblíbené "jalové" pobíhání, nezaměřené na výkon, ale na radost, které je motlitbou, meditací a psychosomatickým cvičením v jednom:). Proto v poslední době běhám sice dle trenyrkoveho plánu, ale znova jsem se (naštěstí) vrátil k začátkům, kořenům či hlavním důvodům svého pobíhání. Běhám pro radost! Běh je v mém vidění světa téměř očistná kůra, něco asi jako sprcha, kdy si ženy představují, že voda postupně odplavuje vše špatně, problémy, pocity.. tak já si často přestavuji, že jak běžím, tak že mě starosti a problémy "opadávají" a já je nechávám za sebou někde hluboko a daleko.. Tím zaměřením na dech, jak o něm asi správné horují jogíni, vlastně neexistuje nic než ten současný okamžik, nádech a výdech.. Asi jako ty bájné mantry..

Ten pocit "nezavoděni" a "nevýkonu" mě v posledním týdnu tak nahlodal, že jsem se málem rozhodl nejít/neběžet na Kbelskou, aneb K10. Představa závodu, ke kterému jedu přes celou Prahu, ze kterého se stává děsná masovka proti mojí oblíbené běžecké turistice? Kdybych neslíbil lidem/známým/studentům, že tam budu, tak určitě radši běžím někde v polích. Uznávám, je to ujeté a je to evidentně způsobené pocitem a tlakem se dostat zase z područí zavoďáka, který ve mě taky někde drobet dříme a už planuju, jak ho nechám zase do 1/2 PIM hezky spát..

Takže radostnému běhu zdar, stresu zmar! 12:)