středa 28. prosince 2016

Najdi si svou zkratku, aneb POP jako Pokémoní Oběh Prahy

Není to žádné tajemství -- Miluju zkratky! Částečně osobní slova známé Mládkovy písničky .."...Jsem RNDr. CSc. z ČVUT v Praze 2, v ČSAO v Praze 3 já mám tlačenku..." Tak trochu vedla i můj oslavný rozměr posledních dní:).. Zkratkami se hemží moje SMS, přes velmi osobní MTR (MTNNCS) až po moje oblíbené MSF [=měj se fajn].
Prostě nic nevystihne pravý stav věcí tak dobře jako vhodná zkratka -- bohužel u nás doma se za podzim začala pro můj domácí statut používat PVP [=permanetně v prd*li:)] i když já se marně snažil přesvědčit svoji nejmilejší, že to první "p" je pro "přechodně":)...

Zkrátka POP s původní konotací "Partyzánského Oběhu Prahy", který vymyslel a přivedl v život velký MVP v našem spolku označuje období "pátého" adventu, kdy skupinka partyzánů s výstroji:) oběhne Prahu, na určitých místech se někdo připojí/odpojí.. a následně se ještě sejdeme v restauračním zařízení. Je to společensky i ideově velmi silná a nosná myšlenka:).

Čas ovšem běží jako splašená herka a letos jsme oslavili už 4.ročník (!) Bohužel letošní kalendář vyloženě nepřál 5.adventu (26.12. je ještě svátek a velká většina lidí objíždí rodiny a známé..)... Tím pádem se oběh Prahy stal velmi komorním, kdy nás celou trasu běželo vlastně jen sedm plus Advid na koloběžce...

Také já jsem musel velmi opatrně volit priority:)... Pro účast na POP jsem obětoval vánoční ŠUTR, přeci jen kilometrově a společensky/krajinově to bylo hodnotnější:). Syn se doma trápil se střevní chřipkou a požádal mě, abych se držel hesla -- neběhat nadarmo!:). Samozřejmě, běh pro něco, s něčím ... to jsou moje oblíbené disciplíny, ale říkám mu.. jdu na POP.. Partyzánský Oběh Prahy.. To se nedá při nejlepší vůli pojmout "rodinně-užitečně":)... Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. P jako P, [Flaška jako flaška:)], že? A tak se pomocí power-banky změnil partyzán v pokémona.. Pokémoní Oběh Prahy...:)

Hledání kontroly a fixu

Ale proč ne? Nakonec jsem to pojal jako skvělý trénink. Jako nácvik na moje pobíhání s navigací (nácvik koukání do mapy/lovení zvířátek) jako simulace běhu v naprosto neznámém terénu, nácvik oční akomodace, seběh s mobilem, případně s "lovem" dodává běhu dodatečnou technickou obtížnost:)... Navíc, kdo zná tuhle aplikaci ví, že kilometry počítané dávají naznačit, že programátoři jsou alespoň vzdáleně příbuzní s Olafem:). [Pro vysvětlení. Náš oběh i ve zkrácené verzi měl 60 km, nicméně aplikace mi naměřila slabý maratón:)].

V rámci nácviku jsem si s sebou táhl skoro plnou polní:).. Jídlo na dva dny, 1.5 litru vody, vybavenou lékárničku, velkou část povinné minimální výbavy do hor, na vyzkoušení i extra láhev s life-straw... dvě čelovky... Myslím, že i kamarádi to pojali stylově. Připravili řadu vylepšení, potlačili asfalt a zařadili výrazně víc cestiček, včetně výběhu a seběhu Baby.

Abychom nevyšli že cviku, tak na každém vrcholu hledali fix a kontrolní stanici:)... Pohoda maximální... Nicméně kvůli dobrým vztahům jsme s MM nikoho nenutili vdechovat pivo (polévku), ačkoliv jsem se snažil naznačit, že i toto starší pánové umí celkem dobře:)...

Nakonec letošní výrazná inovace -- pozdější start, o něco kratší trať -- podle mě přispěly k zajímavým pocitům. Užili jsme si denního světla, i ve zkrácené provozní době restaurace bylo možno se družit do libosti:).. Samá pozitiva a sociální jistoty. Jen škoda dozvuků mého nabitého pracovního kalendáře, přeci jen bylo vhodné odejít před šestou hodinou [PVP statut:)], ještě pořádně vyvenčit Deri a připravit se na následující den a návštěvu u tchyně -- ve smyslu ultra hesla: základem je správně rozvrhnout síly, protože často ty (nej)náročnější úseky nás teprve čekají:)...



Slovy barda dělnické třídy V.Nezvala [díky Honzo za korekci:)] se loučím slovy -- "Bylo to krásné a bylo toho dost..". Pohledem na svoje kamarády jsem si musel zopakovat.. "STS Svojkovice Brod.. zřejmě dobrý oddíl!" A tak za rok, zase na viděnou na POP 5!
[Ať už to P značí Pivní, Pomalý, Překrásný, Přátelský..., je to naše akce, díky Martine! ]

Všemu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!
12:)


středa 21. prosince 2016

Slunovratová tryzna za padlé bloggery.. aneb vstanou noví bojovníci!:)

Dnes je jeden z mých nejsilnějších dnů v roce.. slunovrat na 21.12. má pro mě neskutečně numerické (či numerologické) kouzlo [dokonce jsem si na něj nastavil i ukončení jednoho svého milníku:)].. a jak tak večer sedím, popíjím víno.. rozjímám.. Deri sedí na klíně.. vzpomínám/smutním a zároveň se raduji :)..

Asi není lepší chvíle si uvědomit tu pomíjivost běžeckého/pobíhacího bloggerského prostoru..

Bloggeři přicházejí a odcházejí.. Jsem na bloggeru určitě už moc dlouho. Zažil jsem rozmach blogu anaerobního tragéda, poetického Wittiho, inspirativního Vládi (aneb Vl001), nejlepšího kamaráda Běžícího Stína, Ječmínka Máselníka, atd.. Jako by to bylo dnes si pamatuji doby, kdy psala Peggy, já se bavil jejími neskutečnými eskapádami a byl otřesen, když Peggy -- Briggit Jones českého běžeckého bloggerského prostoru -- odešla do ústraní..

Taky jsem zažil jsem začátky Běžecké školy, byl chvíli jejím pilným žáčkem.. a pak sledoval jak se mi vzdaluje... Zažil jsem tady rozmach ledového muže Machyho, Růžové Barborky.. začátky Luboše, který kdysi chtěl být ultra, ale už tomu tak není.:(.. Ztratil se Harry, Tuuli Pakkanen (aneb Anička Mrazivý vítr), i Hideosi byl řadu let ukryt v tom divném propletenci času a prostoru, nazývaného internet.. Ten seznam je dlouhý jako Lovosice:(.

Jasně jasně.. Vláďa stále "žije" a občas něco i napíše, Pancha se zase objevuje, s Dohnym se občas vidím, Mirek se zase vrátil k pravidelným zápiskům a píše dokonce i z Karibiku, RVM zápasí dle možnosti.. Leona, která kdysi svolávala první bloggerské hospody, pořádala bloggera roku.. se teď ostentativně se o běh nezajímá a hrdě prohlašuje, že neběhá [Jak neběhá!!!?? co je to za blbost?..:)].. Ale to se doufám zase změní.

Nicméně si po těch všech letech letech říkám.. Proč vlastně tady zůstávám, já?..:).. Jako memento doby raného pobíhání, než se stalo naprosto masovým fenoménem? Doby, kdy jsem při probíhání stodůleckým parkem téměř zvedal obočí okolo jdoucím lidem na procházce, případně si ťukali na hlavu, jestli jsem doma?:) Doby, kdy potkat běžce v údolí bylo téměř státním svátkem? :)

Možná jsem tu pro ten pravidelný boj, pravidelné úsilí a boj s tím "starcem" ve mně, který nepotřebuje ani moře, ani žraloky, aby si uvědomil, jak je to velkolepé (z jeho pohledu) a zároveň marné .. z toho obecného-širšího:)..

Ale jak už říkal náš dělnický president Antonín Zápotocký.. I kdybychom padli všici -- vstanou noví bojovníci!! :).. Za tu dobu se naštěstí objevila záplava běhajících psavců:), a tak s nimi můžu prožívat jejich zápasy.. a s řadou z nich se kamarádit. Co je ale nejlepší, že běžecké celer-bryty jako Honza Bartas, Zuzka Urbancová, ..., píší o závodech tak poutavě, že se člověk může zasnít a prožít je s nimi od začátku až do konce.. Věřit, že to vlastně byla nekonečné pohoda a legrace, zasmát jejich vtipům, které málokdo mimo pobíhající komunitu pochopí... Jejich texty jsou jak letáčky propagačního odboru, jak vánoční reklama od Coca-Coly -- člověk se při nich přihlouple usmívá a končí to skoro vždycky tak, že se v záchvatu počítačového hrdinství na některé závody přihlásíme:)..

A proto v období slunovratu, které připadá na kouzelný 21.12. při určitém bilancování a plánování budoucí sezóny vzpomínám na všechny, jejichž blogy se už nenávratně ztratily v propasti nul a jedniček -- ale já si je pořád živě pamatuji:)... Na to zachycené úsilí, jejich naděje a touhy.. Možná je to tím vínem -- ale teď mi to dochází..

Určitě si nikdo z nich nepsal svoje zápisky primárně pro "nějaké obecenstvo":). Asi (stejně jako já) si všichni říkali, že je to taková cesta -- pro osamělé běžce a pobíhače -- si najít kamarády.. Věřit, že si nás někdo přečte, odpoví, napíše a třeba se bude chtít s námi kamarádit:).. Pro řadu z nás to byl a zůstává určitý soukromý deník, motivace a zpětná vazba, abychom věděli, čím vším jsme prošli, co všechno jsme překonali... a abychom si uvědomili, že to stojí za to. Ale asi tam primárně byla ta touha se družit.

Někdy je samo psaní blogu podstatným důvodem zase vyběhnout ven - někam dál a pryč.. něco prožít a mít zase co vyprávět:).. A to je super. S návratem slunce se o to víc těším, co na mě kde zajímavého čeká a co z toho si budu moci napsat do svého deníčku.

Všemu zdar! Ultra a kamarádům .. zvlášť!

Ať žije slunovrat!! Tak teď už budeme zase běhat za sluncem!
12:)

neděle 11. prosince 2016

Krásný adventní návrat - DNF na Pražské stovce:)

Vím, že můj post bude znít šíleně, ale chtěl bych, abych si ho i po delší době pamatoval, přesně, jak jsem ho prožil... Začátek prosince je totiž tady v Povltaví ve znamení Pražské stovky... Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat:).

Mezi námi, je to takové moje malé trauma:) ... Otevřeně přiznávám, že to (zatím) není můj závod, na jehož dokončení nebo výsledku by mi bůhvíjak záleželo. Vždycky to schytám zleva/zprava, že ji "patřičně" neprožívám [buď ji beru jako svůj "trénink" nebo kamarádskou akci], jsem divnej, že nezávodím, že ji nejdu na doraz, že nejsem nadšený ze speciálních trasovacích lahůdek a vykřičníků v itineráři, nebo dokonce, že jsem si ji před dvěma lety dovolil kritizovat (!) :)... Prostě viděno skalními -- jsem srab a měkká hlava:).

Upřímně řečeno, je mi to jedno. Cením si nadšení organizátorů, to je mimo jakákoliv měřítka. Jinak se samozřejmě vždy řídím základním pravidlem šťastného návratu, s cílem se nezranit, neonemocnět -- prostě, abych si odnesl jen ty příjemné pocity. A to se mi i v případě mého druhého DNF podařilo. Naštěstí jsem v loni dokončil, tak nemusím toužit a spolu se zbytkem světa si říkat.. vidět Modřany.. a nezemřít:)!

Začalo to všechno velmi drsně. Jeden z posledních opravdu náročných pracovních týdnů. Možná právě proto ten horší.. Minimum spánku, dokončovací práce... Už to trvá hodně dlouho a radost z toho, že bude brzo konec se nějak nedostavovala:). Člověk je unavený, všechno mi trvá déle, pravděpodobnosti chyb se zvyšují geometrickou řadou. Navíc to v pondělí ještě rozčísla "Ona Dnes" se svým horoskopem, ve kterém mi jasně říká/předpovídá:) .. (část musím odcitovat).."V práci se vám nedaří..Nemáte potřebné štěstí a mrzí vás, že na ostatní to může působit tak, že jste se dostatečně nesnažili.." Pravda je, že jsem byl moc rád, že moje nejmilejší manželka, když viděla, jaký jsem zoufalec (=v jaký jsem p*deli), a že přijíždím že služební cesty v pátek odpoledne.. tak mi slíbila, že mě na start odveze. To bylo hrozně milé a navíc mi to vlastně umožnilo se zúčastnit. Vlak bych jinak těžko stíhal.. Nakonec jedeme na start ve třech TB, MM a já. V únavě a vrcholících zmatcích jsem si tak tak stačil připravit základní věci na závod, do auta nastupuji s nasazenou čelovkou (!), jistota je jistota. Díky kamarádům nacházím důvod, proč jsem tady, proč moje manželka bude trávit páteční večer tři hodiny v autě..:)

Ve Spáleném Poříčí, postupně vidím řadu známých a začínám věřit, že se mi bude chtít společně s nimi bojovat na trati. Tedy upřímně -- nemám nijak rád zimní česká ultra:). Startuje se na noc, většinou je k tomu ještě mlha a já se svými zrakovými dispozicemi vidím absolutní h*vno:). O to víc mě často mrzí, že se běží místy, která bych rád viděl za světla. Když se pak rozední, tak už mám hodně unavené oči, jsem vykoukaný tak, že než se dám dohromady a potěším se výhledem na pár hezkých míst, tak už je zase tma:). [O to víc mě před roky nadchla Pradědova 100, která startuje zrána]. Prostě, letošní TransBrdy bych já mohl shrnout sloganem "Jak jsem z celých Brd, viděl skoro prd"..:)

Na startu dostáváme mapku asi 25 minut před startem, takže se mi ani pořádně nedaří si vybarvit si itinerář, na poslední chvíli ještě vyměním ponožky [blbě:)] a už se houfujeme na startu. Malá ucpávka je zároveň i tajnou kontrolou, aby nikdo neulil start a pak už to může pokračovat v normálním duchu.

Jdeme hodně odzadu, takže povětšinou předbíháme, ale opravdu pomalu a v klidu.. Drobné mrholí, sráží se mlha, namrzlé cesty jsou v některých místech jako kluziště.. Vidím úplný houbelec, pekelně se soustředím, abych si něco nezpůsobil:).. V jedné chvíli mi ujede noha, jdu do provazu:) a natáhnu si pěkně třísla. Chvíli se z toho vzpamatovávám -- kluky nakonec dohoním až těsně před hospodou... Naštěstí potom se projevil efekt pomalého běhu [který jak víme, léčí všechno:)] a už jsem zase mohl normálně fungovat. Nicméně, určitou krizi motivace jsem měl po většinu noci. Znám to, jakmile si člověk začne říkat "proč?", tak je to špatně.. Na obě strany -- když to přeperu, tak se nechuť do běhání a určité vyhoření může objevit později a výrazně silnější... a když to ukončím, tak je to předčasné a určitá pachuť nějakou dobu zůstává:).

V tomhle směru jsem měl velké štěstí. Při jednom seběhu (kolem 70km) jsem v hromadě listí zakopl pravým malíčkem o kámen. Bolest, mrcha, jak sviňja. Běžím s tím pár km, radši jsem pár kroků za klukama... Pak ale zjišťuji, že to s kopce a v terénu pro bolest skoro nejde.. Nakonec sedám na pařez, sundám botu a rekognoskuju terén..:)... TB mě potěšil, že na malíčku není skoro nic vidět, pomáhá mi jej přilepit k druhému prstu, ošetřím si při té příležitosti ještě nějaký puchýř.. a pokračujeme. Snažím se, co to jde.. Nejdřív si říkám že skončím na nejbližší kontrole v civilizaci, pro jistotu se ptám dvorního navigátora MM, jak si stojíme s naší polohou vůči civilizaci -- pak vidím to nadšení a odhodlání kamarádů a říkám nahlas, že s nimi půjdu pokud možno až do cíle.. Nicméně kolem 100 km se odpojím. Jak jsem si šetřil pravou nohu pro bolest v malíčku, tak jinak/špatně došlapuji, a proto se mi po 30 km začíná se výrazněji ozývat koleno:). Malý medvěd mi poradil směr k nejbližší vesnici, zapnu si navigaci, rozloučím se, dám jim svůj čip a jdu do civilizace.

A tady začíná krásný vánoční příběh. Jak jsem vyšel z lesů, opřel se do mě silný vítr. Jdu pomalu a citelně promrzám:). Tak si tak brblám a skuhrám, že jsem měl poslechnout hlas rozumu a skončit výrazně dřív.. Když v tom se vyloupnu se ve vesničce s příznačným názvem "Skuhrov"!:)... To je znamení! Jjo, hospoda nikde, všude tma, potkávám náhodného chodce, který mě směřuje k hospodě ve vedlejší vesnici. Ta rovinka podle silnice, i když je to méně než kilometr, je v protivětru hrozně, hrozně dlouhá. Přicházím k hospodě, kde se dozvídám, že je zavřeno [mají soukromou party] zmrzlý jako vrabec. Prosím majitelku, jestli by mě chvilku nenechala za dveřmi v chodbě, že jsem úplně promrzlý, že mám něco s nohou a že si potřebují zařídit dopravu do Prahy... Posunuli mě ke kamnům, dali teplý čaj -- a já si znovu uvědomil to krásné kouzlo Adventu, kdy jsou si lidé blíž a jsou na sebe hodní. Asi za hodinu pro mě přijíždí moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), která -- ačkoliv to není žádný fanoušek mého dlouhého pobíhání -- zase sedla za volant a zase další večer strávila tři hodiny v autě.. Kvůli mně:).

Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že moje odstoupení bylo správné rozhodnutí. Jak malíček, tak i koleno o sobě dávají sice vědět, ale pár dní klidu a jsem OK. Po ránu jsem na internetu nakoukl na výkony známých - Martina, Petra, Romana a dalších=super! Napjatě jsem sledoval heroický boj Karla a MM a jejich dobití Modřan. Je to velkolepé, jsou skvělí a mají můj obdiv. Těším se, až to s nimi oslavím -- bylo to fajn s nimi kousek popoběhnout.

Až teď mi dochází, jak šílené období je za mnou a co všechno se mi podařilo. Až teď. A také ted si znova uvědomuji, že mezi jedny z nejdůležitějších schopností patří "cut the loses" [umění zbavit se toho, co nejde správným směrem. Přiznaná ztráta se následně stává velkým ziskem :)] a nastavení priorit. Díky tomu se zase můžu radovat a objevuji tolik potřebnou adventní atmosféru, odchází stres a začíná mi příprava na další rok.

Zase se na to těším!

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar! Ultra, našim kamarádům a nejbližším, zvlášť!

12:)

pátek 2. prosince 2016

I s malým kašpárkem lze hrát velké divadlo...aneb i na Spartathlon lze natrénovat v Riegrových sadech:)

Podobně jako se utěšují ti, co pochybují o svém mužství, tak i já mám svoje běžecká zaklínadla:), abych se nevymlouval, že zrovna nemůžu běhat na horách, že není čas, síla a někdy i chuť (speciálně v hektických obdobích) "naběhat", připravit se na svoje vysněné a náročné akce.

Petr V. (aneb TB) je pro mě ukázkou neskutečné konzistence, nejen kvůli jeho úsilí, ale i schopnosti skoro všechno podřídit dosažení cíle. Samozřejmě si otevřeně přiznám, že takové úrovně dedikace jako TB nedosáhnu, ale to mi vůbec nebrání, abych se každý den nepochválil, jak všechno zvládám a jak jsem dobrej:).. Mezi námi, už to říkali znalci mezilidských vztahů -- základem všeho je -- chválit, chválit, chválit.. A pak, my zkušenější víme, že nepochválím-li se sám, těžko to za mě někdo udělá:).

A tak se (jako většina z nás) snažím ... Někdy je to větší boj, někdy epické, někdy to jednoduše odpískám, protože to i pro mě už to bylo za čarou:). Vždycky mě ale potěší a pobaví pohledy a reakce ostatních. Povzbuzení, že je skvělé, že se snažím, že jiní by si v "mém věku" řekli, jestli to mají vůbec zapotřebí.. Nebo upřímně míněný komentář typu: "Obdivuji, že se ve svém věku a s tak průměrnými výkony dokážeš motivovat k usilovnému tréninku, obzvlášť, když ti to moc nejde:)..

Tak tak, po takové míře upřímnosti jsem se musel okamžitě silně pochválit, abych nepropadl depresi..:) .. Vím, běhám pomalu a v porovnáním s úsilím, a časem který tomu dávám, ty výsledky jsou hodně mimo:). Proto mě těší Anka, která mi přes to všechno (nebo možná právě proto?) celkem pravidelně a mile vtlouká do hlavy, že až mi zmizí ty šoky (kolem 16.12.), tak se zaměříme "trochu víc" na trénink v terénu a na to, abych na závodech dokázal lépe zúročit co jsem natrénoval. V mezičase, ať dělám, co umím, respektive, co stihnu:).

Minulý týden jsem bojoval úspěšně.. sice různé nečekané výpadky v plánovaném pobíhání (už mě to nepřekvapí, když musím naprosto nečekaně totálně změnit časový plán) ale v duchu TB jsem se nakonec vzepnul k nočním běhům, ať už domů nebo v údolí.. Nakonec páteční a sobotní konference byla vždy zakončena nočním během domů. Na nohou "společenské" Asics (už se mi holky trhají!!), džíny, košile s krátkým rukávem, případně "společenské":) tričko.. To je výhoda starších mužů -- u někoho jsem výstřední Američan, u jiného blázen, většině si myslím (je to stejně jako mně) úplně jedno. Navíc už mi dávno bylo 50, jsem plný profesor a tak se snažím dělat primárně věci, na kterých mi záleží. Po skončení jednání se na toaletě převléknu do běžeckého, civilní hadry narvu do batůžku, nasadím čelovku a hurá domů. Doma po doběhu ještě rychle vezmu Deri na procházku, aby mě sousedí nelynčovali:)...

Co minulý týden ještě šlo překonat, se v tomto týdnu nedaří.. V úterý místo dvojsměrky se daří jen (sice epický) běžet z práce domů, ve středu učím už brzo ráno a skoro do 5 hodin odpoledne, pak skáču na vlak do Vídně, kde služebně tvrdnu až do dnešní (páteční) noci.. Od brzkého rána do pozdního večera sedím na zadku:).. a potom nenacházím už sílu/čas jít ráno běhat. Prostě asi tělo a hlava má v té chvíli svou hlavu a prosadí si spánek [já v pozdním ránu pak trpím silnou kilometro-fóbií -- pouhých 45 km od pondělí, tři dny bez běhu, to mě děsí:)]. Ale nedalo se. Vzbudil jsem se vždycky skoro na poslední chvíli, ale co... V pátek kolem půlnoci jsem doma a ráno se nejdřív proběhnu s Deri, pak se půjdu "doběhat"..

Koneckonců, pokud to v týdnu aspoň trochu klapne, tak příští pátek odpoledne vyskočím z vlaku, dojedu domů a přemístím se na Pražskou 100. Tam bych mohl "kvalitněji" natrénovat i nasbírat chybějící km.:). Jak to říkal Mirek Dušín? "Přestaň kouřit, začni cvičit.. a brzo budeš zase chlapík!"

Ale pozor, ať už to moje plácání se a úsilí vypadá jakkoliv pochybně, tak se mi podařilo nevídané -- podařilo odmazat a zbavit se věcí, které na mně doslova roky seděly jako tuna cementu:).. Odjíždím z Vídně a cítím se, jako by mě pustili z vězení:)... To se to bude běhat!!! V téhle euforii se těším na loterie (7.12.) a říkám si, že bych přeci jen mohl zase pošťouchnout ty řecké sportovce a hodit svoje jméno do osudí na Spartathlon...

Všemu zdar!! Ono to často drhne.. Někdy mám pocit, že stojím na místě, nebo že jdu opačným směrem.. Blbost!!! Nesmíme to vzdávat, je třeba vydržet.

Ať žije ultra.. to v nás.. především... 12:)

neděle 20. listopadu 2016

"Optimisticky" hledím do dalších dnů, aneb boj před námi:)

Víte, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou? Pesimista říká, že už nemůže být hůř, a optimista? Ten říká.. "ale může!":)... Když jsem absolvoval první týden té svoji podzimní intenzívní pracovní smršti, tak jsem si říkal, no je to šílený, ale už to snad nebude o moc horší.. ale ten optimista ve mně.. "optimisticky" (a varovně) říká, ale bude:).

A taky, že ano, a taky, že týden-dva přede mnou budou patřit k těm ještě náročnějším. Státní svátek ve čtvrtek - je v podobně situaci za trest. Musím ho nadělat -- tedy vměstnat už tak do nacpaného příštího týdne další extra den, tomu říkám maso. Takhle nějak si představují přípravu na náročné ultra:) Probírám to se svoji trenérkou a říkám ji, že do první půlky prosince se asi moc do terénu nedostanu, že udržet běhání bude šílený boj -- jen o to stíhat (a dokopat se) k běhání do práce/z práce. Pravidelný boj o mých pomalých aspoň 100km týdně, nabírá skoro epické parametry.

Anky rady a podpora mě nakonec v pondělním ránu těsně před práci ženou do mrazivého údolí. Nějak jsem to podcenil s oblečením, říkám si, když sedím na bobku za skupinkou keříků:)...z druhé strany louky na mě volá jeden z místních strážců údolí.."Dej si pozor na zánět vaječníků!" :).. Jsem si jistý, že mě sice poznal:), ovšem duše ženy, že? už se projevuje i tímto způsobem..:)
V práci není klíč od sprchy ve vrátnici, tak se rychle myji u umyvadla.. Spěchám učit, studenti nezkušeně komentují, že je dobře, že jsem dneska vynechal běh:).. že je to o zdraví v takové zimě:).. Nechávám je při tom, ovšem, když navečer s čelovkou vyrážím na cestu zpátky, jednoho z nich potkávám ve dveřích. Ptá se, jestli jsem ráno běžel? Jjo, snažím se..:). [Vždy povinnosti věrný spěch, byť vůkol vanul smrti dech:)]. Na slova obdivu v takové situaci mám naštěstí po ruce vždycky sadu svých kamarádů a známých.. Vím, že Machy a Pepa v takové situaci vybíhají v trenýrkách, v půlce běhu se koupou v ledové vodě a dobíhají domů oschnout:). Podobně můžu kontrovat s TB, VS, MVP nebo MM..

Proto mě potěšilo, že dlouho plánované pivo/hospoda s během -- jako prověrka zázemí na Hamru -- v naší malé skupince proběhlo ve čtvrtek. A i když jsme se dlouho neviděli, mělo to tradiční parametry. Petr (TB) přibíhá do hospody (na předstartovní pivo) na poslední chvíli, neboť běží už z Vinohrad, i když je plán běžet (večer) přes Závist na Vrané a zpět, nemá čelovku:). Veverkové mají zase s sebou skoro všechno i vajíčka na svačinu, MM a já do poslední chvíle pracujeme.. To jsou ty kotvy! Prostě balzám na duši..

Přibíháme pod Závist, VS jako správný horal na moje zpomalení a možný přechod do chůze, zavelí svoje "rovinky běžíme"!:).. No neskutečně si náš společenský večer užívám. A to mi ještě syn na telefonu připojil svůj účet na pokémony, abych jeho slovy "neběhal nadarmo":)... Dlouho jsme se s kamarády neviděli všichni pohromadě a tak řešíme všechny možné základní otázky lidstva, včetně toho, jak to bude letos s naším klubovým (po)vánočním oběhem Prahy (ano, ano POP bude!)...

Všechno má své rituály/zavedené postupy, jak říkám, Petr opět bez čelovky [zakopává v lese a říká, že příště.. příště si ji vezme:)], já mám zase špatně změřenou trať (a zase slibuji, že příště už to musím zvládnout:)].. Veverkovci mají i extra čelovku pro Petra (oni mají všechno, co by se dalo kdy potřebovat), Malý medvěd zkušeně "sbírá" všechny koně (ale nemluví sprostě, to mně by se občas hodilo celé stádo!), má sice čelovku, ale jako správný skaut ji často vypíná, aby viděl hvězdy a nechal si svítit měsícem na cestu..Alkoholový referent říká, že dneska pijeme jenom pivo, ale pak přinese fernety:), atd..

Před tou bouří, která na mě zase čeká, to bylo jako oáza.


Všemu zdar! Naším bojům, ultra a kamarádům, zvlášť!
12:)


PS. Je to těžké se zlepšovat, když já tradičně běhám nejméně kilometrů a nejkratší dobu! Vzhledem k tomu, že jsme například kolem Závisti běželi společně, je to vážné varování!:)

čtvrtek 10. listopadu 2016

Běhání v Norwich, aneb království za keříky!

 Minulý týden byl sám o sobě dramatický, mělo to být takové klidně čekání na bouři. Připravoval jsem se na náročné období měsíce ČS-Sovětského přátelství:) a zároveň jsem musel odjet na služební cestu do Anglie. I když jsem pravý Štír, tak mám stejně střelecké sklony a vazbu na určitý druh punku nezapřu:). Jak jinak se dá vysvětlit to, že nevyspalý odjíždím na přednášku a ještě nemám spočítané všechny výpočty. Američané by řekli, že je to "výzva", tady v Čechách se tomu říká průšvih:).. já bych to pozitivně nazval impulsem k práci, takové to ultra v nás:)..

Je nádherné, jak různorodý je svět. Italský kolega uvádí svoji přednášku s tím, že on je averzní na riziko. Nikdy neprezentuje příliš čerstvé výzkumy, vše má pečlivě připravené dopředu, prezentaci má na 2-3 flesh discích, zároveň ji má vypálenou na CD a v ještě záloze na goodle drive. To já (jsem musel ubezpečit posluchače, že kvůli balanci světa) jsem "risk taker"... Odjíždím na seminář a ještě nemám věci dopočítané, nutí mě to pak být celou noc vzhůru a vypnout se k nadlidskému úsilí:).. Tradičně v přednáškové hale zjišťuji, že nemám flesh disk s sebou (nebo si s místním počítačem nerozumí/nefunguje) a tak prezentaci posílám na google na posledních pár procent baterie v notebooku.. Ale ta víra ve šťastné konce -- mě často dovede nejen do cíle ultra, ale i k slušnému pracovnímu výkonu..Věřit je třeba..:)

Konec dobrý-všechno dobré... Sice se mi první den podařilo překonat všechna pracovní "protivenství" a "výzvy", ale na běh už to nevyšlo. Den má bohužel jen 24 hodin a ani když se moc nespí, tak je stejně jen omezené věci a aktivit co se dá zvládnout, obzvlášť, když tělo i duch stářím slábne:)....

Tři dny bez běhu, to už by možná byla i špatná karma, že?:).. Proto brzo ráno než se musím odhlásit z hotelu vybíhám ven . Je pěkná zima, říkám si frišno a ejhle.. bundičku jsem nechal doma.. a mám jen krátké běžecké kalhoty.... Připomínám si heslo našeho klubu "Co nemáš - nepotřebuješ!" a spokojeně vybíhám ven..:)

Norwich je krásné městečko, spousty stromů podle silnic, univerzita, pravidelně anglické domečky.. ale.. nikde žádné roští, žádné stromy, les/keříky.. Království nikoliv za koně, ale za keříky!!:).. Už jsem byl tak zoufalý, že se zastavuji a hledám chlapecké záchody na blízkém komunitním centru pro mladé -- to člověk vypadá téměř jako pedofil:). Místo, aby mě u recepce pustili na (protější) WC, tak mi dávají skvělou radu.. "if you drive another 2 miles.. there are public toilets":).. [když pojedete (rovně) dalších cca 3.5 km tak jsou tam veřejné záchodky:)].. To miluju! No s vypětím všech vnitřních svalů jsem nakonec odhopkal další asi jednu míli.. a byl začínal tam větší (aglický=tedy ne zase moc udržovaný) park a to je oáza pro běžce.. duch i tělo si najde své:).. takže na Norwich vzpomínám se slzou v oku a posiluji přitom veškeré svěrací svaly:).

Tento týden s intenzívní výukou jsem začal ve velkém stylu.. dvojsměrkou (tedy do práce a z práce).. Určitě to znáte -- skvěle pocity po náročném dni.. u mě ještě umocněné tím, že jsem skoro celý den v kuse mluvil a snažil se vzdělávat "svět":).. A co horšího, už vidím, že celý ten koncept těch šesti týdnů bude daleko náročnější, než jsem odhadoval na začátku.

Například dnes. Můj cvičící prostě nejdříve nepřišel v čas na cvičení a tak jsem místo příprav či dělání něčeho jiného.. Musel jsem učit za něj.. Potom mi odpoledne zase na cvičení nepřišel jiný asistent ... a tak jsem zase nastoupil a učil celé sám.. a tady velmi se hodí ultra příprava..:).. Prostě člověk nepláče, neběhá kolem jako šílenec, nestěžuje si na nespravedlivosti světa.. prostě se nad tím ve finále usmějete.. [slovy kamarádů.. vylejete krev z bot..:) ] .. a jede se dál..

A nakonec, když po tom dlouhém dni člověk přeběhne Barandovský most.. a v mrazivém večeru ve světle čelovky stoupá Prokopským údolím.. tak má pocit vítěze.. Skoro bych chtěl odcitovat S.K.Neumanna, kterého jsme za dětských let recitovali hodně často... "A hrdý buď, žes vytrval..".. Prostě jsem byl zase hrdý Budžes:)..

Vím, že to všude drhne.. Je to boj, který každý z nás obyčejných denně podstupuje..:).. Kdo ví, jak se mi podaří/nepodaří natrénovat na další sezónu.. Ale ten pocit boje staršího muže.. Ten mě naplňuje nesmírnou silou. Ani k tomu to moře a žraloky nepotřebuju:)

Držte se! Všemu zdar! naším bojům a ultra.. zvlášť! 12:)

sobota 29. října 2016

To mám taky.. aneb pozice pozorovatele není v ničem výjimečná:)..

Nevím jak vy, ale já místo plánového odpočinku a pozvolné -- radostné regenerace a přípravy na další sezónu.. žiji v děsném úsilí a zmatcích, .. převážně v práci, ale i trochu doma.. Zkrátka zdaleka ne vše stíhám -- nebo stíhám za cenu značného vypětí.

 

Ale vždycky si vzpomenu na velkého Koperníka a jeho "zákon", který říká -- "Pozice pozorovatele není v ničem výjimečná":). On jej sice použil k tomu, aby odhalil nebeské zákony, ale já to s důvěrou používám na svoje hodnocení životních situací a pro hledání sil na případný boj s "protivenstvími":). S velkou pravděpodobností, totiž podobné zmatky prožívají i ostatní kolem mě.

Taky že ano, po návratu z rychlé cesty za oceán, ubitý po 15-ti hodinové cestě se snažím vyrovnat s tím, že jsem těch pět dní v podstatě neběhal... A v tom mi píše nalomeně MM, představ si, takové zmatky, šíleně práce.. Brzo ráno spěchám do práce a po 11 večer se vracím.. Pět dní jsem neběhal! To se mi dlouho nestalo! ...Hned jsem pookřál..:)..

Jitka si mi stěžuje na svůj boj o běh a s během.. že její úsilí naprosto neodpovídá výsledkům.. Co na to říci? Odpovídám stejně jako R. Hrušínský -- "To mám taky!... Co tam máš dál?".. :).. Taky s tím bojuju, taky jsou chvíle, kdy mě stojí spoustu sil se vykopat z baráku a jít běhat... Kdy si uvědomuju, že běhám šíleně pomalu, že moje výsledky neodpovídají ani zdaleka vynaloženému úsilí... Mám to taky!:)

Prostě ten, kdo propadl běhu (chytání ryb, sbírání známek..) .. ví, že často je to opravdu těžké se svojí posedlosti vydržet, ale bez ní už to vůbec nejde. Proto běhám i teď. Málo a pomalu.. A v současné turbulentní době si pomáhám hláškami Běžícího Stína, že ultra se rodí v unaveném těle na unavených nohách...A že běhat, když je spousta času, hezké počasí, nic nás neboli a zažíváme nirvánu... To dokáže každý. Ale normální člověk si takový luxus nemůže dovolit:).

Jako dneska.. Zase o rok starší, ráno marně přesvědčuji Deri na zajímavý trail:), nakonec ji po 6+ kilometrech vracím domů, překonávám její vyčítavé štěkání a svoji lenost -- vracím se do údolí na "průzkum" a za nějakou chvíli se už prodírám ostružiním a trnkami jako zkušená emmo dívka:).. Když se vracím a vycházím z parku, zdraví mě jedna místní paní.. Povídá - "Vy jste takovej aktivní.. Pořád běháte.." .
Odpovídám skleslým hlasem a po pravdě. "Kéž by! Já teď běhám strašně málo!... Kdoví, jestli se mi podaří vůbec naběhat aspoň 80-90 km za tento týden.." .. Paní málem upadla, neboť vše jest relativní:)... A já doma koukám do svého záznamníčku a ejhle.. vždyť já běhám o 106 [km] :).. a ještě mám neděli před sebou.

Takže -- běhám pomalu a málo... ale snažím se!! Příští týden sice budu pracovně pár dní v Londýně a pak mi začne asi nejhorší (pracovní) šestinedělí.. ale na jeho konci -- jako na konci tunelu svítí jasné světlo [a není to protijedoucí vlak:)]...Je potřeba ve zdraví a při nezměrném úsilí [nejlépe pomocí závazkového hnutí] přečkat měsíc Československo-sovětského přátelství.. a pak už budou jen sama pozitiva a sociální jistoty:)..

Všemu zdar! Našemu úsilí... a ultra..zvlášť!

12:)

PS. Zážitky z Vegas, moje cesty podle městských dálnic.. Interakce s místními turisty, zážitků-chtivé ženy.. chytání pokémonů v kasinu..:).. To se těžko popisuje. Jak říkají znalci. "What happen in Vegas - stays in Vegas", tedy co se stane ve Vegas, tak tam také zůstane:).
Samozřejmě, osamělý starší muž ve Vegas - to znalci vědí - je zajímavá kategorie:). Pro jistotu má každý hotel svoje vlastní velké kasino, neustále otevřený tetovací salón a kapli pro případ svatebního obřadu. Místo zážitků, které není radno sdílet na netu:)...pár fotek..
Chtěl jsem koupit pro svoji nejmilejší manželku její oblíbené kafe:) a tak jsem se vypravil dle rad místních do supermarketu.. (ale ten je šíleně daleko.. :)...asi 1.8 mil), kam nevede - údajně žádná cesta, nikdo tam "nikdy" nešel pěšky:)..

Vstup do haly mého hotelu

Vycházím z výtahu ... .:)

Další kousek cesty halou hotelu, ještě stolky s ruletou a kartami.. 

Začátek mé "krátké" cesty do obchodu..
8 pruhů mimo světla nepřecházím. :)

Postranní ulička.. jen 6 pruhů..ucpaná.. tady v klidu přejdu:)

Městská dálnice má na mé straně normální chodník!

sobota 15. října 2016

Běhám s pokémony II, aneb, až natrénuji, tak se přihlásím na nějaký závod:)!

Každý rok to znova zjišťuji.. Začátky jsou krásné, ale těžké -- nebo taky, že začátky jsou těžké, ale krásné! :)... Hlavně -- jak člověk stárne, tak mi přijde čím dál těžší najít tu správnou motivaci pro tréninkové úsilí, obzvlášť, když nepatřím mezi nějaké reprezentanty a jak to mile řekla moje trenérka.. "Letos se zaměříme, abys to co natrénuješ lépe zužitkoval na závodech.. Hlavně žádné tankodromy na 24h a tak"..:).

Abych se při svých začátcích nenudil a byl i něčím "užitečný":), tak mi syn na telefonu nainstaloval pokémon-go a kudy běhám, tak líhnu vajíčka a chytám různé "potvory". Úplnej Ash Ketchum:).

Nicméně se znova utvrzuji v tom, že je to velmi zajímavá aplikace, která opravdu vede "hráče" a nejen děti:).. k tomu, aby různě chodili, pobíhali.. prostě byli venku a lovili pokémony. Navíc má v sobě schované celkem zajímavé motivační nástroje.. Představte si.. Jeden z nejhorších/nejslabších pokémonů je  MagicCarp, nemá žádnou sílu, vlastně nemá ani žádný útok. [pro znalce -- má útok "splash!", ale po něm se vůbec nic se nestane;)], Ovšem pokud těch "kapříků" nachytáte strašně moc.. tak se tohle neužitečné zvířátko vyvine v šíleně silného vodního draka Giradose!:).

Proto, i když mám tendenci se teď vidět na úrovni MagicCarp(a), tak věřím, že když se budu pilně snažit, trénovat a "sbírat ty svoje candy".. tak mám šanci!

A tak jo.. Doma sice různě řádila chřipka, trochu mi teče z nosu, ale pravidelně s sebou beru v zapnutém telefonu pokémony a postupně, velmi postupně a pomalu začínám běhat. Tradičně je s tím spojena řada veselých zážitků a příhod. Oproti minulým sezónám, běhá čím dál tím víc lidí, v podstatě, co Čech, to běžec:).. Takže o vesele a motivující setkání není nouze.

Zrovna takhle v úterý se vracím z údolí. Ruce i displej telefonu jsou studené a tak ovládání (byť jednoduché hry) vázne. U jedné "zastávky" proto přejdu do chůze, snažím se něco "chytit", dýchám si na ruce a display.. V té chvíli probíhá dvojice běžců, která krouží kolem rybníka v centrálním parku. Jeden z nich říká druhému: "Vidíš, teď běhá úplně každej, hlavně aby tohohle nekleplo -- abysme ho nemuseli zachraňovat!":).. Potěšila mě jejich starost o moje zdraví, je vidět, že běh nás dělá lepšími.:)... Nakonec jsem "tu potvoru" chytil a běžím domů.. Těsně před tím, než mizím z parku je potkávám znova.. Ted ten druhý ke mně promlouvá a říká.. "Výborně! Hlavně pomalu a postupně!" ... Potěšilo mě to, pozdravil jsem je a usmál se. Přidal dobrou řadu, že až natrénuju, tak se mám přihlásit na jaře na nějaký závod!

Tak jsem jim to slíbil! :)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra .. zvlášť!
12:)

PS. V úterý mizím služebně do města hříchu a tak plánuji, že snad ve velmi brzkých ranních hodinách bych mohl pobíhat po bulváru kolem kasína Bellagio -- ale nebudu přemýšlet jestli by se to nedalo jednoduše vykrást nebo aspoň udělat bank. Doma mi říkali, že peníze kazí charakter:).

pátek 7. října 2016

Začátky jsou těžké.. ale krásné..:)

Skončila mi "sezóna"..:).. nevím, jak to máte vy, ale vždy po určitém vypětí, snažení se.. cítím potřebu vypnout -- která je navíc ještě vedená neskutečným, ale opravdu šíleným objemem práce v práci. A tak veden Paretovým principem 80/20 :) celou dobu přemýšlím, jak odřezat ty zbytečnosti, které mi nic nepřinášejí a věnovat se věcem, které mi dávají maximum radosti [nebo aspoň maximum financí:)].

--- malá odbočka ---
Pokud neznáte princip 80/20 stačí prokonzultovat s internetem. Statistický vzato není Paretovo rozdělení o nic zajímavější než jakékoliv rozdělení exponenciálního typu:), ovšem ten příběh k tomu je inspirativní. Ať už jej používáte na příjmy, volný čas nebo sociální nerovnosti.. dá se říci, že k vydělání 80% svých příjmů používáme maximálně 20% svého času:).. Tedy neskutečný prostor pro zvýšení efektivity a námět pro zamyšlení. [Existuje nepřeberné množství knížek, které to využívají v aplikacích na denní situace, viz např. zde]
---konec odbočky ---

Jak říkám.. něco končí, něco začíná:). Sedím a přemýšlím o tom, jak a co zlepšit, pochopitelně si doma moje nejmilejší ze mě dělá legraci a říká že jsem horší než nějaký olympionik..:). Naštěstí syn to vždycky dostane na správnou úroveň, nejlépe nějakou svoji hláškou o tom, kde jsem co zapomněl.. co popletl.. a posledně prohlásil, abych si uvědomil svoje slabiny, ale i možné rezervy.. A hned mi doporučil, abych si v rámci sebepoznávání udělal test, kam by mě v Bradavicích poslal kouzelný klobouk..:).. Syn se sice smál a říkal, že u mně je to předem jasné .. seděl nade mnou a pak se smál jako blázen.. Pochopitelně mi vyšel Hafflepuff (česky Mrzimor), tedy ti absolutně největší packalové, kteří tedy mají jen tu "morální sílu" :).

Poučen -- se tedy začínám připravovat s ohledem na svoji kouzelnickou kolej a svého patrona (černá klisna!) ..:). Dělám si z toho sice legraci, ale vážně je to inspirativní -- musím zase postupně a vážně přemýšlím nad modifikacemi podle Mrzimoru:).

Tedy víc využít hlavu:) a důsledný plán. Je dobré přestat doufat.. je jasné, že nejsem z Nebelvíru a je třeba ze svých slabostí udělat přednost. Jak běhám občas se synem [je velmi upovídaný, netuším po kom:)] -- tím pádem jsem i velký odborník i na japonskou mangu:). Vyprávěl mi jednu zajímavou mangu, příběh, ve které jeden chlapec v dětství přišel o levou ruku.. Nicméně měl velký sen. Získat černý pásek v karate a vyhrát mistrovství. A tak šel za mistrem a ten ho učil celou dobu jeden chvat. A on jej nakonec zvládl na jedničku. A co víc. Postupně porážel všechny soupeře, až vyhrál celé mistrovství...

Když šel za svým mistrem, poděkovat.. tak se jej ptal, proč .. Když ten chvat je tak skvělý, proč ho nepoužívají i ostatní?? A mistr odpověděl. Víš, ten útok je sice skvělý, ale existuje proti němu jednoduchá obrana -- chytit soupeře za levou ruku!!:)

Proto.. zahájil jsem přípravu na další sezónu především tím, že jsem dodělal neskutečně práce, která na mě čekala z minula [a v rámci Cimrmanovského "nic nového nerozjíždět":)] a snažím se minimalizovat případy, kdy mě práce a starosti doháněli na mých "závodech":). Začal jsem pilně veslovat:).. Příští týden mám poradu s trenérkou, První dva závody jsou dané.. Zbytek záleží na loteriích. Nicméně, uvidíme, kam se příští rok vrtne. Tak jako tak -- mám v plánu zase něco běžet se Stínem v Americe. Ať už to bude nejdelší seběh na světě, něco ve Skalistých horách, nebo nějaký závod z US granslamu.. Když nic nevyjde, tak klidně přijedu na jeho místní závod mezi chřestýši, spojený s útěkem před medvědy (= Jemez 50 miles)..

Ovšem hlavní je jasné.. Úsilí v tom dalším roce bude muset být ještě víc než letos!:)

Ať nám to běhá! Přípravě, kamarádům a našemu úsilí zdar!

12:)

úterý 27. září 2016

Vánoční rodinný běh ve Švýcarsku, aneb 24/12 Brugg:)

Před časem mě nadchla odpověď jednoho velmi starého houslisty, kterého se ptali, co ho pořád nutí, aby tolik hodin denně usilovně cvičil -- a on s vážnou tváří a nadšeně odpověděl, že stále vidí prostor pro zlepšení.. jen toho úsilí je potřeba do toho dávat každý rok výrazně víc:)..



Letos jsem zahájil svoje "závody" pěkným zlepšením na TGC -- a na vrcholu své jarní přípravy jsem zamířil na 24h do Švýcarska. Na jejich "tankodromu" :) jsem celkem zbytečně vystřílel svoje náboje a už to vypadalo, že letos nebude žádná šance na nějakou opravu, na překonání.. Jenže, jenže.. Ta moje romantická a westernová duše to nemohla nechat jen tak... "Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci abych utíkal..". Navíc práva westernová odveta musí být stylová -- kde jinde než ve Švýcarsku!!:)

Vím, vím.. takhle se neplánují osobní rekordy. Navíc, před důležitými závody bych neměl dělat žádné punkové akce, typu Trans Tatras apod. -- ale to my, pocitoví pobíhači vůbec neřešíme:). Jednou to krásně shrnul Běžící Stín, když viděl moji "přípravu", tuším před nějakým maratónem. Řekl moudře "Chápu, že skvělé pocity a ryzí punk mají pro tebe často větší hodnotu než výraznější zlepšení v cíli"... Je to tak:).

Prostě, přiznám to otevřeně -- pokus o "vrácený" úder, pokus o zlepšení na 24h v Aare-Insel Brugg jsem pojal punkově (jak jinak).. :).. Navíc v kombinaci pánské jízdy se synem, který se ve slabé chvilce nabídl mi pomáhat.. A jako správný syn také podlehl kouzlu nechtěného a (ještě ve slabším momentu) souhlasil, že od půlnoci poběží 12h, takže v závěrečném zombie kroužení budeme trpět spolu:). Měl jsem tajné a velké přání. Chtěl jsem, aby můj syn viděl moje krize, aby mě viděl na kolenou, aby viděl, jak se (snad i úspěšně) s tím vším peru.. a jak se snažím do poslední chvíle bojovat... a třeba mi přitom pomohl..

Jak každý asi ví -- u velkých přání často člověka vyděsí fakt, že se do detailu splní..:)

Všimněte si skvělého čísla .. "4 Jan", aneb česky .. "Pro Honzu":)

Ve čtvrtek jsem ještě pilně pracoval a s organizátory po e-mailu řešil logistickou hádanku, že dva lidé stejného jména běží dva různé běhy. Dovolil jsem si upozornit na drobnou odchylku:) v datu narození, která by nás -- tedy na dálku -- mohla pomoci rozlišit:). Nakonec je všechno OK, na booking.com jsem na poslední chvíli zařídil ubytování asi v 7km vzdáleném Badenu a v pátek ráno jsme nadšeně vyrazili.

Přijíždíme k místu ubytování, bereme si klíč a jdeme se ubytovat. Otevírám dveře a slyším, jak říkám.. "A hele, někdo si tady zapomněl věci.. a ručník..":) .. A pak mi došlo, že i když jsme měli mít samostatný pokoj, tak nás ubytovali s dvěma dalšími lidmi.. Pochopitelně jsou volné jen horní palandy:). V téhle chvíli se ozvala ta plánovací žena ve mně. V posledních dnech mám silný spánkový deficit, je potřeba se vyspat. Plán je jasný, jedeme obhlédnout trať (jak se na ostrov dostaneme, kde zaparkujeme a tak) a při té příležitosti někde najdu normální hotel. Spát je třeba!:)

Obojí se podařilo, nacházíme kousek v centru (s parkováním zdarma) útulný hotel. Stařík-majitel sice vypadá, že na něčem těžce jede:), protože jakákoliv věta, kterou řekl on nebo my v něm probouzela neskutečně veselí, ale bylo to hezké ubytování. "Vy se chcete ubytovat?" .. hoóóó hó, ha ha.. "Samozřejmě máme volno".. Cha cha cha.. "Společný pokoj?" Hyhýýý.. ha ha.. Jen jsme do poslední chvíle si nebyli jisti, jestli je to tráva, houbičky, nebo jestli neolizuje nějaké žáby (v recepci měl totiž několik terárií)...:)

V sobotu ráno se přesunujeme na místo činu. Moc hezky okruh, kvalitní asfalt.. TB by se tetelil radostí:).. parkujeme pod jednou pouliční lampou. V noci to bude super místo a začínám se postupně chystat na závod. S Honzou si dohadujeme, jak se budeme dorozumívat, když v tom se zarazím a říkám.. "Hele.. já slyším koně!" Syn mírně vyděšený okamžitě reaguje. Kdepak. To pustili do reproduktorů muziku "We are the champions..":). Je mu hned jasné, že původně dohodnutá dorozumívací taktika bude mít na mojí straně určité trhliny:). A tak jsme během závodu víc mávali rukama, ukazovali, než pokřikovali:).

Začátek závodu mě zastihl v neskutečné pohodě. Jsem tu, se svým synem, který ještě ani netuší, co je to maratónská distance:) a poté, co ho v dětství srazilo auto, má problémy s kolenem.. Přesto ale bude prvních dvanáct hodin pobíhat kolem mě na rovince, pomáhat mi .. a pak se přidá i na okruhu. Cvičně tak odhaduji, že než mu začal závod, tak se mnou spolu s odběhnutím na nákup udělal určitě 15-20 km navíc:).

Běží se mi krásně.. Dělá se horko, sice piji hodně (příště víc piva s sebou!!) ale stejně se nezastavuji na WC dříve než po 4-5 hodinách.. Běží se celou dobu v jednom směru, na co se také musím lépe připravit. [Neběžet zbytečně blízko u kraje, levá noha/kotník zbytečně dostávaly víc zabrat na nakloněném asfaltu a v drobných kamíncích]. Vlastně všechny rychlé mezičasy, které jsem měl z loňska, když jsem běžel na Kladně.. jsem postupně překonával s lehkostí. První 100 za 10:26, před půlnoci téměř 112 km.. Nádhera. Už jsem si říkal, kde jsou ty krize?:). Na 120-130km už mám hodinu a víc náskok proti svému osobnímu rekordu a svět vypadá krásně..

[Sice mě už od 55 km trápí občasná křeč v levém lýtku a kotníku (okraj dráhy), ale -- nejsem žádná modelka:), protáhnu, vezmu sůl, magnézium a běžím dál.]

No, jak si tak přemýšlím o těch krizích, musím si dojít sednout na WC. Jak tak usilovně tlačím:) tak mě těžce zkroutí křeče do celého těla, do nohou.. co víc, nemůžu se odtud dostat:), takže se tam v křečích kroutím dobře 10 minut. Vylézám totálně down.. Nemůžu se pořádně pohnout, aniž by mě chytly křeče, je mi šílená zima.. Tak je to tady! Tolik sis to přál, tak teď máš krizi jako svinja:).. Říká ten škodolibec ve mně. Syn zastavuje, pomáhá mi do lehké bundy a kolo se mnou jde, kdy se snažím zprovoznit tělo a ducha, protože v téhle chvíli je to téměř na ručník do ringu.

Ovšem western je western:) a tak spolykám nějakou sůl, další magnézium, křeče se dostanou na zvladatelnou úroveň.. a zase se postupně -- jako Fénix -- rodím z popela. Už to zase vypadá dobře, zdá se, že konzistentně //síla je pořád se mnou a křeče na úrovni zvladatelnosti// bych mohl relativně v pohodě dosáhnout na výrazné zlepšení. Prostý odhad naznačuje, že bych mohl stále myslet na 192-194km.. jen udržet rozumnou rychlost. Honza má radost, že jsem zpátky:), ovšem jak jsem si přál.. Ten rozměr epického boje mě nemine..

Za nějakou dobu se totiž ukazují (mně dobře známé) vedlejší účinky přemíry solí -- je mi děsně špatně.. chce se mi zvracet -- a co víc, už nemám žádný pivo!! :) Nedá se běžet, přecházím do chůze a snažím se svižnou, ale opatrnou chůzí uklidnit žaludek a zase začít běhat. Při jednom kole nedávám v zatáčce pozor a špatně došlápnu levou nohou. Cítím, jak mi otéká kotník. A v té chvíli // víc jak pět hodin do konce //, kdy bych normálně ještě pobíhal, nebo střídal chůzi s během -- tak od teď budu už jen chodit. Co chodit.. budu chodit pomalu:), 5km/h bude moje maximální rychlost o kterou se budu snažit velmi usilovně. Na 190+ už dávno můžu zapomenout, budu těžce a opravdu těžce bojovat o překonání svých 182 km..

Posledních pár hodin, ba i desítek minut bylo epických. Nakonec poslední dvě kola jdeme spolu s Honzou.. do poslední chvíle kroužíme a končím s kouzelným číslem 184,597km. Dopajdám k autu, na chvíli sednu, pak na chvíli omdlím:) .. a moc si to užívám..

Nejhezčí zážitky jsou ty, o kterých nebudu tady mluvit:).. a nejhezčí na našich šílených snech je.. že se často splní! Zatím chodím velmi opatrně -- kotník ještě fest bolí -- přesto už se těším na první vyběhnutí. Pomalý běh léčí všechno:)...  A přemýšlím, co zlepšit, na co se víc soustředit. Jak to říkal ten urputný stařík-houslista? Pořád vidím prostor pro zlepšení.. Jenom toho úsilí bude potřeba zase trochu víc přidat:).

Všemu zdar! Našemu nadšení, naším chápajícím dětem.. a ultra zvlášť!

12:)