čtvrtek 16. června 2022

Moje kilometrománie, příprava-běhám jako Ferrari, aneb objem ničím nenahradíš:)

Už jsem si říkal, že si musím něco zapsat do svého "deníčku"... abych přes to všechno svoje usilovné úsilí nezapomněl na samotnou podstatu a radost ze svého pobíhání. Ne, že by se mi neděly veselé a zajímavé příhody, naopak... Mám hafo veselých zážitků, ale řada z nich je spojena s nejmenovaným sparingpartnerem a já pod pohrůžkou vážných zranění (zlomení nohy/ruky) o nich nesmím mluvit. Ó jaká to muka! 

Ale veselé a dojemné zážitky mám se svou slepou kámoškou z údolí (tak ji nazývá L.), která pokaždé, když běžím kolem, to komentuje. Například: "Dneska nějak dupete, to není dobře! ...Vysvětluji jí těžký bágl... "Tak kolik dneska?"... Zatím patnáct, povídám... "To je potřeba přidat, jinak toho dědka ze sebe nevyženete!":). A znovu mi zopakovala svoji nabídku, že je instruktorem a že mě klidně začne učit Braillovo písmo, abych měl předstih!:)... [Naštěstí podle všeho návštěva u očního dopadla na výbornou. Prý víme o co se jedná a dá se s tím pracovat. Pravda je, že mám nové brýle třetí den a je to úplně něco jiného]. A dnes mě úplně dojala. Běžím a ona mi radí, tady kousek výš si dejte pozor, jsou tam nějaké větve a nepořádek přes cestu, teď se tam vyboural jeden cyklista, tak ať se nezraníte!... Slepá paní mě navigovala přes překážky po Prokopském údolí... Není to krásný?

Ale i na cyklostezce podél vody (s nejmenovaným parťákem) nakonec člověk potkává známé (třeba na závodě v údolí), na koloběžkách, na kolech... Už jsem tam profláklý, na Stravě tím pádem držím celou řadu pozic "lokální legendy":) i na vzdálenějších segmentech. Naše "dvojka" -- já pomaleji běžící a vedle mě L. tlačící koloběžku -- se pozvolna stává součástí místního koloritu. Už se mi několikrát stalo, když běžím sám, tak na mě někdo volá, kde jsem nechal parťáka?:).. On mi to sice nevěří, ale krásně to komentovala Nikie, která nás prý ukazovala dětem z vlaku pod barrandovskou skálou se slovy: "Hele děti, to je Luboš na kolobce, poznáte ho podle toho, že s ním běží doprovodný běžec!" Musím se  pochlubit -- být označen jako doprovodný běžec koloběžkáře je velká pocta:).. Je to podobná mystifikace, jako když mě někdo rychlejší předbíhá a já si dělám legraci s poznámkou.. Teď se spolu přetahujeme, ale oni jsou o kolo zpět!:)...

Samozřejmě, nejlepší jsou interakce s domorodci z trailu a z běžecké turistiky. Minulý víkend jsem běžel zkontrolovat synovi stavbu, 25 km v jednom směru. Bylo horko, po nějaké chvíli jsem zjistil, že nemám moc nabité hodinky (skutečně zvadly na 30 km) a ani mobil na tom nebyl o moc lépe... Neměl jsem sebou peníze a tak mi nezbylo, než občas zavolat, zazvonit u dveří a jako chudý pocestný poprosit o trochu vody. Jednou mi v duchu pohádky nabízeli i skývu chleba:). Lidé jsou u nás hodní a reakce na prosbu o vodu byly velmi různorodé. Jeden mi přinesl vodu ze studně v kyblíku, druhý v konvici od čaje a další se ptal, jestli je minerálka Vittel OK? Já to miluju... a všem pokaždé děkuji, protože voda je skvělá a hovory s domorodci mě vždy potěší. 

V minulých dnech byl poslední termín pro zaplacení startovného do Sparty. Hned potom člověk získá startovní číslo. Jako vždy, numerologicky to mám pojištěné na maximum, takže jakékoliv průšvihy jsou jen a jen moje chyba. Posuďte sami... 

Mám číslo 24! Vím, už jsem tady u Grand Slamu sliboval, že se k číselné symbolice startovních čísel nebudu vracet, že jsem si vědom svojí úchylky... ale nedá mi to. Lidé narození 24. jsou obecně chránění velkou přízni vesmíru, jsou to šťastlivci. Redukováno na jedno číslo dostáváte 6, což je polovička 12. [Limit do Sparty je 36h, 36=24+12]. Číslo 2 je vnímané silně pro svoji dualitu, rovnováhu, spolupráci a možnost vytvoření něčeho z ničeho, co u mě bude silně aktuální:). Číslo 4 bývá v našich končinách spojeno s cyklem ročních období, tvrdou prací a úsilím, spolu s 2 s denním cyklem. Vždy je symbolem kruhu, uzavírání, dokončení... No doufejme:). Pro úplnost dodávám, že řecká abeceda má 24 písmen(!). 

Tak jako tak... Snažím se sbírat kilometry jako děti pokémony, posílit ducha a připravit se co nejlépe na můj nejdelší běh. Každé pondělí zažívám kilometrovou kocovinu, moje počítadlo na garminu je vynulované a já musím symbolicky začínat znovu. Zvykám si na nové brýle, raduji se a věřím, že s nimi lépe uvidím překážky na cestě. Jsem unavený, občas běhám fakt pomalu.. Ale neustále si připomínám, že kdo chce běhat ultra, musí holt v tréninku naběhat hodně kilometrů a konzistentně na svých nohách strávit spoustu hodin. Opakuji si pořád mantru Běžícího Stína pro pomalé a ještě pomalejší ultra běžce: "Ultra se rodí v unaveném těle, s unavenou hlavou, na unavených nohách!"

Všemu zdar! Našemu úsilí.. a ultra zvlášť!

12:)

středa 25. května 2022

Dát všechno na jednu hromadu a zapálit, aneb nedoběhnutou stezkou koní na Menorce…doufejme do Sparty...:)

Byl jsem dopředu varován svými kamarády, že kombinace závodu a dovolené s manželkou má zpravidla dvě cílová řešení: buď nedoběhneš závod, ale rodinná akce se vydaří… nebo je to úplně obráceně:). Statisticky vzato, šance, že se obojí nepovede je výrazně větší, než že člověk trefí bank a všechno vyjde jak v hollywoodském filmu.:)

Upřímně, na závod kolem ostrova jsem se přihlásil v době, kdy moje účast na Spartě byla vzdálená skoro jako mlhovina Andromedy… A na tenhle typ závodu jsem skoro vůbec netrénoval, běhal jsem po silnici, moje poskakování přes kořeny v údolí by se dali spočítat na prstech jedné ruky dlouholetého pracovníka na pile. Přemýšlel jsem o tom i závod zrušit, ale když moje nejmilejší prohlásila, že by se mnou někam jela, až pojedu běhat do teplých krajin… bylo rozhodnuto.


Utěšoval jsem se, že mě neuvidí nikde na stanici, kolem hotelu bych měl běžet až pět kilometru od cíle… proto jsem to viděl celé naprosto bezpečně, ovšem zapomněl jsem, proč jsem mojí nejmilejší odjakživa říkal Slunéčko… Za víc jak třicet let, co jsme spolu jsme nebyli na jediné letní dovolené, kde by pršelo, kde by byly nějaké mraky(!)… Všechny naše cesty k moři byly charakteristické vysokými tropickými teplotami a nebem bez jediného mráčku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak:). Pořadatelé dopředu hlásili extrémní počasí…


Bohužel já se moc nemůžu utěšovat jako většina běžců, že se západem slunce se zrychlím a běžecké manko lehce stáhnu. Normálně v technickém terénu moje vidění a rychlost nestojí za nic, ale v noci, obzvlášť teď, když pobíhám převážně po silnici, je to ještě horší. [Příští týden konečně jdu na oční a zkusím s očním lékařem něco "vymyslet", přeměřit oči, zkusit jiné brýle...:)]

Moudře startuji v 8:30 ráno, s limitem 40 hodin. Zase si nechávám zkontrolovat povinnou výbavu a jsem jeden z mála (druhého jsem neviděl), který neustoupil stranou, nevyndal nepromokavou bundu, baterku a další propriety, protože baterka i cokoliv na noc se dalo klidně dát na stanici na 53 km. Takže zbytečně obložený sleduji (v tomto roce naživo) vzpínající se vraníky a vybíhám na jejich stezku, stezku koní, obezřetně:) zhruba o 0,5 až minutu na kilometr pomaleji než před rokem. 

Asi to znáte to z jiných ostrovů -- Sopečný povrch cest kolem moře je erodován mořskou vodou a sluncem, vytváří drobné krátery a výčnělky, které já ve tmě (a letos i v prudkém slunci) skoro nevidím:(. A tak běžím hodně opatrně a pomalu. Na 10 km probíhám  kolem míst, kde jsem loni upadl, zdárně jsem kritické místo minul, ale málem se rozsekal o pár desítek metrů později. Téměř plynule zakopávám, jsem okopanej jak brambory na záhumenku, jak hrotový útočník v okresním přeboru:).

Je horko, šílené horko, ale to mi samo o sobě tolik nevadí, jako moje pomalá rychlost (a tím pádem dlouhé vzdálenosti mezi stanicemi), kdy se tam dostávám po víc jak dvou, někdy skoro po třech hodinách, vysušený jak pršut. Voda v bidonech na slunci má po hodině od stanice už teplotu vyšší než moje tělo a chuť připomínající historky o recyklovaných tekutinách na kosmických stanicích...:).

Dělám si po cestě radost, běžím kus cesty s koněm, po stezce koní, dokonce se mi ho podařilo i předběhnout, ale to bylo asi tak všechno. Letos pořadatelé vynechali pár cest městečky, kde se dalo (pro mě) výrazně rychleji běžet a koupit i pivo... Severní cesta až do padesátého kilometru vedla téměř pořád mimo civilizaci a v krásném trailu, na který jsem já ale nebyl dobře připraven. Když jsem se snažil při soumraku trochu zrychlit, tak mě pár mých zakopnutí a drobných pádů ve finále ještě víc zpomalilo.:) Koukal jsem na hodinky, přepočítával odhady času a bylo jasné, že dalších skoro 20 hodin se budu muset nutit poskakovat a jít průměrnou rychlostí pět km/h, ozýval se významněji můj levý kotník a achilovka. Kdybych neměl svůj cíl v podzimní Spartě, tak tam bojuji do konce, ale takhle jsem měl všelijaké myšlenky.


Hlavně jsem si říkal, že jsem vlastně porušil svoje zásady. Pokud je nějaký závod opravdu můj cíl... a že Sparta má pro mě až mystický význam... tak nelze jinak. Všechno ostatní musím odložit, odhodit... nechat stranou... dát na hromadu a být schopen to i zapálit pro zdar Spartathlonu. Původně jsem měl v červenci odložený závod z loňska v Lake district, 100k, logisticky ještě náročně zkombinován s mým přesunem na konferenci do Lyonu... Startuje se o půlnoci, jednak šance, že se někde zmrtvím je tím pádem větší, ale já potřebuji naběhat km na silnici, vyléčit nohy a posílit ducha. Takže všechno jsem zrušil, ze všech závodů mi zbývá jen Kladno a to jen proto, že je to asfalt, 24h a za rohem.. a můžu si ještě pár věcí bez suportu vyzkoušet, ověřit před odletem do Řecka.

Vždycky po každém DNF mám určitou "kocovinu", probírám pečlivě všechny kroky, co by kdyby, všechny chyby ... a snažím se z nich poučit. Tentokrát to bylo ještě umocněné tím, že mám před sebou Spartu a relativně často slyším, proč tam jedu, když na to nemám, proč zabírám někomu jinému místo... proč kazím Čechům impozantní statistiky... Takže v rámci po závodní kocoviny jsem si musel i v sobě všechno znovu ujasnit. Pojedu tam.. i kdyby čert na koze jezdil:), má to pro mě svoji až mystickou symboliku. Udělám pro zdar akce, co budu moci a s výsledkem budu spokojený.:)

Vyplynul z toho přemítání i další důležitý poznatek. Moje D se nesmí k místu závodu ani přiblížit.:). Horko a přebytek slunce bude jistě i tak... Důležité je, že jsem sice teď zase pomačkaný, ale možná o to víc rozhodnutý se věnovat přípravě a věřit si.

Vzpomněl jsem si na silný citát sv. Tomáše Akvinského: “Three things are necessary for the salvation of man: to know what he ought to believe; to know what he ought to desire; and to know what he ought to do.” česky: „Ke spáse člověka jsou nutné tři věci: vědět, čemu má věřit; vědět, co by si měl přát; a vědět, co by měl dělat."

Všemu zdar! Našemu úsilí, hledání .. a ultra.. zvlášť!

12:)

úterý 17. května 2022

Dobří holubi (i netopýři) se vracejí, aneb návrat na stezku koní (Menorka)

Tak už jsem zase jednou nohou v kufru... tedy můj příruční kufr do letadla je hodně plný, že by se tam moje noha těžko vešla:)... Zase jsem si poskládal svůj "tetris" s cílem co nejlépe využít prostor v příručním zavazadle: například v lahvích na vodu jsou proteinové tyčinky a ponožky, každá vrstva a zákrut kolem batohu je zaplněný oblečením, povinnou výbavou... Bohužel velmi často na letišti existuje zvídavý pracovník, který mě nechá celý kufr vyndat a rozebrat na součástky a potom poťouchle sleduje, jestli se mi to podaří nacpat zpátky dřív než mi poletí letadlo.:). Stejně jako při vojenské přípravě, opakování sborky a rozborky jenom zlepšuje umělecký dojem a zkracuje celkový čas. Jsem připraven!











Před rokem jsem vyrazil za dobrodružstvím a ultra na Menorku, s cílem ji oběhnout. Moje zranění, ale hlavně přerušení na stém kilometru vynucené pořadateli zavedenou noční pauzou skončilo v DNF, což se někdy stává.  Ne, že bych byl letos lépe připraven, určitě nevidím lépe:) a ani nemám víc naběháno, ale to odhodlání tam je, navíc znám už prvních 100 km trasy a je opravdu moc hezká. Doporučuji se prolétnout nad trasou v google earth! Já si přitom můžu říkat.. tady jsem si fest natloukl, tady jsem taky upadl... a tady na pláži.. v postupně zapadajícím slunci jsem se bořil skoro až kotníky...:)

Je mi jasné, že to bude zase nádherně epické -- skály nad mořem, divoké, krásné pláže ... opuštěné i obsypané lidmi, horko, všudypřítomný písek a jehličí... Musím hodně zvedat nohy, protože ty ostré výčnělky, úplné krápníky na skalnatých cestách... já prostě dobře nevidím. V původním rozpisu organizátoři posunuli modifikaci z kovidového roku a dali i pro pomalejší limit na prvních 100 km na 16 hodin. Ale teď už jsem klidnější, je tam nakonec limit 18 hodin a na zbývajících 85 km nechávají 22 hodin a počítají s tím, že si my pomalejší trochu pospíme:). No ani náhodou!! :) 

V práci a kolem se všichni snad domluvili a zbláznili, ale zitra vypínám pracovní část telefonu, vypínám pracovní mail a budu se těšit na svůj oběh ostrova. Tentokrát to bude trochu náročnější, jede se mnou moje D a za normálních okolností by to znamenalo smrtící kombinaci. Když vás blízcí, manželé, manželky uvidí na stanici v dezolátním stavu, začnou vás litovat, člověk se potom hned cítí hůř, stejně jako lučavka rozleptá i zlato, tak naše odhodlání dokončit v takové situaci eroduje rychleji než železo v kyselém dešti.... Už jen krok a jsme ze závodu... Kamarádi by mohli vyprávět, já to znám z Dolomity Extreme. Sice letos jsem odhodlán na 121%, vím do čeho jdu, jsem natěšený... přesto pro jistotu nebudeme mít auto, hromadná doprava neexistuje, taxíků je minimum a tak moje D bude jako věrná Penelopa čekat na můj návrat v bezpečí hotelu a blízké pláže. Tím pádem bude dokončení jen a jen na mně.

Mám (tradičně) nádherné číslo... 282 (!)... matematicky je to po všech stránkách krásně propojené, symetrické číslo, s osmičkou symbolizující nekonečno, číselný součet 12? Tady jsem!!:)

Držte mi palce!

Všemu zdar! ... Ultra zvlášť!

12:)

středa 27. dubna 2022

Pracuj, pobíhej a spi, aneb 12Honza zakletý v čase:)

Doba je nesmírně dynamická, neustále se měnící .. a přitom stejná... jsem v takové časově smyčce, prožívám svůj běžecký den stále dokola, dokud se nezlepším, nebudu pevnější a připravenější... tak budu všechno s drobnými modifikacemi pořád prožívat dokola... Úplný Hollywood - Na Hromnice o den více, Mistrovská úroveň, Na hraně zítřka, ... abych vzpomenul jen pár bijáků které si hrají s časovou smyčkou a neustálým opakováním a prožíváním stejného dne s různými modifikacemi. Jsem,  stejně jako princezna Ellena, zakletý v čase...

Úsilí o dostatečný počet km na asfaltu vede k určitým stereotypům, ale to slovo zní hanlivě, budu říkat raději běžeckým mantrám..:).  Snažím se - v přestávce mezi prací a výpočty- se sebrat, seběhnout dolů do Hlubočep, vyzvednout Luboše na kolobce u mostu... a společně zamířit směr Malá Chuchle, myslím(e) na Radotín, Karlštejn... pak to otočit, u mostu se rozpojit... ja zase vyskáču kopečkem nahoru do Stodůlek. Podle kilometrů v Garminu vím přesně, kde jsem otáčel: 21.12 -- u cedule cyklostezky <Centrum 11.5 km>, 24.68 -- u Mostu Závodu Míru, 30.03 -- u Lochkovského mostu (případně i 31.13) ... velitelský čas kontaktu u mostu se také snažím volit číselně krásný, 13:31. 14:14, ...:).

Ale pravda je, že z toho občas silně blbnu. Předminulý pátek mi po doběhu do práce pípnul e-mail, pokyny pro běžce na Pyšelský kopeček! Já úplně zapomněl, že jsem se na ten závod přihlásil!! Do toho domluvené setkání s kamarádem z MFF UK, uvědoměle dávám jen pět piv a spěchám domů. Večer se snažím dostat trasu do hodinek, snáším na hromádku věci, koukám do itineráře a snažím se mentálně připravit. Jsem totálně nevyspalý, ranní budík ve 4 ráno bude masakr. Taky že jo, venku hustě prší, občas do toho sníh... a já nakonec srabácky zůstávám doma. Přitom to mohl být takový skvělý zážitek s morálním poučením, jak zapomnětlivost pomáhá v běžeckém tréninku. No nic, i jsem si nakázal, že bych se měl soustředit na silnici a raději zkusit něco maličko delšího na asfaltu, na okruhu.. v rámci tréninku.

Díky Rosťovi W., nakonec získávám registraci na k6 nedělní běh na 100 km, platím ho obratem ještě ve vlaku z Vídně, prostě nemusí to být 100 km, bylo by dobré skončit navečer, dojet domu, zabalit, vyprat, abych kolem 11 mohl být v posteli a před pátou ráno na letišti. Tím pádem rychlá služební cesta do Anglie bude taková regenerační, protoze se na 99 procent nedostanu ven běhat. Ale do Konstantinových lázní jsem se těšil... Obhlédnout okruh a třeba příští rok tam zkusit 24h, nebo i vícedenní.

Ty změny, přesuny cest, mi v tom mém "stereotypu" dělají pěkný hokej, ale utěšuji se tím, že klid je potřeba držet v sobě, jinde se těžko hledá. Snažím se radovat z drobných změn, potkávání s kamarády po cestě, občasné společné popoběhnutí, srazy v nějaký hezký čas... Ze stejného důvodu (v očekávání vytrvalého deště) jsem odjel do Konstantinovek. Vím, že asfalt je pro mě náročný, 100km nemám šanci stihnout, pokud chci ještě zabalit, minimalizovat zmatky, poslechnout tělo a odpočívat. V tom studeném dešti jsem měl nefalšované krize mezi 28-38 kilometrem. Lilo, lilo... a moje Montane bunda, o které jsem si myslel, že je vodotěsná do 10000 v.sloupce, už svoje skvělé vlastnosti ztratila díky neúprosnému zubu času:). Byl jsem promočený jako len, byla mi zima a začaly mě trápit záda. Inu stáří... Slíboval jsem sám sobě, že doběhnu 40km-maratón a vykašlu se na to... Musím být zdravý, nesmrkat.. aby mě brzo ráno pustili do letadla... Doběhl jsem maratón... a správně jsem si řekl, že aspoň ještě 10 km, aby to bylo "ultra"... mezitím přestalo pršet, já se převlékl a nakonec přidal jěště jednu desítku a uzavřel svůj trénink na 60 km. Měl jsem v tu chvíli silné dilemma, cítim jsem, že jsem překonal tu největší krizi a že bych mohl běhat až do 8 do večera, což byl asi nejzazší termín, abych všechno stihl. Ale usoudil jsem, že si víc zaběhám na Menorce za měsíc, mezitím je třeba držet silnici a zvykat nohy a hlavu. Mimochodem v rámci přípravy jsem bežel v KL bez sluchátek a v tom dešti mi to přišlo o hodně těžší:).

Běžci běžcům. Konečne užitečný balíček z k6!
Zubní pasta, sirky a prezervativ!

Na podobných závodech mě baví, že člověk vidí celé vytrvalecké spektrum, od těch nejlepších, mladých chrtů až po staré unavené psy a pak i lůzry mého formátu:). Když mě tesně před závěrem svého maratonu Zbyněk V. předbíhal, tak jsem se na kousek okruhu vypnul a "sprintoval" vedle něj a snažil se s ním maličko popovídat... Trochu jsem tím zprůměroval kolo:), protože jsem před tím kousek šel a povídal si s ultra Milošem, viděl další známé, Roberta O., Petra H., Ivetu B... Teda některé jsem v pláštěnkách a kapucích přes zamlžené brýle poznával těžko, ale nakonec na podobné podniky chodí hodně podobná parta "šílenců", tak je člověk pozná i v převleku...

Nakonec ranní cesta do Anglie byla i tak poznamenaná zmatky a krátkým spánkem, nemohl jsem najít telefon, odjel jsem bez něj, abych jej našel při bezpečnostní kontrole ve svém kufru:)... Autobus z letiště místo tří hodin jel skoro čtyři, tak jsem jen odhodil kufr a šel předstírat inteligenci. Před chvílí jsem přistál a budu horko těžko přemýšlet jak do pár zbývajících dnů s rodinným víkendem (= bez běhu), nacpat trochu rozumnou kilometráž a v pondělí začít ten svůj bežecký den nějak znova a lépe...:).

Známí i (zatím) neznámí mě mají za děsného drsňáka, typu Frajer Luke... který s úsměvem jde do boje, na který nemá:). Nejsem drsňák, jsem nadšenec! Pravda je, že teď nejsem ani fyzicky ani mentalně připravený na 250 km ve svižném tempu:), ale pilně a postupně na tom pracuji. V rámci možností. 

Určitě budu v české Spartatlonové skupině nejen ten výrazně nejstarší, nejpomalejší... ale i jeden z těch nejsmířenějších s případným/očekávaným neúspěchem, ale přesto bojujícím ze všech sil... Možná, že skléróza a počínající problémy s pamětí mi pomůžou zapomenout, že na to nemám a do Sparty nakonec doběhnu. 

Všemu zdar! Zapomnětlivosti a ultra zvlášť!

12:)

pátek 1. dubna 2022

Proměny, úsilí a štěstí.. hodně záleží na úhlu pohledu, aneb moje radost je úplne to zásadní:)

V dětství, tedy na gymnáziu, jsem se z nějakého neznámého důvodu prokousával Ovidiovým svazkem Proměn (Metamorphoses), které ovlivnily tolik autorů, že je nemá cenu ani zmiňovat.:). Ve mně z nich uvázl silněji jen ten efekt změny a do normálního života práce s "counterfactuals", tedy co by bylo, kdyby se něco vyvíjelo/stalo jinak.

Zase se mi to připomnělo teď na jaře, když jsem dával stříhat Deri(vaci). Na pohled mám potom úplně jiného psa, ale hlavně si uvědomuji tu  neskutečnou (mentální) proměnu, která potom následuje. Obyčejné ostříhání, že? Ale, i když už je to stařenka (bylo jí už 11), tak se po ostříhání chová jako štěně. Běhá jako bláznivá, honí se za ocasem:)... nechá se přesvědčit pro občasné popoběhnutí.. prostě je to úplně jiný pes. Pro mě je to připomenutí důležitosti změn, snahy na chvíli zastavit nebo posunout čas, užít si to, co dělám a znova se radovat i z "pitomostí", které jsem před tím (už zase), míjel. 

Abych parafrázoval tetu Kateřinu ze Saturnina: "Kůň je jednou hříběten, člověk dvakrát dítětem!... A Deri každé jaro štěnetem!..:)

Děkuji moc za všechna přání k loterii na Spartathlon a k usilovnému tréninku. Tady se musím přiznat, že jsem tradičně velmi opatrný, až bych řekl srabácký. Všechno postupně, mám své roky, práci, nesmím se zrušit ani fyzicky, ale hlavně ne mentálně. Třeba předminulý týden. V úterý jsem vyšel ven, v běžeckém, připraven na trénink. Než mi naskočily satelity za silnicí, tak jsem si uvědomil, že jsem víc jak šest dní neměl pauzu, že se mi nechce.. a vrátil jsem se. Je to nekonzistence v tréninku? Je to slabost? Možná pro ty opravdu zaměřené na výkon ano... nedokážu posoudit. Sám jsem si v první chvíli nadával, pak jsem se ale pochválil:). 

Nakonec jsem zakončil týden s 90+km, další týden se 114 km, což je tak optimální, jak celkově, tak nárůstem.

Pro mě je tenhle přístup naprosto klíčový, zásadní... naslouchat svému tělu, postupně, konzistentně se zlepšovat, zvyšovat zátěž, ale nebát se .. nebát se vrátit i z plánovaného běhu domů, když cítím, že by to drhlo do budoucna. Ztratil bych tím radost a dost možná bych si ve finále uhnal i nějaké zranění. 

Takže jsem se nezměnil, i když mi to jaro a loterie dávají nové impulsy... Jsem drsoň, ale zároveň srab:)...

 --- malá osobní odbočka ---

Kdysi na Patria Finance měli a používali hanlivý výraz pro drobné investory... říkali jim "přizdisráči"..:).. protože se odhodlali k velkému riziku, podstoupili ho... ale pak to nedotáhli úplně až do konce... Já jsem v tom osobně viděl naprosté nepochopení mentality (malého) rizikového investora, řekněme hráče. Proč to nepřiznat, jsem statečný přizdisráč:). Jsem hráč, jsem ochoten vsadit na svoje karty a nést riziko, že to nevyjde (ve všem, přeneseně i v běhu, v životě). Dřív jsem hodně (a úspěšně) hrál burzu, i teď občas sjedu nějaké divoké vlny. Přiznám se, mám rád přístup "staré školy" hráčů, oslovil mě už před lety (tím nemyslím závislé gamblery, mačkající hrací automaty). Stručné zásady: Nebrečet, když se nedaří... neběhat kolem a neříkat všem, jak je to nespravedlivé, že se vám nedaří. Nebo když jste na vítězné vlně, tak zase neotravovat všechny s vaším úspěchem. Když vyděláte, dát peníze na charitu... Prostě...Vědět, že se někdy daří, někdy ne... ale že vy to můžete ovlivnit. Vzít svoje šance, dobře je odhadnout, být schopen nést riziko... a žít s tím. 

                                                 --- konec osobní odbočky ---

K té změně a impulsům -- vždy vnímám nutnost správného porovnávání. Pomáhá mi to k vnitřnímu štěstí, nebo ho to může úplně zahubit. Zažil jsem hodně lidí, kteří ... i když třeba spekulacemi vydělali spoustu peněz, tak nebyli šťastní a spokojení, protože prý to mohli udělat lépe a vydělat ještě víc.:) Místo toho, aby se radovali, že se jim něco povedlo, že spousta lidí má tak maximálně procenta z termínovaného vkladu... Tak se tím trápili. 

Je to stejné, jako když se my obyčejní hobíci budeme srovnávat s atlety, nebo kdybychom se porovnávali s Radkem Brunnerem, nebo s kýmkoliv z české ultra špičky. Hned bych mohl mít pěknou depresi:). Základ je porovnávat se s těmi, co mají problém vstát z gauče. Nebo -- a to je těžší a motivační -- se srovnávat sám se sebou pohledem do minulosti.

Je jaro, zase jsou časopisy plné zdravého životního stylu, spousta lidí zase začíná běhat, řada starších mužů (jak to vnímám kolem) má tendenci propadat depresím, dá se zhubnout do plavek? dát se do formy? ... Probíhám parkem a občas se se mnou někdo z nich dá do řeči, snažím se vtipkovat, aby to naše úsilí nebylo moc usilovný, stejně jako Trautenberkův bramborák nebyl moc bramborovej, ... abychom si to užívali. Ta naše běžecká "forma" potom s velkou pravděpodobností také přijde... a když ne, aspoň jsme si to užili:)

Po běhu s Deri (vyhodnocujeme úsilí)
Být drsoň a srab mi vyhovuje. Neustále se zlepšuji. Například v rychlosti přenosu dat dokážu konkurovat i těm nejrychlejším pražským poskytovatelům internetu. Přenést 2T za 1.5 hodiny? Slovy Jiřího Paroubka: "Kdo z vás to má, pánové?" :). Romana (April) mě upozornila, že mám dobrou šanci i na další zářezy na pažbě. Až se oprava Barandovského mostu posune do další fáze, budu jistě patřit mezi nejrychlejsí komutery na trase Stodůlky -- Barandovský most -- Václavské náměstí. 

Zase jezdím na konference a služební cesty se "společenskými běžeckými botami":), zase se mi dějí hezké příběhy a já se těším, že třeba budu ještě běhat ještě další rok(y). Mám krásný zážitek, řeknu v hospodě, nebo osobně:)... Heslo Brno, Lužánky...:). Příběh s poučením, že nic není jak se zdá.. a že má cenu si počkat na úplný konec!

Pozor na srovnávání a na jarní výzvy! Jsou horší než zápalky v rukou dětí!

Všemu zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

sobota 19. března 2022

Slávista do Sparty? Šílená šílenost, aneb 194 dní do kontaktu:)

Všechno má svůj důvod, nic se neděje náhodně... To otevřeně prohlašuji, ačkoliv mám z "náhody" nejen červený diplom, ale i doktorát..:). Při kovidu jsem otevřel svoje nejhlubší nitro a také archív blogu:) a napsal si vzpomínky, jak to všechno bylo při mé klikaté cestě za Grand Slamem, za mým šíleným snem. Skončil jsem knížku optimisticky, bez konce... že díky mystice mého běhacího začátku, se budu pořád snažit zaběhnout kvalifikační limit do Sparty a pokorně se dotknout nohy krále Leonidase. 

Lehkým a klasickým výpočtem jsem dospěl k tomu, že moje šance na vytažení v loterii (a v dalších letech i na splnění B-limitu) jsou tak malé, že se nemá smysl jimi zabývat, ani doufat. Převážná většina lidí má A-limit a jde do závodu přímo, bez loterie, takže  to množství lidí na zbývajících pár míst mi nedává ani šanci 1:100. Ale slib.. je slib. Porušení tak zásadního slibu by byla fakt špatná karma.:). Nicméně (nebo právě proto?) jsem nesledoval několikahodinový přenos losovačky v řečtině (následné nahlédnutí mě přesvědčilo, že tam mohli dělat cokoliv, stejně bych netušil výsledek), a když ani po dvou dnech jsem nikde nenašel ani seznam vylosovaných, ... usoudil jsem, že mohu klidně pokračovat v přípravě na podzim v horách:).

Ovšem doba je nesmírně dynamická a v následujících dnech jsem se dozvěděl od kamarádů (díky Petře!), že v tomhle roce většinu tréninkových kilometrů naběhám na silnici... a že by bylo dobré doplnit a nakoupit silniční boty:). Moje pořadové číslo 50 na seznamu běžců určitě ukazuje běžeckou kategorii dle mého věku, byť já se s nadcházejícím 59 rokem (59-letý prvoběžec?) nacházím na druhé straně toho intervalu. Číselně ovšem nese pořadové číslo ze seznamu hezké poselství. Vím, vím... slyším to až příliš často... horoskopy, numerologické signály, "hezká čísla", atd. jsou pro ty slabé, co si nevěří:), ale mně to fakt dělá radost, tak aspoň odbočku...

--- malá číselná odbočka:) ---

Obecně platí, že výsledný efekt dvojciferného čísla je kombinací vlivů, energií obou čísel, tedy 5 a 0. Číslo 5 se většinou spojuje s osobní svobodou, dobrodružstvím a zvědavostí, příležitostí a odvahou... a má rezonanci s léčebnou energií. Číslo 0 je spojováno s atributy věčnosti a nekonečna, pokračujícími cykly a plynutím a pozor... s počátečním bodem. Číslo 0 zesiluje a zvětšuje vliv čísla, se kterým se objeví; v tomto případě efekt čísla 5. Podle klasiků je 0 také spojena se začátkem duchovní cesty a zdůrazňuje nejistoty, které s tím souvisí. Ovšem pozor, 5 je spojena také s léčebnou schopností, to budu fakt potřebovat:).

                                                       -- konec číselné lekce ---

Co tedy dělat? Rozhodně pojmu přípravu podobně jako na Grand Slam. Moje "loď" je stará, rezavá, s řadou děr...:)... nemá cenu teď dělat nějakou šílenou generální opravu, ani investovat do vnějšího nátěru, případně výměny zábradlí na horní palubě:). Je potřeba opravit díry, kterými do lodi teče, opravit pumpy na vodu, abych tak řekl... až půjde do tuhého...

Prostě postupně, konzistentně zase naběhat, co půjde... bez toho, že bych se zničil v tréninku ať už fyzicky nebo psychicky. Což neznamená, že pořád nebudu ten chlápek, který vezme všechno co má.. položí to na oltář běhu a zapálí... nebo pokud chcete, dojede do kasina, a všechno vsadí na červenou 12.:). Taková jest moje přirozenost...:).

Moc děkuji všem za podporu... Nemusíte se bát, už o tom psát žádné další knížky nebudu:), ale bude to naprostý mazec, jak se říkalo u nás doma.. "tanec":)...

Tak aspoň ten motivační.. zorbu.. Všemu zdar!

Našemu úsilí, našim snům, .. zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

pátek 11. března 2022

Společenský rozměr běhu, aneb Yeti a kamarádi, jak se to rýmuje!

Tak teď bude moje tréninkové úsilí ještě náročnější, řekl bych. Lidské osudy i kolem mě (mám řadu studentů a blízkých kolegů z nejen Ukrajiny, ale i z Ruska a Běloruska) posouvají moje běhání někam hodně na okraj...

... ale koneckonců, u mě je ultra spíš než sportovní běhání, životní styl. A tak po skončeném "suchém únoru" -- a že to bylo letos obzvlášť těžké -- jsem se vrátil do normálního režimu s dodatečným běžeckým cílem.

Zase vyplnit chybějící mezeru společenských běhů, sejít se s kamarády, kus s nimi popoběhnout... i za některými dojet. Neviděli jsme se dlouho, život je krátký. Proto jsem v závěrečném (suchém) únorovém víkendu... a tedy v suchém režimu, absolvoval narozeninový běh Pavla F. z Berouna do Prahy s jeho přáteli a v neděli, druhý den po té, setkání "keltů", tedy pořadatelů a organizátorů Pražského kelta. 

Asi před dvěma týdny jsem si tak poskakoval po asfaltce z Hlubočep do Stodůlek, když se z vedlejší odbočky připojil jiný starší běžec, vyloženě komunikativní typ.:). Začal mi hned vyprávět, že už ho maratón neláká, jednak se zase všechno může zavřít/zakázat a taky už maratón není v kurzu. Teď letí ultra!:). Zpozorněl jsem a říkal svoje ...jjo... A přisvědčil, že si také zkouším občas něco uběhnout za metou maratonské distance. Něco na tom ultra bude:).

A on mi začal vyprávět, že od známých slyšel o jednom starším sporťákovi (OMG to je termín), drsném ultraběžci, který prý před kovidem uběhl nějakou děsně těžkou sérii ultra v Americe. Prý děsný drsoň, za běhu zvrací, ... prý je ze Stodůlek a běhá hodně tady v údolí. Jestli jsem ho nepotkal?

Měl jsem velké dilemma. Přivést na pravou míru místní legendu, nebo se skromně držet v pozadí a nechat příběh plynout svým vlastním životem? Povídám - "Ne nepotkal. Jestli on není tak trochu jako Yeti? Mluví se o něm, ale nikdy ho nikdo nepotkal". :) 

Naštěstí se naše cesty rozdělily, ale já se musel přemýšlet, kam se ten "drsný" sporťák (OMG, na to si nezvyknu)... poděl. Protože teď to skoro tak vypadá, že ty závody uběhl někdo jiný. Pomalu a pozvolna se škrábu ve svém "ultra" zase vzhůru, ale vlastně je to dobře. Nic nepadá z nebe, ani naběhané kilometry, ani důvěra v sebe samého. Nezbývá než zase pomalu polykat kilometry a potom začít intenzivně trénovat. 

Naštěstí při odpoledních přestávkách v práci je tu Luboš. Ať už se mu chce, nebo ne .. snažím se ho vytáhnout do Hlubočep k mostu na společný běh. Podobně jako anonymní alkoholici, my v dvoučlenné hlídce bojujeme proti chandře a splínu, ať už má původ kdekoliv. Luboš se na kolobce ujal role "zasvěceného trenéra" a skoro pokaždé mi vysvětluje moje slabiny a navrhuje ten jediný a správný trénink.:)

 Zvracíš? Musíš vybíhat přejedený, v půlce si ještě dát bagetu a pivo a pak svižně pokračovat. Špatně vidíš? Je potřeba trénovat běh, kdy neuvidíš skoro nic. Takže jeho rady, abych já s -10 diopriemi běhal bez brýlí, či s šátkem přes ně, ... Vždy se tomu směju, než pochopím, že to Luboš aspoň částečně myslel vážně.

Takhle včera, běžím si zrovna sudou postupku (24.68), když dole v údolí u stánku Luboš prohlásil.. "Teď budeme trénovat stanice".. tak jsme dali rychlé pivo a párek v rohlíku. Sice ten pozvolný kopeček v údolí byl těžší, než bych řekl.. ale trénink je trénink:). Naštěstí Luboše (alespoň dočasně) opustily myšlenky nácviku pádů, kdy on mi náhodně podraží nohy..

Opakuji to pořád dokola. Já nepotřebuji nepřátele. Už jen ti kamarádi kolem mě dokáží zahubit velmi snadno!:)

Yetim a kamarádům zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

středa 16. února 2022

Skautský výlet - Tomáš, já a Němec, aneb dětskou trasou pražské stovky:)

Ještě z Floridy jsem nabízel svoji registraci na P100 na FB naší skupinky, ale naštěstí bezúspěšně. Protože jsem v Americe musel také fungovat i v českém režimu, byl jsem posunutý v čase hůř než bych čekal (tomu se říká stáří, Honzo!), při pohledu do kalendáře jsem zjistil, že Olaf letos také umožnil zkrácenou trasu P100 v délce 65 km, na které je přihlášený Malý medvěd -- skvělý kamarád, ultrák a vynikající navigátor. Poprosil jsem proto ještě před odletem Olafa, aby mě přehodil na kratší variantu, do skupiny s Tomášem... 

Jako každý ultra hobby běžec jsem trochu magor, ale šťastný magor, řekl bych. Ve čtvrtek navečer jsem se po 20 hodinách na cestě a stejném počtu hodin s nasazeným respirátorem vypotácel z letadla. Kolena jsem měl otlučená, levé od jídelního vozíku, pravé od souseda. Je sice pravda, že jsem minulý týden běžel v bažinách na Floridě, že jsem nevyspalý, unavený, časový posun (jatlag) na mě sedí jako deka... Ale znova jsem se dostal na svoji vlnu pocitů, že ultra není jenom běh, že je to i životní styl a postoj:) a byl jsem za to ochoten i "trochu" trpět:). 

Můj pes, fenka Deri, při odemykání branky zase předvedla svoji mistrovskou etudu, "voják se vrací z války domů!", štěkala, knučela, skákala... a nechtěla se ode mě vzdálit ani na krok. Kam jsem se hnul, chodila za mnou... no jako pejsek:). Nebylo to jednoduché jí uklidňovat a lhát, že v sobotu budu pryč jen chvíli:), snažil jsem se proto rychle a nenápadně naházet věci na hromádky. V pátek jsem udělal ty nejnutnější věci do práce, poděkoval svojí skvělé D., že se v sobotu ještě postará o Derinu... a šel večer spát. Tedy usnul jsem až kolem 2 hodiny ráno, jak říkám, časový posun ... a vstávat bylo potřeba už kolem čtvrté, autobus ze Smíchova jel v 5:55. 

Pochválil jsem se, jak jsem vše zvládl, jak jsem si hned po závodě na Floridě vypral a vysušil boty, jak se mi to bude hodit. Pravda -- boty jsem si nepral a nesušil primárně kvůli Pražské stovce, ale aby mě pustili vůbec do letadla. Mám pořád v živé paměti situaci, když jsem po oběhu Londýna na letišti byl vyzván abych sundal boty. LOL. Tak tomu jsem teď vypráním bot ještě v Americe předešel a jak se to hodilo! Pro jistotu jsem se ještě jednou pochválil, jak jsem organizován, skoro jako pionýr, vždy připraven, že jsem si i v těch zmatcích stačil nachystat všechno do závodu. Přísloví jsou moudrá a pravdivá -- druhý den jsem se mohl přesvědčit o platnosti rčení "Nechval dne před večerem":). 

S Tomášem jsme mohli při závodě vzpomenout na tradiční skautské výlety, kdy za každého koně získáváte plus bod a za sprosté slovo bod ztrácíte. Je zajímavé, že T. má vždy koní nejvíc, ale přitom nemluví vůbec sprostě! T. mi nečekaně složil velkou poklonu. Vždy, když spolu běžíme v terénu, si bere silniční boty:). Je to proto, aby vyrovnal můj handicap, kdy nevidím dobře, zakopávám a z kopce sbíhám o hodně pomaleji. Tentokrát měl ale trailové boty! Aspoň mě to nutilo se trochu víc snažit (tedy dokud bylo denní světlo), jednou jsem se při pádu přes překážku málem napíchl na ulámané pahýly větví, nezávodil jsem, ale snažil jsem se, ne že ne.

 

Počasí bylo naprosto neskutečné. Na startu jsme si u brány JZD poskočili stejně jako Otík ve Vesničce střediskové a potom si užívali panoramata a výhledy jako z kýčovitých pohlednic. Moje nadšení i snad ten "Němec" ve mně způsobily, že jsem na první stanici někde ztratil rukavici, potom v první hospodě jsem málem nechal hůlky, aby se za soumraku ukázalo, že jsem čelovky zapomněl doma! :). Tomáš jako správný skaut naštěstí také nosí dvě, hned mi jednu půjčil a za mihotavého světla (nevidím dobře) jsme  poskakovali do cíle -- musel jsem ho hodně zdržovat, protože jsem opravdu neviděl na cestu. 

 

V cíli se zdravíme s organizátory, děkuji Olafovi za hezkou trasu a překrásné počasí. Olaf reagoval pohotově, že se moc omlouvá, že se počasí nepovedlo -- P100 by měla mít silné mrazy, náledí, chumelenice, bouřky, vichřice, nebo alespoň krupobití.:) T. popíjel labužnicky pivo z mého "domácího" pivovaru Prokopák, zatímco já se snažil vsugerovat, že (výborný) čaj s medem z várnice je vlastně svařené víno [přiznávám, že bych se měl kontrolovat a tak držím "suchý únor"]... Byť jsem byl zocelen životem na koleji v 80. letech a pravidlem "nikdy nepodceňuj autosugesci před vstupem do menzy", musím přiznat, že mentální konverze čaje na svařené víno se mi ani po šesti hrníčkách nepodařila:).

Bylo to neskutečně krásný -- běžecky, pocitově a lidsky. 

Díky všem, díky Tomášovi, díky běhu, díky bohu!

Našemu úsilí zdar a ultra.. zvlášť!

12:)

neděle 6. února 2022

Dobří holubi se vracejí, aneb Forgotten Florida, 45 miles -- dětské ultra:)

Říká se, že návraty jsou většinou těžké, ale pokud překonáme počáteční problémy, tak výsledek stojí za to. Byly doby, kdy jsem byl trochu alergický na obrat "já běhám pro radost", protože mi tím bylo nepřímo podsouváno, že já tu radost mít nemůžu, protože se moc snažím.:).

Moto série závodů (Run Bum Run) je "Run for fun and you always win", tedy, když běháte pro radost a zábavu, vždy vyhráváte. Ředitel a tvůrce všech tratí Sean “Run Bum” Blanton jedním dechem dodává, že jeho cílem je dostat lidi ze zpevněných cest na zapomenuté stezky... aby se běžci během závodu několikrát s údivem zastavili a řekli si něco jako "a sakra.." nebo i "tvl" a údivem jim spadla čelist. Motivaci pro svoje závody končí svým osobním vyznáním "We do hard things to make us better people." [Tím, že bojujeme a děláme těžké věci se stáváme lepšími], čemu také osobně věřím. Takže když jsem našel v blízkosti mého dočasného působiště závod "Forgotten Florida", který je součástí série Run Bum, bylo rozhodnuto. Moudře, protože jsem krátce po kovidu a mám tu přeci jen práci, jsem zvolil 45 mílovou trať (ve skutečnosti asi pod 71 km), kterou jsem věřil, že zvládnu sám bez jakékoliv podpory, zázemí, odvozu-dovozu na závod. Prostě jako dřív.

Jak je vidět z trasy závodu na mapě, cesta se proplétá hustým subtropickým pralesem a bažinami. Pořadatelé sice slibovali, že se nikde nevyskutují žádní aligátoři, ani jiná nebezpečná zvířena, ale známe to... slibem nezarmoutíš. Místní mi v mezičase dávali různé užitečné rady a floridská pravidla typu, pokud je někde jezírko větší než kaluž, s velkou pravděpodobností je v něm nebo nablízku aspoň jeden "gator". Dostal jsem varování na útočné, nejedovaté vodní hady. Hlavně dávat pozor na suché klády stromů ve vodě (těch je v rezervaci/pralese mraky), barevné "věci" na zemi a zelenohnědě zkroucené větvičky na vodě. Prý pokud nebudu chodit do křoví, šlapat do vysoké trávy, tak jsem v pohodě.:) Hlavně se nechovat jako -- tady neříkají blondýna, ale studentka z Michiganu na prázdninách, která na tábořištích nechává zbytky jídla, krmí aligátory, připadně si je při tom fotí. Často odjíždí zpátky bez telefonu a kusu ruky.

 

Jsem usedlý, starší otec od rodiny, důchod na dohled, proto jsem velmi opatrný, ale zároveň, jak jsem několikrát přiznal i oportunista. Chtěl jsem si někde v poklidu zaběhat, ale pokud si u toho mohu zahrát na Indiana Jonese nebo krokodýla Dundeeho... proč ne:). V rámci připravy jsem zhlédl příslušné filmy, včetně instruktážní ukázky, ve které James Bond utíká z krokodýlí farmy, kterou mi poslal Oto... v restauraci jsem si objednal smaženého aligátora...:). Bylo to potřeba.

Minule jsem si tady napsal, že mám mapu v hodinkách, protože některé úseky jsou slovy organizátorů "navigačně náročnější", udělal jsem si taháky s poznámkami a stanicemi... a hloupě jsem prohlásil, že si navigačně věřím... Cha, cha... Včera není dnes, kočka není pes... a moje navigační jistota byla rázem v trapu! Tři dny před závodem jsem se dozvěděl, že trasa je jiná, že na prvních 35 mílích je řada výraznějších změn a že je potřeba sledovat značení trailu a pořadatelů. Navíc, nevím proč jsem si myslel, že start je asi hodinu autem od Tampy. Chyba! I v nočním provozu to jsou hodiny dvě:), takže jsem vstával ve dvě hodiny ráno a vyrážel výrazně před třetí, s tím, že nějaký extra čas se bude před startem hodit. Bylo to velmi prozíravé.

Představte si, že jedete podle navigace v google maps, najednou se dostanete na okrajové silnice, nikde nic a dostanete skvělou hlášku, "váš cíl je na levé straně!", ale přitom jste v zemi nikoho. Nikde žádná odbočka, projel jsem kousek tam a zpátky, nic, ale aspoň jsem chytil mobilní signál, zadal jsem adresu tentokrát do Apple maps a hlásí mi to, že cíl je 25 minut daleko! Ještě, že nejsem chabrus na srdce, byla to vyloženě infarktová scéna. Dorazil jsem do vstupu do rezervace doslova na poslední chvíli, zaplatil polatek, zapsal auto na seznam a spěchal k registraci, která se měla uzavírat asi za 4 minuty, za 24 minut byl start. Rychle jsem ještě vystál fronty na toi-toi, nasadil si bagl na záda a zbývaly tři minuty do startu! Aspoň nebyl čas být nervózní, poslechl jsem poslední rady a upozornění na změny tratě a bylo odstartováno. 

Za šera jsem se snažil držet krok s rychlejšími místními 100-kaři, kteří znali nejen trasu, ale přesně i odbočky od ní. Brodění v temných bažinách za úsvitu jsem proto prožíval relativně v klidu, jako prostřední z jedné tříčlenné skupinky. Při rozednění jsem je, jako stařík prostatik, ztratil a moje navigační výhoda byla ta tam:). Musel jsem si dávat opravdu pozor, abych něco nepřeběhl, protože v parku se křížilo několik různých trailů, které byly značené barevnými svislými čarami (blaze) na stromech. bylo potřeba si pamatovat, jestli běžím zrovna po oranžové, modré nebo bílé. U změny značení, nebo v opravdu nepřehledných místech byly od pořadatelů fáborky, budiž jim za to dík a sláva... jinak tam pobíhám ještě teď. 

 

Vzpomínám si, jak jsem se v noci nevěřícně zastavil před jednou mělkou tůňkou, která byla v cestě. Běžec za mnou mě uklidňoval... jen klid, kámo... to je trail!:)... Já jsem mu odpověděl, že ano, že jsem v klidu, jen jsem neviděl nikde žádnou značku -- tu další jsem uviděl až v půlce tůňky. Jeho rady, že je dobré si pamatovat, kdy jsem naposlet viděl značku a kdyžtak se hned vrátit, nemyslet si, že když je přede mnou potok-tůň-bažina, že tam tudy nevede cesta... prostě, že "je tady hodně vodních cest, hodně úseků s vodou po kolena a s blátem do půlky lýtek. Zpomalí to hrozně, ale neběž to. Můžeš se zranit a stojí to hodně sil" ... byly to užitečné rady. Samozřejmě řadu z nich člověk zná, snažil jsem se je vždy dodržovat, navíc já bych v tom marastu a při hledání značek stejně nedokázal pořádne běžet.

 

Ale přesto bylo to dobré si hlavní zásady běhu v neznámém terénu zase připomenout. Naprostou většinu závodu jsem totiž běžel úplně sám, soustředil jsem se, abych zbytečně nezakopl, nezranil se, našel cestu... bylo to úžasné, připadal jsem si jako dobrodruh, zatímco jsem byl -- přeneseně myšleno -- v bezpečí u televize:). Pravda byla, že to na mém intenzivním prožitku nic neubralo -- sledoval jsem všechny větve, kusy dřeva a kůry ve vodě, každé šustnutí kolem mě nutilo se ohlédnout. Nakonec pořadatelé ode mě tradičně chtěli podepsané nejem moje prohlášení, že jsem si za všechno odpovědný, ale i že v případě napadení divokou zvěří si za vsechno můžu sám a s nikým, ani s pořadateli, ani se správou parku se nehodlám soudit. Když jsem za půlkou trati při přebíhání cesty u malého tábořiště uviděl výzvu, abychom si dávali pozor na aligátory, atd. ... ještě jsem zbystřil. Naštěstí chladné počasí v začátku týdne, nedostatek turistů:) určitě zajistilo naprosto bezpečnou trasu závodu.

Při cestě jsem si při jednou zakopnutí a pádu vypnul hodinky a tak jsem úplně netušil, kolik kilometrů či mil už má za sebou, proto jsem byl mile překvapený, když jsem doběhl obloukem na stanici Seminole runch a tam jsem se dozvěděl, že už jen deset mil a jsem v cíli, za osm mil u "přívozu":). Teda -- trať závodu přetínala rychlostní silnice a organizátoři zajistili minivan, který nás, podobně jako čluny na Western States, převážel na druhou stranu. Tam už jsem věděl, že cíl je na dosah, že dobíhám nejen za světla, ale pod devět hodin (8:47) a bude třeba ještě šance dojet za světla na hotel. 

Mělo to sice ještě drobné komplikace, svítila mi rezerva (ráno to bylo fakt na krev) a do Tampy to ve večerní špičce trvalo skoro tři hodiny. Ale jak si neustále opakuji, abych se udržel při smyslech, v soustředění... Ultra končí, až když jsem v doma (v hotelu) ve sprše.:).

Celou dobu jsem si přál, abych se zase dokázal vrátit... vrátit se ke svým epickým běhům, zážitkům... závodům, na které jako partyzán dojedu sám, odběhnu, užiju si všechno na max, sednu do auta a zase se vrátím zpátky na základnu. Moc jsem to potřeboval. Když jsem vylezl z první větší bažiny, vzpomněl jsem si na vyprávění Běžícího Stína o jeho závodě v bažinách v městečku Hell (Peklo), říkal mi o symbolice, když poprvé vylezl z bahna ven, cítil se čistý, jakoby všechno co ho trápilo zůstalo v té bažině. Lépe bych to neřekl, cítil jsem to úplně stejně.

Všemu zdar!

Našim "návratům", úsilí .. a ultra... zvlášť!

12:)

PS. Termín "dětské ultra", tedy "baby ultra run" se tady velmi zalíbil. Štěpán Škorpil by měl jistě radost:).