středa 12. září 2018

Všechno můžeš, ale bojovat.. musíš:) -- Kerry Way Ultra -- závod

To, že jsme hned pár kilometrů po startu (ještě v hodně semknuté skupině) byli schopni různě bloudit v Killarney National Parku, mě mělo vést k trochu větší ostražitosti:). Samozřejmě, po bitvě je každý generál a po pitvě ví doktoři všechno naprosto přesně:)...

Když jsme asi po 5 kilometrech opustili zpevněné cesty, tak jsem si poprvé pořádně nabral do bot. Ale nabuzen očekáváním věcí příštích jsem se cítil, jako bych pil dobrý koňak.. a slovy mojí oblíbené knížky zjišťoval, že "... ta mlha, ležící nad lesy, byla vlastně velmi malebná. Všechno bylo tak svěží a ten ranní deštík jistě lesu velmi prospěl. Nebe na východě se jasnilo každou minutu a cítili jsme, že slunce čeká za kulisami hor připraveno, aby na pokyn nebeského režiséra vystoupilo na scénu v celé své oslňující slávě. ":)

Na první stanici (cca 20 km) jsem si ani nedával drop-bag. Tam mi místní prozradili dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá byla, že brzy přestane pršet a ta špatná, že začne lejt:)...Na běh jsem si vzal ATR HOKA, žádné boty na výměnu na stanice, jen několik párů ponožek v igelitových pytlících bylo na několika stanicích připraveno pro jistotu ... (just in case)... Nevím proč, ale myslel jsem si, že většina trasy je krásně běhatelná a že vysoká podrážka bot HOKA mě ochrání od vlhkého podkladu a vyváží jejich naprostou nevhodnost pro mokrý terén. Ano, jejich slogan "Time to fly" plně vystihuje jejich stabilitu na mokru a blátě:).

Vzal jsem si předpověď místních o dlouhotrvajícím dešti k srdci a rozběhl jsem se, co to šlo.. A šlo to celkem hezky, i s naplněným baťůžkem jsem z kopečka svištěl po zpevněné cestě 5:30 za minutu, stále zrychloval a těšil se, jak budu předbíhat závodníky přede mnou. Ale nikde nikdo.. Že bych nikoho nestáhl? Pro jistotu zastavím a koukám do navigace.. a sákryš.. jsem asi přes kilometr dole mimo trasu, ohlédnu se a vidím ostatní stoupat šikmo vzhůru. Všude kolem jsou ale ohrady pro ovce s elektrikou a ostnatým drátem, bez žádných přechodů.. a kdoví jestli by mě nakonec nediskvalifikovali:). A tak jsem si zanadával a hezky, i když už ne tak svižně :), jsem se vrátil na trasu. Koukám na hodinky, přes dvacet minut v háji. [Byla tam značka odbočení, ale chudinka se bála toho frmolu a schovávala se nesměle za vzrostlým stromem:)]. Rozhodl jsem se zjistit, kdo už to běžel.. a pokud to jen trochu půjde, držet se lidí, co znají trasu.

Pravda je, že lidí, kteří trasu znají je určitě většina. Odhaduji, že téměř 90% účastníků je z Irska a většina ostatních cizinců jsou zkušení matadoři.. Hned se z každým bavím a tak třeba Christoph H. z Rakouska má seznam dokončených extrémních ultra dlouhý jako Lovosice, od stovek mil v pouštích, za polárním kruhem, po pralesy, včetně neskutečných adventure šíleností. Při dotazu na moje "zářezy" na pažbě po pravdě přiznávám, že jsem takový rodinný typ:) [family guy:)], občas sem tam 100k nebo 100 mil, pár kopečků, ale hned zase domů:). Jak si povídáme, vidím před sebou v dálce nějaké běžce, statisticky usuzuji, že to určitě bude někdo místní (konečně moje šance je zhruba 9:1) a tak zkusím zrychlit, Christopha nechávám za sebou a za chvíli už se těším z mého oblíbeného irského přízvuku.

Většina místních nejde pro silnější slovo daleko, jako u nás kdy každé druhé slovo může být "voe" a ("pi*a") -- záleží na regionu..:) -- tak zdejší "fokin'g" a "fok" znějí naprosto přirozeně, protože holt ve foking dešti člověk nemůže dělat nic jiného než bojovat foking tvrdě:).

Velký kus cesty a noci jsem běžel s Rayem, Jamesem a Thomasem... A tak se různě dozvídám o tom, co nás čeká, je mi jasné, že navigačně to bude pro mě chuťovka, mlží se mi brýle, v dešti mám sice telefon v igelitovém pouzdře, ale jak jsem s sebou několikrát fláknul, tak se mi asi roztrhl a voda kolem telefonu, spolu s oblačností a deštěm způsobují, že navigační bod mi různě poskakuje a vede mě to potom blbě. Ale zatím se držím, na stanicích nic neměním, abych s nimi udržel tempo a krok. Upozorňují mě ať si dávám pozor na "hnědé cesty".. při silných deštích části pastvin silně promoknou cesty se rozmočí na úplnou kaši do které se dá snadno zapadnout až po zadek. Základ je mít pevně zavázané boty, aby člověk o ně nepřišel..:)

Zatímco já jsem se snažil usilovně přesvědčovat místní počasí, aby se umoudřilo, tak moji spolu-běžci si v té slotě vyloženě lebedili:). Vysvětlili mi, že už několikrát žádali ředitelku závodu Eileen, aby se tahle trasa běžela ještě jednou třeba v lednu. To hodně prší, voda je fakt studená a vítr má ty správné grády. Ale že dneska je to taky f. hard.. skoro jako lednový běh:)... Počasí se ale díky silnějšímu větru začalo měnit trochu k lepšímu... Na pár minut i vykukovalo slunce, pak se zase přehnaly mraky s deštěm a my si uprostřed toho všeho užívali i opakované duhy. Fotil jsem ale relativně málo, v tom dešti jsem se bál vytahovat telefon, takže většina mých fotografií zobrazuje několik chvil, kdy buď nelilo, nebo pršelo jen drobně:). Věděl jsem, že musím šetřit baterku na navigaci, bloudil jsem i na můj vkus celkem dost.:).



 


Teď když to píšu, tak si uvědomuji, že za podstatnou část mého nočního-ranního bloudění může Olaf a můj reflex vypěstovaný na jeho tratích Pražské stovky... Ano, to je ta známá rada z P100: "Když nevíš kudy, určitě to vede do kopce!" :). Tady je dobré si všimnout, že na KWU z cizinců jediný 12:) má tuto úchylku.. Pozice bludičky (č.63), tak jak mi to fotila moje nejmilejší manželka na mobilu to jasně dokazuje..


Po rozednění už je mi fakt zima. Jen jednou jsem měnil ponožky a jednou tričko, Bylo by dobré se pořádně najíst, nedostatek energie způsobuje, že se fakt klepu jako ratlík, na totálně rozmočeném povrchu se co chvíli válím v blátě a plácám se tam jako kapr při podzimním výlovu:). Normálně mám halucinace až později:), ale tady už po cca třiceti hodinách beze spánku mám neskutečný vidiny. Jedna z nich mi ukáže značku trasy na kopci, ke kterému vede taková úzká cestička. Bořím se ve vodě a blátu, ale držím se jednoho zarostlého běžce.. jsem nahoře. Dvakrát se otočím, když ho hledám... a v tom ho vidím! Není to ale žádný běžec, ale mohutný beran! A jak jsem se otáčel, tak netuším, z kterého směru jsem se dostal nahoru. V dešti a mlze není teď vidět o moc dál, než na 20-30 metrů. Opatrně vytahuji igelitové pouzdro a zkoumám off=line mapy a poskakující navigaci.

Tak teď jsi Honzo v prd*li, říkám si klidně. "Seš relativně blízko od cíle.. už se to dá ujít, jen je potřeba jít tím správným směrem.. debile!" :) ...  vždycky k sobě mluvím laskavě:), není nad povzbudivé slovo, že? IQ vzhledem ke kilometráži téměř na nule, ale nakonec v zápalu "geniality" usoudím, že musím být na jednom z lokálních vrcholků, a už vím kudy.. Při zpáteční cestě sice jdu víc vodou než cestou, dalších nejméně 30 minut vyhozeno z okna... ale nějak jsem v klidu.

O to víc se potom dozvídám, jak moje bloudění znervózňovalo moji ženu. Co víc, návrat přes Killarney National Park -- ano tou cestou, kde jsme úspěšně bloudili v pátek ráno -- je opravdu paměťový oříšek. Jednak už je moje IQ opravdu hodně nízko, ale hlavně silné deště a rozvodněná jezera změnily cestu k nepoznání. Potoky a potůčky, které jsme v pátek ráno překonávali pomocí hůlek téměř suchou nohou... Jsou teď divoké řeky široké několik metrů, které je potřeba normálně po kolena brodit.. Občas se přidržovat provazů, aby nás silný proud nestrhl.


 

A tak posledních cca 12 km překonávám víc jak 4 hodiny. Marně se snažím se dostat na trasu k jezeru, kudy jsme běželi v pátek. Park je protkán množstvím cestiček a já se vždy nakonec vracím na silnici, která vede do Killarney... Při dalším pokusu o hledání cesty mi zvoní telefon. sice mám už jen pár 15% baterky, ale zapnul jsem on-line mod, abych měl co nejpřesnější navigaci. Volá mi moje D. a říká mi laskavě.. Nikam nelez (debile).. můžeš se držet silnice, je to povolená varianta.. :)

Zbytek už jen mazácky kontroluji, aby můj čas v cíli ještě začínal 37, za tři čtvrti hodiny se už vítám s Eileen, která se na mě směje a říká, že jsem neskutečný zlatíčko a koblížek:). Že mě sledovali, jak jsem bloudil a nevěděl cestu, že už mi chtěli volat... ale ona věděla, že si poradím sám..
V cíli beru pivo, za chvíli na hotelu vlezu do horké vany a jako japonský turista se raduje z fotografií po návratu z dovolené:), tak já si v té vaně přehrávám opravdu silný záznam mých zážitků z posledních 38 hodin.
Bylo registrováno 63 závodníků, doběhl jsem 26, dokončila jediná žena, která doběhla za mnou, Christoph přišel ještě hodinu po mně a 21 lidí nedokončilo...

Než jsem stačil odpovědět Míše na blahopřejnou SMS, jsem na chvíli jsem zavřel levé oko, které mě pálilo. Nevím, co se stalo:), ale podařilo se mi jej otevřít až ve 4 ráno :). Jo, tohle taky patří k ultra... Ty jednoduché úkony, které normálně trvají pár minut, ale po závodě s nimi člověk může strávit hodiny:). Správné ultra pro mě končí, až když jsem v pořádku doma, proto ještě aspoň tři hodiny spát, ať zvládnu autem cestu vlevo na letiště..

Mám ze sebe radost. Nohy přes 30 hodin permanentně v ledové vodě a blátu, několikrát jsem si hodně natloukl, nikdo mi na trase nepomáhal, měl jsem jen miniaturní drop-bagy, zlobila mě navigace.. ale přesto jsem stejně jako většina věřil, že se dostanu do cíle a bojoval "fokin'g hard".:)..

Nějak odpočinu, vyléčím nohy a zase se zkusím rozběhnout, aby to v té Stromovce nebyl úplný propadák:).

Všemu zdar! Našim šíleným nápadům, bojům .. a ultra.. zvlášť!:)

12:).

PS. Díky všem za virtuální podporu, díky organizátorům za skvělou akci a díky, že mi přálo štěstí!
Tři fotky s běžci (a s duhou) jsem si vypůjčil z FB závodu. Fotografka byla skvělá! 

pondělí 10. září 2018

Když musíš, tak musíš -- Kerry Way Ultra -- Prolog


Původně jsem si jako dárek ke svým nadcházejícím 55 narozeninám naplánoval epické ultra v Irsku, ale už v březnu jsem o tom přestal přemýšlet a po Rondě jsem to "definitivně" zabalil s tím, že nemá cenu někam jet a zkoušet navigačně náročný běh mezi elfy a irskými trpaslíky, kolem Kerry, nejdelší, nejkrásnější a nejnáročnější turistickou trasu/běh v Irsku ... ano -- Kerry Way Ultra, sledující tzv. "Ring of Kerry".

Hned mi přitom vyskočilo v hlavě varování z Pána prstenů.. :

One ring to rule them all, Jeden prsten vládne všem,
one ring to find them jeden jim všem káže,
one ring to bring them all jeden všechny přivede,
and in the darkness bind them do temnoty sváže.

(překlad Stanislava Pošustová)

Kerry Way Ultra (KWU) není podle mě v Čechách a ani v ostatních okolních zemích tolik známý běh a ani na vás odnikud hned nevyskočí, tedy pokud důkladněji nehledáte.. Žádné ceny, žádné medaile, ale je považován za jeden z nejtěžších a nejkrásnějších běhů v Irsku. Na startu se schází silná konkurence, často úplná irská špička, ještě s tou příchutí, že často ti úplně nejlepší první noc slouží na stanicích a ráno vyběhnou na kratší trasu “Lite”, která měří asi 58 km. Je dobré na vysvětlenou dodat, že je to cílené pro plně nezávislé a drsné běžce:).. tedy, že trať není speciálně značená, běží se po turistickém okruhu, kde ale řadu značek zničil zub času, nebo je trpaslíci, trollové či jiná místní pohádková havěť, schovala, spálila nebo v zoufalství snědla:)

Ředitelkou závodu je neskutečně příjemná paní Eileen, která mi při osobním setkání připomínala moji bavorskou tetu;). Když jsem jí řekl, že nemám žádnou posádku, neznám trasu.. Tak mi slíbila, že si na každou stanici můžu dát malý drop-bag, a že se můžu spolehnout na vodu..:). Oficiální GPX neexistuje, trasa se může drobně:) měnit podle podmínek a i podle nálady farmářů, kteří mohou při opravě výběhů zrušit nebo výrazně přesunout přechody přes ohrazení.:)... ale ať se podívám do mapy a někde si stáhnu GPX Kerry Way.. že to bude dostatečně blízké, nejsem malá holka, nějak si poradím:)... trať je prý krásná, drsná a náročná.. nevím proč, ale věřil jsem jí každé slovo:)

Jak jsem už naznačil.. KWU jsem na nečisto odpískal v květnu, pak jsem nějak marně doufal, že se to změní, abych si to “definitivně” přiznal koncem června.. A po DNF na Rondě jsem si to jenom potvrdil.. Kam se ser*eš.. na těžké trati, kterou znáš, se skvěle zásobenými stanicemi to odpískáš při první bolístce:).. tady budeš opravdu sám, nikde nikdo, navíc najít cestu v irských pastvinách, kde může být občas mlha nebo drobně pršet:).. to může být daleko za hranicemi tvých fyzických možností a morálních sil..

Takhle nějak jsem si hrál na pravdu a sypal do ran sůl s pepřem. Jenže jsem měl (zkušeně) pojištěnou letenku, její zrušení by nic nestálo a tak jsem to z nedostatku času oddaloval.. Ale hotel, který jsem si našel 150m od startu(a cíle) jsem zrušil hned, abych neplatil penále..

Jenže v ten večer to najednou na mě dolehlo — je to fakt krásný a těžký běh, pro mě nejtěžší, co jsem kdy plánoval. Z mého pohledu vrchol nezávislosti, vrchol boje s mými strachy -- Když to nezkusím teď, tak za rok o něm třeba už vůbec nebudu přemýšlet :(.. Seděli jsme takhle s Deri v naší pracovně .. Tedy ona ležela na stoličce po mé pravé ruce, abych ji při počítání /přemýšlení mohl hladit.. A já - jako správný alkoholik - jsem při tom popíjel červené víno.:)

V tu chvíli jsem si uvědomil tu skrytou paralelu mého váhání, podobně jako když jsem se před lety chystal na svoje první ultra.. Váhal jsem naprosto stejně jo/ne -- nakonec jsem odvolal, co jsem odvolával a slíbil, co jsem sliboval.. Brdskou uběhl, překročil Rubikon, zažil neskutečné věci a zase získal další rozměr v mém pobíhání.

Prostě ještě ten večer jsem sedl k počítači a hledal znova ubytování, ale všechno v rozumné vzdálenosti od startu bylo už obsazené .. Jak už je mým zvykem, píšu srdceryvný osobní dopis majitelce hotelu, kde jsem měl původně bydlet. A ona mi obratem nabídla poslední volný pokoj, který ji někdo jiný před malou chvílí zrušil. Není to znamení? :). Proto obratem píšu ředitelce závodu Eileen, ze přijedu a ať mě drží v závodě !! :)...

Při posledním společném běhu to probírám s Míšou a omluvně jí říkám, že vím, že poctivá příprava na maratón mi přinese zpátky vytrvalou rychlost.. že jsme sice plánovali takový společný výkop:) na podzimní Stromovce.. Jenže se mi stalo něco neuvěřitelného.. Do vrcholné formy:)..:).. mám sice hodně daleko, ale začal jsem si zase věřit a dostal jsem neskutečnou chuť se s něčím poprat "ve velkém stylu" :). Když jsem jí řekl, o co jde, tak mi to Míša nejen odsouhlasila, ale dodala, že maratony budou, ale k tomuhle kroku už třeba příště nenajdu čas a třeba ani odvahu...:)

A tak tradičně s dokonale vyladěnou logistikou:) jsem na místě ve čtvrtek odpoledne, akorát vyzvednu startovní číslo, donesu drop-bagy a jdu rychle spát. Teď jsem na startu. Drobně prší, během dne má spadnout přes 70mm srážek a v noci a začátkem dalšího dne to samé. Ale bundu nechávám zatím optimistický v báglu.. Sedím ve dřepu na společné fotce se 63 statečnými -- mám symbolicky úplně to poslední číslo, které zobrazuje jak můj rok narození, tak i úroveň mého váhání:). Sedím tam a sbírám odvahu, vím, že jakékoliv moje předpovědi a očekávání budou mimo.. Ale slibuji si sám sobě.. Že budu tvrdej jako Ir a budu bojovat "foking" hard!

12:)

PS. O závodě napíšu hned zítra-pozítří, jen jsem si musel tohle zaznamenat hlavně pro sebe..:)

čtvrtek 23. srpna 2018

Jak jsem běžel přes "kopečky", aneb Panevropský 1/2 maraton, poprvé.. a třeba ne naposledy:)

Patřím ke generaci, která si hodně silně pamatuje "železnou oponu", pohraniční stráže, pohraniční pásma, a s tím související dobová specifika jako byly výjezdní doložky a devizové přísliby... Takže žádný div, že většina z nás různě snila o tom, že se dostane "za kopečky":)...


Před nedávnem jsme navštívili příbuzné mojí nejmilejší manželky (jasné slunéčko) v Poběžovicích.. a protože moje běhací úchylka je v širokém okolí našich blízkých velmi dobře známá.. tak nám hned nabízeli... Nechcete přijet na pouť? Honza by si mohl zaběhnout místní 1/2 maraton:).. Představa, že úprkem překračuji státní hranice (sice v opačném směru) mě vrátila do dětství a hned jsem se přihlásil...

Ovšem.. jak jsem vyhledával 1/2 maraton na internetu, tak jsem omylem vyplnil loňský registrační formulář.. V té chvíli jsme se vraceli z dovolené.. a dostal jsem hned e-mailové upozornění od pana starosty, že mám špatnou registraci, SMS a následný telefonát.. :).. Bylo to moc milé, jak mě nadháněli a tak jsem si říkal, že to bude velmi "komorní" záležitost, D. jsem  říkal, že to tipuji, že běží tak akorát starostové, možná zbytek obecního zastupitelstva, pár místních a já budu dělat delegaci z Prahy. Hluboce jsem se mýlil...:)

Nicméně -- s tímto očekáváním jsem ještě před půlnocí na sobotu natřel a usadil plot u souseda (kde jsme porazili vzrostlý smrk) a v sobotu ráno jsem si říkal -- vyrazíme pozvolna.. Spousta času:). Moje nedoslýchavost způsobila, že jsem rozuměl svojí D., že cesta trvá 1.15, zatímco ona říkala, že 1.50.. Když jsme vyjížděli, tak mě upozorňovala, že už teď mi navigace ukazuje, že přijedu na start v čase, kdy bude zavřená registrace:)...  V tu chvíli mě to drobet rozhodilo a ve snaze stihnout semafor při nájezdu na výpadovku, jsem málem způsobil dopravní nehodu...Ale hned jsem uklidnil sebe i svoji nejmilejší manželku tím, že tam stejně budeme včas, že je to komorní závod a že registraci  mi udělají i 1/2 hodiny před startem.. a když ne.. poběžím podle značek.. bez čísla:), o co jde, že?

Samozřejmě, pět minut po desáté jsme na místě.. skoro hodina do startu (!), na obrubníku sedí RID v iTB tričku:) a tak si říkám, jak ten svět je malý:).. Nakonec na startu skoro 130 závodníků.. mám čas si všechno rozmyslet a po náročné a psychicky vyčerpávající cestě:).. si dávám místní pivo a s místní kapelou si notuji, jak ten jetelíček roste u vody (německá verze druhé sloky mi tedy moc nejde)... ale jdu se rozklusat, neboť mám od Míši nakázáno běžet  a moc se nešetřit:)... Obíháme fotbalový stadion s Romanem.. Pravda, sice si vyměňujeme klasickou před závodní běžeckou latinu (nemám naběháno.. únava, práce, choroby..), ale RIDovi na férovku říkám, i když to není u mě žádná hitparáda, tak že poběžím, co to půjde... Fakt, že se budu snažit. [Mezi námi -- s Romanem se nemá smysl porovnávat co do objemů, jeho ročních cca 7.000 km je impozantních a naznačuje tím tréningové metody dle Hegela ("kvantita se mění v kvalitu"), se silným důrazem na Ferrariho ("objem ničím nenahradíš") ..:).]. Přiznal jsem mu, že v posledním měsíci jsem získal skvělý impuls od Míši M., která se mě snaží (věřím úspěšně) rozběhat .. a rozebrali jsme moje vazby na "Modrý život" a Míši trenýrkový plán:)...

Pro závod samotný jsem se rozhodl jsem použít T-birdovu taktiku (koneckonců je to náš nejúspěšnější reprezentant a nový mistr ČR na 24h)  a vytvořil jsem si svojí osobní bublinu:). Beru si sluchátka, pouštím si do nich oblíbenou muziku a po startu vybíhám skoro stejně rychle jako jako hasič k ohni, ve kterém hoří stodolarové bankovky:). Na startu se evidentně sešla místní sprinterská špička, protože první kilometry se nesou v průměrce kolem (či dokonce pod) 4 min/km, co tohle má znamenat? Já očekával poklidný běh s hrstkou nadšenců, jisté umístění v první dvacítce.. Tohle jsme si nedomluvili:)...Ale zatím běžím co to dá.. a jsem (podle svých pocitů) někde lehce v první půlce, tedy kolem 60 místa.

Ale jak začne hrát muzika 80 let, tak omládnu a valím to s Haničkou Zagorovou, která mě ubezpečuje, že byl krásný tvůj nápad.. :), co to dá -- mám pocit, že dneska by to šlo:). Bohužel v táhlejším stoupání se mi do sluchátek dostávají naprosto nevhodné písně -- V nohách mám už tisíc mil ... no uznejte, to na rychlosti nepřidá.. Navíc, na 11km na mě vyskočí vedle cesty od pořadatelů 10 km cedule. Teda.. to mě dostalo na kolena:)... v půlce trasy 1.2 km chyba měření.. To je na reklamaci Garmina, že?:) .. Po chvíli jsem se s tím nějak popasoval, nejdřív mě Miluška Voborníková uklidnila, že ráda silné muže má, a Hanička Z. mi důvěrně říká, že když holky líbaj neslyšej.. Pln optimismu to zase rozbíhám, abych na 16 km minul ukazatel 5km a zjistil, že ty cedule od pořadatelů říkají počet kilometrů do cíle (!). Ó já hlupák, hlava dubová.. Ovšem nastupuje Michal David a notuji si s ním, že skutečně už nejsem dítě mejdanů.. a že chci žít nonstop..:).. A proto seběh do Poběžovic beru v (relativně) velkém stylu..

Postupně sbíhám mladíky přede mnou i zdejší borce (myšleno na obou stranách hranice). V mírném kopci to valím dolů, co můžu.. Garmina na mě pípá 3:40 kilometr.. a já jsem vděčný Míše za její posun k rychlosti a k úsilí.. [Ti, co znají "Modrý život":) .. si se mnou mohou říkat -- není jednoduché být proletářem v třídně rozděleném světě:) a/nebo mít 55 křížků na krku v běžecké komunitě:).. ale bojovat je třeba] ... Pravda je, že toho posledního závodníka jsem stahoval skoro kilometr.. a pak jsem ho předběhl, abych při výběhu na náměstí hloupým odbočením do kopce ztratil důležitých 20m, sprint s ním jsem nakonec vzdal a tak jsem do cíle dobíhal relativně v klidu...

Ačkoliv jsem mojí D. řekl, aby mě čekala kolem 1:50-2:10, tak ona vyrazila s příbuznými k cíli s tím, že určitě přiběhnu kolem 1:35.. Jak na to ta holka přišla, to by mě zajímalo(!) :).. Dobíhám nakonec za 1:37, 24.místo, 4. místo v kategorii, což moje D. pregnantně komentuje.. No to jsi mohl trochu přidat, aspoň to 3.místo:)... Švagr se švagrovou pochopitelně nemají žádnou představu, co znamená jaký čas na 1/2 maratón.. ale když odcházíme od cíle k nim domů.. Tak je slyšet velký aplaus.. Přibíhá místní legenda Beroušek.. A švagrová kontruje.. Ty jsi předběhl Berouška? [Je to o to pikantnější, že je to manžel její sestřičky v místní stomatologické ordinaci:)] ... Předběhnout Berouška v místním měřítku znamená, téměř, jako kdybych vyhrál olympiádu!! :).. V té chvíli jsem se stal rodinou běžeckou legendou:)...

Odjíždíme domů pozdě večer.. "Rodina" ve finále pyšná, že "jejich" Honza.. málem získal princeznu (no dobře 4. místo v kategorii), ale že předběhl Berouška.. z toho budou žít asi dlouho.. a to je dobře:).. Protože v dalším závodě mi onen jmenovaný může natrhnout tričko i s trenýrkama...ale to je život a je třeba s tím počítat:)

Musím přiznat, že změny za posledních par týdnů.. a hlavně, že jsem si zase srovnal hlavu.. dobře uběhnutý závod.. budou mít jistě silný efekt do nejbližších dnů a týdnů.. říkám na rovinu stejně jako Stanislav Neumann (starý král, otec princezny Krasomily).. "Odvolávám, co jsem odvolal.. a slibuji, co jsem slíbil!:)..

Takže se můžete těšit na určitý pozitivní veletoč v nejbližší budoucnosti.. Aneb, jak se neustále opakuje.. Nikdy neříkej nikdy!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

12:)

PS. Fotky jsem vzal z internetu.. Snad se na mě nebudou autoři zlobit.. nechal jsem jejich vodotisk na fotkách a nehlásím se k autorství.. jsou tu jen na dokreslení atmosféry..:)

středa 15. srpna 2018

Modrá okénka, Modrý život, aneb trenýrkový plán je kotva:)

V poslední době si možná zase trochu víc uvědomuji ten cyklický charakter života -- korporace pravidelně mění open space na kukaně a uzavřené kanceláře, aby se opět vrátily do království open space:), všechny změny jsou pokaždé podpořené nejmodernějšími studiemi na výkonnost a produktivitu. Nicméně se domnívám, že velká část sledovaného vlivu by se dala snadno shrnout do kategorie "efekt změny":).

--- malá odbočka ---
Pan Roubíček si ještě v socialistickém zřízení požádal o vystěhovalecký pas do Izraele. Po dvou letech tahanic ho dostal, ale za dva roky byl zpátky a za rok zase žádal o vystěhovalecký pas.. Když se ho soudruzi ptali proč (?) a vyzývali ho, aby se konečně rozhodl, kde chce žít, tak pan Roubíček odpověděl .. "Vědí,, ono to stoji za ho*no tady i tam, ale ten přestup ve Frankfurtu.. to dává člověku naději:)
--- konec odbočky ---

Mezi témata, která občas sleduji v běžecké komunitě patří běžecký trénink, plán, trenér ano/ne a případně jeho vliv na výkonnost běžce amatéra..:). Stejně mě vždycky neskutečně široký rozsah názorů jak překvapí, tak i rozesměje. Například diskuse nad tím, že pokud trenér není prvotřídní reprezentant, tak ve vytrvaleckém světě nemůže být moc užitečný. Jak třeba takový Cukrátko:) může trénovat vytrvalce na 24h, když jeho výkony nebyly nic moc.. Nebo jak Škádlil:) může dávat různé přihlouplé rady běžcům a otevřeně tvrdit, že je běžecký guru, když ani nepatřil mezi běžeckou špičku a teď třeba jeho oslnivě nejlepší výkon z doby slávy překonal starší otec od početné rodiny..:)...

--- malá odbočka ---
Vzpomínám si na jednu hezkou povídku, tuším od Stephena Leacocka, mého oblíbence .. Řeknu to velmi stručně-nepřesně.. Bylo nebylo -- byl jeden velmi úspěšný plavecký trenér, měl hromadu olympijských vítězů, až při jednom závodě nešikovně spadl do bazénu a přišlo se na to, že on vůbec neumí plavat!:). Jeho svěřenci ho sice naučili plavat, ale on jako plavecký trenér už potom nestál za nic... Po čase se objevil znovu, tentokrát jako fenomenální trenér dostihových koní -- než se zase ukázalo, že neumí jezdit na koni... Atd... Prostě, závěrečné poučení -- kdybyste na nějakého skvělého trenéra narazili, tak buďte natolik moudří, že po něm nechtějte, aby vám dokazoval, že to, co umí trénovat, také sám dobře ovládá:).. 
--- konec odbočky ---

Samozřejmě mě vtipné postřehy, že M. Škádlil si nechává platit za tréning podobné sazby jako pražské prostitutky a že má i podobnou slevovou politiku (=kamarád v ceně)..:).. mě vždycky rozesmějí, ale je fakt, že ultra Miloš má zcela jistě velký podíl na současném běžeckém boomu v Čechách... -- A že má velmi "dobrou" obchodní strategii a dokáže na tom slušně vydělávat a že za peníze napíše dobrou recenzi na cokoliv??.. Inu, proč ne, podle známého žij a nech žít.. Každý si musí sám před sebou obhájit, kam až je ochoten dojít ve své "prostituci" ..:).

Ale měl jsem na mysli něco trochu jiného. I obyčejný hobík řeší neméně závažné:) otázky tréninku stejně, jako lidé na vrcholu vytrvalecké pyramidy... Tedy -- jak se připravovat? Někdo to řeší pomocí různých počítačových aplikací,. Existuje spousta knížek a internet je plný tréninkových plánů.. a někdo si třeba i domluví profesionální pomoc-konzultace-trénéra (trenérku).

Protože já mluvím a píšu v "zákrutách" a "odbočkách", tak se vlastně až teď dostávám k těm otázkám, které se na mě sypaly.. (a to jak od neběžeckého, tak běžeckého okolí):
  • Nač potřebuješ trenéra, nějaký přísný plán... Copak jedeš na olympiádu? (Tím se nám patrně snaží jemně naznačit, že tak jako tak běháme kulový, tak proč se trápit a utrácet peníze)
  • Nestačí ti běhat jen tak pro radost? Když máš chuť a čas tak se jít proběhnout, když ne, tak ne. žádný stres. (Znova ta známá mantra běhání pro radost)
  • Stačí prostě jen tak běhat, poslouchat svoje tělo a občas běžet něco intenzivnějšího. Hlavně mít z toho radost a dobrý pocit. (To zní pochopitelně skvěle, ale hůř se to praktikuje nám obyčejným, co máme den obsazený na zhruba 40 hodin)
  • Když nestíháš běhat a máš honičky, žádný tréninkový plán ani trenér to nezachrání.. 
Musel jsem si znovu všechno promyslet, zdůvodnit především sám sobě. Každá z těchto poznámek byla takovým malým hřebíčkem do rakve mého úsilí, ale ten poslední bod, to byla úplná rána Torovým kladivem:). Nicméně svědčí o nepochopení. Jako většina lidí, kteří mají den přeplněný povinnostmi, používám diář, kalendář a systém upomínek. Jak všichni víme, co je v systému na prvních místech, tak na to se čas najde:), obzvlášť když to má měnící se strukturu (v případě tréninku -- intervaly, kopce, fartlek, volný běh), která neumožňuje jednoduchou záměnu, přesuny nebo dokonce rušení:).

Asi dva poslední roky jsem běhal bez jakéhokoliv plánu, s cílem jen tak běžně běhat. Nějakou dobu to šlo, ale pochopitelně v hektickém období nejasně definované povinnosti a rituály postupně erodují, až se mohou vytrácet. Vzpomněl jsem si, jak mi tréninkový plán (který jsem nazýval trenýrkovým plánem) byl kotvou. Ve starém bytě visel v centru veškerého dění (na lednici:) ) a odvíjel se od něj celý den. Ještě teď se usmívám, když vzpomenu na jedno deštivé ráno před lety, když jsem v běžeckém odcházel do slušného deště a moje D. se mě ptala, kam jdu? .. Povídám.. (a koukám přitom na lednici)... v plánu je běžet 13 km, jdu běžet 13 km..:).

Přesně tak. Trenýrkový plán byl zákon, stejně jako kolaloka..:). Byl pro mě i určitou vzpomínkou na Rychlé Šípy a dětská skautská léta, kdy jsem se snažil žít správně, tedy nejen se pravidelně mýt:), ale mluvit slušně, dělat i malý dobrý skutek denně a nezapomenout na radost sobě.:).


Tak tohle je zpátky! Trvalo mi to chvíli se k tomu rozhodnout, ale už teď, po pár týdnech vím, že to bylo skvělé rozhodnutí... Na skříni mi visí můj plán, zprovoznil jsem Garmin, zase všechno měřím, zapisuji.. a "vybarvuji" .. Stejně jako Láďa (ve Foglarově knížce Přístav volá) ..jsem si vytvořil takový vzorný Modrý (běžecký) život a snažím se ho žít:).

A co vy? Jak to máte se svým úsilím, tréninkem (trenérem)?

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra... zvlášť!
12:)

úterý 7. srpna 2018

Hledání cesty...aneb jak je důležité míti Vegvizir:)..

--- úvodní vysvětlující odbočka ---
Poslední rok a půl jsem se (nejen) běžecky trápil víc, než bych si byl ochoten přiznat. Pořád jsem před sebou tlačil tu svoji kuličku hov*n:) a doufal, že zrovna tenhle "kopec" je ten poslední... Nevím jak vy a vás, ale mě dokáže hodně nalomit, když se kýžený cíl pohybuje pořád přede mnou -- jako když běžím 20 km a v "cíli" zjistím, že ještě 5, pak že ještě 4, abych potom už unavený a bez vody zjistil, že jsem sotva v půlce trati... Tak takhle nějak to u mě poslední skoro dva roky probíhalo.:)

Nakonec jsem nasadil svoji nejsilnější mantru .. "Nemysli na to, kolik ještě.. až tam budeš, tak tam budeš.. a ty tam budeš..":)... Pomalu jsem odmazával, snažil se řešit jednu věc po druhé.. a nakonec už jsem z hustého lesa  (skoro úplně) venku.. Udělal jsem celou řadu výraznějších změn, určitě si o tom napíšu.. a taky se rozhodl, že si budu psát zase pravidelně, protože se mi zase dějí veselé historky jako například, jak jsem málem účinkoval v pornofilmu:)... ale o tom všem snad někdy příště..
--- konec odbočky ---

Krátce poté, co mi Ronda tak roztomile nakopala zadek:) jsem vyrazil se synem na Island a užívali jsme si plnými doušky údajně nejhorší islandské léto za posledních sto let.. Ale vůbec to nevadilo, Island je Island...navíc dostal jsem hrnek s kouzelným runovým znakem Vegvisir, málem jsem podlehl a byl jsem skoro připraven si ho nechat společně se synem vytetovat.. Protože, jak říká známá kniha islandských kouzel, "kdo nosí tento znak u sebe, nikdy neztratí svoji cestu v bouři, ve špatném počasí, ani když cesta není známá".. No uznejte.. to je krásné a přenesený význam má pro mě neskutečnou symboliku..

I když, já jako provokatér jsem alternativně nabízel si nechat vytetovat na levou půlku zadku run označující "happy marriage and family":)... Nakonec jsem stále nepotetován:), asi jsem nebyl dostatečně opilý, nebo si konzervativně uvědomuji, že od důchodu mě dělí jen bežecky velmi krátká vzdálenost:).

Nicméně, začal jsem zase cíleně od začátku.. běhat a trénovat, snažit se najít a neztratit svoji cestu. S Vegvizirem je to snadnější.. to musím otevřeně přiznat:).

Navíc jsme konečně s mojí nejmilejší manželkou asi našli ideální profil společné dovolené. Inspirován mojí oblíbenou romantickou komedií jsem zvolil délku dovolené na šest dní a sedm nocí:).. a tentokrát jsme ji situovali k jezeru Lago di Garda. Já jsem sice na začátku různě prozkoumával pobřeží jedním či druhým směrem, až mě při jedné ranní procházce moje nejmilejší naprosto dostala s dotazem.. A proč si nevyběhneš tady do těch hor? Snažil jsem se vymlouvat na téměř neexistující internet v hotelu, moje spotřebovaná data.. nemám papírovou mapu s sebou.. nevím, které cesty, uličky vedou z města a které nakonec končí někde u vrátek jednoho z domků, nebo mezi olivovníky.. Prostě chabé výmluvy:)..


Moje D. najednou ukázala na jednu tabuli a řekla.. tak si vyběhni podle těch tras, co tady mají vyznačené! :)...

Velmi vtipně pak (po právu) všude prohlašovala, že mi musela najít trasy, kde běhat, všechno mi vysvětlit... jen to pobíhání už nechala na mně..:). Její hláška, když jsem kolem poledne vybíhal do kopců mě potěšila. Říkala, hezky běž.. v šest bych chtěla jít na večeři, bylo by fajn, kdybys do pěti doběhl, pokud se neukážeš do šesti, volám policii:)..

Kolem jezera byl sice ten pravý polední žár, ale jen co jsem během první hodinky vystoupal první 4-5 km a získal výškových 900 m bylo kolem příjemných 30 C :) a moc hezky se pobíhalo.. Tedy občas jsem těch "chodníčků" měl už dost, ale někdy se ukázala i zajímavá technická vsuvka, která potěšila. Tu a tam vykouklo jezero mezi stromy-skalami..

Měl jsem s sebou jen pásek s 0.8 litrem vody, nikde žádný potok:), tak jsem se vždycky snažil po dvou hodinách seběhnout kousek dolů do civilizace, doplnit tekutiny (=dát si pivo a dolít vodu). Tedy tyhle trasy miluji.. navíc nikoho jsem nikde na stezkách nepotkal, takže mohu víc než doporučit a jsou celkem dobře značené.

A pivo? Upřímně, když jsem se dostal ke zdroji, neřešil jsem takové podružné detaily, jaká je to značka, jestli je to birra locale nebo něco z Čech:)... Jediná charakteristika, na které jsem zásadně trval, byla, aby to pivo bylo "Grande"..:).
Inu alkoholik se nezapře ani na dovolené..

  

 


  


Dovolená to byla nakonec naprosto ideální. Vrátil jsem se sice ještě do dílčích zmatků, ale posílen na těle (už se mi zase lépe běhá) a hlavně na duchu.. Odvážně jsem se přihlásil na podzimní maraton ve Stromovce.. Býval to dřív můj tradiční neúprosný před-narozeninový test:). Vrátím se k tomu -- nebude na co se vymlouvat, zkusím se na standardní trati pořádně kousnout a třeba se i trochu zlepšit.. nebo aspoň se zhoršit co nejméně. Bude to skvělý impuls pro cestu k novým ultra:). Budu přitom inspirativně vzpomínat, jak si jednou dal Chuck Norris závod s časem. Čas ještě pořád běží...:).

Našemu boji a úsilí zdar! Ultra zvlášť!J
12:)

sobota 7. července 2018

(Ne/Za)hraj to znovu.. Honzo..., aneb Ronda del Cimps (už zase) naposledy..:)

Aniž bych byl nějak přehnaně osobní a otevřený, musím si tady "na férovku" přiznat, že poslední náročný rok a půl si (nejen) na mém běhání vybral silnou daň. Bylo to těžký souběh řady věcí, od rodinných, pracovních i právních. Začalo se to před minulou Rondou, na kterou jsem odjížděl s doznívající silnou střevní chřipkou a celkem očekávaně ji skončil už na Sorteny. Téměř jako při čekání na Godota jsem postupně čekal, až a že se věci usadí nejdéle na konci roku 2017... Nicméně se termíny různě posouvaly a vlastně většina z toho, na co jsem čekal jako na smilování:) se z větší části vyjasnila/vyřešila až těsně před mým odjezdem na Rondu.

Kde jsou ty mraky a déšť? :)
Tentokrát jsem ale ve své pokoře dopředu napsal organizátorům a poprosil, jestli bych nemohl získat/vyměnit registraci na kratší trať. Na své poměry jsem letos opravdu běhal málo a vzhledem ke svým dispozicím -- na závody jako Ronda musím být připraven tak na 120 procent, protože já jsem povětšinou opatrný a skoro nikdy se na závodech (kde jsem navíc sám) nedonutím ke svému maximu, většinou to skončí tak maximálně na 80 procentech mého potenciálu.:)..
Jenže, organizátoři i externí časomíra mi svorně odpověděli, že by i rádi, ale že jsou všechny trasy přeobsazené a že proto technicky nejde výměnu provést.. Naprosto hloupě jsem si řekl, letenky zaplacené.. tak poletím, udělám si výlet. Když to půjde -- s rozumem se budu snažit dokončit, když ne, skončím po 73 km na Margineda, koneckonců jsem chtěl provést výměnu za 80 km trať..:).

Sice ještě pořád pokašlávám, ale s tím, jak se uvolňuje a končí to skoro dvouleté stresové období [doufám, že se nic nového neotevře:)] ... tak si říkám, ale proč ne.. Zkusíš to. Rozvážně, s cílem se nezranit a jak se zprofanovaně říká .. užiješ si to, jak jen sám umíš..:). V posledním nadšení (tažení?) ještě na domě a v zahradě všechno dodělávám, na stole nemám žádný posudek, recenzi.. nic. Na hotel v Ordinu se dostávám sice až po 10 hodině večer, ale ve středu.. takže mám celý čtvrtek na to, abych se vyspal, zabalil a nachystal...

Jak April vtipně podotýká, jezdím už jsem skoro jako na chatu:), tak to všechno znám. Na kontrole povinné výbavy moudře čekám stranou, až organizátorka přede mnou vytáhne piktogram píšťalky:).. a snadno vstupuji do koridoru bez nutnosti sundavat batoh..:).. Podle tváří poznávám řadu místních.. znovu se raduji na startu z tradičního bubnového doprovodu.. Hraje La Traviata.. a vyrážíme..



Řadím se víc dozadu, ale městem přeci jen pár lidí předběhnu, nedá mi to:), u zúženého místa, kde začíná jednokolejka stojí (bývalý) ředitel závodu.. podám si s ním ruku, přeje mi příjemný výlet..
Na vrcholcích má být i dost sněhu, vody.. jsou silně doporučené nesmeky a tak moje Nortec mě celou dobu "lehce" poskakují na boku. Navzdory předpovědi počasí (mělo být zataženo s očekáváním silných dešťů a možností sněhu nad 2.200) je krásně.. slunce peče i když takové horko, jako bylo před 3 a 4 roky to zdaleka není. Nicméně, i tak se "hlavové kosti" v kopci silně zahřívají, jsem rád za kaluž a potok, kde se dá čepice namočit..

Trať místy má tématický rys Jarního Šluknovska, nebo Brtnických ledopádů:) [a to jsem se zdaleka nedostal do nejvyšších sekcí]. Cesty se proměnily v potůčky a některé tradiční cesty obloukem obcházíme, protože úžlabiny kudy jsme původně stoupali jsou přeměněné ve sněhová pole. Vypadá to hezky, ale snažím se, abych si zbytečně nenabíral moc vody bot...puchýře se udělají i tak:).

Při jednom takovém poskakování jsem nechtěně udělal celkem špatný pokus o provaz:) a natáhl si sval v oblasti vnitřní strany stehna a třísla. Bolí to a pořád se mi noha stahuje do křeče. Nacpal jsem do sebe silnou extra dávku magnezia [případný průjem budu řešit později:)]... ale nijak moc se to nezlepšuje. Naštěstí je teď cesta z kopce a přitom mě noha nebolí. Na Sorteny proto dobíhám celkem velmi slušně, jen asi 3 minuty ztráty na své minulé mezičasy. Snažím se nohu rozmasírovat, najíst se, extra sůl a mířím na Arcalís. Ale po pár krocích do kopce poznávám, že to nebude tak jednoduché. Levou nohou se do kopce v podstatě nemůžu odrazit bez toho, aby mě nechytla křeč, nebo že bych necítil bolest...

Snažím se, snažím.. aspoň si užívat ten výlet.. protože rozumově je mi jasné, že (díky mojí znalosti tratě) s tímhle já dál nejdu.. Z Arcalís je to dolů do Ordina po silnici cca 20km.. to dojdu.. Ale s tímhle těžko přeskáču Comapedrosu, navíc ve ztížených podmínkách.. Abych pak uvázl na stanici pod vrcholem a komplikoval život sobě a pořadatelům? To radši budu za opatrného sraba:), koneckonců si přivodit nějaké komplikované zranění, když to vypadá, že zase budu moci trochu víc běhat?

A tak kopce stoupávám v tanečním rytmu krok-sun-krok (na pravou nohu) a svým způsobem si skutečně užívám ten výlet. Jak jsem tak nabíral chladnou vodu z potoka a pil, tak na mě koukal jeden patrně městský běžec s otázkou v očích, jestli se má napít taky... Nakonec řekl, že ne, že snad na druhé straně kopce.. až nebude mít vůbec vodu... Tam ovšem veselá situace.. U další stráně krásný potůček, ale všude kolem koně a hromady koňského trusu, říkal, že naproti půjdeme také kolem potoka .. [opatrně jsem zaostřil zrak a vidím v těch místech velké stádo krav!:)]. Tak mu to říkám.. že naproti jsou krávy.. a jestli už nemá vodu, tak já bych radši šel těch pár metru proti proudu, kde koně nejsou a nabral vodu tam.. No, dorazil na Arcalís vysušený jako sušenka, tak tak stačil mému tanečnímu poskakování:).

Já jsem sice jinak vypadal v pohodě, ale rozumově jsem si zdůvodnil, že dalších víc jak 130 km absolvovat stylem krok-sun-krok (to by se dalo jen čekat, kdy mi odejde pravá noha, nebo něco jiného) .. je blbost -- tedy alespoň v mém pojetí pobíhání. Na stanici ještě sice zkouším rozmasírovat nohu, najíst se, po téhle stránce jsem úplně v pořádku, ale na svůj horší mezičas (57.5h)  už mám teď skoro 1.5 hodiny manko. V tomhle stavu těžko můžu čekat nějaký zázrak rychlejšího tempa proti minule.. Tedy kdyby to aspoň bylo dál na trati, za Comapedrosou.. Ale jsem "zodpovědný" otec od rodiny:), odpískám to a po silnici se vydávám zpátky směrem na Ordino... Asi po deseti kilometrech z kopce po asfaltu je noha použitelná:), navíc mi zastavuje jedno auto a sveze mě zbývající kus cesty až k hotelu...

Takže konec dobrý.. Nicméně je to takové správné sebemrskačství sledovat pod okny běžce z různých tratí... Inu, za blbost se platí!:). Nechtěně jsem svým dalším selháním potvrdil statistickou zákonitost Rondy, že ji dokončí sotva polovina z těch, co vyběhli. Přesně tak -- já mám skóre 2:2..:).

V mezičase mám možnost si všechno promyslet, připravit a nejdříve absolvovat rodinné dovolené a pak se radostně a postupně vrátit ke svému tréninku a úsilí. Pozitivní pohled říká -- něco vyhraješ a z něčeho se poučíš:). Tak teď je potřeba využít to zdejší poučení!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!
12:)

PS. Tohle je takový zápisek spíš pro mě... Jen prosím mi nedávejte do komentáře takové to poplácání po ramenou, jak jsem dobrej, moudrej .. a jak jsem se rozhodl správně:). Jako každého pobíhače mě to s*re, ale s*re mě to tak nějak pozitivně:)... Na rozdíl od loňského DNF, kdy jsem byl daleko od nějakého dobrého restartu, tak teď ho mám na dosah. Chtěl jsem ho sice (nerealisticky) :) začít tím, že to tady úspěšně uzavřu, ale to už by bylo moc štěstí najednou.. A asi bych si toho patřičně nevážil a asi by to otupilo ten "výukový" efekt z posledního 1.5 roku..:).
PPS. Všem kamarádům a známým ještě jednou dodatečně  moc děkuji za podporu!