úterý 16. dubna 2019

Stále je to boj o "prsa", aneb nejsem dobry vzor, ani vzorek:)

Poslední můj zápisek, který jsem končil tím, že "každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":)..a že .. po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk,.." .. vyprovokoval skvělou reakci na straně mojí trenérky M., která prohlásila, že je to sice veselá poznámka, ale hned dodala: "Jenom lehce doufám, že ta 15 dnes do práce byl vtip, a že den po maratonu něco takového nenapadlo ani Tebe ... :-)"

Z toho je vidět, že mě M. ještě dostatečně nezná:). Snažím se pochopitelně dodržovat její "trenýrkový" plán, ale neberu ho, že by byl vytesaný do kamene:). Prostě jsem pocitový běžec. V pondělí jsem byl nečekaně rozbitej a cítil jsem, že den bez běhu by to jenom pohoršil, možná těch 15 km nebyla úplně optimální volba, ale já to do práce neumím víc zkrátit, -- ale ty pocity, ty byly skvělý! Takže v tom rozhodnutí, den po maratónu a po víc jak čtyřech hodinách v narvaným vlaku, běžet do práce 15km -- nevidím problém:). Ale jindy, i když mám v deníku napsané něco delšího, ale po noční práci a krátkém spánku cítím, že by to nebylo ono.. tak běžím méně nebo vůbec nic.

Je jaro. Dělá se krásné počasí a noví běžci se zase rojí:). V této souvislosti mi kolegové a známí opakovaně říkají, že jsem ten jejich pravý vzor:), tak se snažím se je důsledně brzdit. Vím, je to na jedné straně pro ně motivační, protože jsem od 18 do 45 téměř nesportoval, žil velmi nezdravě, postupně se propracoval až nad sto kg:)... [To období bylo spojené s neskutečnou prací, minimem spánku, v podstatě jsem neměl žádný volný čas pro sebe, protože jsme měli dvě malé děti:)..] ... V 45, když se vše usadilo, jsem začal běhat.. shodil víc jak 20kg, po pěti měsících úspěšně uběhl první maraton, potom další maratony a propadl ultra.. A že oni to mají naplánované taky tak:)..
Znovu a znovu jim opakuji, že nejsem dobrý vzor, ale ani dobrý vzorek z běžecké populace:).

Mezi námi, není žádné hrdinství si zhuntovat tělo -- podle mě je hodně problematické, obdivovat lidi, co se vyžrali téměř až k nemocem a vážným zdravotním problémům.. a potom prozřeli a začali žít zdravě:) a sportovat.. Ne, že bych jim (stejně jako sobě) nefandil, ale je to rizikový postup. Věřit, že se to v dané chvíli všechno sejde, že člověk nejen najde dostatek vůle a odhodlání, ale že vydrží i to jeho zhuntované tělo silný nápor na změnu... To je celkem zásadní, protože v určitém nadšení a neposlouchání "signálů" svého těla se člověk snadno může zlikvidovat. Intenzivní běh s nadváhou, navíc v případě, že člověk x let nic nedělal, je nejlepší cesta k tomu si oddělat kolena, kyčle, šlachy... Je to stopka našemu úsilí o změnu. Prostě, pokud vy, nebo vaši známí se snažíte o změnu.. Dejte tomu trochu čas, nelze se měřit tím, jak to dělají jiní, ale jak to cítíte vy-oni. Tady je potřeba si zopakovat klasická slova Nikoly Šuhaje: "Jiní jsou jiní, já jsem já..:)"

Paradoxně si všichni začínající běžci myslí, že až překonají první obtíže, že svět bude jen zářivý, všechno se jim bude líbit, bavit, budou se těšit z každého poposkočení:). Asi jo, asi jsou tací, co při každém vyběhnutí hýkají štěstím.. nemohou se dočkat.. ale já.. i když opravdu běhám rád a celkem hodně.. tak mám také své dny, kdy to nejen drhne, ale i silně dře.. A pak i mně pohled na zástupy rozzářených běžců, kteří třeba začínají běhat, přijde silně demotivační..:)

Ten boj o běh, boj proti lenosti, boj o konzistenci.. ten je u mě skrytý pořád. Jednou jsem o tom přemýšlel a myslím, že je to cena za to dlouhé období, kdy jsem vůbec nic nedělal:).. Proto i teď po víc jak deseti letech, po mnoha maratonech a ultra, já také musím občas bojovat o každý běh, o každý kilometr.

Je to ale fér, i když mi můj boj přijde stejně veselý/patetický a happeningový, jako boj neznámého místního "performátora":) v našem centrálním parku ve Stodůlkách. Ten s úpornou pravidelností zakrývá a obléká obnažené suky stromů do běžeckých podprsenek vhodné velikosti. A se stejně železnou pravidelností to nějaký naturalista, nebo správa parku odstraňuje. Já jsem si původně myslel (a dokonce plánoval začínat svoje běhy průzkumným kolečkem kolem této lokality), že to je patrně akce nějakého místního běžeckého spolku, kdy na konci měsíce, nebo nějakého běhu.. místní  běžkyně odevzdávají rituálně své sportovní prádlo matce přírodě a chrání obnažené stromy..:)

Ale asi to bude jinak. Stejně jako mi to moje úsilí o ultra přijde heroicky patetické, tak se ostatním může jevit marné a legrační, stejně jako místní boj o prsa, který s neznámým performátorem opravdu prožívám:).. Je potřeba vytrvat.! Doufám, že teď lépe pochopíte, co myslím, když hodnotím svůj dnešní běh slovy.. "Dneska.. dneska to bylo o prsa!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům.. a ultra.. zvlášť!
12:)

pondělí 8. dubna 2019

Bratislavský maratón, aneb požehnání a prokletí ultra:)

Posledně jsem končil zápisek s tím, že sice poběžím maratón, ale budu myslet na ultra.. inu téměř věštecké, dalo by se říci prozíravé/bláhové/netaktické/.. nehodící se škrtněte:).

Fakt jsem nebyl dobře naladěný na "rychlý maratón", večerní běh s TB v minulém týdnu mě sice potěšil lidsky a z hlediska tréninku na ultra, ale běh v tempu maratonu to rozhodně nebyl, vlastne na rozdíl  od podzimu, kdy jsem je běhal postupně, opakovaně a se zvyšující se kilometráží, tak teď to nebylo ani jednou. Chápu proč, cílem nebylo se pokusit o lepší čas na bratislavském maratónu, ale trochu se mnou "zatřást":), pokud to půjde navodit atmosféru závodu, podívat se, co to se mnou udělá. Dá se očekávat pozitivní efekt v každém případě. Pokud mi to navzdory všemu půjde, tak radostně naskočím do ultra části mého tréninku... a pokud mi to nepůjde, tak tam také radostně přejdu a budu se snažit usilovným tréninkem "zapomenout" na tu ostudu:).

V sobotu odpoledne už sedím ve vlaku i přes ten závoj let na mě doléhá ta federální soutěživost, respektive závist:). Vzpomínám, jak jsme sledovali třeba předpověď počasí.. a na Slovensku bylo vždycky lépe. V létě větší teplo, v zimě víc sněhu:), navíc nedostatkové zboží se jezdilo nakupovat do Bratislavy, případně s výletem přes řeku do Budapešti.
Třicet let poté já odjíždím na Slovensko -- v Praze je 1/2 maratón.. a co byste řekli.. v Bratislavě mají v neděli celý maratón! Nic se nezměnilo. Ale protože moje nejmilejší manželka se narodila v Bratislavě, tak jim to přeji:)

S Míšou krátce probíráme naše plány, já mám stejně jako ona sice podle svého posledního času zajištěný koridor A (do 3:15), krásné číslo 133, ale je mi jasné, že o ten čas 3:15 budu muset sakra bojovat. Ráno se mi chce spát, po boji se svými útrobami, nakonec beru druhé immodium a vzpomínám na rozhovor se svojí maminkou.. Té jsem říkal, že mám z městským maratónů hrůzu.. že budu potřebovat záchod.. a nikde nic nebude a já se po***.. A ona mi poradila, že můj táta v posledních letech byl take nervózní, když šel do města, proto si bral plenkové kalhotky... a ještě tu po něm nějaké zůstaly. Abych si je vzal na závod! :). Tahle vzpomínka mi zvedá náladu, když v koridoru čekám na start a říkám si povzbudivé dop*dele, dop*dele...

Honza B. při popisu svého maratónského výsledku v Drážďanech píše hezky o závodním přístupu k rekordu přes bolest, která je přítomná v tréninku a obzvlášť v závodě.. Já to strašně žeru a obdivuji, slyšet o tom vyprávět, na vlastní oči vidět kamarády a známé, kteří končí závody doslova na výpary posledních sil, kdy třeba Petr V. (TB) poslední výhru na Kladně slavil na židli a na vyhlášení ho museli přinést, protože do toho dal úplně všechno. V tomhle jsem naprostý srab, asi je to vedené i tím, že většinou běhám ultra, bez jakékoliv podpory a často rychle po závodě se musím dostat domů.. ať už autem, vlakem, letadlem.. prostě musím hned fungovat a po návratu stejně tak:).
Ale upřímně je to ve mně tak zakořeněné, že asi ani kdybych měl podporu a nemusel se o nic starat, na nic myslet, tak bych asi stejně nedokázal běžet nadoraz.

Ale už vystřelili ze startovní pistole a já to rozbíhám celkem svižně. V rámci mojí oblíbené ultra strategie -- run fast now, (maybe) die later. [tedy vyběhni rychle, umřít a zpomalit můžeš později:)]. pár prvních kilometrů se držím s vodiči na 3:00 hodiny, jejich tempo cca 4:14 mi přišlo motivační, tedy kdybych se někdy pokoušel o rychlejší maraton..:)...

Díky ultra, nedokážu úplně probíhat občerstvovací stanice (a že je jich tu jak máku), tak vodicě na 3:00 postupně ztrácím,  po 1/2 maratónu mám sice ještě slušný mezičas 1:33 (připomínající moje číslo), ale to je tak všechno. Zpomaluji a začínám svůj boj se žaludkem a jeho kamarády:). Maratón na vodu, to už tu od přípravy na Rondu nebylo, navíc ve svižnějším tempu:) -- a jak se oteplilo, tak se aspoň snažím dost pít, stanice po vzoru ultra procházím... a až po nich se postupně rozbíhám. Proto není divu, že mě na 36 km, zrovna když v klidu kráčím a popíjím pramenitou vodu Rajec(c)..:).. předbíhá houf závodníků s vodiči na 3:15. Ani to se mnou nehne. Naopak, pozvolna se rozbíhám, mám radost že se moje tělo dává do pořádku, říkám si -- ještě tak 1-2 dobré zastávky a jsem zase v závodě s plnými silami a mohl bych zkusit nějaké to jídlo...

Akorát mi při tom pozitivním plánování nedochází, že ta druhá občerstvovačka je cíl:). A tak v klidu a s úsměvem a v rozumném tempu dobíhám maratón, připraven běžet dál... Jó, kdyby na stanicích bylo pivo, tak jsem v závodě mnohem dřív(!). Plácám si s dětmi kolem tratě, koukám na ukazatel času, 3:20:50 .. téměř sestupný trend 3-2-1 potvrzuje, že to se mnou šlo dneska z kopce:), ale těch chybějících deset vteřin to zachraňuje [čistý čas 3:20:35].

Výrazně horší výsledek, než můj podzimní čas, ale přesto cítím velkou spokojenost. Jsem v podstatě v pořádku, krásně stihnu vyzvednout bágl v hotelu, umýt se, a dojít na nádraží.. protože závod končí, až když jsem doma!:).

To jsou ty moje blahoslavené i prokleté ultra reflexy:)..které do mě hustil Běžící Stín a já je svým osamělým běháním a závoděním jen posiloval:). Prostě řešit problém,  když se vyskytne, zpomalit, dát se do pořádku, protože může být ještě hůř.. a pak by náprava nemusela být možná. Z hlediska krátkých závodů, nebo i závodního pohledu to není dobrá strategie. Je většinou spojená se znatelně horším časem, ale na dlouhých tratích a v životě mi přišla úplně zásadní. Maximalizuje šanci na dokončení a pro mé další běhání -- dává větší šanci běhat bez zranění.

Po včerejších čtyřech a půl hodinách sezení v naplněném vlaku, když jsem dneska ráno rozbíhal svůj běh do práce v tempu 7:40 na kilometr, s bolestivým sykáním, jsem si říkal, co to je?:).. Ale každá.. i ta po maratónská kocovina .. má svůj "vyprošťovák":).. Po 15 kilometrech přibíhám do práce v podstatě jako nový člověk, ostudná průměrka se dostala na úroveň joggingu (6:30) a svět je krásný.

Maratón je sice asi král, ale ultra je ultra!
Proto našemu úsilí.. a hlavně tomu ultra v nás.. zdar!
12:)

pátek 5. dubna 2019

Jak jsem (ne) "ladil" před testovacím maratonem, aneb ultra je ultra:)

Mentální příprava na závod, část 1
Po 1/2 maratónu v Braníku jsem měl ladit "formu":), ale nalinkovaný běžecký plán se u mě často neúspěšně pere s košatým stromem možností, které přináší každý den..

V minulém týdnu mi totiž napsal velký Petr V., aka TB, jestli bychom spolu neoživili naši tradici nočních pivních běhů, pevného základu přípravy (v iTB) na dlouhá ultra:). Jako tradičně, něco kolem 50+, s čelovkou a pivem:). Tím pádem se nakonec moje týdenní kilometráž posunula nad 106 km a to mám 7.4. běžet v Bratislavě maratón... Ale trenérka jen moudře pokývala hlavou a řekla, že Bratislava není závod na který trénuji, dlouhý běh (navíc s čelovkou), je přesně to, co bude potřeba -- procvičit moje chatrné noční vidění.:).. a 106 je dobré číslo.. aspoň poběžím o sto šest!

K procvičení nočního vidění v terénu došlo jen částečně, už jsem téměř zapomněl, že TB je opravdu asfaltový specialista a v rámci přípravy na svoji italskou běžeckou šílenost (290+km za plného provozu v okolí Milána) zařadil do naší trasy mimo cyklostezek, nejen okrajové a okresní silnice, ale nefalšované silnice 1.třídy.. Ale postupně:).

Mentální příprava na závod, část 2
V úterý v 17:30 přibíhá TB ke mně do práce, nalehko i bez vody, s tím, že se napije někde po cestě, že je (snad!) jisté občerstvení na 28-30 km a pak ještě jedno pro mě o cca 10 km dál (slíbil jsem, že spolu poběžíme 50+, já se někde na Černém mostě nebo ve Vysočanech.. odpojím a vezmu metro. Jako správný a zodpovědný otec od rodiny mám batoh, s sebou nesu dvě čelovky, 3/4 litru vody, nějakou tyčinku a hlavně extra triko a merino s dlouhým rukávem, abych se na cestu metrem převlékl do suchého a zbytečně neprochladl:).

TP se nejdříve diví, proč sebou táhnu "expediční batoh":), ptá se jestli mám i povinnou výbavu a vařič, když jsme "hned" doma, že? Ale co, běhat s báglem potřebuji a navíc -- já jsem nezapomněl na náš oběh Lipna, kdy nám TB slíbil otevřené hospody na druhé straně přehrady.. a pak jsme to celé obíhali na rychlé pivo a vodu z potoka.:). Hrdě táhnu batoh celou dobu, na železnou zásobu vody jsem ale nesáhl celou dobu.. ultra je ultra:).

Jak říkám, sice jsem si Lipno  živě pamatoval, ale na jiné pivní běhy, které "naklikal":) TB, jsem úplně zapomněl!! Zapomněl jsem, že základem je běh po silnicích za plného provozu, kde se Petr pohybuje s bravurou sovětského regulovčíka --  mává rukama, kličkuje mezi auty, "řídí" dopravu, světla na semaforech mu nic neříkají (domnívám se, že je barvoslepý, ale nechce, aby se to o něm vědělo) a jeho slalom na silnici připomíná vítěznou jízdu Ester na olympiádě. Já za ním zmateně poskakuji, s děsem v očích sleduji, jak přebíhá v v plném provozu (pohodě) i silnice 1.třídy. Když jsem v noci na obzoru uviděl křížení s dálnicí, tak jsem se fakt bál, že buď poběžíme v "pomalém pruhu", nebo budeme přebíhat:).

Mentální příprava na závod, část 3
Ještě teď se z té urban running sekce vzpamatovávám .. Kamiony projíždějící kolem rychlostí 100+km/h mě několikrát donutily skočit do pangejtu. Ale co bych pro přípravu kamaráda na silniční závod neudělal, že? V Hloubětíne se loučím a za chvíli lezu do metra, před půlnocí už čistý v posteli, takže opravdu "hned doma":). Ale teď zase na dlouho.. na dlouho klid od nočních běhů s TB po "kulturním povrchu":), musíme tam dát klidnější úseky a raději pěšinky..

Jak jsem si minulý týden rozběhl zase krásně k ultra, tak tento týden jsem měl napsáno trochu procvičit nohy, odpočinout, zkusit běžet aspoň kousek v tempu maratonu..:).. Což je legrační, že? Já vlastně nevím, jaké bude moje tempo maratonu, protože na něj skoro vůbec netrénuji.. A měl bych odpočívat. Nicméně všichni v práci (a v mých dalších zaměstnáních) se snad domluvili a zbláznili... Poslední dva dny jsem odpočíval a spal minimálně a ani na vyklusání mi nezbyl čas. Včera jsem měl ten známý okamžik z ultra.. Američané tomu říkají.. "lowest low" .. takové malé dno:).. už jsem málem sedl k počítači a zrušil jízdenku na vlak a psal Míše, že ani náhodou:).. Že nezvládám, nestíhám.. navíc tam nic neuběhnu, tak proč? Proč tam jet?

A jako v ultra.. je potřeba vydržet. Vtipálci říkají, že ode dna se dobře odráží vzhůru:).. a já ze zkušenosti vím, že je důležité "zůstat v závodě", věřit, že se to nějak srovná.. a skutečně -- ono často je výrazně lépe. Jako by ti běžečtí bohové mě potom odměnili za moje úsilí a urputnost. Proto dneska dodělám resty, zítra po ránu si nahraji nějaký motivační play list do MP3, nacpu věci do báglu a vyrazím vlakem směr Blava.

V neděli dopoledne zapomenu na všechno, co je za mnou a budu se snažit běžet co nejrychleji.. i když není mým cílem pokořit osobní rekord, výsledný čas bude jistě to nejlepší, co jsem teď.. v dané situaci a konstelaci.. schopen uběhnout:). Žádné výmluvy!

Maratón je pro mě těžký závod, musí se celou dobu běžet naplno a už zase není tak krátký:).. Ale ultra.. je ultra! Proto běžím maratón, ale myslím na ultra!

Závodnímu úsilí zdar! Ultra zvlášť!
12:)

sobota 23. března 2019

Jak jsem ochuzoval rodinu, aneb 1/2 maratón v Braníku

Sice po pravdě (z pohledu ultra) přiznávám, že jsme spolu s mojí manželku teprve krátce, sotva 30 let:), nicméně i za takhle krátkou dobu se už dají vypozorovat zajímavé vzorce chování. Například moje okřídlená hláška ..."Teď je to všechno hektické, těžké a náročné, ale příští týden.. to bude výrazně lepší!..:).. je (podle ní) používána asi tak 52-53x do roka. Ale jsem už těmi roky patřičně zocelený a tak tento týden, plný společenských setkání, služebních cest, nečekaných, až šílených zážitků jsem se paradoxně snažil poskládat kolem sobotního 1/2 maratónu v Bráníku.
[Na startovní a cílovou rovinku mám skvělé vzpomínky z doběhu na start oddílového závodu (Ve stínu bobra), který už se sice nikdy neopakoval, ale vzpomínky jsou i po letech stále ve mně jako živé:)]

Podle předpovědi se výrazně oteplilo .. jako správný pionýr (=vždy připraven),  jsem se rozhodl podívat se pravdě do očí a přiznat si, že maratón můžu uběhnout pod 3 hodiny jen v případě, kdyby se zkrátila trať:).  Ale zase, to rychlé oteplení je dobrý trénink na rozpálené kaňony na Western States.. a navíc trenérka má vždycky pravdu.. Proto jsem v Braníku už před 10 hodinou, natěšený se zdravím s Míšou a jsem rozhodnutý zahnat všechny svoje pochybnosti někam hodně daleko:). Po získání čísla jsem se začal rozcvičovat a rozbíhat.

Tady si na vlastní kůži uvědomuji krutou pravdu. Zatímco minule .. můj běžecký "striptýz" .. (myšleno rozcvičování a pokusy o abecedu) .. se odehrával v částečném soukromí "za keříčky":) v parku, tak tentokrát jsem se obnažoval už úplně veřejně na louce před zázemím branických otužilců.. Jjo, co by "zoufalec" neudělal pro zvýšení svých šancí.:). Nebo jak se říká.. nejhorší je to poprvé:).

Od svojí manželky jsem dostal dva základní pokyny: 1) nestoupej si úplně dozadu a 2).. Je to 21 km ne 100 mil.. tak se snaž běžet..:). Ještě kontroluji mapu závodu, nasazuji sluchátka, abych si na ten sprint vytvořil vlastní bublinu.. a už běžíme!

Kdyby to náhodou dopadlo úplně katastrofálně (i když co znamená úplně katastrofálně pro pobíhače mojí kategorie před důchod-smrt, že), zní mi v hlavě modifikace písničky od Bluesberry

             (:proboha proč má moje blues, proč má tak smutnej rým:)
             proč každá holka, co mám rád - ztratí se jako dým
             (:tohle smíchovské branické pivo, chutná jak terpentýn:)
             vrátím se k nám do hospody a utopím v něm ten svůj splín

I když bych spíš měl broukat písničku.. Když je v Praze abnormální hic.. vybíhám, co to jde a snažím se aspoň na dálku držet kontakt s Míšou a s čelem závodu. Moje tradiční vydatná "ultra" snídaně -- tentokrát párky na sádle a na chilli s brambory:) -- zase protestuje proti rychlému tempu a zkouší nakouknout z žaludku ven, co se tak zajímavého venku děje:). Podle ultra zásad držím zuby pevně u sebe, nehodlám se pracně nasoukaných kalorií zbavit bez boje... Všichni mi sice různě utíkají, ale nakonec držím plus mínus stabilní tempo. S postupujícím časem a teplotou je mi jasné, že pod 1:30 to nebude, ani kdybych pozvracel všechny lidi kolem cyklostezky:), a tak mě předbíhají "davy":) a já vbíhám do cíle relativně svěží, přesně tak jak nakázala trenérka.."Běž to co to půjde, ale rozumně.. Nesmíš se odrovnat, ani zranit.. není to závod, na který se připravuješ!":)...

Celkový čas není zase tak důležitý .. 1:31:35.. sice pravdivě naznačuje, že maratón pod 3 hodiny to v Bratislavě nebude ani náhodou.. Ale pravda je, že jsem se na tuhle metu teď vůbec nepřipravoval:).

Mám radost ze svého úsilí, nakonec i přes moje zpomalení je z toho druhé místo v poslední věkové kategorii 50-smrt:), Míša je ve své kategorii první.. takže naše umístění 1-2 vytváří skvělou dvanáctku.. co si přát víc?

Akorát doma, když zjistili, že za první místo se daly vyhrát ponožky(!).. už se mnou nemluvili.. Konečně jsem mohl něco vyhrát, co mohla nosit (na střídačku) celá rodina.. a já selhal:)... Snad mi to někdy odpustí..:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, kamarádům a trenérům zdar! .. Ultra.. ultra zvlášť!:)
12:)

neděle 10. března 2019

Stop výmluvám, závod je nejlepší trénink:), aneb jak jsem běžel Pečky na plný pečky, tedy pecky..:)


Taky bych to mohl pojmout dnešní zápisek v rámci skrytého vzkazu od Míši, že Pečecká 10 bude jedním ze stavebních kamenů přípravy na můj vrchol sezóny, na Grand Slam..:). No to mě omejvejte.. :). Připravuji se abych uběhl během léta čtyři náročný stomílovky v třítýdenním cyklu a mám trénovat rychlost? Nicméně, maminka a trenér(ka) mají vždy pravdu a tak [i když jsem minulý týden hltal kilometry v tempu cca 5:30-5:40 a bylo jich víc než 160)], jsem byl připravený tento týden méně běhat, zkusit se přemoci a v Pečkách opravdu závodit.

Situace v práci ani doma nebyla .. mírně řečeno ideální pro přípravu, ale .. sám jsem si to vysvětlil, nemá cenu se vymlouvat, tohle je ten okamžik, kdy je mi "nastavováno zrcadlo":), tak se tomu nesmím bránit. A tak jako u alkoholiků je první krokem přiznání, že jsou alkoholici, tak u mě jistě první krokem je poznání, že to s mojí běžeckou přípravou není zase tak růžové.:) To, že mi tam (i v mojí běžecké kategorii) natrhnou tričko i s trenýrkama ... bude dobře! Získám pokoru a motivaci do dalších dní.:)

S Míšou jedeme na závod společně a v autě probíhá taková ta klasická běžecká latina.. I když je to z velké části pravda, přeci jen to úsměvné. Určitě to znáte tady.. "v týdnu viróza, teď jsem přestal(a) brát léky.. achilovka/vazy/šlachy... úplně v háji.. v tréninku se nedostanu pod xxx (4:30 na km je vzdálená meta), co tam chci předvádět, atd.. Většinou se pak dotyční po startu rozeběhnout o sto šest, a do své role "zlomeného", "nemocného".. a "úplně z formy"... se vrátí až po prolétnutí cílem:).

Nejlepší stánek v Pečkách, zlatý hřeb mojí účasti!
Tady je potřeba se k něčemu přiznat. Před startem nechávám Míšu samotnou, aby se v klidu a ve svých rituálech rozcvičila.. a já se jdu proti svým zvykům také trochu rozběhat.. Jsem v mírné běžecké depresi:).. i když člověk čeká, že to nepůjde nijak slavně.. přece jen já ty "přes držku":) sám o sobě nijak aktivně nevyhledávám. Naštěstí se zdravím se Zbyňkem V. a domlouvám se, že se hned po závodě stavím a koupím si nějaké místní víno z jejich produkce... Jeho poznámka, že pokud sežene někoho na 40 minut do stánku, tak poběží taky:) -- mě vlastně dostrkala na start. //Dík Borate!!:) //

Samozřejmě.. v normální konstelaci se člověk jako já.. na ultra.. rozcvičí a rozeběhne se až během prvních pár hodin, že? Proč plýtvat silami před závodem:)... Nicméně, tahle taktika není úplně nejlepší na silniční desítku, to jsem si přiznal otevřeně. Proto za chvíli už lehce pobíhám v parku, ale vidím, že lidi kolem buď běhají při svém rozcvičení výrazně rychleji než já plánuji na závod:), nebo cvičí jógu, v neskutečných pozicích - v téměř dokonalém vertikálním provaze - opřeni o strom demonstrují svoji ohebnost.. OMG!

Když jsem o svojí přípravě před startem vyprávěl doma dceři.. tak jsem se úplně červenal.. Říkám, no nechci o tom moc mluvit.. .. ale no.. šel jsem v parku za keříčky.. Moje B. říká, no jo no.. s tím jsi známej:).. Je těžké přiznat pravdu a tak to dělám postupně... Že to nebylo přesně to, co si myslí... Že skutečnost z mého pohledu byla asi horší, než kdybych se tam veřejně obnažoval:)... Já jsem se totiž za těmi keříčky rozcvičoval!!! Několikrát jsem tam zakopával nohama, několikrát i povyskočil.. a furt jsem se ohlížel, jestli mě někdo při tom nevidí:).

Celý červený studem přicházím na start, který už je zavalen běžci. Na nervozitu není moc čas, na upozornění /atletické pravidla/ si přendávám svoje číslo z pravé nohy na hruď, nasazuji si čelenku z Rondy (abych měl omluvu, že 10km není moje cílová trať) a už se startuje... V tom studu:) jsem si neuvědomil, že nejsem na ultra.. kde start ze zadních pozic je pro mě často takticky i sportovně výhodný (aspoň nepřepálím začátek) a postupně předbíhám pomalejší.. Ale jak jsem experimentálně zjistil, na rychlé desítce to rozhodně není nejlepší strategie!:)



Když mi to došlo, už bylo pozdě se nějak posunovat... Ale nevím proč, viděl jsem tam to "nastavený zrcadlo":) a tak jsem vyrazil, co nejrychleji a obětoval hodně sil, abych se dostal ze skrumáží a běžel dopředu s vidinou slušnějšího cílového času. Taky mi došlo mi, že na obrátce Míša uvidí, jak moc jsem pozadu.. Zlí jazykové tvrdí, že v Pečkách, když fouká vítr, tak je to většinou ze strany a proto se běží proti větru tam i zpátky. Byl jsem tam letos prvně, ale musím potvrdit, že to pozorování je velmi přesné a moudré. Cesta po obrátce zpátky do Peček, to byla úplná chuťovka, připadal jsem si jako v testovacím aerodynamickém tunelu:). Asi 200 metrů od obrátky vidím před sebou Míšu, která -- upřímně má svých 40 kg i s postelí -- byla v poryvech větru odnášená zpátky:). Tady se jasně prokázala nesporná výhoda těžších běžců. Asi 3 km před cílem M. dobíhám, tedy přesněji řečeno mi jí vítr donesl naproti, a vyzývám ji, ať běží vedle mě.. ve vytvořeném větrolamu:)..

Je mi jasný, že z hlediska výsledného času to žádná velká hitparáda nebude, ale pocitově? Skvěle. Moc jsem se snažil, dral to ze zadních pozic a pokud to šlo i rychle běžel a závodil. Blížíme se k jedné z posledních zatáček v Pečkách. Vítr mě teď zpomalil natolik, že si připadám jako na promenádě, stačím se koukat na hezká děvčata u cesty a tím pádem vidím a zdravím Nikie s kočárkem.  Ta si mě hned všimla, otočila kočár a začíná běžet.. evidentně mi chtěla pomoci jako vodič. No tohle..:) Ještě mě nakonec předběhne/potáhne do cíle maminka s dítětem v kočárku.. OMG! To nemůžu dopustit! A tak jsem se snažil, že jsem málem v tom protivětru zakopl, ale Nikie.. Nikie mě s kočárkem nepředběhla! Jsem fakt dobrej!!:)

V cíli velké štěstí, ani jsem se v cílové rovince nepozvracel, mám slušné vychování, že? Čas si zapisuji 42:52, celkově 231 místo.. Věřím, že kdyby se běželo ještě aspoň jednou tolik, že bych si v pořadí mohl i polepšit. Ale radost si dělám hned... U Zbyňka si kupuji víno, na jeho lakonické konstatování, že on to měl nějak pod 40 já dodávám, že v rámci symetrie a zachování rovnováhy světa to zase já mám nad 40:)... Prostě krásný den.

Teď už se jen těším, že zase na chvíli bude od těch krátkých spurtů pokoj.. I když jak znám Míšu.. nebude:)! Ale aspoň tento týden mi můj trenýrkový plán říká jasně.. do práce a z práce... nějaký ten kopeček a rovinka... a delší běh v terénu.. To bude radost!

Proto všemu zdar! Našemu úsilí, (trochu marným) pokusům o rychlost.. zdar.. A ultra.. ultra zvlášť!
12:)

pondělí 25. února 2019

O posunování hranic, o trenérech a rekreačních běžcích.. aneb .. už jsem čistý míšenec:)

Kalná jsou rána opilcova.. možná ještě kalnější jsou pondělní rána nadšeného rekreačního běžce trpícího "drobnou" kilometrovou úchylkou [tzv. kilometrománií:)]. Kilometry a úspěšně tréninky z minulého týdne jsou dávno zapomenuté -- jsou ve stejné kategorii jako novinové zprávy -- Už to nikomu nic neříká, už je to passé.. Je třeba zase začít od začátku, s vynulovaným počítadlem a to je (aspoň pro mě) vždycky těžké. Podobně jako mě froté ručníky provedly úspěšně moji pubertou:), tak moje pondělní dvojsměrka je základ v boji s kilometrovou fobií -- večer mám 30+ a mizí mi "naběhlá žíla" na krku:). Sice občas při pondělku (stejně jako dneska) potkávám na cestě RIDa, který si několikrát týdně dává svoji 50km dvojsměrku.. Ale mě nenas*re!:).. já jsem přející člověk.. a pak.. já zaběhnu si svoji delší o víkendu!:)
Víkendové běhy mě dostanou do nečekaných lokalit

Když už mluvíme o mém víkendu, tak mi dlouho vrtalo hlavou, proč mám zrovna běhat 46km? Asi jako když jsme se dříve při čtení titulků v kině -- Filmový symfonický orchestr FISYO řídil František Belfín -- všichni ptali, proč se ten člověk nejmenuje Delfín? :)

Nahlédnutím do knihy mého oblíbence (z profilového filmu WS 100 Unbreakable) Hala Koernera ... .. který na férovku říká, když chcete běhat dlouhá ultra a 100 mílovky, tak holt musíte v tréninku naběhat sakra moc..:).. Takže i jeho pojetí dlouhého běhu.. minimálně 30% týdenního objemu [Míšou nastavených "zatím" 46km do toho sedí.. malá chvíle matematiky:).. 140*0.3=42km, 150*0.3=45, 160*0.3=48..]. Tak možná už trochu chápu, proč můj dlouhý běh má zrovna 46km.

Míša určitě vyrůstala na úsloví, co tě nezabije, to tě posílí:)... My starší sice uznáváme pravdivost výroku, ovšem je potřeba se dostat přes jeho první půlku.. teda, aby nás to primárně nezahubilo:).

.. a k nečekaným pokušením
Stejně jako v medicíně existuje placebo efekt, tak podobné je to i při sportování.. Nazýval bych to "sledovací" efekt. Vychází ze známého paradoxu. Představte si, že chcete prokázat, že dobré pracovní prostředí vede k lepším výkonům a vyšší produktivitě. Změříte produktivitu práce na pracovišti.. a pak třeba umyjete okna.. necháte uklidit halu.. změříte produktivitu.. a ejhle,, zvedla se.. Natřete podlahu, dáte nová světla.. a ejhle.. zase se to zlepšilo. Průšvih v téhle teorii nastává, když zatemníte okna a zhoršíte osvětlení.. Většinou se také zvýší produktivita:).. Proč? Protože lidi v provozu už vědí, že je někdo pořád sleduje..:)

A to samé je s běháním. Trenér, nebo zkušený kamarád je dobrá věc, ale důležité je, aby vás sledoval, nejlépe někde na Garminu.. nebo v podrobném zápisků z tréninku.. Ten efekt sledování je silný. Říkám si.. Hergot, snaž se trochu víc.. co potom řekneš Míše? Co jsi to tady prováděl? :).. A tak i kritizované sociální sítě s větou (ze které si občas asi všichni děláme legraci).. "Uběhl jsem tři kilometry a cítím se skvěle"..:).. Mohou také částečně nahradit efekt sledování, nebo nějaké společné výzvy s kamarády.. Má to ale v sobě skryté nebezpečí, že se člověk snadno (v rámci soutěživosti).. přetáhne za snesitelnou mez a může si třeba i ublížit:).

Proto i já.. v téhle situaci.. mám trenéra.. tedy trenérku Míšu:).. a nezapírám ji.. i když, celkem pochopitelně moji známí i neznámí lidé obvykle zvednou obočí a diví se.. Proč takový ňouma má potřebu mít svého trenéra? Copak jsem nějaký olympionik?:)

Stejně tak, jako Jitka pěje (určitě zaslouženě) ódy na svého Mistra Jedi..aka Petra V. (=TB), a poslouchá ho na slovo.. jejími slovy - houpe prsa a je schopná sníst i netopýra:), tak já taky (v rámci možnosti) se snažím dělat, co mi M. řekne:). Ale stejně jako prvňáčkové vědí, že nejlepší učitel(ka) byla ta v první třídě.. protože se od ní naučili vlastně všechno -- číst, psát a počítat:)... Tak já si pochopitelně hodně vážím svého "prvního trenéra" .. "Ďuriho", který mi říkal takové ty obecné zásady.. že mám kilometry zvyšovat pozvolna, i rychlost.. odpočívat a prostě běhat a ono to přijde.. a vždy to ve svojí krásné slovenštině uzavřel slovy "Behej, behej.. " ale "Netreba to hrotit!"..:)

... i pro vegetariány..
U "mých" plánů nejde jen o kilometry, i když je teď večer 71.výročí Vítězného února a tak snadněji vzpomenu na poučky z marxismu-leninismu, že se v určité chvíli kvantita změní v kvalitu:), ... Ale jde o to, že já přeci jen většinu své kilometráže naběhám v tempu v rozmezí 5:40-6:00 na km.. tím pádem 140-160 km v principu znamená zhruba 14-16 hodin týdně strávených na trati:). Když se započítá část času ve sprše a přípravy, tak se musím přiznat, že v podstatě běhám na 1/2 úvazek:)... Takže už jsem poloviční profesionál.. nefalšovaný míšenec. Na půl hobík, na půl zanícený "profesionál".. akorát, že ten "žolík" rekreačního běžce skoro všechno dokáže přebít..:)

Nicméně.. pozoruji u sebe častěji ten "závodivý moment".. Když třeba v kopci v údolí dobíhám cyklistu a vyzývám ho slovy "Pojď.. dáme ten kopec ve velkém stylu" :)..Tak jeden mě po cca 100 metrech poslal tam, kam slunce nesvítí:).. a druhý měl elektro -kolo:). To byla fakt výzva..ale držel jsem se.. a jeho veselá odpověď, když koukal, jak se snažím a řekl, že to fakt bylo ve "velkým stylu":) .. To mě fakt potěšilo.. Vzpomněl jsem si, jak před několika lety, takhle v létě, jsem podobně vyzýval jiného cyklistu.. a on se ptal, odkud běžíš? Povídám .. z práce.. a jeho poznámka.. "No tos' to tam moc nepolámal"... mě úplně rozsekala..:)

Všemu zdar!

Našemu úsilí, naším kamarádům a trenérům, co nás sledují a motivují.. zdar!.. Ultra...ultra zvlášť!

12:)

neděle 17. února 2019

Svět je malý a o náhody tu není nouze...:)


V pěně dní a nadšení z různých loterií bych málem zapomněl na svoje různá náhodná setkání, i když jak si pořád říkám, nic není náhoda.. všechno je to přesně tak, jak to je:). Na podzim probíhalo v Lužických horách setkání členů klubu Prominentních vrcholů Lužických hor (PVLH)... Bylo to krátce po Stromu, a tak žádný div.. i když bych se moc rád viděl s lidmi ... přeci jen mám doma statut PvP /permanentně v prd*li/ a proto jsem v rámci budování rodinného štěstí [jsme spolu s manželkou teprve krátce, ještě to ani není 30 let] zůstal doma:). Na FB PVLH lákala na setkání moje členské karta ležící v jehličí a já se upřímně bál, že tam třeba bude ležet i dlouhou dobu..

Poezie ranní komutace
Jenže.. takhle o vánocích si popobíhám po Prokopském údolí, dobíhám jednoho běžce, koukám na něj a přemýšlím, jestli ho znám.. Když ho v lese předbíhám.. tak mě zdraví, dáváme se do řeči.. a ejhle, on to Martin B., zakladatel PVLH. No to je "náhodička"... Během běhu na Dívčí hrady a zpátky k Jinonicím jsme stačili semlít možné nemožné a já si mimo jiné domluvil, jestli by mi nemohl členskou kartu poslat poštou. .. Po drobných peripetiích jsem nakonec v minulém týdnu měl u sebe kartu i kožený finišerský pásek na ruku. Fakt moc pěkný, jen, aby to Martina ve větším zájmu o akci [která je fakt pěkná] nakonec nezruinovalo!

Den, kdy jsem běžel do práce v nesmekách
Vlastně ve stejnou dobu mi napsal ledový muž Machy, alias Richard M., že nejen, že skáče do kaluží, ale, že zase běhá a jestli spolu někde nepopoběhneme. Nakonec se domlouváme, že v pondělí po práci místo mojí dvojsměrky domů se sejdeme na nádraží, dojedeme do Úval a jeho "rajónem" se proběhneme na Černý most, 15-17km a já potom budu pokračovat domů metrem. Machy se sice v blogosféře na delší dobu odmlčel [dovolím si předznamenat, že je to jen dočasné:)], ale jeho "kryo" příběhy, běhy v zimě - v trenýrkách k rybníku, spojené s koupáním a osycháním na zpáteční cestě, jsou mezi námi stejně legendární jako jeho doběh kolo-běhu Říp-Praha, kdy se v mrazivém dni v Tróji svlékl, vykoupal se a potom ty mokré běžecké hábky (které v mezičase stačily zmrznout) omlátil o zem a zase oblékl..:).

Zkušení z naší skupiny vědí, že běžet s Machym někde v zimě je náročnější, protože on neustále velmi poeticky mluví o tom, jak "šedivá hladina láká ke koupání"..:)... Pohledem na mapu trasy jsem si říkal, že je to bezpečné -- na začátku jsou jen mělké potoky, na konci sice rybník Martiňák, ale to už budeme u konce a nestačil bych oschnout:). [Pro jistotu s sebou beru merino s dlouhým rukávem, kdyby mě Machy "zlomil", abych v metru tolik nepromrzl:)].

V Úvalech jsem si vzpomněl na jednu společnou "pivní" akci našeho klubu, kdy jsme také běželi z Úval do Prahy.. Ovšem asi po hodině a čtvrt běhu a cca 13.5 km směr Praha, jsme vylezli z lesa asi 600 m od železniční stanice Praha-Úvaly.:). Machy, jako místní, mě ale navigoval správně, absenci koupání aspoň částečně kompenzoval společným probíháním kalužemi a podmáčenými loukami...  a já si užíval jeho nadšení a plánů a vzpomínal spolu s ním na své vlastní, .. Otevřeně jsem mu přiznal, že i já jsem v době, když jsem sotva uběhl maraton.. měl sny o tom, že budu běhat ultra:)! Připadal jsem si jako babička, co jde do hospody na jedno malé pivo a odchází s pěti velkými..:).

Ale sny jsou od toho abychom je snili naplno! U mě silný začátek přípravy -- 18 týdnů do kontaktu:) -- a já jsem správně vyděšený. Poslouchám trenérku stejně pečlivě, jako pejsek.. tedy o hodně líp:).. protože moje Derivace je s tím posloucháním hodně na štýru:). Moje kilometráž i úsilí jsou na stupnici od 1-10 na tradičním čísle 12.:). Zatím se mi daří 2-3 dvojsměrky týdně, dlouhý víkendový běh naplánovaný od M. jako 46 km..[Proč zrovna 46 km?:)].. Tento týden jsem drobně neposlechl, protože společná část byla delší a tak to vyšlo na 48. To, že jsem je stejně jako v přípravě na první Rondu běžel jen na vodu -- ukazuje, že to myslím opravdu vážně:).
Nicméně Míša -- když jsme spolu běželi kus kolem Radotína a plánovali další týdny -- to zhodnotila lakonicky. Pěkný, pěkný, ale chce to přidat kopce a větší intenzitu. No.. potěš koště!:)

I obyčejný skladník ve šroubárně si může přečíst Ovidia v originále:)... I obyčejný Honza může uběhnout Grand Slam!

Všemu zdar!Našemu nadšení, touhám a ... ultra zvlášť!!
12:)

pátek 8. února 2019

Ozvěny, aneb většinou na pracovní cestě:)

Už je to za mnou.. už jsem se nejen přihlásil na Grand Slam, ale i tady na blogu to na sebe práskl:), tak teď už jen začít běhat...teď přichází ta smršť obyčejných dní, kdy jen tak mimochodem, bych se měl co nejlépe připravit. Pomalu, plíživě:), ale cíleně jsme zahájili s Míšou mých 21 týdnů do první stomílovky.. do WSER 100. 

Jak 21 je 12 obráceně, tak mě to naplňuje symbolikou a nadějí a protože je to velký sen, tak mě přirozeně nejen těší ale i děsí:). Jak mě upozornila Nika, je to dobře.. a hned odcitovala  Pete Kostelnick - "If the dream does not scare you, then its not worth chasing after" ..[tedy pokud tě tvůj sen neděsí, nemá cenu se za ním pachtit:)].

Krátce poté, co se objevil pro mě asi jeden z nejlepších běžeckých filmů Unbreakable-Western States 100, (má i na ČSFD 93%) neváhal jsem si ho koupit na DVD.. [i když se dá na našich serverech najít ke stažení].
Pro sebe jsem si z něj vyřízl krátkou sekvenci, kde zakladatel WS tradice, Gordy Ainsleigh vypraví o zrodu Western States a o ultra. Pořád je to pro mě silně inspirativní.. a aby tomu dobře rozuměli všichni, připojil jsem české titulky:).



Upřímně, už jsem si opakovaně vyslechl, že jsem stejný jako růžová Barborka před lety se svojí olympiádou:), ale to ne zdaleka ne.. Uběhnout Grand Slam, ať zní z pozice rekreačního běžce jakkoliv šíleně a nedosažitelně... je z velké části závislé jen a jen na mně.. a v porovnání s možnou účastí na olympiádě je to vlastně naprosto jednoduchá záležitost, úplná brnkačka:) -- [tím se v podstatě utěšuji:)] 
Není to o tvrdých kvalifikačních limitech a spoléhání se, že jiní poběží hůř.. naopak. Můj cíl a sen je úplně nezávislý na tom, jestli a kolik lidí poběží rychleji než já:). To je na tom fakt skvělý..
A tak v rámci přípravy se snažíme plně využít "potenciál":) komutačních běhů (do práce a z práce), obzvlášť ta večerní část dvojsměrky na ledu a sněhu, často bez čelovky, přidává na pomyslnou misku vah mého úsilí další skryté body. Po sezení na židli v kanceláři nebo učení před tabulí se zase navečer rozběhnout a kličkovat mezi turisty v centru -- no fakt se mi nechce. Ale pod vlivem hlášek, že "ultra se rodí v unaveném těle na unavených nohách":).. si pořád představuji, že právě třeba ten dnešní (nic moc) běh byl ten obzvlášť důležitý. Snažím se tomu věřit, i když sám vím, že to jsou kecy:) a že ten dnešní běh mi na GS pomůže stejně jako když si při zemětřesení otevřu deštník nebo když při tsunami vylezu na štafle:). Ale kdo ví..

Co se týče GS teď pro mě byla asi nejdůležitější logistika. Nejedu se Stínem:) a tak nebudu spát na posledním volném místě v tábořišti ve stanu.. ale naopak v předstihu jsem si našel ubytovaní tak, abych došel na start-cíl, nebo aby se tam dalo rozumně dojet a mohl tam zaparkovat auto. Vím, že před startem budu nervózní a po doběhu moje inteligence bude takřka na nule:), tak všechno je potřeba mít promyšlené. Proto jedna z prvních věcí, co dělám po vyhrané loterii je, že sednu k počítači, vybírám a rezervuji ubytování, případně i letenky. Teď už se vlastně nemám na co vymlouvat, každý závod GS má svoje specifika, myslím teď hlavně na logistiku, obzvlášť pro sólo běžce z Evropy. Snad jsem na nic důležitého nezapomněl, to se ostatně celkem "brzo" zjistí:).

V mezičase koukám na profily tratí, připravuji si poznámky a vzpomínám, na ty, co znám.. a hlavně koukám i na filmy o nich.
Tady bych se asi rozloučil doporučením na hezký starší film o WS, z roku 2001, uvidíte mladého Scotta Jureka, Ann Trason.. ale hlavně.. hlavně hodně lidí na konci startovního pole.. atmosféru závodu, vysvětlená pravidla. Dají se zapnout automatické titulky i s automatickým překladem. není to úplně nejhorší, i když pro nácvik angličtiny doporučuji anglické titulky:). [mimochodem, tady se Gordymu o pár desítek sekund podařilo doběhnout pod 24h!].
[Až po vložení filmu jsem zjistil, že nejde spouštět na jiných stránkách.. takže je nutné a potřeba ho spustit přes youtube. jmenuje se "A race for the soul" .. link zde]



Zatímco přemýšlím, kde zítra naběhám svoji sobotní dlouhou, tak se těším z toho, že osm dní z února je vlastně za mnou.. Jako správný potenciální alkoholik držím již kolikátým rokem suchý únor.. Moje oblíbená slovní hra v hospodě.. "Máte pivo?" .. "Máme.. a jaké si dáte?".. "Tak asi 12.. to je moje oblíbené číslo:)"... Tak tuhle hlášku ještě 21 dní nepoužiji.:(

Všemu zdar! Našemu úsilí, touhám.. a ultra.. zvlášť!
12:)
PS. Dneska nedávám historku, už by to bylo moc dlouhé.. jen hesla, když jsem při běhu patrně svobodné matce, pomáhal zásadními radami s výchovou malého syna.. "Nečůrej proti větru! .. a nejez žlutý sníh!"

sobota 26. ledna 2019

Happy goes lucky, aneb hlásím regulérní pokus o Grand Slam of Ultrarunning:)


Jak před časem prohlásil vtipně Běžící Stín, ďábel často s*re na jednu hromadu a že já jsem dítě štěstěny. Pět let jsem trpělivě čekal na svoji další šanci na Western States Endurance Run a letos mě před vánocemi konečně vytáhli. Sliboval jsem si, až mě vytáhnou na WSER, tak zkusím svoje štěstí a přihlásím se do zbývajících loterií celé série amerického ultra running Grand Slamu. Šance se dostat do všech čtyřech závodů je pro rekreačního běžce velmi malá a uběhnout Grand Slam je sakra těžké.. Ale už jenom se dostat na start všech závodů v jednom roce, zkusit svoje štěstí.. byl můj velký sen..

Celou dlouhou dobu jsem to držel v sobě, nikde jsem to neříkal, bál jsem se to jenom naznačit, abych ten sen nezaplašil. Každý, kdo mě zná, ví, že jsem hrozná slepičí prdelka:), všechno na sebe prásknu, o to víc bylo náročné udržet tajemství a neprozradit svůj velký sen. Až na vánoční hospodě a na POPu jsem nejbližším kamarádům postupně naznačil, že jsem se přihlásil i na Leadville (a napsal pro ně i svůj příběh, abych zvýšil šance na vybrání). Jakmile se uzavřely zbylé registrace, tak jsem prozradil, že Leadvillem to nekončí a že jsem hodil svoje jméno i do dalších osudí...:)


 
Opatrnost je na místě -- když jsem se před lety poprvé (bohužel neúspěšně) pokusil o WS, tak se najednou se s českými registracemi roztrhl pytel:). Proto jsem ani nepsal o ostatních závodech, jejich skrytém kouzlu a specifikách.. Víte například, že ve Vermontu se ještě stále běží společně s koňmi?, atd. :)

Dneska bylo poslední losování. V horách v Utahu o šesté hodině večer našeho času začali losovat vstupy do Wasatch 100. V podstatě jsem byl klidný:). Dobrá znalost pravidel, konzultace s ředitelem závodu mi dávala klid... Tedy klid.. Pravidla Grand Slam říkají jasně. Pokud závodník vyjádří svůj pokus a registruje se na Grand Slam, je přijatý do prvních tří závodů a dokončí je.. tak automaticky získává divokou kartu na závěrečný závod .. na Wasatch.

Ale kolem 9 hodiny večer si říkám, no tak mi nic nepřišlo, nevylosovali mě.. Kouknu na stránku, tam jenom odkaz na live stream loterie. Kliknu a vidím poslední tři, nikde seznam jmen.. a tak jen tak ze zájmu proklikávám náhodně sem a tam.. třetí kliknutí mě dovede do kouzelného času 42:00 minut. Po zamíchání osudí.. slyším Wow!!! From Prague, "Czechoslovakia", Jan H.!:) .. LOL. skutečně ta pravděpodobnost je 1/2. Buď mě vytáhnou nebo ne..:).

Jedna věc je veselá, sledoval jsem celkem zajímavou škálu reakcí na moji drzost:) -- se přihlásit do loterií -- a snít o získání a dokončení Grand Slam of Ultrarunning. Jak to, že první pokus z Čech nemá žádný elitní běžec, ale "kokos na sněhu":)...12Honza? No já pečlivě čtu pravidla, řadu účastí jsem vyseděl.. a hlavně.. Je to podobně jak v tom starém vtipu, kdy si chlápek stěžuje pánubohu, že všichni sousedi už něco vyhráli v loterii, jen on zatím nic.. a proto jej prosí, aby se to změnilo, aby pro něj něco udělal. V tom se otevřou nebesa, vykoukne pánbůh a řekne.. udělej taky něco ty pro mě.. Kup si los!! :)


Vzpomínám si, jak jsem před časem slyšel odpověď jedné -- také správně divné obyvatelky Stodůlek, se kterou se po ránu vždy zdravíme.. Já běžím do práce a ona se chodí koupat do rybníka uprostřed parku. Na otázku jedné důchodkyně, jestli jí nevadí, že na ní někdo může koukat jako na bezdomovce, nebo nějakou pochybnou osobu.. krásně odpověděla.."Když to chcete, tak je jedno, co říkají ostatní!!..:)

Je to krásný i těžký.. nejen na to natrénovat, rozložit síly.. ale.. přiznejme si to.. i vydělat peníze, protože ty čtyři cesty do Ameriky, i když bez jakéhokoliv doprovodu a podpory.. přesto znamenají extra náklady. Tady si celkem věřím.. nějak to logisticky zvládnout, naplánovat.. už mám na tři akce zajištěné hotely, mimo posledních dvou i letenky, přemýšlím, jestli to nespojit s prací, atd..

Ale teď už mi nezbývá než opravdu začít běhat! Moc díky všem za hezká přání a za podporu!
Všemu zdar! Našim přáním, touhám.. a ultra zvlášť!!

12:)

pondělí 21. ledna 2019

"Stomílovka" na aténském okruhu, aneb "modrým životem" k dalším loteriím:)!

Bez minimální podpory se mi nějaké rekordy dělají těžko:). Jsem absolutně neohebný starý chlap a třeba jen ošetření puchýřů po cca 100km u mě znamená tak zhruba 15 minut na jednu botu:), atd.:)
Navíc, jak jsme se dohodli s mojí trenérkou M., není to závod, na který by mě připravovala .. je začátek sezóny., byl jsem po P100 ještě pořád takový psychicky i zdravotně nalomený:), kašlal jsem a noha se léčila pozvolně.. 

Nicméně takové vhodné nakopnutí ve formě dlouhého tréninku přes noc,.. znělo jako ta správná volba:). Upřímně, začátek přípravy a logistika na závod byly z mého pohledu hodně punkové.. organizátoři neudávají jasnou adresu, ale popisují cestu ze zastávky autobusu, prý budou plakáty:) [nebyly:)], jako upřesnění dodávají, ze je to kousek od hotelů, co v nich vždycky spíme při Spartathlonu..:). No potěš koště.. 

Nakonec na letecké mapce okruhu nacházím GPX souřadnice a tak si mohu "objekt" lokalizovat. Z hotelu moudře beru taxíka, ale stejně letecký snímek a pomoc recepčního je nutná .. je to kousek.. 2-3 km, ale nevidím důvod šetřit těch pár euro (beztak bych je utratil za chlast a ženský), navíc nějak hloupě věřím, že aspoň zjistím, jak se to jmenuje, abych si mohl snadněji objednat taxi zpátky.. [nezjistil:)].

Přijíždíme k místu činu, ale v dané pozici "loňské" dráhy nikdo neběhá:)... Nakonec o ulici dál vjíždíme do komplexu starého letiště a po chvilce vidíme první běžce. Hurá! Trať v letošním roce je překvapivě kolmá na loňskou.. Probíhá se olympijskou halou na házenou(?), která je dost vybydlená:), ale tvoří krytou základnu 24h, zde jsou židle, stoly, občerstvení i časomíra. Z podlahy jsou vyřezané parkety a na betonu je podle mě vysoká vrstva stěrky, která se drobí na jemný prach a ten se zase při běhu krásně víří :).

Utěšuji se blízkosti moře:), mořským vzduchem, který je léčivý :), přitom poslouchám kolem sebe, jak v češtině, tak i v angličtině řeči o plánech spolu-běžců, osobních rekordech a týdenních objemech.. Klid Honzo! Nejsi tady, abys byl na bedně, ani aby sis udělal kvalifikační limit na MS.. :). 
Je to tvůj dlouhý trénink, je potřeba zase nastavit hlavu.. nabrat sílu.. a když to půjde a nebude to moc drhnout, tak se pokusit posunout osobák.. ale je to začátek sezóny.. žádná křeč .. hezky pozvolna.
V hale nakonec vyžebrám extra stolek a židli .. je tu fakt pěkná zima.. řekl bych tak o pět stupňů méně než venku. Zkušeně hodnotím situaci a říkám si, že pokud to jenom trochu půjde, žádné převlékání. Nemám tu nikoho a v té zimě bych zbytečně prochladl.

Ještě odcházím ke kiosku u hlavni silnice a beru plný batoh piv (ve finále jich bylo málo!), dvě velké fanty, o kterých vím, ze mají max cukru. A jsem připraven.

Na startu si stoupám moudře až ke konci, mezi starší a silnější, kteří stejně jako já už od pohledu nevypadají na 240+km.. a běžíme:). Navzdory zásadám a radám se stejně trochu nechám strhnout tempem závodu .. ale pití piva a (vynucené) pravidelné zastávky dělají svoje:), takže podle tréninkového plánu držím prvních 40 km za 4 hodiny, pak s jídlem, a s rozvahou probíhám 100 km za cca 11:11? Slovy, žádný reprezentant, ale slušný tréninkový tempo, to zase jo:).

V tu dobu jsem byl z české 24h výpravy na trati už sám. Oba sputnici:) ukončili ze zdravotních důvodů, Martinovi (po 37km) vadil prach v hale, Míru zradily u 80.km achilovky. Co mě dostalo, je, že to Martin po zhruba 4.5 hodinách to zabalil kvůli prachu v hale, ale sedí tu na židli a dává najevo, že umírá:). Já ho sice neznám, ale nechci někoho zachraňovat z alergického šoku, tak mu říkám, ať se jde se vyspat.. vedle jsou tělocvičny a extra místnosti na spaní, tam to bude lepší.. nebo ať rovnou vyrazí na hotel. Mezi kroužením se dozvídám, že M. má hotel až od zítřka, tak to prý tady musí přežít. OMG! To mládí.. Kdybych já takhle uvažoval, tak už snad nejsem na světě:). 

Jako správný Honza (co v pohádkách dělá dobré skutky) mu podávám plastový klíč od svého pokoje a říkám, že tam jsou dvě postele, ať se vyspí a po ránu mi sem dorazí vrátit klíč.. že asi nepůjdu do úplného konce.. a tak ještě v předvečer s dobrým skutkem (modré okénko) si tak v duchu říkám, jestli to zase není rouhání, aby se mi nic nestalo, když jsem svoji tradiční zálohu/podporu nechal někomu jinému. Navíc s takovým číslem, že? Pro vysvětlení dodávám, že mám číslo 44 (stejné jako na P100), které, jak známo, má silně negativní efekt [Od svého japonského pobytu dobře vím, že číslo 4 je to horší než u nás třeba 13, řada hotelů nemá 4. patro, atd., protože číslo 4 se vyslovuje stejně jako slovo smrt] prostě 44 je jako dvojitá smrt..:)

... ale zatím přidávám kilometry jeden po druhém, po 50 mílích (80km) nechávám vzkazy svým blízkým a pár kamarádům, s tím, že se ozvu buď po 100 mílích nebo až skončím, podle toho, co přijde dřív..:). Aspoň pro běžce mého typu to rozhodně není trať na rekord— ostrá zatáčka v půlce, kterou já hloupě neobíhám velkým obloukem, ale ostře [zase jsem se něco naučil:)]... stále stejný směr... zázemí v mrazáku:), ale pořadatelé a atmosféra jsou naprosto skvělé!! Navzdory všemu, já mám tyhle nadšené běhy rád..

Ale asi po 12 hodinách je mi bohužel jasné, že mi za chvíli dojde pivo, pokud ho nebudu výrazně šetřit..:). Udělal jsem stejnou chybu, jako Běžící Stín na šestidenní:). A výsledek se dostavil.. začínám zpomalovat víc než bych chtěl, ale pořád šance při konzistentním běhu na rekord existuje... Ale když jsem na 140 km posledním zoufalým :) lokem dopil poslední pivo.. pár koleček potom, co jsem lepil nohy a ztratil přes 20 minut.. jsem se vrátil k radám trenérky M. a mantře.. “je to trénink, není to tvůj vrcholný závod o co se snažíš..” a rozhodl se ho ukončit po 100 mílích. 

Jednak abych šetřil nohy a tělo a jednak abych měl u svého jména zaznamenaný poslední okruh s rozumným časem, který mi může případně sloužit jako čerstvá rychlá sto mílovka do kvalifikace..
Jasné, poslední dvě a něco hodiny už jsem skoro rozvážně chodil. Vyhlížel Martina, kde je, proč tu není? Potřeboval bych se dostat jednoduše na hotel, když už tam na tajňačku spal:), nechci tady v zimě trčet a čekat na něj..:(,. Na dálku si vyměňuji vzkazy s Petrem V. , jestli někdo ze spartatlonistů nemá jeho číslo, ale marně.. Už jsem dávno v cíli, zmrzám v hale a částečně se ohřívám venku. Ale se stářím jde zkušenost a tak po víc jak hodině čekání -- v pravdě na Godota (který taky nikdy nepřijde) -- jsem se rozhodl kašlat na utajení s extra hostem v pokoji :), nechám Martinovi na jeho kufru svoje telefonní číslo. 

S pomocí domorodců, [kteří, jak zjistili, že jedu na pivo:) mi děsně fandili] si zajistím taxíka... sice mě nejdříve taxikář ani s oklepanými botami nechce do auta, ale slušná prosba a pár euro dělají divy.:). 

V hotelu nechci lhát (ale zase na sebe nechci prásknout pravdu a platit za extra hosta), tak jen říkám rozumnou verzi, že jsem kolegovi půjčil klíč, něco potřeboval, já skončil dřív.. a asi jsme se minuli. Ať mi prosím půjčí duplikát, že klíč během hodiny-dvou vrátím. Dorazím na pokoj, kde nacházím M... no, no.. Asi dostatečně nepochopil, ze jsem to s tím, aby mi klíč po ránu vrátil myslel opravdu vážně:). [Na letišti mi pak řekl, že měl v dětství astma, ale že takovou reakci nepamatuje roky. Inu mládí. Příště léky s sebou!:)]

Jsem na hadry, kulhám jak čert s čerstvě nasazenou protézou kopyta -- na levou nohou nemůžu skoro chodit, jak jsem tam přes hodinu mrzl, tak jsem celý ztuhlý, ale to nevadí.. Věřím, že se vyspím, kritická místa namažu svoji kouzelnou mastí :), a bude líp.. 

Sice mi můj syn říká, že mě moje samaritánství a ohleduplnost jednou zničí:), ale tomu nevěřím.. Nejsem žádná matka Tereza, ale zase nejsem nelida:). Odpoledne a večer jsou krušné. Různě polehávám, ale furt mě to silně bolí.. v tomhle gardu se ukončení po 100 mílích jeví jako obzvlášť dobrý nápad:). 

Sice vím, že teď večer -- uprostřed sněhové bouře -- losují třetí závod amerického ultra grand Slamu, ale rozhodl jsem se nesledovat loterii. Nemám sílu se koukat, protože vím, že pro první dvě loterie už mám vstup [Western States a Leadville].. Jaká je asi šance vytažení ve třetím losování? 0.. 0.. nic?

Každý vyprávění by mělo mít dobrý konec a poučení..
To přichází, když ráno otevírám e-maily.. f.unbelievable... Jsem v závodě!! VYTÁHLI MĚ NA VERMONT 100 miles!!!!!!

Můžete si myslet co chcete, šance je vždy šance.. Ale já věřím, že ty svoje běžecké dostávám, protože jsem pořád ... stejný nadšenec!

Všemu zdar! Našim bojům, úsilí.. a ultra.. zvlášť!
12:)

PS. Pro úplnost.. příští víkend, 26.1. se losuje poslední závod Grand Slam .. Wasatch 100.. Nikdo z mých kamarádů a známých jistě ani na chvilku nepochybuje o tom, že jsem přihlášený:).

pondělí 14. ledna 2019

Hlavně se z toho nepo.. tento:).. aneb dlouhý trénink přede mnou a šťastná loterie za mnou..:)


Začátek nového roku mě slovy klasika zastihl v postavení s nohou vpřed..:). /Tedy jako při kriketu a kriket je hra.../. Prostě ať se bavím s kýmkoliv o čemkoliv, nakonec se to sveze na (moje) pobíhání.

Natěšení běžci ve svém počátečním nadšení nejsou pro mé pobíhání ani tak nebezpeční, jako ti, co běhají dlouho a jsou ztracení. U těch super nadšenců si  - trochu se závistí - si říkám.. hergot, ... ne .. krucipísek,.. ne .. říkám si ... písek! :) .. Copak, že já už nejsem tak nadšený? Vždyť neběhám zase tak dlouho, není to víc jak deset let..:)..

To ti ztracení buď mluví o úplném vyhoření, kdy běhání je už vůbec neoslovuje ... (a tady přichází kolo, koloběžka, potápění, .. ale i jóga, meditace, pilátes a krása kolektivních sportů). Já to chápu, ne každého to pobíhání chytne na furt... a jako ve správném silném vztahu... i u mě se mohou vyskytnout problematické momenty, ale jsou to jen epizodní okamžiky, vetšinou se z toho do rána vyspím:).

Je to jednoduché, já na rozdíl od nich žádnou jinou aktivitu nemám.. Nemůžu se těšit na nohejbal, ani na volejbal, abych si mohl úspěšně natrhnout křížové vazy, o kterých mi J. posledně tak krásně vyprávěl.:) Neumím ani tenis, ani squash, takže časté problémy s loktem a klouby nemám možnost sdílet v kolektivu. Nezbývá mi nic než osamělost přespolního běžce, naštěstí přerušovaná občasným popoběhnutím s někým známým, s trenérkou nebo v rámci občasných setkání našeho kroužku v restauračním zařízení.

Kvapem se blíží můj "dlouhý lednový trénink", jak jsme s Míšou krycím jménem nazvali blížící se 24h.. [to abychom zbytečně nestresovali 12honzu:)].. a k tomu patří společný trénink, popovídat si.. promyslet strategii, pokud se tomu tak dá říkat, protože 24h je můj tříkrálový běh, proto výklad K+M+B.. je jasný.. budu "sakra" muset běžet!:)

Týden před závodem, teď v sobotu, byla asi poslední šance běžet společně s M. něco delšího (běh je 19.) a tak tradičně navrhuji Karlštejn:)... Jenže napadl sníh, mráz, déšť a následně to všechno tálo, klouzalo a tak moje trenérka nekompromisně požadovala se držet stranou terénních tras. Já si osobně myslím, že se hlavně bála mojí opravné trasy kolem Vonokos.. obzvlášť když o nich jednou mluvím jako o Vonokosech, Vonoklasech i Zvonoklasech:). [To moc neukazuje moje navigátorské schopnosti:)]

Nakonec volíme vyběhnout z Radotína podle vody směrem ke Karlštejnu a zpět - 40 km. Doma dostávám pokyny, abych zase nebloudil, ono to není úplně od věci. Protože podle mojí D., já dokážu zmást ostatní a zabloudit i na okruhu na Kladně:), proto i naše sobotní trasa měla několik drobných ocásků a vracení. Ale než jsem stačil říci Pilsenner Urquell, tak jsme byli v půlce.. Po 20 km Míša rázně zavelela, že otáčíme. Ke Karlštejnu to sice bylo necelé 2km... ale že se řeklo 40, tak se běží 40..:)

Pravda je, že cesta neskutečně ubíhala.. trenérka sice říkala poběžíme pomalu a rozvážně.. ale před koncem koukám na hodinky .. a průměrka pod 6 min/km, což je asi tak na hraně mé představy o pohodových 40 km:), ale pravda je, že bez hodinek bych si to ani neuvědomil..:).
Tak tak jsem stačil pozlobit rodinku krmící kachny, tradičním doporučením, že jsou drobnější a že by měli vzít na neděli aspoň dvě.. Když s úsměvem přichází otec od rodiny s velkou taškou, tak já se loučím slovy, že není třeba radit.. Do té tašky se v klidu vejdou i tři!:)

Cílevědomost M. se ukazuje v závěru tréninku, kdy do 40 km chybí necelý kilometr (to jsou ty ocásky a vracení)... tak naprosto "logicky" běžíme kus tam a kus zase zpátky, aby to vyšlo, protože trenérka řekla .. běží se 40, tak se běží 40, ani o kousek víc, ale ani o kousek míň.:).

Z toho povídání s M. pro mě do závodu vyplynulo několik "zásadních" rad:
1) Snažit se potlačit moje počáteční závodění
2) Nekoukat se zbytečně na hodinky, důvěřovat svým pocitům
3) Za každých 10 km se odměnit.. i třeba pivem, suchým tričkem, čelenkou..:)
4) Začínat bez muziky.. Držet se zpátky, použit "sílu svého play listu" až později, hlavně v noci a nad ránem
5) Ale především si to užít .. Nebát se toho.. Prostě se z toho ani ze sebe.. nepotento:)

M. ještě dodává, není to závod, na který se připravuješ.. Oba víme, že tam evidentně budu mezi těmi nejhoršími, ale jak mě uklidňoval i RID -- nakonec v cíli budeme mít všichni stejný čas!:)

V neděli už jsem nebyl běhat, ne že bych nemohl, ale podle pokynů si mám vypěstovat ten správný "hlad"(!) a chuť pobíhat za týden. A tak raději dodělávám věci doma a do práce, začínám si v přestávkách chystat věci na závod a jsem přitom nervózní .. no jako pes:). Moje Deri to cítí, cítí, že se něco děje a tak štěká, jako pominutá.

Důvod mé nervozity je prostý. 13.1 je totiž den loterie na Leadville 100M. Říkal jsem to jen pár lidem — jsem věčný snílek, ale bojovník... proto jsem hodil svoje jméno i do osudí loterie na Leadville. Pořadatelé při přihlašování říkají, že když jim člověk dá zajímavý příběh, tak si zvýší šanci na účast. Ho hóó.. :)... Říci, že chtějí příběh o mně a Leadville? :).. tak ho mají mít..

Nějak jsem ve skrytu duše doufal ve svoji šťastnou hvězdu. Vím, vím, jako běžec jsem hluboký průměr, ale ve vyprávění příběhů jsem si trochu víc věřil:). Tak proč mi nepíšou, vždyť už bude u nich po poledni? Tak v tom mírně depresivním:)  stavu mi pípne e-mail..


Vykřiknu, co vykřiknu, zařvu tak, že Deri vylekaně proskočí svoji dírou ve dveřích.. :).. No to se nám ten kalendář na léto pěkně plní.. Už to vidím, že v létě budu mít doma statut PVP /Permanentně v prd*li/. :)

Všemu zdar! Našim touhám, našemu úsilí.. ale ultra.. ultra zvlášť!!
12:)