středa 7. srpna 2019

Dostat čísla na svoji stranu... aneb deset dní do (dalšího) kontaktu v Leadville


... aneb opět ve stroji času!!!

V Leadville se po šesti letech zase vracím na "místo činu". Koukám na svoje poznámky a musím si připomenout, co jsem v roce 2013 před L100 napsal Stínovi: "Čím víc na to myslím, tím víc si říkám, že je to děsná pitomost.. pitomost v tom, aby se 50 letý chlápek takhle nadchnul a zahořel.. [jak do mladé ženské:)] ..letěl kvůli tomu přes oceán.. nezvyklý na nadmořskou výšku, teploty... a přestože mám strach.. jestli budu mít dost či akorát natrénováno.. jestli budu v pořádku.. jak to všechno půjde, tak si stejně říkám... JO!!! Budu tam, dokud to nedoběhnu nebo dokud mě nestáhnou z trati..."
Nejlepší je, že moje první stomílovka byl Leadville byla přesně v tomhle duchu:
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-arizone-aneb-cesta-tam-zase.html
https://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-coloradu-aneb-cesta-tam-zase.html

Běžící Stín mi k tomu tehdy ještě napsal pár dobrých rad, které si teď znova čtu a ani ty pavučiny času šesti let z nich nic neubraly na síle a opravdivosti...
  • Trať může být delší. Loňská trať byla o 3-4 míle delší, než kdykoliv před tím, to znamená cca 40 minut navíc, ne-li o trošku víc. 
  • Počasí tě může rozhodit o +/- 2 hodiny. Ale když se připravuješ na nejhorší a nejlíp jak můžeš, tak je to o hlavě (víš, že bude vedro) a disciplíně (budeš správné chlastat), tak neztratíš skoro nic.
  • Ta velká nadmořská výška se zají a zaleze ti pod nehty, ale roste to kvadraticky s tím, jak to přepálíš. Když poběžíš správně, tak ti ta výška takový problémy dělat nebude... Nezapomeň, jak super ses mě držel při jetlagu a bez aklimatizace na našich technickejch stezkách. V Leadville žádný stezky nejsou !!! 
  • V podstatě poběžíme po dálnici celou dobu !!! Myslím, že právě v tomhle je Leadville strašně zrádná, že jak je trať lehká (netechnická), tak to svádí k tomu, aby to lidí tlačili. Ono to fakt chce morální sílu, aby člověk nepodlehl depresi, když se v noci bude "loudat" rychlosti 6.5-7km/h po asfaltce kousek před Fish hatchery. Prostě to neutíká, ta krajina kolem se nehejbe a ty máš pocit "povinnosti" na to šlapat, i když na to nemáš. A tak je to se 3/4 trati !!!!
  • Hlídej si pořadí. Počítání kolik lidí předbíháš je důležité - to, že se posouváš kupředu je přesně ten nejlepší znak, že se ti daří dobře, že to děláš správně, že máš dobrou strategii, že ti nohy pořád slouží, i když to už kurevsky bolí, a v neposlední řadě to, že předbíháš lidi je nejspolehlivější obrana proti defetistickejm myšlenkám, že bys to měl zabalit. Kdyby sis nalistoval můj první blogovy zápis o Leadville (Horská klasika na devět), tak se zmiňuji, že si vybírám Leadville jako svoji první stovku právě proto, že tam "umírá" tolik lidí a že já z toho budu čerpat energii ... a přesně tak to v závodě bylo ... i když to zní dost egocentricky.
Šest let uplynulo a já se vracím do Leadville. Tentokrát sice výrazně zkušenější, ale i starší a po dvou předchozích stovkách také opotřebovanější:). Před lety mi BS připomněl, že "Týden aklimatizace v 7500 stopách není ideální, ale taky to není tak málo."... Letos nebudu mít žádnou aklimatizaci:(... Není to fanfarónství, prostě to pracovně nejde jinak.

K tomu i statistiky nejsou zatím na mojí straně... S kamarádem HK jsme probírali před Vermontem historické výsledky, relace a trendy, prostě "čísla":). Já, protože se jedná o moji "víru" v sebe:), jsem neměl dostatek morálních sil, abych detailněji analyzoval data a podíval se na to "nezaujatým" pohledem. [Upřímně se trochu bojím, že by mě to nalomilo:)]


Dovolím si ocitovat pár čísel z konverzace s HK, před Vermontem a po něm. Ukazují moje šance v plné "nahotě" a to, že v Leadville budu muset sakra bojovat...

HK: "Vermont má u grandslamistů průměrný čas o 3 hodiny lepší než WSER, úspěšnost zakončení až na pár výjimek přes 90% (jen jedinkrát v roce 2010 82%, jinak vždy přes 85%), tam v podstatě, kdo ho začne, ten doběhne včas, i v roce, kdy se WSER neběžel a tedy Vermont byl první závod Grandslamu. Takže opravdu můžeš být v klidu, bude to bezpečný. Čili do Vermontu jdeš klidnější než do WSER, takže můžeš v pohodě dát i lepší výsledek než 29:36 minus 3 hodiny."

HK mi navrhoval, abych dokončil Vermont v čase kolem 25 hodin. A hned vysvětlil, proč...
"Proč se upínám k času 25 hodin? Leadville má v průměru o 4 a čtvrt hodiny horší čas než Vermont. Kdybys dal Vermont za 25, měl bys potvrzeno, že máš na to bez problémů dát Leadville pod 30. (Jedinkrát, v roce 2003, měl Leadville čas horší o 6 hodin, ale jinak to bylo maximálně o 5 hodin.) Když jsem nakousl A, doplním i B. Leadville má v průměru o 1:05 horší čas než WSER. To znamená, že v Leadville si budeš muset hrábnout víc než na WSER. A proto bude hrozně důležité, abys na Leadville byl v co nejlepší fyzické kondici. A z toho vyplývá moje závěrečné doporučení... Při dokončování Vermontu bude důležitější stav těla než výsledný čas.

Po skončení Vermontu HK přidal další zajímavá pozorování, doplněné několika čísly:
"Letošní Vermont byl podle statistik zcela mimořádný. Je to poprvé, kdy průměrný čas grandslamistů byl na Vermontu horší než na WSER (Vermont 25:55:14, WSER 25:46:30). Podotýkám, že dosud byl Vermont v průměru o 3hod 11min rychlejší, 23:08 ku 26:19. Neuvěřitelné."

"Podobně je tomu s úspěšností. Druhá nejnižší za těch 20 let, co jsem sledoval. U grandslamistů 86.36% Předtím rok 2010 82.61%, rok 2009 86.67%, roky 2000 a 2008 88.89%, jinak vždy přes 90%. Co se průměrného času týče, byl to druhý nejhorší Vermontský čas mezi grandslamisty po roce 2008, ale tehdy se neběžel WSER a Vermont byl první běh grandslamu, startovní pole ještě nebylo proseté. Z normálních roků byl jedině v roce 2016 průměrný čas Vermontu přes 25 hod (25:35), jinak vždy pod 25 hod."

A podíváme-li se na jednotlivé závodníky, kteří běželi jak WSER, tak Vermont, tak zde jsou počty těch, kteří měli lepší čas na WSER (w) a kteří na Vermontu(v). Ukazuje to zase vyjímečnost letošního roku:

2019 5w    7v
2018        16v
2017        19v
2016        30v
2015 1w  22v
2014 2w  21v
2013        26v
2012 1w  17v
2011 3w  19v
2010 2w  17v
2009        13v

============
Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). Tak tady líc
Tedy analyticky vzato... Čísla mluví celkem jasně proti mně. Leadville téměř tradičně nedokončí minimálně dva nejpomalejší z GS (a já jsem mezi nimi), je o cca hodinu pomalejší než WSER a o cca 3hodiny pomalejší než standardní Vermont. 
Jako zkušený statistik se ale utěšuji "chybou měření" a tím, že tyhle statistiky neberou v potaz moji znalost trati v Leadville, moje zkušené dokončování obou předchozích závodů a to, že jsem předtím neměl skoro žádnou pomoc a v Leadville, že ji budu mít... A navíc, nikdo nedokáže změřit moji touhu a víru v dokončení:). 
Říkáte, že bych měl dávat čitelné verze svých "taháků", než je popíšu a pomaluju:). A tady je rub.
Stejně jako před lety se upínám k myšlence být ve Windfield mezi 12-12.5h (tak 1.5 h před cut-off), otočit se a běžet zpátky. Věřit, že jakmile (a jestli) vystoupím podruhé na Hope Pass (3.800) v "rozumném":) stavu, tak bych měl cítit velkou morální sílu a podporu při seběhu do Twin Lakes... Poslední větší výstup na Sugarloaf Pass bych měl jít klidně a potom využít zbytek sil k seběhu do May Queen a myslet na "naše" nábořiště... Vím, že kam se podívám, vyskočí na mě vzpomínky z minulých let a doufám, že právě tohle by mi mohlo hodně pomoci.

Moc vám všem děkuji za podporu! V sekvenci GS na mě (i díky chybějící aklimatizaci) bude čekat zatím nejtěžší závod. Nejsou to výmluvy, dám tomu maximum -- ale ta pokora je opravdu na místě. Protože "papírově" to vůbec nevypadá jako malá domů, ba naopak:)... a právě to mě paradoxně silně motivuje. Musím se co nejlépe připravit a minimalizovat chyby!

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a "Horské klasice na devět":) ... Zvlášť!
12:)

PS. Pro "pobavení" a inspiraci přidávám fotografii z letošního maratónu v Leadville (kus stejné trati, tohle je podle mě Hagerman (Dirt) Road), kde mezi závodníky přebíhá cestu medvěd... 
Včera mě dostal dotaz mojí D., která se mě ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby si nechala nalakovat nehty na černo? Nejdřiv jsem se divil, proč se ptá, ale pak jsem pochopil. Dělala si legraci, abych to nechápal, že se po mně opičí:) ... Hyperkorektní Američané by to chápali jako "cultural expropriation":)... tedy nemístné používání znaků a symbolů jiných kultur a skupin... v tomto případě obsazených a rezervovaných kultem ultra:).
PPS. Mám nadherný, ale symbolický číslo 804 (!), což bez ohledu, jestli to mají podle abecedy nebo podle data přihlášení ukazuje, že těch lidí na trati bude sakra hodně:) a moje strategie se na začátku vůbec neflákat:)... nakonec asi bude pro mě závazná...:)

středa 24. července 2019

Bohemian style, aneb Vermont 100, část 2/2

Ten název mého zápisku odráží nejen radost z nápisu na plechovce piva, ale i moji poctu a fascinaci “bohémskému” přístupu k běhu a k ultra obecně. Já díky své “výkonnosti”:) často musím přistupovat k závodům velmi obezřetně a zodpovědně, nicméně, pokud to jenom trochu jde, snažím se nezapomínat na “jisté prvky bezstarostnosti, které (slovy Běžíciho Stína) k ultra neoddělitelně patří”:). //Vzpomínám si, že před mnoha a mnoha lety (ve vzdálené galaxii) mi BS nadšeně vyprávěl o běžecké skupině, která si říkala snad temná strana síly:) - hlásili se náhodně na závody a vždy na nejtěžší trasu... a zásadně běželi v tom nejobyčejnějším oblečení, často v bavlněných tričkách závodu, v obyčejných teniskách, ponožkách a tak:).//

Musím přiznat, že zdejší organizátoři v mnohém výrazně překonali pověst velkého Olafa a jeho P100. Nejen, že neexistuje GPS trati, aby lidi nemohli trénovat (a v tomto případě nelezli přes soukromé pozemky), ale i informace o stanicích a cut-offs se každý rok alespoň trochu mění, jak se mění/upravuje trať podle podmínek daného roku a ty údaje nejsou na startu známé, respektive se používá loňský nebo předloňský seznam.. Měl jsem informaci o trase z roku 2017, která se i do výčtu stanic a vzdáleností mezi nimi celkem dost lišila od reality. Žádné čipy, mobilní signál je tady evidentně podpultové zboží:). Dotazy na organizátory mi připomínaly diskuze s právníky... zeptejte se čtyřech a máte většinou čtyři naprosto rozdílné informace:). Ale to my zkušení samozřejmě víme...takže pohoda:)

Jak jsem byl úplně sám na registraci...
Když jsem se ale od dvou ze čtyř dotázaných lidí dozvěděl, že se letos bude na startu pořád vážit (i když to i WSER zrušil), tak jsem upravil svoji ranní strategii. Jsem na startu velmi brzo, snídani a pití s sebou, abych minimalizoval startovní váhu:)... najím se hned po zvážení. Jsem proto ve stanu naprosto první - ve tři, kdy se mělo začít s registrací (a vážením) není nikde nikdo, ale aspoň mám možnost v klidu “nasávat” tu atmosféru probouzejícího se tábořiště :). Pak se objevuje ředitelka a přicházejícím dobrovolníkům dává jasné pokyny... Říká - uklidňujte je, říkejte jim, že to bude dobrý, že je všude kolem spousta dobrovolníků a všichni vám pomůžou.. :)

... a jak mě uklidňovali:)
// Úplně mě dostalo, když mi to samé zopakoval před startem jeden ze závodníků a já si uvědomil, jak je to ošemetné prohlášení. Takové šidítko pro dítko:). Dobrovolníci jsou a byli zde obzvlášť naprosto skvělí a důležití, ale to hlavni a nejdůležitější k úspěšnému dokončení... to jsme přece my:), náš dlouhodobý přístup, trénink, strategie, řekneme i mentální sila nakonec rozhodnou, jestli budeme v cíli se štítem [třeba i na štítu:)], nebo budeme s naším výkonem nespokojení a nějakou chvíli chodit kanálama:)//

K dokreslení punkové atmosféry jen dodávám, že ve finále VT100 nemá žádné pásky na rukou a inzerovaná “medical” a celková předzávodní registrace spočívá v tom, že odškrtnou vaše jmeno na seznamu..:), ani nepodepisujete žádná prohlášení :). Neskutečná volnost.

Startovní brána 20 minut před startem...
Stojím na startu a cítím se pod psa. Nevím proč, ale zvedá se mi žaludek, že by ta večeře??:), začínám si uvědomovat vážnost okamžiku a stav svých chodidel:). Rozhodně nepodceňuji VT100, všechno je pro mě velká neznámá. Jediná věc je jistá... počasí výrazně zamíchalo kartami a možnými strategiemi na závod... Stojím tam na startu, kousek od dvou kůlů s trasparentem “Welcome 100 miles runners”, který tvoří pomyslnou startovní bránu:) (a s dostatkem koní na trati) si opakuji svoje doprd*le, doprd*le. Otevřeně si (pozitivně) přiznávám, že jsem asi opravdu v prd*li, ale že to to přesně to, co chci.:). Moje oprávněné obavy nijak nezměnily úroveň mého “nadšení”, odhodláni, ani původní plány si užít si závod na maximum. V konstelaci extrémního počasí a neznalosti trati si nevyjednat místního spoluběžce považuji za svůj maximální “Bohemian style”, který jsem ochoten riskovat a který si trať a organizátoři bezesporu zaslouží.:)

Začíná svítat
Co dodat ke startu? Žádná muzika, žádná časomíra, žádné proslovy:)... najednou někdo začne odpočítávat a běžíme... Cesta je široká, po chvíli je všechno pryč, všechno ze mě spadne a existuje jen tady a teď... Snažím se běžet sice rozvážně, ale co to jde. Hlídám si tepovku, abych se nezničil hned na začátku, ale také proto, abych se zase úplně neflákal:). Koňák měl pravdu, přechod do lesa je i po ránu jako fláknutí horkým hadrem přes obličej... Jsem jako v tranzu, úplně mimo, potím se doslova jako dveře od chlíva:), ale ... jsem tu moc rád!!!

Těsně před stanicí.. ten vič slepce je ředitelka závodu!!
Ta atmosféra naprosto překonala, co jsem čekal. Například, asi na 14 míli před občerstvovací stanicí mě míjejí první skupinky koní a já dobíhám vedoucího slepce, kterého vede Amy, ředitelka závodu(!). Ta na stanici předává průvodcovskou roli dalšímu z organizátorů, abych se s ní během dne ještě několikrát viděl na různých stanicích:). Při přeběhu přes x zakázaných vstupů běžíme kolem upravených políček s marihuanou, atd. Kde tohle zažijete?:)

Sotva vylezlo slunce, už je úplně nesnesitelně. Ale lidé kolem trati a z domků okolo jsou strašně fajn. U řady farem jsou venku nádrže s vodou, hadice a gejzíry ledové vody pomáhají aspoň na chvíli snížit to horko. Efekt trvá bohužel jen velmi krátce.. jedna běžkyně to komentovala, že má pocit, že je to do pár vteřin pryč..:). Je až dojemné vidět tu vazbu ten “bonding” mezi jezdci a koňmi. Většina z nich v lesních “prádelnách” v kopci sesedá, jde vedle koně, mluví s ním, citlivě sleduje co a jak... odbočuje k potomkům, nádržim s vodou a koně nechává odpočívat, polévá spoustou vody. Bylo příjemné dostávat spršky vody z hadic u farem, i když zastrčení ledu za návleky na rukou nebo v čepici bylo o řád lepší:)... Ale jedno poučení z toho pro mě pro příště jasně plyne - dávat si opravdu pozor na vodu v botách. Totiž ve “slasti” z krátkodobého ochlazení jsem vůbec nedával pozor, kam mi ta voda při poléváni teče a tak jsem vlastně běžel cca 35 mil furt v mokrých botách. “Najednou”:) si uvědomuji, že mám totálně rozmočené nohy, začínají mi praskat zahojená místa na chodidlech... Proto se rychle rozhoduji a po přebrodění řeky na další stanici “obětuji” skoro 20 minut na nápravu - měnim ponožky, vysouším boty a jím a piju. I tak mám pořád velmi slušné mezičasy.. na 50 míli jsem pod 12 hodin. Ale koňák měl naprostou pravdu, je to žrádlo:)! V těch kopcích na slunci si připadám jako kuře na grilu, zatímco v lese se stávám dušenou zeleninou:).

Krásy Vermontu... dřevěné kryté mosty
V jednom místě se mi zamotala hlava .. Moudře ustupuji stranou a ve stínu osamělého stromu se dávám dohromady. Láskyplně si nadávám - koní je zatím dostatek, aby vymazali moje sprostá slova:) a zpomalím. O stanici dál cítím, že je opravdu potřeba zase vybrat něco významnějšího :) z “běžecké banky”... Beru víc jak 25 minut a cítím se o hodně lépe. Pořád si opakuji, klid... s tímhle nemá cenu zápasil, to se nedá přeprat. Je potřeba se přizpůsobit.

To dokládají kolapsy běžců na stanicích. Zrovna na té následující vidím běžce pod alobalem, jak se klepou.. Holku, která mě před hodinou předbíhala a vypadala naprosto v pohodě. Relativita a rychlost sebezničení v extrémních podmínkách může být sakra rychlá.. Těžce dosedám na poslední volnou židli a vedoucí stanice se mě ptá, jestli taky končím? Ne, ne.. ubezpečuji ho. Jsem naprosto v pořádku, užívám si závod, jen tady chvilku s vámi zůstanu a hned zase poběžím:). Rozhodně jsem jim nedával ani sebemenší záminku, aby mě stáhli ze závodu:).

Běžel jsem jako “solo runner”, což znamená, že nemáte ani posádku, ani spoluběžce a že nesmíte přijímat pomoc od jiných lidí. Na některých stanicích mi ale přesto podali pití.. ale jinde ani drop bag:), že nesmí zastupovat posádku... Přesně jako by říkali, když se cítíš být tvrdej sólo běžec, tak jím sakra buď..:) a starej se o sebe úplně sám. Naprostý souhlas, i když mě to v tu chvili stojí cenné síly i čas:). Ale všude budu sdílet naprostý obdiv a poděkování všem dobrovolníkům. Nejlépe to v reakci na moje “Thank you” shrnul kapitán tuším na “Bills”, který řekl... “Nejlepší poděkování bude, když to v pořádku doběhneš. To budu mít skvělý pocit, že jsem tady neponocoval a neblbnul zbytečně”.:)

V horku nejoblíbenější část. Stromy a rozumná vlhkost.
Punk závodu se trochu výrazněji podepsal na relativní absenci některých mezičasů i časů dokončení:). V cíli není žádný mobilní signál, po vítání a po dohodě s Amy beru přezku a finišerské trenýrky, posbírám zbytky dropbagů, nečekám na slavnostní vyhlášení (omlouvám se) a jedu na hotel lovit mobilní signál, abych zavolal svojí D. Ta netušila nic!!! D. je sice zocelená zkušeností z minulých závodů, ale už se bála, že jsem měl nějakou kolizi s koněm nebo nečekané setkání s medvědem.:). HK vtipně poznamenal, že opravdu nečekal, že s mezičasy to bude jako s penězi za komunismu... u někoho budou, u někoho nebudou:). Pro dokreslení, ještě v pondělí dopoledne jsem na webu závodu pořád veden jako aktive, na trati na 91.5 míli, což by vysvětlovalo moji dnešní únavu:). Ale konec dobrý, všechno dobré... původně se jim špatně nějak spárovaly čísla, teď už výsledky vypadají normálně.. tedy já v cíli:).

Za mnoha a mnoha:) soukromými cedulemi.. pole s marjánou
Těch mezičasů je trochu škoda, ale třeba se i z toho náhodného shluku dá vyčíst zajímavý noční experiment, opět potvrzující pravidlo, že s každou uběhnutou mílí klesá IQ o jeden bod:). Kolem půlnoci jsem výrazně zrychlil, zhruba kolem 75-80+ míle jsem běžel doslova jako by mě polili živou vodou. Houby živá voda... bylo to dané mojí blbostí, tradiční hloupnutí s uběhnutými km :). Na hodinkách jsem měl nastavený “time of the day” tedy 22-24h.. a ja to bral jako “race time”... který byl ve skutečnosti o 4 hodiny menší. :)

Stálo mě to něco sil:), ale je dobré vědět, ze i hodně prošitej:), v šílený humiditě a extrémních podmínkách dokážu běžet i kopce a stoupání v průměrce kolem 6.5 km a klesání 7-9?:)... opravdu to bylo epický. Adrenalin, že to nestihnu, vymazal problémy se žaludkem.. tak jsem prostě nejedl:), pil jen sladkou vodu, pivo a bujón.. a ze zvracení si nic nedělal:). Na jednu stranu byla škoda:), že jsem na to přišel relativně brzo:), byl bych možná v cíli kolem 26-27 hodin, ale totálně na hadry, co by z hlediska dalšího závodu byla úplná pitomost:).

Typický průchod loukou. Je to trochu technické, po koních:)
Jak jsem si uvědomil pravý stav věci, tak jsem se hned uklidnil:), na další stanici si v klidu počkal na polévku, čaj, vypil pivo s ledem a domluvil se s nohama:). Slíbil jsem jim, že už opravdu půjdeme “procházkou” ... Rozkaz zněl jasně.. nesmí projet muž s koženou brašnou:)... Tedy: je potřeba dokončit a minimalizovat míru zničení těla:).
A tak končím závod opravdu volným způsobem.. čas mi říká, ze i chůzí jsem v cili lehce po 8 ráno, tedy v čase kolem 28 hodin. Ale nebyl bych to já, kdyby se mi ještě na tom zbytku něco dramatického nepřihodilo. Zabloudili jsme s jedním spoluběžcem asi 1,5 míle před cílem - vlak lidí, včetně vedoucího slepce:) nás předběhl, ale všem to přeju. Nepřišel jsem nikoho porážet.. přišel jsem si pokorně pro druhý korálek do Grand Slamu, o to mi šlo. Možná je v tom trochu zapletené moje číslo 160, které April komentovala mi bude připomínat kolik km mám uběhnout, jenže 100 mil je 161(!) km, na to jsem málem zapomněl:).

Před cestou mi HK radil, ať si stylově vezmu do letadla nějakého Dicka Francise, má to heroické prvky a jsou tam koně:)... Ve shonu při odjezdu jsem sice na knižku zapomněl, ale většinu z nich jsem četl mnohokrát a některé pasáže znám skoro nazpaměť. Vybavil se mi hned závěr jedné z nich (Odvaha), ve které hlavní hrdina lituje, že nedokáže být statečný a nikdy o sobě nepochybovat, tak jako to dokázal jeho otec... V závěru knížky mu jeho matka dává přečíst dopis z války, ve kterém jeho otec o sobě pochybuje, nevěří si a prosí boha, aby mu pomohl nalézt víru v sebe a odvahu... A on ji našel ... V boji.

Podobně jsem já zase na startu pochyboval, žaludek na vodě, nohy nic moc, extrémní podmínky... Prosil jsem a ptal se sám sebe - Kde najdu odhodlání a sílu dokončit? ... Našel jsem ji v závodě:).

Moc vám všem děkuji za podporu, vzkazy i starosti!:). Určitě mi vaše podpora pomohla Vermont dokončit!

Všemu zdar, ultra a našemu úsilí... zvlášť!

Vermont za mnou, Leadville přede mnou:), aneb znova si opakuji, král je mrtev, ať žije král!!!

12:)

PS. Dneska jsem dostal shrnující e-mail od Amy. Dovolím si citovat: "We had a 48% finish rate in the 100 mile, and 61% fnish rate in the 100k.  Thank you to everyone for doing what you could, respecting the heat, coming together as a community, and not being a hero!". Rozhodně není chybou odpískat závod, když cítíte, že to nejde, že by to bylo velké riziko, nebo, že byste skončili někde uprostřed země nikoho a museli by vás pracně zachraňovat. Ostatně já jsem "mistr" DNF:)... několikrát jsem to odpískal, možná dříve než jsem ležel totálně na zemi, neschopen pohybu a odkázán na pomoc organizátorů. Možná právě o tom "nadšené a rekreační" ultra je... znát své síly, umět je rozumně použít, nemyslet si, že jsme středem světa... a zbytečně neriskovat, neobtěžovat řady dobrovolníků, aby nás zachraňovali...:). Ultra zdar!

pondělí 22. července 2019

Bohemian style, aneb Vermont 100, část 1/2

A little of Austria... a lot of Vermont:)
Cesta na místo určení tentokrát probíhala "relativně" klidně. Někdo by mohl namítnout, že "slábnu" a že jsem si při cestě na místo závodu přidal navíc extra den:)... ale ukázalo se to jako moudré rozhodnutí. Burlington je malé městečko, letiště asi jako v Ostravě.. pár letadel za den:) a když vám uletí letadlo nebo se zruší spoj, tak to znamená většinou extra den na cestě, což u závodu nechci riskovat. Na přestupu ve Philadelphii jsem nejdřív strávil příjemné dvě hodiny postupným posouváním odletu po 20 minutách a když už to vypadalo špatně a začali to posunovat po půl hodině, tak obsluha nadšeně prohlásila, že našli letadlo(!),:)... a že tedy poletíme a rychle jsme běželi na jinou gate... evidentně některý jiný let byl zrušen, připadně lidé přesunuti do následujícího spoje:).

Hledání hotelu ve tmě s nepříliš označenými ulicemi, bez navigace, po té, co se mi podařilo vyjet z letiště až na druhý pokus:), proběhlo v pravoúhlém přibližování. Při hledání cesty jsem narazil na upovídanou domorodku, která mě hned "uklidnila", že vlna zdejších veder bude v sobotu kulminovat, staří lidé a děti by měli vycházet velmi opatrně, minimum aktivit venku, hrozí nebezpečí infarktů:)...

Ten jsem měl málem já už druhý den, když při cestě do Winsoru jsem na všech možných silnicích pravidelně nacházel značky, že tady přecházejí medvědi. Svoji původní strategii, (poslechnout svoji manželkua) zaběhnout Vermont co nejlépe, případně zkusit se přiblížitk 24h... už v pátek definitivně opouštím. Při cestě na briefing, jen než jsem došel ze zadního parkoviště do "velkého" stanu, tak mám úplně propocené tričko, slunce se snaží mi udělat do hlavy díry...:).. nicméně to nic nemění z hlediska původního postupu. Musím vyběhnout relativně svižně. V nejchladnejších okamžicích dne (na startu) bude sice už 27C a dusno, ale přes den bude výrazně hůř, navíc nastavení cut-off je hodně tvrdé a jak bylo řečeno, žádné vyjímky kvůli počasí nebudou..:)

Celkem přísně vnímané místní zákony proti pití alkoholu na veřejnosti mě donutily k důkladnější pivní přípravě:). Co vybrat za pivo, abych v případě nějakých problémů s bojovníkem proti alkoholu to na stanicích ustál? Sice první pivo v Burlingtonu mě nadchlo svým sloganem - "Bohemian style... a little of Austria, a lot of Vermont":), což snad ani nemusím překládat a jen to ukazuje, že do zdejších odlehlých končin ještě nedorazily zprávy o rozpadu Rakousko-Uherska. :) Po důkladném studiu volím "Coors light", jednak v barvácha v designu je to velmi blízké lehké coca-cole a při chatrném osvětlení na stanicích nikdo nepozná rozdíl, jednak je to pivo z Denveru, CO, mojí další zastávce a jednak... mohu bez uzardění říkat, že já to za pivo nepovažuji:).

Při horším osvětlení nelze rozeznat od Cola-light:)
Jak moudré to bylo rozhodnutí netřeba zdůrazňovat. Hotel obsypán cedulemi o zákazu alkoholu, majitel mě upozorňuje, že jemu je to jedno, ale pokud inspektoři při návštěvě a kontrole bezpečnostních kamer zjistí přestupek, tak že mi pokutu 400$ automaticky přičte k účtu:). Samozřejmě mi hned zopakoval předpověď počasí, rizika plynoucí ze sportovních aktivit v extrémních vedrech, navíc v mé věkové kategorii s absolutní neznalosti místních podmínek...

"Koňákův syn se závodníkem"
Z tohoto pohledu bylo velmi užitečné setkání s jedním starším koňákem a jeho rady. Prý pamatuje horka v minulých letech, i když letos to bude obzvlášť vydatné, tak nejhorší by podle svých zkušeností čekal na 32-56 míli, kde je minimum stromů, jsou tam louky a stoupání plně exponované slunci. No nejoptimistictejsi předpověď říká, že v tu dobu má být 35C, ale pocitově 43:). Chlápek jen ještě dodal, že při takových teplotách horko a vysoká vzdušná vlhkost v lesích posouvají úroveň závodu ještě o level výš:). Říkal, abych se tolik netěšil do lesa:), sice tam nebude pražit slunce, ale bude to jako prádelna kombinovaná s parní saunou a vzduch se ani nepohne, člověk i kůň při zátěži v tom snadno mohou zkolabovat.:). Paradoxně noc může být zákeřným nepřítelem, protože každý čeká ochlazení, které zase není tak výrazné, vlhkost zůstává vysoká a jak běžce, tak i koně neopatrný přístup, nebo přílišný tlak na pilu může stát závod, nebo i zdraví...

Musím opakovat modifikovaná slova BS -- jsem v podstatě starší usedlý otec od rodiny, ale rozený oportunista:). Původně jsem si plánoval proběhnutí americkou variantou podhůří Lužických hor, ale když je k tomu "fakultativni" nakouknutí do pekla:), tak se rád přidám.

Těšil jsem se na punkovou atmosféru závodu s koňmi. Na ržání koní, klení jezdců, svištění las, proužky kouře z cigaret Marlboro... představoval jsem si, jak doho všeho zní tesklivá píseň rančerovy dcery o nešťastné lásce:).. logicky jako "kulacký" synek jsem čekal i hejna much, která tak nějak neoddělitelně k hospodářským zvířatům patří:).

Ano, ano.. tohle je oficiální startovní brána za denního světla
Punková atmosféra mě absolutně dostala! Pro porovnání s WSER dávám fotku startovní brány, to podle mě vysvětlí mnohé. Nemá chybu!

Co mě ale absulutně dostalo při briefingu, bylo vystoupení zdejších tvrďáků, tím myslím nějak hendikepovaných běžců. Závod pravidelně absolvuje skupina slepců, výborných ultra, co víc ... do popředí se prodírá chlápek o berlích a v běžeckých hadrech. Vysvětluje, jaké další obtíže získal, jak si kde co na nohou sdrátoval, aby mohl běžet:) a jak poběží... OMG! Na jednu stranu to člověka může motivovat, na druhou stranu totálně zlomit... představte si, že se považujete za průměrného rekreačního ultra běžce a někde uprostřed závodu vás předbíhá chlápek o berlích. Naštěstí letos chyběla babka s chodítkem a tak jsem se trochu uklidnil:).

Noví běžci vyděšeně naslouchají o běhání s berlemi
Dostal jsem řadu cenných rad, jak se běhá vedle koní i vysvětlení, že pokud kůň zrovna koná potřebu, když vás míjí, nesmíte to brát osobně:), ... že kolem kempu deseti medvědů bude živo (netřeba se bát), stanicí se probíhá dvakrát, při prvním průchodu v protisměru poběží 100km závod, tak nepanikařit, že běžíme špatně... hlavně najít správnou trasu:). S tím nelze než souhlasit.

Ředitelka, organizátorka, duše závodu končí briefing s optimistickým upozorněním, že pamětníci zažili podobné podmínky a určitě i horší..:)... že nechce vidět hrdiny na ambulancích, ale finišery!

Občas bylo těch informací příliš:)
Nejdřív jsem chtěl spát na místě, jít si i popovídat s jezdci, nasát atmosféru naplno, ale rozum zvítězil. Moje touha po úspěšném dokončení je velmi silná.:). Sice tabulkové výsledky minulých let naznačují, že Vermont patří mezi rychlejší 100 mílovky, ale je hloupost jej podceňovat. Naopak, jak jsem si slíbil, s rozumem, láskou a pokorou si běh užít, co nejméně zničený se dostat do cíle a domů. Proto hned po briefingu spěchám spát, na start přijedu o 1.5 hodiny dřive, abych si užil atmosféru a zároveň budu maximálně odpočinutý.

Ale to jsem se moc rozepsal, raději končím, pokračování příště ... asi dopíšu na letadle.

Ještě jednou díky všem za mile komentáře, e-maily a podporu. Od své nejmilejší manželky vím, že to bylo náročné jenom po očku sledovat. Punkovou atmosféru závodu dokresluje i fakt, že ještě teď, v podělí ráno místního času jsem pořád ještě v závodě:), pak člověk nemá být unavenej, že?

Všemu zdar, ultra zvlášť!

12:)

PS.  Hned jak jsem dnes pozdě odpodne dorazil domů a zlikvidoval "pytle smrti":), tak jsem dostal na svoji urgenci chybějících výsledků milou odpověď, že .... „Přéčinó byla chebná elektrónka é třenáct z podniku Katóda Holomóc. ..:). Prostě místo měho čísla zaznamenali číslo 60, které ve skutečnosti mělo DNF výrazně dříve v závodě - Celkově tedy 133 ze 156 co dokončili, cca 300 startovalo, s časem 29:15:12...(všimněte si té poslední 12!). https://www.tridentresults.com/event/495/results...

Nicméně neponechal jsem to náhodě, jak zkušeně říkal jeden podplukovnik na vojenské přípravě na MFF UK... "Voják se stará ... vojak má"..:)

čtvrtek 11. července 2019

Vzhůru do Vermontu! Aneb méně než 10 dní do dalšího kontaktu!:)

Vy, co sem ke mě na blog chodíte častěji, tak víte, že "autentičnost" a rychlost zápisu je pro mě alfou i omegou:), a to i když to potom třeba vypadá, že jsem svoje zápisky "odbyl":), tak se opravdu snažím najít balanci mezi rychlostí a požadavky "čtenářů"... i když pořád říkám, že si blog píšu hlavně pro sebe, tak si vás, co sem zabloudíte a čtete si ty moje "dřisty":).. fakt vážím...

Proto na váš popud se ještě maličko vrátím k WSER. Jedna věc mi přišla hezká a byla by škoda, abych o ní nenapsal. Na 97 míli je "No hands bridge", což je bývalý železniční most, původně bez zábradlí, odtud to jméno. Anglická fráze "Mom look ... no hands"! :) .. Tedy "mamí koukej.. bez držení":) je tradičně poslední výkřik před tím, než si dítě rozbije hubu:)... Tady má happyend, kdy na konci mostu je tabulka, s oznámením, že naše "sláva" už je jen 3.1 míle daleko:).

Na "svých" stanicích jsem pil pivo, které jsem měl v drop-bagu, čímž jsem povětšinou výrazně udivoval obsluhu. Jednou mi dali i led a tak jsem si naléval pivo na led a chválil je se slovy "Teplé pivo je horší nežli studená Němka":) . Na jedné stanici, když slyšeli, že jsem z Čech, tak mi i pivo dali:).. tedy "americké ale", ale zde se hodí použít modifikované přísloví: Darované pivo neodsuzuj! [aneb doma pij, co máš a na návštěvě, co ti dají!:)]

Jak mě upozornil kamarád Honza, doběhl jsem na 198+98 místě, což je naprostá numerologická lahůdka..:)... Jsem první Čech, který WSER běžel a zároveň i druhý, který ji doběhl.. zkrátka 1-2:). Po mém odjezdu v Reno exploze, Kalifornia zažila nejsilnější zemětřesení za 20 let (7.1) a moje nejmilejší manželka D to hodnotila lakonicky otázkou... Co prý se stane po mém odjezdu ve Vermontu?:)

Pro vás, co milujete čísla bych si dovolil dát odkaz na sekci WSER, která hodnotí nejrychlejší časy, i mezi stanicemi, optimální split, atd... (Má příznačné jméno.. "For geeks only":)!). Je tam i jedna hezká analýza, včetně simulací, (pro kamarády i programy v jazyce R a Monte Carlo predikce)... jaké jsou pravděpodobnosti vytažení, jaká je střední doba čekání, pro ty, kteří se přihlásí v daném roce, atd. Viz dokument. Nevyznívá z toho moc optimistická předpověď. Počet lidí hlásících se na WSER roste polynomiálně, až exponenciálně, což výrazně snižuje pravděpodobnost vytažení a prodlužuje střední dobu čekání (v této době) už nad pět let. S tím, že většina přihlášených se bohužel nikdy na WSER nedostane:(.
Taky je krásný graf, který ukazuje, jak moc dokáže změnit úsili lidí časová diskterizace. Schválně si všimněte, kolik je 23-kařů .. tedy těch, kteří získají stříbrnou přezku a dramatický pokles 24-kařů.. Stejně tak prudký nárůst 29-kářů. Prostě je to buď-anebo:).


Ale dosti bylo WSER. Jak říká můj oblíbenec Hogo Fogo v Limonádovém Joe... Čas běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství:).
-----------------------

Proto -- král je mrtev, at žije král. Sotva jsem dosedl na Ruzyni, začal jsem "žít" přípravou na Vermont 100. V následující dny jsem oderval tři nehty, potom další dva, abych se dostal pod jejich hnisající lůžka s framykoinovou mastí a mohl si to vyléčit. Času není nazbyt, 17.7 odlétám a 20.7 běžím. Proto co nejdříve beru boty o 1.5 čísla větší:) a postupně se zkouším rozběhnout.

Ještě jednou díky za podporu, milé vzkazy, maily a sms... i přání, abych se nevykašlal na další přípravu, nepodcenil další závody... Samozřejmě mě řada z vás "jemně":) upozornila, že ta první čtvrtina Grand Slamu (tedy WSER) byla vlastně nejjednodusšší, byl jsem odpočinutej, nezničenej.. a běžel jsem furt z kopce..:).. A přitom jsem to tak-tak dokončil:). A že teď už to bude jen horší.


 ... Mezi námi, podobná hodnocení jsou velmi motivační a jsem za ně vděčný. Podle mě, ale úplně opomíjejí (můj) přístup k ultra. Co se týče fyzického stavu jsem na tom asi hůř:).. nevím, ale mentálně? To si celkem věřím... a jak jsem se mnohokrát přesvědčil... když v tom nejsou velká zranění, tak se ultra dokončuje, ale i vzdává "hlavou"..:)

Proto se držím svých osvědčených rituálů, vyrábím si svoje "taháky", tedy pacing charts, tabulky s mezičasy, profilem a s rozpisem stanic. Ladím náročnou logistiku, protože Vermont 100, to bude něco!! Těším se na tohle ultra, jako babka na důchod! Je to opravdu skautská akce, táboření, vlajky, plno koní kolem, soutěž o bludišťáky:). Popis trati pro nemístní už také něco naznačuje... Jak organizátoři sami přiznávají.. sehnat na snídani ve 3 hodiny ráno v téhle zastrčené části Vermontu kafe a bagely, je skoro mission impossible:). Slibují (v rámci možností) on-line tracking, které u některých stanic bude vázané na to, až dobrovolník s mobilem dosáhne datového signálu..:). V oblasti je patrně normálně víc medvědů než lidí, o čemž svědčí i název stanice, kterou probíháme 2x.. "Kemp u 10 medvědů".:). Snad mě to donutí jenom zrychlit..:)

Tenhle běh ve Vermontu je v Čechách skoro neznámý, já jsem na něj narazil při "studiu" historie amerického ultra a při přípravě na Grand Slam... Připadá mi to jako pravá americká  "Olafovina":), ale v tom nejhezčím slova smyslu... Start je relativně vágně popsán:) -- bude to na jedné velké louce.. tak najdu to podle shromáždění aut, ale vůbec na začátku najít, kam letět, kde hledat ubytování:)... Plus trať vede přes víc jak 30 soukromých pozemků, které jsou otevřené pouze v den závodu, proto pořadatelé nedávají k dispozici ani GPX, aby tam lidé načerno netrénovali:) ... Zkrátka hodně free akce, čistý americký "punk". Převýšení 5.000 metrů, tedy Vermonská verze Pražské 100, akorát, že ty cesty nahoru a dolů nejsou účelové a navíc vypadají běhatelně (jsou tam koně).

Na tábořišti jsou vedle sebe koně a lidi (pozor -- zákaz psů, aby neplašili koně)... Teepee, tábořiště... prostě určitě to bude neskutečný. Sólo běžců je tam opticky asi 1/4 ... Trať sice neznám, ale podle profilu, videií a mezičasů z minulých let soudím, že je běhatelná... a že za normálních okolností bych možná měl i šanci útočit na 24h:)... ale každý závod má svoje zákoutí, navíc opravdu 19 dní po WSER běžet na plno další 100 mílovku?...:). Ale mám silnou motivaci nepodcenit nic a zkusit doběhnout i ve slušném čase, aby si rodina a ti, kdo mi budou fandit ... nemuseli u monitoru nervózně okusovat nehty:).

Nejbližší "dosažitelné" komerční letiště je v současné době pro mě Burlington. Paradoxně se tam dá teď v sezóně letět jen na jeden přestup -- přímý let z Prahy do Philadelphie a následně do Burlingtonu. Tam se vyspím, trochu srovnám "hodiny" a druhý den ráno vyrazím obhlédnout start, zaregistrovat se do hotelu, ve kterém toho určitě moc nenaspím:). Vyložím kufry, a zkusím (v té téměř pustině) koupit něco k jídlu.. připravit drop bagy bude větší výzva, než normálně:)... Mám takovou "hříšnou" myšlenku. Místo toho, abych tu noc před závodem spal v hotelu.. přijedu na večer na start a budu polehávat tam. Pod šírákem, vezmu si s sebou bivakovací vak, kdyby pršelo a spacák... jednak, abych neriskoval, že se tam ve 3 ráno rozespalý nedostanu včas, jednak abych neriskoval, že budu mít problémy zaparkovat, atd.

.. ale hlavně, abych si užil maximálně té atmosféry, té "bezstarostnosti" a abych mohl pokorně těm okolním kopečkům říci .. "Nepřijel jsem s tratí, ani s vámi bojovat... ani nikoho "porazit":)... na to jsou možná ti závoďáci.. Já jsem sem přijel oslavit ultra a užít si závod!! "

Bude to i vzpomínka na mé dětství, kdy mě jednou (pod vlivem westernu) můj starší bratr nechal v kravíně mezi kravami celkem dlouho, prý abych měl šanci se jednou stát kovbojem:)... Vzpomínka na dobu, kdy honáci na koních kouřili marlborky, pili whiskey a měli pušky. Dávám si proto titulní píseň z filmu "Rio Bravo" ... "My rifle, my pony and me.." stylově do svého playlistu, až bude hůř:).



Držte mi palce!
Ať žije ultra!
12:)

PS. Ted mi přišel e-mail od organizátorů, který říká celkem hezky, ze se budou snažit o "live (or sporadic/sometimes live) updates" :) ve většině stanic s vyjímkou: Lillian's, Camp 10 Bear, Brown School House, Seabrook, and Cowshed. Prostě, nepropadejte panice, pokud se někde neobjevím:), není konec, dokud není konec... Manželka mi nějak naznačuje můj cílový čas, ačkoliv jsem jí říkal, že to nechci slyšet...:). Vypadá to, že to bude zase K+M+B.. tedy k**va musíš běžet!!:)
Výsledky by se měli dát sledovat zde: https://www.tridentresults.com/event/495/results.
Mám číslo 160. Taky moc pěkný číslo... i když tady by se hodila veršovánka mojí bavorské tety, která by i na "špatné" číslo řekla.. "ďas nebo běs, hlavně když vejce snes"!:) A proto předem dík za podporu, v úterý se zavřu do své bubliny:) a věřím, že se ozvu co nejdříve s dobrou zprávou o Vermontu!

čtvrtek 4. července 2019

Klid! Klid!! Klid!!! :) aneb WSER 100 miles pohledem 29ers:)

"Hype" atmosféra na startu WSER 2019

Nic není náhoda, a když jsem si do své profilové mapy na začátek napsal třikrát klid s rostoucím počtem vykřičníků, jakobych tušil, že to bude opravdu potřeba. Začínáme stoupat po sjezdovce na Emigrant pass a začíná se pomalu rozednívat. Nemám nasazenou čelovku, možná to vypadá, že věřím, že přiběhnu do Foresthill (62 míle) ještě za světla... ale kdepak. Mám ji v batohu, stejně jako desítky dalších věci. Snažím se mít s sebou všechno možné - bohatě vybavenou lékárničku, jídlo, pití, šátky, elastický obvaz, věci na opravu bot, shotch pásku, víceúčelové tkaničky, atd. No a když bude nejhůř, tak si můžu pro útěchu na báglu přečíst naše klubové heslo — co nemáš, nepotřebuješ! :)


Jak se různě cesta vzhůru vlní, tak procházíme sněhem, ale pořád se drží i úseky bez sněhu. Neběžim, ale svižně kráčím, postupně předbíhám lidi před sebou, ale přeci jen, přeci jen si říkám, jestli bych neměl porušit svůj “plán” na maximální tep v úvodním kopci, protože před nástupem do jednokolejky jsem pořád hodně vzadu a bude mě to zdržovat. Než jsem se rozhodl, že bych měl popoběhnout, tak jsme byli nahoře v 2.600 a začalo to pravé dobrodružství, protože mezi muldami sněhu popadaného ze stromů není vůbec vidět stezka, občas se ztrácejí značky a lidi se přede mnou také občas znejistí, kudy vlastně...:)... do toho sestup na zledovatělých cestách a muldách. Tady tvrdě vyhrávají zkušení a místní. Maji nasazené rukavice, sednou si na ně a sjíždějí dolů jako na bobech. Zkusil jsem malý kousek bez rukavic, ale krystalický led je jako šmirgl papír nebo jako drobné struhadlo... a tak se pomalu probijim se stejně pomalými nebo i pomalejšími cestou na první stanici Lyon ridge, abych se úplně zděsil.


Musím vysvětlit. Každá stanice má svoji informační ceduli se jménem, vzdáleností, vzdáleností na další stanici... ale co hlavně... s mezičasy, s jakými by tu měli probíhat běžci s cílem 24h a 30h a potom ještě cut-off stanice, kdy už vás nepustí dál. To co mě fakt rozhodilo byl fakt, že se na stanici dostávám zhruba 8-10 minut po čase, kdy by měli stanici opouštět ti, co WSER dokončí (30h limit). Neflákal jsem se!!! Jasně, ten sníh, led a předbíháni vláčku v jednokolejné trati bere sílu a rychlost... ale přesto si musím několikrát zopakovat klid! Klid!! Klid!!!


Lyžarský výcvik, bez lyží a lanovky:)
Naštěstí na stanici není cutoff, zdržím se minimálně, vyrážím na cestu, kde přibývá vody a bláta, jde mi o čas a protože už jsem se musel jednou brodit, tak většinu potoků teď beru středem a získávám další extra minuty do své závodní banky

======= vysvětlení =========
Příjde mi vhodné si na svůj cíl v závodě vytvořit průměrné tempo. Když daný úsek uběhnu rychleji, tak dám ty ušetřené minuty do “banky”, abych si něco z nich mohl vybrat na stanicích nebo v kopcích. Na zvýšené úsilí a zrychlení se můžu potom dívat jako na investiční půjčku:) a doufat, že úrok, který zaplatím později nebude moc vysoký.
======= konec vysvětlivky ===


Cítím, že si brodění vodou začíná vybírat svoji daň, než jsem se dostal na Robinson flat, tak jsem se posunul do celkem komfortní :) zóny zhruba 30 minut náskoku na 30 hodinový limit a víc jak hodiny na cutoff. Postupně se to snažím zvyšovat, ale jsem si sakra vědom “úrokových” nákladů:).

Navíc tady se znova ukazuje, že průměrné Američanky vůbec neumí vařit, brambory,na které jsem ze zdejšího jídla silně spoléhal, jsou nejen nedovařené, ale některé i syrové:(. Po 6 gelu mi můj žaludek začíná říkat něco jako ještě 3x a dost:), ale statečně bojuji za pomoci antacitovych tablet se snažím udržet kalorií v sobě co nejdéle.


Po stoupání... "dechberoucí" výhledy
Další potok, který jsem musel brodit mi velmi důrazně připomíná, že “situace” v mých botách není nejrůžovejší, i když barevně se to té růžové hodně blíží:(... Žaludek totálně na nic, chvíli zkouším nejíst, i když vím, že je příliš brzo na strategii “dojezd na benzínové výpary”:). Takže maličko zpomalím, vytahuji čelovku a ke stanici Foresthill se blížím už za tmy. Asi 1/2 km před stanicí slyším rozhovor, jeden běžec se tam nabízí jako dobrovolný pacer (spoluběžec), na kterého má každý od této stanice nárok. Lidi ale buď spoluběžce mají, anebo se třeba zdráhají si vzít někoho neznámého, co když to bude ten poslední hřebíček do rakve šanci na WSER?


Typická jednokolejka
Ale ten yes-man ve mně říká, jasně, moc rád!... A hned se seznamujeme, říkám Mikeovi svoji strategii a informuji ho o svém stavu:). Vynecháním sprostých slov se moje informace zkrátila na polovinu a Mike se dozvěděl, že pochopitelně hlavní pro mě je se dostat do Auburn před 11, ale neméně důležité je se tam dostat v co nejlepším stavu. Nikoho tam nemám, musím posbirat svoje věci, dostat se do Squaw pro auto, do hotelu a druhý den ráno na letiště:). Co se týká mého stavu, tak jsem řekl, že musím zkusit něco sníst, na stanici bych měl mít pivo(!), mám šílený puchýře zespodu nohou, ale jsem rozhodnutý si to nenechávat ošetrovat, prostě budeme dělat, že tenhle problém neexistuje:).


"Jizerky"...:)
Z Mika se vyklubal naprosto excelentní, ale naprosto excelentní spoluběžec. Trať zná, před sedmi lety běžel a dokončil WSER a od té doby čeká v loterii. Tak jsem konečně potkal jednoho z těch WSER smolařů, ovšem naprostého pohodáře o dva roky staršího než jsem já, inženýra na výrobu a vývoj počítačových chipů. A tady se ukázala jeho velká výhoda, pravidelně mi hlásil, jak si vedeme... kolik jsem uložil minut do své běžecko-závodní banky, kolik si můžu beztrestně vybrat na další stanici. Navíc jsme spolu přes noc semleli profesně i lidsky všechno možné... od piva až k počítačovým chipům a lokomotivám.


Na všech stanicích i pro nás pomalé, atmosféra "TDF"
Naše spoluběžectví získalo velmi pevné základy už zhruba po 9 mílích, kdy jsme přiběhli na Cal2, kde jsem před 5 lety skončil. I teď, možná pod vlivem buněčné paměti, můj žaludek začal silně stávkovat. Vedoucí stanice mě napůl v žertu upozornil, ať mu nepozvracím stanici, jinak mě upozorní medikům... Rychle:) jsem se zvedl a spěchám před stanici, ale prudký pohyb jen uspišil to, co zkušený vedoucí stanice správně předpověděl. Ještě jsem nebyl úplně před začátkem stanice, ale moje silná šavle přistála v bezpečí ve křoví před stanicí, s komentářem... to bylo profesionální:).


Tradiční informace o průměrných časech a vzdálenosti
Otřu, vypláchnu pusu, rozkousám banán, vezmu do ruky další a ptám se Mika, jak jsme na tom s časem? On, že úplně přesně a můžeme běžet, protože úsek k vodě je takový zrádný, vlnitý a každá minuta se bude hodit, navíc určitě pár minut ztrácíme čekáním na přívoz. Zasunu druhý banán, aby bylo případně co zvracet:) a už jsme zase na trati. V rámci ultra pokynů pro pomalé a pomalejší ... “když můžeš běž, když nemůžeš běžet, jdi... když nemůžeš jít.. tak jdi stejně:)”

Myslím, že velký Běžící Stín by ze mě měl radost. :)... s Míšou jsme probírali “strategii” a plně mě podpořila v kontrolovaném doběhu - tedy, abych myslel nejen na cíl v Auburnu, ale cestu domů a hlavně, že mě za 18 dní čeká další závod ve Vermontu...

Cesta kolem Devil's thumb je tradičně lemována vzkazy
Devil's thumb je první šílený kaňon, velká radost, když jste nahoře
A tak si postupně užívám dalších a dalších stanic, raduji se z Mikeových výpočtů, které mě uklidňují a já už to nijak nervu. Už vylezlo slunce a teplota je zase na 30... ale já už vidím “no hands bridge” na 97 míli, ještě zbývá relativně slunci exponované stoupání na Robies point.. a pak už jen poslední míle v mírném kopci kolem špalírů lidi v Auburnu. Nespěchám, není kam, je to v kapse!! Podobně, jako radil svého času průvodce Rondy... “vbíháte do Ordina. Teď už nespěchejte, ale užívejte si to!!”



... A tak i tady si užívám své vteřiny slávy...plácnu si s dětmi, Mike opravuje fandicí diváky výslovnost mého jména... Jsem opět dojatý jako stará babka, tentokrát ale rozhodně nejsem rychlejší. Ann Trason častokrát zmiňovala, že si představuje 100mílovku jako lidský život... “Co se divíte, že vypadám sešle/hrozně na 90 míli. Vždyť je mi 90 let!”... a tak jsem se v klidu posunoval na oslavu svých stých narozenin v Auburnu. Měl jsem štěstí, přede mnou, ani krátce za mnou žádný běžec a tak si užívám potlesk a narozeninové gratulaci sám. Ještě kousek běžime společně s Mikem, pak už je rovinka dlouhá akorát na to, abych stačil otřít slzu z oka:).


Potom jen závěrečné foto a velké poděkování Mikovi! Díky jemu jsem v Auburnu nejen v relativně dobrém stavu:)..:).. ale možná i vůbec.

Moc vám všem děkuji za podporu, milé vzkazy, sms, komentáře a maily. Moc mi to pomohlo! Snad se mi na oplátku aspoň trochu podařilo vám přiblížit trochu z atmosféry WSER a boje nadšeného staršího hobíka.




Všemu zdar! Našim kamarádům, posádce, která fandila z domova... i nečekanému, ale o to skvělejšímu spolubězci! ... ultra ovšem zvlášť!!
12:)


PS. 29ers, nebolí 29tkáři jsou ti, co dokončí 100 mílovku těsně před limitem 30 hodin. Jejich čas začínající 29 indikuje neskutečné úsilí a boj o cutoffs a často mají i svoje samolepky a dokončovací trička. A tak se vlastně z toho, že jsme nejpomalejší v cíli dá ve finále udělat i přednost:),

PPS. Jako poslední doušku bych připomněl, jak bylo důležité být v Auburn ve funkčním stavu. Dohodnutá doprava mi vybouchla:), naštěstí jsem si kontaktem s domorodci:) zajistil náhradní odvoz do Squaw... Inu, furt ve střehu:).

A tak jako se zvolává, král je mrtev, ať žije král... tak já si mohu říci: WSER za mnou, Vermont přede mnou!:)