čtvrtek 25. června 2020

San Juan Solstice po česku, aneb Sázava tak nějak napůl:)

Je jiná silnice, po které mohu odejít na start?:)
Slunovrat.. svatojánská noc.. řekli bychom... San Juan Solstice... Ten motiv slunovratu, kouzelné svatojánské noci, kdy se nejen otevírají poklady, ale vykvétá i zlaté kapradí... ten motiv byl všude.

Trasa měla skoro všechna "P" ... pozoruhodné pamětihodnosti, ale hlavně má pro mě parádní příběh, bylo to pořádné proběhnutí, i když (viděno z venčí) to byla pochopitelně "pěkná 3.14čovina":).

Navíc ta trasa je i na jména poněkud náročnější a matoucí -- V začátku je obec Sázava, v poslední etapě mám město Sázavu... V první části je "Pohled" v druhé je "Pohleď ", atd..:), a tak zmatení pojmů je velmi snadné až podobné zmatení jazyků u biblické babylonské věže. Při plánování běhu Posázavím jsem vzpomínal na všechno možné, od už citovaného filmu "Řeka čaruje", po "Ať žijí duchové"... Scénku "Pramen zdraví z Posázaví" .. musím připojit:)



[Odbočka ... v začátku ukázky se mihne malá Tereza Brodská a "tatínek" se jí zeptá, jak se jmenuješ holčičko:) .. LOL]

No nic.:)... Identifikace začátku trasy (tedy pramene Sázavy) jde až do mých dětských let, kdy jsme se učili, že Sázava pramení pod Žákovou horou... ve skautu mi říkali, že Sázava pramení v rašeliništích u velkého Dářka... Teď jsem se na internetu dozvěděl, že pramen je na souřadnicích N 49° 40.288 E 015° 56.276. Je to kousek nad osadou Nová Huť, protože podle informací je to v "klidové oblasti" CHKO, tak cesta k prameni není značena (sic!), nicméně všichni ji hledají, tak je okolí protkáno množstvím cestiček:).



Z Nové huti (z partyzánské osady) se vydávám nahoru k prameni lehce před pátou hodinou ráno. Slunce nesměle vykukuje mezi stromy, po cestách tečou potůčky vody, z hlediska pozdejšího vývoje si legračně snažím zachránit boty... Ó jak bláhové:)...

Trasa z v mých 935 mě celkem bezpečně vede do blízkosti pramene, ale když už jsem na dosah, je cesta "zakletá" vodou a  okolí poseto drobnými cestičkami, jak od houbařů, tak asi od podobných zoufalců, kteří jako já hledají cestu k prameni. Moc to nechápu. Když už označili pramen, proč k němu nevyznačili cestu? :)... Postupnou eliminací nakonec nacházím tu správnou a jedinou cestu, a stojím na pravém začátku své cesty.



Sice přesně tady v lese jsem nikdy nebyl, ale okolní krajinu znám a tak velmi zkušeně sbíhám cestou dolů a postupně mažu cenné minuty ztracené při hledání pramene. Cesta rašeliništi kolem Dářka je epická. Voda, kam se podíváš, ještě teď se směji, když si vzpomenu, jak jsem na začátku "opatrně" obcházel malé kaluže a teď probíhám po kolena vodou... po "hnědých" cestách, podobně jako v Irsku na Kerry way ultra... i tady by klidně bota mohla zůstat dole:)...

Přebíhám louky, které po vytrvalých deštích připomínají rýžová pole, ale je to můj rodný kraj a navzdory všemu, cesty jsou značené a udržované a já cítím čistou radost. Cyklostezky kolem Dářka a navazující vodní nádrže Pilská, a dalších rybníků by potěšily srdce všech milovníků "kulturního povrchu":) a tak postupně stahuji časové manko a buduji si zásobu ve své běžecké bance. Je krásný den, minimum lidí, ale občas -- když křižuji civilizaci -- dostávám nabídky na svezení, kam jdu? Na jednu nabídku jsem neprozřetelně vysvětlil svůj plán, že bude svatojánská noc... že mám v plánu ji prožít na max ... jít podle řeky... Odpověď mě dostala... Že svatojánská noc se dá prožít na max i jinak:), že (dotyčná) má kousek chatu..:)...


Ale zpátky na cestu... Nádherná cyklostezka mezí obcí Sázava a Přibyslaví (po staré jednokolejce, viz pár fotek níže)
-- pár fotek z cyklostezky Sázava-> Přibyslav --





... tak ta cyklostezka je fakt nádherná a stojí za to si těch cca 11 km (jedním směrem) proběhnou nebo projet buď na kole, koloběžce nebo bruslích. V Přibyslavi (kde končí moje první etapa, cca 43km) jsem asi o 1/2 hodiny dříve proti všem svým optimistickým odhadům, na pumpě doplňuji vodu a džus, svět je krásný a chystám se opustit svět silnic a asfaltu a vydat se po červené ... Po "Cestě K.H.Borovského"...

Ještě vzpomínka na lužní lesy a mokřady u Dářka
Tady si dovolím (při vší skromnosti) se připojit po bok takových velikánů a mistrů slepých uliček, jako byl Jára Cimrman ... a říci... přátelé... tudy ne!! Ta cesta v některých částech vypadala, jakoby jí naposledy prošli jen první generace jeho následovníků, respektive, jako by tam posledních pár let nikdo neprošel:(. Kopřivy, svízel, vysoká tráva po krk, téměř absolutní absence značení, co chvíli jsem musel zastavit a oklepávat klíšťata. Když nebyla vysoká tráva, tak byly vykácené celé plochy lesa zasažené kůrovcem... Nejen smutný pohled, ale zbytky stromů větví, natahané zrovna tam, kde by měla vést nějaké cesta... Tak tam se nedalo nejen běžet, ale ani pořádně jít ... a nejen, že jsem tam veškerý náskok spálil, ještě jsem zasekl "sekeru" asi extra hodiny a půl, která mi začínala opravdu chybět. Bloudím, bloudím... a sám poznávám, co znamená zkratka GPS...(= Gde Proboha Sem?)...

Nikde ani náznak cesty, jak mi řekl a vysvětlil s úsměvem jeden chatař... z téhle strany tady nikdo léta (!) nepřišel... No vzhledem ke stavu značení a průchodnosti cest... se moc nedivím:)
Vzpomínka na džungli.
Tohle už u města, kopřivy jen po prsa:).. Fotil jsem most

Tu a tam mě sice kousek silnice při průchodu kolem vesnic zase zrychlil, ale přiblížila se další "červená", která mě měla vést částí Sázavy, kterou znám z vodáckých vyprávění svých kamarádů a z knížek. Srážka zdejších lesů s kurovcem a s následnou těžbou zanechává neskutečně hluboké stopy.
Samozřejmě, i legendární příběhy Posázaví, jako jsou Foglarovi Hoši od Bobří řeky a jejich Sluneční zátoka nebo trampsky proslulá Stvořidla, to všechno mě udržovalo natěšeného na druhou etapu mého běhu... na trasu z Přibyslavi do Ledče nad Sázavou. Možná mé smutné pocity jsou ovlivněny vysokým očekáváním...

Z různých míst jsem slyšel, že končí svět, jak jsme ho znali... Ne nebylo to myšleno na šílenství kolem koronáče, ale na dopady kůrovce. V tomto případě lidé říkali, že pokud "zmizí les u Sluneční zátoky, vytratí se i duch místa, jež stvořilo hochy od Bobří řeky, Rikitana či Zelenou příšeru." Vlastně jsem spěchal, abych viděl tuto část Sázavy ještě alespoň se stojícími stromy. Pozdě:(.

Moje teskná nálada je umocněna tím, že už jsem stařík před důchodem a tak si smutně říkám, že už asi nikdy neuvidím "Zlatou zátoku" se vzrostlými stromy, ... teď jsou všude větve, zbytky kmenů... cesta občas připomíná Spartan race, člověk přemýšlí kudy... kudy to přelézt, kudy to oběhnout... a "časový dluh" v mém "závodě" roste jako palma...

Byli jsme domluveni s Tomášem, tedy s Malým medvědem, že mě přijede podpořit na noc. Noční období je obecně nejslabší článek "punkových" akcí. Malé vesničky a města zavírají obchody, restaurace i benzínky ve všední den kolem 9-10 hodiny večer a otevírají nejdříve kolem 6-7 ráno. Vydržet tak dlouho bez vody se (aspoň) pro mě zdá skoro šílené a nemožné. Buď člověk přejde do permanentní chůze, pije z potoků, nebo "žebrá" u přátelsky vypadajících domorodců, ale že bych držel nějakou rozumnou rychlost přes noc se v takových podmínkách (u mě) nedá doufat...

A tak se snažím přes den uběhnout, co se dá, o to víc jsem "rozhozený" časovými ztrátami na červených turistických stezkách v druhé etapě. Sákryš!!! Počítal jsem s tím, že budu o 20 km vepředu a zatím se tady prodírám skoro jako Indiana Jones džunglí. Výsledek mojí marné snahy o rychlost se "brzo" dostavil... Při jednom pokusu o rychlejší:) průchod techničtějším blátivým terénem u řeky končí nebezpečně vypadajícím pádem. Naštěstí je vše OK, jen jsem sebou plácnul, trochu se potloukl, ale natáhl si při tom bolestivě třísla... Teď už to místo občasného běhu jde jen co noha nohu mine..:(...

Po dalších asi dvou hodinách pomalé chůze s přískoky docházím k závěru, že to nerozchodím k běhu:), bohužel MM je už v Ledči a pomocí mého tracking mi míří naproti. Upřímně... skoro nikdy jsem se necítil tak mizerně. Kamarád se uvolí, nabídne, že se mnou poběží jako podpora přes noc... a jako na potvoru jsem mimo hru. Přemítám nad tím, jako nad matematickým hlavolamem, ale tenhle gordický uzel pro mě nemá řešení. Přiznávám si, že příště musím být buď od začátku s někým, nebo pořád sám... To dilema různých výčitek, úvah, že se někdo kvůli mě obětuje, mě svazuje víc, než bych chtěl, nebo si dokázal připustit.

Ale zase díky tomu zažívám krásné okamžiky kamarádství, kdy Honza K. (se svým synem Honzou) mi o svatojánské noci vezou na trasu pivo:) a nakonec mě i s MM odvážejí po cca 90+km směrem ku Praze. Sedím v autě, sleduji mladý měsíc a cestu z Vysočiny do Prahy a stejně jako František Halas si v duchu říkám... Já se tam vrátím...:). Dám se do pořádku a zbytek Sázavy si uběhnu nějak sám.. případně dojdu.

Je potřeba to nevzdávat... a těšit se ... třeba za dva-tři roky už ty stráně budou zarostlé mlázím a za pár let tu bude lesík. Jedno je jisté. Vidím čím dál stejně špatně:) nebo hůř a tak je nutné se spoléhat jen na sebe, nikoho dalšího do svých pofidérních akcí:) netahat.. ať je šance na jejich dokončení:).

Svatojánská noc byla krásná, silná... Místo zlatého kapradí jsem se radoval z kamarádů. A to je nakonec to podstatné, ta radost a ty hezké pocity, co přetrvají.

Všemu zdar!
Našemu úsilí, ultra a kamarádům... zvlášť!:)
12:)

neděle 7. června 2020

Tajné plánování mého dlouhého běhu, aneb 12:) není žádná slepičí prdelka:)!

Pozoruji ve svém okolí "polarizační" efekt minulých měsíců. Někteří při zrušení závodů ztratili motivaci efektivně trénovat, navíc doba byla náročnější i na běžné úkony, takže čas na běhání se hledal těžko... druzí, ať už to byli úplní začátečníci, nebo (téměř) profi běžci... toho naopak využili a běhali jako o život:).

Minulý víkend jsem měl v záloze nejdřív podpůrný běh na Okoř, potom Jiříkův běh nebo Brdskou divočinu... Nicméně jsem místo toho slavil v rodině významné narozeniny tchána a čtyři hodiny pendloval mezi Prahou a Plzní užíval si na plno rekonstrukcí na D5:(... V hlavě se mi odvíjelo to známé dilema, "běžce-sobce" a "pobíhače-obětavého":), které bylo ještě rozdrásáno tím, když jsem v Ejpovicích při nájezdu na dálnici viděl v kopci běžce s baťůžky. Srdce mi posmutnělo, mysl potemněla a z těla se vytratila barva:)...

--- vysvětlující odbočka ---
Naštěstí... naštěstí jsem ve čtvrtek byl na setkání se spolužákem v restauračním zařízení... a jak všichni víme... většina mých dobrých a skvělých nápadů (i těch výzkumných) beztak vznikla v hospodě:)... [Pamětníci si jistě vzpomenou, že na MFF UK v době mých studií byl salónek v restauraci U zeleného stromu veden jako posluchárna K14:)]...
Tak při tom povídání jsem mimochodem nadhodil, že si alespoň letos zkusím běh z rodného města do Prahy... Kamarád mi nasadil velkého brouka do hlavy tím, že bych to nemusel brát úplně doslova a běžet po trase autobusu Hlinsko-Praha:), ale najít si nějakou "ideovou" trasu pro svůj "punk", protože pro svoje nadšení a svůj boj potřebuji přece jen ty nejsilnější impulsy:).
--- konec vysvětlující odbočky ---

Ani jsem jsem se nestačil pořádně zařadit do (jediného) pruhu D5 směr Praha a už jsem to věděl. Můj letošní dlouhý běh bude mít obzvlášť silnou ideovou motivaci. Začnu kousek od mého rodného města, po stopách svých skautských a pionýrských táborů, krajem Foglarových skautů a (vodáckých) dobrodružství ve Sluneční zátoce...

Snad jsem tolik neřekl, ani nenaznačil... Rozhodl jsem se svoji přípravu podrobit vysokému stupni utajení a nikomu o ní nic neříci, ani u sebe na blogu nic důležitého nenaznačovat, přeci nejsem žádná slepičí prdelka, co nedrží žádné tajemství!... To tedy ne!:). Míša můj plán lakonicky zhodnotila, že to tradiční Hanouskovina:), což beru jako velkou poctu!
Dodělávám v práci resty v podobném tempu jako Stachanovci, vidím ta potřebná hesla... Pětiletka musí být splněna:)... a ... Po práci legraci:)... Při tom si připravuji logistiku svého dlouhého běhu, itinerář, mapy... přemýšlím o jídle..

Trasu jsem z počátečních 219 km dobrým trasováním upravil na "přijatelných" 192:)... a přitom šlo matematicky o jednoduchou operaci, že? Posunutím dát první cifru na konec. (Zde matematické úpravy končím, protože je mi jasné, že další posun (921... ) by už byl mimo moji "komfortní" zónu:).

Nechci nic říkat, bojím se i "vzdáleně" naznačovat, ale snad tolik neprozradím, že jednou z možných ideových linek mého delšího běhu je film pro pamětníky, "Řeka čaruje". V anglickém názvu "The River Is Performing Magic" s vysvětlením, že je to příběh o hledání mládí a nového smyslu života.  Jak trefně říká promo text na ČSFD: "Kvůli panovačné manželce ztrácí stárnoucí muž chuť do života. Návrat do rodného kraje v okolí řeky Sázavy ho natolik změní, že se rozhodne zkusit vše znovu...". Panovačnou ženu sice nemám, ale stárnoucí muž jsem, tak do toho!:)



Základem je se dostat na souřadnice N 49° 40.288 E 015° 56.276 a potom do Davle:). Pracovně svému projektu říkám  "Řeka čaruje, aneb Sen noci Svatojánské", pod zkratkou "Avazas" ho vedu ve svých běžeckých poznámkách a jako malý skautík nadšeně volám Radzan! Joha! Joha! ... Uač!

Uff... Tajemství jsem udržel. Mám radost, že jsem to na sebe neprásknul a nic neprozradil. Příště si zde napíšu kudy a kdy jsem to vlastně plánoval a běžel:).

Našim běhům zdar! Nadšení a ultra.. zvlášť!
12:)

sobota 23. května 2020

Bohatýr a narušitel (státní hranice)... aneb pitím piva a během k čistým radostem..:)

Advid (David K.) pod průhlednou záminkou návštěvy fyzioterapeuta nás nečekaně vyzval k běžeckému setkání, Jarka zajistila obratem rezervaci v zahradní restauraci v Braníku... A protože je to jen kousek od mostu, tak jsem si naplánoval do hospody běžet a z hospody taky. Jedna cesta cca 10k, dvojsměrka dává 20 a dvacet km mít nebo nemít.. to je 40k rozdíl:).

Znovu jsem se přesvědčil o pravdivosti popěvku... "Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky, to je ten důvod, má milá, že já tam raz, dva, tři jsem. Z té naší hospody stoupají tři schody, to je ten důvod má milá, že se jde tak těžko ven...!":)
Samozřejmě ... snažím se v zájmu normality udržovat svoji "bohatýrskou" pověst:) a tak během necelých dvou hodin "vyváženě" konzumuji tři plzně a tři kozly, dvě polévky... jako přípravu na ultra mód. Když se potom pozvolna rozbíhám krokem "postřelená srna" a ještě před Barrandovským mostem mě předjíždí Jarka na koloběžce, není mi úplně volno, ale mám s sebou mp3, nový silný playlist... a výběh na most už je ve velkém stylu:).
Modern Talking ve španělských rytmech burácí do sluchátek... !go, go, go! .. a jejich No name no face no number... se přesně hodí. Nakonec kopeček zdolávám ještě ve slušné průměrce 6 min/km, po té, co jsem absolvoval s kamarády v hospodě bych mohl říci, že to byl ekvivalent 4:30:).



Rychle ještě řeším pracovní záležitosti, dávám si novou trasu do mobilu a hodinek, protože si s dcerou bereme na pátek volno a vyrážíme do nejzápadnějšího výběžku (za Tachov, směrem k Rozvadovu), tématicky po stopách narušitelů státní hranice - teď v době virových omezení a uzamčených hranic je to znovu ideově nosný běh:). Máme v plánu přitom proběhnout naprosto opuštěným krajem, starých (zrušených) sudetských skláren a sídel, potěšit se samotou, zavzpomenínat na železnou oponu a tak.:).

Trasu jsem naplánoval jako okruh, autem dopoledne dojedeme kousek za Tachov do vesnice Lesná, kde je široko daleko jediný obchod (!).. Trať cca 35 km s převýšením asi 800m slibovala nádherné zážitky, pršet má až kolem 5-6 hodiny, tak nás to aspoň maličko bude popohánět:).
Bára natěšená, hned se přepne do "dětských" otázek typu.. "tatínku a bude se mi to líbit?" ... "tatínku a zvládnu to?" ..:).  No hned si připadám o dvacet let mladší, skvělá pohoda. Opatrně a s rozmyslem se vydáváme po turistických značkách přes neexistující osídlení Sudet; hledáme zbytky skláren, které se zavřely koncem 19.století. Krajina je naprosto opuštěná, nikde ani živáčka. Chtěl jsem říci, ani mrtváčka:), ale když jsme asi po 15 km potkali kousek od hřbitova manžele s kočárkem... tak jsem usoudil, že jsou to patrně zombie a jak bylo dobře, že jsem včera v běžecké hospodě měl česnačku:).
[Hned mi to připomnělo starý dětský vtip, jak jde holčička kolem hřbitova a potká babičku. Říká babičko, můžu jít kousek s vámi? Já se moc bojím... Babička odpovídá, ale to víš, že jo... Já jsem se taky bála, když jsem byla ještě živá:) ]

Bára pravda trochu znejistěla, když jí u Zahájí říkám, tady jsme asi kilometr od německé hranice a bylo by dobré ji překročit a kousek pokračovat podle hranic z německé strany. Turisticky je to velmi pěkné jít přesně podél hranic, na kole vede hezká cyklostezka kousek mimo... Říkám, kdyby nás chytli:), ať nic neříká a nechá mluvit mě... U hranic, na cestě u závory:) je šikmo zaparkované policejní auto, magický čas 12:34 a příslušníci sedí patrně v pár metrů vzdálené hospodě... krásně se prosmýkneme, jen štěkot psa za rohem nás trochu zrychlí:)... Okamžitě využiji dobrodružné atmosféry a Bářino adrenalinu k rychlému výstupu do kopečka a odbočení na cestu podél hranice.


Po pár kilometrech jsme zase zpátky na modré a začínáme pozvolna stoupat na Havrana. U B. se začíná projevovat "japonský turistický syndrom"... tedy, že věci, které se nám později při prohlížení fotek a vyprávění ... zdají naprosto skvělé, úžasné a my si říkáme, jak to bylo maximální... tak v té chvíli tak určitě skvěle nevypadají:). Naopak. Člověk si říká, už nikdy... tohle nemám zapotřebí:) a tak. Naštěstí jsme už opravdu za chvíli na vrcholu Havrana, prozkoumáváme zbytky ženijně technického zabezpečení státní hranice a vyzývám B., aby si "železnou oponu", neboli "dráty" .. zkusila přelézt:) a porovnala dnešní přechod hranice s minulostí. Na vrchol rozhledny nakonec nevylezeme:)... asi ve třetím patře jsme usoudili, že to ani jednomu z nás nedělá dobře:)... Obloha se začíná nebezpečně kabonit a do Lesné to přeci jen ještě tak dvě hodiny může být...

Seběh z kopce a pak vlnitými cestičkami k Lesné už drží dobrou náladu v celém týmu... Už znova slyším od B. svoje hlášky, jako ... "z kopce je to zadarmo"... "teď ještě kousek popoběhneme, odpočineme si do kopce"... A je mi fajn. Je mi skvěle, vlastně si uvědomuji, jaké to musí být pro zpěváky a kapely, když jim na koncertě publikum zpívá ty jejich texty:).

Nakonec, navzdory drobným krizím, sebepoznání jsme v čase pod pět hodin zpátky v Lesné. Koupím nějaké pití a jedeme domů. Byl to skvostný výlet... i když to technicky vzato nebylo ultra, přesto ho někteří z nás prožili:). Jako japonští turisté se znovu těšíme z fotek. Pochopitelně, celá naše výprava se jednomyslně shoduje na tom, že to bylo prostě skvělé:).

Ať se nám daří... běhat, užívat si to... nenechat se ovládat nesmyslnými zákazy, dělat blbosti... a radovat se ze "svých ultra" ... i když třeba nemají tu potřebnou kilometráž:).
Protože ultra... to je přeci v nás!
12:)

neděle 17. května 2020

May the force be with you... Ať tě provází síla... aneb, když se mine konec:)...

Doba je taková surrealistická...
Přes šílenosti zákazů, jejich vnitřní nekonzistenci  a vysokou frekvenci neustálých změn, se snažím většinu věcí vnímat podobně jako v "divadle" (kde sedím v první řadě a občas přeběhnu přes scénu)..:). Dává mi to potřebný odstup a pohled "nezúčastěného" pozorovatele... Pravda, moje nutkání veškeré dění okolo sebe (rádoby "vtipně") komentovat mě scela jistě zase přivede do průšvihu, ale nemůžu si pomoci... Já totiž dokáži vzdorovat (skoro) všemu, jenom ne pokušení:)...

A tak jsem v tomto týdnu na pokračující omezení u nás v ústavu reagoval poznámkou, že by mě zajímalo, jestli otevřeme dřív než budou oficiálně povolené swingers party... nebo až potom..:).
To jsem zvědav, jestli mi vedení od září povolí oficiální studijní volno po šesti letech..:).

Navzdory svému předdůchodovému věku jsem tak patrně jediný rebel u nás... Moje "přenosy" dat:), kdy do baťůžku dám pár SSD disků s víc jak 4T zpracovaných dat jeden den přenesu do práce, zapojím a na dálku roztřídím, zkonsoliduji... a v dalších dnech přenáším v obráceném směru... jsou už pověstné, stejně jako běh do práce, abych nahodil server:). To mi přijde jako vrchol aktivního home office. Ale zase... v minimalistickém případě je to 15km, když je čas, nebo jsem obzvlášť vytočený, tak hned běžím zpátky... a je to 30. A logikou mojí bavorské tety i pro jednosměrku.. 15km mít nebo nemít... to je 30km rozdíl:).

---- malá vágně související odbočka ----
Četl jsem na několika místech, údajně jako starou japonskou moudrost, která se hodí pro tyto dny. Já to sice beru jako výbornou a moudrou lidovou tvořivost, která se pro svoji větší pravdivost odkazuje na východní a exotické zdroje, (které se nedají snadno ověřit)... ale přesto, tady je:
Jak udělat lidi šťastné:
1. Všechno jim seberete
2. Všechno jim zakážete
3. K smrti je vyděsíte
4. Vezmete jim všechny jistoty, přeházíte návyky
5. Zhruba polovinu toho, co měli, jim vrátíte
6. Přesvědčíte je, že jste je uchránili před nebezpečím, které jste si dříve vymysleli
7. Zhruba polovinu toho, co jste jim zakázali, jim povolíte
Lidé si budou připadat neskonale bohatí, volní a šťastní. Do smrti vám budou vděční.
---- konec odbočky ----

Ale co je zajímavé, pozoruji kolem sebe efekt "žáby pomalu ohřívané v hrnci"... jednak si lidi na všechny ty šílenosti zvykají, jednak v řadě věcí rezignují... A jednak.. tak trochu plíživě:), přichází ty zákeřné vnitřní otázky i na nás... Proč bychom my "průměrní" a obyčejní se měli víc snažit... takové nihilistické (gretovské) úvahy, že všechno je pryč, dobré už bylo, dětství a budoucnost nám ukradli naši rodiče, rychleji a dál už běhat nebudeme..:)... Do toho se postupně odkládá a ruší jeden závod za druhým.. některé "navždy":(.
Třeba takové zrušení ikonické Rondy ... to mi přijde obzvlášť síla. (v detailu viz zde). Docela mi to zkazilo den, protože jsem pořád nějak žil ve své "bublině" věříc, že ultra dělá lidi lepšími:)... ale bohužel to není pravda:(

A tak je potřeba mobilizovat své vnitřní síly, radosti a rituály... Začátkem května jsem měl v kalendáři napsanou přípravu na Menorku, tedy začít běhat "výrazně teple oblečen", abych si zvykal na lokální podmínky [Co na tom, že ji zrušili, že?:)]... Bylo teplo i tady a tak v zimní bundě jsem udivoval i v parku, kde i důchodci vyrazili v krátkých rukávech... Byl svátek, 4.5., den Hvězdných válek ["May the force be with you", tedy ať tě provází síla... v angličtině zní podobně jako 4.května..:)], ... a já nabalený jako cibulka jsem vyrazil na delší běh do údolí.

A najednou se to stalo. Přeskakuji hady a potkávám divoká zvířata. Pravda nejdřív zachraňuji pár slepýšů na cestě (za sebou vidím skupinku na kolech, která bych z nich udělala placky), potom krásná užovka, původně jsem si podle její (malé) velikosti myslel, že je to zmije:)... Zajíci, bažanti... ale nakonec to přišlo taky... divoká prasata. OMG! To je v podstatě stodůlecký ekvivalent medvěda:)... U studánky potkávám jednoho známého domorodce, který vtipně komentuje moje oblečení ... prý že se má rád muže pevných zásad a zvyků... že mě celou zimu viděl v téhle bundě a že jsem ji pořád ještě nesundal..:). Odpovídám, že kvůli pár trochu teplejším dnům nehodlám dělat drastické zásahy do svého šatníku. Vyrůstal jsem na Vysočině a tam pojem "léto" a "teplo" byl tak specifický, že místní věděli, že například loňské léto bylo na Petra a Pavla, mezi 2-4 hodinou, v závětří na opěru slunce u Dívčí školy...:)...
Předevčírem jsem ho potkal zas... zdravil a vykřikoval, že jsem měl pravdu, že je pořád zima..:).

Musím se přiznat. Plánoval jsem letos, že po 12-ti letech svého běhání ... nějak ukončím ta svoje "velká" ultra... Měl jsem to hezky namalované, oběh Menorky, 100k krajinou Boba Grahama, Vassův běh v létě, podzimní naročné ultra v Itálii... a pak sbohem a šáteček. Potom otevřeně přiznám sám sobě a vám všem, že je to ve finále bolavý a že se mi už nechce "trpět":)... a že budu běhat jen ty kratší trasy, případně ultra bez limitu, která se dají dojít pěšky, když budu chtít...

No jo, ale jak jsem teď minul "plánovaný konec" svého velkého ultra snažení... Tak jsem najednou bez konce a budu "muset" běhat dál...:)... Budu muset znovu najít motivaci usilovněji běhat a i trénovat. Minul jsem konec a tak jsem znova na začátku... A tak logicky:) je přede mnou minimálně dalších 11 let, než se znova přiblížím k cílovému praporku:).

Jako úvodní/testovací běh jsem zvolil svůj místní 1/2 maratón, kdy od domu běžím dolů z kopečka asi 500 m za most Inteligence, otočím to a kopečkem se vracím do Stodůlek. Rozbíhám pomalu, uvážlivě, (jsem starší muž) lehce pod 6 minut km, v duchu si říkám, že pokud nejsem úplná coura, tak bych se měl pokusit být zpátky v průměrce pod 8 minut na míli (tedy 5 min/km). 

Postupně to rozbíhám, chvíli běžím před a za skupinkou tří rekreačních cyklistek, které v téhle chvíli už také zatočily na cyklostezku u vody... Když jsem je potřetí předbíhal, rychle nasedly na kola a slyším jak jedna z nich povídá, ... "on běží podle vody, rychle odjedem a odbočíme... S ním nebudeme závodit. Ten by nás zničil všechny" :)... Myslím, že z téhle hlášky budu žít hodně dlouho... až bude nejhůř, vzpomenu, že jsem v přípravě byl schopen "zničit" i tři ženy:).

Inu, nikdy neříkej nikdy, nikdy neříkej konec:), aneb vždycky "to" skončí dobře... a pokud to dobře nevypadá, tak ještě není konec:). Sice si připadám jako auto, kterému přetočili tachometr... Ojeté, ale přitom "zánovní", zničené, ale pořád ještě jede:) ... Ale když už jsem zase na začátku, tak žádné výmluvy a musím se sakra snažit!

Všemu zdar! Našemu úsilí, začátkům a ultra zvlášť!
12:)

pondělí 27. dubna 2020

Hledači pokladů, aneb hravý Veverka si hraje a my s ním..:)

Jak už je ve zdejším kraji zvykem, na jedné straně (řekněme "na venek") jsme poslušné ovečky, co poslouchají příkazy a nařízení, nosí roušky pomalu i doma a nutí si mýt tlapky bakteriálním mýdlem i svého psa:), ale "uvnitř"... uvnitř je každý z nás ...husita!:)...

Ten vnitřní boj včetně projevů všech možných (rozumných i nesmyslných) omezení se i se mnou různě pere, nestandardní podmínky v práci k tomu přidávají další stres a napětí. Jak to asi musí vypadat u rodin s dětmi v panelákovém bytě?
To moje -- sice malá, ale -- zahrádka, moje dílna (a trucovna/pracovna) vytvářejí věřím dostatečný prostor/nárazník pro rozumnou rodinnou pohodu... Ale jak říkám, mám neskonalý obdiv pro rodiny s dětmi, které v těchto dnech nemají dostatek "životního prostoru" ...

Běh-pobyt venku je potom asi jediná možnost, jak z toho všeho utéci, jak se zbavit všech napnelismů a cukatur:)... Paradoxně cílené běhání a náročný trénink nemusí být nutně to pravé ořechové, spíš naopak. Já to beru tak, že ani běh nesmí být v mém případě spouštěč stresu... [aneb, ono se to nepo..tento:), když se mi nepodaří běžet přesně podle plánu, když se nezlepšuji]. Navíc je klidně možné, že při logistickém oříšku letošního jara (tedy pomoci při přemísťování syna ze školy z ameriky domů) se mi nepodaří vyhnout se povinné karanténě.
Většina závodů je zrušených a tak naběhat cíleně a strukturovaně své tréninky, tempa, intervaly... všechno plus mínus osamoceně... dokáží jen reprezentanti a ti nejtvrdší z nás.

Proto se mi moc líbí nové bojovky[i vědomostní soutěže], které se objevily i v našem Prokopském údolí, hafo otázek pověšených na stromech kolem hlavních cest a na druhé straně správná odpověď. I tak se dá zabavit s dětmi na krátkém výletu přírody.

Podobně mě a většinu kamarádů nadchl Martin Veverka Pražský, toho času "Ostrovní", který mezi nás přinesl hezkou (anglickou) běžecko-turistickou hru, která teď doslova zuří na našem klubovém FB:).  Vy, co jsem zabloudíte a (zatím) nejste součástí naší volně definované skupiny iThinkBeer (.com) -- tedy těch, co sice běhají, ale při běhu myslí na pivo a na setkaní v hospodě s kamarády -- tak vám o tom musím něco říci.

[Chvíli jsem čekal, jestli Martin, se stylem britského gentlemana, něco sám nenapíše o "Treasure Hunt Run" ... tedy Běžeckém hledání pokladů. Ale Martin nic nepíše a je škoda, aby to zapadlo, obzvlášť v téhle době, tak tedy ...]

Treasure Hunt Run
Je určeno 10 věcí, které je potřeba v rámci výběhů, výletů najít a vyfotit spolu se sebou samým (či alespoň s nějakým klubovým atributem).
Už první sada byla velmi inspirativni (S01):
1. Neuvěřitelná díra
2. Divoce žijící zvíře
3. Číslo 82
4. Něco oranžového a fialového
5. Most
6. Historický pohled
7. Lavička
8. Houby
9. Ztracena věc
10. Něco hodně chutného

Druhá sada (S02) posunula laťku o kus výš:
1. Kostel
2. Roubenka
3. Napajedlo
4. Telefonní budka
5. Výstražná cedulka
6. Něco krásného
7. Něco tvrdého
8. Něco rychlého
9. Něco šokujícího
10. Něco tichého

Třetí, přemýšlivá sada, (S03):
1. Úl
2. Pták v letu
3. Nesprávný nápis
4. Pěkná brána
5. Den v týdnu kromě neděle
6. Vyrobeno/založeno v..
7. Ztracený míč
8. Něco na nesprávném místě
9. Něco kde se dá schovat
10. Zajímavá pěšinka

Ošem Nika z Nového Mexika přinesla další level, (S04):
1. Něco hlubokého
2. Něco pichlavého
3. Hydrant
4. Vlajka
5. Něco kulatého
6. Loď
7. Vyhlídka
8. selfie+zajímavé pozadí
9. Velkej hmyzoun
10. Sníh

No, sledoval jsem naše vedoucí hledače, taková Romana (April), ta to často dokáže dřív než bys řekl Pilsner Urquell:), ale většina úlovků od kamarádů je neskutečně vtipná, dokážete si představit, jak se dá uchopit úkol SO4E8: selfie+zajímavé pozadí, že? Nebo sníh v Čechách v dubnu, když tady skoro nebyl přes celou zimu... No nádhera! Kvůli práci jsem nejen nestíhal v týdnu moc běhat, ale ani sbírat poklady, až to bylo takové smutné... Ale v sobotu jsem se rozhodl, kdyby všechno mělo "padnout" a [vždy, když je nejhůř] běžel na Karlštejn a zpátky... S tím, že po cestě zkusím "všechno splnit":)... tedy 1-3 sérii. Neudělal jsem si poznámky, ale pamatoval jsem si opravdové "špeky".

Falešný policista monitoruje cyklostezku!
Doba je nesmírně dynamická.. myslel jsem si, že telefonní budka v "mých" vesničkách kolem údolí bude v pohodě.. v Holyni jsem ji viděl jako hotovou věc:), ale už je pryč! Je to výrazně těžší oříšek.. Dokonce ta na Řeporyjském náměstí, kterou jsem bral jako "home-run" už není telefonní, ale je to knihobudka:). Podobně číslo 82, to jsem si věřil, že snadno po cestě na Karlštejn ulovím, ale kdepak. 12, nebo i krásná 13 ... o 28 nemluvím... to by všechno bylo, ale 82? Když tak "orlím zrakem" pátrám v Chotči, tak se mě jedna "domorodkyně" ptá, co hledám.. Vysvětluji, že máme hru a že potřebuji vyfotit číslo 82. Hned se mi nabízela, že mi jej napíše na krajnici:), ale to mi přišlo nečestné a nesportovní:)... Dokážete si představit tu děsnou radost, když jsem ji našel ve Zvonoklasech...

Je to skvělá, i když čertovská hra! Myslel jsem si, že mám "ztracený míč", když v tom se objevili čutálisti a vzali si ho do hry... Prostě, zdaleka nemám všechno, ale moc hezky to zase probudilo moje pobíhání, člověk se najednou víc kouká kolem sebe a objevuje spoustu zajímavých věcí, nejen ty hledací poklady...

Prostě cesta mi utekla ... jedna-dvě:)... málem jsem při zpáteční cestě v Letech minul Petru, která proti mě prosvištěla na kole a za chvíli jsem byl v Radotíně, čas se nachýlil, i když jsem nenašel všechno, tak jsem vzal po 47 km MHD nahoru do Stodůlek... Práce a rodinná pohoda volaly:). No ty chybějící "kusy" musím dohledat jindy... Nedá se nic dělat. Příště musím vyběhnout někam dál..:).



Všemu zdar! Ultra zvlášť!
... protože, kdo běhá a hraje si... nezlobí (se)!

12:)

úterý 21. dubna 2020

Zákazy, příkazy, roušky a náhubky... aneb volnost běhu...proti všemu:)!

Otevřeně... je mi líto těch mladých, kteří se na můj vkus až moc snadno vzdali a vzdávají svých svobod, své odpovědnosti ... Přenášejí hodně věcí na stát a skoro všemu věří:)...A stát? Ten si lebedí... Velký bratr se připravuje definitivně všechno sledovat, deficit se zvyšuje stejně, [jak vtipně poznamenal Aston (O.Neff)] jako váha salámu u řezníka... "O sto miliard víc? Můžu to tak nechat?"... OMG!

Z pozice sice aktivního, ale staříka:)... Nemám touhu, ani se necítím být povolán, abych jim radil.. Ale nemám rád situaci, kdy stát někoho (v tomto případě střední stav) téměř zlikviduje a pak se ho snaží s velkou pompou zachraňovat... Jen se raduju z toho, že jsem žil velkou část svého života v relativně normálním světě, kde slovy Ozzyho.. Člověk klidně mohl sežrat netopýra, aniž by tím způsobil Armagedon..:)... [Ozzy Osbourne " There was a time when you could eat a bat and not cause armageddon."].

Ale pozitivně -- ten běh mi dává naději... Po minulých týdnech, kdy jsem hodně potkával a viděl na dálku běžce v polích s šátkem přes obličej... [OMG!]... Tak teď už registruji povětšinou jen "potkávací světla"... kdy si přidržíme šátek jen na okamžik setkání... a s některými pomocí pantomimy či jen pohledem do oči usoudíme, že ani tuhle komedii nebudeme hrát:).
[Nicméně vzhledem k odhodlanosti strany a vlády by to chtělo, aby někdo vymyslel a sjednotil běžecko/turistický pozdrav... Navrhuji potápěčské Ok, kdy O je vytvořené palcem a prostředníčkem a "k" přirozeně zbývajícími prsty... abychom si dali najevo, že já jsem Ok, kvůli mě si ten hadr nemusí nasazovat:)].

Když jsme u těch zákazu a překážek. Nevím, co vedlo sedláka u Řeporyj, aby zoral (veřejnou, značenou) cestu mezi poli a natáhl tam mlíko se zákazem vstupu... aby mu tam nechodili/nelezli lidí? :)... Kolik mu jich tam může projít? No nevím jak koho, ale mě to neodradí. Tak holt ty původně rychlejší úseky běžím v oranici, taky dobrý:)... Když jsem tudy po "zorání" běžel poprvé, tak jsem si myslel, že na mě sedlák "mává" na pozdrav, ale když jsem obíhal to mlíko se zákazem vstupu:) tak jsem usoudil, že v tom "pozdravu" možná byla i nějaká "výhrůžka":)... Inu, až mě začnou nadhánět, tak aspoň budu mít Míšou tolik prosazovaný fartlek..:)

Vždycky se mi v té chvíli vybaví rady mého dědy a bavorské tety... "Hanzi, nikdy neorej po kopci a nikdy neorej cesty..:)... To dělají jen hloupý jézéďáci -- oře se vždy podél kopce a cesty nenič. Má svůj důvod proč tam jsou odjakživa ... Jenom si zničíš pole!"

Ale možná právě ty zákazy a příkazy mě inspirují. Za normálních okolností bych kolem těch výběhu krav běžel maximálně 2-3x do měsíce... Takhle mám touhu tam běhat 2x týdně:). Stejně tak mám silné nutkání každému, koho vidím v polích/v lese s rouškou říkat .. "neblázni... jsi tu sám... užij si to naplno":)




Běhu zdar! Ultra a boji s blbostí.. zvlášť!
12:)

PS. Než se to "ztratí":). S dcerou jsme se udělali takový soukromý "We Run Prague"... Ty fotky jsou z toho "výletu"... Přes Ladronku, Strahov, Pražský hrad, Petřín, Cibulku... do Stodůlek. Naprosto luxusní ráno. Za celou dobu jsme nepotkali vic jak deset lidí. Vřele doporučuji!
PPS. Abych to dokázal... zoraná cesta.