sobota 1. ledna 2022

Zapomenutá Florida a nezapomenuté ultra sny... aneb slibem nezarmoutíš! :)

Je Nový rok,... můj nejlepší kamarád Běžící Stín dobíhá 24h v Arizoně. Jeho slova, že je na tom s během bídně, že není ve formě, že přibral... ale přesto se postaví na trať a v blátě se bude pokoušet o 200 km (které sice nedal)... jsou pro mě silně motivační. Stejně jako výkon Veroniky, která v dešti, když jí to vůbec nešlo... nakonec dala přes 100 mil a zvítězila i celkově ve svém "dni"... 

Přesto pozor! Motivace pomocí (výkonu) ostatních, i kamarádů jsou hrozně ošemetné, někdy by z nich člověk mohl dostat i depresi, zvlášť když jsou mezi nimi mistři republiky, že?:) Nebo takoví tvrďáci, jako je Martin Š., Jirka V., atd... atd.. Nedělejte tu chybu, abyste se s někým srovnávali. Jak říká můj oblíbenec, Jordan Peterson .. " Don't compare yourself with other people; compare yourself with who you were yesterday!", tedy "Nesrovnávej se s ostatními lidmi; porovnávej se sám se sebou, porovnávej se s tím, kým jsi byl včera".

Začal Nový rok a s ním se vyrojila zase spousta dobrých předsevzetí, lidi začínají sportovat, běhat, cvičit... ale je jasné, že na spoustu z nich (i z nás) padne únava a třeba i deprese, že ostatní už jsou ve formě, že nám to nejde, drhne... Na to je potřeba myslet... Začít běhat je stejně lehké, jako přestat kouřit. Já na škole přestával kouřit asi 15 krát, než jsem doopravdy kouřit přestal..:).

Koukám do svého tréninkového deníku za rok 2021a vidím všechny ty eskapády i boje, prokoučované 24h na Kladně a v Plzni, kde jsem si málem pomocí upínacího řemínku na čip zlikvidoval achilovku, upíří běh na Menorce, "léčebný" běh na Pražském Keltovi... zrušené závody v Anglii a ve Švédsku... 

Po kombinaci zdravotních problémů s očkováním a s covidem, jsem se dostal až na úroveň téměř úplného resetu... Ale... Nic se neděje "náhodou", je potřeba se jednak poučit a jednak znovu udržet a získat ztracené pozice. První běh.. na konci izolace v pátek 10.12 byl bojem o uběhnutí 7 km, další týden jsem se dostal na 25, potom 50 km, teď už týdenní počitadlo ukazuje přes 70... I když mě to láká, vím, že bych zítra neměl jít běhat, ale odpočinout si a začít zase znova další silnější týden v pondělí... 

Tohle je podle mě asi nejtěžší... Hlavně pro ty, kteří třeba před xx lety sportovali... pak dlouhou dobu nic, přibrali a teď se snaží dostat do formy... Nebo pro někoho, kdo vypadl z tréninku na měsíc a víc. Hlava si "pamatuje" nebo vysnila:) jak to všechno šlo, ale ono to nejde... Pak to může skončit depkou nebo zraněním:(.

V pondělí, 27. prosince kamarádi běželi tradiční oběh Prahy (POP, cca 65km), pořád jsem přemýšlel, jestli to neskusit s nimi, nebo třeba aspoň s nimi začít a běžet až tam, kam to půjde... Strašně jsem řešil logistiku, abych zbytečně neprochladl při návratu, abych neměl chuť to oběhnout celé... Nakonec jsem dokázal potlačit svoji touhu a vzpomínky na ultra a celou akci pojal "matematicky"... v režimu tečny:). Spočítal jsem si, kudy skupinka poběží v prokopáku, kde bych se mohl napojit... A jak řekli, tak udělali. Skupinku běžců jsem našel, kousek běžel s nimi a pak zase doběhl zpátky domů. Pravda, místo 65 km jsem běžel jen necelých 15 km, ale postupný a konzistentní nárůst kilometrů (a sebedůvěry) v dalších dnech stál za to. Někdy je asi těžší neběžet/zkrátit běh ... než v jiných dnech najít sílu a vyběhnout. 

Každý den si říkám a slibuji... ultra blíž :) a chápu tu dialektiku běhu a zásadu "slibem nezarmoutíš".

Svojí doktorce jsem bez mrknutí oka slíbil (měl jsem za zády zkřížené prsty), že teď si dám s běháním dva-tři měsíce pauzu, vysvětlila mi, že je to opravdu potřeba, nebudu schopen se pořádně nadechnout a fyzická kondice bude slabá... Ale při vyšetření v motolské nemocnici mi tehdy lékař na příjmu řekl, že mám zápal plic a kovid, ale že nemám žádné jiné problémy... Nemám cukrovku, nemám nadváhu, jsem "fit"... tak mě poslal domů (jel jsem autobusem s dvojitým respirátorem) s radou, abych až mi skončí izolace s tím aktivně bojoval. Snažil se trénovat hluboké dýchání... že mně to nepůjde, že mě to bude bolet, ale že se to rychleji spraví a vrátí do normálu. Tak co jsem si vybral z těch dvou rad je asi jasné...:)

Jenže... je potřeba mít nějaký cíl. Koncem ledna, začátkem února mám naplánovanou služební cestu do US, tentokrát Florida... Rychle jsem projel všechny servery, hledal závody v okolí (pár hodin autem) a nalezl jsem podle mě naprostý skvost s názvem "Forgotten Florida", který se běží 5.února v městečku zvaném Christmas ... a já si zajistil závod skutečně o vánocích... Je tohle náhoda?

Pravda, i když je k dispozici hlavní závod o délce 120 mil (193 km), moudře jsem zvolil "dětské" ultra, trať o délce 45 mil (72km), to bych měl (za normálních okolností) být schopen standardně fungovat... Teď to bude pro mě silná motivace -- za měsíc se připravit na hezky uběhnutých 72 kilometrů. Je to Florida, krásné stezky, blátivé oblasti, palmy a exotika. Pořadatelé slibují minimum krokodýlů, hadů a všelijaké havěti... Na Floridě...LOL! Ale znáte to... "Slibem nezarmoutíš!"..:)

Těším se jako malý Honza na Ježíška, nebo jako ... little John ... na ...Christmas!:)

Všemu zdar! Našemu úsilí, radosti.. a ultra.. zvlášť!

12:)

úterý 21. prosince 2021

Ze tmy do světla, aneb ... Where is the spirit?? :)

Tak mi dali certifikát o prodělané chorobě, paní Milerová. Nicméně jsem byl jen kousek od pocitů Švejka, který s výkřiky "Na Bělehrad" a "Tuhle válku vyhrajeme" ... se nechal tlačit na vozíku. Ne vážně, hned první den po skončení izolace jsem čekal až se "oteplí" k nule, vzal jsem si běžecké boty a vyrazil směrem údolí. Byl pátek 10.prosince a u mě nastal velký reset -- skutečně, bylo to jako ve stroji času, jako bych se vrátil do roku 2009, měl 100 kg  a neběhal. Znovu jsem si uvědomil svoje pocity z úplného začátku běhání, kdy mi to nešlo, byl jsem neskutečně pomalý, těžce jsem dýchal, kašlal a moje tepovka pracovala k infarktu:). Můj pokus o běh s finálním tempem 7:46/km byl jen zlomek od pomyslné hranice 8 minut, kdy už je prý lepší jít a nepokoušet se o běh:). Při běhu parkem jsem asi dvacet metrů předbíhal jednoho chlápka, který svižnější chůzí asi mířil od metra domů. Evidentně viděl závodní úsilí v mých očích:), když se me zeptal.."Začínáte, co"? a povzbudivě dodal... "držím palce, důležité je vydržet!"

Upřímně, je strašně těžké poslouchat demotivující řeči, že v mém věku a po drsnějším kovidu, abych se rozloučil s nějakým ultra, že budu rád, když po nějakém čase zase začnu běhat. Denně si opakuji, postupně, s rozumem, ale bojovat je třeba... a stejně jako na úplném začátku... 

Se synem občas sledujeme strong man soutěže a můj oblíbenec, islandský silák, Halfthor mě vždycky dostane... Při jeho úspěšném pokusu o 501 kg v mrtvém tahu na něj všichni povzbudivě křičeli, nejčastěji jeho silnou mantru... "Hvar er andinn"! Což se do angličtiny překládá jako "Where is the spirit??!!!", my bychom asi řekli volně "Kde je ten duch, to nadšení a boj??!!" ... 

Tak přesně tohle jsem si opakoval v prvních dnech. "Where is the spirit??!"... "Kde je tvůj boj, kde je tvoje nadšení... kde je tvoje úsilí, Honzo?? " ... Neztratilo se někam? Z hlediska tréningu na ultra jsem v posledních dnech běhal absolutní, ale absolutní tužku:). 7 km, potom 9 km.. pak 10 km na asfaltu, (aspoň že svižněji ... 6 min/km...). Ale připadal jsem si jako ten starý děda, který jede na babetě a lidi to komentují: "V očích smrt a na tachometru ani ne 30km/h!". Tak já při velkém úsilí s bídou běžel 6 min/km. Ale to podle mě patří k věci, možná je to test, jestli jsem svoje sny už definitivně nevzdal. Ne, nevzdal! Ne, moje nadšení, moje úsilí se nikam neztratilo. Věřím, že tady je pořád.:)

Přihlásil jsem se a přihlásím se zase do loterií na ultra... Můj kamarád Luboš to vtipně komentoval, že obdivuje můj optimismus, moji víru... Podobně jako v mém oblíbeném filmu Sedm statečných, kdy hlavní hrdina shání pistolníky na ochranu vesnice a na otázku jaká je opozice, říká víc jak 50 pušek. A kolik vás je? Pět. ... No, to obdivuji vaši víru ve vítězství.:)

Nejlépe se to ukázalo v pondělí, kdy jsem si naplánoval, že zkusím běžet z práce domů... Dřív bych to nijak neřešil, 15 km z centra do Stodůlek, že... ale teď? Zima, kondice skoro na nule, navíc jsem v práci zjistil, že jsem si nevzal běžecké kalhoty. Nevím, jestli to odráželo islandskou mantru "Hvar er andinn"? ... nebo naši klubovou zásadu.. co nemáš, nepotřebuješ... ale domů jsem běžel v džínách, a ve finále to nebylo zase tak tragické. 

Vím, že to nebude lehké, ale věřím, že jsem zase zvedl svůj na zem spadlý prapor ultra a snažím se ho držet vlající nad hlavou. Zajímavé loterie přede mnou, motivace na maximum.

Dnešní den tomu dodává tu správnou symboliku. Je zimní slunovrat, který znamená návrat ze tmy do světla.. 21.12. roku 21, je 21:12...

Všemu zdar! Našemu úsilí, snům -- i když znějí bláhově -- zdar... a ultra.. zvlášť!

12:)

PS. Samozřejmě, když mi některý z mých plánů/závodů/loterií vyjde... dám vědět. Zatím však o nich nebudu mluvit, abych je nezaplašil.

čtvrtek 2. prosince 2021

Není každý den posvícení, šturmovat se nevyplácí, aneb věřím ve 12.12 !! ...:)

Po Keltovi jsem rozhodně nebyl stoprocentně v pořádku. Vlastně jsem se se zánětem dutin trápil většinu léta, zařízlo mě to v Plzni na 24h. Kelta, i když jsem ho nakonec uběhl celkem hezky a zkušeně, jsem také povětšinou prosmrkal. Pomalý běh sice dělá divy a léčí skoro všechno, ale na můj dlouhodobý zánět dutin pořád nezabíral. Zkoušel jsem i několik dní vůbec neběhat, jindy jsem běhal opravdu pomalu, ne proto, že bych rychleji nemohl, ale abych se opravdu snažil se plně vyléčit, abych absolvoval očkování a mohl normálně cestovat-fungovat.

Po novém roce mám nastavené zahraniční pracovní cesty, rád bych si zase zaběhl něco hezkého, jako velký plánovač jsem si nastavil očkování na čtvrtek, s tím, že přes víkend zkusím Loučení, nebo aspoň co největší část noci, abych trénoval svoje nejslabší stránky -- běh/vidění a orientaci v noci. Plán to byl "ideální" -- na očkování odpočinu a potom se také bude hodit pauza, druhá dávka po P100, ze které jsem také případně chtěl běžet celou noc. Inu snílek jsem byl vždycky a zůstávám...:).

Páteční den před Loučením byl hodně hektický a jak už v místních a narychlo přijatých závodech bývá, až na startu v Ústí jsem zjišťoval, co nemám a co nesmím potřebovat. Mimo různé drobnosti mi chybělo aspoň jedno náhradní triko s dlouhým rukávem, běžecké kalhoty jsem měl na sobě, větrovou bundu jsem si vzal neprodyšnou proti dešti a neměl jsem extra boty... Ale dobrá nálada mně neopustila... Na startu jsem popíjel pivo a až při vyběhnutí jsem zjistil, že dlouhá pauza na používání hůlek měla přímo devastující účinky. Neustále se mi samovolně skládaly v ten nejhorší možný moment: při průchodech blátivým terénem, při sestupu/výstupu korytem potoka a tak. Blížila se stanice našeho startu, kterou jsme měli kolem 25 kilometru procházet, ale zhruba kilometr před tím jsem zapadl až po pás do potoka, hned vedle výpusti kanalizace. Když se daří, tak se daří. Při vědomí naplánované vakcinace jsem skončil na stanici, snažil se zlikvidovat v rámci možností rozsah škod, a připravil se na přesun na velmi ranní vlak do Prahy. Příště extra boty!! Tedy nejen, že mi byla zima, ale ani celý deodorant vystříkaný na boty nezabránil dojmu, že v Praze probíhá sjezd bezdomovců a já jsem jeden z hlavních delegátů z ústeckého kraje:).

Ale cíl zněl jasně, ve čtvrtek očkování, do pondělka zvládnout očekávanou negativní reakci a potom už samá pozitiva a sociální jistoty, končící druhou dávkou druhý týden v prosinci. No, bez nějakých detailů, ve čtvrtek po ranní injekci jsem se průběžně horšil celý den, abych se dopotácel v horečkách večer domů jako zlomený stařec a v tomhle stavu se pohyboval dalších pět dní a po týdnu završil získáním C+ statutu:)... statisticky vzato, po pravidelných frontách na test je jen otázkou času, kdy to člověk chytne. Ale aby to nevyznělo negativisticky, jsem stále pozitivní, nejhorších bylo pár dní, kdy kulminovala reakce na očkování a start skutečné nemoci. Teď je to každý den lepší o parník a už se těším, až přestanu být oficiálně nakažlivý a budu moci opustit izolaci.

Ale plyne z toho známé poučení, detailní plánování a zejména šturmování se nevyplácí, přesně jak je to v tom známém křesťanském vtipu, že se pán bůh nejvíc směje a baví, když poslouchá naše plány:). 

Nicméně ... Knížka Cestou Orla v mezičase vyšla, držím ji v ruce a mám z ní velkou radost. Honza Bartas se vrátil ke svému blogování a na úvod napsal milou recenzi.

https://janbartas.com/2021/11/28/cestou-orla-recenze/

Hodně z vás, co jste si ji předobjednali už ji možná máte také doma, nečekaně brzy se knížka začíná se objevovat i v distribucích velkých knihkupectví... Ale co mě potěšilo -- knížka se fyzicky objevila i v knihkupectví Akademie na Florenci(!), kousek od místa, kde jsme se v kavárně s Jardou Vlčkem dohodli na jejím vydání, přesně po 72 dnech (6x12 pro přátele čísel). To není náhoda.

Chtěl jsem se vrátit zase ke svým zápiskům, omluvit se za radiové ticho, ale hlavně vám všem ještě jednou poděkovat za vaši přízeň, podporu... a i ve světle všech možných a nemožných šoků, kovidu, čekání na (zrušené) závody a postupný návrat k normálu... Opravdu jsem moc rád, že jsem se do toho projektu pustil a pomocí kamarádů jej dokončil. 

Doufám, že se nic šíleného nestane a křest knížky proběhne po vyhlášení výsledků Trailové závisti (12.12). Budu se těšit a ještě dám vědět a snad začnu brzo standardně bojovat a běhat, je potřeba zase pozvednout prapor ultra!:)

Všemu zdar, našemu úsilí a ultra... zvlášť!!

12:)

sobota 6. listopadu 2021

Udělal jsem si radost, aneb papírová verze mých zážitků se tiskne:)

CESTOU ORLA

12HONZA → Z DENÍKU POMALÉHO ULTRAMARATONCE

Stalo se to asi před rokem. V atmosféře uzavírek, omezení normálního života (a také velkého množství zrušených závodů) jsem díky přetížení sítí měl asi den dva problémy se dostat na blog, něco mi zlobilo, údajně nějaké problémy spojené s přechodem na vyšší verze a zabezpečení. Blog se ode mě z domova tvářil nedostupný/ zavřený/ nefunkční.

Docela mě to vystrašilo, protože blog si čtu asi nejvíc ze všech čtenářů já sám:). Vracím se k některým (pro mě) klíčovým okamžikům, připomínám si, jak jsem co tehdy prožíval, případně se těším ze šťastných konců. Proto, jakmile se všechno uklidnilo, udělal jsem si okamžitě zálohu celého webu, ale zároveň jsem si řekl, že bych si pro sebe a svoje blízké vybral/doplnil/přepsal a spojil vybrané části webu, abych jim přiblížil jak ultra prožívá obyčejný Honza, průměrný běžec, který měl to štěstí, že se mu povedlo běžet na několika legendárních závodech, zažít neskutečné věci...

Nicméně, moje hlavní motivace byla -- pokusit se pomocí svého vyprávění ukázat, že možná přísnou logikou moje posedlost dlouhými ultra, nedává moc smysl: Nevidím dobře, z hlediska sportovní výkonnosti jsem maximálně průměr... Ale že o to v rekreačním ultra vůbec nejde. Chtěl jsem svoje zážitky vyprávět tak, aby i neběžci kolem nás pochopili, že dorazit po závodě domů s nohama nadranc a žaludkem naruby, a přesto absolutně šťastný, nemusí být projevem bláznovství.

Mám na svém blogu přes 700 zápisků, šíleně šílené, že? Většina z nich je napsaných pár hodin po závodě, se spoustou překlepů, občas k jejich pochopení je třeba znát velkou část mojí běžecké historie... Takže jsem nemohl vzít jen kus blogu a zformátovat jej do knižní podoby. Bylo potřeba vzít hlavní kameny/milníky mého příběhu, přepsat je a pro ostatní je zasadit do kontextu.

Chtěl jsem získat nestranného a dlouhým během "nepolíbeného" člověka, který by mi pomohl se zpětnou vazbou, dotazy, tlačil by mě k tomu, abych se snažil držet nejen správné pády a slovesný čas, ale i posloupnost příběhu. Lukášovi R., který se ujal redakce knížky za to patří velký dík. Můj skromný projekt knížky, sice profesionálně vytvořené, ale v malém množství kopií se začal měnit s postupnou editací, s každým dalším přepsáním. Známí (i neznámí testeři), kteří ukázky četli mi říkali, že bych se měl zkusit knížku dát k posouzení nějakému většímu vydavatelství, mezi mými kamarády a známými je několik lidí, kteří mají dobré kontakty a nabízeli, že pomohou, aby si to někdo opravdu přečetl...

Jenže... jsem díky Romaně potkal Jardu V., a nakonec jsme se rozhodli, že knížku vydáme společně v jeho malém vydavatelství. A z mého pohledu to byla šťastná volba. Jarda mě donutil udělat detailní inventuru mých fotek za posledních cca 12 let, sám knížku při sazbě určitě víc jak 5x přečetl... a přesto prý se mu pořád líbí, pořád se v některých místech usmívá a jinde je dojatý.

Doufám, že se snad bude líbit i vám.

Aspoň dvě příhody z "natáčení", jak říkají herci... Při prohlídce mých fotek Jardu zaujala naše společná fotka s Gordym, s "otcem/zakladatelem" amerického ultra, s prvním člověkem, který tehdy ještě společně s koňmi uběhl Western States. Jarda říkal, .. "to je skvělá fotka na obálku knížky!" Jenže.. tehdy v roce 2019 jsem Gordyho potkal osamoceně před olympijskou budovou ve Squaw Valley. Zdravil jsem ho a říkal jsem mu, jak jsem rád, že jsem tady a že ho můžu pozdravit. On hned mi řekl, tak pojď uděláme si společnou fotku! Máš foťák nebo aspoň mobil? Podal jsem svůj iPhone a ten okamžik mám navždy zachycený.

Něco jiného je ale mít fotku ve svém archivu a těšit se s ní a něco jiného je použít ji na obalu knížky, byť ve vzdálené banánové republice. Snažil jsem se různě psát Gordymu, žádal jsem ho o souhlas... bez odpovědi. Už se blížil termín, kdy se musíme rozhodnout, v té chvíli jsem byl na služební cestě, kolega řídil auto stylem, že jsem se bál, že skončíme na ARO nejbližší nemocnice... Vzal jsem telefon a po několikáté se snažil vytočit číslo do Gordyho fyzioterapeutické ordinace...

Papír pro "Orla"!

Nikdo to nebral a tak jsem nakonec nechal vzkaz na záznamníku... Uprostřed mého vzkazu se ozval na druhém konci hlas.. "Hello, Gordy here...!" A tak jsem mu mohl říci o své prosbě, také o tom, jak mě motivovalo, že on před svým rozhodnutím běžet WS neuběhl ani maratón... A jak moc mě pobavila jeho reakce, když mu říkali, že nejen, že on to nemůže uběhnout, ale že to nikdo nedokáže... A jeho slovy.. To udělalo celou věc ještě zajímavější.:). Dostal jsem jeho souhlas, s tím, že mu určitě musím knížku poslat! A dal mi svou domácí adresu...

Druhá příhoda se váže k současné ekonomii nedostatku. Nevím, jestli jste to zaznamenali, ale samozřejmě není ani tiskařský papír a jeho cena se vyšplhala do nebeských výšin. Ovšem Jarda je nejen vydavatel, ale i zásobovač, který .. podobně jako za socialismu... věci zajišťuje a shání... takže na knížku máme papír, bude mít kartonové desky, 256 (!) stran .. a cenu z doby před covidem:).

Knížka by měla být vytištěna a fyzicky být i v Praze 1.12, distribuovaná v ten samý den... ještě před vánoci. Jarda pochopil moji úchylku pro hezká čísla, proto web ke knížce (s možností objednání přes jeho vydavatelství) bude spuštěn 

https://www.cestou-orla.cz/

10.11 ve 12:13

Moc rád bych křest knížky udělal 2.12 (chápete, že... 12 zepředu/dozadu/zrcadlově), dám vědět...

Na web jsme se rozhodli dát plnohodnotnou ukázku jedné kapitoly, obálky... proto ji dám už rovnou i sem. (UKÁZKA) Jak říkám, věřím, že se vám i vašim blízkým trochu netypická knížka o ultra .. těch obyčejných... bude líbit.

Všemu zdar, ultra zvlášť!

12:)

čtvrtek 28. října 2021

Návraty v dvojitě léčivém ultra, aneb dřevo, Pražský Kelt a rýma, jak se to rýmuje...:)

Musím začít raději hned tím, že se nic nestalo. Nevyhodil jsem běžecké boty,  nekoupil rybářské pruty, nezačal sbírat známky, ani pěstovat kaktusy. Pořád jsem nadšený rekreační ultra běžec, či pobíhač. 
Jen ten boj o běhání a hlavně i o psaní si blogu byl poněkud náročnější. Jednak jsem se už od ledna opravdu snažil si vyčistit pracovní stůl, dodělat staré projekty, nic nového, co mě vyloženě netěší nerozjíždět... Pořád jsem se točil v kruhu, připadal jsem si jako dělník co odhazuje písek lopatou, zatímco mu tam vozí další hromady náklaďákem. Taková drobet beznadějná situace. 

V tom jsem si vzpomněl na příběh mého kamaráda z Ameriky. Petr S., mi vyprávěl, jak se strašně trápil, když byl vedoucí katedry. Nestíhal psát desítky recenzí, posudků, oběžníků, nespal, pořád byl se vším pozadu, až začal mít i zdravotní problémy. Pak se jeden den ze zoufalství opil a všechno vyhodil do koše. Po vystřízlivění chtěl udělat nápravu, ale už všechno bylo uklizené, vyhozené... Byl nervózní, co se stane... ale nestalo se vůbec nic. Prý jen tři věci byly potřeba a ty udělal obratem a najednou měl čistý stůl a zároveň pro mě i kamarádskou radu: "Dělej jen ty věci, které hoří a které už byly aspoň dvakrát připomínané!" Zbytek není důležitý.
[Já se s jeho netradičními metodami setkal několikrát, například, když mě lákal před lety do hospody a já se vymlouval, že jsem ještě neprošel polovinu materiálů uchazečů o práci u nás. On je vzal zbytek těch přihlášek, hodil je do koše se slovy, že teď už můžeme jít ... a na můj vyděšený pohled jen dodal... "No přece bys nechtěl zaměstnávat někoho, kdo má smůlu!":)]
Málem bych na jeho geniální rady zapomněl, ale sama prozřetelnost mi seslala poruchu mého cestovního laptopu a s tím spojené částečné vymazání mailových účtů a jejich lokálních kopií. Samozřejmě jsem zvýšeným usilím mohl všechno "opravit", ale měl jsem najednou čistý stůl a raději se postavil do pozice lamy a nechal se litovat... Geniálně jednoduché, jednoduše geniální. Teď se mi sice asi dvě-tři věci ukázaly jako důležité a nutné, ale je to jen nepatrný zlomek z více jak dvaceti položek na dlouhém seznamu.
Takže z neskutečné přemíry práce jsem zpět ve standardním režimu, ale jako vždy návraty nejsou jednoduché... Celé léto mě trápily problémy se zánětem dutin, i 24h v Plzni jsem kvůli tomu nakonec ukončil předčasně, běhal jsem pořád s kapesníkem, ale pomalým během -- i když jsem ho aplikoval poctivě -- se mi nedařilo chorobě utéct. Pořád jsem se hlídal jestli nejsem nemocný, marně doufal v získání certifikátu o prodělané populární chorobě, ale houbec. Přitom jsem už potřeboval nějaké náročnější a hezké ultra... no asi jako prase drbání.
Znáte to jistě sami... Jsou chvíle, kdy člověk cítí, že by se musí s něčím poprat. U mě je to trochu civilnější, nejdu se rvát do hospody, jednoduše potřebuji ultra, i kdybych měl běhat úplně sám v noci kolem parku. Prostě, jak někde chvíli nebloudím, není mi špatně, někde s sebou nešvihnu, nesloupnu si pár nehtů:), tak si hned myslím, že jsem na nejlepší cestě do domova důchodců... 
Bylo to znamení. V ten den, co jsem řešil "kolaps" své IT techniky a "komunikačních kanálů":), mi v poště přistála upomínka na odloženého Pražského Kelta, místní nádhernou stovku. 
Start v pátek v noci, sice existuje GPS trasy [ale mě se do hodinek nevejde celá], hledáním značek a kontrolních bodů slibovalo zajímavou skautskou akci. Když ultra, tak tuplované ultra... V pátek dopoledne mi přivezli auto dřeva, 9 m3 volně sypaného, což je přes šest kubíků naskládaného dřeva, potřeba navozit přes schody na druhý konec zahrady. Naštěstí dorazil syn a větší část vozil on, ale já se taky nijak neflákal.  Dřevo bylo nakonec úplně všude:), slunce zapadlo, rychle jsem vyvenčil Deri. Plánoval jsem, že mám ještě asi tak hodinu dvě čas než vyrazím na závod. Žil jsem v domnění, že se startuje o půlnoci... ale letmý pohled do propozic kvůli adrese mě nastartoval k neskutečné činorodosti. 
Kdepak, start bude v 10 večer, registrace končí o půl desáté. Zavolal jsem si taxíka, aby přijel do deseti minut, do tašky jsem naházel věci na sebe, balík látkových kapesníků, čelovky jsem měl nabité, extra telefon, na záda běžecký bágl. Svoji manželku, která se se mnou nestačila ani rozloučit, od branky ujišťuji, že je všechno v pořádku, že zítra později odpoledne snad budu doma... Snažila se mě nabudit na závod, nebo naštvat?:) a psala mi, že bude mít telefon u postele, až to "zas" zabalím a budu potřebovat, aby pro mě někam dojela, tak ať jí zavolám(!). 
Hrdinsky (nebo to byla stařecká skleróza?) jsem si nevzal hůlky, naskočil do taxíku a už se v duchu připravoval na závod... Dorazil jsem v předstihu a na místě zjišťoval, co mám s sebou, co mi chybí ... a co tedy nebudu a nesmím potřebovat:).
Druhý extra telefon neměl simku, což by nevadilo tolik, ale neměl off-line mapy... nevzal jsem powerbanku a můj telefon měl jen půlku kapacity baterie. Při svém třídění věcí do báglu a co na sebe, jsem v zázemí závodu poslouchal vyprávění organizátora a traséra Marka Roda. Lituji, že jsem si to nenahrál, protože to bylo kouzelné. Připomnělo mi to dětství a vyprávěné pohádky v němčině, kdy jsem skoro ničemu nerozuměl, ovšem mimika a intonace mi dávaly znát, že to bude hodně dobrodružné. Popisy, jak a kde se dá zabloudit, pod kterým kořenem je lepší prolézt zepředu, protože jinak je šance sjet kus srázu po zadku... Moc hezké představení, tedy do té doby, než mi došlo, že moje hodinky udrží jen 50 navigačních bodů, trasa jich má přes 250, takže mé zabloudění bude naprostá tutovka.
Ale vlastně.. proč ne. Vždyť jsem tady kvůli tomu, poběžím sám, možná někoho někde dohoním, ale nebudu mít žádnou podporu od skvělých navigátorů typu Malého medvěda... Bude to jen na mně. Zase v noci, v terénu, hledat značky a nezranit se po cestě... Ukázat své mysli ... chorobě... manželce... že nejsem žádná měkká hlava:), že dokážu a budu bojovat. Dokončit.. tentokrát sám... dokončit.
Začátek se mi běžel moc hezky, (dojatě) posmrkávám, jedu první kapesník:)... navigační body v hodinkách krásně připomínaly odbočky, dařilo se mi nacházet kontrolní body a na stanicích měli pivo!! Skvělý závod, vždyť to říkám pořád... Ale kousek po první velké kontrole jsem vyčerpal v hodinkách uložené kontrolní body a jako další bod na trase se mi ukázal už jen cíl.. 
No zabloudil jsem poprvé za malou chvilku, tentokrát jsem se opravdu dojatě vysmrkal do druhého kapesníku. Myslím, že moje bloudění dostalo nový rozměr v Branické višňovce, v blízkých skalách a pozor na Vyšehradě(!). Tahle část Kelta je mým klasickým výběhům hodně vzdálená, v Praze jsem chodil jen na VŠ, bydlel na kolejích v Břevnově, takže Vyšehrad a přilehlé končiny jsem vůbec neznal. V noci jsem tam pobíhal jako zoufalý vesničan mezi nástupišti na hlavním nádraží a hledal odbočku doleva. V tunelech to nešlo, před hradbami bylo moc brzy, za nimi už pozdě... Naštěstí jsem tam natrefil na dalšího běžce, pozor Honzu z Brna, který mě vysvobodil. Znalci totiž vědí, že odbočka vede přes schody do prava, že:)... Nemusel jsem tedy přeskakovat hradby a pádit k Neumětelům. Na dolní stanici u vody jsme vzbudili patřičné veselí, jak někdo může zabloudit na Vyšehradě?... No dobře, může, když je z Brna, že?:) ...  Ale pozor, pak se provalilo, že Pražák byl bludička a Brňák "znalec", no smáli se mi zaslouženě (a já s nimi) celou dobu. Ale jak jsme překročili vodu, na "můj" břeh, k Dívčím hradům a do Prokopského údolí, tak už mi absence kontrolních bodů vůbec nevadila. Stačilo kouknout na kousek popisu trasy, čárku v hodinkách a věděl jsem přesně kudy i kde budou schované kontroly. 
Zrovna jsem vyměnil další kapesník, když jsme se dostali na horní část Prokopského údolí. Trasa vede asi tři kilometry od mého domu, v některých zatáčkách je to snad ještě blíž. Tohle byla u Kelta opravdová zkouška odolnosti mojí mysli. Takové to poslední pokušení. Zatočit to domů... Vždyť už jsem si závod užil, mám za sebou víc jak 60 kilometrů, mám zánět dutin, nebudu se muset trmácet MHD přes hodinu domů... 
Věřil jsem, že hlava bude pevná, ale raději -- pro jistotu -- jsem si nechal zbytek věcí na startu-v cíli, abych se stejně pro ně musel vrátit. V údolí jsem splatil navigační dluh z Vyšehradu:) a provedl Honzu bezchybně celou trasou až na Most inteligence. Pivo na stanicích už sice bylo jen nealkoholické, ale v chladném ránu to pořád byla hezká vzpruha. Nemám v zimě (a při rýmě) rád zastávky na stanicích. Vždycky hodně prochladnu a potom se nemůžu zahřát, těžko se mi rozbíhá. Po dlouhé zastávce na poslední stanici (pizza) -- kde jsem vůbec neměl zastavovat, (měl jsem si vzít kousek do ruky a běžet) -- jsem se nemohl dostat do tempa, vypadalo to, že nad prochladlým tělem začíná vítězit choroba a ten "slabý" v mé hlavě mi připomínal existující blízká dopravní spojení k cíli. No fuj!! 
Nechal jsem Honzu běžet, vytáhl čerstvý kapesník:) a pokračoval po chvíli v sólo jízdě. Pravda, byly chvíle, kdy jsem ho doběhl na dohled, nebo až na pár metrů, ale na Závisti mi umřela baterie hodinkách a následně jsem zabloudil i tam:). Moje znalost prostředí získaná kontrolou Trailové Závisti společně se slohovou prací organizátorů:) a zbytkem baterie v mém telefonu mě zase vrátily na trasu. Telefon jsem vypnul při 5%, chvíli potom jsem ztratil navigační list s kontrolními body... No moc mě to pobavilo. Ale zkušeně jsem se vrátil kus zpátky, drahocenný popis trati našel i s mými zaznamenanými kontrolami a přes přes odpadky a oraniště kolem tržiště SAPA jsem úspěšně dobloudil do cíle. Nakonec ani ten výsledek nebyl tak tragický, čas ještě začínal 16, v cíli jsem byl 27. v celkovém pořadí.

Pražský Kelt je nádherný závod, nadšení organizátoři, skvěle zásobené stanice, v cíli servírovali skvostný guláš, pivo... jen jsem musel domů:). Měl jsem velkou radost z navigačního vítězství --  i když jsem neměl powerbanku, druhý (navigační) telefon byl na nic, navigace v hodinkách ztratila svoji výhodu asi ve třetině závodu, aby mi umřela v posledních deseti kilometrech, na chvíli jsem ztratil i itinerář trasy... přesto jsem se dokopal do cíle. Asi ta cesta v MHD domů v běžeckém oblečení podpořila silný nástup nemoci, protože tím (pomalým) během v noci to rozhodně být nemohlo!:)

Běhat sice mám v plánu až v neděli... Ale stálo to za to.
Všemu zdar! Našemu úsilí, našim bojům.. zdar! Ultra.. zvlášť!
12:)
PS. Fotky z trati jsem si pujčil od organizátorů, za což se omlouvám a děkuji...

pondělí 27. září 2021

Plzeňská 24, aneb myslel jsem to "dobře", ale dopadlo to jako na Kladně:).

Někdy to trvá déle, ale ono to vždy vyplave napovrch, asi jako olej na vodu. Po každém závodě nebo zádrhelu si dělám vnitřní a vnější inventuru, snažím se otevřeně si přiznat, co dělám špatně, probírám se tím, co říkají kamarádi a blízcí, jestli náhodou nemají v něčem pravdu:).

Tentokrát podle mě uhodila hřebíček na hlavičku moje dcera, když se zeptala, proč to dělám, když to není "můj závod"? Musel jsem uznat, že má pravdu zejména v tom, že k 24h přistupuji jinak než k jiným ultra. Nesoustředěně,  zmateně, často na poslední chvíli ještě řeším věci, které by mohly počkat. Žádná ochranná "bublina", kterou jsem si zvykl vytvořit před velkými ultra závody. Je to chyba, která mě vyškolila v minulosti v trailu, a teď opakovaně na 24h.

Pravdivě kruté poznámky kamarádů a známých, kteří mě sledovali ... mně vždy pomůžou. "Tak jsi to zase zabalil hodně brzo...", máš "dobrou" bilanci, poslední tři 24h: 180, 131 a 122. to snad příště nedáš ani stovku! 

Ne, není třeba se bát, že jsem hodil ručník do ringu, že jsem ztratil bojovné srdce. Do Plzně jsem se připravoval o hodně cíleněji a lépe než do Kladna, ale pravda je, že mi pořád chybí to potřebné zacílení, vytržení a soustředění za závod. Musím na tom pracovat, získat to potřebné nadšení překonávat rekordy na okruhu a ne cílit na 180km a dost. Ono potom není skoro kam couvnout:). I když otevřeně, tentokrát by mi soustředění na závod asi hodně pomohlo k rychlejší první stovce, k víc uběhnutým kilometrům, ale nejsem si jistý, že by zabránilo mému odstoupení ze závodu. 

Ruda v úsilí o rekord,
 já s nezbytným kapesníkem

Posledních deset dní, intenzivně posledních pět dní před závodem, jsem bojoval s nějakou virózou, rýmou, zánětem dutin. Nejdřív jsem běhal povinně s kapesníkem, a posledních pět dní před závodem jsem neběhal vůbec. Doufal jsem si, že se mi rýma a dutiny umoudří a že pomalý běh na 24h by mě mohl vyléčit. Jenže rychlé oteplení v tomto směru šlo proti mně.

V Plzni jsem si ale znovu uvědomil, proč já, který miluje běhání v přírodě a po horách, proč já zkouším 24 hodinovou torturu na okruhu. Je to ten společenský rozměr akce, vidět staré známé, potkat nové, vidět jejich úsilí a boj. Mě to potom pomáhá v přípravě. Vidět Jardu B., který po neskutečném výkonu v šestidenním závodě přesto přijel do Plzně, protože jeho slovy... běhá rád a nechtěl rušit startovné. Po nějaké době odstoupil kvůli bolestem, ale mám pro něj velký obdiv. Rudy K., který se snažil o několik rekordů - teplé počasí nepřálo překonání světových rekordů v kategorii, ale český rekord byl překonán. Spousta kamarádů a známých, se kterými se míjíte dává kroužení dokola ten potřebný a epický smysl. Díky všem za milá setkání, strašně rád jsem vás viděl!

Už "krásně" se hojící rány
po "okovech"

Abych jen dokumentoval a připomenul sám sobě do budoucna míru svého (ne)soustředění: Moc těsně jsem si zapnul na nohu pásek s čipem a bolestivě si rozedřel achilovku a kotník do krve. Bolest jsem v závodě přisuzoval kruhovému charakteru trati a pravý stav věcí jsem zjistil až po víc jak dvanácti hodinách závodu, když jsem si rovnal ponožky. Nevzal jsem si s sebou ani spacák, ani karimatku, ani židli (ani stolek). Na půjčeném stolku jsem si rozložil náhradní trička, které jsem neměnil, ale jak se ochladilo a padla mohutná rosa, všechno oblečení bylo mokré jako z pračky. Začala mi být zima, nedokázal jsem se zahřát, začaly mě trápit dutiny, bolest hlavy, uzliny na krku mi v jedné chvili natekly, ze jsem nedokázal hýbat hlavou. Asi jeden a půl hodiny jsem chodil dokola, klepal se zimou ve čtyřech vrstvách oblečení, čekal, až mě trochu přestane bolet hlava a doufal, že se zase rozběhnu. Pokušení vzít si růžový prášek bylo silné.

Začal jsem se soustředit aspoň na metu sto mil, znova to rozběhl a i se zastávkami, jídlem a svoji údržbou jsem se dostal alespoň k 6.5-7 kilometrům za hodinu. Ale přeci jen, rýma a bolest dutin byla silnější než já. Zase jsem musel trochu zpomalit, nebo se vic zastavit, ale okamžitě jsem se začal třást zimou, šel jsem se na "chvíli" ohřát do šaten. Chvíle se změnila v několik hodin, přidal se mi chrapot a začal jsem ztrácet hlas. V pondělí mám učit čtyři hodiny v kuse, tak jsem zase zalezl do tepla a asi dvě hodiny před koncem se nechal odvézt domů.

Ačkoliv se empiricky neprokázalo, že by pomalý běh léčil všechno, tedy aspoň zánět dutin během 14 hodin nezmizel:), přesto snad věřím, že k 24h najdu svoji cestu. Musím to kroužení vzít vnitřně jako závod, který nemá hranice určené nějakými danými čísly, ale co nejlepším výkonem a stejně jako na standardní trailový závod se na něj dopředu soustředit a cílit. Bára to řekla správně, nebyl-není to "můj závod", ale mohl by být!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť! 

12:)

PS. Musím speciálně poděkovat Markovi Rodovi a jeho podpůrnému týmu, který mi koupil ještě další piva a přinesl i jídlo. Bylo to moc milé, jsem velkým dlužníkem!

čtvrtek 16. září 2021

Ultra šestinedělí, aneb je čas se vrátit a pozvednout prapor!:)

Všechno je v životě i v ultra poprvé, nebo alespoň s nějakými výraznými modifikacemi. Já, který jsem si byl zvyklý zapsat svůj deníček, svůj blog alespoň jednou za dva týdny, když už ne každý týden, najednou mám svoje šestinedělí, pauzu delší než šest týdnů. 

Co se asi stalo po Kladenské 24 hodinovce tak významného, že jsem si nezapsal ani čárku? Posledně jsem si to napsal jasně, že u ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Ovšem, k tomu vracení se zpátky také patří důkladné vnitřní poučení, co mohu změnit, co bych měl zlepšit na co se soustředit. Přiznal jsem si, že i když běhám relativně dost kilometrů, po prvních roce, kdy jsem zhubl ze 104 kg na 83 se moje váha výrazněji nepohnula směrem dolů. třeba na týden jsem se dostal niž, obzvlášť když jsem se vážil po dlouhém běhu... ale vždy se mi váha vrátila do "rovnovážné" polohy kolem 83kg. Letošní rok, i mě přinesl asi tři extra kg na víc, které jsem ještě měl na Kladně. Inspirován T-birdem a Malým medvědem, jsem zašel za odborníky. Tedy nejdřív jsem se začal trochu hlídat a dorazil na schůzku se svými 85 kg. Jinak distingovaný Michal Š., když viděl moje čísla, tak řekl... Honzo, ty na to co a jak běháš vážíš strašně moc, k*rva hodně:)! S tou zasr*nou váhou musíš něco udělat, nesmíš ztratit svaly, ale zhubnout to sádlo:).

Takže jo... Pokémonům, které už teď hraji výrazně méně, přibyla vážná konkurence -- Kalorické tabulky:). Nechal jsem se "zlákat" slibem, že i muž v 58 letech dokáže ještě dál upravit svoji váhu. Jdu dolů myslím velmi kontrolovaně, změnou stravy, něco už by mělo být na plzeňském okruhu znát, v podstatě jsem už "odhodil" svůj běžecký batoh na dlouhé ultra... jsem asi o  6 kg lehčí. Taky se snažím víc a strukturovaně běhat. Pondělí mám volno, ale zbytek týdne prostě běhám, co mám, občas si pár kilometrů i přidám. Minulý týden jsem měl v tréninku i zařazený maratón v Plasích a celkově to bylo za týden 155 kilometrů. Takhle by asi měl vypadat zárodek nového tréninku na ultra.

Baroko maratón byl tradičně hezký, horký, i pár kamarádů jsem viděl, ale doby, kdy jsme se skoro masivně scházeli na zdejších tratích, jsou asi nenávratně pryč. Stál jsem na startu a plánoval, že závod hezky odklusám, kousek před Bárou, žádný spěch. Jenže do 3-4 kilometru mě Bára asi dvakrát předběhla, v jednom kopci jsem jí předběhl, přece jsem plánoval, že poběžím před ní, ne? Říkal jsem si, že jestli mě předběhne ještě jednou, tak ji připomenu zásady slušného chování ke starším rodičům, případně zopakuji výhrůžku, že jí nebudu půjčovat auto.:). Nakonec to nebylo potřeba. Při následném seběhu jsem drobet zrychlil a řekl jsem si, proč já to vlastně neběžím trochu normálně? Na metě 1/2 maratonu jsem byl za dvě hodiny a chvíli si dokonce pohrával s myšlenkou zkusit doběhnout do cíle pod čtyři hodiny, ale rozkaz zněl jasně. Rozumně běžet, další den jsem měl odběhnout 25 a ne se flákat:). Drobet jsem zpomalil, ale zase žádné velké flákání to nebylo. Nicméně do cíle dobíhám svižně, ale nejsem zkušený závodník. Doslova na cílové pásce mě přespurtoval závodník ve stejné věkové kategorii a o dvě sekundy mě odsunul z pódiového třetího místa do bramborového suterénu. Jak se to dozvěděla moje D, tak mi hned připomněla, že i v Bráníku jsem minul odměňované místo a rodina přišla o cenné věcné dary (ponožky). Je mi to souzené, neudržel jsem třetí místo v kategorii, ponožky patří rychlejším!!:)

Jeden z důvodů, proč jsem si také dlouho nic tady nenapsal, byl prostý. Hodně jsem psal v práci, zalíbily se mi moje poslední projekty, ale hlavně... rozhodl jsem se, že si napíšu knižku. Vzpomínky na cestu ke Grand Slamu. Moje zápisky na blogu jsou sice dobrým připomenutím, ale aby se to dalo číst a nestyděl jsem se za to... aby to bylo kompaktní a vzájemně propojené, tak to vyžadovalo dost práce (a ještě bude). Zatím můj plán je mít vše hotové a vytištěné začátkem prosince, abych mohl svým kamarádům a známým vnutit doslova perlu české moderní běžecké literatury. Pracovně jsem ji zatím nazval "Cestou Orla", abych vzdal poctu těm posledním, sice nejpomalejším, ale přitom usilovným běžcům a sportovcům. Vyhledal jsem i pomoc profesionálního editora, který se mnou teď napsaný text prochází a koriguje mě. Věřím, že se všechno správně sejde, už teď mám z knížky radost, protože ... přeci jen v nulách a jedničkách se hůř listuje a čte:). 

Řečí bojových jednotek -- zbývá mi devět dní do kontaktu! 25.9. budu kroužit na plzeňském oválu. Říct, že se těším asi není to správné slovo, když se mluví o 24h závodě. Možná mi to zase nakope zadek, možná zase budu mít nějaké problémy... Ale tentokrát tam zůstanu do naprostého konce, i kdybych se jen ploužil. Zase mám na všechno silnou motivaci, musím všem, ale hlavně sobě ukázat, že nejsem zlomený. Naopak. Začínám silnou přípravu na další ... skvělou sezónu. Vstříc novým a náročným ultra!

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra.. zvlášť!

12:)

pondělí 26. července 2021

Kladno... když řekneš Kladno, řekl jsi všechno:), aneb ty kilometry jsou skvělé, ale ten rozměr boje je důležitější!

Tak jsem si to všechno tak krásně nalajnoval, v loni jsem s mírnou podporou (dovozu vody a piva) .. s rezervou zapsal 180 kilometrů... Letos, slovy mojí bavorské tety, jsem si "strojil hubu do žebřin", tedy čekal jsem, že všechno bude o řád lepší, jednodušší, výraznější... Měl jsem domluvenou plnou podporu na celých 24h, v podstatě režim české špičky. Přesto, možná i částečně proto, že to byl tak velký skok, na který jsem nebyl připravený... se mi to nepodařilo zúročit.:(

Dobrá, mohl bych najít skvělé důvody proč ne, ale moji nejlepší kamarádi různými slovy říkají totéž.. "Nelži sám sobě"!:)... Prostě u všech nepodařených akcí/běhů má smysl si říci, co vlastně bylo špatně. Tak nebo tak ... se vždy dostávám k momentu, že to byla moje chyba:), moje hlouposti... a žádné vnější vlivy a protivenství za to nemohou, jen já sám...

Mělo být teplo, dusno.. s tím jsem počítal. Chtěl jsem to rozbíhat opatrně a konzistentně a po setmění udržet tempo, případně maličko zrychlit. Tak to se mi moc nepodařilo. Už po prvním a následně druhém kilometru jsem obsadil toi toi a při dalším odbočení jsem už měl v sobě dvě immodia... po dalších dávkách jsem sice zastavil onen nutkavý pocit:), s křečemi na dosah jsem začal doplňovat víc, než by se zdálo potřebné .. i sůl a minerály. Výsledek se brzy dostavil. Otekly mi nohy, že se mi nevešly do bot. Puchýře a vlastně jsem většinu závodu běžel po špičkách.

Ale ... v té chvíli jsem si připadal jako cestující, co tancuje na horní palubě Titaniku a nestará se o nějakou díru v lodi, natož tu, která není vidět a je pod čarou ponoru. První 100km zamykám zkušeně, jako vždy:) ... v čase kolem 11.30. Na to horko a dusno během dne, by jeden řekl.. profesorsky.

Teď bude ten pravý čas to rozběhnout.... Většinu času jsem věřil, že tentokrát.. tentokrát nad ránem nezvadnu a že budu schopen běžet celou dobu. Bohužel, jak to občas i v pohádkách bývá, se mi už nepovedlo. Tedy.. držel jsem ještě dobré mezičasy, ale bylo mi jasné, že je to takový tanec na rozloučenou...

Ale v mezičase jsem zažil spoustu příjemných setkání. Vedle mě na židli sedí Martin Š., můj spolubydlící z MFF kolejí a neskutečný sporťák, povedlo se mu 205 km, naprosto famózně... a já jen vzpomínal na naše různá dobrodružství, vedená tím, že on byl tím hybatelem a já tím nadšeným "yes!" man.. tedy chlápkem, který nakonec řekne, že i ta největší pitomost je vlastně skvělý nápad:). Při jeho přípravě na Pamir jsem s ním chodil s báglem plným skript 17 pater v Tróji, stejně tak jsem v zimě a extrémních mrazech "nadšeně" proplaval Trojský kanál... Samá pozitiva..

Ukazuje se i ultra Miloš, sice teď známý víc jako houbař:), který se marně snažil otrávit sebe a širokou rodinu...:)... kousek spolu při proběhu promluvíme... Pořád si myslím, že je chyba, když známí běžci se stáhnou... Přestanou "závodit", protože už nemohou být lepší. Všichni víme, že každý stárne, je pomalejší, měl by víc nedokončených závodů... Ale podle mě, možná naivně a hloupě... o tom je ultra. Všechny z nás to dostihne, ale ten "boj" a úsilí může být inspirativní. Třeba se mýlím, ale věřím, že by Milošovým ovečkám neskutečně pomohlo ho vidět třeba i na kolenou, ale bojovat... O ty km fakt nejde:)

Pozdě odpoledne/večer se skoro tradičně ukazuje Tomáš .. aka Malý medvěd. Má to 35 km tam a zpět:), pobíhá podle trati, povzbuzuje a mává... Nicméně si statisticky uvědomuji krutou realitu:)... Sázava, loňska 24h, letos... vždy to skončilo na mé straně průšvihem. Statistika mluví neúprosně!:)

Celý horký den byla se mnou dcera Bára. Vyškolená poslední etapou na Leadville, mi nabízela občestvení s bravurou stevardek. Co teď a co v dalším kole? Upřímně, na to nejsem zvyklý, takový komfort by mě mohl zahubit.:). Až pozdě jsem si uvědomil ten závazek si pozvat silnou podporu na 24h. Znamená to, že to bude K+M+B běh... tedy, ká-em-béčko:)... Kurňa musíš běžet!!! 

Je pozdě večer, láme se střídání mé podpory. Přijíždí na noc můj syn a vzpomíná/připomíná, jak jsem si zlikvidoval perfektní osobní rekord ve Švýcarsku ... Ale podle pokynů v mém "manuálu" mi neříká, že vypadám pod psa, že mi to nejde... Hantýrkou sportovců, ještě třepu nožičkama, ale je všem jasné, jak to skončí. Po druhé hodině v noci je mi zle... fakt zle... břicho mě bolí z "úspěšné mise" čtyř tablet immodia, řady solných tablet a amagnézia. Nohy se mi nevejdou do bot, puchýře mám i na horní části nohou! 

Při jednom z okruhů cítím nutkavou potřebu odběhnout mimo trasu, abych nezvracel na dráhu... ale v šeru špatně vidím, přehlédl jsem obrubník. Takže k tomu všemu jsem si přidal pochroumaný nárt, kotník a křeče v tříslech. Věrný své mantře a povzbuzování syna  se snažím pomalým během vyléčit všechno. Marně. První kilometr po karambolu mám za 12 minut, další za 15, později za 17 a poslední za 19. Co víc, každý bolí víc. Končím.. 

U ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Možná to bude naprd. Možná mi to zase nakope zadek, zase budu mít problémy... Ale musím mít vědět, že jdu do zase "plných", že jdu znova bojovat... Že mě nějaký neúspěch nezlomil. Jak jsem si tady napsal mnohokrát... Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a ríci .. jdi! Proto... Plzeň 25.9.!!

Nikdy to nevzdávejte! Všemu zdar.. ultra zvlášť!

12:)

pondělí 5. července 2021

Je to boj, je to boj.. aneb "I ran 3 km .. and I feel..."

Dělal jsem si z toho občas legraci, ze sdílení na sociálních sítích příspěvků typu "I ran 3km and I feel great!" (Tedy -- běžel jsem 3km a cítím se skvěle!)... až mě to taky dostihlo...

Jak se říká, šoky, kam se podíváš, do poslední chvíle jsem se snažil se dostat na Lake District 100k, ale musel jsem to odpískat.1↩  Naštěstí při svém marném úsilí o trénink jsem čas od času doprovázen Lubošem na koloběžce, který se ujal vděčné role mého mentálního kouče, trenéra a vztahového specialisty. V detailu mi (správně) vysvětlil moje základní problémy a hned navrhoval řešení.

Například podle něj musím problémy s viděním při běhu řešit aktivně. Prý bych měl běhat skoro poslepu s páskou přes oči v kamenitém svahu v údolí. V mezičase se mi snažil sebrat brýle (-10D), abych začal hned "trénovat" i na cyklostezce. Nabízel mi bruslařské chrániče na dlaně, lokty a kolena, protože bychom mohli dobře procvičit i pády. Cvičně by mi prý mohl podrážet nohy a já bych se určitě zlepšil ve stabilitě a nacvičil tvrdší kontakt se zemí. S jídlem měl také jasno -- měl bych vybíhat přejedený, abych udržel v sobě jídlo za všech okolností a pořád tolik nezvracel. No, nezabili byste ho?

V lednu jsem o pár dní minul registraci na Kladno, na 24h, která se letos poběží 24 (!). I když jsem téměř obratem požádal o zařazení na čekací listinu, byl jsem ještě v půlce června sedmý (šest lidí přede mnou). Už jsem skoro přestával věřit, že mám šanci se tam dostat a přemýšlel jsem, jakou divočinu vymyslím místo toho... Přesto, jsem se snažil víc běhat po asfaltu, abych se v Kladnu nemohl vymlouvat a naběhat občas i něco maličko delšího. 

Například před týdnem se dcera rozhodla běžet 1/2 maraton v Milovech. Krásně jsem to naplánoval:). Navštívíme maminku v nedalekém rodném městě, odvezu B. na start a já si proběhnu kousek tratě, poběžím proti ní, pozdravím a zamířím do Hlinska, kam ona po závodě dojede ve stejnou dobu, kdy já tam doběhnu. Chápete tu nádhernou logistiku? Uvidím ji na trati, uběhnu si svých 38-40 a ve stejnou dobu se sejdeme v Hlinsku na náměstí. Tak nějak jsem počítal, že B. v terénu a teple uběhne 1/2M za 2:30, 2:40. Jenže ona mi do toho hodila vidle a ve 2:10 mi píše, že už je v cíli (!). Takže závěr jsem měl celkem hektický. Pohodový trénink se mi změnil v intenzivní honbu za "limitem", jako bych si toho už nežil dost v minulosti...:).

Říkám si, snažím se, snažím se... ale Kladno v nedohlednu. Teď v týdnu jsem kvůli povinnostem odkládal běh až do pozdního odpoledne. Nakonec beru boty a vybíhám ven, už úplně zoufalý... Po 1.5 km telefon ... a já se vracím domů. Skutečně, běžel jsem 3km. V tu chvíli jsem se cítil mizerně. Doběhnu, naštvaně začínám řešit emaily a ejhle! Jsem na Kladně!! Platím registraci rychlosti bankovního hackera. A dokončuji tu větu "správně"...

"Běžel jsem 3km ... a cítím se skvěle!!"

Vím, jako správný matfyzák ujíždím na číslech. Ten, kdo všechno řídí... to ví:)! Neříkejte mi, že je to náhoda. Tak si to zopakujme: můj první start na Kladně ... číslo 55, druhý start... 66, třetí start ... 77. Jsem počtvrté přihlášen do Kladna (z toho dvakrát jsem byl na čekací listině, nikdy jsem nežádal organizátory o speciální číslo). Jaké mám letos číslo? Modří již vědí a získávají bludišťáka. Pochopitelně 88 má řadu významů, podobně jako písmena s tím spojená. Dvojité H tvořilo odjakživa můj podpis v elektronické komunikaci.  Až v podstatě náhodou jsem zjistil souvislosti -- vždyť osm teček bylo dlouho dobu ukončovacím znakem německých radistů.:). U mě to číslo na Kladně bude znamenat dvě nekonečna.


Držte mi palce!

12:)




1 Minimálně týden karantény na každé straně hranice plus cejch nezodpovědného bacilonosiče,  který v mládí trhal mouchám křidélka a teď se snaží zlikvidovat babičky a dědečky. Můj rok odložený závod, na který vlastně stejně nemůžu, sice zamrzí, ale je to tak, jak to je. Jsou řádově horší věci. V kombinaci s progresivními kolegy, kteří by nejraději nasadili roušky i sochám a drželi lockdown na furt... je to to pravé ultra:(.   

neděle 23. května 2021

Přerušované ultra, aneb netopýr, covid, upír… jak se to rýmuje.

Po vrcholovém nácviku logistiky z GrandSlamu bych měl být v pohodě skoro na všechny závodní přesuny. Vím, že plánování je dobré, ale nakonec je to improvizace a odhodlání, co mi vždycky pomohly se nějak dostat na start, do cíle a domů a užít si svoje dobrodružství…

První vidle mi do mého skvěle naplánovaného soukolí hodily aerolinky, kdy z akce na otočku zrušením řady letů vznikl týdenní výlet s celkovým cestovním časem kolem 24 hodin. Nevadí, řekl jsem si, tak nebudu na konferenci, co jsem zařizoval, kolega je kamarád… on to nějak zvládne:), v práci jsem slíbil další projekt….:), nuceně přesunul hotel dál od startu… utěšuji se tím, že ten kilometr navíc už v tom nehraje větší roli…


Optimisticky věřím, že veškeré šoky jsou tím pádem za mnou, že zvládnu i video konferenci z ostrova, že po ultra budu doufám v dobrém rozmaru:) a nějaké hektické dodělávání  restů a méně spánku … bude malá cena za pokus o cestování v čase, za pokus o návrat do časů, kdy se dalo normálně fungovat a kdy jsem se snažil běhat ultra, kde se dalo a na čem se dalo… :).


Tak tenhle pocit a “radostný vzdor” mi vydržel asi dva dny do odletu, než jsem se od organizátorů dozvěděl další novinky… Na Menorku (na semaforu zeleno-oranžová) se zpožděním dorazily inovativní proti-covidová opatření… zejména zákaz nočního vycházení a pohybu osob po 11 hodině. Znovu mě to utvrdilo v tom, že vazba covid-netopýr-upír… není čistě náhodná. [Nevím jak vám, ale mě naprosto nelogická, opatření pijí krev už hodně dlouho:)].
Dozvídám se, že závod je modifikován — asi inspiraci byl pověstný Drákulův běh v transylvánskych Alpách, kdy se nesmí běžet za noci.1

Samotný závod tím získal další dimenzi. Původně jsem měl v plánu rozbíhat závod opatrně, limit 40 hodin na 185k mi to dovoloval… V nových pravidlech to je nyní tak, ze první stovku musím určitě uběhnout pod 17 hodin, raději za 16.5 hod, on se určitě opozdí trochu start. Zbylých 85km mohu běžet 16.5 hodiny. S tím, že z cíle stovky nás na původní start po 11 večer převezou autobusy, a zase nás odvezou po 4:45 na trasu zpět  (start v 6:30 ráno)…


Vzpomněl jsem si na Stína, když jsme spolu s Nikou odjížděli na Zane Grey 50 miles… do Arizony, kde mělo být horko. Ovšem rozmary počasí slibovaly prudké ochlazení, silné deště a na vrcholcích sněžení a možnou sněhovou bouři. Stín se z toho těšil a říkal, že je otec od rodiny, ale také oportunista:). Že se původně chtěl opalovat, ale když se to změní, tak si rád i zalyžuje:). Podobně si opakuji, že já jsem usedlý, starší chlápek, s důchodem na dohled:), ale také oportunista. Etapový závod před upíry a nocí beru jako bonus. Tlak na to, abych po roční absenci na trailových ultra uběhl v neznámém terénu stovku pod 17 hodin je jasná cestovatelská prémie:).

Protože logistika cesty a nová varianta závodu vyžadují nemalé úsilí, nepodceňuju nic - sleduji Van Helsinga, jeho boje s upíry, v rámci přípravy jsem si vyrobil i dřevěný kolík. Jistota je jistota. Ovšem první výlet po příletu (rekognoskace trasy) mě uklidňuje ... všude kolem roste nepřeberné množství planého česneku!!! Organizátoři nedávali pozor v hodinách přírodopisu a ani následovali žádné filmy o upírech!!! Klidně jsme mohli běžet v noci! Bylo by to naprosto bezpečné!:)

Ale konec legrácek. 


Menorka je při mém příletu jako ostrov duchů, skutečně to tady ti upíři pěkné zdecimovali. Všechny restaurace, krámky, bistra, kavárny i supermarkety jsou zavřené, výkladní skříně zamalované bílou barvou, polepené novinami… ale naštěstí druhý den si už připadám jako posel života… vidím pár prvních restaurací, lidé umývají výlohy a vyvěšují jídelní lístky! Počasí je super, ale při prohlídce některých terénů na začátku trasy mě začíná trochu mrazit. Jestli já to s tím oportunismem trochu nepřeháním?? Občas to vypadá jako měsíční povrch, ve vycházejícím slunci, proti kterému poběžím uvidím ještě hůř, než normálně… a to potřebuji běžet na své poměry svižně:). 


A tak když v pátek ráno stojíme na značkách… zase nás tolik není… stavím se někde doprostřed k nějakému sympaticky vyhlížejícímu :) silničnímu kuželu. Jakmile odstartují vyrážím v tempu ostatních, kteří patrně chtějí být v cíli už na oběd, protože prvních pár kilometrů se běží 5.15-5.30. OMG!! Dobře dobře…

Ale v terénu se chválím. Jde mi to fakt pěkně, slušné tempo, už jsem na 10 km, ještě asi 20-30 metrů, bude branka, silnice, na které stojí lidé a ambulance, potom druhá branka a pak normálnější cesta přes pastviny. Říká se, že nejvíce pádů provazochodců nastává pár metrů před jejich cílem… Za sebe mohu potvrdit, že to platí i pro mě, běžeckého joudu:).


Přehlédl  jsem jeden vysoký ostrý výstupek, zakopl a upadl. Ruka, brada, koleno a prsty na levé noze bolí jaxvinja. Ležím tam na zemi teče mi krev, říkám si, všechno je v háji (nebo ještě někde jinde) a přiskakují diváci, rozumím tak akorát ambulancia:), což odmítám a tak (bohužel) často nacvičovaným krokem raněné srny se belhám pryč. Po pár metrech se uklidňuji, krev sice teče, ale jsou to drobné rány, prsty mi skoro okamžitě otekly a zpevnily se v botě, jen koleno se ozývá trochu víc, než bych si na 10 kilometru přál. 


Měním strategii. Vsechno netechnické i kopce běhat, vytahuji hůlky i na rovinaté úseky a dávám si závazek nasbírat dostatek času proti limitům, než mě to koleno dostihne. Má to celou řadu výhod:), každý úsek běžím, jako by byl ten poslední, užívám si neskutečných výhledů a osamělého běhu. Na ty rychlejší jsem moc pomalý a na ty pomalejší jsem (zatím) o fous rychlejší…:). Sice skoro každý přeběh přes písečnou pláž vyžaduje sundat boty, což stojí nějaký čas, ale zase  omezuje puchýře a odřeniny — přeci jen pořád v duchu optimistický doufám, že to svoje potlučeni přemluvím:), kolenu slíbím, co bude chtít… do cíle se dostanu v pořádku a zítra to dokončím. 

Kolem 40 km jsem úplně v transu… jsou úseky, které běžím i šest minut kilometr, částečně okrajem lesa, pastvinami s výraznou vůni venkova. Pro moje selské kořeny je to vzpruha na úrovni povoleného dopingu:). Ovšem spoléhání na nějaké pivo v civilizaci je zatím marné… vsechno zavřené:(, a tak jen lítostivě pozoruji podpůrné týmy, které na všech možných kříženích cest  čekají na svoje běžce s dobrůtkami, posedávají, ženy se opakuji a všichni pijí pivo!!! 


Proč já se nenaučil španělsky??? Nějaká vtipná replika by mi třeba pomohla k pivu… i když… pro dvojici žen ve středním věku, právě otevírající "San Miguell" nakonec moje zvolání “Viva cerveza” vyústilo v nabídku piva… a to se neodmítá! Inu pivo do mě zasyčeno  rychleji než jsem dořekl muchas gratias:)… Je to tak… i s malým Kašpárkem lze občas zahrát rozumnou etudu, …, i s pár slovíčky si člověk muže dopřát pivo!




Ta poznámka o Kašpárkovi mi připomněla zážitky z Prokopského údolí …. a i tady se díky (částečně i úplně) obnaženým turistkám písečné pláže přeměňují v náročné technické terény:). Jak to říkal Pavel veverka sudetský… největším nebezpečím pro horolezce jsou mokrý kameny, větve a ženský!:). Ovšem při probíhání jednou pláží jsem narazil na běžeckého kameramana, kterému se velmi líbila moje lýtka:). LOL. Poprosil mě, jestli bych pro jeho záběry běžel na hraně moře s hůlkami i bez, a on natáčel jak se ten písek v tom slunci se odráží do všech stran… takže pozor … “pěkné nohy” a oranžové asics kayano… to jsem já:)…

Asi po dalších 10 kilometrech se přestávám smát mému působení v běžecké xxx produkci:), vyprchává i anestetický účinek zdejšího léčiveho piva:), chtělo by to ještě… a tak když na okraji městečka vidím domorodce, povzbuzen znalosti westernů na něj volám… Hey hombre!!! Donde esta la (bibliotéka)/supermerkato??2

A on na dálku něco volá a ukazuje a já chápu, že asi vedle kousek… zahnu do kolmé ulice a asi po 50 metrech vidím nápis supermarketu, vbíhám a rychlý (jako poděkování za to první pivo) San Miguell mi opět pomáhá :). 

Asi do 80 km držím náskok 1 3/4, až 2h na celkový limit. Jednu dobu i uvažuji to udržet nebo i zvýšit… ale koleno, technický terén a myšlenky na možné pokračování mě posouvají do indiánského běhu, navíc na stanicích jsem trávil víc času… boty už sundavám výrazně pomaleji… holt koleno je koleno:), taky ten Němec:) ve mě řádí a já se musím vracet pro hůlky… 
Ale nakonec zkušeně probíhám cílem s časem pod 16 hodin. Autobus nikde… v podstatě každý má odvoz… a bude asi jeden bus až úplně nakonec. Tak vyrážím a chytnu si taxíka na druhy konec ostrova… 


Upřímně, ta cesta na pokoj do 2 patra bez výtahu mi po 50 minutách sezení v taxíku něco naznačuje:), ale pořád doufám, že za zhruba tři hodiny to sejdu dolu, dojdu na start, nasednu do autobusů na druhou etapu…

Ve 3.30 si přiznávám, že se mi to pěkně rozleželo:(, že ohýbat pořádně koleno by asi potřebovalo nějaké růžové prášky, které já se snažím na závodě i mimo nezobat:).



 I tak to bylo impozantní a asi nebýt té pauzy na noc, tak 40 hodinový limit by to patrně jistil. Zbývalo by 24 hodin na 85 km, to už bych nemusel vůbec běžet… no ale jak se říká, kdyby chyby… kdyby měla bába… víte co… tak by to byl dědek:).


Musím holt i to přerušení natrénovat. Jak to velmi pregnantně zhodnotil jeden můj kamarád… co bys čekal. Koukni se do občanky — Máš už něco za sebou… dvě čísla po sobě, s krátkou přestávkou? Jestli ty si moc nefandíš:).

Musím tedy víc trénovat… ale běh to byl parádní. 

O trase se dá mluvit jen v superlativech… fakt doporučuji!!!


Všemu zdar!! Boji nejen s upíry, ale se vším, co nám pije krev… zdar! Ultra zvlášť!!

12:)



PS. Běžící Stin je se svoji hláškou: “Nepodceňujte běžce se zlomenou nohou” pověstný a nepřekonatelný:), ale i já… usedlý stárnoucí čekatel na důchod… musím nechtěně přiznat, že můj brzký pád v závodě nebyl žádnou tragédií, ba naopak. Daleko víc jsem se soustředil na hranách kopců u moře, kde občas chybějící nebo popadané dřevěné zábradlí naznačovalo malou funkčnost a relativně snadnou průchodnost:)…. A objevil jsem, ze je potřeba a musím běhat všechno, na co trochu vidím:) a je to technicky pro mě únosné.

PPS. Jak jsem si všechno musel naťukat ještě na mobilu/iPadu na letišti v Barceloně (přes noc jsem čekal na ranní letadlo do Prahy)… tak až postupně odstraňuji řadu zajímavých slov dodaných "korektorem" a jen doufám, že se mi to podařilo vyčistit:). 



1 Na tenhle závod se moc těšil a plánoval Pavel VS, začíná a končí se na Drakulově hradě (Bran), běhá se zhruba v půli května, takže vyšší části trasy jsou často plné sněhu... S tím neběháním v noci, to snad už neplatí:), ale mají kratší tratě, které umožňují bezpečně dosáhnout základny za šera:)...Letos zrušeno, takže nemůžu ověřit, odkaz https://www.transylvania100k.com/


2 Pokud neznáte, tak fráze "Donde esta la biblioteca" je jedna z prvních vět, v amerických učebnicích španělštiny:). Pro řadu lidí první a poslední věta, kterou si pamatují, mnohokrát použitá v různých filmech, meme, atd. Před časem mi to přiblížil syn, když mi vysvětloval, jak senátor Ted Cruz (Texas), promarnil velkou příležitost, když ho požádali, jestli by něco neřekl španělsky. Honza mě pochopitelně upozornil, že byla velká chyba neříci onu známou větu... "Donde esta la biblioteca" ... Kde se nachází knihovna?... Že by se všichni smáli jako pominutí... A od té doby si to pamatuji i já. Užitečná věta:).