Návrat nebo loučení? Urcitě ale oslava kamarádství a ultra, aneb DNF Mogollon Monster 98 km (ze 162)

Tuhle akci jsme vymysleli ještě v dobách hlubokého míru, kdy všichni tři: Nika, Stín i moje maličkost, jsme byli plní očekávání a rozhodnutí na náročné trati Mogollona se kousnout a věřit, že se štěstěna postaví na naší stranu a úspěšně se dopajdáme do cíle.

Nicméně doba byla a je nesmírně dynamická. Pracovní a jiné komplikace na moji straně znamenaly slabý trénink na podobnou akci s absencí nočních běhů v terénu, Niku zradilo koleno a dobrovolně se rozhodla odstoupit a posunula se do polohy aktivní podpory, za což ji patří neskutečný dík a obdiv. Stín, aby držel Los Alamoskou linii, tak si také zlikvidoval svoje koleno, pro změnu silnými reumatologickými potížemi (dna). Nakonec se rozhodl zůstat ve hře s tím, že naše dvojice místo "Los a Lamos", začala používat výstižnější týmové jméno, "Dvojka na dně" a hned jsme přizpůsobili strategii.

Nebude to tak, že já rovinky poběžím, v technickém terénu mě Stín dožene a na noc půjdeme spolu, ale že si přiznáme, že jsme oba na dně a proto už od začátku budeme bojovat s limity, sázet na naši vytrvalost a když prečkame do rána, do cca 73 míle, tak už by to mohlo být v kapse. Stín predikoval optimistický celkový čas podle zkušeností se mnou na 37:55 (limit je 38 hodin), já jsem navrhoval při plánovani přidat aspoň pěti minutovou rezervu.

Copak o to, strategie to byla dobrá, tedy alespoň u stolu a s pivem v ruce zněla jako super nápad, skoro jako se vysvléknout do naha a skočit mezi kaktusy. Když se přibližoval start, tak se sice ukazovaly doslova i přeneseně různé mráčky na blankytně modré obloze našich plánů, ale jak Stín, tak i já jsme usoudili, že to nejsou naše problémy, ale problémy našich budoucích já. Opakovali jsme si klubovou mantru, co nemáš, to nepotřebuješ... s naprostým klidem, protože Nika má samozřejmě všechno. Od jídla (domácí chleba a buchta), po ice tea, extra hůlky, rukavice, veškerou asistencí při potkáváni a hromadu dobré nálady.

Abychom se nenudili, tak v okolí původní trati začalo hořet, organizátoři naštěstí nezrušili závod, ale v jedné části zařadili vsunuté kolečko, čímž se trať sice trochu prodloužila, ale závod mohl probíhat. Za to jim patří velký dík, muselo to být logistický opravdu náročné.

Na hřebenu těchto hor jsem při Zane Grey 50, zažil neskutečné proměny počasí (tehdy v dubnu), od šíleného horka přerod ve sněhovou bouři a zkrácení závodu... Takže se Stinovo poznámky o počasí bylo potřeba brát vážně. Navíc byl vybaven citlivým senzorem ve svém reumatickém kolenu a hravě strčil všechny předpovědi počasí do kapsy. Nika se optimisticky odvolávala na pravděpodobnost srážek 20-30% podle lokálnich meterologů, moji oblíbení Norové měli dokonce pravděpodobnost srážek 0%. Stín si ovšem jako zkušený meterolog promnul reumatické koleno a prohlásil, že je monzunové období a že cítí v kostech silné bouřky.

Okamžitě jsem si vybavil jeho poslední komentář na počasí při zkrácené Zane Grey, kdy otevřeně prohlásil, že se přijel původně opalovat, protože je usedlý otec od rodiny. Nicméně je také i velký oportunista a když na to přijde může si i zaplavat nebo zalyžovat. I tentokrát se ukázalo, že jeho slova mají nadčasovou platnost, ale postupně.

Večer před závodem vládla výborná atmosféra, jak jinak...pijeme Blue Moon a všechna možná piva z Nového Mexika, je s námi i Michal od Niky, který se zkušené ptal, jestli vydržíme na trati aspoň až do večera :), ale navzdory férovému odhadu našich šanci nás stejně brzo ráno obětavě odvezl na start.

Startovalo se od dvou kamenů, které v roce 2013 byly cílem Zane Grey50 a kam jsme díky velkému štěstí a Stínovo podpoře tehdy doběhli těsně před cutoff. Podaří se to i tentokrát? Bude nám štěstí tak silné nakloněné? Zase spoléhat se na štěstí a souhru dobrých podmínek neustále nejde, ale v duchu jsem se utěšoval, že třeba jo... Asi jako chlápek, který natirá auto vodovkama a nepřipouští si, že mu to první déšť smyje. Nač myslet na nejhorší, že...

V šest ráno stojíme na startu u zachodků úplně na konci startovniho pole, přesně podle Stínovy osvědčené strategie. "Vyrazit" ze zadu, nepřepálit začátek a postupně sbírat běžce před sebou. Oba víme, jak na tom plus mínus jsme, takže koho předběhneme, tak to má v principu taky spočítané:)

Při prvním stoupání na hřeben, zde tedy Rim, máme pozitivní bilanci, kterou do první stanice navyšujeme skoro na 10+. "Číslo v závodě/mezi stanicemi" je základní Stínova metoda, jak si měřit současnou pozici, respektive stav těla a duše. Za každého předběhnutého je plus bod, za toho, kdo nás předběhne bod ztrácime. 

Počasí je nadherné. Pohled z hřebenu do jednoho ohromných z údolí odkrývá pohled na plně zalesněnou část, na údajně největší borovicový les na světě. Doslova vybízí k tomu si sednou na okraj skal, otevřít pár piv, kochat se pohledem do údolí a povídat si o zásadních problémech, které často se Stínem řešíme: od pěstování krav a jejich počtu na akr v různých částech země, až po vliv konzumace mléka na kalcinaci zubů předškolní mládeže... Ale kdepak sednout a pivo. Dokonce využíváme rovných cestiček a běžíme 50ti krokového indiána, což byl nový trik od Stína, jak na jeho revmatické koleno a jak sladit naše rychlosti.

V mezičase Stín šíří samé pozitivní vlny. Přesvědčuje mě, že jsme nebyli ti největší lůzři na startu, že tam byli i dva chlápci ještě tlustší než my dva. Samozřejmě se to hezky poslouchá, ale kvůli objektivitě ho koriguju a doplňuji, že ta jejich nafouklá trička nebyla způsobena tělesným tukem, ale potravinami na cestu...

Ale Stín je nezmar, cítí, že trailově nejslabší článek (mě) je potřeba povzbuzovat a tak mi neustále připominá, že jakkoliv "nám" to vůbec nejde (ten nominativ plurál používaný pro krále mi lichotí), že ačkoliv toho v silném slunci "máme" plný zuby, tak si pořád držíme pozitivní bilanci od stanice ke stanici. Před vrcholovým stoupáním na Myrtl trail kde je důležitá stanice, zjišťujeme, že výsledná trasa (možná díky úpravám na poslední chvíli, nebo díky skutečným úpravám trailu) je asi o 1.2 míle delší,  což znamená skoro 25 minut v háji proti naší "geniálně/optimální" strategii. 

Navíc stanice jsou od sebe celkem daleko, vzdálenost na úrovni 11 mil v silném stoupání a v terénu, a v našem strejdovském tempu, znamená zhruba 4+ hodiny času. Proto asi 1.2 míle před vrcholem už nemáme vodu (ani moc žádné jídlo). Naštěstí v tu chvíli překračujeme potok, oba dva z něj pijeme s očekáváním, že případný průjem budeme mít až zítra. Je potřeba řešit okamžité problémy a nezabývat se nejistou budoucností. Na okraji stezky je sice cedule, že od potoka nahoru je to jen 100m (tedy výškových), ale na technické trati je to pořád velký časový úsek (a bylo to výrazně víc). Navíc jsem při chystání na cestu zapomněl, že karbonové hůlky co jsem si vzal jsou sice krasné, lehké, ale často se neočekávaně sklapnou. Člověk padne na zem, hůlky jsou potom kratší, kritické dílky se zarazí do sebe, nedá se o ně pořádně opřít. To moje vrávorání a pády byla cena za zapomětlivost a velkou pauzu v běhání s hůlkami.

Ovšem Stín neztratil ani na chvíli dobrou náladu. Na vrcholové stanici to opět pozitivně zhodnotil, pochválil mě, že i přes moje úspešné hůlkové cirkusové číslo (a nasledné opravy) jsme si udrželi pozitivní bilanci. Na stanici jsme se napili, najedli a natěšeně se vydali na cestu po vrcholu, kde by se opět dál praktikovat indiánský běh a já bláhově věřím, že hůlkové a výstupové manko zase stáhneme. Ale v tu chvíli se začíná obloha zatahovat a hřmít. Ptám se zkušeného BS jestli se nám bouřka a déšť vyhnou, snažím se trvrdit, že je to daleko. Stín jen mrknul na oblohu a prohlásil -- do třech minut je to tady a bude to stát za to, honem bundy. Houbelec tři minuty. Než jsem stačil sundat batoh a vyndat pršiplášť, spustilo se hotové boží dopuštění. Bouřka, ohromné kroupy a spousta vody. Stín mě ještě jako správný fyzik upozorňuje, ať tak blbě nestojím blízko u stromu, o který jsem si opřel hůlky. Rychle, co to jde, bereme věci a pokračujeme. Už ne během, ale volnou chůzi při které jsme doslova bičováni ledovými kusy a přívaly vody. Déšť a kroupy přicházeji z prava a proto asi na 15 minut stavíme na okraji široké vrcholové cesty -- ne úplně pod stromy, aleaspoň trochu chráněni z prava od největšího náporu ledových krup.

Limity jsou ovšem neúprosné, proto asi po 1/4 hodině, když velikost krup z malých kamenů klesla na úroveň hrášků, se vydáváme na cestu. Kolem nebe křižují blesky že všech stran a proto jdeme každý po jiném kraji cesty, hůlky vodorovně, s dostatečným rozestupem, jak moudře poradil Stín, kdyby to jednoho z nás trefilo, ať mu ten druhý může pomoci.

Musím přiznat, že po dešti jsem si ve svých (ne uplně optimálně) zvolených Hoka ATR připadal jak ve stroji času. Stejně jako ve zkrácenem Zane Grey jsem po vlkých a blátivých stezkách lyžoval dolů, tentokrát snad jedině využíval svoje hůlky a mohl vzpomínat na svoje špatné výkony na lyžařském výcviku na gymnáziu. Bez legrace -- v některých sestupech jsem i přes výrazné zpomalení měl pocit, že skoro létám, nebo aspoň, že jsem tomu nebezpečně blízko. Moje Hoka byly plné vody, drobných kaminků a bláta, ale tady se zase ukázala síla zkušené Niky, která mi pomohla boty sundat, bláto z ponožek a z bot otřít a zase mě vyhnala zpátky na traťse snažit.

Co je v mém ultra krásné (i nebezpečné) jsou ty vlny krizí a vstávání z popela. Po několika hodinách déšť nakonec ustal, my doslova vstali z bláta a znova získali skoro půl hodiny na cutoffs. Jenže kyvadlo má tradičně dva body zvratu a při setmění je to najednou obráceně. Tma, víc kamení na cestě, moje výrazně horší nočni vidění a i první vlna únavy v začátku noci mění situaci k horšímu. Navíc naděje na rozumnou rychlost po netechnické stezce je pryč. 

Na silnici, kde stála Nika už bylo jasné, že se mnou v technickém trailu a mým viděním a natrénovanými (0) kilometry v noci nás sejme další limit. Chvíli se snažím a přesvědčuji Stína, ať odhodí brzdu (mě) a zkusí to chytit sám. Že zůstanu s Nikou, ale oba neuprosně a kamarádsky melou do kola, že domluva zněla -- jdeme spolu, dokud nás limity nesejmou.

A tak dojatě poskakuju dolů z kopce a stejně tak se snažím vydrápat nahoru. Bohužel i nahoru mi to jde pomalu, nadávám si v duchu a na vrcholu kopce končíme. Bylo to krásné a bylo toho fakt dost, to připomenutí toho, proč se snažím o ultra. Jasné tentokrát to bylo fér, sice bouřka, mokré traily, lyzovacka na blátě... ale je to Hardrock qualifier, tedy žádná brnkačka.  Ve finále při technickém klesáni k Washington park spálím poslední náskok a při zpětném výstupu v hodně technickém trailu zakopávám i poslední naději na průchod dalším limitem a končíme. 

Holt příště výrazně lepší příprava a/nebo méně technický trail.

Se Stínem v autě (při návratu do Nového Mexika následující den) tradičně trochu závod rozebiráme a říkáme si, jestli nám naše dispozice umožní ještě něco silného běžet a nejen převážně hůlkovat:). Oba dva nahlas přiznáváme: věk nezastavíš, oči, kolena nevyměníš, ... ale pak se na sebe koukneme a já vím, že to není pravda. Že to nemyslíme vážně. Oba to budeme pořád zkoušet. Možná jinak a jinde, ale pořád nadšeně.

DNF vždycky bolí a mrzí. ale tentokrát ty pozitivní pocity jsou hodně silné. 

Bylo to loučení nebo začátek mého návratu do trailu? Kdoví, ukáže čas, určitě to byly chvíle, na které budu moc rád vzpomínat, protože Ultra je ultra a nejvíc jsou ultra kamarádi.

Díky Stíne, Veroniko a Michale za super společné chvíle, za vaše kamarádství a silný impuls do dalších dní.

Všemu zdar, ultra a kamarádům zvlášť!

12:)

Vrána k vráně sedá, Fénix k Fénixovi:), aneb Kladno je Kladno..

Znalci asi potvrdí, že pro nejlepší výkony a osobní rekordy na 24h je potřeba zajet někam jinam, protože na Kladně je velmi častá kombinace horka/dusna, následných bouřek a deště, ale má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Navíc, pokud jsem si potřeboval něco vyzkoušet, tak zdejší těžší podmínky jsou přínosem.

Pravda je, že moje situace před Kladnem byla vzdálená dobrému tréningu asi stejně jako já keňskému běžci, i doma jsem dostával samé povzbudivé otázky/rady/komentáře, proč tam jedu, když běhám málo, když se tam stejně zraním, jestli zase budu potřebovat, aby pro mě "zase/tradičně" syn dojel, atd... K tomu dobré rady, ať už si nikde nic nepíšu, že potom budu vysvětlovat, proč mi to nešlo a že budu maximálně dostávat takové ta poplácání po zádech, že jsem dobrej, že jsem v podstatě doběhl, že jsem borec a vítěz stejně. Že z lidí kolem jen Stín a já dokážeme kamarádům říci, co si myslíme, i když je to nepříjemný. 

Vlastně mi to hodně pomohlo. Ani mi nemusel L. tolikrát připomínat, že to stejně nedoběhnu:), už jsem byl rozhodnutý se zase vrátit ke svým "kořenům" a zvykům. Přiznat si, že jsem pomalý, stárnu, netahat k závodu další lidi. Soustředit se na závod a snažit se s tím, co "mám" udělat maximum, v rámci hesla "i s malým kašpárkem jde (občas) hrát velké divadlo":). Takže jen minimum věcí, rozhodně se nepřevlékat, jen jedny boty, sice jsem si bral s sebou náhradní ponožky, ale ani jsem nechtěl pomyslet na to, že bych je převlékal, jen jsem měl extra bundu do deště. Jasně absence supportu dělá hodně, například moje hledání vazelíny v tašce mě dvakrát po sobě stálo po každé tak pět minut, podobně zastávky v hospodě pro pivo, ... ale co je to proti "věčnosti" 24 hodin, že?

Moje Garminy 945, které jsem si koupil před Grand Slamem se se mnou začaly "loučit", bylo čím dál těžší je nabít a vydržely čím dál méně času. Na poslední chvíli jsem začal řešit jejich náhradu, protože nejlepší vyzkoušení hodinek je přeci na velkém ultra. Hamletovská otázka byla Forrunner 965  nebo Fenix 7 PRO? Nomen omen, obojí má dobrou symboliku ve jméně. Zatímco první zdůrazňují svoji roli pro běžce, tak ty druhé nesou v sobě symbolické vzkříšení z popela, které já tolik na ultra potřebuji a už mnohokrát jsem ho úspěšně zažil. A to rozhodlo. Tedy Fénix, vrána k vráně... snad mi to pomůže se symbolicky se vším vyrovnat a když na to příjde, stejně jako moje hodinky povstat z popela.

Když mě moje nejmilejší při cestě na návštěvu syna vyhodila na Sletišti, vyslechl jsem rady, ať nezabloudím v závodě, ať střídám nohy, nejlépe pravou před levou a potom obráceně... A že syn počítá s tím, že pro mě v noci dojede. To "pomůže":). Ale letos jsem se opravdu rozhodl nedělat hrdinu, přiznat si že v šeru vidím víc než špatně a vzal jsem si svoje dvě čelovky. Samozřejmě jsem byl za exota, snažil jsem se na cílové rovince světla vypínat, abych neoslňoval support ostatních běžců, ale ze začátku jsem občas někoho vyděsil, prý si mysleli, že na dráhu vjelo auto nebo elektro kolo.

Ale při startu jsem všechno nechal za sebou. Svoje strachy i tajná přání, pracovní nepříjemnosti v Brně, bylo jen tady a teď, přesně jak to má být. Byl to od začátku můj závod. Snažil jsem se držet konzistenci, nedělat žádné pitominy, všechno sice vyzkoušet, ale hlavně poslouchat svoje tělo. Proto, i když se mi na začátku skvěle běželo a povídalo s Lenkou Barochovou, po jeden a půl kole jsem zpomalil, protože jsem cítil, že to není ta správná rychlost v danou chvíli. Snažil jsem se běžet tak, abych mohl třeba i později zrychlit.

I tak mi kolem 10 večer moje D. napsala sms, ať zpomalím, že nejsem žádný dorostenec. Patrně na tu dálku usoudila, že mi z ledvinky kolem pasu čouhá parte. Ale k dobrému ultra, patří i silné momenty/pocity, třeba já potřebuju to "povstání z popela", které jsem si tak přál. Proto, když už to vypadalo, že první 100 bude až v jednu ráno, či později, nasadil jsem sluchátka, dopil pivo poslední záchrany (jediné z plechu a k tomu lok energeťáku) a vyrazil. Skoro hodinu jsem tam sázel kolo za kolem na sebe neskutečnou rychlostí, kolem 6:15/km, prakticky bez zastávek. jenomže pak došel efekt piva a hned potom baterky v MP3.:) Ale pocity to byly super, když jsem dokázal aspoň chvili v noci běžet jako ti nejlepší na okruhu.

Už to i vypadalo, že navzdory pauze v první průtrži bych ... tedy pokud by všechno vyšlo... mohl myslet i na spartatlonský limit. Jenomže nad ránem se přidal drobný déšť, který trval skoro dvě hodiny až do úplného rozednění. V dešti já běhám opravdu opatrně, protože skoro nevidím. Proto jsem přešel do režimu "deštné chůze" s popoběhnutím na opravdu rovných kouscích cesty. 

Po šesté přestalo pršet a i mě bylo jasno. Jednoduchým počítáním bylo evidentní, že sám 180 km nedám ani náhodou, maximálně kolem 170-172 a to bych si úplně zrasoval nohy. Nikoho jsem tam neměl, aby mi počítal čas a povzbuzoval. Ale mělo to tak být. Mohl jsem si užívat společenského rozměru běhu, popovídat si s lidmi, což při mém osamělém běhání skoro nejde. Pravda, podle posledních pokynů z domova jsem si také hlídal první místo v kategorii, abych nedopadl jako na 1/2 maratonu v Braníku, kdy mě před cílem při mém taktickém zpomalení jeden borec předběhl a já tím pádem přišel o významnou cenu ... ponožky. Vlastně doteď mi bylo připomínáno, že jsem minul skvělou šanci být užitečný a sportem získat pro rodinu ponožky(!). V Kladně jsem posledních pár hodin v klidu kroužil, těšil se, až otevřou restauraci a dám si pivo, abych měl sílu případně z plných sil bojovat o první místo v kategorii. 

Naštěstí to nebylo potřeba. Vítězství jsem výkonem 165 km uhájil a konečně získal v rodině ztracenou prestiž. Vyhrál jsem pro svoji manželku bramborové lupínky (!) a tím jsem se zařadil v podstatě mezi prestižní běžce, kteří sportem vyhrávají i něco užitečného pro rodinu. Ztracené ponožky z Braníka jsou rázem zapomenuté a já se sluním v paprscích těžké domácí popularity. Vyhrál jsem brambůrky, chápete to!! Jsem tutovej borec!:)

Svět je krásný, domácí prestiž je po létech zpátky, brambůrky vítězně vybojované a nezničil jsem nohy víc než bylo nutné, protože za měsíc mě čeká ultra v arizónských horách se Stínem a s Nikou. 

Těším se jako děti na Ježíška, jako babky na důchod, jako Honza na buchty a princeznu!

Všemu zdar, Fénixům, ultra a kamarádům .. zvlášť! 

12:)

Smíření a boj, aneb běh vs. profese ve "velmi pozdním odpoledni":)

Někde jsem četl, že fáze (marného) boje starších mužů jsou podobné popsaným fázím smutku, přes popírání, hněv, smlouvání, depresi až ke smíření se s daným stavem. Určitě to zálezí na naturelu dotyčného, u sebe spíš vnímám, že mi při těch "bojích" všechno výrazně déle trvá, a překážky jsou nějak vyšší, širší a hlubší. :). Velká výhoda v mém pobíhání je v tom, že jsem nikdy nebyl dobrý sportovec-závoďák, takže smiření s tím, že běhám "tužku" je tu od samého začátku a to je myslím velká výhoda. Ne, že by mě nebavilo vyhrávat, ale bylo od prvopočátku jasné, že sportovní rozměr ultra je u mě spís mentálního charakteru. A duševní boj, stejně jako duševní krása:) ... není vidět.

Dlouho jsem si nic nepsal na blog, snažil jsem si všechno urovnat, udělat si vnitřní inventuru, jak se teď hezky říká, že? Určitě ještě mám nějaké sny v ultra, které se ovšem s věkem a zhoršujícím se viděním přesunují z kategorie snů do kategorie sci-fi. Ale nechávám je tam, spoustu věcí jsem si splnil, grandslam mě bude těšit dokud mi Alzheimer úplně nezatemní mozek. Ale stejně, jako existuje grandslam v ultra, tak existuje grandslam v mé profesi, do něhož se počítají tři publikace v top finančních časopisech (Journal of Finance, Journal of Financial Economics a Review of Financial Studies), podle "pravidel" se ty tři publikace mohou různě rozprostřít. Většinou lidé dosahují této mety uprostřed svojí kariéry, ne na konci, jako rozlučku. Takže si stejně veřejně přiznávám útok na finanční granslam, ve věku 60+. 

 

Jenom dodám, že to neznamená, že bych se přestal snažit běhat a myslet na scifi, jen si sám přiznávám, že působení v Brně mi hodně zamíchalo běžeckými kartami a omezilo jakýkoliv silnější trénink. Proto moje pobíhání na Kladně bude mít opravdu společenský rozměr a snad mi pomůže nastartovat přípravu na podzim. 

Stejně jako ve fázi smíření se vracím do svých začátků, snažím se vytáhnout L. ven, běžím si často jen tak, bavím se s domorodci, dostávám dobré rady:) do svého života i běhu. Jedna z dobrých rad, která zazněla, že bych si měl zase najít kamarády. Pravda je, že většina lidí, co jsem znal, buď přestala běhat (nebo se výkonostně posunula o parník jinam), nebo jsme se vzdálili a stali se mimoběžnými. Takže mi nezbyde než odhodit vrozenou plachost:), zajít na srazy místních běžeckých skupin a seznamovat se.

Ovšem nejlepší a nejmilejší rada, kterou jsem před Kladnem dostal, byla od mojí slepé "kámošky" z údolí. Jak jí občas povídám o svých pádech, tak mi dala dobrou radu - "Nebojte se přiznat, že nevidíte, vemte si i v noci na okruhu čelovku! Já taky když jdu do města si beru bílou hůl!". Skvělá rada, proto si beru čelovku a na Kladně tím "pádem":) věřím, že budu až do konce. Osamělé úsilí, v noci se snad pobavím s nějakými spoluběžci, co nebudou tak rychlí, nebo budou mít chodecké přestávky a užiju si "společenský" rozměr běhu. 

Moje heslo do Kladna? Díky za každý kilometr, díky za ultra!

Všemu zdar! Grandslamům, sci-fi a ultra zvlášť!

12:)

Každý má plán... tedy aspoň do té doby než dostane pěstí do zubů, aneb DNF na Balatonu se skvělým plánem:)

Tak nějak to říkal trenér Mika Tysona... Nebo... Je to tak jak to je -- nechvalme dne před večerem, nehoda není náhoda, mladí ležáci, staří žebráci... utopenému déšť nevadí...a máš-li škodu, o posměch se nestarej...:)

Asi tak by to za mě nejlépe shrnula "teta Kateřina" ze Saturnina svými cílenými pořekadly a úslovími... Ale abych nikoho nijak nenapínal, hezky mě ten maďarský rybník vykudlal, i když to vypadalo tak dobře...a měl jsem tak dobrý plán a ještě lepší support a dostatek piva!

Proti loňsku se mi podařilo získat kvalitní support, jel se mnou Advid a můj syn Honza, měli jsme i složenou kolobku v autě na noční část, nacvičené jídlo, v přípravě jsem běhal v extra triku a zimní bundě... no samá pozitiva a sociální jistoty. Při balení se mi snažila dostat do báglů i Derina..

Přijeli jsme úplně optimálně odpoledne akorát tak 1.5 hodiny před začátkem registrací, příprava, večeře... samozřejmě prudší změny počasí, poklesy tlaky, přeháňky, a slunce s duhou trochu doslova pochroumaly moji rovnováhu, ale nic, co bych neznal a co by mělo mít nějaký negativní vliv na předčasný konec. Pravda, po ránu jsem se na trati trochu motal a bolela mě prvních pár hodin hlava... ale se supportem jsem byl domluven se potkat na 40km, takže do té doby se to usadilo. 

Naopak mělo to povzbudivý účinek, připomnělo mi to situaci na startu Leadville ve 2019, kdy mi ještě začala téct z nosu krev. Takže jsem to bral jako dobré znamení a běžel si přesně podle svých optimálních mezičasů. I když mě občas zastihla lokální průtrž, nebo přeprška a cyklostezky se někde měnily v kaluže s vody po kotníky... všechno šlo super.

Spolupráce se supportem skvělá, jídlo i pití mi šlo, běželo se mi dobře, plán byl prvních (kopcovitějších) :) 100 km zvládnout do tmy a měl jsem je o půl osmé... prostě fakt super. Z loňska jsem se bál křečí, tak jsem se vrátil po mnoha letech k používání kompresních návleků. Sice jsem je několikrát vyzkoušel na trase 30+km, ale... tady se ukázaly asi být jeden ze spouštěčů mých problémů. Ještě do 110km vše šlo dobře, ale potom se mi prudce zhoršila mobilita nohou, zejména mojí pravé odrazové nohy, najednou jsem ji nedokázal ohnout, střídal jsem chůzi a pomalý běh, pak jen chůzi a pak jsem už jen pajdal.

Když mi začaly problémy, měl jsem skoro 2.5 hodiny náskok na limity -- byl jsem v klidu a věřil, že jako hodně problémů a krizí na ultra, také tohle se také nějak rozhýbe. Nechtěl jsem si brát růžový prášek, nikdy to na závodě nedělám... Ale nakonec jsem u 132 km ještě s víc jak hodinovou rezervou na  limit nakonec skončil, ptotože ta bolest byla už skoro silnější než já. 

Při sundávání kompresních návleků jsem zjistil, že jsem si buď pravou nohu navlékl špatně, nebo že je o hodně silnější než bylapřed lety. Kolem kotníku jsem měl hlubokou rýhu-zářez a následně se mi noha proporcionálně zvětšila, zčervenala a začala pálit (bolela už před tím). No bylo to moudré skončit, v tu chvíli jsem se na ni nemohl ani postavit. Představa, že v pondělí ráno v pět "spěchám" na ranní vlak do Brna, kde musím normálně fungovat mi připadala jako sci-fi. Ale přijel jsem domů, tradiční studený odchov léčí..:)... a hned jsem musel jít venčit Deri, už jen ty dvě procházky samy o sobě byly jako návštěva nějakého sado-maso salónu, naštěstí bez nějaké cizí ženštiny a "zadarmo". Pak jsem uviděl seznam prací kolem domu dlouhý jak Lovosice, k tomu jsme ve středu po 13 letech dostavěného domku začali malovat... To by vyléčilo i mrtvolu.

Zatímco pracuji na PC a různě "odbíhám" -- tu opravit prasklou vodu na zahradě, vyměnit zahradní kohouty, tu opravit a vyzdít topeniště grilu a udírnu... posunovat nábytek v domě... tak přemýšlím, do jaké míry mi v noze dřímal nějaký zánět a já si to jen přiživil/urychlil tím kompresním stažením... do jaké míry je to dané tím, že jsem měl nejdelší běhy v tréninku jen mezi 30-40km a že nebyl čas a situace na fakultě je taková čekací... jako čekání na Godota... já čekám na eurovolby, které mi všechno zase dají do jasných kolejí, tak jako tak:).

Takže masíruji nohu, kotník a šlachy na pravé noze (do bolesti, jako správná emmo dívka), noha splaskává, bolest ustává a mizí a já se těším, že snad zítra navečer, až bude první patro v domečku vymalované... se vykopu ven, protože pomalý běh léčí všechno... 

 Sice v červnu mám nějaké konferenční povinnosti, ale Kladno je za víc jak dva měsíce... bude čas se dát do pořádku, protože dokud se běhá, ještě se neumřelo:).

Ještě jednou velké díky supportu za skvělý závod, jak to šlo, užíval jsem si to naplno. Doslova radost až na kost! Advidovi díky za vzpomínkové fotky!

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Pánubohu poručeno, aneb pět dní do kontaktu:)

Dlouho jsem si sem nic nepsal, možná je to rozsahem vnitřních a vnějších bojů, možná tím, že si drobně komentuji svoje "výběhy" v deníčku -- možná, že díky práci moje úroveň autocenzury dosáhla čísla 12 z deseti, ale optimisticky věřím, že Eurovolby vše změní ať už dopadnou v tom mém mikrokosmu jakkoliv. Vnitřně jsem se s tím (věřím) srovnal a začínám mít přístup téměř na úrovni zenového mistra:).

Balaton je doslova za rohem, v úterý se vracím večer z Brna, ve středu zabalím a ve čtvrtek ráno valíme autem směr Balaton, odpoledne je registrace, v pátek ráno v 7 je start. Letos mám skvělý support team, jede se mnou syn Honza a kamarád Advid, takže se nebudu mít šanci na co vymlouvat. Připravil jsem jim svůj "promyšlený" rozpis časů mezi hlavními stanicemi, plán A a B plus časové limity na každé občerstvovačce. Nakoupil jsem si pivo, birell, sladke vody-juice, ovocné přesnídávky, které mi zatím pomáhaly... ve středu to všechno narvu do auta. Děj se vůle boží.

Ale je nutné přiznat, že jsem se letos snažil jít tomu "štěstíčku" co nejvíc naproti. Snažil jsem se co nejvíc poučit z minula, co mě nejvíc likviduje? Support, jidlo/horko a běh v noci. Proto jsem moc rád, že se k Honzovi přidal pomáhat Advid, to by se měla většina mojí podpory dát zvládnout z auta. Problémy s jídlem jsem nacvičoval tak, že jsem buď běžel na hlad a bez vody, nebo zase nacpaný, hned po opulentním obědě a testoval svoje pocity se snahou nezvracet, nikde se nenajíst-pít až u studánky, tak po 23 km. Na běh v noci jsem se vrátil ke dvěma čelovkám, s jednou u pasu. Vidím o "řád" lépe nerovnosti pod nohama, plus pro support jsem identifikovatelný na kilometr. Při oteplení na začátku dubna jsem pořád běhal v zimní bundě s dvěma tričky, snažil se, abych zažil ten pocit horka a skoro mdlob, abych to dokázal rozpoznat a upravit svoje úsilí. Prostě dělal jsem, co šlo, i to co drhlo:).

Z hlediska objemů to podle čísel nebylo úplně ideální, ale ... znáte to. Realita je jiná. Práce, maminka, rodina a opravy kolem domu. Víc běhat už nešlo. Dům a zahradu jsem dokončil před 13 lety, takže teď se objevila spousta věcí k opravě/řešení, od výměny dvojice vstupních dveří, ovládání dveří, strukturované kabeláže, předělávání zahrady, musel jsem porazit a pořezat stromy, nové vysázet, udělat opravy na pergole... Ještě včera jsem brousil a odstraňoval staré nátěry na šesti židlích a velkém stole na pergole, v začínající noci jsem to ještě stihl nalakovat a tím definitivně dal pauzu všemu budovatelskému před závodem.

Teď už primárně (mimo práci v po-út) patří moje mysl jen a jen přípravě na závod. Tím, že mám podporu jsem zodpovědnější, dva další lidi obětují svůj čas, aby mi pomohli, proto já musím udělat maximum, abych dokončil. Oproti loňsku se snažím(e) minimalizovat pravděpodobnost minutí podpory v noci (loni to bylo kritické) - máme GPX souřadnice všech stanic, mám s sebou zásobu immodia (včetně verze rapid)... a hlavně jsem oběma pomahačům vysvětlil zásady komunikace s 12Honzou. Ať už mě uvidí v jakémkoliv stavu, je potřeba hlásit, že se s tím peru dobře (ne jako Legolas, který potlučenému Aragonovi říká - "jdeš pozdě, vypadáš hrozně")... a pokud možno navodit atmosféru pozitivního výhledu. Proto jsem zařadil do povinné přípravy svého supportu klíčovou scénku z filmu Marečku podejte mi pero:

<iframe width="560" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/FQcseICPeD4?si=zX5jJkYNO1gD7aKe" title="YouTube video player" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>

Na otázky jestli si věřím? odpovídám sportovně.. "tak určitě"... jestli to nechci předem zabalit? ... "tak určite... ne". Moje nejmilejší manželka mě překvapila dotazem, kolik jsem toho naběhal v přípravě v terénu? No to je takový překladatelský oříšek... Na jedné straně 0, protože jsem běhal po asfaltkách a zpevněných cestách, na druhé straně skoro 100%, protože jsem to skoro celé běžel v terénu závodu, a s nebývalým podílem vodních ploch kolem - dva rybníky, Dalejský potok, Vltava a Berounka (a zpět). V posledních dnech i s nácvikem dýchání v oblacích létajícího proteinu. Takže příprava optimální. Navíc, znám lidi, co se úspěšně připravili v minulosti na velké závody pobíháním po Letné a Vinohradech... Není na co se vymlouvat. 

Jsem "skvěle" připraven (po socialisticku dodávám.. v rámci možností):).

Držte mi palce! 

Bylo by dobré mít první 100 než padne soumrak, abych měl trochu náskok na limity, po půlnoci bude 4.května a jako velký příznivce Star Wars si budu moci opakovat "Ať tě provází síla! (May the force be with you!)"

12:)

Rány, šoky, kuří oka... vše vyléčí (kolaloka), aneb život v ultra:)

Kdysi mě k dlouhým běhům a posunu do "nekonfortní zóny" přesvědčila slova Běžícího Stína, který mi vysvětloval, jak je to skvělý, když si člověk po závodě, ještě celý bolavý, přehrává v hlavě a na mapě, kde všude byl, co během těch x hodin prodělal/prožil/překonal/viděl a že mu to dává sílu do "běžných" dní. U mě to platí na 112 procent.

10.-18.2 jsem měl služební cestu do USA, která sama o sobě začínala ve velkém stylu. Přiletěl jsem v sobotu večer místního času, abych se trochu srovnal, byl jsem vzhůru skoro do půlnoci, brzo ráno vstal, půjčil si auto a přejel do Arkansasu, cca 5 hodin čisté jízdy, těsně před ohlašovanou silnou sněhovou bouří. Silné sněžení nakonec Fayetteville minulo, všechno fungovalo, měl jsem přednášku (a byl za drsňáka) a odpoledne jsem v silném děšti, soumraku a nakonec i ve tmě absolvoval cestu změt do Tennessee. Samozřejmě, v takové chvíli starší muž i když duší ultra, v podstatě netuší, co je za den (orientuje se pomocí hodinek a slunce na obloze) a připomíná si platnost filmových hlášek, "pokud je úterý, musíme být v Belgii, (u m2 tedy v Memphisu)". 

V pondělí večer jsem ještě do úterý vmáčkl krátký běh se spoluautorem v nedalekém parku (jsme v USA, takze 20 min autem) a ve středu a čtvrtek jsem přes oběd vyrazil k blízkému jezeru (ano, 20 minut autem), abych si trochu zaběhal a setřasl všechny stresy, v pátek závěrečná přednáška, v sobotu letadlo zpět. Přílet v neděli odpoledne a v pondělí ve 4 ráno už jsem vstával a spěchal na ranní Vindobonu do Brna.

Samozřejmě v takové konstelaci je těžké něco naběhat a natrénovat, když se všechno kolem různě mění, moji šéfové mi mění schůzky a práci... Třeba zařadit nějaký delší běh, je takový logistický oříšek. Například Pavel F. měl v sobotu narozeninový běh, skoro 60 km, těšil jsem se, že spojím dlouhý běh a společenský rozměr, ale posunutá výměna venkovních dveří mi do toho hodila vidle, takže nakonec jsem byl moc rád za 34km druhý den. 

Neříkám to proto, abych si stěžoval, nebo se vytahoval... připomínám si to, abych po čase, až všechny zmatky překryje milostivá mlha zapomnění... abych si mohl říci. Všude je něco -- je to tak, jak to je... a překonání podobných "protivenství" se vždy (jak pevně věřím) přetaví v něco pozitivního, v sílu a radost.

Například moje cesta za oceán -- samozřejmě osm dní, s přeletem, přejezdem do Arkansasu, s nabitým rozvrhem -- se dá vnímat jako výstřednost, ale ještě jsem stačil i maličko běhat a každý kilometr v podobném rozpoložení mám tendenci počítat minimálně dvakrát. Co víc, podařilo se mi dovolat Stínovi a tak moje zářijové dobrodružství v Arizoně bude mít silný společenský rozměr. Naplánovali jsme moji cestu před závodem do Los Alamos, road trip do Arizony společně s Nikou. A co víc, že poběžíme závod jako dvojka... Už jenom kvůli návratu k naší dvojce Los a Lamos (kdo je kdo, je myslím jasné) by stálo za řádově větší útrapy!

Teď ještě se co nejlépe připravit, zvládnout moje pracovní ultra v Brně, vymyslet strategii a logistiku na Balaton (nejaky dobrý tracking, aby mě syn neztratil)... a prostě se z těch zmatků kolem (ani ze sebe) nepo...tento:). Opakuji si silnou mantru: " klid je buď ve mně, nebo jej tězko budu hledat".

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra (v nás) zvlášť!

12:)   

Cesty k blogu, ven a zpět... jsou nevyzpytatelné, aneb jsem zase (umírněně) zpátky:)

Řada věcí se děje nějak dokola, v různých modifikacích. Už kdysi dávno, před víc jak 10-ti lety v práci vadilo a musel jsem řešit, že se moje univerzitní adresy díky strýčkovi Googovi spojily s mým blogem a lidé místo, aby potěšili oko pohledem na moje výzkumy a výpočty, tak se dostali na moje dřysty a zážitky z běhání. Na základě všech těch poznámek jsem zavřel blog, nechal svoje zápisky pro hrstku kamarádů a registrovaných... Jenže asi po měsíci jsem zapomněl při update nastavení sledovatelnosti blogu vypnout... a už jsem zase zůstal na netu.

Podobně letos na podzim jsem si říkal, bylo ti 60, koho zajímají nějaké tvoje zápisky, navíc změnil jsem zaměstnání, a začal čelit podobným problémům jako kdysi, tedy s tím, že se musím hlídat a i zápasit s některými svými "ovečkami"... Tak jsem si řekl, holt je čas už si nic nepsat na net. Zase si zavedu papírový deníček:) a budu si psát svoje příhody, zážitky, boje a výzvy (česky průšvihy) tam. A také se tak stalo. Poslední zápisek na blogu byl ze začátku listopadu. Podobně jako před lety, i teď mi pomohla náhoda. Při cestách do Brna jsem někde ztratil svůj deníček.

Zrovna uprostřed různých bojů, transformací a záchranných prací na mém novém působišti jsem proto situaci přehodnotil. Jasné, asi se zase chvíli budu hlídat s popisem a zachycením svých, často bizardních a sitkomových, zážitků ... ale jak se znám, nevydrží mi to dlouho. Navíc, upřímně -- sem zabloudí jen známí, znovu si opakuji svoji mantru, koho zajímají poznámky nějakého důchodce čekatele... a jsem v klidu:).

Co se stalo za ty dva měsíce? Běhám? Snažím se, co to jde. Moje nejmilejší manželka byla (tedy ještě je) průběžně nemocná s různými virózami, i já jsem teď deset dní neběhal, ale postupně se vracím zpátky. Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale samotného mě dostává ta moje úpornost, to úsilí, které věnuju tomu, abych si běhání udržel. Každý to jistě zná, pokud není člověk sám, má práci, silné profesní povinnosti, rodinu... tak ví:). Moc se mi líbila úvaha Běžícího stína, že nejlepší příprava na ultra je rodina, práce a zmatky. V tom případě jsem na velmi dobré cestě:), protože když si myslím, že zmatky jsou překonány a vše je pod kontrolou, tak se stoprocentně něco vyvrbí a totálně zatřese s mými plány.:) Jjo, člověka to potom silně utuží, aspoň já v to věřím..

Říkal jsem si, že Brno, jako pevná výspa skvělých ultras, mi pomůže motivačně v přípravě, ale zatím to mělo na mě stejné devastační účinky jako záření z Kryptonu na Supermana. Brzký ranní vlak tam večerní zpět, případně přespání na univerzitě v (pod)zimních měsících mému běhání moc nepřálo, ale ... snažil jsem se. Před koncem roku se běžel 11.ročník POPu (Partyzánského oběhu Prahy) a poprvé jsem se přestal starat o závěr běžecké skupiny a běžel s těmi vpředu. Potěšilo mě, že to ve finále bylo i jednodušší a méně zničující, než kdybych běžel pomaleji, čekal a případně víc posedával v restauračním zařízení. Naladilo mě to...

Pod vlivem pozitivní nálady jsem se znova přihlásil na oběh Balatonu, rozhodnutý to dokončit i mimo časové limity, díky kamarádům (díky Jarko!) jsem stihl registraci do Kladna, v červnu si zkusím dát kratší věc na Ostrovech. Na hezkou vnitřní trasu přes Lake district jsem se moudře/zbaběle (nehodící se škrtněte) zaregistroval nikoliv jako běžec (kde to opravdu tak myslí), ale jako jogger, což mi dá pár hodin extra na limitech. Navíc je to měsíc po Balatonu. V červenci Kladno a v září? V září se chci vrátit na 100 mil do Ameriky. Arizona volá, uvidíme se se Stínem a s Veronikou... a já mám aspoň důvod se hodně bát a pilně trénovat potom i v terénu.

Celkem se dá říci, že mám pozitivní zprávy. Sice se mi zhoršily oči, ale zase teď s brýlemi, co jsem měl do dálky vidím skvěle na běhání a pod nohy. Balaton i Arizona mě správně děsí (motivují), jsou to těžké závody, každý jiným způsobem. Zkouším co jde, přihlásil jsem se zase pod ochranná křídla Míši M., která moje plány lakonicky komentovala: "Musím přiznat, že umíš překvapovat. Tvůj plán je naprosto šílený ... zda reálný, nevím. S přihlednutím k Tvé víře a schopnosti slušně regenerovat a k tomu, že se Ti již jednou podobná záležitost podařila, snad :-). Každopádně, chtělo by to opravdu kvalitní přípravu. Aby to dala nejen hlava, ale i tělo :-). "

Protože maminky a trenérky mají vždycky pravdu, rozhodl jsem se poctivě držet nejen suchý únor, ale i suchý leden... Jak víc můžu vyjádřit svoje odhodlání?  Začal jsem cvičit s vlastní vahou, i když se mi občas zdá, že to není moc cvičení, ale spíš takové zmítání se na zemi, ještě dobře, že mě při tom nikdo nevidí, mohli by si myslet, že mám nějaký záchvat a zachraňovat mě. Věřím, že příští týden už začnu běhat podle "trenýrkového" plánu od Míši a že -- byť mě čeká služebka do Ameriky a další šoky v Brně -- se mi to podaří skloubit a přetavit v sílu a odhodlání.

Všemu zdar! Našemu úsilí, zdar... ultra.. zvlášť!

12:)

Hledání cesty, aneb všude je něco a je potřeba věřit! :).

Zase je další rok za mnou, naskočil jsem do nového desetiletí a snažím se na každý den/měsíc koukat jako na první ve zbytku svého života. Často kolem sebe poslouchám (pro mě) silácká prohlášení, že věk je jen číslo a pod. – aspoň já si věk uvědomuji, ale nemyslím si, že je to špatně.

Pořád se snažím různě přetahovat se svojí pohodlností, únavou i pochybnostmi, ale i se svým nadšením, přesvědčením a vírou, že všechno dobře dopadne, a pokud to nevypadá dobře, tak ještě není konec.:). 

Pořád slýchám, že jen naprostý magor se v mém věku (tady to je) snaží ploužit někde v ultra závodě, když je jasné, že bude mezi posledními a jen bude zdržovat pořadatele. V tomto akademickém roce to dostalo další (logický) dovětek... Jen naprostý magor se v tomhle věku vzdá definitivy v hlavním městě a odejde učit/dělat vědu na vesnici a snaží se ještě něco zajímavého spočítat. No, ale aspoň jsem konzistentní,že? 

Ale všechno má svůj vývoj a já stále věřím, že když zůstanu konzistentní a vytrvalý, tak se příjemné řešení najde. Například v minulém roce jsem dělal stavební dozor na stavbě synova domečku. Na začátku to vypadalo úplně beznadějně. Jak najít nějakou hezkou běžeckou trasu ze Stodůlek k Unhošti, když je potřeba překročit Pražský okruh a případně i dálnici a tím pádem běžet určitý čas po krajnici mostů a přivaděčů (kde není ani chodník ani širší krajnice). Postupem času jsem ale našel téměř čistý trail, na kterém jsem většinu času uprostřed polí a luk, nikde nikdo. Proto i návštevy-případné práce na zahradě by se mohly odehrát v režii doběhnutí, 25(+25) už vypadá rozumně. 

Pořád je doba poznamenaná mým silným úsilím o co nejlepší logistiku, snahou stihnout takřka nestíhatelné, do přesně odpočítaných mezer vměstnat i svoje pomalé běhání a na povzbuzení si opakovat důležité mantry. Hlavně tu o klidu, člověk musí mít klid a pohodu v sobě, nikde jinde se nedá nalézt.

Poslední tři týdny byly z hlediska logistiky na úrovni plánování Grand Slam. V sobotu jsem se rozhodl oslavit svoje uplynulé narozeniny, jak jinak než během, šedesátiny, vzdáleností 60.60. V Plzni se na ovále atletického stadionu běží tradiční menu od hodinovky, přes maratón, 100km, až po 24hodin. Přihlásil jsem se na 100km, s tím, že to opravdu nepoběžím jako „závod“, i když čerstvý vstup do kategorie 60-69 sám o sobě dává šanci na stupně vítěžů... Prostě naplánoval jsem si to stejně, jako kdybych běžel někde sám. Pro jistotu jsem si vzal baťůžek (vždycky běhám s baťůžkem), jak známo, mezi stanicemi často zabloudím a stát se může cokoliv a pevné rozhodnutí běžet pokud možno stejně konzistentně, jako bych běžel 100k, ale po 60 skončit.

Moje nadšení nad naplánovanou akcí drobet narušila posunutá přednáška v Londýně, ale utěšoval jsem se, že jsem zkušený cestovatel, cesta zpátky na jedno letadlo, že? Pohoda. Mělo mě varovat, že pozdě večer mi nešla zařidit palubní vstupenka přes internet. Na letišti jsem byl sice s velkým předstihem, ale odmítli mi dát letenku, že všechna místa jsou obsazena, ani na čekací listinu mě nechtěli dát, že už je tam víc lidí z navazujících letů. Nakonec jsem přesvědčil paní na přepážce, že spechám na oslavu svých 60 narozenin, tak mi vydala prázdnou letenku, ať co nejrychleji doběhnu na přepážku, hned jak ji otevřou. Byl jsem druhý, finále bylo doslova o prsa, ale uznal jsem, že mladá žena byla rychlejší a navíc, jako stará škola – ladies first, jsem se usadil do fronty až za ní. Po chvíli ji dali letenku a já si říkal, pohoda dvacet, zase jsem šampión, ale tentokrát jsem ty závody o letadlo sledoval z druhé strany: lidi sprintující (jako vždy já) na přepážku, dobíhající opožděné přílety a čas rychle míjel. Koukal jsem... dvě minuty do kontaktu. Zahnal jsem nějaké myšlenky na to, že by bylo „dobré“, kdyby to někdo o fous nestihl a já se tam dostal. Za dvě minuty zavírají přepážku a následně i letadlo. Ne, je to tak jak to je... Někdo určitě bude mít větší zpoždění a nestihl by to. Za minutu přišla obsluha, že mám místo, ten člověk prý ještě nepřistál.

V sobotu ráno ještě venčím Deri, která se nechce rozloučit a pochopit, že „za chvíli“ budu zase zpátky. Byť je ráno, silniční práce na D5 ukrajují svoji časovou porci. Na stadionu se registruji mezi posledními, beru si svůj baťůžek, zdravím známé a jdu si stoupnout někam dozadu. Žádný závod, silný a konzistentní trénink, opakuji si pořád. Proto si neberu sluchátka, žádná muzika, žádná vnitřní bublina. Ať na mě působí ta monotónost oválu, tak jak má. Pravda, těšil jsem se na diskotéku z minulého století, kterou tam vždy V.Š. pořádá, ale jak mu ty skvělé:) fláky řada lidí kritizovala, tak už je nepouští moc nahlas a bohužel :) jsou slyšet jen v prostoru startu/cíle.

Myslím, že play list vybíral snad podle mých tělesných pocitů, kdy na začátku slyším jak Hurikán chtěl žít Non-stop, přes vztahové problémy Lásky takto líbané záhy zavane sníh, aby následně velebil italské soužití v partnerském vztahu slovy Jen se hádej a potom Stokrát chválil čas. Usmíření po překrocění hranice ultra je korunované vzpomínkou na Deri, která na mě čeká doma Snad jsem si jí měl všímat víc. Blíží se poslední kolo, navzdory slovům písně Byl by hřích se po tmě bát... Vlastík zapíná světla a já končím.

Ještě zbývá se rozloučit s pár známými, sednout do auta a dojet domů, protože každé dobré ultra končí, když jsem v pořádku doma ve sprše:).

Věřím, že motivace a hlavně radost u mě pořád je. Začínám se připravovat na novou sezónu a určitě si budu chtít zase něco delšího zkusit. Pražskou 100 jdu ale jen dětskou trasu, do terénu se teprve vracím, cvičím oči i nohy, a 80 km v prosinci mi ke štěstí bude určitě naprosto stačit.

Všemu zdar! Našemu úsilí, naší víře ve šťastné konce zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Saar Challenge punk 77 (80+ km), aneb popletenou navigací po trati i ve vzpomínkách

Vím, vím, omezil jsem si svoje zápisky, možná právě i proto, že stárnu, svět lidí je rozdělený skoro na atomy: mladí/staří, pro válku/proti, očkovací příznivci/odpůrci, progresivisté/konzervativci... člověk něco řekne v dobré víře, protože se domnívá, že jeho dobrý známý/kamarád dělá něco blbě, a je to stejné, jako když kamarádovi člověk půjčí peníze. Ve finále příjde nejen o prachy (čert je vem), ale i o kamaráda.

Velmi blízká podzimní 60-ka mě naladila smířlivě. Co jsem já, abych někomu říkal neblbni, nebo nelži sám sobě... Třeba je ty úlety a nesmyslné akce typu Hail Mary naplňují... Trochu smutná byla moje následná inventura, že jsem si uvědomil, že staří známí a kamarádi se rozdělili do dvou divergentních skupin. Užší část se dostala do reprezentačních výšin a druhá část buď přestala běhat, začala jezdit na kole, plavat, nebo dělat cokoliv jiného. Proto mám v plánu se na podzim se svými kamarády a známými třeba pozdravit/rozloučit/přivítat, a následně restartovat co je potřeba.

Co se týče ostatních sportovních aktivit, v tom mám určitou smůlu. Po té, co se mi zabila spolužačka na kole, i když je to přes třicet let, nedokážu na kolo pořádně sednout a jezdit v provozu. Plavat sice umím, ale nesmím potápět hlavu:), takže mi zbývá jen to pobíhání. I když, možná je to štěstí. Vážím si toho, že můžu někde poskakovat, ať už je to v údolí nebo někde dál. Už jsem si svoje šílené sny splnil, i když ono se vždycky něco najde, že? :)

Člověk může být pozitivní jako proton, ale změna zaměstnání, obzvlášť ve vědě a výzkumu po třiceti letech je odvážný a náročný krok. Ale dospělo to do okamžiku, kdy stejně jako pan Svěrák ve Vratných lahvích jsem dospěl do stadia, že já do té práce nechodím rád. Že mi dokázali vzít radost a invenci. V okamžiku, kdy jsem si to přiznal a prošel tím letošním očistným (k)rokem, se mi nesmírně ulevilo. Odešel jsem, či ještě v jedné instituci čekám do konce roku, ale cítím se každý den lépe, mám spoustu nov7ch nápadů, zajímavých výsledků, nové místo, pozvánky do zahraničí... a zase chuť běhat dál a prát se se vším, co příjde... i když je potřeba se na všechno lépe připravovat.

Hůř vidím, víc padám, málo jsem byl v terénu za poslední dva roky a bojím se... Proto jsem si řekl, že je na čase se zase postavit čelem svým problémům a obavám. Přihlásil jsem se na punkovou, tedy absolutně bez podpory, verzi Výzvy Ždárských vrchů, která startuje a končí v mém rodném městě, Hlinsku. Abych posílil tělo a ducha, neberu hůlky. Chci se s kopečky v technickém terénu a s unavenýma očima víc seznámit:), dá se čekat, že do kopce a zejména z kopce půjdu výrazně pomaleji. Ale nejedu závodit v tom pravém slova smyslu, jedu nabrat odvahu a odhodlání. A úsilí bojovat.

Plán byl v pátek po obědě vyrazit vlakem, vzít maminku na časnou večeři, druhý den odběhnout závod a brzo ráno, ranním vlakem zpátky do Prahy, než se moje D vzbudí, abych mohl předstírat, že jsem byl vlastně celou dobu doma:). Samozřejmě díky práci věci nabraly poněkud hektičtější směr a tak jsem věci na závod naházek rychle do příručního zavazadla, že to všechno roztřídím večer před závodem. Co mi bude chybět, s tím se musím nějak vyrovnat, v rámci klubového hesla... "Co nemáš, nepotřebuješ!" Naštěstí trasa je v hodinkách a v mobilu, ale jak zjišťuji navečer, chybí mi kabel na hodinky a zachraňuje mě při večerním pivu Ota Š. a díky jemu mám ráno hodinky nabité naplno. Že to bylo zcela zásadní, mi bylo hned jasné.

Na startu je nádherné počasí, získávám číslo 8, které si nepřipínám naležato jako nekonečno, abych zbytečně neprovokoval a nebyl na trati zbytečně dlouho. Kolem všichni rychlíci natěšení být v cíli cobydup, i když samozřejmě podle řečí na startu mají minimálně zlomenou nohu, rozedmu plic, právě dobrali antibiotika, či jim zrovna nasadili umělou kyčel nebo kolení kloub. V 9 se startuje a celá dvacítka "punkerů" vyrazí jako hasiči k ohni. Mě zrovna (tradičně) zlobí hodinky a než znovu spustím navigaci a rozkoukám se pod kopcem, jsem mezi posledními, i když... mně to bylo jasné už na stadionu. Limit je do půlnoci, říkal jsem si, že když mi to rozumně poběží a nebudu moc bloudit, tak bych mezi 8 a 9 hodinou večer měl být v Hlinsku. Ale bloudit, to zase já umim nejen ve svých vzpomínkách, ale i v krajině svého dětství.

Upřímně, trať je nádherná, vřele doporučuji. Pořadatelé si dali práci a ani se moc nedrželi nedrželi turistických cest, trať často vedla neznatelnými pěšinkami mezi poli, nebo v lese, kde jsem jen tušil kudy kam. Navigace mi v hodinkách vesele poskakovala a tak na rozcestích, kde bylo více možností jsem následoval velkého Járu Cimrmana a objevoval slepé uličky, abych se při návratu potkával s těmi pár lidmi co byli ještě za mnou a mohl jim s objevitelským nadšením říci... "Přátelé, tak tudy ne. Tudy cesta nevede!" Typickým příkladem byla pro mě křižovatka u Třech studní, kde bylo asi pět možností, samozřejmě až ta poslední byla správná, nebo na na Pasecké skále, kde jsem zoufalým pobíháním nahoru dolu ztratil asi půl hodiny. Ale nakonec.. nakonec jsem našel správnou cestu. V cíli mi poradili, že si musím nastavit používání všech satelitů, jinak to ve skalách zlobí. Inu, mohu potvrdit!:)

 

Když se ve vzpomínkách vracím k závodu, tak právě kolem Pasecké skály jsem po několikát zakopl a přiznal si, že boční mihotavé sluneční světlo je pro mě silná výzva a pak už jsem po kamenech sestupoval velmi opatrně (a pomalu). Zhruba 30 km od cíle v Křižánkách byla poslední možnost si něco koupit k pití, do večerky se ale přede mnou nahrnul asi celý autobus nějakého školního výletu. Sice jsem nejdříve zkoušel předbíhat, ale usoudil jsem, že není kam spěchat:), zkusím popoběhnout potom... Bohužel krátce poté se začalo smívat a zbytek cesty jsem absolvoval s čelovkou. Podle terénu to byla kombinace chůze a běhu s čím dál většími chodeckými pasážemi. Bylo mi jasné, že jsem patrně poslední a tak to poslední, co jsem si přál bylo se tam někde zranit a kulhat do cíle a nebo prosit někoho o pomoc.

Naštěstí kolem půl desáté jsem byl na stadionu, myslím, že jsem byl předposlední. V klidu jsem vypil dvě piva, vzal si polévku, odešel se umýt a vyspat a v brzkém ranním vlaku jsem vzpomínal na epické momenty závodu, zejména na moje hrdinské bloudění kolem Pasecké skály. Měl jsem sto chutí se na hledání trasy vykašlat, seběhnout po turistické značce nejkratší cestou do Hlinska na pivo. To, že jsem tam zoufale, ale vytrvale poskakoval podle zmatené navigace považuji za důkaz svého odhodlání a lásky k ultra. Fyzicky ještě musím hodně potrénovat, abych se vrátil plně zpátky, ale odhodláním věřím, že už tam zase jsem!

Bylo to krásné a bylo toho dost! Povídání s domorodci, s několika spoluběžci, veselé historky s houbaři, zážitky se zamilovanými páry, atd. (pozor! I uprosřed divočiny se může někdo nečekaně objevit!). Ještě jednou Oto, díky za dobití hodinek! Když jsem se dostal do cíle, baterka přeskočila z 1% na defitivní 0%! 

Prostě .. Všemu zdar! Našemu úsilí, kamarádům a veselým zážitkům zdar! Ultra zvlášť!

12:)