Ať tě provází síla... aneb skoro 100 mil DNF na UltraBalaton:)

I když to nedopadlo až do úplného konce, mám ve finále hodně dobré pocity. Když se nad tím upřímně zamyslím, tak ta vleklá chřipka, šoky v práci, zdaleka ne optimální trénink a kilometráž už dopředu naznačovaly, že to bude "challenge" (česky průšvih)... Slíbil jsem si ale, že budu bojovat a to jsem opravdu splnil.

Navíc, jel se mnou můj syn jako podpora v autě a nějak jsem si přál, aby viděl, že ani starý chlap (jeho slovy z puberty) ve věku hnědého uhlí se jen tak snadno nevzdává... Je to takové pravdivé klišé, že u našich přáních číhá nebezpečí, že by se mohla splnit:).

Opravdu to byla vydařená akce. Třeba číselně neměla absolutně žádnou chybu. Odjížděli jsme na den Star Wars (4.5 = may the force be with you), start závodu byl 5.5 v 5 hodin 5*5*5-5 minut, měl jsem startovní číslo 101. Postupoval jsem podle zažitých šablon a doporučení - Čech když k Balatonu (k Jadranu) tak řízky a paštiku s sebou! Prostě po téhle stránce všechno naprosto perfektní :)

Pokorně, ačkoliv to nabízeli zdarma, jsem si nenechal dělat personalizovanou medaily... Ta sebereflexe a  pokora ve mě stále je. Když doběhnu, budu rád za cokoliv (i bez medaile), když ne, aspoň tam nebude připomínka mého zmaru.

Teda mělo mě varovat, že jsem pri brzkém ranním vyjíždění lehce narazil do vrat, ale syn ani nehnul brvou, zkušeně se připravoval na daleko horší momenty, které příjdou. Evidentně se mu ulevilo, když jsme se za Brnem vystřídali.

Delší pauza mezi dlouhými závody se projevuje různě. Já například mám silně nevybalancovanou lekárničku, přebytek náplastí a nedostatek immodia -- samozřejmě jsem to zjistil až v kritických okamžicích.. takové drobnosti jako repelent a protikřečové tablety jsme řešili na místě. Myslím, že to vystihuje pravý stav věcí a situaci, za které jsem odjížděl na závod.

Limity jsou nastavené o trochu lépe než do Sparty, ale v podstatě pro pomalejší běžce začínají být silně drsné při prvním problému. Mělo být hezky teplo, moc stínu kolem toho velkého rybníka neni, tak jsem se rozhodoval, že vyběhnu relativně svižně, ranní start tomu lehce napomáhal... Na startu potkávám dva známé z Čech Pavla U. a Filipa S., oba nepřehlédnutelní, Filip tradiční péra v čepici, Pavel hned po společném fotu sundal tričko a vyběhl na Krupicku. Protože jsem začal svižně, ještě jsem je pár kilometrů před sebou viděl, ale pak se mi ztratili z dohledu.

 

Ale začal jsem podle mě dobře, snažil jsem se jíst a pít, poléval si hlavu a držel rozumné tempo, potom jsem cíleně zpomaloval, když jsem si vytvořil rezervu na limity... běžci se svými doprovody na kolech se různě zastavovali, občas jsme prohodili pár slov... získal jsem přízeň skupinky Chorvatů, které jsem pozdravil slovy "Plavać a Dingač jest prva liga!" (to jsou jejich známé vinné značky)... Přeběh sklepy vinařství byl pro mě takový zlomový. Roztrh jsem si tam ledvinku(zip), ve které jsem měl takové příruční věci, zejména solné tablety, vazelínu a telefon. Postupně jsem všechno ztrácel, naštěstí telefon byl dostatečně velký a neopustil mě. Ale fakt se mi běželo hezky.

Sice mě drobet začaly táhnout lýtka, ale říkal jsem si, 55 kilometrů, to je ještě na nějaké problémy brzo, že? Proto mě překvapilo, že problémy přišly jako rána kladivem... běžím si po rovné cyklostezce, najednou mě silná křeč natáhla pravou nohu jako tětivu na luku, jako kdybych chtěl předvádět nějaký baletní prvek... Samozřejmě jsem s sebou plácl na zem, ale jak jsem tam ležel tak mě chytla křeč i do druhého lýtka a já na zemi nebyl schopem udělat léčebný protipohyb. Zmítal jsem se tam dobře několik minut, než doběhla skupinka s vodiči na kolech, jejich znalost angličtiny (a moje maďarštiny) byly asi stejné, ale pochopili o co jde a zkroutili mi nohy spravným směrem. Budiž jim čest a sláva. 

Postavil jsem se na nohy, postupně (jako za studií - dejte mi ruce na zem a já už půjdu sám), pak jsem se různě protahoval, snažil se tu bolest rozchodit, vzal jsem si hned dvě solné tablety a nakonec se rozběhl. Ztratil jsem nejen asi dvacet minut času, ale moje nohy na 55 kilometru vysílaly horší signály než normálně po sto mílích. Syn na stanici byl už silně nervózní, když mě viděl uváleného a kulhajícího... Povídám, je to tak to je, musím zkusit rychle doplnit soli, protahovat nohy, přejít do dobrého indiánského běhu ... vždyť jsem si slíbil bojovat. Ještě k tomu všemu mě začal zlobit čip na ruce, dvě stanice mi vypadly...

Ale měl jsem podporu, která mi na každé stanici podala pivo, takže přes to všechno jsem se začal zvedat, tedy držel jsem rozumné zpomalování, sto kilometrů jsem doběhl před osmou hodinou, před západem slunce(pod 13 hodin), jak jsem si maloval:), ale to jsem už neplánoval, že přibydou problémy s žaludkem a průjem. V podstatě na každé stanici odtud jsem obětoval cca tři čtyři minuty, které jsem strávil na toi-toi. Pak už i mezi stanicemi.

Ale pořád jsme bojovali, syn mi vybíhal od stanic naproti, nesl jídlo, pití, pivo... a já se snažil držet něký rytmus řekněme 7km/h, nebo kolem 8:20 na kilometr. Ovšem ty zastávky... ty zastávky braly čas nekompromisně, přesto to pořád to vypadalo nadějně, pořád byla šance mít na 24h kolem 170 km, uniknout limitům a na poslední maratón se jednoduše vzepřít a zastávky-nezastávky to tam dát. Jenže, u jedné stanice jsme se minuli. Silně se ochladilo a já si plánoval bundu, rukavice... musel jsem zase zastavovat, ale vazelínu uz jsem ztratil po cestě a moje podpora nikde. Tak jsem na (malé) stanici si vzal aspoň kousek chleba, vodu a vyrazil dál a po telefonu posílal souřadnice, kde vlastně jsem. Syn měl starost, že se mi něco stalo a byl od stanice asi dva kilometry, hledal mě, ale minuli jsme se.. Takže odřený, promrzlý jsem kulhal asi další čtyři kilometry, než jsme se setkali u další stanice. 

Oblékl jsem se, namazal, napil piva... a zkoušel se vrátit do závodu, komické bylo, že v situaci, kdy těžce bojuji o limity jsem 3x čekal na závorách pokaždé sice pár minut, ale rozhodilo mě to... Nakonec limity už byly blízko, přesto, že jsem byl na úrovni sto mil za pod 24h běhu, další stanici jsem evidentně nestíhal. Ještě jsem se snažil zahřát pod dekou, ale marně. Pak dorazil i Filip S. a tak jsme aspoň ho mohli autem vzít zpátky na start. Vlastně z naší vyfocené trojky jsme skoncili všichni předčasně. My s Filipem na stejné stanici, Pavel někde před 70 kilometrem.

Celou cestu v autě zpátky jsem přemýšlel, kde to všechno začalo, ale podle mě byly to ty původní nečekané křeče, které mě vyřadily na delší dobu. Zbytek už byly jen zavlečené problémy. Přesto... přesto mám dobré pocity, skvělé a silné zážitky se synem... Diky bohu za ně! Cestou na Balaton jsem si říkal, že už se mi asi nechce "trpět", že nemá smysl zkoušet věci nad 24 hodin, protože covidová přestávka mě od nich úplně ostřihla a nic nad 24 hodin jsem poslední 2.5 roku neběžel/nedokončil. Ale po cestě zpátky (i když jsem si neustále protahoval nohy) jsem byl rád za svoji snahu. Podle celkového výsledku moje úsilí sice nebylo dostatečné, ale mě to pomohlo. Tohle DNF mi potvrdilo, že se pořád chci prát a bude jen na mě, abych se lépe připravil, zapomněl na problémy a znova byl ultra.

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!

12:)

Je to tak, jak to je... průměr... aneb nelítám v luftu ani neležím v rákvu:)

Zážitků sice kotel, ale nějak nemám sílu si psát, musím to napravit!

Kolem mě se vrší neskutečné shody náhod. Stín například včera bojoval o dokončení Zane Gray s krásným císlem 55, hrdě se mi ozval, že doběhl poslední, ale že doběhl!

Na mobilu mi v tu chvíli blikla generovaná vzpomínka, že přesně před deseti lety jsem poprvé s ním běžel Zane Grey. Celkem mě to tenkrát semlelo, v Arizoně už bylo horko, já podcenil jídlo, měl jsem křeče, ale se Stínovo pomocí jsem se doplácal do cíle. Připomněl jsem mu to, ovšem -- prý jsme tehdy nebyli úplně poslední... [Ale tehdy mi ten boj a poučení pomohly o půl roku dokončit můj první Leadville]

Potěšilo mě to. Dodalo mi to potřebné nadšení a odhodlání na blížící se UltraBalaton. Ta číselná symbolika a sepětí se Stínem (také dvě pětky) -- běží se 5.5 a také budu rád, když doběhnu poslední v limitu:). 

No moje příprava je taková chaotická, nadšená i zoufalá zároveň. Přes dva týdny jsem se různě trápil s nějakou virózou, jak jsem si psal, měním práci, neboť jsem slovy mého kolegy "drsňák", který v se v šedesáti vzdá místa s definitivou a jde zkoušet štěstí jinam... Hned se mě ptal, jestli to není odraz rozsáhlejších partnerských změn, či tak... Ne, není:). 

Přitom, kdybych zůstal, tak jeden z mých diplomantů se jmenuje Brunner. Chápete to zadostiučinění, když v době informačních šumů, já bych mohl bez uzardění říkat, že jsem dovedl Brunnera k titulu? :). No nevadí, stejně tak jsem v minulosti shodou náhod neučil jeden z kurzů, který si bral Honza Bartas. To bych měl zase obrat, co všechno jsem naučil velkého skyrunnera atd... :)

Ale zpátky k mé přípravě/ne-přípravě. Na dotazy, jestli jsem už konečně dostal rozum, odpovídám většinou opatrně a dvojznačně, že jsem ho nikdy neměl... Sice už ve mě není to vzdorovité westernové, že nikdo mi nesmí hodit pušku na zem a říci abych šel... Ale pořád chci bojovat.

A tak jeden den, jsem dostal v práci stěr za pět medúz (stupnice Bridget Jones), když mi kolega řekne, že mě už delsí dobu neviděl v běžeckém, ale je dobře, že už neběhám, ať si z toho nic nedělám, že mi to už nejde... a připomene mi dva moje známé-spolužáky, kteří už umřeli. OMG! Sebral jsem všechny pozitivní síly a přiznal, že běhám sice tužku, ale pořád!! Vím, vím, už se kácí v mém lese, ale to neznamená, že si nezkusím zase hrábnout. Žít se musí!

Později odpoledne se po přednášce soukám do běžeckého, v takové ani ne poraženecké, ale potlučené náladě kličkuji mezi turisty na Václaváku domů, ale na konci náplavky potkávám jednoho svého příznivce, kousek běžíme spolu, povídáme si a hned mám lepší náladu. Dozvídám se, jaký jsem bojovník a motivátor... Jjo, chlapče, kdybys věděl, jak s tím zrovna dneska zápasím:). Ale v údolí potkávám dalšího (neznámého, ale teď už) známého a cítím se jak celerbryta! Říká mi o počítání na Strava, kde jsou určité segmenty (kousky tratě) kterou probíhá větší množství lidí a Strava zaznamenává toho s největším počtem proběhnutí jako lokální legendu. Hned se ptal, že jsem byl asi nemocný, protože mě nedávno "sesadil" z jednoho úseku:). 

Celou dobu si říkám, že nejsem soutěživý typ, ale houbelec:). hned jsem v dalších dnech si dal pozor, abych běžel nahoru dolu v segmentu.. Začal sledovat spam mail ... a ejhle! Už jsem hned zase lokální legenda:) se světovým dopadem v malých částech Prokopského údolí. Něco jako světový rozruch na Českolipsku...

Ale ještě k té přípravě... Když jsem bojoval s virózou, můj koloběžkový parťák mi připomínal, že jestli chvi běhat takhle, tak ať tam ani nejedu, ať si rovnou koupím pruty a začnu chytat ryby místo toho... Když jsem se v posledních pár dnech snažil běhat a testovat tělo v každodenní sekvenci 20-30 km, tak mi hned upozornil, že nejsem socialistický úderník, který se snaží splnit pětiletku za tři roky:)... I Míša mi připomněla, že to není úplně optimální trénink, takhle před závodem se snažit dohnat přípravu...

Vím, ale vysvětlím. Od 12.4 do 21.4 (ta čísla, ta čísla!) jsem pobíhal nepřetržitě každý sen a snažil se naběhat Balaton. Taková nastavovaná kaše:). Ale jo plus mínus to dalo nějakých 222km, zažil jsem si přitom únavu, zpomalení, jak jsem párkrát vyběhl hodně oblečený a bez vody, tak mi i docházelo... ale o tom to bylo. Snad hlava bude na závod pevnější, tělo, byť staré a chatrné, stále, díky bohu, drží... a tak těch posledních deset dní pojedu přesně, co mi řekne Míša. Teď už si budu víc věřit, že to tam někde ve mně pořád je...

4.5 brzo ráno vyrazím se synem směr Balaton, odpoledne se zaregistruji, připravím a 5.5 v 7 hodin ráno vyrazím. Následujících 31 hodin budu -- podobně jako teďka Stín -- si říkat, příprava nebyla nejlepší, nebyla ani moc dobrá ... ale pořád se budu snažit. Jak ten starý kovboj v písničce Michala Tučného.. "tak si řeknu, na to mám... všechny síly posbírám... a nějak se to zvládne"!

Držte mi palce! 

[Měl bych mít číslo 101, no není to krása?]

Všemu zdar, ultra zvlášť!

12:)

H20, Tour po hřbitovech a den pí, aneb v šílených znatcích, v excesech, je potřeba hledat krásu a symboliku:)

Je to můj typický rys, relativně dlouho něco snáším, ale potom -- jako by najednou -- vyplave na povrch silná změna. Samozřejmě je to výsledek dlouhého (možná podvědomého) přemýšlení a zrání, ale jak je to venku, tak už jsem zase spokojenější a odhodlaný snášet určité nepříjemnosti spojené se změnou.

Doteď mi moje D připomíná jak jsem "nečekaně" reagoval a zhruba před dvanácti lety "najednou" rozhodl, že prodáme byt, chalupu, zlikvidujeme všechny úspory a přestavíme nějaký starší domek ve Stodůlkách. Bylo to šílených devět měsíců, ale za tu dobu jsme kompletně přestavěli starý dům, všechno dokončili, prodali a od té doby bydlíme v domečku. Bylo to časově náročné, spojené se zmatky, velkým vypětím, jel jsem opravdu na doraz. Moje první stovka v Novohradských horách vyšla do dokončováni stavby a stěhování a tím pádem skončila celkem očekávaně jako DNF. Ještě těsně před odjezdem na start jsem sám stěhoval rozsáhlou knihovnu z mezonetového bytu do domečku a na cca 45 kilometru Silva Nortica mě chytla záda:), zabalil sem závod, odjel domu a druhý den pokračoval ve stěhování. 

Možná právě proto moje D s pochopením snáší šoky a stres spojený se změnou našich zaměstnání, které byť nesouvisejí, jedno mají společné. Co je moc, to je moc... i pro rekreačního běžce vyznávajícího ultra, natož pro ni. Něco, co zraje delší dobu, je potřeba vyřešit rázně, i když v dané chvíli je to šílené.

Vlastně bych si měl víc psát na blog nebo do deníčku, protože různých zážitků spojených se zmatky, změnami a úsilím je dostatek:), ale buď jsou příliš osobní, nebo nebyl vůbec čas si je zaznamenat. Různá nečekaná setkání se dávnými známými, spolužáky z MFF, někdo omylem posune moji schůzku-přednášku/videokonferenci a buď se snažím doběhnout domů v traťových rekordech, nebo vyběhnu na kopec, kde je dobrý signál a přes telefon a skype dělám videokonferenci. A udivuji zajímavým pozadím-tapetou:).  To nemá chybu. Ovšem nějaká běžecká systematická příprava, boj se stářím a dobrý trénink na závody -- to je úplný mítus. Občas se mi povede dvojsměrka, pak zase pauza, protože jsem na cestách od časného rána do pozdní noci... Miša M., která mi radí s přípravou určitě celou dobu kroutí hlavou:). Musím se hodně snažit, aby ten Baloton nedopadl jako moje první Silva Nordica. Ale snad ne.

Nicméně základní pravidlo -- dělat si radost -- zatím držím. A držím se ho jako klíště! Snažím se, pokud to jde, pobíhat s kamarády a známými a jít si zaběhnout i třeba nějaký "nezávodní"závod:). Zrovna na konci února se v mém revíru běžela Hubáčkova 20. Tolikrát jsem běžel kolem jejich značek, trasu i bez GPS si dokáži představit celkem přesně, ale nikdy jsem ji neběžel. Nepodlehl jsem nabídce od D, že by mě na start dovezla, povídám celkem vážně, vždyť je to od nás z domova sedm kilometrů, to ja si na start i z cíle doběhnu domů, stejně poběžím pomalu, ale užiju si to, určitě uvidím nějaké známé, popřeju Pavlovi F. k narozeninám a třeba s někým popoběhnu a budeme si chvíli povídat. Navíc trať i s mým doběhem na start(z cíle)  chápat jako výlet po památných hřbitovech (tour de cimetières), jako připomenutí pomíjivosti všeho, protože několikrát obíhám jinonický a radlický hřbitov.

Skutečně na startu je řada známých, je tu i Míša se svými sveřenkyněmi, potkávám spoustu lidí, některé jsem neviděl roky, ale .. Na startu je i Nikie, doprovázena rodinou a hned se domlouváme, že popoběhneme spolu. Nikie asi delší dobu něudělala žádný dobrý skutek a tak se rozhodla dělat mobilní ošetřovatelku vyšinutému staříkovi. Nicméně musím říci, že jediné štěstí, že občas trať vedla po uzkých cestách, jinak by nás její Jirka zvládl doprovázet v pohode i s kočárem se dvěma dětmi! 

Slabší běžecké povahy by tahle sportovní rodinka mohla zlomit... Jak říkám, kdyby tam nebyla ta užší místa ve skalách, tak běžel Jirka s kočárem a s prstem v nose celou dobu s námi:). Připomnělo mi to situaci, kdy jsem viděl Nikie v Pečkách fandit -- měla kočár a malého Vladimírka na ruce.. Jak mě uviděla, tak se mnou větší kus před cílovou rovinkou v pohodě běžela, pod 4 minuty/km, já jsem spurtoval nad své možnosti a "umíral" a ona s dítětem na ruce běžela vedle mě a povzbuzovala. LOL.

No ale dosti krásných vzpomínek.

Doba je dynamická,jak ríkal Hogo Fogo v Limonádovém Joe -- běží jako splašená herka a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství. Já jsem, až dnes 3.14, na den pí:) zjistil, že jsem si vůbec nedopsal a nezveřejnil svůj zápisek...

Ono se zase tam moc neděje, mám v plánu zmizet z internetu při dovršení své 60, neotravovat svými 0/1 a koupit si jednoduše zapisníček, deníček a psát si svoje dřysty jen pro sebe:)

V mezičase, ale je potřeba se držet zásahy, ultra je král! Ultra je životní postoj...

Všemu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Rok jedna, aneb začít běhat není zase tak těžké, já začínám každé pondělí!:)

Když už jsme u těch čísel. Letos je sedmičkový rok, já jsem trojka... numerologicky je tedy letošní rok mým rokem "1", začal čínský rok zajíce a já jsem zajíc:). Ne, že bych byl silným zastáncem horoskopů a numerologie, ale čísla mám rád a vždycky mě jejich hezká kombinace přinese drobnou radost jen tak a samozřejmě si jí časti dělám i při běhu, často zastavím hodinky na nějakém pěkném čísle...

Rok jedna, numerologové by pěli ódy o síle začátku numerologického cyklu... o energii na nové začátky a výzvy:). Asi jak stárnu, tak mi místo amerických a pokrokových slov jako challenge, výzva, naskakují české přízemní ekvivalenty jako je boj a průsvih:). I když jsem se pro leden vzdal alkoholu, abych sám sobě dokázal, že se ještě chci s tou "výzvou" poprat... tak zatím můj tréning, nic moc, řekl bych skoro průšvih:). Tedy, snažím se, běhal jsem dost ve tmě s čelovkou, často málo nabitou, snažím se cvičit oči a hlavu. Pravda nových pracovních nápadů mám dost, ale ta energie k nich už přeci jen chybí, nebo obráceně, abych je zvládl potřebuji víc času, stejně jako v pobíhání.

Ale aspoň jedna věc se mi daří. snažím se méně běhat sám a když je času málo, tak běhat efektivně ... někam, s něčím, pro něco .. a optimálně s někým. Leden je v akademii a na vysokých školách měsícem reportů, zpráv, zkoušek a předkládání nových plánů. Za mlada jsem si z plánování dělal legraci, a předkládal jsem celkem detailní plány na to, co kde a kdy vyzkoumám, případně jakou matematickou větu či postup dokáži a aplikuji. Nikdo to podle mě nečetl, stejně jako zprávy o kontrole kvality sportovních bot, které (z Botany) tvořil můj otec, dej mu pánbůh lehké odpočinutí... ten (aby tu zbytečnou práci lépe snášel) tak se mi přiznal že posledních pět-deset let do té zprávy náhodně vkládal různé nesmyslné věty, včetně kouzelné... "kdo to dočetl až sem, má u mě flašku!"... Nikdy se nikdo o láhev nepřihlásil.

Mám to podobně, občas do nesmyslných zpráv a hlášení něco tvořivého vložím, abych tu "činnost" lépe snášel a mohl pak ve skutečnosti dělat, počítat a odhadovat věci, které mě baví... a taky se snažit ještě pořád nějak běhat. Myslím, že ta abstinence zase nebyla úplně k ničemu. Pravda je, že se sklenkou vína se mi o řád lépe relaxuje:) a snáší občasné nárazy okolí. Podle encyklopedie bych byl typická "wine mom", ... tak si na to musím dávat pozor.

 ----- malá odbočka ------

"Wine mom" is a term that is used to describe a typically upper middle class mother, often with young children, who turns to alcoholic drinks to cope with being over-worked or fatigued from parenting" říká Wikipedia v původním znění. Český termín jsem neslyšel, ale asi bych si hrál s pojmy jako "máma vína" ..."máma od vína" či "viná-vinná matka", „který by označoval matku z vyšší střední třídy, často s malými dětmi, která pije alkohol (převážně víno), aby se vyrovnala s přepracováním nebo únavou z rodičovství. Tedy já bych byl "wine dad", nebo "viný/vinný otec".

----- konec odbočky ------

L. mi řekl (patrně nechtěně obdivoval moji pevnou vůli), že je to těžký, když mám plně zásobený sklep, kdyby on měl doma plnou skříň jesenek, tak skončí se 150 kg a těžkou cukrovkou, aneb jak často přiznávám, dokáži vzdorovat skoro všemu, jenom ne pokušení.:).. Takže moje lednová a nadcházející únorová abstinence by měla být pro mě takovým ubezpečením, že navzdory všem zmatkům, navzdory věku a zpomalení ve všem:) mě pořád pobíhání baví a chci mu věnovat svůj čas a úsilí. 

Není to žádná výmluva, každý to zná, nebo pozná:), s rostoucím věkem se různá zranění pomaleji hojí, chybějící trénik, naběhané kilometry se hůř dohání, člověk vlastně musí věnovat velké úsilí tomu, aby se moc (rychle) nezhoršoval. Nemyslím, si že to mají ti rychlejší snažší, možná ta motivace udržet se na vrcholu je silnější než u nás pomalých se "udržet v závodě"..:).. Těžko říci, ale já se teď každý týden přesvědčuji, že už ty zmatky skončí, najedu do standardního režimu, budu cíleně běhat a cvičit, abych běhal stejně špatně jako v loni, nebo třeba předloni:), ale ne hůř!

Pravda je, že během ledna jsem si už stačil dvakrát slušně natlouct. Jednou jsem upadl na šikmé krajnici, brýle jsem si nerozbil, ale koleno a byl jsem celý takový otlučený a odřený. Stalo se mi to hned na začátku delšího běhu s L. na kolobce vedle mě, kousek od Řitky, jak příznačné. Po šesti kilometrech, 26 ještě přede mnou ... a já jsem kulhal jako Joffrey de Peyrac:). Ale když věříte tomu, že pomalý běh léčí všechno, tak než jsem doběhl domů, byl jsem celkem v pořádku. V dalších dnech jsem už zase pobíhal:). Proto nejen do Nového roku, ale i do února hledím s optimismem a s poznáním, že se pořád ještě hojím dobře (ťuk-ťuk) a že staré mantry stále platí.

V práci jsem dostal jednoho mladého kolegu, který si dělal legraci z "ledňáčků", tedy z lidí, kteří pod tíhou novoročních předcevzetí začnou sportovat, chodit do posiloven a běhat v parcích. Ptal se, jestli mě to taky tak vytáčí jako jeho? Povídám, ale vůbec ne, já jsem úplně stejnej jako oni, navíc já nezačínám jenom každý leden, ale i každé pondělí. Minulý týden i s mým usilím a km je pryč a musím začít zase od začátku:)!

Tak všem, kteří pořád začínají, kteří mají pořád sílu a chuť začínat... zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)

Nový rok volá, aneb těším se -- s pokorou a nadějí sbírám síly:)

Na na konci/na začátku každého roku jsem plný emocí. Zase se mi zaplať panbůh dařilo běhat, dělat si radost. Děkuji všemu a všem a s nadějí a pokorou se dívám do dalšího roku. Čas se nedá zastavit -- nepatřím ani k těm, kteří prohlašují, že věk je jenom číslo, ani k těm, kteří snadno rezignují. Šedesátka na krku je jistě předěl, ale pořád se chci s tím "dědkem ve mně" poprat a nevzdávat to.

Můj kamarád Martin VP, často připomíná, že do stáří je potřeba doběhnout v co nejlepší formě a zdravotním stavu. Kolikrát jsem za rok třeba zvolnil, občas vynechal/zkrátil trénink, léčil se pomalým během:), když jsem někde upadl, nebo se zranil. Možná právě díky tomu, že se s vyjímkou pár závodů opravdu nesnažím běhat ani trénovat na doraz, tak možná právě proto věřím, že si pobíhání budu užívat i v roce 2023. A když to nepůjde, tak se budu snažit postupně, konzistentně překážky překonat. 

Naprosto souhlasím v tomhle ohledu s Martinem, že člověk není lokomotiva, aby se při zdravotních problémech vyměnila součástka, něco přeřízlo, vyřízlo... sešilo ... a pak se pokračovalo, jako by nic, s tím, že tělo bude hned fungovat jako dřív, nebo lépe. To, že to u někoho funguje, ještě neznamená, že já, starý pes, to budu slepě následovat.:). Pro mě je to podobné, jako kdybych čekal, že otočením štítku čepice dozadu budu běhat rychle a vytrvale jako Radek Brunner. 

[I když zase ... možná to otočení štítku vyzkouším, že? Za tohle nic nedám....:)  ]

Určitě se budu zase i v letošním roce držet konzistence. Po kovidové přestávce jsem se v prosinci vrátil k Míše M., aby na můj trénink (není to moc silné slovo? :), dohlížela. Znovu se postupně vracím k neoblíbenému vesláku, abych si jej oblibil:)... po dlouhých hodinách u počínače, či dlouhém běhu mě dokáže perfektně srovnat. Přemýšlel jsem, jak svoje počáteční lednové úsilí vhodně podpořit, abych i já sám věděl, že to myslím vážně. Proto stejně jako před závěrečnou přípravou do Sparty jsem se rozhodl, že k suchému únoru přidám i suchý leden:). Už není moc věcí, které bych mohl položit na hromadu a jednoduše zapálit.

? Závody? Určitě mám pár hezkých ultra závodů ve svém kalendáři. Oblíbené Brtnické ledopády jsou stále zrušené a tak asi celé jaro se bude odvíjet na zpevněných cestách, s tím, že začátkem května zkusím oběhnout Balaton. Je na to 31 hodin, mají jídlo a pití na stanicích:), tak i přes tu dálku se budu těšit na hezký závod a doufat v úspěšné dokončení a kvalifikaci do Sparty na další rok... Jak jsem řekl v loni, dá se čekat, že můj první pokud o Spartathlon bude zároveň i mým posledním. Míst v loterii pro B limit každý rok ubývá, splnit B limit je a bude pro mě každým rokem těžší... To ale neznamená, že se nebudu usilovně snažit jej získat. Lákají mě některé jarní/letní akce z dálkových pochodů, podle okolností i jedna 24/48h a na podzim Pirin. Návrat do hor bude náročnější, musím zase v tréninku začít běhat v noci a v terénu, potrénovat nohy, oči i hlavu:)... Budu se snažit si dělat radost.

Ale hlavně zase musím začít běhat po nocích či víkendech s někým, oprášit dřívější vazby, nebo najít nové kamarády/spoluběžce. Jsem samotář, víceméně z donucení -- díky své profesi a nepravidelnému pracovnímu vytížení i dost nespolehlivý parťák na spoluběh. Tím, že chci ještě běhat dál než pár km, ale zase nejsem nijak zvlášť rychlý, je jasné, že jsem většinu času sám. Taky mám jako Štír tendenci být nezávislý, nebýt nikomu na obtíž, nikomu nic nedlužit...  Nicméně, můžu si věci fotit 10x, 100x... ale když je u toho někdo blízký/kamarád, tak to nemá chybu. Věty typu .."víš jak tehdy...", "tenkrát.. " i to prosté "tvg drsný/krásný.." co?:)

Jedno je jasné, bez sdílení je často naše radost řádově menší. Nejde o žádné vytahování, jen mít možnost, že u toho někdo byl...:).

Proto k tradičnímu přání zdraví a štestí přidávám svoji doušku -- Ať se nám daří v těch silných chvílích mít vždycky svoje lidí nablízku! 

Všemu zdar! Ultra ... zvlášť!

12:)

PS. Za fotky dík kamarádům z tradičního 10.ročníku POP (Partyzánského oběhu Prahy). 

Blízká setkání třetího druhu, aneb návraty ztracených synů...:)

Otevřeně jsem si přiznal, že jsem samotářský pobíhač z donucení... není to moje primární volba, a o to vic mě mrzela absence na P65 (tedy na dětské trase Pražské stovky). Človek se tam s kdekým potká na startu, v hospodě, občas i nějaký kousek či kus popoběhne... Je to takove zpestření, i když přiznám na rovinu, že lezení po rozhlednách v zimě po mokrých-namrzlých schodech není moje oblíbená činnost (nesnáším to ani v létě) -- přesto se rád zúčastňuji denní varianty. 

Letos jsem si při běhu/pádu v údolí pošramotil trochu levou ruku a nohu, copak levá ruka, stejně pišu buď pravou, nebo maximálně čtyřmi prsty, ale ta noha... Říkal jsem si nejdřív, že to zkusím, případně to dojdu, nebo v nejhorším vezmu nějaký vlak, ale celé to zase dorazila moje D., když při mém kulhavém ranním sestupu po schodech prohlásila... njn, tak já holt pro tebe zase někam pojedu, ... a dodala, jako vždycky!!:)

Chápete to? Pravda je, že mě několikrát vezla na start a dvakrát mě za těch dvanáct let někde vyzvedávala, ale jako "hrdý" Budžes jsem si řekl, že to tedy ne:), to určitě pojedu ranním vlakem tam a nějak se dopravím zpátky, nebo tam rovnou nepůjdu. Jak jsem to probíral s Míšou, tak nakonec zvítězila varianta, léčit nohu pomalým během přes zablácená místa a technické úseky v údolí. Bude to mít vzpomínací, léčebný i návratový efekt. Přenechal jsem jí za to svoje nádherné číslo 373, OMG.. a ona s tím vyhrála! Co z toho vyplývá pro mě zatím těžko říci:), ta čísla jsou silná, i když Míša by jistě vyhrála s nějakým obyčejným číslem a já bych i se 373 měl tentokrát co dělat... I když a to si přiznejme, je to fakt silné číslo, je to součet čtyř po sobě jdoucích prvočísel (67 + 71 + 73 + 79 + 83), palindrom v několika číselných soustavách (4, 8, 9 a 10). No tak příště.

Ale to důležité pro mě se odehrálo jaksi v mezičase od mého náratu ze Sparty (Sice se štítem, ale na štítu). Nerad používám silná (ženská) emotivní slova typu nikdy a vždycky:), ale samozřejmě jsem logicky a pragmaticky čekal a čekám, že to byl můj první a poslední pokus, ale zároveň mám na paměti slib, který jsem si dal, že dokud to půjde, tak se budu snažit znova postavit na start, do té doby dokud to neuběhnu, nebo dokud už nesplním kvalifikaci. 

Po dalším silném kovidu, který mě navštívil krátce po návratu, jsem se bál, že je to signál konce kvalifikací. Ale těsně před mojí (služební) cestou do Ameriky, se mi ozval Běžící Stín, že ve čtvrtek večer přilétá večerním letadlem do Prahy a v neděli hned mizí, kdy se setkáme? Vzhledem k tomu, že v pátek jsem měl být na letišti ve čtyři hodiny ráno... To bylo náročné (Slovy reklamy = polévka Knorr, tedy rychlovka, ale potěší). Naprosto skvělý -- povídání se Stínem a hlavně jeho motivační hlášky by dostaly zpátky na trail i starou babku s chodítkem, proč ne staříka, který přemýšlel o nákupu rybářských prutů:).

Zatímco jsem seděl spoustu hodin v letadle, tak jsem si přehrával v duchu Stínovo hlášky, vzpomínal na naše společná dobrodružství a moji úpornou cestu k ultra. Je potřeba číst ty signály správně! To, že jsem se dokázal znovu zvednout, to je ten správný signál:)... Ne to, že jsem po kovidu zase spadl dolů a že (občas) spadnu, natluču si, ... 

Ozval jsem se Míše a tento týden zase začínám běhat pod jejím dohledem. Nedostatek společenského kontaktu si snad vynahradím v klubové hospodě a na POP (Partyzánském oběhu Prahy), letos 28.12. Život je krásný, stejně jako ultra... i když věk nezastavíš, je potřeba se víc snažit!

Všemu zdar, našim kamarádům, našemu úsilí.. zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Částečné zatmění (mysli), aneb vždycky se zvednout ze země, o to jde:)

Ač to zní divně, hned po svém návratu z Řecka jsem se nadšeně vrhl do tréninku, odběhal první dva dny, prvních 40 kilometrů, ale celkem výrazně mě srazila chřipka, aby mě o pár dní moje telefonní lékařka donutila/přesvědčila jít na test a následný pozitivní výsledek mě uvázal na dalších sedm dní doma.

Když jsem se hned po skončení izolace, minulý čtvrtek vypotácel v běžeckém ven, byl to neskutečný boj. Nejen, že mi to nešlo:), ale asi na třetím kilometru v údolí při běhu do kopce jsem si zopakoval Spartu:), motala se mi hlava, vrávoral jsem tam... s vypětím všech sil jsem to rozchodil a nakonec doklusal domů. Osm kilometrů, průměrka nad 7 min/km. Totálně vyšťavený.

Ovšem jestli něco umím (hned pro jistotu zaťukávám), tak je to vstávat ze země, vyhrabávat se z bláta a sbírat síly, kde v podstatě žádné nejsou. Postupně, postupně se zvedám, jako správný Štír, matfyzácký milovník čísel a astrologických konstelací... V úterý hned po kulminaci častečného zatmění Slunce jsem vyběhl ven a stabilním pobíháním zdolal 27 km, nutno dodat, že novoluní bylo ve teď ve Štírech, proto je všechno emočně náročnější.

Kdo by mě při mých ... řekněme zoufalých ... bězích v minulém týdnu viděl, tak by se asi zeptal, nebo aspoň v očích by měl jasně napsané Proč? I na mě ta otázka vždycky zákeřně vyskočí. Proč? Je to nadšení? Odevzdanost běhu? Zoufalost? (Nic jiného vlastně dělat pořádně nemůžu), co je za tím? A proč to dělám tak "hloupě"? Proč jsem na závodech povětšinou sám, bez podpory? 

I řada z vás se mě na to ptala. Určitě to není optimální, jet na závody sám, běžet sám, často pod možnostmi, protože jsem sám... a zase sám se vracet domů... Přitom vím, že v těžkém a dlouhém ultra mně pomocníci dokáží posunout přes krize, přinést jídlo/pivo, kde není žádné:), pomoci rychle vyměnit boty, zalepit puchýře, ošetřit urvané nehty:)... Ale hlavně povzbudit, zvednout morálku. Vždyť GrandSlam jsem dokončil jen díky podpoře Stína, Niky a Báry.

Tak proč? Dneska jsem se dostal na dosah magické šedesátky -- už jen rok -- tak budu maximálně upřimný.

Nejdříve jsem si myslel, že je to hlavně proto, že nechci být někomu na obtíž, nevím, jestli bych to dokázal hned adekvátně vrátit, protože můj pracovní rozvrh se mění rychleji než aprílové počasí, navíc řada mých běžeckých známých je o 10, 15, 20 let mladších..:). Nebo je to tím, že nemám žádný plán, spočítané kalorie, jak a co bych měl jíst, kdy a co možná budu potřebovat? Nemám žádný manuál, jak na 12Honzu, který bych pro někoho připravil:) a spoléhal na jeho pomoc.

Ne, i když určitě něco z toho platí, tak vysvětlení je jednoduché. Nejsem sportovec. Ten rozměr úsilí, zvedání se ze země, snahy "to" zvládnout sám, je patrně hlavní důvod, proč se mi ultra líbí a proč se jej snažím dělat, i tak nelogicky. Zvládnout věci sám bude čím dál těžší, tak se mi ultra přístup bude o to víc hodit.:)

Ale hned na férovku přiznám, že ten osamělý rozměr strašně rád poruším. Vždycky jsem chtěl (případně budu chtít) mít aspoň na vybrané závody někoho blízkého s sebou. Ne kvůli rychlejšímu času, nebo podpoře na trati, i když se to vždycky hodí... Ale hlavně proto, abych si na ty silné okamžiky mohl s nimi vzpomenout. Ať jsou to chvíle, kdy mi bylo úplně nejhůř, nebo když jsme společně proběhli cílem. I když je ultra v mém pojetí převážně osamělé, nezávislé, tak ty společné zážitky jsou ... prostě neskutečné!

Tak ať v důležitých chvílích máme vždycky někoho blízkého s sebou!

Všemu zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Návraty jsou vždy krásné a silné, aneb Spartathlon (151k DNF)

Začátek mojí řcké cesty byl symbolický -- dodělal jsem všechny projekty, napsal jsem všem kamarádům, zavolal Běžícímu Stínovi... Prostě tak nějak jsem se symbolicky se vším loučil. Ne, že bych čekal podle svých kolegů, že "tam zhebnu" (konec citátu)...:), ale spíš, že jsem si uvědomoval, nejistotu a bál se možné prázdnoty, která s tím může být spojená.

Byl jsem nejistý, co mi Spartathlon přinese - tím primárně nemyslím akt dokončení/nedokončení, ale stopu a další moje kroky/rozhodnutí, které tím budou ovlivněné. Pod vlivem téměř mystického vlivu krále jsem očekával, že návratem do Sparty skončí moje úsilí o dlouhé a náročné ultra, měl jsem v tom naprosto jasno. Jdu sem poprvé a naposledy, a potom už se budu těšit jen ze samých příjemných delších běhů, 50-80 km, možná jednou za rok maximálně 100k vzdálenost. Nebudu řešit bolest, reakce okolí (máš nějak moc DNF, tebe to ještě baví?, proč to děláš, když ti to nejde...), ukončím svůj blog, který je možná až moc osobní... 

         

Nicméně, připravoval jsem se velmi pečlivě. Podle mě optimálně v rámci možností (čas, věk a výkonnost). Nebylo to úplně jednoduché -- ohledně mých 80 km na Kladně ve 24h jsem si vyslechl svoje:). Proč lezu na 24h, když po 9,5 hodinách skapu a ani si neodpočinu a nebojuji, nechodím až do konce? Inu proto! Mělo to svůj účel a hodně mi to pomohlo. Ale postupně.

Do Athén přilétám ve středu, pozdě večer, mistrovsky ve 21:21 stíhám večeři v hotelu (zavírali o půl desáté). Postupně se seznamuji se silnou českou skupinou, která zasahuje celé výkonostní spektrum: od Radka B., Jirky H., Petra V. a Petra V.  na špici, až po mojí maličkost na samém konci. V podstatě všichni mají výrazně větší počet km ve 24h, než mám já, k tomu buď podpůrnou skupinu, nebo aspoň výrazně mladší tělo:). Nálada v české skupině je velmi dobrá, každý probírá v detailu se svým týmem strategii, kde se různě uvidí, co na kterém km primárně mít připravené, kde dokupovat jídlo-pití... prostě plně profesionální přistup. Jinak to nejde, trať a podmínky jsou drsné, po dva dny má být přes 32°C, nebe nez mráčku a většinou bez kousku stínu. 

Také jsem se pečlivě připravoval. Už z domova jsem si vezl připravené bágly na stanice, popsané a rozmyšlené, co do nich. Realita optimálního rozvržení je ovšem jiná, než jsem si plánoval. Teorie je teorie, každý má své plány, do té doby, než dostane pěstí do obličeje, že?:). Ale správně jsem se rozhodl, že do 80-100 km si nebudu dávat nic na stanice, potřebné věci si ponesu s sebou v malém batohu/vestě. Jsem přesvědčený, že díky Kladnu a změně mojí přípravy jsem se v naprosté "pohodě" dostal přes dva nejtěžší limity v Korintu (80km, 9:30) a v Assos (100km, 12:25).

Ke Spartathlonu se váže jedno důležité pravidlo, říkají mu kletba krále Leonidase: Pokud chcete dokončit, rozhodně se nekoupejte v moři před závodem. Myslím, že nejen z českého týmu, ale široko daleko, nikdo z těch koupajících nedokončil. Možná je to pověra, ale rozhodně ji neporušuji. V mém případě to odráží pokoru a plně soustředění na závod. I to, že jsem se na sedm týdnů před závodem naprosto vzdal alkoholu (včetně piva) byl dobrý signál mojí dedikace, jak moc chci... už nebylo nic jiného, čeho bych se vzdal:).

A tak před sedmou hodinou ráno, stojím skoro na konci startovního pole pod Akropolí a úplně se chvěji tím očekáváním, elektrizující atmosférou... Jsem tu sám, nemám se s kým rozloučit, na koho se těšit na stanicích, mobil mám v leteckém módu... ale jsem neskutečně šťastný. Trvá to skoro tak dlouho jak na pražském maratónu než projdu startovní bránou a než se celé pole na konci dá do pohybu. Běžím z kopce, co to jde, i tak jsem nestihl závory u vlaku a další minuta je v trapu, ale co je to proti věčnosti 36 hodin... :)

Na hodinkách jsem vypnul snímač tepu a tak jsem v plném soustředění a plně vnímám svoje tělo. Klidně i z kopce přejdu v hlubokém dýchání na pár kroků, abych zklidnil tep, v horku si pravidelně polévám hlavu a krk vodou, na každé stanici doplňuji vodu a kolu do lahví, vezmu dva kalíšky do ruky a v chůzi vypiju a znovu se rozběhnu. 

Na prvních stanicích je jen voda, pak se objevuje cola, a sestava brambůrky, oříšky, hrozinky a malé kulaté sušenky. Snažím se zobat, beru si většinou sladké ze svých zásob a těším se na nějaké standardnější jídlo. Když se tak stalo, neskutečně mě to nakoplo, sice jsem "obětoval" skoro deset minut (včetně chodící fáze kdy jsem jedl špagety a potom rýži), ale během cca deseti kilometrů jsem to nejen stáhl, ale i přidal pár extra minut na limity. Běží se mi hezky. Sice u druhé rafinerie, ve stínu na zastávce,  svítí na informační tabuli 34°C, ale přesto se cítím fajn a běží se mi běží dobře. Moje běhy ve 2-3 tričkách v létě, případně přes poledne v parnech, byla dobrá příprava. Samozřejmě pravidelně si máčím a polévám čepici, to slunce by dokázalo vypálit díry do hlavy:).

Zaháním myšlenky na cokoliv jiného. Opakuji si -- soustřeď se, je to tvůj závod, nemysli na lidi kolem, nedělej zbytečné vtípky, nefoť! Najednou zapadá slunce a běží se o poznání lépe, i když limity jsou pořád (pro mě) hustokrutopřísné... tak na hranici 100km přibíhám skoro o 30 minut dříve proti limitům. čelovku beru s sebou, převlékám ponožky, deset minut v tahu, bylo to zbytečné, puchýře byly už prasklé a s těmi hlubokými se stejně nedá nic dělat. Člověk se neustále učí. Znova se rozbíhám a znova vytvářím zpátky rezervu na limity. Nejdřív 30 minut, pak 40, 45, jednu dobu i 50 minut. 

Jenomže jenomže... je po půlnoci, všude zavřeno a postupně se blížíme do hor. Nikde nic k jídlu, jidlo na stanicích připomíná pole po náletu kobylek. Už nejsou ani dvě kolečka banánů, cola dochází i ředěná, sladké mi zvedá žaludek a brambůrky taky víc jak dva nepozřu:). Začínám se motat, potřeboval bych něco sníst, před výstupem do hor se musím dát do kupy, v tomhle stavu tam nejdu, nebudu riskovat zranění nebo pád. Zpomaluji a těším se, že na té příští stanici bude už nějaké jídlo... marně. Končím na stanici 44 (japonci by řekli na stanici dvojitá smrt), 151km, 15 minut před limitem. Potom se dozvídám, že na té další stanici prý byla polévka... Inu je to tak, jak to má být. 

Zatímco postupně čekám ve sběrném autobude skoro čtyři hodiny, než jsme se vydali zpátky do Sparty, vidím jedinou chybu. Škoda, že jsem to nevěděl dřív. Stanice jsou obecně mizerně zásobované jídlem, prý často mají, ale schované a člověk si musí říci. Potom v noci je to obzvlášť tristní, není pivo, nejsou obchody a bez podpory a bez toho, že by člověk měl v baglech něco, co dokáže jíst... to je opravdu náročné. Ale i tak jsem se svým výkonem šťastný, spokojený. To, že jsem nedokončil je jedna věc, ale že jsem skoro až do 140 km běžel úplně přepychově, konzistentně, soustředěně, přesně tak, jak bych měl, jak jsem si naplánoval je pro mě moc důležité.

Navíc celý závod byl pro mě hodně zlomový. Tedy ne tím, že mě to ve finále "zlomilo":), ale tím, co mi to dalo. Novou neskutečnou sílu, odhodlání a uvědomnění si, že já ultra miluju. Že se ho nedážu vzdát, i když třeba-jistě to bude čím dál těžší... tak já běhám rád. I ta bolest, nepříjemné pocity i určitá negativní reakce okolí k tomu patří.

Je pozdní večer, všichni slaví/odpočívají a já jsem se pomalým krokem vydal ke králi. Stojím před ním sám, pokorně děkuji za ten okamžik v roce 2008, který mě dostal na cestu k dlouhým běhům. Ultra není o tom, jestli prohráváme, nebo vyhráváme... ale o tom, že to nevzdáváme!

Nekoupal jsem se ani na závěr. Co kdybych se připravil lépe a se svými zkušenostmi se někdy vrátil?

12:)