pondělí 26. července 2021

Kladno... když řekneš Kladno, řekl jsi všechno:), aneb ty kilometry jsou skvělé, ale ten rozměr boje je důležitější!

Tak jsem si to všechno tak krásně nalajnoval, v loni jsem s mírnou podporou (dovozu vody a piva) .. s rezervou zapsal 180 kilometrů... Letos, slovy mojí bavorské tety, jsem si "strojil hubu do žebřin", tedy čekal jsem, že všechno bude o řád lepší, jednodušší, výraznější... Měl jsem domluvenou plnou podporu na celých 24h, v podstatě režim české špičky. Přesto, možná i částečně proto, že to byl tak velký skok, na který jsem nebyl připravený... se mi to nepodařilo zúročit.:(

Dobrá, mohl bych najít skvělé důvody proč ne, ale moji nejlepší kamarádi různými slovy říkají totéž.. "Nelži sám sobě"!:)... Prostě u všech nepodařených akcí/běhů má smysl si říci, co vlastně bylo špatně. Tak nebo tak ... se vždy dostávám k momentu, že to byla moje chyba:), moje hlouposti... a žádné vnější vlivy a protivenství za to nemohou, jen já sám...

Mělo být teplo, dusno.. s tím jsem počítal. Chtěl jsem to rozbíhat opatrně a konzistentně a po setmění udržet tempo, případně maličko zrychlit. Tak to se mi moc nepodařilo. Už po prvním a následně druhém kilometru jsem obsadil toi toi a při dalším odbočení jsem už měl v sobě dvě immodia... po dalších dávkách jsem sice zastavil onen nutkavý pocit:), s křečemi na dosah jsem začal doplňovat víc, než by se zdálo potřebné .. i sůl a minerály. Výsledek se brzy dostavil. Otekly mi nohy, že se mi nevešly do bot. Puchýře a vlastně jsem většinu závodu běžel po špičkách.

Ale ... v té chvíli jsem si připadal jako cestující, co tancuje na horní palubě Titaniku a nestará se o nějakou díru v lodi, natož tu, která není vidět a je pod čarou ponoru. První 100km zamykám zkušeně, jako vždy:) ... v čase kolem 11.30. Na to horko a dusno během dne, by jeden řekl.. profesorsky.

Teď bude ten pravý čas to rozběhnout.... Většinu času jsem věřil, že tentokrát.. tentokrát nad ránem nezvadnu a že budu schopen běžet celou dobu. Bohužel, jak to občas i v pohádkách bývá, se mi už nepovedlo. Tedy.. držel jsem ještě dobré mezičasy, ale bylo mi jasné, že je to takový tanec na rozloučenou...

Ale v mezičase jsem zažil spoustu příjemných setkání. Vedle mě na židli sedí Martin Š., můj spolubydlící z MFF kolejí a neskutečný sporťák, povedlo se mu 205 km, naprosto famózně... a já jen vzpomínal na naše různá dobrodružství, vedená tím, že on byl tím hybatelem a já tím nadšeným "yes!" man.. tedy chlápkem, který nakonec řekne, že i ta největší pitomost je vlastně skvělý nápad:). Při jeho přípravě na Pamir jsem s ním chodil s báglem plným skript 17 pater v Tróji, stejně tak jsem v zimě a extrémních mrazech "nadšeně" proplaval Trojský kanál... Samá pozitiva..

Ukazuje se i ultra Miloš, sice teď známý víc jako houbař:), který se marně snažil otrávit sebe a širokou rodinu...:)... kousek spolu při proběhu promluvíme... Pořád si myslím, že je chyba, když známí běžci se stáhnou... Přestanou "závodit", protože už nemohou být lepší. Všichni víme, že každý stárne, je pomalejší, měl by víc nedokončených závodů... Ale podle mě, možná naivně a hloupě... o tom je ultra. Všechny z nás to dostihne, ale ten "boj" a úsilí může být inspirativní. Třeba se mýlím, ale věřím, že by Milošovým ovečkám neskutečně pomohlo ho vidět třeba i na kolenou, ale bojovat... O ty km fakt nejde:)

Pozdě odpoledne/večer se skoro tradičně ukazuje Tomáš .. aka Malý medvěd. Má to 35 km tam a zpět:), pobíhá podle trati, povzbuzuje a mává... Nicméně si statisticky uvědomuji krutou realitu:)... Sázava, loňska 24h, letos... vždy to skončilo na mé straně průšvihem. Statistika mluví neúprosně!:)

Celý horký den byla se mnou dcera Bára. Vyškolená poslední etapou na Leadville, mi nabízela občestvení s bravurou stevardek. Co teď a co v dalším kole? Upřímně, na to nejsem zvyklý, takový komfort by mě mohl zahubit.:). Až pozdě jsem si uvědomil ten závazek si pozvat silnou podporu na 24h. Znamená to, že to bude K+M+B běh... tedy, ká-em-béčko:)... Kurňa musíš běžet!!! 

Je pozdě večer, láme se střídání mé podpory. Přijíždí na noc můj syn a vzpomíná/připomíná, jak jsem si zlikvidoval perfektní osobní rekord ve Švýcarsku ... Ale podle pokynů v mém "manuálu" mi neříká, že vypadám pod psa, že mi to nejde... Hantýrkou sportovců, ještě třepu nožičkama, ale je všem jasné, jak to skončí. Po druhé hodině v noci je mi zle... fakt zle... břicho mě bolí z "úspěšné mise" čtyř tablet immodia, řady solných tablet a amagnézia. Nohy se mi nevejdou do bot, puchýře mám i na horní části nohou! 

Při jednom z okruhů cítím nutkavou potřebu odběhnout mimo trasu, abych nezvracel na dráhu... ale v šeru špatně vidím, přehlédl jsem obrubník. Takže k tomu všemu jsem si přidal pochroumaný nárt, kotník a křeče v tříslech. Věrný své mantře a povzbuzování syna  se snažím pomalým během vyléčit všechno. Marně. První kilometr po karambolu mám za 12 minut, další za 15, později za 17 a poslední za 19. Co víc, každý bolí víc. Končím.. 

U ultra vnímám dvě základní pravidla. První je primárně bojovat až do konce... Ultra je o tom, že to nevzdáváme. Druhé říká, že někdy je dobré se sebrat... zalézt, lízat si rány... Snažit se poučit... Ale vrátit se co nejdříve zpátky!!! Já mám vždycky, když dostanu nakopáno... takový nutkavý pocit... se vrátit zpátky.

Možná to bude naprd. Možná mi to zase nakope zadek, zase budu mít problémy... Ale musím mít vědět, že jdu do zase "plných", že jdu znova bojovat... Že mě nějaký neúspěch nezlomil. Jak jsem si tady napsal mnohokrát... Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a ríci .. jdi! Proto... Plzeň 25.9.!!

Nikdy to nevzdávejte! Všemu zdar.. ultra zvlášť!

12:)

pondělí 5. července 2021

Je to boj, je to boj.. aneb "I ran 3 km .. and I feel..."

Dělal jsem si z toho občas legraci, ze sdílení na sociálních sítích příspěvků typu "I ran 3km and I feel great!" (Tedy -- běžel jsem 3km a cítím se skvěle!)... až mě to taky dostihlo...

Jak se říká, šoky, kam se podíváš, do poslední chvíle jsem se snažil se dostat na Lake District 100k, ale musel jsem to odpískat.1↩  Naštěstí při svém marném úsilí o trénink jsem čas od času doprovázen Lubošem na koloběžce, který se ujal vděčné role mého mentálního kouče, trenéra a vztahového specialisty. V detailu mi (správně) vysvětlil moje základní problémy a hned navrhoval řešení.

Například podle něj musím problémy s viděním při běhu řešit aktivně. Prý bych měl běhat skoro poslepu s páskou přes oči v kamenitém svahu v údolí. V mezičase se mi snažil sebrat brýle (-10D), abych začal hned "trénovat" i na cyklostezce. Nabízel mi bruslařské chrániče na dlaně, lokty a kolena, protože bychom mohli dobře procvičit i pády. Cvičně by mi prý mohl podrážet nohy a já bych se určitě zlepšil ve stabilitě a nacvičil tvrdší kontakt se zemí. S jídlem měl také jasno -- měl bych vybíhat přejedený, abych udržel v sobě jídlo za všech okolností a pořád tolik nezvracel. No, nezabili byste ho?

V lednu jsem o pár dní minul registraci na Kladno, na 24h, která se letos poběží 24 (!). I když jsem téměř obratem požádal o zařazení na čekací listinu, byl jsem ještě v půlce června sedmý (šest lidí přede mnou). Už jsem skoro přestával věřit, že mám šanci se tam dostat a přemýšlel jsem, jakou divočinu vymyslím místo toho... Přesto, jsem se snažil víc běhat po asfaltu, abych se v Kladnu nemohl vymlouvat a naběhat občas i něco maličko delšího. 

Například před týdnem se dcera rozhodla běžet 1/2 maraton v Milovech. Krásně jsem to naplánoval:). Navštívíme maminku v nedalekém rodném městě, odvezu B. na start a já si proběhnu kousek tratě, poběžím proti ní, pozdravím a zamířím do Hlinska, kam ona po závodě dojede ve stejnou dobu, kdy já tam doběhnu. Chápete tu nádhernou logistiku? Uvidím ji na trati, uběhnu si svých 38-40 a ve stejnou dobu se sejdeme v Hlinsku na náměstí. Tak nějak jsem počítal, že B. v terénu a teple uběhne 1/2M za 2:30, 2:40. Jenže ona mi do toho hodila vidle a ve 2:10 mi píše, že už je v cíli (!). Takže závěr jsem měl celkem hektický. Pohodový trénink se mi změnil v intenzivní honbu za "limitem", jako bych si toho už nežil dost v minulosti...:).

Říkám si, snažím se, snažím se... ale Kladno v nedohlednu. Teď v týdnu jsem kvůli povinnostem odkládal běh až do pozdního odpoledne. Nakonec beru boty a vybíhám ven, už úplně zoufalý... Po 1.5 km telefon ... a já se vracím domů. Skutečně, běžel jsem 3km. V tu chvíli jsem se cítil mizerně. Doběhnu, naštvaně začínám řešit emaily a ejhle! Jsem na Kladně!! Platím registraci rychlosti bankovního hackera. A dokončuji tu větu "správně"...

"Běžel jsem 3km ... a cítím se skvěle!!"

Vím, jako správný matfyzák ujíždím na číslech. Ten, kdo všechno řídí... to ví:)! Neříkejte mi, že je to náhoda. Tak si to zopakujme: můj první start na Kladně ... číslo 55, druhý start... 66, třetí start ... 77. Jsem počtvrté přihlášen do Kladna (z toho dvakrát jsem byl na čekací listině, nikdy jsem nežádal organizátory o speciální číslo). Jaké mám letos číslo? Modří již vědí a získávají bludišťáka. Pochopitelně 88 má řadu významů, podobně jako písmena s tím spojená. Dvojité H tvořilo odjakživa můj podpis v elektronické komunikaci.  Až v podstatě náhodou jsem zjistil souvislosti -- vždyť osm teček bylo dlouho dobu ukončovacím znakem německých radistů.:). U mě to číslo na Kladně bude znamenat dvě nekonečna.


Držte mi palce!

12:)




1 Minimálně týden karantény na každé straně hranice plus cejch nezodpovědného bacilonosiče,  který v mládí trhal mouchám křidélka a teď se snaží zlikvidovat babičky a dědečky. Můj rok odložený závod, na který vlastně stejně nemůžu, sice zamrzí, ale je to tak, jak to je. Jsou řádově horší věci. V kombinaci s progresivními kolegy, kteří by nejraději nasadili roušky i sochám a drželi lockdown na furt... je to to pravé ultra:(.   

neděle 23. května 2021

Přerušované ultra, aneb netopýr, covid, upír… jak se to rýmuje.

Po vrcholovém nácviku logistiky z GrandSlamu bych měl být v pohodě skoro na všechny závodní přesuny. Vím, že plánování je dobré, ale nakonec je to improvizace a odhodlání, co mi vždycky pomohly se nějak dostat na start, do cíle a domů a užít si svoje dobrodružství…

První vidle mi do mého skvěle naplánovaného soukolí hodily aerolinky, kdy z akce na otočku zrušením řady letů vznikl týdenní výlet s celkovým cestovním časem kolem 24 hodin. Nevadí, řekl jsem si, tak nebudu na konferenci, co jsem zařizoval, kolega je kamarád… on to nějak zvládne:), v práci jsem slíbil další projekt….:), nuceně přesunul hotel dál od startu… utěšuji se tím, že ten kilometr navíc už v tom nehraje větší roli…


Optimisticky věřím, že veškeré šoky jsou tím pádem za mnou, že zvládnu i video konferenci z ostrova, že po ultra budu doufám v dobrém rozmaru:) a nějaké hektické dodělávání  restů a méně spánku … bude malá cena za pokus o cestování v čase, za pokus o návrat do časů, kdy se dalo normálně fungovat a kdy jsem se snažil běhat ultra, kde se dalo a na čem se dalo… :).


Tak tenhle pocit a “radostný vzdor” mi vydržel asi dva dny do odletu, než jsem se od organizátorů dozvěděl další novinky… Na Menorku (na semaforu zeleno-oranžová) se zpožděním dorazily inovativní proti-covidová opatření… zejména zákaz nočního vycházení a pohybu osob po 11 hodině. Znovu mě to utvrdilo v tom, že vazba covid-netopýr-upír… není čistě náhodná. [Nevím jak vám, ale mě naprosto nelogická, opatření pijí krev už hodně dlouho:)].
Dozvídám se, že závod je modifikován — asi inspiraci byl pověstný Drákulův běh v transylvánskych Alpách, kdy se nesmí běžet za noci.1

Samotný závod tím získal další dimenzi. Původně jsem měl v plánu rozbíhat závod opatrně, limit 40 hodin na 185k mi to dovoloval… V nových pravidlech to je nyní tak, ze první stovku musím určitě uběhnout pod 17 hodin, raději za 16.5 hod, on se určitě opozdí trochu start. Zbylých 85km mohu běžet 16.5 hodiny. S tím, že z cíle stovky nás na původní start po 11 večer převezou autobusy, a zase nás odvezou po 4:45 na trasu zpět  (start v 6:30 ráno)…


Vzpomněl jsem si na Stína, když jsme spolu s Nikou odjížděli na Zane Grey 50 miles… do Arizony, kde mělo být horko. Ovšem rozmary počasí slibovaly prudké ochlazení, silné deště a na vrcholcích sněžení a možnou sněhovou bouři. Stín se z toho těšil a říkal, že je otec od rodiny, ale také oportunista:). Že se původně chtěl opalovat, ale když se to změní, tak si rád i zalyžuje:). Podobně si opakuji, že já jsem usedlý, starší chlápek, s důchodem na dohled:), ale také oportunista. Etapový závod před upíry a nocí beru jako bonus. Tlak na to, abych po roční absenci na trailových ultra uběhl v neznámém terénu stovku pod 17 hodin je jasná cestovatelská prémie:).

Protože logistika cesty a nová varianta závodu vyžadují nemalé úsilí, nepodceňuju nic - sleduji Van Helsinga, jeho boje s upíry, v rámci přípravy jsem si vyrobil i dřevěný kolík. Jistota je jistota. Ovšem první výlet po příletu (rekognoskace trasy) mě uklidňuje ... všude kolem roste nepřeberné množství planého česneku!!! Organizátoři nedávali pozor v hodinách přírodopisu a ani následovali žádné filmy o upírech!!! Klidně jsme mohli běžet v noci! Bylo by to naprosto bezpečné!:)

Ale konec legrácek. 


Menorka je při mém příletu jako ostrov duchů, skutečně to tady ti upíři pěkné zdecimovali. Všechny restaurace, krámky, bistra, kavárny i supermarkety jsou zavřené, výkladní skříně zamalované bílou barvou, polepené novinami… ale naštěstí druhý den si už připadám jako posel života… vidím pár prvních restaurací, lidé umývají výlohy a vyvěšují jídelní lístky! Počasí je super, ale při prohlídce některých terénů na začátku trasy mě začíná trochu mrazit. Jestli já to s tím oportunismem trochu nepřeháním?? Občas to vypadá jako měsíční povrch, ve vycházejícím slunci, proti kterému poběžím uvidím ještě hůř, než normálně… a to potřebuji běžet na své poměry svižně:). 


A tak když v pátek ráno stojíme na značkách… zase nás tolik není… stavím se někde doprostřed k nějakému sympaticky vyhlížejícímu :) silničnímu kuželu. Jakmile odstartují vyrážím v tempu ostatních, kteří patrně chtějí být v cíli už na oběd, protože prvních pár kilometrů se běží 5.15-5.30. OMG!! Dobře dobře…

Ale v terénu se chválím. Jde mi to fakt pěkně, slušné tempo, už jsem na 10 km, ještě asi 20-30 metrů, bude branka, silnice, na které stojí lidé a ambulance, potom druhá branka a pak normálnější cesta přes pastviny. Říká se, že nejvíce pádů provazochodců nastává pár metrů před jejich cílem… Za sebe mohu potvrdit, že to platí i pro mě, běžeckého joudu:).


Přehlédl  jsem jeden vysoký ostrý výstupek, zakopl a upadl. Ruka, brada, koleno a prsty na levé noze bolí jaxvinja. Ležím tam na zemi teče mi krev, říkám si, všechno je v háji (nebo ještě někde jinde) a přiskakují diváci, rozumím tak akorát ambulancia:), což odmítám a tak (bohužel) často nacvičovaným krokem raněné srny se belhám pryč. Po pár metrech se uklidňuji, krev sice teče, ale jsou to drobné rány, prsty mi skoro okamžitě otekly a zpevnily se v botě, jen koleno se ozývá trochu víc, než bych si na 10 kilometru přál. 


Měním strategii. Vsechno netechnické i kopce běhat, vytahuji hůlky i na rovinaté úseky a dávám si závazek nasbírat dostatek času proti limitům, než mě to koleno dostihne. Má to celou řadu výhod:), každý úsek běžím, jako by byl ten poslední, užívám si neskutečných výhledů a osamělého běhu. Na ty rychlejší jsem moc pomalý a na ty pomalejší jsem (zatím) o fous rychlejší…:). Sice skoro každý přeběh přes písečnou pláž vyžaduje sundat boty, což stojí nějaký čas, ale zase  omezuje puchýře a odřeniny — přeci jen pořád v duchu optimistický doufám, že to svoje potlučeni přemluvím:), kolenu slíbím, co bude chtít… do cíle se dostanu v pořádku a zítra to dokončím. 

Kolem 40 km jsem úplně v transu… jsou úseky, které běžím i šest minut kilometr, částečně okrajem lesa, pastvinami s výraznou vůni venkova. Pro moje selské kořeny je to vzpruha na úrovni povoleného dopingu:). Ovšem spoléhání na nějaké pivo v civilizaci je zatím marné… vsechno zavřené:(, a tak jen lítostivě pozoruji podpůrné týmy, které na všech možných kříženích cest  čekají na svoje běžce s dobrůtkami, posedávají, ženy se opakuji a všichni pijí pivo!!! 


Proč já se nenaučil španělsky??? Nějaká vtipná replika by mi třeba pomohla k pivu… i když… pro dvojici žen ve středním věku, právě otevírající "San Miguell" nakonec moje zvolání “Viva cerveza” vyústilo v nabídku piva… a to se neodmítá! Inu pivo do mě zasyčeno  rychleji než jsem dořekl muchas gratias:)… Je to tak… i s malým Kašpárkem lze občas zahrát rozumnou etudu, …, i s pár slovíčky si člověk muže dopřát pivo!




Ta poznámka o Kašpárkovi mi připomněla zážitky z Prokopského údolí …. a i tady se díky (částečně i úplně) obnaženým turistkám písečné pláže přeměňují v náročné technické terény:). Jak to říkal Pavel veverka sudetský… největším nebezpečím pro horolezce jsou mokrý kameny, větve a ženský!:). Ovšem při probíhání jednou pláží jsem narazil na běžeckého kameramana, kterému se velmi líbila moje lýtka:). LOL. Poprosil mě, jestli bych pro jeho záběry běžel na hraně moře s hůlkami i bez, a on natáčel jak se ten písek v tom slunci se odráží do všech stran… takže pozor … “pěkné nohy” a oranžové asics kayano… to jsem já:)…

Asi po dalších 10 kilometrech se přestávám smát mému působení v běžecké xxx produkci:), vyprchává i anestetický účinek zdejšího léčiveho piva:), chtělo by to ještě… a tak když na okraji městečka vidím domorodce, povzbuzen znalosti westernů na něj volám… Hey hombre!!! Donde esta la (bibliotéka)/supermerkato??2

A on na dálku něco volá a ukazuje a já chápu, že asi vedle kousek… zahnu do kolmé ulice a asi po 50 metrech vidím nápis supermarketu, vbíhám a rychlý (jako poděkování za to první pivo) San Miguell mi opět pomáhá :). 

Asi do 80 km držím náskok 1 3/4, až 2h na celkový limit. Jednu dobu i uvažuji to udržet nebo i zvýšit… ale koleno, technický terén a myšlenky na možné pokračování mě posouvají do indiánského běhu, navíc na stanicích jsem trávil víc času… boty už sundavám výrazně pomaleji… holt koleno je koleno:), taky ten Němec:) ve mě řádí a já se musím vracet pro hůlky… 
Ale nakonec zkušeně probíhám cílem s časem pod 16 hodin. Autobus nikde… v podstatě každý má odvoz… a bude asi jeden bus až úplně nakonec. Tak vyrážím a chytnu si taxíka na druhy konec ostrova… 


Upřímně, ta cesta na pokoj do 2 patra bez výtahu mi po 50 minutách sezení v taxíku něco naznačuje:), ale pořád doufám, že za zhruba tři hodiny to sejdu dolu, dojdu na start, nasednu do autobusů na druhou etapu…

Ve 3.30 si přiznávám, že se mi to pěkně rozleželo:(, že ohýbat pořádně koleno by asi potřebovalo nějaké růžové prášky, které já se snažím na závodě i mimo nezobat:).



 I tak to bylo impozantní a asi nebýt té pauzy na noc, tak 40 hodinový limit by to patrně jistil. Zbývalo by 24 hodin na 85 km, to už bych nemusel vůbec běžet… no ale jak se říká, kdyby chyby… kdyby měla bába… víte co… tak by to byl dědek:).


Musím holt i to přerušení natrénovat. Jak to velmi pregnantně zhodnotil jeden můj kamarád… co bys čekal. Koukni se do občanky — Máš už něco za sebou… dvě čísla po sobě, s krátkou přestávkou? Jestli ty si moc nefandíš:).

Musím tedy víc trénovat… ale běh to byl parádní. 

O trase se dá mluvit jen v superlativech… fakt doporučuji!!!


Všemu zdar!! Boji nejen s upíry, ale se vším, co nám pije krev… zdar! Ultra zvlášť!!

12:)



PS. Běžící Stin je se svoji hláškou: “Nepodceňujte běžce se zlomenou nohou” pověstný a nepřekonatelný:), ale i já… usedlý stárnoucí čekatel na důchod… musím nechtěně přiznat, že můj brzký pád v závodě nebyl žádnou tragédií, ba naopak. Daleko víc jsem se soustředil na hranách kopců u moře, kde občas chybějící nebo popadané dřevěné zábradlí naznačovalo malou funkčnost a relativně snadnou průchodnost:)…. A objevil jsem, ze je potřeba a musím běhat všechno, na co trochu vidím:) a je to technicky pro mě únosné.

PPS. Jak jsem si všechno musel naťukat ještě na mobilu/iPadu na letišti v Barceloně (přes noc jsem čekal na ranní letadlo do Prahy)… tak až postupně odstraňuji řadu zajímavých slov dodaných "korektorem" a jen doufám, že se mi to podařilo vyčistit:). 



1 Na tenhle závod se moc těšil a plánoval Pavel VS, začíná a končí se na Drakulově hradě (Bran), běhá se zhruba v půli května, takže vyšší části trasy jsou často plné sněhu... S tím neběháním v noci, to snad už neplatí:), ale mají kratší tratě, které umožňují bezpečně dosáhnout základny za šera:)...Letos zrušeno, takže nemůžu ověřit, odkaz https://www.transylvania100k.com/


2 Pokud neznáte, tak fráze "Donde esta la biblioteca" je jedna z prvních vět, v amerických učebnicích španělštiny:). Pro řadu lidí první a poslední věta, kterou si pamatují, mnohokrát použitá v různých filmech, meme, atd. Před časem mi to přiblížil syn, když mi vysvětloval, jak senátor Ted Cruz (Texas), promarnil velkou příležitost, když ho požádali, jestli by něco neřekl španělsky. Honza mě pochopitelně upozornil, že byla velká chyba neříci onu známou větu... "Donde esta la biblioteca" ... Kde se nachází knihovna?... Že by se všichni smáli jako pominutí... A od té doby si to pamatuji i já. Užitečná věta:).

neděle 9. května 2021

Ať tě provází síla, aneb, ... je to tak, jak to je...:)

Můžu na všechno nadávat, můžu s tím nesouhlasit, můžu protestovat.. ale to to je tak asi jediné, co s tím můžu dělat... Nemohu nevzpomenout na anglického krále Eduarda, který byl údajně také realista, jehož heslem prý bylo typicky anglicky stručné “It is, as it is.” Věci jsou tak, jak jsou. K mé dřívější poznámce (motivované starým vtipem), že většina právníků skončí v pekle, bych jen doplnil, že většina novinářů taky:).

Před lety jsem dal ve slabé chvilce slib svojí matce, že se nechám očkovat proti chřipce... mezi námi, takhle šílenou chřipku, kterou jsem prodělal po "očkování" jsem nikdy neměl:)... Je mi jasné, že v rámci neskutečné masáže/regulací nás nakonec všechny donutí se nechat očkovat... jinak se nedostaneme ani do hospody, ani na závody, ani za humna...:). Znám ovšem svoji reakci na podobné očkování a proto se to snažím oddálit, jak jen to bude možné... nebo aspoň do časů, kdy tedy budu moci "organizovaně a plánovaně" nemocnit, protože tak rozhodla strana, vláda, a progresivní EU...[k zblití]

Říkám to jen proto, že se blíží můj první... skvělý... ikonický závod.. nádherné ultra, které bylo v loni zrušené. Připadám si jako pojišťovák... zavřete dveře... vleze oknem... všechno utěsníte... dostane se dovnitř komínem:). .. Prostě věřím, že tam budu!

V minulých dnech  (a týdnech) jsem přes všechno, co se dělo v práci...  běhal jako pako... snažil se dodržet trenýrkový plán, skoro za každou cenu. Například mě navštívil kolega z Moravy.. no co budu mlžit.. pili jsme víno od 1h do půlnoci... druhý den jsem byl opilý ještě před polednem.. jasně, s Deri už v 6.30 na procházce, ale když jsem vybíhal po poledni na 6x1km kopec... tak jsem ještě viděl věci rozmazaně:).. a bál jsem se, že ty poslední panáky slivovice se půjdou podívat ven, co se tam zajímavého děje:)... Když jsem po cca 20 km doběhl domů, už jsem byl střízlivý a vzpomínal jsem na opilecko-běžecké příběhy/postřehy, kterém jsem si při obsluze stanice na Keltovi vyměňoval s Markem R.:)

Jasně, z hlediska měřených časů, to byl průšvih... ale z hlediska úsilí? z hlediska odhodlání? ... To bylo na stupnici 12 z 10:). Při hodnocení svého tréninku jsem se dozvěděl, že jsem "úkaz"...vím, že takhle ten socialismus nevybudujeme.. tedy, že takhle maratón pod 3 nedám:)... ale sám vím, cítím, že právě tyhle okamžiky, kdy se mi chce jen ležet, .. a já se vykopu jít intenzivně běhat... jsou právě ty okamžiky, na které si vzpomenu při problémech na ultra... a které, jak já pevně věřím.. mi pomohou do cíle:).[kdybyste mě viděli ten den běhat v ulici Do Klukovic... tak byste mi snad dali korunu:)]

Včera a dneska jsem v rámci tréninku pobíhal s Lubošem cca 27 km, který na kolobce všechno správně komentoval... Například moje sobotní žaludeční problémy při běhu kolem stánku s Kácovem doprovodil slovy.. jasně, tak pivo nedáme:(... víš co, dej si malé... já všem řeknu, že máš nějakou hroznou nemoc... a pak přinesl velké:). Dneska při výběhu do kopečka v údolí se v něm probudil trenér. Říkal, že Běžící Stín by mě donutil kousek běžet potokem... abych si namočil nohy:) a správně trénoval na Hardrock:). Znám ho... nemělo smysl mu vysvětlovat, že Hardrock je jiný kafe... Tak jsem skočil do potoka a popoběhl kus v něm a potom pokračoval...:)... 

 .. to by v tom byl čert, abych ten trail nedokončil:).. Držte mi palce. Je důležité se nejen dostat tam, ale i zpět... a nakonec těch 185 km bude asi ta jednodušší část. Vím, že až se 21.5 budou černí hřebci vzpínat... tak já budu v naprostém tranzu a budu si to užívat... na maximum!

Všemu zdar! Našemu odhodlání, úsilí.. a ultra? Ultra zvlášť!!!

12:)

PS. Dodávám, že Star wars den byl tradičně 4.5 (may the force...)...

pátek 16. dubna 2021

Na druhém břehu, aneb 12 u ultra a "na čepu":)...

Doba je nesmírně dynamická, mezi výměnou ministrů se nedá téměř stihnout ani standardní tréninkový cyklus:). Od posledního zápisku jsem měl opakovaně možnost si uvědomit pravdivost a nadčasovost citátů Běžícího Stína. Když po dlouhém dni (po celé řadě zbytečných) videokonferencí... v dešti se sněhem vybíhám ven, abych splnil 16+ v trailu .. Tak opravdu cítím, že v takové chvíli se vykopat ven, vyžaduje nejen velkou dávku nadšení a dedikace, ale také bezbřehý optimismus... že to (ve finále) "k něčemu" bude:). S výrazem osvícení... nebo přesněji s nevěřícím výrazem.. vybíhám do deště se sněhem a opakuji si Stínovo.. jjo, běhat v krásném počasí, když má člověk spoustu volného času a když je všechno fajn... to je pohoda.. ale když leje a je studený vítr, jsem unavený po včerejším usilovném úsilí o rychlost.. když na botách po stezkách táhnu extra 1/2 kila bláta, když se to smeká a nechce se... Tak to je ten pravý trénink na ultra:)... protože, proč si to nepřiznat.. "Ultra se rodí v unaveném těle a unavené hlavě... na unavených nohach".

Jak je doba "dynamická" tak mezi svými "extempore", jako je divoká investiční jízda na tygru zvaném GME (Game Stop) ... si opakuji účetní "má dáti .. dal" .. a tak nejen, že charita bude mít svůj díl na mých divokých investičně surfařských dobrodružstvích, ale také si říkám, že je čas dávat zpátky i obyčejným běžeckým aktivitám. Takže, když se mi zase připomněla skupinka rodiny "R" s možností se zúčastnit a pomoci při skupinovém individuálně měřeném tréninku po trase Pražského Kelta:)... nemohl jsem říci ne. Navíc stanoviště v Holyni u Dobré vody... je domácí lokalita. Před 10h jsem na místě i s automobilem, který slouží jako zástěrka... A odměnou mi je důkladný pohled z druhé strany. Jasně, několikrát jsem pomáhal na různých závodech.. ale nikdy jsem nebyl na jedné stanici od samého začátku až do úplného konce. Věřte, je to nesmírně zajímavá sonda do ultra.

Jsem pomocná síla ... v kuchyni a na čepu... s Markem R. na stanici si fakt užívám jeho komentářů na adresu ultra. Od rychlíka jeho formátu obzvlášť potěší jeho charakteristika ultra.. jako běhu, na který člověk v podstatě nemůže natrénovat. Kdy se pravý rozměr a hranice ukáží až v samotném závodě. 

Jak tam obsluhuji příchozí/přibíhající účastníky, tak se těším s celou řadou známých tváří... Tomáš (MM), Pavel .. zde reprezentují náš klub iThinkBeer a nezklamali... berou si na čepu pivo:), ale třeba Míša M., která probíhá ve velkém stylu.. nejen, že odmítá pivo:), ale nebere si ani salám:)... no nevím nevím... mohla být v cíli ještě rychleji.:). Moc jsme se bavili,  když velký Olaf o pár hodin později líčil.. "Takhle z Vyšehradu mě předbíhala jedna dívčina.. tak 4min/km.. šílený...". S Markem se pro jistotu ptáme.. "Taková drobná, až éterická blondýnka.. ovšem z kopce běžela jako urvaná lavina?".. JO! .. Tak to byla Míša..:).. a ta je už jistě v cíli, pokud už není není doma v Písnici:).

Marek se hned polidšťuje přiznáním, že nejlepší trénink na ultra je, když opilý běží domů z hospody:). Oba (jako správní alkoholici) si přizvukujeme, že je dobré se dostat domů střízlivý:)... a jak si člověk v tom "stavu" myslí, že běží kdoví jak rychle... a přitom se klátí jako strom ve větru. Ale jako na všech velkých ultra... jak se posouval čas, tak na stanici byli víc a víc zničení účastnící... ale možná právě o to víc rozhodnutí dokončit. Bylo to skvělé to prožívat z druhé strany, povzbuzovat je... moc neříkat, že ta Závist.. ta Závist je ještě prověří.:).. To je bude trápit až za několik hodin.. ale zase už budou o hodně blíž k cíli.

Prostě, stejně jako u pudinku, kdy zjistíte, jestli je dobrý nebo ne, až ho začnete jíst... tak u ultra se pro většinu z nás vše ukáže až v samotném závodě. Ultra je pro většinu z nás obyčejných běžců stav mysli, životní postoj a jak řekl Marek.. něco na co se nedá plně připravit a co se ukáže teprve, až tam budeme.

Tak ať se nám vždycky daří najít proč se snažit... proč běžet... a proč dokončit ultra... Prostě je to něco trochu mimo naši komfortní zónu, něco trochu šíleného... něco, co nám dává sílu do dalších dní.

Slovy Edisona ... „Bylo tu však něco krásného co drtí: odvaha a radost z života i smrti“

Všemu zdar! Našemu úsilí, bojům ... a ultra.. zvlášť!!!!

12:)

středa 31. března 2021

Veselé nejen Velikonoce, ale i tréninky, aneb pomalý běh léčí všechno!

Školní areály i hřiště jsou u nás na Praze 13 dlouhodobě (co běhám) zavřené pro veřejnost... co kdyby na nich někdo třeba chtěl sportovat, že? :). V "mírových" dobách jsem občas přelezl plot a běhal po dráze. Ale teď ... v době hysterie a "cholery" to není možné, je to závažný přestupek a co kdyby byla na oválu nějaká babička (přelezla by také plot) a já bych ji (v případě vlastnictví viru) při případném objímání v meziklusu mohl ... potenciálně... nakazit. ... 

Takže se inovativně snažím běhat svoje usilovnější tréninky na silnici v údolí a krátké rovinky v "liduprázdných" časech na začátku parku. Při vyhodnocování mého trenýrkového deníku ne jednou zazněla věta, proč já mám zbytečné ... extra kilometry .. když mám běhat rychlejší 5-4-3, rovinky nebo "kopce"... Inu, odpověď je jednoduchá, milý Watsone:)... já tam (a zpět), kde se snažím běhat... musím nejdřív doběhnout.  Někdy je to kolem 4-4.5 km jedním směrem a tedy i 9 km extra...:).

Minulý týden na začátku (to ještě moje rýma měla decentní průběh), jsem takhle běhal rovinky na začátku parku. Co čert nechtěl, tak zrovna v době, kdy jsem odhadoval, že tam nikdo nebude.. přestalo pršet a u houpaček a na lavičkách se usadily tři maminky s hordou:) dětí, které mi už při druhé rovince začaly děsně fantit. Cítil jsem se jak na olympiádě, nebo jako při doběhu Western States. Potom se přidaly se smíchem i maminky... a já doma zjistil, že místo plánovaných 8-10 rovinek jsem jich uběhl 12:). 

Jak se všichni kolem skvěle bavili, tak mi to připomnělo památnou otázku mého (skvělého) učitele matematiky..."Smějete se na mě, nebo se smějete mně?" ... kterou se snažil odlišit "dobrou náladu":) v hodinách matematiky od posměšků na svoji osobu, kdy napřiklad pobíhal po třídě se šíleným výrazem a vykřikoval... "můj nos je počátkem systému souřadnic" a mával rukama jako regulovčík u vojenského přesunu... a my museli rychle odpovídat, jaké znamení má parabolická či mocninná funkce, atd. Tak či tak, pod jeho vlivem jsem já svůj dětský sen být lékařem okamžitě opustil:) a soustředil se na přípravu na MFF UK:). Z naší humanitně zaměřené třídy nakonec i pět holek vystudovalo techniku, nebo specializace navazující na matematiku. Ale to bych odbočil -- já si takovou otázku nedávám, naopak si to fakt užívám. 

O pár dní později to vypadalo podobně i v ulici (Do Klukovic), kde se snažím ostřeji:) běhat do kopce.. [Ne, že bych se nějak prudce zlepšoval, naopak mám pocit, jako v tom přísloví.. utopenému déšť nevadí:)]... ale snažím se.

Tak tam zase při hezkém počasí postávají zákazníci od "okénka" restaurací s pivem v ruce ... a taky jim to přijde veselé a zajímavé trousit poznámky k mému úsilí...:). Mě to spíš povzbuzuje, než by mi to vadilo ["Tak co? Vydrží/nevydrží? Poběží ještě jednou, nebo to s ním švihne?":)]... Jen kdybych tam mohl běhat častěji. V pátek totiž už mi nebylo dobře a v sobotu se mi i točila hlava, no tak jsem ostrý trénink vynechal a jen v neděli běžel s Lubošem kolem vody, protože pomalý běh .. léčí všechno:).

A se zbytkem si poradí dobrá nálada. Po cestě za Lubošem potkávám v údolí silnějšího chlápka, který se snaží sportovat s nordickými holemi. Ve tváři je celý brunátný a usilovně zapichuje hůlky do asfaltu... Vzpomenu na své dětství na Vysočině a na běžkařský žargon... a povzbuzuji ho slovy.."Skvělý! Pěkně pícháš!". On na to bleskově odpověděl: "Dík, ještě tak kdyby to řekla i moje stará!":)... To mě fakt rozsekalo...

Takže našemu úsilí zdar! Nic si z toho nedělejme, že občas je legrační třeba i směšné... I ten boj a úsilí je třeba si užívat. Podle trenýrkového plánu bych neměl běhat a měl bych se léčit. Což jsou dvě rozdílné věci. Beru proto boty a jdu. Pomalý běh... léčí všechno!

12:)

PS. Obrazem dokumentuji jarní proměnu mého psa (pejskové), Deri.. tedy Derivace...

Jak jsou zavřené i psí salóny (tohle pochopit chce fakt IQ, které nemám), tak na otázku, kde Deri přišla k tak hezkému sestřihu odpovídám podle vzoru paní ministryně Shillerové... "Nebudete mi to věřit... ale já jsem neskutečně šikovný na ruce! udělal jsem to sám!!"

  

čtvrtek 4. března 2021

Vzpomínky na budoucnost, patetický trénink v pitoreskní době, aneb pro Pražáky se vůbec nic nemění!:)

Není to jen pitoreskní dobou, že ve spoustě okamžiků prožívám neskutečné "dejavu", je to také vedené mým patetickým pokusem o návrat do tréninku. Slovo "patetický" tu může hrát roli krásné jazykové hříčky -- zatímco v češtíně má význam podobný heroickému výkonu, tedy naplno, hrdinsky a s plným úsílím se snažit, v angličtině je synonymem pro zoufalce, zoufalé a marné úsilí. A tak výběr významu nechám plně na vás:).

Skončil mi "suchý" únor, a s ním i vtipkování kamarádů a známých. Dostala mě poznámka jednoho kolegy.."Vím, je to náročný. Také už mi ta polosuchá vína začínají chybět!":)

Je to už víc jak měsíc, co se snažím znovu důsledně běhat podle "trenýrkového" plánu. Dokonce tak důsledně, že jsem vypustil dlouhé narozeninové běhy kamarádů (velká omluva Pavlovi), divočinu na Slapech, 1/2 trénink na P100... Vedlo to i k výraznějšímu snížení mé kilometráže, k rostoucí kilometrofóbii:) a dotazům, jestli nejsem nemocný, co se děje, že neběhám-běhám málo... Případně, jak je to dobře, že jsem dostal rozum a běhám málo:).

Naštěstí i takový pokyn v deníčku "7 kilometrů ostře" v současné situaci znamená v celkovém součtu minimálně 14km, protože holt musím odběhnout dál od civilizace a od lidí, kteří pod tlakem médií žijí v tom, že něčí uběhnutý trénink v parku zabije minimálně jednu babičku i s dědečkem.:(. Ale jak říkám, je potřeba to vidět pozitivně, částečně to vyvrací tezi o tom, že současná doba nepřeje sportu. Jak kterému:) a jak komu:).

Ale i v údolí na hlavní cestě je vidět křižující automobily městské policie, evidentně kontrolující turisty a jejich navlečené roušky/respirátory. V zájmu ochrany duševního zdraví jsem přestal pravidelně sledovat všechna vládní omezení, například jestli při probíhání městskou aglomerací (? definice) musím mít sadu roušek, nebo respirátor... Prostě lidi obíhám obloukem, mám s sebou hotovost a kreditní kartu a v případě, že by mě chlapci v polobotkách dostihli [= v tom případě si to zasloužím:)!], tak mám s sebou na pokutu. Věřím, že brzo příjde zase čas delších běhů za hranicí 25 km.. a tam je velká šance, že i ten "Pražský okres" mohu překročit.:). Prostě případné pokuty jsou v mém účetnictví vedeny v kategorii "vstup do fitka"-- podobně jako výběh se Stínem, kdy případnou pokutu za vstup/přeběh přes zakázané území jsem už dopředu klasifikoval jako "vstupné do rezervace":).

Ale zpátky k mému tréninkovému úsilí... Plný režim práce s domova mě ničí. Tedy ne tak, jak většinu lidí, -- mě ničí tím, že mě nutí výrazně víc pracovat a zároveň mi ukazuje i neskutečné výsledky mého snažení:).. a tím mě přeneseně nutí k další práci. No fuj!:). Ale jedno mají práce i běh společné. Na prahu 60 je šílené úsilí v obou dvou činnostech patetické.:) .. I kdybych už nic nespočítal, tak mě z práce nevyhodí, ani mi plat nesníží, ... ale ani v případě skvělých výsledků mi plat nezvýší:). Do ciziny se mi dlouhodobě nechce, takže obojí úsilí je vlastně moje rozhodnutí.

Proto jsou dny, kdy -- stejně jako před lety -- musím opravdu bojovat o svůj trénink. Jsou dny, kdy se mi nechce, kdy to drhne. V tu chvílí si pravidelně (skoro jako litanii proti strachu) opakuji starou motivační pasáž od Běžícího Stína, kterou mám nalepenou hned vedle 1.monitoru mého počítače. Už je celá zažloutlá, ale říká jasně (můj volný překlad): [Původní Stínova verze v angličtině se mi líbí víc:), takže je zde1]

Podle mého názoru každý běh se počítá. Možná z pohledu tréninku, některé z těchto běhů nestojí za nic, ale v celkovém efektu jsou takové běhy, jako ten dnešní, naprosto zásadní. Vždy se cítím silnější a sebevědomější, protože vím, že potíže opravdu dokážu překonat a odolat pokušení ten den neběhat. Potom někdy později se podíváš do zrcadla (za předpokladu, že máš pochybnosti) a uvidíš v něm běžce. Ne proto, že běžíš, když je hezké počasí a jsi svěží a máš hromadu volného času, ale proto, že ses dostal ven, když je to těžké, když to bolí a když chceš přestat... - ale ty jsi to nevzdal... 

Ať se daří, ať si udržíme ten veselejší pohled na svět, zase ty mrchy Pražáci jsou na tom lépe... slovy Pokáčovy rychlovky (Okres) ... "Ode dneška musíš zůstat ve svým okrese a kdo nezůstane, ten to pěkně odnese... Lidé naštvaní...lidé zděšení, jen pro Pražáky se vůbec nic nemění!... Už je to rok, co korona virus přišel k nám a znepříjemnil život snad každému, co ho znám... Lidé do práce nechodí, jsou depresemi sevření, takže pro Pražáky se vůbec nic nemění!":)

Všemu zdar! Našemu úsilí, ať už je a nebo není patetické... ZDAR! .. Ultra.. zvlášť!

12:)




1 ...In my opinion, every run counts. Training-wise, some of such runs may not be worth much, but in the big scope of things, the runs like today are absolutely essential. I always feel stronger and more confident knowing that I indeed can overcome such difficulties and resist the temptation to call it a day without running. Sometimes later, you will look into a mirror (provided you have any doubts) and see the runner inside, not because you run when the weather is nice and you are fresh and have all the spare time at hand, but because you got out when it is difficult, when it hurts and when you want to quit – but you don’t...

pátek 19. února 2021

Za půlkou "sucháče", aneb, kde to žije, tam je ... 12:)!

Těsně před současnými mrazy se oteplilo, veškerý sníh zmizel a ve vzduchu bylo cítit takové opatrné předjaří. Sice svišť Phil jasně předpověděl, že nás ještě zima fakt potrápí, ale v údolí se začali objevovat první nadšenci horolezení, u ohně u Dalejského potoka zavonělo první jarní opékání buřtů... Běžím si takhle po hlavní cestě, nikde nikdo... myslím si na svoje výpočty, když v tom vysoko nad mojí hlavou vidím provazochodce na laně přes údolí.1

Při první cestě jsem viděl jeden úspěšný přechod, při druhé jsem nafilmoval úspěšný pád... Mám to štěstí, že se skoro vždycky mihnu (přiběhnu) k nějaké místní zajímavosti, ať už je to fotografování aktů, natačení erotického filmu... nebo i moje vystoupení v televizní reportáži TV Nova... Řeklo by se no co .. Prokopák... Kousek přírody vedle několika sídlišť, tak akorát na procházku s dětmi, že? A ono se tam děje taková spousta věcí. 

Než bys řekl Pisner Urquell, tak se ochladilo, napadlo u nás ve Stodůlkách hafo sněhu a já jsem se --místo nějakého plánovaného veslování -- oháněl hrablem a lopatou:). Jak jsem si tu psal, začal jsem pilně trénovat. Tedy ne, že by se tím něco výrazně a okamžitě změnilo, ale už ten kriminál trvá skoro rok.2  Co jsem chtěl říci, že v tom stavu bezútěšnosti, který vnímám kolem sebe, je potřeba mít nějaký řád a smysl, denní kotvu. Vím vím, dá se říci, že člověk může běhat jen tak pro radost, ale jsou situace, kdy nedokážu sám vyběhnout, cítím se fakt pod psa, kdy si uvědomuji tu ideologii /ani ne tak třídního jako/ pandemického boje.3 A tak se stal tréninkový plán mojí denní kotvou. Opravdu to není o tom, jestli bych s někým soupeřil/závodil. Pokud se nejedná o kamaráda, kterému fandím, tak je mi upřímně úplně jedno, kolik a jak kdo běhá a jestli mě předběhne nebo ne..:).

Na začátku jsem měl takové divné pocity. Běhat úseky/rovinky se v podstatě dá jenom u nás v centrálním parku nebo v dolní části údolí. V parku kolem rybníka, na 750m okruhu, běhat svižnější kilometr-dva s meziklusem, znamená smířit se s poznámkami místní mládeže na adresu mého snažení, blížícího se infarktu (jimi "potvzen" v meziklusové fázi)... Zaklínám se hesly "teflon" a "kofola"... tedy všechno po mně steče, nic na mně nezůstane:)... a když běh miluješ, není co řešit:). Ono třeba takových svižnějších 10-12 km v ledovém únorovém dešti je stejně "hnusných a bojovných" jako krizová pasáž na nějakém ultra:)... jak si to uvědomím, tak mě to hned začíná víc bavit. Sice všechny běhy zrušené, já díky svému počátečnímu tréninkovému úsilí míjím i divoké/partyzánské verze... Ale přesto, jak jsou cesty uklouzané, tak si i v krátkém tréninku s nesmeky na nohou připomínám Brtnické ledopády a následující prudké tání... to není nic jiného než Jarním Šluknovskem!:).

Celkový počet kilometrů se mi zvyšuje jen pozvolna, asi se nejdříve musím zbavit své stařecké hole:) a pomalých přískoků... Ale jak jsem řekl na začátku, je skvělé, že mě neopustily zajímavá setkání a veselé příhody. Některé se opakují a jsou si tak podobné, až mám pocit chyby v matrixu. Ale jako moudrý muž, si vzpomínám na "původní zážitek" a tentokrát si ho snažím ještě víc užít. No třeba zrovna včera. Mám volný běh 16 km (pro jistotu běžím 19) a v údolí je při tání hodně bahna, blátíčka a rozbředlého špinavého sněhu. Psi evidentně z mých kamaší cítí moji fenku Deri (která mi pravidelně láskyplně "ojíždí" a olizuje nohy). Proto na mě často naskakují, chtějí si "hrát" a já jsem "vpředu" hned ušpiněný od jejich tlapek. Už se mi to několikrát stalo, že panička přiběhla s omluvou a začala mě očišťovat:).  Dříve jsem se tomu (hloupě) bránil, tentokrát jsem zastavil "čistící proces" až ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že celkový efekt by byl už snadno viditelný/ detekovatelný:). Inu je třeba se radovat ze života kolem.

Všemu zdar!  Našemu úsilí, tréninku a ultra.. zvlášť!

12:)



1 Jak mě upozornil MM, bylo to slacklining, kdy se chodí nikoliv po laně, ale po přivazovacím popruhu, zásadní rozdíl je v napnutí, klasické provazochodci to mají napnuté na maximum a mají minimální průhyb, tyhle slackline jsou dost volně a mají masivní prověšení.
2 Vyhodili jsme z okna 500 miliard, zničili spoustu lidských osudů, životů... poznamenali výrazně mladou generaci... jsme tam, kde jsme byli před rokem, řekl bych hůř, protože všichni jsou unavení, "ostatní" nemocní jsou více nemocní a naše vláda uvažuje o zpřísnění opatření. Slovy A.Einsteina jen debil opakuje pořád stejné chyby a čeká jiný výsledek. Navic nikdo neví, co u některých lidí provede rok nošení roušek s jejich celkovou imunitou...:(.
3 Vždyť ekonomie (podle její definice) je věda o účelném využívání omezených zdrojů... ale vidím dnes a denně houfy svých mladých (ambiciózních) kolegů vykřikující fráze o tom, že je potřeba především zachraňovat životy. I kdyby člověk přistoupil stoprocentně na jejich maximalizační kritérium, tak se bude ptát, myslíš ale všechny životy, nejen jako v USA nějakou privilegovanou část? Myslíš i ty, které nezahubí přímo virus, ale zemřou na zanedbanou péči?... Bereme v úvahu to, že v budoucích letech nebude dost peněz na zdravotnictví a na (vy)léčení pacientů? Nová verze pandemického zákona mě děsí. Neskutečné pravomoci ministerstva, do toho výkřiky pochybných individuí vedených p. Flégrem.."..lidé by se měli vzdát svých svobod", atd... Tak tohle si připomenu před svým nějakým delším ultra. 

úterý 2. února 2021

Na Hromnice ... O rovinku více, aneb znova bojuji o tričko:)!!

 Je 2.2. (krásné datum, že?), Hromnice a už druhý den nám alkoholikům běží suchý únor. Zítra někdy pozdě odpoledne už budu mít 1/10 za sebou...To to letí..:).

Tady by se hodilo zopakovat něco o prozíravosti českého národa. Zatímco Američané a většina alkoholického světa drží "suchý leden", který je nejdelším měsícem v roce, tak my Češi tu výzvu moudře držíme v tom nejkratším.  A já si pravidelně počítám procenta... kolik mi ještě zbývá vydržet:). 

Jak se nám blíží roční výročí našeho všeobecného kriminálu... tak se alespoň snažím koukat na krajinu i její detaily trochu jinak. Jasně, Alpy jsou Alpy, ale dobré světlo, východ, západ slunce, čerstvě napadaný sníh dokáží alespoň zdánlivě přiblížit atmosféru hor i v Prokopském údolí. Podobně, jako moje spolužačky na MFF UK trefně dodávaly ... přirozená krása je přirozená krása, ale makeup je makeup up:).

Minule jsem to tady na sebe prásknul, že se chci pokusit výrazně zlepšit na 24h a abych nebyl nějak "vágní", řekl jsem i šílené číslo 200. Od svých kamarádů i známých totiž už dlouho slychám, že "tachometr" nekončí na 180 km:), že jsem děsná slečinka, atd. atd... No jsem, no...:)

Stín mi po poslední 24h (Kladno) důrazně zopakoval, že bych měl víc bojovat a že už mi brzo jeho favoritka (Jitka) natrhne tričko i s trenýrkama... jestli ne ještě něco dalšího:). Nejdříve jsem se bránil chabou výmluvou, že je dotyčná o dvacet let mladší a že jsem na "trhání" připraven a smířen s tím... Ale potom jsem si uvědomil, jak srdnatě jsem na konci roku bojoval o matfyzácké tričko... Tak budu bojovat i teď. Tričko je tričko, že? Ať jsem překonán aspoň na nějakých vyšších hodnotách... A proto jsem začal poctivou připravu.

K tomu pochopitelně patří i takové úkony jako rovinky, tempové běhy, různě dlouhé úseky s meziklusem i bez něj... Naštěstí tam zatím nemám taková sprostá slova jako je "abeceda":). Upřímně si ještě pamatuji ze svých připrav na maratón, že jsem neměl rád rovinky. Ovšem taková rovinka v dešti, nebo v silném ledovém lednovém lijáku -- to už je tak hnusný, že je to jako ultra:)... a po právu mě to začalo i bavit.

Dodržování tréninkového plánu má ovšem svá úskalí a přináší veselé momenty. V současném počasí, kdy sníh a déšť jde spolu se silnými nočními mrazy a většina cest i stezek v údolí je bez nesmeků nesjízdná. Proto svoje komplikovanější běžecké "úkoly" plním převážně v Centrálním parku Prahy 13. Stal se tak ze mě centrální párkař! A jak mám důrazně napsané rozběhni se velmi pomalu.. pomalý klus... tak se poctivě šourám 6:30+ po asfaltových chodnících v parku. Za odměnu snáším útrpné pohledy některých "covidových" ledňáčků, kteří mě vítězně předbíhají s brunátnou tváří a blízko infarktu:). Posledně jsem dostával i rady a povzbuzení... že on běhá už měsíc a že se za měsíc taky zlepším. To bylo milé a upřímně jsem přiznal že v to taky doufám. Pršelo, pršelo, tak chlapec odbočil domů a neviděl, že mi za chvilku skončila 6 km rozcvička a že začínám svůj první rychlejší km na 4:30...

Kolik děr tolik syslů, kolik hlav tolik smyslů... pýcha předchází pád, ... když máš škodu o posměch se nestarej... to by asi řekla teta Kateřina... ale já jsem to cítil jako takový vojenský "přijímač". Člověk musí přijmout nějaký ten diskomfort a nemělo by mu vadit, že při tom nevypadá dobře, že je možná i směšný. Ať už proto, že mu to opravdu rychleji nejde, nebo že tak běží, protože to má napsané ve svém "trenýrkovém" plánu, v trenýrkáči.:). Dneska na Hromnice to bylo symbolické. Byl jsem tam zase v začínajícím dešti... podobně jako v tom známém filmu jsem si připadal jako v časové smyčce. Dokud jsem si to neujasnil a nesmířil se s tím, nedostal jsem se domů.

Ať se daří! Obzvlášť nám, co pořád začínáme...:).

Všemu zdar, našemu úsilí, bojům (nejen o trička):)...a ultra.. zvlášť!

12:)