Hledání cesty, aneb všude je něco a je potřeba věřit! :).

Zase je další rok za mnou, naskočil jsem do nového desetiletí a snažím se na každý den/měsíc koukat jako na první ve zbytku svého života. Často kolem sebe poslouchám (pro mě) silácká prohlášení, že věk je jen číslo a pod. – aspoň já si věk uvědomuji, ale nemyslím si, že je to špatně.

Pořád se snažím různě přetahovat se svojí pohodlností, únavou i pochybnostmi, ale i se svým nadšením, přesvědčením a vírou, že všechno dobře dopadne, a pokud to nevypadá dobře, tak ještě není konec.:). 

Pořád slýchám, že jen naprostý magor se v mém věku (tady to je) snaží ploužit někde v ultra závodě, když je jasné, že bude mezi posledními a jen bude zdržovat pořadatele. V tomto akademickém roce to dostalo další (logický) dovětek... Jen naprostý magor se v tomhle věku vzdá definitivy v hlavním městě a odejde učit/dělat vědu na vesnici a snaží se ještě něco zajímavého spočítat. No, ale aspoň jsem konzistentní,že? 

Ale všechno má svůj vývoj a já stále věřím, že když zůstanu konzistentní a vytrvalý, tak se příjemné řešení najde. Například v minulém roce jsem dělal stavební dozor na stavbě synova domečku. Na začátku to vypadalo úplně beznadějně. Jak najít nějakou hezkou běžeckou trasu ze Stodůlek k Unhošti, když je potřeba překročit Pražský okruh a případně i dálnici a tím pádem běžet určitý čas po krajnici mostů a přivaděčů (kde není ani chodník ani širší krajnice). Postupem času jsem ale našel téměř čistý trail, na kterém jsem většinu času uprostřed polí a luk, nikde nikdo. Proto i návštevy-případné práce na zahradě by se mohly odehrát v režii doběhnutí, 25(+25) už vypadá rozumně. 

Pořád je doba poznamenaná mým silným úsilím o co nejlepší logistiku, snahou stihnout takřka nestíhatelné, do přesně odpočítaných mezer vměstnat i svoje pomalé běhání a na povzbuzení si opakovat důležité mantry. Hlavně tu o klidu, člověk musí mít klid a pohodu v sobě, nikde jinde se nedá nalézt.

Poslední tři týdny byly z hlediska logistiky na úrovni plánování Grand Slam. V sobotu jsem se rozhodl oslavit svoje uplynulé narozeniny, jak jinak než během, šedesátiny, vzdáleností 60.60. V Plzni se na ovále atletického stadionu běží tradiční menu od hodinovky, přes maratón, 100km, až po 24hodin. Přihlásil jsem se na 100km, s tím, že to opravdu nepoběžím jako „závod“, i když čerstvý vstup do kategorie 60-69 sám o sobě dává šanci na stupně vítěžů... Prostě naplánoval jsem si to stejně, jako kdybych běžel někde sám. Pro jistotu jsem si vzal baťůžek (vždycky běhám s baťůžkem), jak známo, mezi stanicemi často zabloudím a stát se může cokoliv a pevné rozhodnutí běžet pokud možno stejně konzistentně, jako bych běžel 100k, ale po 60 skončit.

Moje nadšení nad naplánovanou akcí drobet narušila posunutá přednáška v Londýně, ale utěšoval jsem se, že jsem zkušený cestovatel, cesta zpátky na jedno letadlo, že? Pohoda. Mělo mě varovat, že pozdě večer mi nešla zařidit palubní vstupenka přes internet. Na letišti jsem byl sice s velkým předstihem, ale odmítli mi dát letenku, že všechna místa jsou obsazena, ani na čekací listinu mě nechtěli dát, že už je tam víc lidí z navazujících letů. Nakonec jsem přesvědčil paní na přepážce, že spechám na oslavu svých 60 narozenin, tak mi vydala prázdnou letenku, ať co nejrychleji doběhnu na přepážku, hned jak ji otevřou. Byl jsem druhý, finále bylo doslova o prsa, ale uznal jsem, že mladá žena byla rychlejší a navíc, jako stará škola – ladies first, jsem se usadil do fronty až za ní. Po chvíli ji dali letenku a já si říkal, pohoda dvacet, zase jsem šampión, ale tentokrát jsem ty závody o letadlo sledoval z druhé strany: lidi sprintující (jako vždy já) na přepážku, dobíhající opožděné přílety a čas rychle míjel. Koukal jsem... dvě minuty do kontaktu. Zahnal jsem nějaké myšlenky na to, že by bylo „dobré“, kdyby to někdo o fous nestihl a já se tam dostal. Za dvě minuty zavírají přepážku a následně i letadlo. Ne, je to tak jak to je... Někdo určitě bude mít větší zpoždění a nestihl by to. Za minutu přišla obsluha, že mám místo, ten člověk prý ještě nepřistál.

V sobotu ráno ještě venčím Deri, která se nechce rozloučit a pochopit, že „za chvíli“ budu zase zpátky. Byť je ráno, silniční práce na D5 ukrajují svoji časovou porci. Na stadionu se registruji mezi posledními, beru si svůj baťůžek, zdravím známé a jdu si stoupnout někam dozadu. Žádný závod, silný a konzistentní trénink, opakuji si pořád. Proto si neberu sluchátka, žádná muzika, žádná vnitřní bublina. Ať na mě působí ta monotónost oválu, tak jak má. Pravda, těšil jsem se na diskotéku z minulého století, kterou tam vždy V.Š. pořádá, ale jak mu ty skvělé:) fláky řada lidí kritizovala, tak už je nepouští moc nahlas a bohužel :) jsou slyšet jen v prostoru startu/cíle.

Myslím, že play list vybíral snad podle mých tělesných pocitů, kdy na začátku slyším jak Hurikán chtěl žít Non-stop, přes vztahové problémy Lásky takto líbané záhy zavane sníh, aby následně velebil italské soužití v partnerském vztahu slovy Jen se hádej a potom Stokrát chválil čas. Usmíření po překrocění hranice ultra je korunované vzpomínkou na Deri, která na mě čeká doma Snad jsem si jí měl všímat víc. Blíží se poslední kolo, navzdory slovům písně Byl by hřích se po tmě bát... Vlastík zapíná světla a já končím.

Ještě zbývá se rozloučit s pár známými, sednout do auta a dojet domů, protože každé dobré ultra končí, když jsem v pořádku doma ve sprše:).

Věřím, že motivace a hlavně radost u mě pořád je. Začínám se připravovat na novou sezónu a určitě si budu chtít zase něco delšího zkusit. Pražskou 100 jdu ale jen dětskou trasu, do terénu se teprve vracím, cvičím oči i nohy, a 80 km v prosinci mi ke štěstí bude určitě naprosto stačit.

Všemu zdar! Našemu úsilí, naší víře ve šťastné konce zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Saar Challenge punk 77 (80+ km), aneb popletenou navigací po trati i ve vzpomínkách

Vím, vím, omezil jsem si svoje zápisky, možná právě i proto, že stárnu, svět lidí je rozdělený skoro na atomy: mladí/staří, pro válku/proti, očkovací příznivci/odpůrci, progresivisté/konzervativci... člověk něco řekne v dobré víře, protože se domnívá, že jeho dobrý známý/kamarád dělá něco blbě, a je to stejné, jako když kamarádovi člověk půjčí peníze. Ve finále příjde nejen o prachy (čert je vem), ale i o kamaráda.

Velmi blízká podzimní 60-ka mě naladila smířlivě. Co jsem já, abych někomu říkal neblbni, nebo nelži sám sobě... Třeba je ty úlety a nesmyslné akce typu Hail Mary naplňují... Trochu smutná byla moje následná inventura, že jsem si uvědomil, že staří známí a kamarádi se rozdělili do dvou divergentních skupin. Užší část se dostala do reprezentačních výšin a druhá část buď přestala běhat, začala jezdit na kole, plavat, nebo dělat cokoliv jiného. Proto mám v plánu se na podzim se svými kamarády a známými třeba pozdravit/rozloučit/přivítat, a následně restartovat co je potřeba.

Co se týče ostatních sportovních aktivit, v tom mám určitou smůlu. Po té, co se mi zabila spolužačka na kole, i když je to přes třicet let, nedokážu na kolo pořádně sednout a jezdit v provozu. Plavat sice umím, ale nesmím potápět hlavu:), takže mi zbývá jen to pobíhání. I když, možná je to štěstí. Vážím si toho, že můžu někde poskakovat, ať už je to v údolí nebo někde dál. Už jsem si svoje šílené sny splnil, i když ono se vždycky něco najde, že? :)

Člověk může být pozitivní jako proton, ale změna zaměstnání, obzvlášť ve vědě a výzkumu po třiceti letech je odvážný a náročný krok. Ale dospělo to do okamžiku, kdy stejně jako pan Svěrák ve Vratných lahvích jsem dospěl do stadia, že já do té práce nechodím rád. Že mi dokázali vzít radost a invenci. V okamžiku, kdy jsem si to přiznal a prošel tím letošním očistným (k)rokem, se mi nesmírně ulevilo. Odešel jsem, či ještě v jedné instituci čekám do konce roku, ale cítím se každý den lépe, mám spoustu nov7ch nápadů, zajímavých výsledků, nové místo, pozvánky do zahraničí... a zase chuť běhat dál a prát se se vším, co příjde... i když je potřeba se na všechno lépe připravovat.

Hůř vidím, víc padám, málo jsem byl v terénu za poslední dva roky a bojím se... Proto jsem si řekl, že je na čase se zase postavit čelem svým problémům a obavám. Přihlásil jsem se na punkovou, tedy absolutně bez podpory, verzi Výzvy Ždárských vrchů, která startuje a končí v mém rodném městě, Hlinsku. Abych posílil tělo a ducha, neberu hůlky. Chci se s kopečky v technickém terénu a s unavenýma očima víc seznámit:), dá se čekat, že do kopce a zejména z kopce půjdu výrazně pomaleji. Ale nejedu závodit v tom pravém slova smyslu, jedu nabrat odvahu a odhodlání. A úsilí bojovat.

Plán byl v pátek po obědě vyrazit vlakem, vzít maminku na časnou večeři, druhý den odběhnout závod a brzo ráno, ranním vlakem zpátky do Prahy, než se moje D vzbudí, abych mohl předstírat, že jsem byl vlastně celou dobu doma:). Samozřejmě díky práci věci nabraly poněkud hektičtější směr a tak jsem věci na závod naházek rychle do příručního zavazadla, že to všechno roztřídím večer před závodem. Co mi bude chybět, s tím se musím nějak vyrovnat, v rámci klubového hesla... "Co nemáš, nepotřebuješ!" Naštěstí trasa je v hodinkách a v mobilu, ale jak zjišťuji navečer, chybí mi kabel na hodinky a zachraňuje mě při večerním pivu Ota Š. a díky jemu mám ráno hodinky nabité naplno. Že to bylo zcela zásadní, mi bylo hned jasné.

Na startu je nádherné počasí, získávám číslo 8, které si nepřipínám naležato jako nekonečno, abych zbytečně neprovokoval a nebyl na trati zbytečně dlouho. Kolem všichni rychlíci natěšení být v cíli cobydup, i když samozřejmě podle řečí na startu mají minimálně zlomenou nohu, rozedmu plic, právě dobrali antibiotika, či jim zrovna nasadili umělou kyčel nebo kolení kloub. V 9 se startuje a celá dvacítka "punkerů" vyrazí jako hasiči k ohni. Mě zrovna (tradičně) zlobí hodinky a než znovu spustím navigaci a rozkoukám se pod kopcem, jsem mezi posledními, i když... mně to bylo jasné už na stadionu. Limit je do půlnoci, říkal jsem si, že když mi to rozumně poběží a nebudu moc bloudit, tak bych mezi 8 a 9 hodinou večer měl být v Hlinsku. Ale bloudit, to zase já umim nejen ve svých vzpomínkách, ale i v krajině svého dětství.

Upřímně, trať je nádherná, vřele doporučuji. Pořadatelé si dali práci a ani se moc nedrželi nedrželi turistických cest, trať často vedla neznatelnými pěšinkami mezi poli, nebo v lese, kde jsem jen tušil kudy kam. Navigace mi v hodinkách vesele poskakovala a tak na rozcestích, kde bylo více možností jsem následoval velkého Járu Cimrmana a objevoval slepé uličky, abych se při návratu potkával s těmi pár lidmi co byli ještě za mnou a mohl jim s objevitelským nadšením říci... "Přátelé, tak tudy ne. Tudy cesta nevede!" Typickým příkladem byla pro mě křižovatka u Třech studní, kde bylo asi pět možností, samozřejmě až ta poslední byla správná, nebo na na Pasecké skále, kde jsem zoufalým pobíháním nahoru dolu ztratil asi půl hodiny. Ale nakonec.. nakonec jsem našel správnou cestu. V cíli mi poradili, že si musím nastavit používání všech satelitů, jinak to ve skalách zlobí. Inu, mohu potvrdit!:)

 

Když se ve vzpomínkách vracím k závodu, tak právě kolem Pasecké skály jsem po několikát zakopl a přiznal si, že boční mihotavé sluneční světlo je pro mě silná výzva a pak už jsem po kamenech sestupoval velmi opatrně (a pomalu). Zhruba 30 km od cíle v Křižánkách byla poslední možnost si něco koupit k pití, do večerky se ale přede mnou nahrnul asi celý autobus nějakého školního výletu. Sice jsem nejdříve zkoušel předbíhat, ale usoudil jsem, že není kam spěchat:), zkusím popoběhnout potom... Bohužel krátce poté se začalo smívat a zbytek cesty jsem absolvoval s čelovkou. Podle terénu to byla kombinace chůze a běhu s čím dál většími chodeckými pasážemi. Bylo mi jasné, že jsem patrně poslední a tak to poslední, co jsem si přál bylo se tam někde zranit a kulhat do cíle a nebo prosit někoho o pomoc.

Naštěstí kolem půl desáté jsem byl na stadionu, myslím, že jsem byl předposlední. V klidu jsem vypil dvě piva, vzal si polévku, odešel se umýt a vyspat a v brzkém ranním vlaku jsem vzpomínal na epické momenty závodu, zejména na moje hrdinské bloudění kolem Pasecké skály. Měl jsem sto chutí se na hledání trasy vykašlat, seběhnout po turistické značce nejkratší cestou do Hlinska na pivo. To, že jsem tam zoufale, ale vytrvale poskakoval podle zmatené navigace považuji za důkaz svého odhodlání a lásky k ultra. Fyzicky ještě musím hodně potrénovat, abych se vrátil plně zpátky, ale odhodláním věřím, že už tam zase jsem!

Bylo to krásné a bylo toho dost! Povídání s domorodci, s několika spoluběžci, veselé historky s houbaři, zážitky se zamilovanými páry, atd. (pozor! I uprosřed divočiny se může někdo nečekaně objevit!). Ještě jednou Oto, díky za dobití hodinek! Když jsem se dostal do cíle, baterka přeskočila z 1% na defitivní 0%! 

Prostě .. Všemu zdar! Našemu úsilí, kamarádům a veselým zážitkům zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Žížala nebo muž svého slova? Marné Kladno, aneb ultra je stále ultra...:)

Vzpomínám si na svoje zápisky z biologie na střední škole o tom, že taková žížala potřebuje přes 300 elektrošoků, aby si zvolika osvětlenou místo temné škvíry... Pravda je, že moje poslední čtyři pokusy na Kladně skončily hodně pod očekáváním. Nabízí se paralela se žížalou, proč já tam pořád lezu, že?

Vím, že za šera vidím špatně, většinou to vede ke karambolům, pádům a zraněním, proto jsem se zařekl a slíbil si, že už nebudu běhat ultra s dlouhou noční částí, že se budu radovat z kratších běhů, optimálně do 80-100 kilometrů, takových které se dají absolvovat převážně za denního světla. Přesto jsem to zase porušil.

Každý máme něco, já ulítávám na číslech a určitých znameních, která pro mě mohou být až mystická. I když jsem začal běhat primárně po tequilovém impulzu na oslavě doktorátu Juraje S., tak přesto beru svůj začátek od náhodného doteku nohy krále Leonida ve Spartě. Proto, když jsem zjistil, že dotek nohy končí jeden z nejnáročnějších silničních ultramaratonů v Evropě, jsem si slíbil, že se každý rok budu snažit do Sparty kvalifikovat. Slib je slib... Stejně, jako jsem při panácích tequily slíbil, že začnu běhat a v roce 2009 uběhnu nejdříve půlmaraton a potom maraton. Tak i v případě tohoto slibu jej beru jako zásadní -- bez ohledu, jestli na něj v daném roce mám natrénováno nebo ne.

Letošní pokus oběhu velkého rybníku v Maďarsku jsem zvolil jako náhradu za Kladno, kde jsem zaspal při registraci. Oběh Balatonu sice skončil nezdarem, ale měl jsem pocit, že jsem byl relativně blízko. Svůj slib pokusu o kvalifikaci na Spartathlon jsem si tedy splnil... Nicméně, když se mi ozvali kladenští pořadatelé, že jsem se nečekaně dostal na řadu, nechtěl jsem tu šanci odmítnout, bral bych to jako špatnou karmu:). Abych se marně nepokoušel o splnění 24h limitu, zvolil jsem závod na 48 hodin, s tím, že budu i různě pospávat a v klidu prozkoumám svoje mentální limity. Naplánoval jsem si si to hezky. Každých pět kilometrů budu víc jíst, pít, obejdu kolečko nebo aspoň jeho podstatnou část volnou chůzí, nebudu zapínat hodinky, sledovat tempo, drtit se nějakými mezičasy...

Prostě, při vší skromnosti:) jsem to měl dobře promyšlené a opravdu jsem to dodržoval. Karty mi trochu zamíchalo uzavření hospody vedle trati v 9 hodin a následný soumrak tomu zasadil nechtěnou korunu. Jak hůř vidím, tak jsem na tom neosvětleném chodníčku za cilovou rovinkou zakopl a bylo vymalováno. Zkoušel jsem to ještě asi 10-12 km rozchodit, i jsem si šel na pár hodin lehnout, ale nic z toho nepomohlo, naopak se mi bolest dostávala i jinam, jak jsem ulevoval primárnímu zranění. Proto jsem to nakonec zase předčasně ukončil. 

Tady se nabízí správný okamžik pro určitou a nutnou sebreflexi. Je to samozřejmě moje chyba. Myslel jsem na to, že prostě já i na Kladně musím běhat v noci (aspoň některé části) s čelovkou. Bez ohledu, že budu úplný exot, ale budu minimalizovat podobné konce. A potom... většina mých rychlejších ultra běhů by měla být v rozsahu 80-100 kilometrů max, tak aby se daly zdolat během denního světla, nebo aby toho šera a noci bylo co nejméně. Také pro mě zajímavým poznáním bylo povídání s Pavlem U., který zapíchl Balaton výrazně dřív než já a tady také skončil dřív. Otázka motivace, když si člověk splní své nejdivočejší sny, byla takovou červenou linií, ke které jsme se spolu vraceli. 

Po těch letech si většina z nás uvědomuje ten rozměr překonávání svých pochyb i bolestí... a zejména na okruhu se potom může ztrácet motivace k dokončení, protože si člověk jednoduše může říkat... Proč? To je ta naše známá "veverkovská" otázka a její devastační účinky na běžeckou morálku. "Je to to, co děláme rádi? Jsem tady rád? Je to skutečně můj koniček?" :)... V takové chvíli by si člověk měl být schopen pozitivně odpovědět, nebo mít kolem sebe kamarády, kteří řeknou... "Ale samozřejmě, děláme to rádi, je to náš koníček... Tohle všechno zase přejde a odezní... a zůstaneš ty, silnějši!"

Já navíc neberu žádné růžové či jiné prášky na bolest a když se při nějakém zranění začnu dostávat do situace, kdy to opravdu fest bolí a zhoršuje se to, tak motivace k ukončení, je silná. Prostě v okamžiku, kdy cítím, že to hodně drhne a že by další úsilí mělo jen za následek poškození většího nebo trvalejšího charakteru... tak skončím asi o par kilometrů či desítku kilometrů dřív než bych skončil, kdybych šel na doraz, ale je to moje preference.

Radši budu poslouchat, že jsem se naučil vzdávat, že mám hodně DNF (což by snad v dalším roce na kratších závodech nemělo být úplně pravidlem), než abych nemohl pobíhat. Zní to zoufale, ale já jinou sportovní aktivitu nemám, na kole dost dobře nedokážu jezdit (určité osobní důvody), plavat sice umím, ale nemůžu potápět hlavu... Prostě jedině to pobíhání mi zbývá. Ale pozitivně. Je důležité se i na okruhu vrátit k čelovce (možná ke dvěma) a příští rok, až se mi statistiky posunou plně do kategorie 60+, se do Kladna vrátit na královskou trať 24h.

Všemu zdar! Našemu úsilí, které je sice občas marné, ale je potřebné. Ultra zdar!

12:)

Kladno? Kladno!

Jak je asi vidět z mých zápisků, jejich frekvence a tónu, je jasné, že je všechno hektičtější a náročnější, než jsem nejen plánoval, ale i očekával v nejdivočejších snech.

Naštěstí se nám podařilo dostavět a dokončit se synem dům, tak tak - v pátek odjíždí pryč, ale je přestěhovaný a pár zbývajících drobností se odbyde během tohoto týdne. Příjde mi to úplně neskutečné, že a jak se to povedlo, včetně včasného nákupu veškerého stavebního materiálu a nemalých úspor. K tomu změna zaměstnání, řada nepříjemností, ale od 1.9 budu oblékat tričko jiného týmu a bude to na mně, jak si věci nastavím, při nejhorším se posunu do jiného režimu a práce v zahraničí. 

Ta změna, byť to bylo a je turbulentnějšího charakteru, má v sobě vždy určitou naději. Podobně jako ve starém vtipu, když se ptali Roubíčka, který se neustále stěhoval mezi Izraelem a Českou republikou, proč?... a on to krásně to shrnul slovy: "Víte, ono to stojí za starou bačkoru tady i tam, ale ta změna, ten přestup ve Frankfurtu, to dává člověku naději:)"...

Když se něco děje, byť mám svoje pobíhání rád, je při problémech moje ultra snažení úplně na posledním místě v řadě. Nebo spíš čas na běh byl jedním z prvních, které pokaždé padly na oltář stavby, všech změn, termínů v práci a šoků doma. Škoda letošního oběhu velkého rybníku v Maďarsku, přes to všechno to vypadalo do poslední chvíle nadějně, ale asi to mělo tak být, jen se historie s drobnými modifikacemi opakuje. Proto jsem čekal a odevzdaně se smířil s tím, že letošní léto bude běžecky stát za starou bačkoru...

Původně jsem se nestačil přihlasit ani na žádné další ultra, registraci na Kladno jsem minul a než jsem se rozkoukal a zařadil na čekací listinu, byl jsem daleko vzadu. Ještě v květnu jsem byl asi dvacátý pátý v pořadí, takže jsem s ničím nepočítal. O to větší překvapení nastalo před pár dny, kdy jsem se dostal na řadu.

Zrovna jsem se nějak smiřoval s vlnou negativních zpráv -- že spolužáci a kamarádi také už opouštějí tohle slzavé údolí, .. že už se "kácí" v mém lese, že jsem úplně z formy, že "konečně" budu poslouchat, že jsem jako sokolík "dolétal", že jsem konečně dostal rozum... že přestanu "blbnout", že ztratím snahu o ultra... 

I když, přiznejme si to, 99% lidí bylo a je naprosto jedno jestli běháme, nebo ne... zase v tom rozděleném světě se to najednou stává ideologickým postojem:).  [MSNBC (americká TV stanice) silně prosazovala studii jedné pokrokové vědkyně prosazující, že cvičení ve fitku, snaha o zhubnutí a boj s nadváhou i za cenu určitého utrpení, je znakem "white supremacy". Přidejte k tomu, že BMI se stalo rasistickým fenoménem:) a že i pokroková americka zdravotní associace jej pro rasistický exclusivní charakter zakázala používat... Tím pádem se při svém úsilí vlastně stavím na stranu pravicových dominantních bílých mužů, inu, co s tím nadělám:)]

V současné vlně veder moje přistoupení do závodů na kladenském okruhu má v sobě určitě jistý nádech internetovského hrdinství. Vím to a jsem si toho vědom... i když já to neberu jako neuvážený výron běžeckého nadšení u obrazovky počítače, ale jako "logický a uvážlivý" krok usedlého staršího muže, t.č. klasifikovaného jako čekatele na důchod:). Syn bude zpátky pracovat v Americe, moje D s dcerou budou na dovolené, tak si také vezmu pohybově zaměřený víkendový pobyt na Sletišti a nástupem v pátek v pravé poledne. Ano, ano... 24h snažení jsem už absolvoval několikrát s různými úspěchy/neúspěchy, proto tentokrát, byť na maratony vzdálen něčemu, co zkušenější nazývají běžecká forma (u mě silně relativně měřeno). Prostě zatoužil jsem zase být na závodě víc jak 30 hodin.:) Navíc budu tam sám, jako partyzán, i sám přijedu i odjedu. Co víc si přát pro dobrý začátek běžecké přípravy v další sezóně, na očištění od balastu, jako neúprosný test mého odhodlání a stavu tělesné schránky. 

Dá se očekávat, že výkonostně, tedy kilometrově, to bude asi určitě stát za starou bačkoru... Ale bez nějakých výmluv si myslím, že o to mi jde teď ze všeho nejméně. Samozřejmě se budu snažit nakroužit co nejvíc, ale hlavně zase se vracím do svého ultra módu. O to mi jde. 

Po přihláčení jsem měl symbolické osobní číslo 28 (den mého narození i začátku závodu, být to o tři měsíce později, tak běžím ve vyšší kategorii 60+), které mi následně změnili na číslo 4. Patrně někdo s japonskými kořeny nechtěl běžet s nešťastným číslem (japonsky shi, shii znamená čtyři, smrt, nebo rubáš a je považované za silně nešťastné číslo), ale nevadí. Budu myslet na klasický numerologický význam čísla 4, symbolizující znamení lásky, podpory a hledání/nalezání vlastní vnitřní síly. Obecně se očekává, že číslo 4 přivolává rovnováhu a stabilitu, často se objevuje v těžších časech nebo když se potýkáme s problémy a pomáhá nám je je překonat.

Na to budu myslet na okruhu od 28-30.7 na kladenském Sletišti. 

Tradičně děkuji za podporu všem, co jsem zabloudíte!

Všemu zdar, našemu úsilí a šílenostem... zdar! Ultra zvlášť!

12:)

VIP partyzán, aneb Keltské slůně (60k), 2+2:)

Start závodu, M+M

Nebudu opakovat, že stále nestíhám, zde platí varianta Hemingwayovského "Neptej se komu zvoní upomínka na mobilu.. Zvoní tobě!" ... a tak mezi tím, kdy jsem upozorněn, že se blíží nejaký šílený termín a opakovaně mi vyskakuje nastavené upozornění na mobilu... tak v tom šíleném časovém tlaku jsem dostal e-mail od Marka R.: 

" Milá Keltská Slůňata,

ráno si jdu zaběhat a vidím dole v "zásobovacím keltském pokoji", jak na mne smutně koukají zbylá čísla se jmény těch, co zaplatili a nemohli přijít.

No a když jsem se vrátil z Krčáku, (po běhání mi přicházejí bláznivé nápady) napadlo mne, že bych pro toho z Vás, kdo bude mít zájem, uspořádal takový společný náhradní proběh prvního ročníku Keltského Slůněte - pomalu a na pohodu..."

Slovy Kmotra, dostal jsem nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout, to už by byla opravdu špatná běžecká karma... Doladili jsme sobotní termín v červnu a z osmi lidí se startovní pole smrsklo na tři "mušketýry" s tím, že nás Marek, jako pořadatel doprovodí v tréninku jako d'Artagnan. Protože naše tři jména začínají na písmeno H, zanesl jsem si akci do kalendáře s krycím názvem tripple (trojité) H a v rámci přípravy si pustil povídku na H, kterou napsal Zdeněk "Kňučík" Navrátil a vypráví Vlasta Rédl.

Neměl bych to už říkat, ale skvělé startovní číslo 9 (ve 2-kové soustavě 1001, ve štastné, 7-kové dokonce 12) slibovalo skvělé zážitky. Nakonec jsme se na startu sešli dva, Marek R. neběžel, zranění z nohejbalu (proč jsou někteří běžci tak hrrr do bojových sportů?) a ještě ho prý pokousal pes, takže jsme vyběhli ve dvou s Jirkou H., s navigací v hodinkách a mobilu... Také jsme zažili nebezpečně vypadající situaci s volně vypuštěným, neposlušným psem (OMG!), ale dobře to dopadlo. V některých fázích jsme se sice různě ztráceli a nalézali, protože moje znalosti různých cest, včetně Šutru, byly spíš na škodu, než přínosem... Třeba když jsme se dostali ke schodům, před závěrem Šutru, povídám Jirkovi... Tak tady přesně vím kudy a hnal jsem ho do schodů. nahoře nám píply hodinky, že jsme mimo trasu, která vedla skoro naším směrem, ale nikoliv do kopce, ale s kopce...:).

 

To je tak, když na neznámé trase podle GPX občas naviguje SOS (starý opotřebovaný strejda), který je schopen zabloudit i na atletickém oválu, ale bylo to fajn, skoro celou trasu jsme měli průběžnou občerstvovačku v autě Markem a Markétou. Nikdy jsem neběžel VIP závod, abych při partyzánském způsobu závodu měl nakonec skoro nepřetržitou podporu, vysvětlování problematických křížení... pravidelný přísun piva... no už jen chyběly thajské tanečnice, nebo aby mi foukali práškový cukr do zadku... Teď si dělám legraci, aby to M+M nevzali jako inspiraci do svých závodů:).

"Závod" samotný měl neskutečnou pohodu, skvělá trasa, nádherné počasí, s Jirkou jsme si povídali celou dobu, k tomu nám Marek zajímavě vyprávěl, že jsme se nemohli ze zastávek dostat... po pravdě, nebyl to ani závod, ale takový běžecký raut, kdy jsme se jenom přesunovali mezi jednotlivými stoly. Nakonec jsem stihl i na poslední chvíli připomenutou videokonferenci, prostě pohoda, piánko, ... mazurka.

 

 

Tak teď už jen dokončit stavbu, přehodit/změnit práci, absolvovat letní konference, které jsem slíbil, dokončit x projektů, které hoří... a budou už jen samá pozitiva, sociální jistoty a doufám zase větší množství naběhaných kilometrů, protože ultra je ultra:).

M+M (+M) a celá banda nadšenců kolem jsou skvělí organizátoři a nadcházející podzimní Pražský Kelt je skvělá volba. Asi budu pomáhat někde na stanici, i když je možné, že nevydržím a s někým popoběhnu, abych si užil ten společenský rozměr běhu. Doufám, že i Keltské slůně se dočká dalších ročníků a velkého zájmu. Zaslouží si to!

 

Všemu zdar, kamarádům, nadšeným organizátorům našich závodů... zdar! Ultra zvlášť!

12:)

Ať tě provází síla... aneb skoro 100 mil DNF na UltraBalaton:)

I když to nedopadlo až do úplného konce, mám ve finále hodně dobré pocity. Když se nad tím upřímně zamyslím, tak ta vleklá chřipka, šoky v práci, zdaleka ne optimální trénink a kilometráž už dopředu naznačovaly, že to bude "challenge" (česky průšvih)... Slíbil jsem si ale, že budu bojovat a to jsem opravdu splnil.

Navíc, jel se mnou můj syn jako podpora v autě a nějak jsem si přál, aby viděl, že ani starý chlap (jeho slovy z puberty) ve věku hnědého uhlí se jen tak snadno nevzdává... Je to takové pravdivé klišé, že u našich přáních číhá nebezpečí, že by se mohla splnit:).

Opravdu to byla vydařená akce. Třeba číselně neměla absolutně žádnou chybu. Odjížděli jsme na den Star Wars (4.5 = may the force be with you), start závodu byl 5.5 v 5 hodin 5*5*5-5 minut, měl jsem startovní číslo 101. Postupoval jsem podle zažitých šablon a doporučení - Čech když k Balatonu (k Jadranu) tak řízky a paštiku s sebou! Prostě po téhle stránce všechno naprosto perfektní :)

Pokorně, ačkoliv to nabízeli zdarma, jsem si nenechal dělat personalizovanou medaily... Ta sebereflexe a  pokora ve mě stále je. Když doběhnu, budu rád za cokoliv (i bez medaile), když ne, aspoň tam nebude připomínka mého zmaru.

Teda mělo mě varovat, že jsem pri brzkém ranním vyjíždění lehce narazil do vrat, ale syn ani nehnul brvou, zkušeně se připravoval na daleko horší momenty, které příjdou. Evidentně se mu ulevilo, když jsme se za Brnem vystřídali.

Delší pauza mezi dlouhými závody se projevuje různě. Já například mám silně nevybalancovanou lekárničku, přebytek náplastí a nedostatek immodia -- samozřejmě jsem to zjistil až v kritických okamžicích.. takové drobnosti jako repelent a protikřečové tablety jsme řešili na místě. Myslím, že to vystihuje pravý stav věcí a situaci, za které jsem odjížděl na závod.

Limity jsou nastavené o trochu lépe než do Sparty, ale v podstatě pro pomalejší běžce začínají být silně drsné při prvním problému. Mělo být hezky teplo, moc stínu kolem toho velkého rybníka neni, tak jsem se rozhodoval, že vyběhnu relativně svižně, ranní start tomu lehce napomáhal... Na startu potkávám dva známé z Čech Pavla U. a Filipa S., oba nepřehlédnutelní, Filip tradiční péra v čepici, Pavel hned po společném fotu sundal tričko a vyběhl na Krupicku. Protože jsem začal svižně, ještě jsem je pár kilometrů před sebou viděl, ale pak se mi ztratili z dohledu.

 

Ale začal jsem podle mě dobře, snažil jsem se jíst a pít, poléval si hlavu a držel rozumné tempo, potom jsem cíleně zpomaloval, když jsem si vytvořil rezervu na limity... běžci se svými doprovody na kolech se různě zastavovali, občas jsme prohodili pár slov... získal jsem přízeň skupinky Chorvatů, které jsem pozdravil slovy "Plavać a Dingač jest prva liga!" (to jsou jejich známé vinné značky)... Přeběh sklepy vinařství byl pro mě takový zlomový. Roztrh jsem si tam ledvinku(zip), ve které jsem měl takové příruční věci, zejména solné tablety, vazelínu a telefon. Postupně jsem všechno ztrácel, naštěstí telefon byl dostatečně velký a neopustil mě. Ale fakt se mi běželo hezky.

Sice mě drobet začaly táhnout lýtka, ale říkal jsem si, 55 kilometrů, to je ještě na nějaké problémy brzo, že? Proto mě překvapilo, že problémy přišly jako rána kladivem... běžím si po rovné cyklostezce, najednou mě silná křeč natáhla pravou nohu jako tětivu na luku, jako kdybych chtěl předvádět nějaký baletní prvek... Samozřejmě jsem s sebou plácl na zem, ale jak jsem tam ležel tak mě chytla křeč i do druhého lýtka a já na zemi nebyl schopem udělat léčebný protipohyb. Zmítal jsem se tam dobře několik minut, než doběhla skupinka s vodiči na kolech, jejich znalost angličtiny (a moje maďarštiny) byly asi stejné, ale pochopili o co jde a zkroutili mi nohy spravným směrem. Budiž jim čest a sláva. 

Postavil jsem se na nohy, postupně (jako za studií - dejte mi ruce na zem a já už půjdu sám), pak jsem se různě protahoval, snažil se tu bolest rozchodit, vzal jsem si hned dvě solné tablety a nakonec se rozběhl. Ztratil jsem nejen asi dvacet minut času, ale moje nohy na 55 kilometru vysílaly horší signály než normálně po sto mílích. Syn na stanici byl už silně nervózní, když mě viděl uváleného a kulhajícího... Povídám, je to tak to je, musím zkusit rychle doplnit soli, protahovat nohy, přejít do dobrého indiánského běhu ... vždyť jsem si slíbil bojovat. Ještě k tomu všemu mě začal zlobit čip na ruce, dvě stanice mi vypadly...

Ale měl jsem podporu, která mi na každé stanici podala pivo, takže přes to všechno jsem se začal zvedat, tedy držel jsem rozumné zpomalování, sto kilometrů jsem doběhl před osmou hodinou, před západem slunce(pod 13 hodin), jak jsem si maloval:), ale to jsem už neplánoval, že přibydou problémy s žaludkem a průjem. V podstatě na každé stanici odtud jsem obětoval cca tři čtyři minuty, které jsem strávil na toi-toi. Pak už i mezi stanicemi.

Ale pořád jsme bojovali, syn mi vybíhal od stanic naproti, nesl jídlo, pití, pivo... a já se snažil držet něký rytmus řekněme 7km/h, nebo kolem 8:20 na kilometr. Ovšem ty zastávky... ty zastávky braly čas nekompromisně, přesto to pořád to vypadalo nadějně, pořád byla šance mít na 24h kolem 170 km, uniknout limitům a na poslední maratón se jednoduše vzepřít a zastávky-nezastávky to tam dát. Jenže, u jedné stanice jsme se minuli. Silně se ochladilo a já si plánoval bundu, rukavice... musel jsem zase zastavovat, ale vazelínu uz jsem ztratil po cestě a moje podpora nikde. Tak jsem na (malé) stanici si vzal aspoň kousek chleba, vodu a vyrazil dál a po telefonu posílal souřadnice, kde vlastně jsem. Syn měl starost, že se mi něco stalo a byl od stanice asi dva kilometry, hledal mě, ale minuli jsme se.. Takže odřený, promrzlý jsem kulhal asi další čtyři kilometry, než jsme se setkali u další stanice. 

Oblékl jsem se, namazal, napil piva... a zkoušel se vrátit do závodu, komické bylo, že v situaci, kdy těžce bojuji o limity jsem 3x čekal na závorách pokaždé sice pár minut, ale rozhodilo mě to... Nakonec limity už byly blízko, přesto, že jsem byl na úrovni sto mil za pod 24h běhu, další stanici jsem evidentně nestíhal. Ještě jsem se snažil zahřát pod dekou, ale marně. Pak dorazil i Filip S. a tak jsme aspoň ho mohli autem vzít zpátky na start. Vlastně z naší vyfocené trojky jsme skoncili všichni předčasně. My s Filipem na stejné stanici, Pavel někde před 70 kilometrem.

Celou cestu v autě zpátky jsem přemýšlel, kde to všechno začalo, ale podle mě byly to ty původní nečekané křeče, které mě vyřadily na delší dobu. Zbytek už byly jen zavlečené problémy. Přesto... přesto mám dobré pocity, skvělé a silné zážitky se synem... Diky bohu za ně! Cestou na Balaton jsem si říkal, že už se mi asi nechce "trpět", že nemá smysl zkoušet věci nad 24 hodin, protože covidová přestávka mě od nich úplně ostřihla a nic nad 24 hodin jsem poslední 2.5 roku neběžel/nedokončil. Ale po cestě zpátky (i když jsem si neustále protahoval nohy) jsem byl rád za svoji snahu. Podle celkového výsledku moje úsilí sice nebylo dostatečné, ale mě to pomohlo. Tohle DNF mi potvrdilo, že se pořád chci prát a bude jen na mě, abych se lépe připravil, zapomněl na problémy a znova byl ultra.

Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra zvlášť!

12:)