středa 21. října 2020

Padat se může, znova se zvednout je nutnost, aneb navzdory všemu s radostí do nové sezóny:)

Vím, vím... je to hodně nezvyklé, že takový "psavec", taková ... slepičí prdelka:) jako jsem já... by si neměl tak dlouhou dobu co napsat, co si uložit uložit na blog...

Není to tím, že by nebylo co a o čem si psát, zážitků bylo a je dostatek, ale stejně jako řadě z vás, mi současná situace nedělá dobře. Možná z jiného důvodu než druhým, přeskočím svoje názory na to jak chaoticky a nesystémově postupuje naše strana a vláda, kdy jeden den vyhlásí opatření na dalších 14 dní, s tím, že další kroky budou dělat později, aby další den řekli že něco zvažují a od dalšího dne to vyhlásili... Ne o tom jsem nechtěl mluvit, on jistě pan plukovník během chvilky příjde na to, co by se nám ještě dalo zakázat, jak ještě omezit svobodu a jak ještě víc zdecimovat ekonomiku a úspory obyčejných lidí...

Co mě asi nejvíc odradilo od mého psaní byl neustále kavárenským a pracovním okolím opakovaný "pocit viny"... Protože nešílím z toho, že bych mohl zemřít, že bych mohl onemocnět [protože stát se to mohlo a může kdykoliv z přehršle jiných důvodů], tak jsem  ten, který brání ostatním, aby byli zdraví. Pozor, tohle byl dlouho naprosto silný motiv .. abych se citíl vinný... "Co pak tobě je hej, ty jsi sice na dohled 60, ale jsi zdravý, nemáš vysoký tlak, cholesterol, cukrovku, nadváhu... to já jsem na tom hůř, já neuběhnu ani neujdu maratón, a ty běháš ještě víc". Z většiny takových rozhovorů nakonec vyplyne, že je to moje "vina", že jsem v pohodě, že jsem před 12 lety změnil svůj životní styl, začal se více hýbat a našel v tom svého koníčka... Místo toho, aby to "chtěli" taky, tak by rádi, abych já o to přišel, nebo aspoň abych cítil, jak je to vůči nim nefér... OMG!

Připomíná mi to starý vtip, jak se muž modlí v kostele a říká... Panebože, soused má krávu a já ne... A bohovi se muže zželí, a promluví k němu: "A ty bys chtěl krávu taky?". Muž odpoví, ani ne, ale ať ta jeho chcípne! :). Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se s tím dokázal (věřím že definitivně) vypořádat.

Doslova a do písmene jsem se plácal s tím, že všichni jsou vyděšení, nebudu je nasír*t tím, že budu kolem běhat, jako by se nechumelilo (i když se zatím opravdu nechumelilo). Běhal jsem tak nějak na zapřenou, i když jsem se snažil popobíhat s Lubošem a občas u toho dělat legrácky... Lubošův komentář, když jsem na cyklostezce urval kus chmele, ... "Všude zavřeno a ty přerušíš trénink, odběhneš do křoví, přineseš chmel a řekneš... budeme vařit sami pro kamarády"!.. tak to nemělo chybu... Ty skvělé poznámky lidí, když jsem předbíhal a z batohu mi vyčuhoval trs chmelu, to mi dodávalo dobrou náladu...

Takhle ve středu končím dvojsměrkou po cestě z práce, zase mě do kopce doprovází Luboš, povídáme o všem možném, hlavně jestli dáme pivo dole v prokopáku:), když v tom přehlédnu vystoupnou dlažební kostku a nekontrolovaně sebou majznu. Bylo to podobné jako v popisu mého opilého spolužáka, který řekl.. "a pak se najednou zvedl chodník a rozbil mi brýle!" ... to bylo přesné. Tak brýle jsem nějak častečně upravil, abych aspoň trochu viděl na cestu, kousek jsme šli, dali pivo a pak jsem se sykáním ... "léčebným způsobem", tedy pomalu:).. doběhl domů.

Druhý den jsme měli s dcerou naplánovaný běh po "trase B":), kdy dojedeme na Černý most-Rajskou zahradu a potom co nejhezčí cestou doběhneme domů do Stodůlek. Snažil jsem se to s ní rozběhat, což celkem šlo, pomalý běh totiž léčí všechno:), navíc jsem měl tak potlučený ruce, že jsem ten den stejně pomalu ani nemohl psát na počítači. To bych si nikdy nepomyslel:), vždycky jsem si říkal, že i když se potluču, tak "pracovat" budu schopen. Inu všechno je jednou poprvé...

Týden na to měl být Kelt, nádherná akce, na kterou jsem se těšil i když jsem vlastně po mém líbání dlažby už moc neběhal. Nakonec díky plukovníkovým zásahům, kdy nejde ani startovat ve vlnách, byl zrušen-přesunut, ale partyzánská akce tu byla a napadlo to víc lídí a tak jsme po malých skupinkách, 2-3 vyběhli (s tichou, leč o to lepší a nečekanou podporou tvůrců trati). Tradičně mě doprovázel Malý medvěd, který je v neskutečné formě a běhá lehce, (bez závisti) koukám na něj, jak rychle a snadno sbíhá na bahnitém terénu a kamení, zatímco já opatrně poskakuji dolů stylem raněná srna:). Samozřejmě se to dalo čekat, jednak to, že se někde natáhnu a že mi to bude při běhu hodně drhnout, obzvlášť v terénu... a taky se dalo čekat, že Tomáš zpomalí a bude vedle mě pochodovat, povzbuzovat slovy, že bude se mnou, dokud budu na trati. Sice jsem ho marně posílal pryč a dopředu... bylo mi jasné, že velký skaut mě neopustí:) a že jediná šance abych neměl podobné výčitky jako na Sázavě... je zkusit to rozběhnout a když to nepůjde, tak to zatočit domů...:)

Skutečně jsem se snažil, ale bolest se začala objevovat už i na lehkých usecích, řešil jsem dilemma, jestli pokračovat s růžovým práškem nebo to ukončit. Růžová pilulka je u mě poslední instance, kterou jsem (zatím) nikdy nepoužil. A tak domů jsem dorazil po svých s necelou polovinou Kelta, ale bylo to krásné a bylo toho tak akorát dost.:)

Nemyslím to "radování" nijak falešně, trať byla nádherná, dokonce jsem za "želvu" v údolí připravil tajnou občerstvovací stanici s pivem (i nealko) a kolou -- organizátoři to udělali opravdu krásné, zbytek trasy sice znám, ale určitě si to sám proběhnu... Ale co mi opravdu pomohlo byla společná cesta s Tomášem a potom můj osamělý přesun s přískoky domů, kdy byl čas víc přemýšlet. Většinu letošního roku jsem nijak systematicky netrénoval, s Míšou jsme se v podstatě neviděli, jakýkoliv můj běžecký cíl se nejen vytratil, ale i trénink byl doslova v mlhách:). 

Je středa, brzo ráno, skoro pět dní po mém partyzánském pokusu o Kelta, moje léčebné metody jsou jistě diskutabilní, ale na mě fungují. Věřím, že všechno negativní, včetně "pocitu viny" jsem poztrácel po cestě. Začínám si plnit svůj "trenýrkový" plán na další sezónu, musím se na ni připravit sám a dobře. Naučit se méně nebo aspoň lépe padat:), nacvičit víc běh v noci a situacích, kdy vidím špatně. V bojovném duchu parafrázuji Běžícího stína.. "Nepodceňujte šeroslepého staříka"! :)

Padat se může, znova se zvednout je nutnost!

Našim bojům a úsilí zdar! Ultra zvlášť!

12:)

pondělí 21. září 2020

Nikdy se nevymlouvat na pivo!, aneb Saar Challenge long:)

Doba je nesmírně dynamická, člověk by v té záplavě ochranných pokynů od naší strany a vlády, při přeskakování mrtvol na ulicích, sledování všech možných semaforů a varování..., snadno mohl ztratit to nejcenější, co má... svoji radost:).

Naštěstí, běžecká komunita je svým způsobem oázou klidu, míru a pokoje... případně významných pokusů o návrat k normálu. Pořadatelé běžeckých závodů v tomto období zaslouží hluboké díky, naprostý obdiv. V sobotu, v mém rodném městě, v Hlinsku, probíhal moc hezký závod Saar challenge -- Výzva Ždárských vrchů...:)

Mezi námi, moje běžecká příprava nestála za nic -- sice jsem si na Kladně dokázal, že jsem bojovné strdce neztratil, ale po těch 180 km jsem měl spoustu povinností, takže na nějaké větší "trénování" :)... nebyl zkrátka čas. Ale vynechat delší běh/závod v rodném kraji, to by byla špatná karma.
Rozhodl jsem se, že to spojím v pátek s větší údržbou zahrady u maminky, aspoň ten rozměr ultra bude podle mého gusta:). Maminka mi, jako správná čtenářka černé kroniky, ... opět připomněla všechna úskalí běhu v mém věku, barvitě mi vykreslila, jak tam někde kolabuji na trati, válím se ve svých výkalech a zvratcích... a nedej bože .. mě při tom mohou vidět třeba moji studenti:).
A abych si dal kratši trať!

Nicméně sobotní ráno v Olšinkách u stadionu mě zastihuje v dobrém rozpoložení. Už jsem tady několikrát běžel, před dvěma roky dokonce vyhrál kategorii "stařec a smrt":), což se upřimně dneska nedá ... ani v těch nejbujnějších snech ... očekávat. Vůbec mi to nevadí, je překrásný den a ředitel závodu Jakub J. správně radí nám/těm, co se nebudeme rvát o stupně vítězů, ať se na stanicích občerstvíme a potěšíme oko pohledy na ta "panoramata". To jsem mu s klidným srdcem mohl slíbit, navíc že se budu snažit občerstvit i mimo stanice.

Stojím na startu a nechtěně mi (mile i když nostalgicky) probíhají nejen okamžiky, kudy jsem běhal do školní družiny, na černo (pomocí ruky a velkého síta) chytal v řece ryby... ale i na loňský rok, kdy jsem tu nebyl, protože jsem si plnil velký Granslamový sen. Vlastně začátkem září jsem běžel poslední Wasatch, potom prožíval neskutečnou euforii a pozávodní kocovinu... a o rok později je všechno jinak, závody se ruší, Ronda navždy:(... Jak je skvělý, že u nás ne!

Až uvidíte tohohle... tak jste špatně:)
Každý rok je tu hezčí trať, ovšem pomalejší pro špatně vidiciho staříka:), víc trailu, kořenů a kamení, ale o to radši se kochám... Na startu se ještě pozdravím s kamarády, Iva, Oto a Alice se chystají na 44, Rado natěšeně podupuje kousek ode mě na startu 70 km trati. Říkám si, Honzo... žádný šílenosti... ne abys nějak spurtoval první kopec, běž a jdi.. konzistentně. Mám číslo 33 a říkám si, že i když se startovní pole rok od roku lepší (a já zpomaluji), tak třeba... třeba by to šlo dát "na par"... tedy doběhnout do 33. místa. A tak se trochu rozbíhám, v Hamrech postupně pár lidí stahuji... Kousek jsem dělal o prázdninách pravidelně pionýrského vedoucího, málem jsem zabočil na cestu ke Studnici:). Skutečně proti prvním ročníkům ubylo rychlých lesních asfaltek a přibylo lesních pěšin. V probleskujícím slunci vypadají nádherně, ale ... jak všichni víme:)... já na nich vídím h*... tedy moc nevidím.:).
Ale to není důvod, abych si stěžoval, jen si to opatrně připomínám, abych dával pozor na cestu. A tak se bavím s houbaři (jeden ... je to bída... a nese v každé ruce ohromý košík hub), s pejskaři, jestli je mají vycvičené na hledání hub...prostě překrásný den.
Na Medlově vidím otevřený stánek a tak pivo je skvělá volba. Ze závodního hlediska:) mě to sice stálo několik cenných minut, než ho paní natočila, ale vzpomenul jsem si na rady, které nám dával ředitel závodu... opatrně jsem "vdechl" pivo nadvakrát, potěšil se pohledem na vodní hladinu a rozvážně to rozebíhám...

U Pasecké skály se zase kochám... a stejně jako před dvěma lety... chybně sbíhám dolů na druhou stranu. Koukám na skálu a při zpětném návratu se mi vybaví rady na cestu z jedné komedie.."až uvidíte takový kámen, co má na sobě z jedné strany mech... manželka říká, že vypadá jako žába... Tak to jste špatně!":)... tak přesně tohle jsem si říkal... až zase uvidíš tenhle šutr, tak jsi špatně!:)

Nádherné hry světel, seběh.. ale já skoro nic nevidím:)
Ale je krásný den, závodní atmosféra ve mně je na nízké úrovni, snažím se ale v rámci možností se vůbec neflákat:). Při přibližování k Malinské skále na jedné ze zpevněných cest chvíli do kopce běžíme vedle dvou cyklistů. Tatínek s malou dcerkou statečně šlapou do kopce a tak ji povzbuzuji a chválím, znám cestu a tak slova jejího otce ... za chvíli jsme nahoře ... mě málem rozsekala:), ale holčička začala plakat, že už nemůže a zastavila. Vracím se a předávám jim svoji Kofilu, jako odměnu za statečnost a malou náplast na únavu v kopci...

Mám štěstí na spoluběžce... sice každý z nich souhlasí, že by se silně hodilo pivo, ovšem hned "ho" odkládají až do cíle, že teď by je to zpomalilo a silně zdrželo, případně že s sebou nemají peníze:). Každému nabízím, že je pozvu ... nicméně někoho jsem ztratil při své "kochací" odbočce, někomu jsem utekl:) a někdo utekl mně [ty seběhy v tom mihotavém světle fakt nedávám:)]... Nakonec znova sbíhám Petru K., která o pivu (v cíli) mluvila velmi nadšeně, pak už se posunula do stavu, že by se jí pivo hodilo i na trati, ale že zajít do hospody je velké zdržení... [to nechápu:)]. Nakonec cca 10 km do cíle, v Dědové odbíhám na zámeček pro pivo, říkám, ať jde po cestě za mnou ke dveřím hospody, že pivo hned přinesu. A jak řekli, tak udělali. Petra dochází k hospodě a já vycházím s dvěma půllitry ven. Pivo vypiju rychle, ona jen polkne tři loky a bežíme dál. Na stanici nás varovali, že nějací místní "nadšenci" o pár km přeznačili trať a tak jí uklidňuji, že já mám trasu v hodinkách a že jí v klidu dovedu přes kritické úseky a třeba i do cíle... [Kolikrát mi moji kamarádi pomohli, a tak jsem rád, že čas od času mohu zase já pomoci jako pacer někomu jinému:)].

Při vší skromnosti -- jsem specialista doběhů na poslední chvíli.. Zhruba po pár kilometrech říkám P., že když trochu zrychlíme, tak jsme před šestou v cíli a náš čas bude ještě začínat 8..:). Člověk by neřekl, jak jsou ty ženy soutěživé:). A tak u Blatna už je mi jasné, že bychom to měli stihnout, i když zatáčka k řece nás trochu zpomalí a na mě nasype zase hromadu vzpomínek. Teď jsme kousek od domu, kde jsme bydleli když jsem byl hodně malý, odtud šla moje maminka se mnou do porodnice (když těsně před tím šla pěšky cca 11km tam a 11km zpět do Svobodných Hamrů)... U pivovaru je poslední most a potom už jen závěrečná asfaltka. Cílem probíháme těsně před vyhlášením vítězů, opravdu v magické chvíli...

Co si číselný labužník mého formátu může víc přát?
Startoval jsem s číslem 33, doběhl jsem na 33. místě (! tedy na "par"), šestý v kategorii stařec a smrt, v čase...
8:55:33 (!).

Takže nádherné pocity, samá pozitiva a sociální jistoty!

Jen se musím jako zakládající člen spolku iThinkBeer ostřeji ohradit proti slovům P.K. V cíli se kamarádům vymlouvala, že přiběhla později kvůli pivu!!! Chápete to? Výmluvy v cíli na pivo? No fuj!:). To pivo jí zachránilo čas začínající 8!:)
Radil jsem jí... Mohla říkat něco originálního... musela jsem resuscitovat staříka..., honil mě jelen v říji... pomáhala jsem tlačit kočárek mladé mamince na Malinskou skálu, atd... ale vymlouvat se na pivo?
Musím na další schůzce našeho spolku prosadit rozšíření "stanov" o větu... "Nevymlouvat se na pivo!!!" ...:)

Krásný závod, nádherná atmosféra, skvělí lidé i fajn spoluběžci. Akorát jsem musel řidit domů do Prahy a tak točený Rychtář v cíli mi zase unikl!
Všemu zdar! Ultra a nadšeným pořadatelům ultra... zvlášť!
Díky!
12:)

středa 9. září 2020

Spořením k (nejen sportovním) zážitkům, mimo-závodní Monte Baldo (trail run), aneb jak jsem málem získal-oblékl dámské kalhotky:)...

Právě jsme vrátili z dovolené, kterou jsme "nezodpovědně" trávili v mé oblíbené severní Itálii u jezera Lago si Garda.
V rámci rodinné pohody jsme se s B. (dcerou) po ránu snažili probíhat nádhernými zákoutími kolem hradu v Malcesine - a v přilehlých částech jezera. I když jsme začínali "pozdě" - často až o půl deváté, užívali jsme si naprosto liduprázdných uliček a cest kolem jezera. Během našeho 8-10 km joggingu:)... [snad mě B. nezabije:), ale byl to opravdu pohodový běh] ... jsme potkávali/předbíhali tak maximálně 5-10 lidi. Ale půlka z nich při procházce pustým a opuštěným pobřežím měla celou dobu nasazenou roušku... Ne, že by ji měla jako potkávací světla:). Ne! Furt! Uvědomte si tu absurditu.. Vidíte na víc jak 100 m před sebe a přesto máte hadr přes pusu... Jako kdyby vir mohl na ně vyskočit nečekaně z vody nebo z letadla... No nic. Nechám toho...:).
Pár dalších fotek z našich běhů  třeba zde..



Musím přiznat, že běhání celou dobu po rovině, po asfaltu -- i když v překrásném prostředí -- je pro mě blízké jízdě ve staré škodovce, nebo permanentní konzumaci nudlové polévky v sáčku... prostě uspokojí, ale nenadchne.:).  Obzvlášť, když nad jezerem ze všech stran jsou nádherné hory a nad Malcesine se tyčí do nebes Monte Baldo, s výškou před 1.700 m. Hladina jezera je ve výšce menší než 100 m, tak letmý "pěší" výlet k vrcholu dává možnost lehce zdolat Sněžku od hladiny moře:).


Pořád jsem to odkládal, až nakonec se na středu mělo drobně ochladit s malou pravděpodobností drobného deště do 9 hodiny... Co lepšího si přát? Pro úplnost dodávám, že nahoru vede nádherná panoramatická lanovka (jeden přestup), zpáteční lístek bratru za 22e. Vymyslel jsem, ze vyběhnu... trasa nahoru je tak 9-10 km, zkusím trochu drsnější variantu po stopách místního závodu Monte Baldo Trail... a za cca 2-2.5 hodiny se s holkami sejdeme nahoře v restauraci. Jako malý český škudlil tam plánuji ušetřené jízdné z lanovky propít:)! Já potom seběhnu dolů, dole si dáme další jídlo. pití, prostě samá pozitiva a sociální jistoty..

Jenže -- sotva jsem vyrazil začalo maličko poprchávat... Aha.. to je ten předpovídaný ... možný... drobný...  deštík ... 0.8 mm během první hodiny... Nicméně si pro jistotu beru svoji červenou Montane [běžeckou větrovku, jistota do 10,000 vodního sloupce:)]. Nestačil jsem se posunout víc než 200 výškových metrů a začalo trochu víc pršet :), koukám na předpověď v telefonu a ejhle doba je v předpovědích velmi dynamická ... Pravděpodobnost deště se během té chvíle zvýšila na jistotu (99%) a z 0,8mm se stalo 10,8mm. Říkám si -- za chvíli přestane pršet... a statisticky jsem měl naprostou pravdu.. přestalo pršet a začalo silně lejt...:).

 

Diagonální cesta vzhůru kopcem mě v tom sílícím dešti víc a víc lákala ... nevím, kde se ve mě bralo to nadšení a víra, že najdu cestu, a že se mi mimo tu hlavní stezku nic nestane, protože, kdy by mě kdo a jak hledal? To jsem si říkal, když jsem přelézal dráty výběhů pro dobytek a následně se prodíral hustým mlázím tam, kde jsem "tušil" cestu:).

Nakonec trať místního trailového závodu, byla sice techničtější než cesta kolem, moje navrhované diagonální průzkumné "zkratky" byly ještě hezčí a náročnější:). Ve finále všude po prudkých cestách tekla voda proudem, moje Hoka (jediné boty, co jsem měl s sebou) v silniční variantě opět potvrdily firemní slogan “time to fly”... tedy více než létání mi to prokluzovalo a bylo jasné, ze dolů to v těchto podmínkách (v silničních Hokách a bez hůlek)... běžet nedokážu..:) a že to bude výrazně pomalejší a nebezpečnější než nahoru. Když už jsem si myslel, že nemůže pršet víc, tak déšť zhoustl, tedy ty kyblíky vody tam někdo nahoře začal obracet rychleji:), moje bunda kapitulovala, bylo to stejné, jako kdybych sem připlaval přes jezero:), byl jsem totálně promočený.

Najednou... asi 100 výškových metrů pod vrcholem... přestalo pršet. Najednou. Přesně, jako když se otočí vypínačem a o pár minut později černé mraky pryč a holky volají, že vyrážejí k lanovce..

  

Nahoře v restauraci u lanovky na mě koukali jako na zjevení... Lanovka ještě zavřená... Při mém příchodu slyším signál, že teprve teď začíná jezdit.. Po nohou a ze všech stran ze mě tečou čůrky vody, jako z hastrmana:). Objednávám si velkou horkou čokoládu... Na baru mě jasně zařadili do kategorie bezdomovec/chudý turista (=nejezdí lanovkou) a upozorňují mě, že to bude stát 5e. Sáhnu do příručního batohu, který je taky nasáklý vodou jako houba:) a vytahuji postupně (a potupně) drobné... Obsluha útrpně sleduje moje úsilí a nabízí menší velikost čokolády za už vysázených 2.90e.:)... Dobře dobře... Sahám tedy do druhé kapsy, kde mám igelitovou peněženku s papírovými penězi a vytahují 50e, což je uklidnilo a začínají mi vehementně nabízet další pití a jídlo:).

Za chvíli přijíždějí holky a nutí mě, abych se na společnou procházku po hřebenovce převlékl do suchého, které nemám:) a tak si od nic půjčuji jedno tričko, na WC sundávám šortky, ždímám trenýrky, ale odmítám si obléci nabízené dámské kalhotky(!)... Prostě neskutečná přehršle veselých zážitků. Nakonec vyrážím s holkami na hřebenovku v trenýrkách, v pláštěnce ala pončo, což u všech přijíždějících návštěvníků vzbuzuje údiv (možná i pohoršení) protože to vypadá, že jsem buď Skot, a/nebo naostro.:). Jediné štěstí byla absence japonských turistů... i když na druhé straně jsem zase ztratil šanci stát se hvězdou cestovatelských instagramů.


Bylo to krásné a bylo toho dost. Odměnou nám byla oblast téměř bez lidí, z hřebenovky jsme odcházeli akorát ve chvíli, kdy lanovky začaly přivážet další a další turisty lačné krásných výhledů a panoramat:)... [A ti udiveně sledovali moje nekonvenční oblečení:)]


Našim zážitkům ... zdar!
Ať nám to běhá... 12:)

čtvrtek 27. srpna 2020

JOLO, FOMO... aneb 12 po stopách cestovní inspirace ČD a MHD!:)...

Nenápadná cestička dolů z nábřeží Kapitána Jaroše...
České dráhy mají asi jednu ze svých nejúspěšnějších reklamních kampaní na domácí turistiku a cestování vlakem [úspěšností myslím tu s největší odezvou:)]. Jejich klíčový slogan: "Místo Bora Bora zlákala mě Kutná Hora" nasadí základ všem možným rýmovačkám ve smyslu Babicových dobrot... Dejte tam limetku, když nemáte limetku, dejte citron a když nemáte citron, nedávejte tam nic:) (!)

Jsme na "na hraně" břehu a přemýšlíme kudy dolů...
Nicméně... nicméně... Jak je hodně věcí zakázáno, na spoustu míst se nesmí, hodně závodů je zrušených, tak člověk "chca/nechca" :) přemýšlí o nějakém zajímavém dobrodružství, které je někde na dosah, jen ho objevit... Jen mít tu správnou vizi, ten správný pohled. A tak některé veršovánky ČD jsou vyloženě inspirativní... "Místo džunglí k Amazónce, vyrazím si do Jablonce"!!...:).

Okamžitě mi vyskočila moudrá slova ze Saturnina: " ... neuvěřitelné příhody mohou člověka potkat mnohem spíše na Smíchově nebo v Radlicích než na kaučukových plantážích ostrova Sumatry."  Člověk má buď radost, neuvěřitelné přihody a "dobrodružství" v "sobě" (a jde jim naproti), nebo je nikde nenajde:). Proto, když se mi ozval kamarád HK s otázkou, jestli si nechci zaplavat pod Niagarskými vodopády... v centru Prahy:), bylo dopředu jasné, jaká je moje odpověď.

Honza je horolezec a jde první...
YES, YES... Určitě!!

A protože mě Honza na akci lákal fotkou, na které před "Niagarou" pózuje v retro plavkách s proužkem... Bylo naprosto jasné, že si je musím též (okamžitě) pořídit. Pořád se sice nemůžu zbavit chrapotu, problémů s nosohltanem... ale přeci kvůli tomu nezruším tak skvělou akci, navíc ve středu po ránu má být podle předpovědi velmi hezké počasí. FOMO (aneb volně česky ... bojím se, že by mi něco uteklo) a navíc, žijeme jen jednou (JOLO)... Kombinace těchto dvou fenoménů mě, silně krátkozratého, neohrabaného a v podstatě velmi bázlivého člověka přivedla k mnoha nádherným situacím, zážitkům a kamarádům.

A tak vlastně pro sebe a jako poděkování HK si musím dát fotek z naprosto neskutečné akce. Dva starší, uctyhodní profesoři začnou stredeční ráno tím, že dojedou tramvají na nábřeží kapitána Jaroše, přelezou zábradlí a vydají se koupat k Helmovskému jezu, který je nejen jeden z nejdelších, ale i z nejkrásnějších jezů na Vltavě v Praze. Nutno doplnit, že HK je (stejně jako řada mých kamarádů a známých) horolezec a že cesta přes betonový břeh dolů do propusti a opět nahoru na hranu jezu není úplně jednoduchá... Obzvlášť, když s sebou máte 12Honzu, který bez brýlí (-10D) takřka nic nevidí a má do horolezce asi tak daleko, jako babka s hůlkou do keňského závodníka:).

První "slez" za námi... krátkozraký úsměv... a pokračujeme
Ex post mě trochu mrzí, že jsem si nevzal mobil v nepromokavém obalu dolů pod jez... i když se mi v silném protiproudu nepodařilo překonat oponu jezu, jako Honzovi... ale ty pocity ve mně zůstanou...

Nevím, jak Niagara... ale v duchu veršovánek od ČD dodávám...

"Marná snaha ... nejlepší je Praha" :)!

Domácím dobrodružstvím, zážitkům zdar!
Kamarádům zvlášť!
12:)

Pohled z hrany jezu je v ranním slunci velkolepý...
Na sestupu k jezu je žebřík!!! 
Pouze pro dokreslení atmosféry.. retro..
Pohled opět krátkozraký... brýle!!!

Krátkozraký stařík dělá selfie:)...

neděle 16. srpna 2020

Běh, rýma a společenský život za časů COVIDu... aneb Deri není bacilonosič!!:)

Jedna věc se našim elitám a médiím podařila dotáhnout téměř k dokonalosti. Už skoro neexistuje rozdíl mezi zprávou,  mystifikací, lží a komentářem. Novináři prezentují svoje názory jako zpravodajství, lidé jsou různě vystrašení z druhé, třetí vlny čehokoliv... Rozdíl mezi konspirační teorií a skutečností je v podstatě méně než dva měsíce:).

Ne nechci se pouštět do nějakých osobních hodnocení a internetových diskusí na toto téma, člověk jen může naštvat své kamarády, zejména pokud se momentálně nacházejí na jiné straně pomyslné barikády... To nám také "nová doba" přináší ve velkém... obecnou ztrátu akceptovat jiný názor. Sice jsem slávista, ale to mi nijak nebrání se kamarádit se zarytým sparťanem a občas se s ním i "zbořit"...:)

Dokážete si představit, že ode mě ke stánku s "Kácovem" je to
12.34 km? To je znamení!!!
Ale co jsem to chtěl říci.. Já téměř s železnou pravidelností v létě "chytnu" rýmu, zánět dutin, nosohltanu... vyprovokovaný primárně horkem  v kombinaci s klimatizací [většinou ne mojí vinou, já ji téměř nepoužívám, nebo velmi decentně]. K tomu můj pes, Deri, od malička trpí kýcháním. Někdy kejchá jak o závod (jak je malá, tak si až hlavou mlátí o zem, musím jí včas chytit a podržet hlavu, jinak jí teče krev z nosu)... Zavřete oči... a jste v létě 2020, kde každý člověk (pes nebo netopýr), který má rýmu... je potenciálně zdrojem záhuby lidstva.

V horku jsem "investoval" 180 Kč a udělal Deri "bazén"...
čím jsem rozvrátil svoji rodinu, která by asi taky "chtěla":)
Ty občasné zážitky s tím spojené, jsou na jednu stranu vtipné, na druhou stranu ukazují naprosté vykolejení a vyděšení lidí. Například předevčírem... jsme na procházce a [já, proti svému naturelu dodržuji sociální distanci:)] ... Deri začíná kýchat... já ji rychle zvedám hlavu, aby s ní netloukla o zem, když v tom na mě přijde také děsné kýchnutí a ještě jedno... A vidím, jak "parkovníci" zpozorněli... Ti "v pohodě" , s pivem v ruce to vtipně komentují -- jeden s otázkou jestli "to" může přenášet i pes? Druhý dodává, že jo a v jestli jsem to chytil já od psa nebo pes ode mě? Nebo jestli jsme měli spolu gáblík ze špatně uvařeného netopýra?:)... Doprovázené hurónským smíchem všech, včetně mě...

Nojo, ale hned se ozvali jiní okolo, že v karanténě (???) bychom měli zůstávat doma a že bych měl držet stranou také psa, aby to neroznášel dál! Jedna paní (snad 10m daleko) začala hystericky volat na svého psa a okamžitě zapla "Bertíka" na šňůru, ... a se slovy "Pojď honem sem, ať něco nechytneme":)... ho táhla pryč.
Na paní jsem zavolal, že Deri je očkovaná proti všemu, včetně psího kašle, že svoje kýchání má odmalička (teď je jí už 9 pryč a 10 se kvapem blíží) a že podle veterinářů v tom není žádný virus, ani bakterie, že je prostě "slabší kus":)... A že já nesnáším úplně dobře klimatizaci...[Nicméně, je to marný:)]

Ani nevíte, jak je to těžký pro "komunikativní" typ mého formátu:) dodržovat už půl roku sociální distanci, abych někoho z těch zbývajících nevyděsil? [Přitom to můžeme "chytnout" kdykoliv v metru]. Dal jsem si nového Pokáče pro jistotu na playlist, ať na to pamatuji..:)



Taková malá odbočka... dokážete si představit, co nás čeká, až přijde podzim a s ním tradiční rýmy a nastydnutí? Chudáci rodiče školních dětí! Se slzou v oku vzpomínám na loňský GrandSlam... Nejen, že letos bylo vše zrušeno, ale nutno dodat, že jen v přibližném stavu, jako jsem teď (a byl v loni)  bych se letos nedostal ani na letiště, natož do letadla...:)

Deri se rozpadala bouda. Do další "dekády" dostala novou.
Řada matematických poznámek se váže k "pí", nicméně
zvládá si zkracovat běh po přeponě, proto C
A tak zatímco Zbyněk V., aka půlmaratonec.cz, vzpomíná na získání statutu "pí 100" (tedy znalosti pí na sto míst)... já rád poslouchám při svých osamělých bězích "Matfyzáka na disku" .. a jeho text .. "já jal se Newtona číst, učil jí pí na sto míst... pak jsme měli třikrát sex.. teď jdu na cviko housku jíst" (!)..:)... mi s láskou připomíná vlhké sny matfyzáka:).....[zobrazené i ve výzdobě boudy mého psa "Derivace", aka Deri]...  A v rámci další "pecky" ze svého playlistu (léto 95) naprosto souhlasím, že "tenhleten svět byl lepší než teď... ale nebude to až tak snad zlý.."...

Uvědomuji si, že je potřeba proti pochybným a defétistickým náladám bojovat... Trochu víc se "družit"a snažit se víc potkávat, aspoň v tom "osamělém" rozměru pobíhání se to snažit trochu zlomit:). Měl bych zase zkusit 10 km v Bráníku (26.8) od 19.00 --  nic rychlého tam sice nezaběhnu, ale co si protáhnout nohy, zabojovat s leností a po doběhu, v 8, si dát pivo na Hamru? Nebo zaběhnout Richardův Posázavský 1/2 maratón? Je to akce organizovaná s láskou, nehodí se mi to, ale těším se tam... Je to už skoro pravidlem, dorazim z týdenní dovolené, oklepu se:) a hupky šupky na závod.

Držím nám všem palce... Těch zmatků a šoků je před námi víc. Ale, jak se říkalo za mých mladých časů... Jaký si to uděláš, takový to máš:)! Je dobré se tím nenechat semlít. Třeba se někde uvidíme. Nebo pokud běháte v "oblasti" ... tak se ozvěte -- třeba se domluvíme na nějakém delším běhu za hranice všedních dnů:)

Všemu zdar! Našim bojům a ultra zvlášť!
12:)
PS. Tak dva dny poté, co jsem si to napsal o bacilonosičce Deri:) a poté, co jsme byli mnohokrát Andrejem "uklidnováni" ze nikdy plošně.. Tak od 1.9...(do března). OMG!  Pěkně to říká Erik Best...

úterý 28. července 2020

Kladno... rozhodně ne na dno! :), aneb 12Honza se vrací na 24h!

Po mém předčasném ukončení 24h na "mentálním betonovém pekle":) v Aténách jsem se bál, že to bylo možná úplně naposledy, kdy jsem kroužil po okruhu a bojoval hlavně sám se sebou. Znovu jsem si pročetl vzkazy od Běžícího Stína o tom, že dávám špatný přiklad "mladým":), přemýšlel jsem otevřeně proč to dopadlo v Atenách tak, jak to dopadlo a co vlastně dál chci a budu dělat. Padlo na to i několik lahví dobrého vína.:).

„Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe, ale nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ. Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě.“
(Sun-c´, Umění války)

Hory jsou nicméně hory... krátká dovolená před 24h
Věřím, že znám celkem dobře sám sebe, ale zákruty a záludnosti 24h pořád ještě dobře ne... Navzdory tomu, že jsem ji už 5x běžel. Nějak se mi pořád hlava a mysl brání (bránila?) se připravit na nejrůznější pokušení, na dobu, kdy se čas zastaví... nebo zase, kdy poběží jako splašený. Snažil jsem se s nejvyšší pokorou -- vědom si toho, že můj letošní výkon určitě žádná hitparáda nebude -- se mentálně co nejlépe připravit na boj. Poznat lépe svého nepřítele:) a se znalostí sama sebe bojovat o co nejlepší výsledek.

Jenže, jak by to správně okomentovala moje bavorská teta... "Hanzi, nesmíš váhat... Kdo zaváhá, nežere!":)... A skutečně, když jsem se rozhodl, že bych tedy... jako do počtu:)...v zájmu celku:)... tu 24h zkusil... Tak už žádné volné místo nebylo.
Co víc, ještě pět týdnu před začátkem závodu jsem byl asi 20 v pořadí na čekací listině. Jako "statistik" jsem realisticky vyhodnotil svoji šanci se dostat do závodu (který má včetně 48h cca 100 míst) jako limitně se blížící k nule:). Proto jsem souhlasil s moji nejmilejší manželkou, že místo čekání na zázrak pojedeme na dovolenou a v klidu se vrátíme až v sobotu 25.7. večer.

Když jsem po svém ukončení Sázavy ještě s citlivýma nohama, rozbolavělými třísly... dostal e-mail, jestli mám ještě pořád zájem o start v Kladně? Že jsem se posunul z neskutečně vzdálené pozice na čekací listině do opravdové registrace... Moje kladná odpověď a okamžité zaplacení registrace mi to příšlo jako naprosté chucpe... Ted sotva popoběhnu, sykám bolestí, ale deru se na 24h, abych se pokusil otočit všechno špatné na správnou stranu? To je stejná drzost, téměř jako když vrah svých rodičů žádá soudce o shovívavost, protože je dvojnásobný sirotek:)....

Fakt je, že v té chvíli jsem po 1/2 Sázavě byl... mírně řečeno takový hodně pomačkaný:), říci ano, že se za necelé 4 týdny budu snažit trochu rychleji pohybovat po dobu 24h... zní jako do nebe volající drzost:). Ale co... Obratem jsem přesvědčil svoji nejmilejší manželku, o den posunul dovolenou a snažil se rychle (tedy pomoci pomalého běhu)..:)... zregenerovat. Říkal jsem si, bude to jistě velký. V pátek večer dojedu z Dolomit, lehce pospím a v sobotu vyrazím do Kladna.
Motivačně to byl takový mix (řekl bych až smrtící koktejl) :)... Na jedné straně velká výhoda, že nemůžu mít žádná velká očekávání, spíš naopak. Že budu rád za každý km... Na druhé straně ta lehkost, se kterou se budu moci "sám sobě vymluvit", že mi to prostě nepůjde, že mě to bude bolet... Ta lehkost možného vzdávání, ta mě děsila i možná motivovala... Takové to poslední pokušení ... tedy adepta na transcendenci:).

Těšil jsem se, že tam bude spousta známých, celá česká ultra špička a tak bude šance křičet na ty nejrychlejší a známé.. "Radku, Zbyňku, ... Martine, Dušane, ... Jitko... Kurňa makej!":)

Co víc... První Kladno jsem běžel s číslem 55. Můj druhý start na Kladně byl s poloďábelským číslem 66... Tohle je můj třetí start na Sletišti. Hádejte ... Jaké mám číslo? Ano modří již vědí.. je to 77 a získávají dalšího bludišťáka:)!

I numerolog začátečník ví, že číslo 77 vychází z vibrací a energie čísla 7, které zesiluje a násobí:). Navíc číslo 7 se vztahuje na štěstí, týká se vnitřní moudrosti a intuice, rozjímání a rozlišování, porozumění druhým, vnitřní síly a houževnatosti, učení a vzdělávání, empatických a psychických schopností, vytrvalosti a odhodlání, duchovního osvícení, vývoje a duchovního probuzení .... Jaké lepší číslo ... ve svém rozpoložení jsem si mohl do ... "problematického" a "návratového" 24h závodu přát, že? :)

Manželka na dotaz, [Luboš mi poradil ať se zeptám a zapojím ji, aby jí to nebylo líto:)], jestli mi bude udělat support... Tak rovnou odpověděla, že ne:)... Že ji nebaví se dívat na běžce co (utrápeně) běhají dokola jako křeček v bubnu... O Kladenském Sletišti "tradičně" mluvila nejdřív jako o letišti, potom jako o smetišti:)... Navíc dodala, že když mi "pomáhala" posledně, tak jsem si s ní ani nepovídal, chvíli neposeděl, ani pořádně nejedl, co mi přinesla:)... Ale že mě doveze na start a potom i z cíle, nebo až už nebudu moci... domů:)...Jenže, je to přeci jen moje nejmilejší manželka... možná v tom trochu hrála i roli písnička od Marka Ztraceného (Tak se nezlob), kterou jsem umístil v několika verzích na svoji MP3 při cestě na dovolenou do Bolzana:)....
..



... že nakonec prohlásila, že ona a "děti" budou na telefonu a když budu něco potřebovat, tak přijedou a přivezou... Naštěstí ze Stodůlek do Kladna je to 30 minut autem v jednom směru, a to se ještě dá, ... obzvlášť, když mám dvě dospělé děti a oběma jsem připomínal, že když byly malé, tak jsem se o ně hezky staral, nebil jsem je, nejedl jim sunárek, neschovával ani nerozbíjel hračky... a že by bylo dobré se tentokrát postarat o starého otce, který svoji blížící se stařeckou demenci pobíháním na okruhu v Kladně ještě výrazně urychlí:).

Takže ve finále rodinné zázemí sice nezajišťovalo support na trati, ale taková dovážková služba, která mi během 35 minut dovezla chybějící vodu a vyměnila teplé pivo za studené ... to se jen tak nenajde:). Navíc mi žena udělala skvělý hověží vývar, těstoviny, meloun a brzo ráno mi syn přivezl i pár palačinek... Prostě podpora tu byla, ne že ne!:)

V sobotu po ránu jsem byl jako ve snu, jako v nějakém psychadelickém filmu -- vidím se, jak se na poslední chvíli bezmyšlenkovitě plácám "od ničeho k ničemu":)... Ještě nic nemám přichystané, Deri navíc tuší (vidí další tašky), že se zase někam ztratím... a tak neustále vyžaduje moji pozornost. Nakonec naházím věci do tašky a vezmu si bedýnku na jídlo a vyrazíme. Rychle se zaregistruji a mám tak akorát čas, abych si utáhl tkaničky, pozdravil se s Martinem, zapnul číslo a šel na start. Vidím další známé, Jitku s Petrem... a ten srab ve mně si říká, co tady doprčit děláš?
Ale asi už to ve mně konečně uzrálo do pevných pozic. Jsem rozhodnutý bojovat, hážu za hlavu takové ty milosrdné kecy, že budu rád za každý kilometr nad 100km... Pitomost!
Do Atén jsem jel s úmyslem kontrolovaně uběhnout 180km, splnit B limit na Spartathlon. /Ne neplánuji se potom hlásit do loterie, ale je něco jiného se tam nehlásit, když člověk má limit, než když ho nemá:)/

Kefalín... beží!! :)
Tady jsem svůj cíl 180 km rozšířil o potřebný rozměr .. "o lepší poznání nepřítele"... Prostě vyzkoušet všechno možné, abych příště [v té chvíli to zní fakt drze a legračně] mohl zkusit posunout výrazněji osobák a trochu víc motivovat (a postrašit) Niku... Rozbíhám tedy pocitově, konzistentně, ale na své poměry svižně, abych si zkusil, že tu úvodní 100 dám kolem 10:30-10:45. Počasí nám přeje, je krásně, ale teplo se dá dobře snášet, piva je dost a kolem páté hodiny mi rozvážková služba [Dík! Dík!] přivezla tři další studené Magnézie a studená piva... Večer se v Kladně objevuje Malý medvěd, který si 35km z domova (a následně zpátky) střihnul jen, aby nás podpořil. Nevím, jestli jsem mu za to stačil dostatečně poděkovat, tak aspoň tady...

Vím, že se věci brzo zadrhnou... Jsem tu sám, se svojí  ohebností jen o maličko lepší než má skleněné okno:) ...  normálně mi obyčejná výměna ponožek a lehké ošetření paty/prstu ... bez pomoci trvá i 20 minut, dneska bych to jistě pod 25 nedal:)... A tak jsem rozhodnutý, žádné převlékání, žádné zalepování, žádné ošetřování nohou zdravotníky... Prostě v detailu poznám nepřítele a na příště ty "úkony" nacvičím a vylepším, včetně doladění logistiky jídla a oblečení trička. Tady mám celkem zajímavé časové rezervy:).

--- technická poznámka pro mě do budoucna ---
Například nalézt tričko s dlouhým rukávem v tašce a obléknout si jej na noc mi trvalo kouzelných 6,5 minuty... což byl v té době ekvivalent jednoho kilometru a tak dále...
Ale ... vůbec mě to neznervózňovalo. Vyběhl jsem přesně podle plánu.. ukázat Nice a sám sobě, že tam mám potenciální šanci na 200km a na ni je se třeba zkusit příště připravit... Skutečně metou 100 km probíhám  za 10:41 a cítím sílu, i když už to drhne.. chtělo by to vyměnit ponožky, jídlo mi trvá vždycky relativně dlouho (nedokážu se normálně ohnout pod židli, vidím ten dramatický rozdíl u ostatních, co mají pomocníky... předběhnu je třeba o 150m před svojí židlí, ale než se napiju a strčím něco do pusy, tak oni jsou zpátky na trati asi 50 metrů přede mnou:). Je to jasné, tu logistiku musím o hodně zlepšit...
--- konec poznámky ---


Tak třeba příště.. lépe natrénuji a pojedu nad 180:)
Sice mě tradičně zlobí puchýře na prstech, vnímám, jak se se mnou řada nehtů nahlas "loučí", ale bolest je celkem snesitelná:), sice zpomaluji, ale vnímám, že kdybych měl kontrolu, tak bych se nebál běžet víc  konzistentně i dál. Nad ránem vidím cíl 180km jako "profesorsky dosažitelný" a tak si sám sobě říkám...
Mission accomplished:)... úkol splněn. Jednak 180km padlo "v jednom závodě":), jak jsem sliboval na podzim a jednak jsem zase poznal víc sebe i "nepřítele":), prozkoumal a promyslel, aby to třeba příště mohlo být výrazně lepší. Jsem zpátky, věřím, že silný a natěšený do dalšího úsilí.

Moc všem děkuji, co jste mě podporovali! Bylo to fajn se vidět se spoustou známých, sledovat jak běhají rychlíci, tu a tam prohodit s každým i pár slov. Ovšem speciální dík patří Lubošovi, protože naše společné akce na "záchranu" pivovaru Kácov a běhy po cyklostezkách kolem vody se ukázaly jako naprosto zásadní pro moji regeneraci po "Sázavě" a byly skvělou přípravou na 24h. Díky tygře! :)

Všemu zdar! Našemu úsilí, ultra a kamarádům zvlášť!
12:)
PS. Píšu to na konec, aby to nezapadlo. Tradičně Kladno je organizačně, lidsky i celkovou atmosférou vysoko nad ostatními 24h, které jsem měl možnost absolvovat. Díky všem! Byli jste naprosto, ale naprosto skvělí!