O cukru a biči

Dneska jsem si vzpomněl na jednu zajímavou přednášku Erika Besta, který upozorňuje na vzrůstající množství cukru v našem životě. Cukr je doslova ve všem.. v limonádách, v některých pivech, v ketchupu, v hořčici...v tabáku...i v cigaretových papírcích. Prostě cukrová lobby (jak říká správné Erik Best) prosadila, že cukr je ve všem a vyrábí se doslova v enormních kvantech. Existuje zajímavá studie v Nature(zde)  o škodlivosti cukru. Je to seriózní článek a určitě stojí za přečtení pokud máte přístup, jinak zde existuje český psané shrnutí článku...Za posledních cca 50 let jeho spotřeba vzrostla v průměru trojnásobně... Obecně jen v posledních letech je odhadováno, že přidáváním cukru ("plošně") do potravin vzrostl průměrný kaloricky příjem v civilizovaném světě zhruba o 500 kalorií na den. S tím je souvisí vyšší průměrná váha, obezita, cukrovka a další nemoci s nadváhou spojené a cukrem vybuzené.. Na druhé straně se obecně vzato neustále fyzicky šetříme, v průměru žádná velká vypětí, žádný "bič" nad námi často nepráská:).

Ano, souhlas, měl bych být na sebe tvrdší:), zapráskat si nad hlavou bičem.. ale dneska, protože různá protivenství dosahují vyšších úrovní, jak jdu do práce kolem Costa Cafe a obratem se rozhoduji koupit si horkou čokoládu (a pokud možno s hořkou čokoládou bez šlehačky).. Ten cukr (!) :) a horké kakao bude určitě působit jako lék a pomůže, když už jsem nemohl 1.5 dne pobíhat.. [Navíc Deri má ze včerejší procházky v parku zase rozřízlou tlapku, já ty pitomce, co věčně rozbíjejí láhve od alkoholu na chodnících a cestičkách v parku snad zabiju!]

Při objednávání čokolády se mnou tak zdvořile laškuje obsluha a nabízí "cokoliv" si ještě budu přát.. Její parťák a patrně i chlapec ji mírní.. že "cokoliv" tedy rozhodně ne!!!.:).. Ubezpečuji ho, že jsem starší muž se smyslem pro rodinu a že ulítávám na úplně jiných věcech. On se tak na mě podívá (já mimořádně v obleku, s kravatou za gentlemana) a říká, " jjo, to ti starší, co dobře vypadají, interesantně prošedivělí chlápci ... přesně tohle říkají a lákají na to mladý holky... Beztak myslíte na nějakou dvacítku, přiznejte to.." No říkám, že ani ne, že teď momentálně intenzivněji myslím na jednu šedesátku.. a odcházím:), až po pár metrech mi dojde, jak to bez vysvětlení vyznělo (což naznačuje stupeň moji roztržitosti a zmatků), tak jen usměju a jdu dál..

V práci mi to ještě jednou docvakne, co jsem řekl a jak skvělý zážitek to byl a mám hned dobrou náladu.. jak málo stačí k radosti..:)

Udržíte ten balanc doslova i přenesené? Cukr a bič?

A co trapasy? :)

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)

Když se vše i cesta na chvíli ztrácí v mlhách, smogu a ve tmě...

Zrovna minulý týden jsem si napsal hrdinský westernový zápisek :) o svém odhodlání navzdory všemu a všem běžet v pátek po práci a před ranní prací ... noční etapu Pražské 100, .. Den po té, co jsem si jej vyvěsil na blogu .. tak už cítím, úplně vidím, jak se mi ta moje cesta ztrácí...

Jasně, dodělávám věci, dokončuji a uvolňuji si ruce a takové okamžiky jsou spojené s neuvěřitelným přívalem práce, ale přesto.. Je to jako na houpačce. Jeden den to vypadá na ručník do ringu, ale vydržím a znova se narodím i na trati to cítím silně.. pak už si myslím (troufale), že všechno je překonáno, aby to znovu nebyla pravda ....následně ten boj o běh, radost a všechno kolem získává úplně nové dimenze.:), a tak pořád dokola...

Začátkem minulého týdne to vypadalo na opravdu na velké problémy, díky konstelaci všech možných průšvihů v pondělí jen jednosměrka, úterý 0 (!) ve středu také nic.. tedy až do mého návratu domů v 18:30. Hladový, uštvaný, (naštvaný) a i zoufalý.. Naštěstí trenér (=moje Derivace), toho měl také plně zuby a zaštěkala k útoku. Dávala mi jasně najevo, že takhle ne, takhle se netrénuje!!.. A tak jsem vzal čelovku, vodítko a Deri a vyběhli jsme do údolí. Já přeci jen drobet opatrný po tom zážitku s bafnutím pod mostem a Deri? to je strašpytel non plus ultra! :) Jakmile jsme vyběhli mimo osvětlení parku, tak štěkala jako blázen. Nepotřeboval bych žádný překladač, bylo to naprosto jasné, co mi chce říci. "Kam to běžíš? Zůstaň tady, tady se můžeme tak hezky honit, tam kam utíkáš není nic vidět! A já se bojím!" :).

Nejlepší bylo, že jsme na cestě do parku potkali jednu paní a ta říkala, nojo, vy máte psa, vy se nebojíte!! Povídám, jak jste na to přišla? Já se bojím a moje pejsková?.. ta se bojí ještě víc než já!!! :) A taky že jo. Běh s Deri ve tmě s kuželem světla je asi velmi dobrý nácvik na běhání trailu i po rovině, protože se překážky (=Deri) objevují ze všech stran, skáčou mi pod nohy a zastavují (protože ona se moc ve tmě bojí)... Po chvíli ale zjistila, že si světýlkem svítím na cestu a začala běžet pár kroku přede mnou, tedy jen než se odněkud ozval nějaký neznámý zvuk. Recept na návrat do pohody byl jasný -- magických 12km v údolí.

Výsledek nočního běhu mě natolik povzbudil, že následující den jsem si maličko přivstal a v kombinaci s pozdějším začátkem v práci jsem si do práce střihl 22km a aby toho nebylo málo, tak ve večerním soumraku dal nazpět skoro 18km akorát, že jsem stihl nákup těsně před zavřením krámu. Hned jsem se cítil jako král, v kombinaci s pátečním ranním během jsem si říkal jsem zpět..:). Samozřejmě v sobotu po páteční celodenní práci děsná únava a obavy, jak v tomhle stavu poběžím celou noc, atd.. Prostě klasická sinusovka -- nahoru dolů..

Asi je to dobré poučení pro mě, tradiční heslo je vydržet, neztrácet víru, když to vypadá zoufale a nemyslet si, že jsem všechno překonal, když jsem náhodou v laufu:).

Prostě cesta se může na chvíli ztratit v mlze, dešti, ve tmě, ale ta vytrvalost -- podle slova vytrvat a vydržet... ta by mě měla vést přes rozbouřené vody....jako pevná kotva, jako jediná jistota. Jistota, že dokud se běží, ještě se neumřelo....:)

Hlavně Honzo... hlavně vydrž! Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

Vychováván westernem...JSEM ZPĚT!

Uplynul nějaký čas od té doby co jsem se dozvěděl, že bohužel, bohužel nemůžu počítat s přehozením práce a Pražská 100 tím prostě úplně padá...Koho chleba jíš toho píseň zpívej, řekla by tady asi teta Kateřina:). Nejdřív jsem to jednoduše zabalil, ale pak pod dojmem výchovy a sledováním odvážných a zásadových mužů Západu, ochránců zákona a nevinných, jsem se na celou záležitost začal dívat úplně jinak.:). Jsem, koneckonců starší chlápek a na nějaké ty dětinské pocity a postoje už mám snad i právo..:)

Jsem vychován westernem a tak mi hned naskočily v hlavě hlášky z mých oblíbených filmů, zejména scéna ze Sedmi statečných, kdy Chris, Brit, Vín a ostatní jsou odvezeni za město a Calderovi muži jim potupně hodí na zem pušky a opasky s revolvery..
      Britt: Nobody throws me my own guns and says run. Nobody.
              [Nikdo mi nemůže hodit pušku na zem a říci utíkej. Nikdo]
.Muži si postupně připínají opasky a nabíjejí zbraně. Někteří váhají..
      Chris: Go ahead, Lee. You don't owe anything to anybody.
               [Můžeš jít Lee. Nikomu nic nedlužíš]
      Lee: Except to myself. [Jenom sám sobě]
.. a následně se muži vrací do vesnice zaútočit na Calderu a osvobodit vesničany.

A tak já naivní, stará vražda:) si říkám.. přece to nevzdám. Noční etapa začíná v 10h, s učením končím v 8h večer a začínám až ráno v 9h. Říkám si, 60km bych měl stačit uběhnout, včetně logistiky, i když jsem bludička, obzvlášť s touto filmovou scénou vzadu v hlavě.:)... Co je komu po tom, co dělám v noci, že:)? Asi nejdůležitější bude nezabloudit (to bude výzva, bloudit přiměřeně), logistiku zvládnout, vzít si s sebou věci na převlečení, někde se osprchovat, snad nebudu muset lézt do řeky:), začíná mi práce od 9h do 18:00, to bych měl v "pohodě" všechno stihnout a během dne doladit.

Jako kluk jsem vždycky žil ve westernu, proč to na starý kolena měnit, ne? Držte mi palce. MSF!

Běhu zdar! Ultra zvlášť! 12:)

Recept na štěstí?

Tak pro většinu z nás skončila běžecká sezóna a v lehce pozměněném gardu zase slyším (možná pravdivé) ale celkem negativistické řeči a předpovědi známých i neznámých kolem. Že přístí rok bude (minimálně běžecky) pro nás (i pro mě) stát za starou bačkoru, že svoje rekordy už nepřekonáme, stáří, únava a nemoci na nás útočí.. a my se pomalu rozpadáme na součástky.:)

Do jisté míry to teď chápu. Se začátkem plískanic, i blížícím se koncem roku, ,, končí sezóna a přichází čas plánování a bilancování. A jak jsou kolem mlhy a plískanice, tak snadno na člověka může padnout nějaká ta pochybnost nebo depresička..Možná si víc než kdy předtím uvědomujeme si, jak moc potřebujeme to (lidské) teplo a štěstí. Ale jak vlastně štěstí získat? Koukal jsem kolem, konzultoval se známými a se strýčkem Googlem a kupodivu západní i východní filosofie se v jednom shodují. Za nedostatek spokojenosti a šťastných pocitů mohou jednoznačně příliš vysoká očekávání!

Vysvětlím..Například se těšíte na vytoužené rande/party/výlet/závod... jenže ve finále není to vůbec není takové, jak jste si naplánovali a vysnili.  A proč? Měli jsme moc vysoká očekávání. Pokud budeme střízlivěji a trochu opatrněji plánovat, hned nečekat kdoví jaké výkony/zážitky.. , tak o to víc příjemných překvapení určitě zažijeme. Obecně se dají uvažovat dvě základní strategie šťastného života: 1) Neustále zlepšovat a stupňovat naše zážitky - což asi moc dobře dlouhodobě nejde.. [to dokáže jenom Machy!:)]  nebo 2) Upravit svá očekávání tak, že v nich budeme víc při zemi, abychom se nakonec mohli vzájemně radostně plácat po zádech, jak to zase krásně vyšlo.:)

Nedávno jsem četl, že v tomhle ohledu jsou Američani naprosto nepřekonatelní.. tam i v době ekonomické krize si víc jak 65% firem vedlo nad "očekávání" dobře a lidi i obchodníci na Wall Street byli spokojení, i když vlastně všechno šlo lidově řečeno "do kytek".

Asi nejlépe komentoval nešťastná evropská manželství jeden můj indický známý statistik.. Evropané se berou nebo vstupují do vážného vztahu téměř na jeho vrcholu.. Zamilovanost vytváří velká očekávání a my se těšíme na šťastný život až na věky:)..Což zákonitě vede jen do průšvihu.. Zatímco oni -- oni si berou téměř neznámého člověka, kterého vybrala jejich rodina (a blízcí), ovšem na základě toho, že je dobře znají.. Oba partneři od manželství moc neočekávají a hle po čase zjistí, že si vyhoví, jsou na sebe ohleduplní a i nakonec láska se dostaví:), štěstí má vzestupnou tendenci..:)

Poučen proto vyhlašuji adjustované plány na příští rok. . Prostě žádné "Dohnat a předehnat"., "zrychlit", žádné překonání osobáků, žádné "desítka pod 40", "maratón pod 3", kdepak!!! ..:) u sebe to z opravdu doslova i přeneseně vidím na "moc nezhoršit"... Přeci jen stárneme..:). Adjustovaný cíl vidím uběhnout maraton pod 4 hodiny, uběhnout třeba i něco delšího, pokud to vyjde, třeba i přes 50km,...běhat aspoň 3 krát týdně...

To by v tom byl čert, abych ten plán nesplnil a mohl se vesele poplácávat po ramenou, jak jsem dobrej a byl spokojenej a šťastnej z toho, jak mi to daleko a rychle běhá! :).

Tak boji s depresemi kolem zdar! Prostě žádný velký plány a úspěch je zaručen. Navíc se v té vlně štěstí a euforie:) možná i můžeme doopravdy zlepšit.

Všemu zdar! Ultra zvlášť! 12:)
PS. Taky adjustujete plány :)?

Famous by proxy, aneb celebrita v zastoupení:)

"Famous by proxy" je takový obrat, který se používá v situaci, kdy se naprostý ňouma stává díky (populárním) lidem kolem sebe známým a tak říkajíc "celebritou". Nás pan prezident, tento postup umí na jedničku, stačí si občas poslechnout některé jeho projevy nebo přečíst některé jeho články [jak já to nesnáším!:)], .. pro neznalce si to dovolím názorně předvézt ... "na tuto myšlenku jsem přišel v letadle z Davosu, při návratu z ekonomického fóra, kde jsem -- teď přijde seznam známých jmen, prezidentů, nositelů Nobelovy ceny.. -- vysvětloval základní principy privatizace a upozornil je na to, že mají ve svých úvahách chybu.." :)

Na rozdíl od pana prezidenta, se já trouba (nechtěně) díky známosti a přátelské vazbě s RS, aneb Běžícím Stínem --tedy ne vlastní zásluhou-- stávám téměř slavným:). Známí i naprosto neznámí lidé mi píšou, zastavují mě na závodech, volají na mě v parku... "Ahoj Honzo! Tak co Stín? Je v pořádku? Dopíše už ten seriál? Nezrušil blog? ..." A já trpělivě se snažím odpovídat, že Stín žije ne v zemí stínů, ale spokojeně za oceánem a v rámci možností:) i bojuje, běhá, stará se o rodinu a snaží se všechno si užívat. Jen je na tom nějak na štýru s časem, ale slíbil, že další pokračování už je doslova na spadnutí a že se zase vrátí ke psaní blogu.

V pondělí jsem mluvil dokonce s jeho maminkou a ta mi řekla, že mi od něj přivezla láhev alkoholu, kterou jsem u něj zapomněl a abych si ji co nejdříve vyzvedl. A že pracuje na Chodově/Opatově a v úterý ji vezme do práce. Moje nejmilejší, jasné slunéčko to komentovala, že nás nechápe.. Já mu vezu alkohol tam, on mi ho posílá složitě sem:), jestli by nebylo lepší pít spolu, i doma, co máme a nedělat zbytečně přesuny. Ale co, ženy podobným věcem tradičně tolik nerozumí, nechápou totiž ten rozměr výměny darů a navíc, alkohol vezený přes kořeny a celnice má příchuť dálek a sdíleného kamarádství.

Abych to zkrátil. Alkohol od Běžícího Stína se nedá jen tak vyzvednout autem nebo městskou dopravou, to jistě každý jeho příznivce chápe. To by láhev ztratila svoje kamarádské a běžecké kouzlo. Pro láhev se prostě musí doběhnout a s ní se musí běžet do práce..:).

Proto v pondělí večer na poslední chvíli, když koukám na trasu Stodůlky, Opatov, Václavské náměstí (a na čas, který budu mít k dispozici) píšu Nikie S.O.S., jak tam a zpět. Nikie je totiž v mých očích naprostý guru, nejlepší znalec pražských cest a stezek, vítěz v jakékoliv navigační soutěži,...  u mě má řád Zlatá bludička 1.stupně, protože dokáže navigovat i mě. GPS je proti ní naprosto zaostalej systém. Nedá mi to ukázat její detailní popis aspoň kousek, ať můžete obdivovat [upozorňuju, že skoro dvojstránkový popis cesty z ní vytryskl během chvilky, včetně rychle naklikané detailní mapky na cykloserveru:

...Miris k branickemu fotbalovemu hristi, cesta vede jakoby dal k satnam k hristi, ale stezka uhyba mirne doprava nahoru, je to sterk, uprostred kamenny sloupek, uz tam nemuzou auta. Po leve strane mas fotbalove hriste, bezis dal, za chvili mas po prave strane baseballove hriste, drzis se stezky, zamkova dlazba a dva retardery, dovede Te az k hlavni silnici, bezis doprava, podbehnes jizni spojku, semafor, prechod pro chodce a cyklisty, ,...

Stačí jen dodat... "pravá je ta ruka, co s ní píšeš a levá, ta co s ní nepíšeš!!! " :).. Koneckonců, ona ví, že já dokážu zabloudit i na okruhu ve FL.

Cesta díky detailnímu značení až na Chodov neměla chybu, úplná poznávačka. Až ke konci jsem se musel ptát na domov pro seniory, kde pracuje Stínovo maminka. Jedna paní mě navigovala, ať proběhnu metrem, že je to nejkratší, tak vlítnu do metra, běžím na druhou stranu, ovšem, tam žádný vylez(!) a tak spěchám rychle zpět, utíkám... jeden mladší chlápek se ustrašeně rozhlíží a říká. ".. revizoři? kde jsou? ":)

Dosahuji první kótu a přebírám kontraband ... a pokračuji v cestě směr Záběhlice/ Michle/ Nusle/ Václavské náměstí..Zrovna v místě, kde Nikie už usoudila, že pokud jsem dosposud nezabloudil, tak už se umím lépe orientovat.. [ne neumím!] .. tak tam, přesně tam jsem se ztratil:).. cituji:
... vbehnes na cyklostezku co je jenom takova uzka stezka a vede smerem do Zabehlic, tady se to blbe popisuje, ale proste se drzis potoka ..
No a tak jsem se prostě držel potoka a skončil jsem před nádražím. ostnatý dráty a širokej potok. Přece se nebudu vracet, že? Přelézt ostnatý dráty se mi nechtělo a tak zbýval potok. Co by tomu řekl Stín, že? ... Asi po 20 metrech jsem pod splavem objevil trochu slabší místo a v rámci městského trailu:) jsem jej překonal.

Následně jsem proběhl přes různá rumiště, částečně oplocenky a nakonec se dostávám k elektrárně a díky znalosti hromadné dopravy se postupně napojuju na nuselskou variantu.

Přibíhám do práce téměř na čas, magických 30.03 km, jak jsem si následně dopočítal:). Zbyl mi přesně čas na rychlou sprchu a ještě s předstihem začínám po 1/2 dní dovolené zase pracovat. Postupně vyndávám z batůžku nejen tradiční... bundu, kalhoty, oblečení...papíry.. ale i 0.7 l láhev novomexické brandy, která přeletěla Atlantik a přes (bludné) kořeny přistála u mě na stole.

...téměř nábožně si předčítám z etikety, že byla vyrobená z vína, které bylo destilováno na svazích Los Alamos, díky vysoké nadmořské výšce při velmi nízké teplotě a tak si drží silnou a výraznou chuť, která prostupuje a obohacuje tuto jedinečnou brandy.:)...

Piju na Stínovo zdraví a už se těším, až zase spolu budeme někde blbnout "na živo". ... teď se budu ale těšit spolu s vámi se všemi na další pokračování Leadvilskéch dobrodružství...:)

Všemu zdar! Ať žijou kamarádi a ultra v nás. 12:)

Kamarádi, kufr, Šutr... jak se to rýmuje..:)

Nebyl to nikdo jiný než největší český génius Jára Cimrman. který doporučoval běhat zásadně s kufrem. A velmi pregnantně to vysvětloval. V poslední době jsem Cimrmanem silně inspirován, Téměř žádný delší běh se u mě bez pořádného kufru neobejde:). Jestli je to stavem mysli nebo ročním obdobím, to nevím, ale musím dodat.. bloudím často, bloudím rád (???) a když na to přijde i skáču..:)

Ještě ve středu jsem byl v útlumu, ve čtvrtek jsem konečně zase vyběhl s Deri a svět začal být hned veselejší:). Večer mi píše Luboš, že si bere dovolenou a že chce běhat v karlštejnských hvozdech... hned mi zní v uších babiččino.. Hansi..Ty kamarádi.. ty tě dovedou akorát tak do průšvihu:)! No nedá mi to a ze zájmu se zeptám, kam to běží,, a dozvídám se, z Berouna míří do Sv.Jana pod Skálou, pak lesy kolem, Ameriku, lomy, Mořinu Karlštejn..Přišlo mi to jako dobrej nápad mu vyběhnout ze Stodůlek naproti.. cesta tam, mezi 21km (s kufrem 26), pak něco poběháme spolu a pak se uvidí:).

Sice na mě díky cestování v MHD začala lézt nějaká bolest v krku a rýma, ale věřím, že pomalý běh léčí všechno, takže domluvená trasa, vytisknu si mapu a jdu s klidným vědomím spát. Ráno venčím Deri, na všechno dost času a najednou zmateně vybíhám, mapu a půlku věci nechávám doma a tak běžím s tím, že se to doladí po cestě, což se mi tedy moc nepodařilo.:).. Ale co bylo super, jak jsem zabloudil u Roblína a Zvonoklas (kam jsem vůbec neměl běžet), tak mi při radách kudy kam, nabídla jedna milá domorodkyně, že tam jede za chvíli autem a že mě tam klidně hodí.. To bylo dilemma:), ale co, vyrazil jsem po svých, Luboše doženu taky po svých..Byl to nakonec moc pěkný výlet, na řadě míst turistické značky zmizly, protože kus lesa a cesty byl čerstvě vykácený, někde pro jistotu nebyly vůbec, ale všechno jsme prohlídli, já ještě na Americe konečně zařval z plných plic "Atanáááá Vinettou!!", pak mi přestala sloužit baterka v mobilu a tak vím, podle Lubošovo navigace, že se moje cesta se pohybovala někde mezi 40+ až 45km, pěknej výlet, hned km poskočí, že? :)

Dorazím domů, udělám co třeba a zjišťuju podrobnosti na dnešní ŠUTR. Pavel hned říká, no přeci bys neběžel jen jedno kolo? 18km nestojí za to, pojď se mnou na dvě, aspoň něco poznáš!:).. No babička měla zase s těmi kamarády pravdu:). Ráno vyrazím na ŠURT ve velkém stylu. Tentokrát jsem nechal doma nejen mapu kudy tam a názvy ulic, kde parkovat, mapu ŠUTRU, ale i bágl a náhradní oblečení. Prostě, když se daří, tak se daří!:)

Vnitřně cítím, že dnešek bude opět krásný den a že o zážitky tu nebude nouze.V prvním kole, kdy mě ještě navigoval Pavel, jsem si to moc užíval, ovšem, kdo mě zná, ví své.. kecal jsem celou dobu a nedával pozor na cestu:). V tom druhém, kdy jsem Pavla pustil dopředu s tím, že já rychleji nepoběžím... výsledek se dal čekat brzo. Po pár km jsem dvakrát exklusivně zakufroval, při druhém hledání trasy jsem dostal zpět no skoro as ke startu.. A v tu chvíli v hlavě ďábel našeptavač:). Říkal, tak se na to vykašli, běháš tady jako utrženej vagón:), evidentně ti to nejde, zabal to.. No málem, málem jsem těch pár desítek metrů vylezl a druhé kolo vzdal.

Nevím, jak to máte vy, jestli patříte k rozumovým nebo pocitovým běžcům... Rozumově založený člověk nemá problém vzdát závod, když se mu nedaří, čas bude stát za pendrek:), tak co se snažit... Pocitový běžec, mezi které se počítám, ten se bojí, že příště bude vzdát daleko jednodušší a že právě ten boj, který teď svádí(me) je ten nejdůležitější. Prostě vzpomněl jsem na Stína, na svoje dosavadní boje, otočil se a běžel znova tu trasu, na které jsem už jednou zabloudil a hlídal jako ostříž značky, abych si pamatoval tu poslední, v případě, že se zase ztratím..

Rozhodně to bylo zajímavý, ten závod mi hodně dal a mám z jen (tradičně) velkou radost. Největší mám radost z toho, že jsem se zase vrátil na trasu, odolal pokušení a závod navzdory všemu hezky a v pohodě doběhl:).

Ten nápis před tím krpálem mě rozesmál i při druhým kole.. Prý tohle neběží ani Dan. Prý to běžel.:)

V cíli jsem slyšel, že mě "porazil" Bubo a Pavel a mnoho dalších:). K tomu chci pro ty mladší jen pro upřesnění dodat. Nikdo mě (ani Vás) neporazil, byli rychlejší, byli v cíli dřív a já (Vy) jim to jako kamarádům přeju.. ale nikdo mě neporazil!!!  Dnes jsem byl Hrdý Budžes! :) Dnes jsem zvítězil a moc si to užívám!

Díky za kamarády, díky za kufr! a pochopitene díky za ŠUTR!

Běhu zdar a ultra zvlášť! 12:)

Běžecké skloňování/časování

Když hlava blbne, tělo umdlévá a naděje i duše slábne, obracím(e) se k různým trikům a mantrám.

Je to normální, každý si pomáhá, jak může. Někdy mi ten můj "boj" [nepřekládat do němčiny prosím!] přijde heroický až pateticky, jindy doslova pathetic tedy, řekl bych směšný:), ale vždycky je to boj.

Zrovna v neděli se koukám do běžeckého deníčku a bliká na mě krásných symbolických týdenních 100,10 km -- až jsem si říkal, jestli i nepřidám za desetinnou čárku tu jednu nulu, kvůli přesností a symetrii :)... ááááá s úlevou si notuju...už jsem zpět, už je přede mnou jen pohodové běhání, jednosměrky, dvojsměrky, občasný výlet za hranice všedních dnů, na Karlštejn či něco nového objevit a proběhnout.

Ale kdepak. Jenom jsem to svým "oddychnutím" přivolal:). Nevím, jak vy, ale já bych celkem přivítal, kdybych se nemusel pořád jen "zocelovat":) a mít chvíli klid, ale zrovna, zrovna jako na potvoru tenhle podzim je náročnější, než bych chtěl. Brzo po ránu se vykopat a venčit Deri, lenora teď moc nechce běhat -- vždyť to říkám, ta lenost je ve vzduchu, aspoň u nás v naší technické místnosti:) -- a pak se nutit/spěchat na jednosměrku? No dlouhodobě pěkný ultra...

A tak když díky včerejším odpoledním zmatkům, práci do pozdní noci či do ranních hodin najednou zjišťuju, že jsem dneska NEBĚHAL (!) .. a sákryš... a už se to veze... jeden neplánovaný den bez běhu je tady a člověk se musí mít na pozoru!:)... Proto ještě teď pár minut před půlnoci pro jistotu začínám svoji novou ujišťovací běžeckou mantru:
     Kdo jsem já? ...Běžec..
     Běžet se mi co? ... Chce..
     Co se mi chce? ... Běžet..
     Co dělám rád? ... Běhám..
     Co jsem dělal včera? ...Běhal.
     Co budu dělat zítra? ...Běhat.....
..........

Naším bojům zdar! Ultra zvlášť! 12:)
PS. Co vy? Taky boje, nebo pohodička?

Kungfu Panda, tedy vlastně Kungfu Lama

Jaký já jsem trouba!! Mnohokrát jsem si tady naběhl a vím, že jakmile něco řeknu, jsem za to vzápětí po zásluze odměněn/potrestán. Kdybych držel ústa nebo aspoň hubu:).. RVM tu měl posledně takovou milou poznámku, že on vlastně s batůžkem nemůže běhat, protože by furt něco zapomínal -- no  a já si dovolil "mazáckou" odpověď, že to nevadí, že by zapomenul jednou a podruhé by si na to dal sakra pozor!:) A taky že jo, hned se mi to stalo ve čtvrtek..

Už najedený, balím ráno do práce batůžek a říkám si, už jim normálně, kdoví, jak to vyjde v těch zmatcích dalších dnů, sice mám práci do pozdního odpoledne, ale zkusím dvojsměrku (zabalit na ní je dle mých slov "brnkačka")... Jenže já hlupák starý, hlava děravá, berlu mrazilku.. tedy co to povídám, moji skvělou čelovku,.. jsem nechal doma.. Zjistil jsem to až v práci a až těsně před "výběhem", který se díky aktivnímu zlepšovatelskému hnutí, široké iniciativě mých soudruhu posunul až výrazněji za pátou hodinu odpolední a navíc -- zapomněl jsem, že se posunul čas, k tomu zataženo.. no bude v Prokopáku pod stromy tma.. no jako v pytli.. a taky byla.

Ale co.. Běžím si tedy tmavým Prokopákem vlastně po paměti.. tápu, a ťapu nohama, jak terénní slepička.. Ochladilo se a jak dýchám nosem, tak v tom chladném vzduchu cítím tlející listí a všechny vůně podzimního údolí..Všechny starosti už jsem nechal za sebou, v batůžku na zádech mi s drobným klepáním miska od jídla připomíná, že špagety, co jsem si vzal z domova s sebou byly opravdu dobré, ..:).. Prostě až tu šílenou tmu, skvělá pohodička..

Pomalu začínám i v té tmě běžet na volnoběh, přeneseně se dívám zezhora na sebe, jak tam dole v té tmě legračně poskakuju a snažím se rozpomenou z rána na pozice jednotlivých kaluží [marně!! Hlava už mi neslouží a jak říkám, běžím na volnoběh a tak mám běh i s droubnou sprchou:)]. Najednou můj - ledovým vzduchem pročištěny nos -- zachytí naprosto jasnou pachovou stopu. Nechtěl bych se pouštět do dlouhých diskusí o typu, ale cítím nějakou mužskou vodu po holení nebo neodorant... Něco, co sem (ani ve velmi jemně esencí) vůbec nepatří, ale neslyším žádné zvuky, nikde žádné postavičky, žádné světélko a tak zpozorním..

No za zatáčkou, za tunelem se pachová stopa stává trochu zřetelnější a vtom na mě někdo vyskočí zpoza rohu a udělá takové BAF! Jak jsem byl napnutej a soustředenej, tak částečně uklouznu, částečně vyskočím tím samým směrem s výkřikem asi jako HUUU.. S rukou dopředu napnutou, podobně asi jako když se Neo v matrixu snaží zadržet kulky, nebo kungfu bojovník se připravuje na větší šťouchání. A zaujmu obranný postoj k boji.:). To vtipálek (řekl bych že vtipálek) se děsně lekl. Vykřikl, to já jen tak z legrace.. to není útok..:), a já, jako bych prošel nějakým kurzem, změním polohu, opatrně udělám několik úkroku stranou, vlevo a vzad (v "bojové" poloze). V tom silném šeru to mohlo vypadat i profesionálně, chlapík vyděšeně couval... A jak jsem naučen z filmu a knížek odpovím "drsňáky":).. tak jo, ale žádný vopičky!:) .. přejdu kolem a zase se rozběhnu. Adrenalin všude, ovšem po pár metrech běhu je situace obrácená a mám problémy zadržovat smích nad tim, jak jsem dělal kungfu v nočním Prokopáku..

Jjo, tak tohle bych asi nikdy nečekal, nikdy ale neříkám už raději nikdy..A žádný mazácky poznámky! A příště čelovku! :)

Zážitkům a běhu zdar! Ultra zvlášť! MSF! 12:)