úterý 27. dubna 2010

Daršan s Milošem

V úterý po ránu jsem měl možnost poprvé prožít charitativní běh se svým guru, s Voldemortem (ultra Milošem), jogíni by to správně nazvali "daršan" -- tedy dotek svatého světla.

Říkám to částečně v legraci, částečně vážně... Od začátku Milošova oběhu republiky jsem sobě a jemu sliboval, že se musím, musím pripojit. Ale pořád byla nějaká protivenství. Na startu mi přesunuli učení a tak jsem nemohl ani běžet do Berouna, ani dojít na start. Na termín čvrtečního doběhu jsem dostal na středu a čvtrtek služební cestu..:). No protivenstvi:).

Teď navíc se navalilo tak šíleně práce, že jen když o tom začnu mluvit, tak mě všechno bolí a málem bych propadl zoufalství. Můj sen, chodit spát před 0:07 se neplnil... Ale věděl jsem, že pokud chci splnit svůj slib, který jsem dal Milošovi a sobě, tak jediný možný den je úterý.

Doma se na mě dívali fakt jako na blázna. Po práci v noci sednu do auta, pojedu do Kutné Hory, kde poběžím tak 2h s Milošem, pak se nechám dovést zpátky do KH a pojedu do Prahy a pracovat, věnovat se rodině a všem svým nedodělkům. Jen kvůli tomu, abych se zúčastnil charitativního běhu... Logicky vzato, bylo by jednodušší asi jen poslat nejake penize, nebo se (opravnene) vymluvit.. Běžet po relativně frekventované silnici není nic kvůli čemu děláte ještě větší pracovní kotrmelce než normálně, nebo jo?

Vlastně jo. V pondělí večer mi volá Miloš a ptá se jak zítra? Ptám se, kdo s ním z KH běží a on říká, že o nikom neví. Nevím, jak vy, ale my kluci, co spolu mluvíme (běháme-i když spolu neběháme) poznáme, že kdyby někdy jindy, ale teď, teď rozhodně musím. Jednak podpořit Miloše v jeho šíleném usilí (řízené sebevraždě, jak by řekl Milan K.rálík) , jednak splnit slib, protože, jak často říkám svým kamarádům a dětem, není dobré neplnit důležité sliby, které dáváme sami sobě... není dobré... nasírat bohy:)!

A tak jsem brzy po ránu vyrazil. Sice moji blízcí mě v první chvíli měli za sektáře nebo, že už mám totálně vyběhanej mozek.. Nevím, co je horší. Ale, co, oni to za chvíli pochopí (už se tak stalo), proč tomu tak je..

Zkrátka před 9 jsem byl U kata a vítám se s Milošem se smíšenými pocity. Hned mu vysvětluji, co to jsou smíšené pocity.. To když se osoba, kterou z duše nenávidíte zabije ve vašem novém (nepojištěném autě). Tak stejně já, mám radost, že poběžím s Milošem sám a na druhé straně mě děsně mrzí, že tu nejsou zástupy lidí, kteří by tu skvělou myšlenku podpořili... Tak třeba jindy.

Běžím s Milošem přes Čáslav ke Golčovu Jeníkovu, před ním u pumpy se loučím a nechám se dopravit do KH. Mluvili jsme většinu času, přesto je těžké jednoduše říci, můj celkový dojem. Pak si vypomenu, že jsem před pár dny citoval myšlenku C.W. Buehnera: (Lidi) Zapomenou na to, co jste jim řekli, ale nezapomenou, jak se s vámi cítili. A to je pravda!

Pro nás normálněji uvažujicí je to asi ten jedině správny pohled na věc. Nevázat se na naše "výdobytky" které i na té duševní rovině pominou, ale na ten pocit, ktery po nás v myslích našich blízkých zůstane:).

At se daří! 12:)
PS. Pokud vám to vyjde, zkuste běžet s Milošem aspoň kousek ve čtvrtek, při jeho doběhu do Prahy!

sobota 24. dubna 2010

Ženské a mužské pohledy

na běhání se asi dosti podstatně liší. Například já, já potřebuji nutně nějaký cíl. Možná je to ukázka slabosti, nedostatečnosti nebo nepevnosti charakteru, ale zjistil jsem, že cíl a k němu udělaný trénýrkový plán je to, co mi pomáhá překonat problémy běžných dní.. Překonat ten okamžik, tu chvíli, kdy se nechce (ať už kvůli počasí nebo kvůli nedostatku času nebo jen z vlastní lenosti) vyběhnout ven. Přitom vím, že jakmile natáhnu na sebe běžecké boty a hadry:), tak je vyhráno. Vyběhnu a pocit uspokojení se brzo dostaví..

Ale běhat bez plánu? Bez nějakého byť dílčího cíle? Na to jsem velký srab, ale zase si to aspoň umím přiznat.. Prostě si potřebuju stanovit nějaký cíl a k němu "trénovat"... I když dokážu běžet bez cíle vojenským prostorem klidně 20km tam a zpět, nedokážu při tom bezcílném běhání nemít velký cíl.

Naproti tomu často slýchám, že hodně žen dokáže běhat jen tak pro radost. Že je to ženská vlastnost! :). Ony většinou nemají trenýrkový plán, nebo ho přímo odmítají/nesnáší. Závody a hromadné běhy je buď vůbec nezajímají, děsí, nebo je "odtrpí", protože nakonec už chtějí ten 1/2 M, M či co odběhnout někde na veřejnosti, když už to několikrát předtím daly v tréningu..").

I moje nejmilejší manželka, zřítelnice mých očí, jasné slunéčko:) se mi neustále diví, proč musím mít běhat podle plánu, proč občas zajdu na závody, proč musím běhat tehdy a tehdy, a přesně "nějaké vzdálenosti", když by se ostatním v rodině líbilo, abych dělal něco jiného..:) [nejlíp uklízet:)]... Proč "nedokážu" běhat jen tak pro radost a v době, kdy to nikomu "nevadí":)...

Marně se snažím všem kolem vysvětlit, že já BĚHÁM PRO RADOST, ovšem podle svého trenýrkového plánu:). Nepotřebuju mít moc závodů, ostatně, já fakt na ně jdu s cílem si to užít a pokud závodím, tak hlavně proti sobě. A nakonec i kdyby tam ten zavod nebyl, tak bych to přežil lépe, než kdybych už na začátku neměl "NĚCO" k čemu se upínám, kvůli čemu ráno vstávám, kvůli čemu všechno zvládnu. Prostě a jednoduše musím a chci si nastavit cíl(e) a k tomu se upnout, pro něj pravidelně citlivě (=co to jde) a pravidelně trénovat.

Proto si říkám, co teď? Teď je čas na tu duši ženy ve mně:), chci zkusit pravidelně aspoň 1x týdně ve výklusu běhat bos (nejdříve kombinace s five-fingers-vibram), zkusit si zlepšit svoje běhání, tedy běžecký styl (jak říkají všichni zkušení běžci) a "drobet" zase začít veslovat na trenažéru (nic velkýho jen tak 15-30km a domů).

Důvod je jednoduchý. Užívat si, ale přitom se pořádně připravit na odstartování podzimní přípravy, protože bych moc chtěl, moc bych chtěl uběhnout maratón pod 3:21 (nádherný číslo, co?). Stromovka si říkám, je to správný místo, případně Kladno. Proti mýmu nejlepšímu času z loňského podzimu by to znamenalo se zlepšit o 20 minut, řekněme tedy o 1/2 minuty na km a to už je pro hobíka výzva jako hrom:). Samozřejmě, nejdůležitější je, že to chci vše absolvovat ve zdraví, v pohodě a na klid,.. Teď když jsem to sem napsal, tak už si uvědomuju, jak bláznivě to vypadá.. Chci se zlepšit o 20 minut a "užívat si to", ale myslím že to půjde, tedy poběží. Říkám to tady dopředu, uvidím, jak se na to bude tvářit Voldemort (ultra Miloš) a nějak se to budu snažit tajit doma:).

Věřím že tohle běhání pro radost (ale s plánem) zvládnu, vždyť už teď se probouzí "žena ve mně", protože:
◄ Pravidelně utrácím za (běžecké) boty dost peněz..
◄ Sleduju kvalitu materiálu svých (běžeckých) hadérků a koukám, jestli se aspoň vzdáleně hodí k sobě..
◄ Často si prohlížím katalogy (běžeckých) doplňků a přemýšlím, co bych si objednal.. :).
◄ I když už nejsem tlustý, říkám si, že bych mohl ještě drobet zhubnout (na maratonu se to bude hodit)...
... Jsem prostě skrytá žena!:)

Tak mi držte palce!
Nějak jsem se rozepsal, veselé každodenní zážitky zase příště, ať zase moc nepíšu. 12:)

PS. Už se vracím postupně do normálu, tento týden po Brdské stezce už 0-12-0-0-12-15-0=39.

sobota 17. dubna 2010

Bežím v Brdech o 106

s číslem 106!!! Asi se opakuju, ale nic podle mě není náhoda a já mám to štěstí si všechno patřičně užít:). DĚKUJU!!! Brzo po ránu jsem vyrazil směr Mníšek pod Brdy. Dojedu do města a pochopitelně nemůžu nic najít, ale mám štěstí na lidi, stará paní mě navigovala směr hřbitov a základní škola. Vše jsem objevil v základní škole, v drobném šoku koukám na registrace a říkám si, co já tady vlastně hledám?

Všichni se znají, i Němci a Slovinci se se všemi vítají a sdělují si navzájem detaily u které odbočky/části loni/předloni co dělali, no prostě a jednoduše "sekta" :) a já, poctivá trouba ani netuším moc, kudy se poběží. Tedy podle pokynů tak tuším zhruba, ale jednu vlastnost jsem už velmi dobře odchytil od Voldemorta (ultra Miloše) a to, že já jsem schopen zakufrovat i na dobře značených trasách... Moji blízcí si ze mě dělali legraci a říkali, že bych měl pečlivě šetřit síly, aby se v mém podání nestala z 50 třeba i 60:). No mazec:)!

Pak ale koukám na značky k závodu v dětské školní jídelně a ta atmosféra mě dostala..

Najednou si uvědumuju ten zázrak těch místních soutěží, které zdaleka nejsou tak vidět jako PIM, uvědomuju si tu skvělou atmosféru lidí kolem, to nadšení a pravý duch místních komunit a říkám si... třeba, třeba až sem přijedu příští rok, už budu "členem klubu":) už projdu tím aktem zasvědcení a budou mě lidi znát a zdravit. Ale vlastně už se to přeneseně stalo.

Při registraci říkám svoje jméno a jeden chlápek se ke mě hrne a říká, člověče Martine, ty ještě běháš? To jsem rád, že tě vidím a od kdy nosíš brejle? Než jsem stačil něco odpovědět, je pryč. pak dostávám svoje číslo 106 (a protože já na signály věřím) hned si říkám, jjo, to poběží, to pobeží o 106!!!! Ještě, kdybych tady tak našel spřízněnou duši, abych s ní mohl běžet kus závodu.. Lidi už se shromažďovali na startu, startér svolával všechny a tak jsem si řekl, že si ještě odskočím vyčůrat ke keřům:).

No a v tom se vedle mě objeví se stejným nápadem jeden sympatickej chlápek a tak se hned vlezle zeptám, jestli to tady drobet zná a za kolik to chce běžet. Slyším 4.50 a hned se vnucuju, jestli nemůžeme běžet spolu...

Tady bych měl udělat takovou malou vsuvku. Co jsem vypozoroval u běžců a asi to občas dělám i já... Před závodem většina začíná hovor -- no letos to není nic moc, byl jsem nemocen, nemám tolik naběháno, ta rychlost jde dolů, roky nezastavíš, mám drobné křeče v pravé noze, jsem po nemoci... No a pak ty sami človíčkové se v cíli radujou z osobáku, nebo stojí na bedně!!!! :)

No ale zpátky, cesta je dlouhá a tak dozvídám, že druh ve zbrani a běhu je Martin, má číslo 107 a pozor, jeho a moje jméno se liší o jedno písmenko:). Jak se dozvídám, že je místní, už jsem doma a chápu to ranní zmílenou. Hned se dozvídám, že i on má trenýrkové plány od ultráka... Je to všechno jen náhoda? :)

Moc jsem si to užil, díky Martinově skvělé navigaci jsem věděl o každém kopci, zákrutině už dopředu, jak bude dlouhá, kolikrát a jak dlouho poběžíme do kopce/s kopce... Prostě k nezaplacení. Já se aspoň snažil drobet "táhnout" Martin sice řikal, že na časy není a že má osobák kolem 4.45, ale že to letos nevypadá (viz vsuvka výše:)..). Ale tak nějak jsem cítil, že by ho to potěšilo, kdybychom doběhli s nějakým lepším časem než 4.45. Můj plán byl jasný, cokoliv je skvělé, pod 5 hodin nemá chybu (nebudu poslední).

A tak ke konci jsem běžel i pár metrů před, abych rozrážel vzduch, Martin mě sice vyzýval, ať běžím sám (to zrovna, akorát zabloudím), několikrát říkám Martinovi, že neuteču, že počkám, že do cíle jdeme spolu, ale v těch posledních 4 km jsem asi 15m ve předu a bojím se nějak spomalit nebo přejít do chůze, abych nenarušil rytmus. Říkám si, počkáš v zavěrečném kopci. Jenže já asi 700 m před cílem špatně odbočil a najednou Martin nikde.. Najednou na mě křičí ze silnice, kam běžím? A tak se vrátím, doběhnu ho a už se snažím jít s ním a říkám, jdeme fakt spolu, nebudu zrychlovat... bylo to tak skvělý!!!

No protože to byl závod, měl bych správně říci čas -- 4.40.21 a 44-45 místo, správně, doběhli jsme spolu. Martin odjel domů, já se připravoval na nasednutí do auta, ale už mi otrnulo a tak už mi zase začal mozek rychle reagovat. Motám se tam kolem cíle, ještě se ptám na pořadí a čas a tak to otevírá hned otazku (čísla po sobě, doběhli jsme stejně, skoro stejná čísla) co my vlastně s Martinem máme společného?

Položil jsem se do role a upřímně říkám, no my jsme bratranci.:) Totiž jeho otec se narodil během osvobození a to byli všichni tak ožralí, že mu zkomolili jméno no a přišlo se na to až v 50 letech. My měli statek a nakonec bylo lepší to tak nechat a kdo by to dnes měnil, ne? :)

Ještě jednou díky moc za podporu, maily a komentáře. Ať nám to všem hezky a hlavně radostně běhá! Váš 12:)

sobota 10. dubna 2010

Final countdown (odpočítávání) aneb když se jaro a Brdská 50 zeptá...


.. co jsem dělal v zimě.. S touhle větou jsem se motivoval k pečlivému dodržování svého trenýrkového plánu, byla součástí mojí mantry a teď je i součástí mého uklidňování před samotným závodem.

Říkám si, dělal jsi, co jsi mohl. Tolikrát jsem překonal svoji lenost a pohodlí, tolikrát jsem lpěl na svém běhacím plánu, že cítím, že jsem fakt udělal maximum. Jsem klidný. Ať už to dopadne jakkoliv, vím, že na to mám, že jsem byl poctivý v přípravě a že jsem si ji ještě k tomu všemu patřičně užil.

Asi je ve mně. Tedy tím myslím ten sklon vytvářet různé průšvihy, legrační/trapné situace (nehodící se škrtněte), prostě nějak se to sejde. Jako o minulém víkendu. Běhal jsem a tradičně maličko zakufroval v neznámých místech, km je potřeba naběhat pár:) a tak případné zabloudění neřeším. Vynořím se z vojenského prostoru v jedné vesničce, vidím "domorodce" pozdravím a hned se ptám.. "Kdepak to jsem?" Připomíná mi to skrytou kameru, kdy natáčeli chlápka v podivném kosmonautském obleku a on říkal rádoby rusky, Ja kasmanaut, ja pristál iz orbita, gdě ja? :) No koukají na mě podobně..

Moje poslední konverzace: stará paní povídá.. "Panáčku, to jsou "Hůrky"... a odkudpak jsi zabloudil.. Přejdu hned do stejné konverzace a říkám .. babičko, já jsem Honza! :) kampak vede ta silnice doprava a doleva? :).. No luxus, to by asi řekl můj synek.. Ještě po pěti km si ten zážitek užívám a směju se i teď a je to moc přijemný, protože se těším z toho zážitku vytrženého z času a prostoru.

Tedy v (vojenském) prostoru či kolem je taky paráda si užívat turistických značek, občas se ztrácejí občas mění barvu.. říkám si "sakra běžím po modré nebo po žluté?" :). Občas taky zlobím ty zloděje dřeva v lese.. .. běžím kolem a říkám jim, no nechci radit, ale teď jsem předbíhal hajnýho, já bejt váma bych to dnes radši zabalil... Chlápek říká, to já to mám povolený.. ale za chvíli mě předjíždí jeho (poloprázdné) auto:). Až to na mě praskne.. ne abyste mě prozradili!!!

Zážitků kopec, protože jsem posledně tady řešil svoje dilemma a tak nebyl prostor pro mé zážitky, přidám ještě jeden. V sobotu na konci cca 25km běžím vesnici Těně, kolem hospody, lidi na mě koukají, no asi jsem nějakej divněj:). K tomu dodatek - ten večer měl být hasičskej ples (v té samé hospodě), kamarádi nás zvali a tak si říkám, oblečeš se za slušňáka, oni na to trpí.. Večer ale pozor změna, pro malý zájem ples přesunut do místnosti k výčepu, já jedinej v obleku, poznávám některé lidi co na mě odpoledne koukali a domnívám se, že oni taky:).. Opět zralej akorát tak akorát na focení mobilem:), s kamarády jsme nakonec i zatancovali (u výčepu). No zážitek i večer.

Tady by asi stálo za to citovat skvělou hlášku z filmu Pravá blondýnka (legally blond) v originále je to: "Exercise gives you endorphins. Endorphins make you happy. Happy people just don't shoot their husbands, they just don't." To je nádherná ukázka logiky, která nemá chybu. Ano cvičení (a běh) nám dává endorfiny, endorfiny nás dělají šťastnými a štastní lidé (manželky) nezabíjejí své manžely!!!

Teď teprve lépe rozumím, teď rozumím hnutí PIMu za běhání žen. Je mi to naprosto jasné!!!! Prostě aktivní přístup, aktivní obrana, aby nás nešťastné manželky a přítelkyně třeba nezahubily!!! :)
Ráno se sice vždy nevstává snadno, ale vím, že to pak stojí za to. Moje letmé fotografie z iPhone mě opět usvědčují z fascinace ranní mlhou a sluncem:). Je to jako elektrická nabíječka, cítím jak začínám fungovat a akumuluju energii na zbytek dne.

Mějte se úplně nejlíp, příště doufám napíšu z Brdské stezky, to bude takový no závod, kde bude hromada běžců a já:). Abych naznačil příslušnost k oblasti startuji za místní oddíl "STS Cheznovice Rafanda", kde jsem zatím jediným členem, ovšem vše se může ještě změnit:). Taky je možné, že atmosféra závodu strhne i mě k úprku, musím si na to dát pozor, mám dispozice od ultráka, jak mám běžet:). Držte mi palce!

Zatím se s úctou znamenám, Váš 12:)

sobota 3. dubna 2010

Jak poznat (svoje) hranice?

Tím, že je překročíme!
Tak tohle heslo jsem nějak v posledním roce přijal za své a musím říci, že je nečekaně pravdivé. Ony údajně všechny jogínské i trénovací techniky říkají, že bychom se měli pohybovat (v intenzitě našeho konání) na hranici příjemné nepříjemnosti... Jenže, kde je ta hranice, že? No nějak se to přeci musí zjistit a to jde podle mě jenom tak, že tu hranici překročíme...:)

Když už se mi podařil tak skvělý osobní rekord na 1/2M, tak jsem si v první chvíli říkal, jestli to nebylo Pyrhovo vítězství, jestli jsem nepřekonal definitivně svoje maxima a už nikdy ten čas nezlepším.. Kde potom brát motivaci? Ale pravda je, že to beru téměř jako zen-budhismus:), potřeba aspoň jednou za čas překonat nějaké svoje hranice nebo se aspoň o to pokusit, to je to, co mi kupodivu dává jak motivaci, tak i radost. I když to třeba po každé nedopadne.

Zrovna v té drobné motivační krizi po úspěšném závodě jsem si hned říkal, jestli je to dobrý nápad toho 17.4. jít na tu Brdskou stezku? Přeci jen, přeci jen to nebude 12, to spiš bude 34, jestli ne nějaký větší číslo..:). Ale usoudil jsem že je to dobrý nápad.. Jak to říkám, hned si vzpomenu na svůj oblíbený film "Sedm statečných" a na hlášky Steve McQueena, který říká na otázku proč se rozhodli bránit vesnici proti přesile, že se jednou zeptal chlápka, který se vysvlékl do naha a skočil mezi kaktusy, proč to udělal? A on odpověděl, v tý chvíli mi to přišlo jako dobrej nápad! :) [Originál je ovšem originál, takže zde: odkaz :)]

Prostě nějak jsem v sobě opět našel to mladistvé nadšení [to, že mi bude 47, to s tím nemá co dělat:)] a určitou zarputilost, která je mi vlastní. Asi to nejlíp přiblíží hezká historka z mých studií, když jsem se zabral do četby-přemýšlení natolik, že mi v mezičase kamarádi na koleji vystříhali na hlavě velkou "paseku", aniž bych si toho všiml. No vypadal jsem jako mladý mnich:). Ale hned jsme to pojali jako děsný happenning a i se strůjci mého ostříhání jsme se všichni nakonec vzájemně ostříhali dohola, nůžkama a "začištili" náš výkon místy holicím strojkem. Jak jsem vypadal asi přiblíží fakt, že než jsem přešel od Staroměstské na Malostranské náměstí, tak mě čtyřikrát legitimovali a moje matka mě nepoznala:).

Co se týče tréningu navzdory zmatkům v práci jsem zpět v normálním rytmu (tedy úterý jsem kvůli služebce musel vypustit, ale nenadělával jsem, co řekl Voldemort:) je "zákon"). Když vše pujde dobře, skončím týden s 75km, což je sice míň než jsem měl, ale zase po intenzivním 1/2 maratonu to určitě dává smysl. Běhám, to co je v mém trenýrkovém plánu:) a snažím se radovat z nádherných rán, i když někdy to vstávání k ranímu běháni, to je vražda! :).
Když potom ale vyběhnu nad údolí a stoupám do kopců běžím vlastně proti slunci, všechno je zapomenuto [taky už ty endorfiny ve mně jsou v pořádných dávkách]. Ten pocit, znáte všichni, nedá se to popsat, aspoň já to nedokážu a nebudu se o to ani pokoušet.. Ptáci zpívají, tedy pardon řvou jako o závod, občas v údolí ještě jinovatka a zamrzlé kaluže, ale jaro už je tady!!

Držte mi palce. Jak vy prožíváte běžecké jaro? Taky máte ze závodů "smíšené" pocity? :)

12:)

PS. Ale při těch všech zmatcích si uvědomuju, že jsem nějak nedostatečně poděkoval svým dvěma trenérům. Jurajovi a Milošovi.
Juraj má velké a nesporné zásluhy za to, že mě k běhání přivedl. Miloš mi zase pomohl se po mém prvním odtrpěném maratonu se dostat na novou úroveň o které se mi ani nesnilo. Můj první 1/2 maraton 1.56, první maraton 4.20. Pozor, na podzim už jsem maraton dal po tréningu dle Miloše za 3.41 a teď 1/2M za 1.33. Neuvěřitelné zlepšení. V mém věku a z mých začátků?
Ale upřímně, určitě budu nafurt vděčný Jurajovi, který mě k běhu přivedl a pomáhal mi v mých úplných začátcích. Asi tak jako si prvňáčkové pamatují svoji paní učitelku, která je vlastně naučila "všechno". Číst, psát a počítat.. Tak já budu vděčný Jurajovi, který mě učil vydržet, pomalu zvyšovat dávky, nezrychlovat, nevzdávat věci, ale ani nic nelámat přes koleno.. postupně nacházet a hledat cestu k běhání a hlavně, že vytrvalec je od slova vytrvat!
DÍKY..

PPS. V dnešním delším běhu po brdech a vojenském prostoru jsem měl šanci si většinu věcí promyslet víc, než normálně a to je výhoda i nevýhoda delších běhů. Vyplynulo z toho rozhodnutí, že na Brdskou stezku nepůjdu. A to neplyne z toho, že bych na to neměl natrénováno, nebo, že bych se bál, že "to" nedám. Ne, Milošův plán jsem splnil do detailů, je to vidět i na mých časech na 1/2 M.... Je to můj "strach" nebo zodpovědnost z toho, že bych překročil další hranici a pak bych zkoušel běhat běhat dál a dál...Jak jsem to nazval, je to o hranicích a teď jsem přesvědčený, že bych některé z nich neměl překročit. Jsem rozhodnutej aspoň pro teď, nebudu běhat za magickou hranici 42km. A hotovo. :). Navíc různé závody nějak narušují běh naší rodiny - dva tři za rok, ss kamarády se dá zvládnout, ale většina z nich je zrovna ve dnech, kdy by bylo dobré být se svými blízkými. Uvědomuju si, že si můžu jít zaběhat sám, pokud na to příjde a budu si chtít dát maratón o majóvých dnech, tak si ho dám a nepotřebuju to dělat o volnu, kdy všichni ostatní mají touhu být někde mimo Prahu. Ale bude to ono?

PPPS :). To nejdůležitější úplně nakonec. Na Brdskou stezku určitě půjdu. Už jenom napsat to, že bych odhodil něco, na co jsem se připravoval, k čemu jsem se upínal celou dobu,to by bylo jako kdybych zabil svůj sen. Takže skutečně je to dobrý nápad! Já to věděl celou dobu, v mé hlavě to bylo správně! Čas od času je dobré se svléknout do naha skočit mezi kaktusy! Ať žije Brdská stezka!!! :). Navíc jsem získal podporu svých blízkých a nemusím se cítit jako sobec, když o sobotách dopoledne běhám dlouhé trasy a občas i naruším chod rodiny a ostatní se mi musí přizpůsobit:). Takže konec dobrý všechno dobré.
Přemýšlel jsem o všem a pravda je ta, že já už tu svoji další pomyslnou hranici (alespoň ve své hlavě, kde je to nejdůležitější) dávno překročil!!!
Díky za podporu všem. 12:)!!!