sobota 3. dubna 2010

Jak poznat (svoje) hranice?

Tím, že je překročíme!
Tak tohle heslo jsem nějak v posledním roce přijal za své a musím říci, že je nečekaně pravdivé. Ony údajně všechny jogínské i trénovací techniky říkají, že bychom se měli pohybovat (v intenzitě našeho konání) na hranici příjemné nepříjemnosti... Jenže, kde je ta hranice, že? No nějak se to přeci musí zjistit a to jde podle mě jenom tak, že tu hranici překročíme...:)

Když už se mi podařil tak skvělý osobní rekord na 1/2M, tak jsem si v první chvíli říkal, jestli to nebylo Pyrhovo vítězství, jestli jsem nepřekonal definitivně svoje maxima a už nikdy ten čas nezlepším.. Kde potom brát motivaci? Ale pravda je, že to beru téměř jako zen-budhismus:), potřeba aspoň jednou za čas překonat nějaké svoje hranice nebo se aspoň o to pokusit, to je to, co mi kupodivu dává jak motivaci, tak i radost. I když to třeba po každé nedopadne.

Zrovna v té drobné motivační krizi po úspěšném závodě jsem si hned říkal, jestli je to dobrý nápad toho 17.4. jít na tu Brdskou stezku? Přeci jen, přeci jen to nebude 12, to spiš bude 34, jestli ne nějaký větší číslo..:). Ale usoudil jsem že je to dobrý nápad.. Jak to říkám, hned si vzpomenu na svůj oblíbený film "Sedm statečných" a na hlášky Steve McQueena, který říká na otázku proč se rozhodli bránit vesnici proti přesile, že se jednou zeptal chlápka, který se vysvlékl do naha a skočil mezi kaktusy, proč to udělal? A on odpověděl, v tý chvíli mi to přišlo jako dobrej nápad! :) [Originál je ovšem originál, takže zde: odkaz :)]

Prostě nějak jsem v sobě opět našel to mladistvé nadšení [to, že mi bude 47, to s tím nemá co dělat:)] a určitou zarputilost, která je mi vlastní. Asi to nejlíp přiblíží hezká historka z mých studií, když jsem se zabral do četby-přemýšlení natolik, že mi v mezičase kamarádi na koleji vystříhali na hlavě velkou "paseku", aniž bych si toho všiml. No vypadal jsem jako mladý mnich:). Ale hned jsme to pojali jako děsný happenning a i se strůjci mého ostříhání jsme se všichni nakonec vzájemně ostříhali dohola, nůžkama a "začištili" náš výkon místy holicím strojkem. Jak jsem vypadal asi přiblíží fakt, že než jsem přešel od Staroměstské na Malostranské náměstí, tak mě čtyřikrát legitimovali a moje matka mě nepoznala:).

Co se týče tréningu navzdory zmatkům v práci jsem zpět v normálním rytmu (tedy úterý jsem kvůli služebce musel vypustit, ale nenadělával jsem, co řekl Voldemort:) je "zákon"). Když vše pujde dobře, skončím týden s 75km, což je sice míň než jsem měl, ale zase po intenzivním 1/2 maratonu to určitě dává smysl. Běhám, to co je v mém trenýrkovém plánu:) a snažím se radovat z nádherných rán, i když někdy to vstávání k ranímu běháni, to je vražda! :).
Když potom ale vyběhnu nad údolí a stoupám do kopců běžím vlastně proti slunci, všechno je zapomenuto [taky už ty endorfiny ve mně jsou v pořádných dávkách]. Ten pocit, znáte všichni, nedá se to popsat, aspoň já to nedokážu a nebudu se o to ani pokoušet.. Ptáci zpívají, tedy pardon řvou jako o závod, občas v údolí ještě jinovatka a zamrzlé kaluže, ale jaro už je tady!!

Držte mi palce. Jak vy prožíváte běžecké jaro? Taky máte ze závodů "smíšené" pocity? :)

12:)

PS. Ale při těch všech zmatcích si uvědomuju, že jsem nějak nedostatečně poděkoval svým dvěma trenérům. Jurajovi a Milošovi.
Juraj má velké a nesporné zásluhy za to, že mě k běhání přivedl. Miloš mi zase pomohl se po mém prvním odtrpěném maratonu se dostat na novou úroveň o které se mi ani nesnilo. Můj první 1/2 maraton 1.56, první maraton 4.20. Pozor, na podzim už jsem maraton dal po tréningu dle Miloše za 3.41 a teď 1/2M za 1.33. Neuvěřitelné zlepšení. V mém věku a z mých začátků?
Ale upřímně, určitě budu nafurt vděčný Jurajovi, který mě k běhu přivedl a pomáhal mi v mých úplných začátcích. Asi tak jako si prvňáčkové pamatují svoji paní učitelku, která je vlastně naučila "všechno". Číst, psát a počítat.. Tak já budu vděčný Jurajovi, který mě učil vydržet, pomalu zvyšovat dávky, nezrychlovat, nevzdávat věci, ale ani nic nelámat přes koleno.. postupně nacházet a hledat cestu k běhání a hlavně, že vytrvalec je od slova vytrvat!
DÍKY..

PPS. V dnešním delším běhu po brdech a vojenském prostoru jsem měl šanci si většinu věcí promyslet víc, než normálně a to je výhoda i nevýhoda delších běhů. Vyplynulo z toho rozhodnutí, že na Brdskou stezku nepůjdu. A to neplyne z toho, že bych na to neměl natrénováno, nebo, že bych se bál, že "to" nedám. Ne, Milošův plán jsem splnil do detailů, je to vidět i na mých časech na 1/2 M.... Je to můj "strach" nebo zodpovědnost z toho, že bych překročil další hranici a pak bych zkoušel běhat běhat dál a dál...Jak jsem to nazval, je to o hranicích a teď jsem přesvědčený, že bych některé z nich neměl překročit. Jsem rozhodnutej aspoň pro teď, nebudu běhat za magickou hranici 42km. A hotovo. :). Navíc různé závody nějak narušují běh naší rodiny - dva tři za rok, ss kamarády se dá zvládnout, ale většina z nich je zrovna ve dnech, kdy by bylo dobré být se svými blízkými. Uvědomuju si, že si můžu jít zaběhat sám, pokud na to příjde a budu si chtít dát maratón o majóvých dnech, tak si ho dám a nepotřebuju to dělat o volnu, kdy všichni ostatní mají touhu být někde mimo Prahu. Ale bude to ono?

PPPS :). To nejdůležitější úplně nakonec. Na Brdskou stezku určitě půjdu. Už jenom napsat to, že bych odhodil něco, na co jsem se připravoval, k čemu jsem se upínal celou dobu,to by bylo jako kdybych zabil svůj sen. Takže skutečně je to dobrý nápad! Já to věděl celou dobu, v mé hlavě to bylo správně! Čas od času je dobré se svléknout do naha skočit mezi kaktusy! Ať žije Brdská stezka!!! :). Navíc jsem získal podporu svých blízkých a nemusím se cítit jako sobec, když o sobotách dopoledne běhám dlouhé trasy a občas i naruším chod rodiny a ostatní se mi musí přizpůsobit:). Takže konec dobrý všechno dobré.
Přemýšlel jsem o všem a pravda je ta, že já už tu svoji další pomyslnou hranici (alespoň ve své hlavě, kde je to nejdůležitější) dávno překročil!!!
Díky za podporu všem. 12:)!!!


8 komentářů:

  1. Honzo, hranice jsou jen v naší hlavě, určujeme si je sami, je to jen na tobě kdy učiníš další krok ale než tak učiníš budeš přemýšlet o tom: "Neměl jsem to tehdy přeci jenom běžet?" :)Miloš

    OdpovědětSmazat
  2. Ahoj Belmondo.
    Už jen 13 dní! Docela se tě začínám bát (1:33).
    Hlavně ještě něco před závody napiš .Rád čtu tvoje řádky .
    Radek.

    OdpovědětSmazat
  3. Radku, ted jsem behal (tedy i kufroval) ve vojenskem prostoru a ty casy nebyly nijak oslnive-valne.:) Mozna, ze to byl ten mentalni boj o Brdskou stezku, mozna, ze ty kopce a pokora ve me, nebehal jsem rychleji nez 6min/km, ale o to nejde. Jdu si to letos osahat, ted, kdyz jsem se rozhodl, tak je mi jasne, ze pristi rok, se na ni pripravim asi i lepe:). Ted je ve me odhodlani, ale i pokora a radost.:). Dnesnich 12 jsem dal ale rychlejsich, udelam na te 50, co pujde, at je mi kolik chce, janek jsem byl a budu:).

    OdpovědětSmazat
  4. Milosi, jako vetsinou mas pravdu..Vlastne jsem si sam priznal, ze alespon v hlave jsem uz tu hranici prekonal:). Proto muj dovetek a definitivni rozhodnuti tam jit, podporene ve finale i zritelnici meho oka, moji nejmilejsi manzelkou, jasnym sluneckem:). Tak drz mi palce, ty budes obihat republiku pro paraple, ja za 12 dni brdy. Ale pak doufam, ze se k tobe pridam aspon na 1 etapu.

    OdpovědětSmazat
  5. Obdivuji, že dokážeš běhat po ránu. Já bych moc ráda, ale stále se k tomu nějak nedokážu dokopat. Peg

    OdpovědětSmazat
  6. Čtu článek, přikyvuji, souhlasím, usmívám se, kochám se fotkami.

    U PS si říkám: I mě Miloš byť nepřímo pomohl zlepšit se o 33 minut - díky plánům a radám z knížky Běhání, takže také děkuji.

    U PPS si říkám: ten člověk, co v zimě zrušil dvě běhátka a propotil asi stopadesát funkčních triček kvůli Brdské Brdskou nepoběží? Svět se zbláznil...

    U PPPS si říkám: Ještě že!

    OdpovědětSmazat
  7. To je úplně parádní hluboký blog! Líbí se mi celá ty myšlenkové pochody! kajča

    OdpovědětSmazat

Zase jsem musel zapnout kontrolu spamu.. Omluva:)...