Byl jsem dopředu varován svými kamarády, že kombinace závodu a dovolené s manželkou má zpravidla dvě cílová řešení: buď nedoběhneš závod, ale rodinná akce se vydaří… nebo je to úplně obráceně:). Statisticky vzato, šance, že se obojí nepovede je výrazně větší, než že člověk trefí bank a všechno vyjde jak v hollywoodském filmu.:)
Upřímně, na závod kolem ostrova jsem se přihlásil v době, kdy moje účast na Spartě byla vzdálená skoro jako mlhovina Andromedy… A na tenhle typ závodu jsem skoro vůbec netrénoval, běhal jsem po silnici, moje poskakování přes kořeny v údolí by se dali spočítat na prstech jedné ruky dlouholetého pracovníka na pile. Přemýšlel jsem o tom i závod zrušit, ale když moje nejmilejší prohlásila, že by se mnou někam jela, až pojedu běhat do teplých krajin… bylo rozhodnuto.
Utěšoval jsem se, že mě neuvidí nikde na stanici, kolem hotelu bych měl běžet až pět kilometru od cíle… proto jsem to viděl celé naprosto bezpečně, ovšem zapomněl jsem, proč jsem mojí nejmilejší odjakživa říkal Slunéčko… Za víc jak třicet let, co jsme spolu jsme nebyli na jediné letní dovolené, kde by pršelo, kde by byly nějaké mraky(!)… Všechny naše cesty k moři byly charakteristické vysokými tropickými teplotami a nebem bez jediného mráčku. Ani tentokrát tomu nebylo jinak:). Pořadatelé dopředu hlásili extrémní počasí…
Bohužel já se moc nemůžu utěšovat jako většina běžců, že se západem slunce se zrychlím a běžecké manko lehce stáhnu. Normálně v technickém terénu moje vidění a rychlost nestojí za nic, ale v noci, obzvlášť teď, když pobíhám převážně po silnici, je to ještě horší. [Příští týden konečně jdu na oční a zkusím s očním lékařem něco "vymyslet", přeměřit oči, zkusit jiné brýle...:)]
Moudře startuji v 8:30 ráno, s limitem 40 hodin. Zase si nechávám zkontrolovat povinnou výbavu a jsem jeden z mála (druhého jsem neviděl), který neustoupil stranou, nevyndal nepromokavou bundu, baterku a další propriety, protože baterka i cokoliv na noc se dalo klidně dát na stanici na 53 km. Takže zbytečně obložený sleduji (v tomto roce naživo) vzpínající se vraníky a vybíhám na jejich stezku, stezku koní, obezřetně:) zhruba o 0,5 až minutu na kilometr pomaleji než před rokem.
Asi to znáte to z jiných ostrovů -- Sopečný povrch cest kolem moře je erodován mořskou vodou a sluncem, vytváří drobné krátery a výčnělky, které já ve tmě (a letos i v prudkém slunci) skoro nevidím:(. A tak běžím hodně opatrně a pomalu. Na 10 km probíhám kolem míst, kde jsem loni upadl, zdárně jsem kritické místo minul, ale málem se rozsekal o pár desítek metrů později. Téměř plynule zakopávám, jsem okopanej jak brambory na záhumenku, jak hrotový útočník v okresním přeboru:).
Je horko, šílené horko, ale to mi samo o sobě tolik nevadí, jako moje pomalá rychlost (a tím pádem dlouhé vzdálenosti mezi stanicemi), kdy se tam dostávám po víc jak dvou, někdy skoro po třech hodinách, vysušený jak pršut. Voda v bidonech na slunci má po hodině od stanice už teplotu vyšší než moje tělo a chuť připomínající historky o recyklovaných tekutinách na kosmických stanicích...:).
Dělám si po cestě radost, běžím kus cesty s koněm, po stezce koní, dokonce se mi ho podařilo i předběhnout, ale to bylo asi tak všechno. Letos pořadatelé vynechali pár cest městečky, kde se dalo (pro mě) výrazně rychleji běžet a koupit i pivo... Severní cesta až do padesátého kilometru vedla téměř pořád mimo civilizaci a v krásném trailu, na který jsem já ale nebyl dobře připraven. Když jsem se snažil při soumraku trochu zrychlit, tak mě pár mých zakopnutí a drobných pádů ve finále ještě víc zpomalilo.:) Koukal jsem na hodinky, přepočítával odhady času a bylo jasné, že dalších skoro 20 hodin se budu muset nutit poskakovat a jít průměrnou rychlostí pět km/h, ozýval se významněji můj levý kotník a achilovka. Kdybych neměl svůj cíl v podzimní Spartě, tak tam bojuji do konce, ale takhle jsem měl všelijaké myšlenky.
Hlavně jsem si říkal, že jsem vlastně porušil svoje zásady. Pokud je nějaký závod opravdu můj cíl... a že Sparta má pro mě až mystický význam... tak nelze jinak. Všechno ostatní musím odložit, odhodit... nechat stranou... dát na hromadu a být schopen to i zapálit pro zdar Spartathlonu. Původně jsem měl v červenci odložený závod z loňska v Lake district, 100k, logisticky ještě náročně zkombinován s mým přesunem na konferenci do Lyonu... Startuje se o půlnoci, jednak šance, že se někde zmrtvím je tím pádem větší, ale já potřebuji naběhat km na silnici, vyléčit nohy a posílit ducha. Takže všechno jsem zrušil, ze všech závodů mi zbývá jen Kladno a to jen proto, že je to asfalt, 24h a za rohem.. a můžu si ještě pár věcí bez suportu vyzkoušet, ověřit před odletem do Řecka.
Vždycky po každém DNF mám určitou "kocovinu", probírám pečlivě všechny kroky, co by kdyby, všechny chyby ... a snažím se z nich poučit. Tentokrát to bylo ještě umocněné tím, že mám před sebou Spartu a relativně často slyším, proč tam jedu, když na to nemám, proč zabírám někomu jinému místo... proč kazím Čechům impozantní statistiky... Takže v rámci po závodní kocoviny jsem si musel i v sobě všechno znovu ujasnit. Pojedu tam.. i kdyby čert na koze jezdil:), má to pro mě svoji až mystickou symboliku. Udělám pro zdar akce, co budu moci a s výsledkem budu spokojený.:)
Vyplynul z toho přemítání i další důležitý poznatek. Moje D se nesmí k místu závodu ani přiblížit.:). Horko a přebytek slunce bude jistě i tak... Důležité je, že jsem sice teď zase pomačkaný, ale možná o to víc rozhodnutý se věnovat přípravě a věřit si.
Vzpomněl jsem si na silný citát sv. Tomáše Akvinského: “Three things are necessary for the salvation of man: to know what he ought to believe; to know what he ought to desire; and to know what he ought to do.” česky: „Ke spáse člověka jsou nutné tři věci: vědět, čemu má věřit; vědět, co by si měl přát; a vědět, co by měl dělat."
Všemu zdar! Našemu úsilí, hledání .. a ultra.. zvlášť!
12:)
