Kdysi mě k dlouhým běhům a posunu do "nekonfortní zóny" přesvědčila slova Běžícího Stína, který mi vysvětloval, jak je to skvělý, když si člověk po závodě, ještě celý bolavý, přehrává v hlavě a na mapě, kde všude byl, co během těch x hodin prodělal/prožil/překonal/viděl a že mu to dává sílu do "běžných" dní. U mě to platí na 112 procent.
10.-18.2 jsem měl služební cestu do USA, která sama o sobě začínala ve velkém stylu. Přiletěl jsem v sobotu večer místního času, abych se trochu srovnal, byl jsem vzhůru skoro do půlnoci, brzo ráno vstal, půjčil si auto a přejel do Arkansasu, cca 5 hodin čisté jízdy, těsně před ohlašovanou silnou sněhovou bouří. Silné sněžení nakonec Fayetteville minulo, všechno fungovalo, měl jsem přednášku (a byl za drsňáka) a odpoledne jsem v silném děšti, soumraku a nakonec i ve tmě absolvoval cestu změt do Tennessee. Samozřejmě, v takové chvíli starší muž i když duší ultra, v podstatě netuší, co je za den (orientuje se pomocí hodinek a slunce na obloze) a připomíná si platnost filmových hlášek, "pokud je úterý, musíme být v Belgii, (u m2 tedy v Memphisu)".
V pondělí večer jsem ještě do úterý vmáčkl krátký běh se spoluautorem v nedalekém parku (jsme v USA, takze 20 min autem) a ve středu a čtvrtek jsem přes oběd vyrazil k blízkému jezeru (ano, 20 minut autem), abych si trochu zaběhal a setřasl všechny stresy, v pátek závěrečná přednáška, v sobotu letadlo zpět. Přílet v neděli odpoledne a v pondělí ve 4 ráno už jsem vstával a spěchal na ranní Vindobonu do Brna.
Samozřejmě v takové konstelaci je těžké něco naběhat a natrénovat, když se všechno kolem různě mění, moji šéfové mi mění schůzky a práci... Třeba zařadit nějaký delší běh, je takový logistický oříšek. Například Pavel F. měl v sobotu narozeninový běh, skoro 60 km, těšil jsem se, že spojím dlouhý běh a společenský rozměr, ale posunutá výměna venkovních dveří mi do toho hodila vidle, takže nakonec jsem byl moc rád za 34km druhý den.
Neříkám to proto, abych si stěžoval, nebo se vytahoval... připomínám si to, abych po čase, až všechny zmatky překryje milostivá mlha zapomnění... abych si mohl říci. Všude je něco -- je to tak, jak to je... a překonání podobných "protivenství" se vždy (jak pevně věřím) přetaví v něco pozitivního, v sílu a radost.
Například moje cesta za oceán -- samozřejmě osm dní, s přeletem, přejezdem do Arkansasu, s nabitým rozvrhem -- se dá vnímat jako výstřednost, ale ještě jsem stačil i maličko běhat a každý kilometr v podobném rozpoložení mám tendenci počítat minimálně dvakrát. Co víc, podařilo se mi dovolat Stínovi a tak moje zářijové dobrodružství v Arizoně bude mít silný společenský rozměr. Naplánovali jsme moji cestu před závodem do Los Alamos, road trip do Arizony společně s Nikou. A co víc, že poběžíme závod jako dvojka... Už jenom kvůli návratu k naší dvojce Los a Lamos (kdo je kdo, je myslím jasné) by stálo za řádově větší útrapy!
Teď ještě se co nejlépe připravit, zvládnout moje pracovní ultra v Brně, vymyslet strategii a logistiku na Balaton (nejaky dobrý tracking, aby mě syn neztratil)... a prostě se z těch zmatků kolem (ani ze sebe) nepo...tento:). Opakuji si silnou mantru: " klid je buď ve mně, nebo jej tězko budu hledat".
Všemu zdar! Našemu úsilí a ultra (v nás) zvlášť!
12:)
