Pracuj, pobíhej a spi, aneb 12Honza zakletý v čase:)

Doba je nesmírně dynamická, neustále se měnící .. a přitom stejná... jsem v takové časově smyčce, prožívám svůj běžecký den stále dokola, dokud se nezlepším, nebudu pevnější a připravenější... tak budu všechno s drobnými modifikacemi pořád prožívat dokola... Úplný Hollywood - Na Hromnice o den více, Mistrovská úroveň, Na hraně zítřka, ... abych vzpomenul jen pár bijáků které si hrají s časovou smyčkou a neustálým opakováním a prožíváním stejného dne s různými modifikacemi. Jsem,  stejně jako princezna Ellena, zakletý v čase...

Úsilí o dostatečný počet km na asfaltu vede k určitým stereotypům, ale to slovo zní hanlivě, budu říkat raději běžeckým mantrám..:).  Snažím se - v přestávce mezi prací a výpočty- se sebrat, seběhnout dolů do Hlubočep, vyzvednout Luboše na kolobce u mostu... a společně zamířit směr Malá Chuchle, myslím(e) na Radotín, Karlštejn... pak to otočit, u mostu se rozpojit... ja zase vyskáču kopečkem nahoru do Stodůlek. Podle kilometrů v Garminu vím přesně, kde jsem otáčel: 21.12 -- u cedule cyklostezky <Centrum 11.5 km>, 24.68 -- u Mostu Závodu Míru, 30.03 -- u Lochkovského mostu (případně i 31.13) ... velitelský čas kontaktu u mostu se také snažím volit číselně krásný, 13:31. 14:14, ...:).

Ale pravda je, že z toho občas silně blbnu. Předminulý pátek mi po doběhu do práce pípnul e-mail, pokyny pro běžce na Pyšelský kopeček! Já úplně zapomněl, že jsem se na ten závod přihlásil!! Do toho domluvené setkání s kamarádem z MFF UK, uvědoměle dávám jen pět piv a spěchám domů. Večer se snažím dostat trasu do hodinek, snáším na hromádku věci, koukám do itineráře a snažím se mentálně připravit. Jsem totálně nevyspalý, ranní budík ve 4 ráno bude masakr. Taky že jo, venku hustě prší, občas do toho sníh... a já nakonec srabácky zůstávám doma. Přitom to mohl být takový skvělý zážitek s morálním poučením, jak zapomnětlivost pomáhá v běžeckém tréninku. No nic, i jsem si nakázal, že bych se měl soustředit na silnici a raději zkusit něco maličko delšího na asfaltu, na okruhu.. v rámci tréninku.

Díky Rosťovi W., nakonec získávám registraci na k6 nedělní běh na 100 km, platím ho obratem ještě ve vlaku z Vídně, prostě nemusí to být 100 km, bylo by dobré skončit navečer, dojet domu, zabalit, vyprat, abych kolem 11 mohl být v posteli a před pátou ráno na letišti. Tím pádem rychlá služební cesta do Anglie bude taková regenerační, protoze se na 99 procent nedostanu ven běhat. Ale do Konstantinových lázní jsem se těšil... Obhlédnout okruh a třeba příští rok tam zkusit 24h, nebo i vícedenní.

Ty změny, přesuny cest, mi v tom mém "stereotypu" dělají pěkný hokej, ale utěšuji se tím, že klid je potřeba držet v sobě, jinde se těžko hledá. Snažím se radovat z drobných změn, potkávání s kamarády po cestě, občasné společné popoběhnutí, srazy v nějaký hezký čas... Ze stejného důvodu (v očekávání vytrvalého deště) jsem odjel do Konstantinovek. Vím, že asfalt je pro mě náročný, 100km nemám šanci stihnout, pokud chci ještě zabalit, minimalizovat zmatky, poslechnout tělo a odpočívat. V tom studeném dešti jsem měl nefalšované krize mezi 28-38 kilometrem. Lilo, lilo... a moje Montane bunda, o které jsem si myslel, že je vodotěsná do 10000 v.sloupce, už svoje skvělé vlastnosti ztratila díky neúprosnému zubu času:). Byl jsem promočený jako len, byla mi zima a začaly mě trápit záda. Inu stáří... Slíboval jsem sám sobě, že doběhnu 40km-maratón a vykašlu se na to... Musím být zdravý, nesmrkat.. aby mě brzo ráno pustili do letadla... Doběhl jsem maratón... a správně jsem si řekl, že aspoň ještě 10 km, aby to bylo "ultra"... mezitím přestalo pršet, já se převlékl a nakonec přidal jěště jednu desítku a uzavřel svůj trénink na 60 km. Měl jsem v tu chvíli silné dilemma, cítim jsem, že jsem překonal tu největší krizi a že bych mohl běhat až do 8 do večera, což byl asi nejzazší termín, abych všechno stihl. Ale usoudil jsem, že si víc zaběhám na Menorce za měsíc, mezitím je třeba držet silnici a zvykat nohy a hlavu. Mimochodem v rámci přípravy jsem bežel v KL bez sluchátek a v tom dešti mi to přišlo o hodně těžší:).

Běžci běžcům. Konečne užitečný balíček z k6!
Zubní pasta, sirky a prezervativ!

Na podobných závodech mě baví, že člověk vidí celé vytrvalecké spektrum, od těch nejlepších, mladých chrtů až po staré unavené psy a pak i lůzry mého formátu:). Když mě tesně před závěrem svého maratonu Zbyněk V. předbíhal, tak jsem se na kousek okruhu vypnul a "sprintoval" vedle něj a snažil se s ním maličko popovídat... Trochu jsem tím zprůměroval kolo:), protože jsem před tím kousek šel a povídal si s ultra Milošem, viděl další známé, Roberta O., Petra H., Ivetu B... Teda některé jsem v pláštěnkách a kapucích přes zamlžené brýle poznával těžko, ale nakonec na podobné podniky chodí hodně podobná parta "šílenců", tak je člověk pozná i v převleku...

Nakonec ranní cesta do Anglie byla i tak poznamenaná zmatky a krátkým spánkem, nemohl jsem najít telefon, odjel jsem bez něj, abych jej našel při bezpečnostní kontrole ve svém kufru:)... Autobus z letiště místo tří hodin jel skoro čtyři, tak jsem jen odhodil kufr a šel předstírat inteligenci. Před chvílí jsem přistál a budu horko těžko přemýšlet jak do pár zbývajících dnů s rodinným víkendem (= bez běhu), nacpat trochu rozumnou kilometráž a v pondělí začít ten svůj bežecký den nějak znova a lépe...:).

Známí i (zatím) neznámí mě mají za děsného drsňáka, typu Frajer Luke... který s úsměvem jde do boje, na který nemá:). Nejsem drsňák, jsem nadšenec! Pravda je, že teď nejsem ani fyzicky ani mentalně připravený na 250 km ve svižném tempu:), ale pilně a postupně na tom pracuji. V rámci možností. 

Určitě budu v české Spartatlonové skupině nejen ten výrazně nejstarší, nejpomalejší... ale i jeden z těch nejsmířenějších s případným/očekávaným neúspěchem, ale přesto bojujícím ze všech sil... Možná, že skléróza a počínající problémy s pamětí mi pomůžou zapomenout, že na to nemám a do Sparty nakonec doběhnu. 

Všemu zdar! Zapomnětlivosti a ultra zvlášť!

12:)

Proměny, úsilí a štěstí.. hodně záleží na úhlu pohledu, aneb moje radost je úplne to zásadní:)

V dětství, tedy na gymnáziu, jsem se z nějakého neznámého důvodu prokousával Ovidiovým svazkem Proměn (Metamorphoses), které ovlivnily tolik autorů, že je nemá cenu ani zmiňovat.:). Ve mně z nich uvázl silněji jen ten efekt změny a do normálního života práce s "counterfactuals", tedy co by bylo, kdyby se něco vyvíjelo/stalo jinak.

Zase se mi to připomnělo teď na jaře, když jsem dával stříhat Deri(vaci). Na pohled mám potom úplně jiného psa, ale hlavně si uvědomuji tu  neskutečnou (mentální) proměnu, která potom následuje. Obyčejné ostříhání, že? Ale, i když už je to stařenka (bylo jí už 11), tak se po ostříhání chová jako štěně. Běhá jako bláznivá, honí se za ocasem:)... nechá se přesvědčit pro občasné popoběhnutí.. prostě je to úplně jiný pes. Pro mě je to připomenutí důležitosti změn, snahy na chvíli zastavit nebo posunout čas, užít si to, co dělám a znova se radovat i z "pitomostí", které jsem před tím (už zase), míjel. 

Abych parafrázoval tetu Kateřinu ze Saturnina: "Kůň je jednou hříběten, člověk dvakrát dítětem!... A Deri každé jaro štěnetem!..:)

Děkuji moc za všechna přání k loterii na Spartathlon a k usilovnému tréninku. Tady se musím přiznat, že jsem tradičně velmi opatrný, až bych řekl srabácký. Všechno postupně, mám své roky, práci, nesmím se zrušit ani fyzicky, ale hlavně ne mentálně. Třeba předminulý týden. V úterý jsem vyšel ven, v běžeckém, připraven na trénink. Než mi naskočily satelity za silnicí, tak jsem si uvědomil, že jsem víc jak šest dní neměl pauzu, že se mi nechce.. a vrátil jsem se. Je to nekonzistence v tréninku? Je to slabost? Možná pro ty opravdu zaměřené na výkon ano... nedokážu posoudit. Sám jsem si v první chvíli nadával, pak jsem se ale pochválil:). 

Nakonec jsem zakončil týden s 90+km, další týden se 114 km, což je tak optimální, jak celkově, tak nárůstem.

Pro mě je tenhle přístup naprosto klíčový, zásadní... naslouchat svému tělu, postupně, konzistentně se zlepšovat, zvyšovat zátěž, ale nebát se .. nebát se vrátit i z plánovaného běhu domů, když cítím, že by to drhlo do budoucna. Ztratil bych tím radost a dost možná bych si ve finále uhnal i nějaké zranění. 

Takže jsem se nezměnil, i když mi to jaro a loterie dávají nové impulsy... Jsem drsoň, ale zároveň srab:)...

 --- malá osobní odbočka ---

Kdysi na Patria Finance měli a používali hanlivý výraz pro drobné investory... říkali jim "přizdisráči"..:).. protože se odhodlali k velkému riziku, podstoupili ho... ale pak to nedotáhli úplně až do konce... Já jsem v tom osobně viděl naprosté nepochopení mentality (malého) rizikového investora, řekněme hráče. Proč to nepřiznat, jsem statečný přizdisráč:). Jsem hráč, jsem ochoten vsadit na svoje karty a nést riziko, že to nevyjde (ve všem, přeneseně i v běhu, v životě). Dřív jsem hodně (a úspěšně) hrál burzu, i teď občas sjedu nějaké divoké vlny. Přiznám se, mám rád přístup "staré školy" hráčů, oslovil mě už před lety (tím nemyslím závislé gamblery, mačkající hrací automaty). Stručné zásady: Nebrečet, když se nedaří... neběhat kolem a neříkat všem, jak je to nespravedlivé, že se vám nedaří. Nebo když jste na vítězné vlně, tak zase neotravovat všechny s vaším úspěchem. Když vyděláte, dát peníze na charitu... Prostě...Vědět, že se někdy daří, někdy ne... ale že vy to můžete ovlivnit. Vzít svoje šance, dobře je odhadnout, být schopen nést riziko... a žít s tím. 

                                                 --- konec osobní odbočky ---

K té změně a impulsům -- vždy vnímám nutnost správného porovnávání. Pomáhá mi to k vnitřnímu štěstí, nebo ho to může úplně zahubit. Zažil jsem hodně lidí, kteří ... i když třeba spekulacemi vydělali spoustu peněz, tak nebyli šťastní a spokojení, protože prý to mohli udělat lépe a vydělat ještě víc.:) Místo toho, aby se radovali, že se jim něco povedlo, že spousta lidí má tak maximálně procenta z termínovaného vkladu... Tak se tím trápili. 

Je to stejné, jako když se my obyčejní hobíci budeme srovnávat s atlety, nebo kdybychom se porovnávali s Radkem Brunnerem, nebo s kýmkoliv z české ultra špičky. Hned bych mohl mít pěknou depresi:). Základ je porovnávat se s těmi, co mají problém vstát z gauče. Nebo -- a to je těžší a motivační -- se srovnávat sám se sebou pohledem do minulosti.

Je jaro, zase jsou časopisy plné zdravého životního stylu, spousta lidí zase začíná běhat, řada starších mužů (jak to vnímám kolem) má tendenci propadat depresím, dá se zhubnout do plavek? dát se do formy? ... Probíhám parkem a občas se se mnou někdo z nich dá do řeči, snažím se vtipkovat, aby to naše úsilí nebylo moc usilovný, stejně jako Trautenberkův bramborák nebyl moc bramborovej, ... abychom si to užívali. Ta naše běžecká "forma" potom s velkou pravděpodobností také přijde... a když ne, aspoň jsme si to užili:)

Po běhu s Deri (vyhodnocujeme úsilí)

Být drsoň a srab mi vyhovuje. Neustále se zlepšuji. Například v rychlosti přenosu dat dokážu konkurovat i těm nejrychlejším pražským poskytovatelům internetu. Přenést 2T za 1.5 hodiny? Slovy Jiřího Paroubka: "Kdo z vás to má, pánové?" :). Romana (April) mě upozornila, že mám dobrou šanci i na další zářezy na pažbě. Až se oprava Barandovského mostu posune do další fáze, budu jistě patřit mezi nejrychlejsí komutery na trase Stodůlky -- Barandovský most -- Václavské náměstí. 

Zase jezdím na konference a služební cesty se "společenskými běžeckými botami":), zase se mi dějí hezké příběhy a já se těším, že třeba budu ještě běhat ještě další rok(y). Mám krásný zážitek, řeknu v hospodě, nebo osobně:)... Heslo Brno, Lužánky...:). Příběh s poučením, že nic není jak se zdá.. a že má cenu si počkat na úplný konec!

Pozor na srovnávání a na jarní výzvy! Jsou horší než zápalky v rukou dětí!

Všemu zdar! Ultra.. zvlášť!

12:)