Návrat nebo loučení? Urcitě ale oslava kamarádství a ultra, aneb DNF Mogollon Monster 98 km (ze 162)

Tuhle akci jsme vymysleli ještě v dobách hlubokého míru, kdy všichni tři: Nika, Stín i moje maličkost, jsme byli plní očekávání a rozhodnutí na náročné trati Mogollona se kousnout a věřit, že se štěstěna postaví na naší stranu a úspěšně se dopajdáme do cíle.

Nicméně doba byla a je nesmírně dynamická. Pracovní a jiné komplikace na moji straně znamenaly slabý trénink na podobnou akci s absencí nočních běhů v terénu, Niku zradilo koleno a dobrovolně se rozhodla odstoupit a posunula se do polohy aktivní podpory, za což ji patří neskutečný dík a obdiv. Stín, aby držel Los Alamoskou linii, tak si také zlikvidoval svoje koleno, pro změnu silnými reumatologickými potížemi (dna). Nakonec se rozhodl zůstat ve hře s tím, že naše dvojice místo "Los a Lamos", začala používat výstižnější týmové jméno, "Dvojka na dně" a hned jsme přizpůsobili strategii.

Nebude to tak, že já rovinky poběžím, v technickém terénu mě Stín dožene a na noc půjdeme spolu, ale že si přiznáme, že jsme oba na dně a proto už od začátku budeme bojovat s limity, sázet na naši vytrvalost a když prečkame do rána, do cca 73 míle, tak už by to mohlo být v kapse. Stín predikoval optimistický celkový čas podle zkušeností se mnou na 37:55 (limit je 38 hodin), já jsem navrhoval při plánovani přidat aspoň pěti minutovou rezervu.

Copak o to, strategie to byla dobrá, tedy alespoň u stolu a s pivem v ruce zněla jako super nápad, skoro jako se vysvléknout do naha a skočit mezi kaktusy. Když se přibližoval start, tak se sice ukazovaly doslova i přeneseně různé mráčky na blankytně modré obloze našich plánů, ale jak Stín, tak i já jsme usoudili, že to nejsou naše problémy, ale problémy našich budoucích já. Opakovali jsme si klubovou mantru, co nemáš, to nepotřebuješ... s naprostým klidem, protože Nika má samozřejmě všechno. Od jídla (domácí chleba a buchta), po ice tea, extra hůlky, rukavice, veškerou asistencí při potkáváni a hromadu dobré nálady.

Abychom se nenudili, tak v okolí původní trati začalo hořet, organizátoři naštěstí nezrušili závod, ale v jedné části zařadili vsunuté kolečko, čímž se trať sice trochu prodloužila, ale závod mohl probíhat. Za to jim patří velký dík, muselo to být logistický opravdu náročné.

Na hřebenu těchto hor jsem při Zane Grey 50, zažil neskutečné proměny počasí (tehdy v dubnu), od šíleného horka přerod ve sněhovou bouři a zkrácení závodu... Takže se Stinovo poznámky o počasí bylo potřeba brát vážně. Navíc byl vybaven citlivým senzorem ve svém reumatickém kolenu a hravě strčil všechny předpovědi počasí do kapsy. Nika se optimisticky odvolávala na pravděpodobnost srážek 20-30% podle lokálnich meterologů, moji oblíbení Norové měli dokonce pravděpodobnost srážek 0%. Stín si ovšem jako zkušený meterolog promnul reumatické koleno a prohlásil, že je monzunové období a že cítí v kostech silné bouřky.

Okamžitě jsem si vybavil jeho poslední komentář na počasí při zkrácené Zane Grey, kdy otevřeně prohlásil, že se přijel původně opalovat, protože je usedlý otec od rodiny. Nicméně je také i velký oportunista a když na to přijde může si i zaplavat nebo zalyžovat. I tentokrát se ukázalo, že jeho slova mají nadčasovou platnost, ale postupně.

Večer před závodem vládla výborná atmosféra, jak jinak...pijeme Blue Moon a všechna možná piva z Nového Mexika, je s námi i Michal od Niky, který se zkušené ptal, jestli vydržíme na trati aspoň až do večera :), ale navzdory férovému odhadu našich šanci nás stejně brzo ráno obětavě odvezl na start.

Startovalo se od dvou kamenů, které v roce 2013 byly cílem Zane Grey50 a kam jsme díky velkému štěstí a Stínovo podpoře tehdy doběhli těsně před cutoff. Podaří se to i tentokrát? Bude nám štěstí tak silné nakloněné? Zase spoléhat se na štěstí a souhru dobrých podmínek neustále nejde, ale v duchu jsem se utěšoval, že třeba jo... Asi jako chlápek, který natirá auto vodovkama a nepřipouští si, že mu to první déšť smyje. Nač myslet na nejhorší, že...

V šest ráno stojíme na startu u zachodků úplně na konci startovniho pole, přesně podle Stínovy osvědčené strategie. "Vyrazit" ze zadu, nepřepálit začátek a postupně sbírat běžce před sebou. Oba víme, jak na tom plus mínus jsme, takže koho předběhneme, tak to má v principu taky spočítané:)

Při prvním stoupání na hřeben, zde tedy Rim, máme pozitivní bilanci, kterou do první stanice navyšujeme skoro na 10+. "Číslo v závodě/mezi stanicemi" je základní Stínova metoda, jak si měřit současnou pozici, respektive stav těla a duše. Za každého předběhnutého je plus bod, za toho, kdo nás předběhne bod ztrácime. 

Počasí je nadherné. Pohled z hřebenu do jednoho ohromných z údolí odkrývá pohled na plně zalesněnou část, na údajně největší borovicový les na světě. Doslova vybízí k tomu si sednou na okraj skal, otevřít pár piv, kochat se pohledem do údolí a povídat si o zásadních problémech, které často se Stínem řešíme: od pěstování krav a jejich počtu na akr v různých částech země, až po vliv konzumace mléka na kalcinaci zubů předškolní mládeže... Ale kdepak sednout a pivo. Dokonce využíváme rovných cestiček a běžíme 50ti krokového indiána, což byl nový trik od Stína, jak na jeho revmatické koleno a jak sladit naše rychlosti.

V mezičase Stín šíří samé pozitivní vlny. Přesvědčuje mě, že jsme nebyli ti největší lůzři na startu, že tam byli i dva chlápci ještě tlustší než my dva. Samozřejmě se to hezky poslouchá, ale kvůli objektivitě ho koriguju a doplňuji, že ta jejich nafouklá trička nebyla způsobena tělesným tukem, ale potravinami na cestu...

Ale Stín je nezmar, cítí, že trailově nejslabší článek (mě) je potřeba povzbuzovat a tak mi neustále připominá, že jakkoliv "nám" to vůbec nejde (ten nominativ plurál používaný pro krále mi lichotí), že ačkoliv toho v silném slunci "máme" plný zuby, tak si pořád držíme pozitivní bilanci od stanice ke stanici. Před vrcholovým stoupáním na Myrtl trail kde je důležitá stanice, zjišťujeme, že výsledná trasa (možná díky úpravám na poslední chvíli, nebo díky skutečným úpravám trailu) je asi o 1.2 míle delší,  což znamená skoro 25 minut v háji proti naší "geniálně/optimální" strategii. 

Navíc stanice jsou od sebe celkem daleko, vzdálenost na úrovni 11 mil v silném stoupání a v terénu, a v našem strejdovském tempu, znamená zhruba 4+ hodiny času. Proto asi 1.2 míle před vrcholem už nemáme vodu (ani moc žádné jídlo). Naštěstí v tu chvíli překračujeme potok, oba dva z něj pijeme s očekáváním, že případný průjem budeme mít až zítra. Je potřeba řešit okamžité problémy a nezabývat se nejistou budoucností. Na okraji stezky je sice cedule, že od potoka nahoru je to jen 100m (tedy výškových), ale na technické trati je to pořád velký časový úsek (a bylo to výrazně víc). Navíc jsem při chystání na cestu zapomněl, že karbonové hůlky co jsem si vzal jsou sice krasné, lehké, ale často se neočekávaně sklapnou. Člověk padne na zem, hůlky jsou potom kratší, kritické dílky se zarazí do sebe, nedá se o ně pořádně opřít. To moje vrávorání a pády byla cena za zapomětlivost a velkou pauzu v běhání s hůlkami.

Ovšem Stín neztratil ani na chvíli dobrou náladu. Na vrcholové stanici to opět pozitivně zhodnotil, pochválil mě, že i přes moje úspešné hůlkové cirkusové číslo (a nasledné opravy) jsme si udrželi pozitivní bilanci. Na stanici jsme se napili, najedli a natěšeně se vydali na cestu po vrcholu, kde by se opět dál praktikovat indiánský běh a já bláhově věřím, že hůlkové a výstupové manko zase stáhneme. Ale v tu chvíli se začíná obloha zatahovat a hřmít. Ptám se zkušeného BS jestli se nám bouřka a déšť vyhnou, snažím se trvrdit, že je to daleko. Stín jen mrknul na oblohu a prohlásil -- do třech minut je to tady a bude to stát za to, honem bundy. Houbelec tři minuty. Než jsem stačil sundat batoh a vyndat pršiplášť, spustilo se hotové boží dopuštění. Bouřka, ohromné kroupy a spousta vody. Stín mě ještě jako správný fyzik upozorňuje, ať tak blbě nestojím blízko u stromu, o který jsem si opřel hůlky. Rychle, co to jde, bereme věci a pokračujeme. Už ne během, ale volnou chůzi při které jsme doslova bičováni ledovými kusy a přívaly vody. Déšť a kroupy přicházeji z prava a proto asi na 15 minut stavíme na okraji široké vrcholové cesty -- ne úplně pod stromy, aleaspoň trochu chráněni z prava od největšího náporu ledových krup.

Limity jsou ovšem neúprosné, proto asi po 1/4 hodině, když velikost krup z malých kamenů klesla na úroveň hrášků, se vydáváme na cestu. Kolem nebe křižují blesky že všech stran a proto jdeme každý po jiném kraji cesty, hůlky vodorovně, s dostatečným rozestupem, jak moudře poradil Stín, kdyby to jednoho z nás trefilo, ať mu ten druhý může pomoci.

Musím přiznat, že po dešti jsem si ve svých (ne uplně optimálně) zvolených Hoka ATR připadal jak ve stroji času. Stejně jako ve zkrácenem Zane Grey jsem po vlkých a blátivých stezkách lyžoval dolů, tentokrát snad jedině využíval svoje hůlky a mohl vzpomínat na svoje špatné výkony na lyžařském výcviku na gymnáziu. Bez legrace -- v některých sestupech jsem i přes výrazné zpomalení měl pocit, že skoro létám, nebo aspoň, že jsem tomu nebezpečně blízko. Moje Hoka byly plné vody, drobných kaminků a bláta, ale tady se zase ukázala síla zkušené Niky, která mi pomohla boty sundat, bláto z ponožek a z bot otřít a zase mě vyhnala zpátky na traťse snažit.

Co je v mém ultra krásné (i nebezpečné) jsou ty vlny krizí a vstávání z popela. Po několika hodinách déšť nakonec ustal, my doslova vstali z bláta a znova získali skoro půl hodiny na cutoffs. Jenže kyvadlo má tradičně dva body zvratu a při setmění je to najednou obráceně. Tma, víc kamení na cestě, moje výrazně horší nočni vidění a i první vlna únavy v začátku noci mění situaci k horšímu. Navíc naděje na rozumnou rychlost po netechnické stezce je pryč. 

Na silnici, kde stála Nika už bylo jasné, že se mnou v technickém trailu a mým viděním a natrénovanými (0) kilometry v noci nás sejme další limit. Chvíli se snažím a přesvědčuji Stína, ať odhodí brzdu (mě) a zkusí to chytit sám. Že zůstanu s Nikou, ale oba neuprosně a kamarádsky melou do kola, že domluva zněla -- jdeme spolu, dokud nás limity nesejmou.

A tak dojatě poskakuju dolů z kopce a stejně tak se snažím vydrápat nahoru. Bohužel i nahoru mi to jde pomalu, nadávám si v duchu a na vrcholu kopce končíme. Bylo to krásné a bylo toho fakt dost, to připomenutí toho, proč se snažím o ultra. Jasné tentokrát to bylo fér, sice bouřka, mokré traily, lyzovacka na blátě... ale je to Hardrock qualifier, tedy žádná brnkačka.  Ve finále při technickém klesáni k Washington park spálím poslední náskok a při zpětném výstupu v hodně technickém trailu zakopávám i poslední naději na průchod dalším limitem a končíme. 

Holt příště výrazně lepší příprava a/nebo méně technický trail.

Se Stínem v autě (při návratu do Nového Mexika následující den) tradičně trochu závod rozebiráme a říkáme si, jestli nám naše dispozice umožní ještě něco silného běžet a nejen převážně hůlkovat:). Oba dva nahlas přiznáváme: věk nezastavíš, oči, kolena nevyměníš, ... ale pak se na sebe koukneme a já vím, že to není pravda. Že to nemyslíme vážně. Oba to budeme pořád zkoušet. Možná jinak a jinde, ale pořád nadšeně.

DNF vždycky bolí a mrzí. ale tentokrát ty pozitivní pocity jsou hodně silné. 

Bylo to loučení nebo začátek mého návratu do trailu? Kdoví, ukáže čas, určitě to byly chvíle, na které budu moc rád vzpomínat, protože Ultra je ultra a nejvíc jsou ultra kamarádi.

Díky Stíne, Veroniko a Michale za super společné chvíle, za vaše kamarádství a silný impuls do dalších dní.

Všemu zdar, ultra a kamarádům zvlášť!

12:)

Návštěva LA ústředí iTB, horský maratón v Salidě (CO), aneb s cílem šimrat...:)

Už před cestou za oceán jsem dostával spoustu signálů, že můj výlet do Nového Mexika (kontrola zahraniční centrály iTB:) bude zase dostatečně šílený, plný skvělých zážitků.. Asi není třeba dodávat, že skutečnost tradičně předčila moje očekávání. Běžící stín je doslova generátor naprostých šíleností a podporován Nikou vytvařejí skupinu k nezastavení...

Do města perníkového táty (Albuquerque) jsem dorazil na konferenci a intenzivně pracovat s jedním svým spoluautorem. Jako správný "logistický labužník" vkládám návštěvu a nějakou iTB akci s kamarády v "nedalekém" (asi 2.5 hodiny autem) Los Alamos. Jenže, jen jsem se jim o tom zmínil, už jsem dostal spoustu nápadů, z nichž vykrystalyzovala jako ryzí esence návštěva Colorada, (maratón v Salidě) s rychlým přesunem do nedalekého (cca 3,5h vzdáleného) Stínova srubu v horách, kousek od Pagosa Springs.  Uff, bylo mi hned jasné, že podobný podnik bude vyžadovat celého Honzu a ještě vetší úsilí a intenzitu práce ve služební části pobytu, abych všechno stihl.


Výsledek mého úsilí se brzo dostavil.. Ve čtvrtek večer, když mě Stín převážel do Los Alamos, už jsem cítil, že mi je zle. Co zle.. bylo mi šíleně blbě! Moje marná snaha pomocí pár večerních piv zahnat blížící se pohromu se ukázala kontraproduktivní... V pátek ráno se probouzím s nepříjemnou otázkou jestli budu zvracet už teď, nebo až Stín odjede na dopoledne do práce?:) Plánovaný odjezd kolem 1h odpoledne mi sice dal trochu šanci se zkonsolidovat, ale stejně to nebyla žádná hitparáda.

Po cestě [v mezičase mých bojů s bolestí hlavy a zvracením:)] se dozvídám detaily plánu a užitečné informace. V sobotu ráno poběžíme horský maraton v Salida (CO), který je sice pro nás z Prahy celkem vysoko (většina trati je nad 2.600m, vrcholky nad 2.750), ale není to přehnaně technické. Pro zdejší z Los Alamos (2.500+m) je to podobné domácímu prostředí a je to celekm blízko (asi 3.5-4h daleko)... Stín mi hned vysvětluje, že je to oblíbený "otevírák" sezóny, kde se potkává horská ultra špička s "místními" silničními závoďáky... O úrovni závodu a obsazení prý nejlépe vypovídá fakt, že takový Dakota Jones tu byl loni 25 (!). Uklidňuji Stína, že rozhodně nemám žádné ambice na top 50.. ani jakýkoliv jiný "top".. je mi jasné, že budu rád, když doběhnu v limitu..:)

Tady musí zcela zákonitě přijít omluva členům iThinkBeer -- na večeři před závodem jsme dostali za dlouhé čekání v hospodě pivo zdarma, ale mě bylo tak zle, že jsem si ho nevzal! :).. Jako aklimatizaci a boj s nevolností používám svoji nejtvrdší zbraň ... chilli a pálivé papričky jalapeňos (to si musím dát patentovat!).. Vypadal jsem asi opravdu špatně, když i král drsňáků, --velký Běžící Stín -- mi navrhnul, jestli se nechci nechat přepsat na 1/2 maratón nebo jen dělat podpůrný tým..:). Stačně jsem odmítl, ale moudře si nechávám půlku pizzy na snídani, v noci se co hodinu budím a snažím se pít vodu, co to jde. Vím, že k tomu všemu budu ještě muset bojovat s nadmořskou výškou a k tomu já potřebuji pít a pít..

Ráno je to lepší, nasoukám do sebe zbytek pizzy hustě poseté jalapeňos, podle rad své bavorské tety .."Jen se chlapče pořádně najez.. ať máš co zvracet.."..:). Beru si s sebou peníze, v cíli má být na prodej pivo:), tak ať se mám na co těšit. Stín mě trochu znervózňuje svými poznámkami, že trať je příliš krátká na to, aby člověku mohlo být hodně špatně:), nebo že by bylo dobré zvracet až v druhé půlce, protože tam už to bude z kopce -- pomáhá to prý v pohybu a člověk má šanci si za běhu nezašpinit oblečení..:).

Rady svých nejlepších kamarádů vždycky pozorně poslouchám. Proto se na startu sice stavím do cca poslední čtvrtiny, ale volím běžecký model "Peterson" [=start fast, die later.. tedy vyběhni rychle, umři později:)]. proto mě Stín předbíhá až v prvním větším stoupání asi na 5 kilometru. Při našem setkání si vyměnujeme postřehy a naše konverzace nebezpečně připomíná televizní "Prostřeno":). Stín komentuje svoji snídani – upozorňuje na nevhodně použitou mouku a pečící přísady do mufinů a pochybnou kvalitu mléka v ranní kávě, zatímco já si pochvaluji chilli papričky, ze kterých je ještě teď cítit neskutečná síla novomexického slunce, dávající naději i takovým luzerům, jako jsem já, že by se mohli doplácat do cíle..:).

5km: Přede mnou Stín s Jodou na zádech:)

Ale Stín hop a skok se jen mihne kolem a můj iPhone tak tak stačí zachytit malého mistra Jodu, který se ho pevně drží na zádech. Stín, jak pravý Jedi mizí v prachu. Sotva stačím říci.. "May the force be with you!" [..ať tě provází síla] :). Což teda bylo ode mě celkem nerozvážné, protože tu sílu bych potřeboval hlavně já.  Léčivé účinky chilli papriček se pomalu ale jistě vytrácejí, vlnobití v žaludku se stává celkem nebezpečné a tak si pro jistotu na nejbližších stanicích nevezmu nic. Dá se čekat, že mi brzo dojde, ale chci -- podle rad Stína -- se zvracením vydržet, až se poběží s kopce:).. a taky trochu věřím v margot tyčinku poslední záchrany, kterou si pro jistoru nesu s sebou.

S absencí jídla, s rozbouřeným žaludkem začínám víc zpomalovat. Navíc mi zdejší nadmořská výška nedělá úplně nejlépe, ale zase mám důvod se občas zastavit, sevřít zuby [při případném zvracení držet u sebe, dobře vím, co mi dalo práce to jídlo do sebe dostat!:)] a kochat se výhledy a ve stylu japonského turisty všechno fotit.. Upřímně přiznávám, že někde by se hodilo, kdybych místo focení natáčel dlouhometrážní dokumentární film:).  Z fotografií je doufám vidět neskutečná krása zdejších tratí, dobrovolníci na stanicích byli skvělí, oceňovali, že si všechno fotím... a povzbuzovali i takové joudy jako jsem byl já.

Na druhé straně se musím pochválit -- pro takovou Veroniku jsem byl jistě silný motivační faktor. Určitě se trochu bála, že jsem tady na návštěvě částečně ve funkci zvěda a že možná bych mohl i na ČAU Danovi Orálkovi napráskat, že třeba pořádně netrénuje.:)... Samozřejmě můj "Peterson" přístup způsobil, že mě předbíhala až v jednom z posledních stoupání na 28km. To musely být nervy, že? :) Stařík, který se se zaťatými zuby snaží nezvracet, přijede s časovým posunem teměř z hladiny moře.. určitě se jí muselo ulevit, když mě předběhla:).. a jak pak pádila, abych jí nedohnal...


Jenže v tu chvíli už jsem měl úplně jiné starosti. Díky svým zdravotním indispozicím:) jsem si totiž neprostudoval dobře propozice závodu a proto jsem si uvědomil až pozdě, že stanice na 15 míli byla technicky vzato poslední, protože další je až 3 km před cílem. Vodu, co jsem měl ze startu jsem nikde nedoplňoval a začala mi výrazně chybět – například malý písečný kopeček jsem tím pádem nemohl skoro vylézt.:). Stínovu variantu zvracení z kopce jsem nakonec nevyzkoušel v praxi hlavně proto, že mi totálně došla voda:).

Čekal jsem, kdy už mě předběhne Lukáš, zbývající člen české Los Alamoské posádky, ale ... je to slušný chlapec! Držel se za mnou s minimálním odstupem pár minut, patrně si říkal, že ještě dneska neudělal žádný dobrý skutek:). Ale i já mám slušné vychování, že? Koukám na hodinky a říkám si, jestli chceme být v cíli pod šest, tak s sebou musím hodit.. tedy hlavně aby Lukáš za svoji slušnost nebyl zbytečně potrestán časem, který začíná 6. Na poslední stanici jsem se pořádně napil, říkám si, že zvracet už je povoleno a tak poslední dva kilometry sbíhám velmi svižně, dokonce předbíhám ještě dva běžce přede mnou. V cíli je z toho celkové 131. místo a čas stále (bezpečně) začínající 5... Rozvážně upíjím pivo, čekáme malou chvilku (s pivem) na Lukáše, který také zkušeně jistí pětkový čas. Pak pak už jen další pivo a potom zrychlený přesun do hor nad Pagosa Springs, kde mají Stínovi srub..

Zas to bylo naprosto famózní. Skvělá trať, perfektní a nadšení pořadatelé, legrácky s kamarády a navíc velká spokojenost se svým výkonem -- tedy se způsobem, jak jsem to dal. V řeči pokémonů, která byla v naší skupině na téhle akci hodně používána, to na začátku vypadalo tak akorát na ... pikaču.. nebo možná i na toho menšího:)... Nakonec se ukázalo, že nic není tak špatný, jak se zdá a že i stařík z Povltaví se dokáže sebrat z popela a doslova a do písmene prokázat platnost komunikativního zákona [matematikové ocení-- vytknul jsem se před (Lukáše) Závorku...:)].

--- vysvětlující pokemonní odbočka ---
Stínovo kluci mají rádi pokémony a tak jsem díky znalostem z jejich „lovu“ u nich získával cenné body. Strejda, který chytil v přírodě silného Dragonite, že? Věřím, že Stín ocenil můj poker-face, když mi jeho nejstarší syn, zde z minulých návštěv známý jako breptající Stín:), vykládal, jaký je jeho nejoblíbenější pokémon. V češtine to vyzní naprosto skvěle, když použijete správnou výslovnost Pichu (ano, to ch se čte jako č), a pokud řeknete, že chcete toho pokémona k vánocům, abyste si s ním mohli hrát a šimrat ho, tak to nemá absolutně chybu. Ostatně z pokémoních slovních hříček jsme žili celou dobu našeho pobytu v Pagosa Springs:).
--- konec pokémonní osvěty ---



 

Stín má nádherný srub v horách, cesta k němu na horském skůtru, v dolních částech přes hlínu a drobné kamení, které mi létalo kolem hlavy.. moje zkušená jízda na skůtru se zapojenými saněmi připomínala relaxaci Santa Clause, jen ti sobi mi chyběli. Prostě nádhera.

Končím s poděkováním kamarádům z Los Alamos i s opatrnou varovnou připomínkou. Člověk nepotřebuje mít žadné nepřátele, stačí když má dostatek dobrých kamarádů. Oni ho spolehlivě dřív nebo později zlikvidují..:).


Všemu zdar! Ultra, naším bojům, které jsme nevzdali a hlavně kamarádům, kteří nás (zatím) nezahubili!

Ať nám to běhá!

12:)

Jemez 50 miles – se zvonečkem na medvědy, aneb za světla!

Prolog.
Ve čtvrtek mě na letišti vyzvedla Nika, po dvou hodinách cesty z Albuquerque, nabereme vodu, praporky, fáborky a vyrážíme značit trať. Hlava se mi trochu točí, jen nevím, jestli je to z časového posunu, nebo ze zdejší nadmořské výšky. [jen zdejší základní tábor u Niky je na úrovni 2.300]. Počasí bylo exkluzivní, značíme začátek trati, kudy půjdeme/poběžíme za rozbřesku. Stoupání vypadá běhatelně, ale vím od Niky, že je to zrádné... Dávám si závazek tady speciálně v sobotu běžet opatrně, střídat běh a chůzi.. Nejlépe fotit:), aby mě to zpomalilo a nenechal jsem se strhnout k závodění. Výhledy jsou tradičně „dech beroucí“, dole sice bylo sluníčko, ve stínu 23 stupňů,  ale nahoře v severních částech je fakt kosa, bereme si rukávky a Nika i rukavice.

U mojí oblíbené Cemetry road (kde jsem před lety vyděsil dvě stařenky k smrti) potkáváme výletníky, kteří hledají, kde tady bude občerstvovací stanice. Nika jim dává cenné rady a na dotazy ohledně počasí s úsměvem říkám, že já mám většinou na závody naprosto skvělé počasí ... akorát, že to neplatí, když můj nejlepší kamarád (Běžící Stín) je toho součástí. To se potom objevují záplavy, šílená horka, sněhové bouře a tak.. Chlápek mi napůl vážně říká, abych se snažil.. jinak že si mě v cíli najde :).

Na jeho varování si vzpomínám druhý den ráno. Hustě chumelí i tady dole.. Stín se tetelí blahem, že se na Paharitu budeme brodit sněhem a že výstup na Aspen (černá sjezdovka s vrcholem 3.200m), který absolvujeme 2x bude tím pádem absolutní brutus. Naprosto soustředěně přivolávám všechny bohy na počasí.. Odpoledne se naštěstí otepluje a při registraci na závod už místní drsňáci smutně pokyvují hlavami a říkají, že to bohužel vypadá, že na vrcholcích toho sněhu bude málo.

Ve frontě na registraci můžu na „těsno“ sledovat všechny běžecké celebrity, Davida Koblenze, nebo když mi dává plakát na zdejší běh Blake Wood (ano ten, který před pár lety se Stínem vystupoval v rádiu se skvělou upoutávkou na Jemez 50, první Američan, který dokončil Barkley.. Nazývaný „Barkley beast“).

Běhá tady kde kdo a sakra dobře!! Je tu podle všeho nejvyšší koncentrace 100 mílařů a hard rockerů na kilometr čtvereční v US. Dá se dobře pochopit. Tady kolem se nedá dělat moc věcí – můžete dělat vědu, děti .. a/nebo běhat po okolních kopcích... :) Zdejší 50 mílový běh sice (údajně) patří mezi tři nejtěžší 50 mílovky v Americe, ale běh by se dal charakterizovat jako otevřené mistrovství místních laboratoří... Závodem žije celé okolí, atmosféra je neskutečně přátelská, skoro všichni se znají.. Velcí šéfové z laboratoří po boku těch „obyčejnějších“ místních značí trať, pomáhají s logistikou, jsou na stanicích.. ale především  jsou pořád usměvaví a povzbuzují.  Přitom jejich podpora a účast má často charakter ultra sama o sobě. Ono vynést několik mil do kopce vybavení stanice, jídlo a pití.. pak tam dlouhé hodiny stát (po ránu v silném mrazu, kdy se i coca cola měnila na ledovou tříšť), povzbuzovat, pomáhat.. a nakonec to -- jakoby nic -- zase všechno uklidit a snést do údolí.. Klobouk dolů!

Proto jsem byl obzvlášť rád, že jsem se s Veronikou mohl podílet na značení 11 mílového okruhu na trati. Z taktického hlediska by asi bylo moudřejší odpočívat, případně nepít pivo a víno před závodem.. ale – znáte to. Dokážu odolat všemu, jenom ne pokušení. Pokušení žít a běhat naplno.. užít si veškeré dostupné i skryté rozměry trailového ultra. Modří již vědí – zážitky, ty nám nikdo nevezme.

V protisměru dávejte pozor na medvědy!
Ráno vstávám (tradičně) hodinu před odjezdem, tedy lehce po 3 hodině ráno. Jsem tu v US krátce, intenzivní práce a náročné přelety .. prostě mám stejně problémy s časovým posunem. V Praze je o 8 hodin víc a tak si říkám -- start ultra až po poledni, nakonec proč ne?

Nevím jak vy, ale já miluji ten závodní rituál -- přípravu jídla, nohou:), .. oblékání trička, hábků, ponožek, kontrolu batohu.. . Prostě jednotlivé úkony mi připadají neskutečně „cool“... Ta rutina je jako zaklínadlo -- dodává mi sílu a jistotu. Jako rytíř, který jde do svého boje, tak si i já navlékám svoje brnění, připravuji svoje zbraně.. a hledám sílu.. hlavně tu vnitřní, protože vím, že ji budu sakra potřebovat.

Na registraci jsme v čas, zdravíme se se Stínem, společné foto... Pošťuchujeme se navzájem, Stín s Nikou jsou ve skvělé formě, navíc trať (i když je letos úplně nová a běží se v protisměru) znají do detailu... Nehodlám s nimi nijak závodit, vzpomínám si na rady od svojí trenérky .. a doufám, že je budu dodržovat přesně: Nezranit se, opatrně to rozbíhat, ale zase se moc neloudat... pokud to půjde s kopce a rovinky běžet, vyzkoušet a zlepšit se v technických úsecích a cítit „sílu“... nejít úplně na doraz a třeba v závěrečných mílích i někoho seběhnout. Vzpomínám si, co říkal Stín: „Na druhou část nepotřebuješ čelovku. Místní a silní dobíhají za světla“. Jeho rady beru s rezervou, ale ten cíl.. doběhnout za světla.. na ten budu sakra myslet!

Řadíme se na cestě roubené koňskými  ohradami. Cítím koně, uvědomuji si blízkost indiánských území a tak si zase připadám trochu jako ve westernu. Než se stačím tou myšlenkou víc zabývat, přichází ředitel závodu a v duchu Brdské stezky před 6 lety:) startuje závod. ..“Tak můžete běžet!“, zazní místo nějakého výstřelu, nehraje ani Vltava, ani žádná jiná muzika.. ale nikdo to evidentně nepotřebuje. Jsem v naprosté euforii, tak velké, že si hodinky zapínám až po 5 minutách běhu. :). Jjo.. je krásné být tady.

Nebyl bych to já, kdybych ještě před podběhnutím silnice maličko nezabloudil. Podařilo se mi strhnout i malou skupinku běžců, ale hned se vracíme a v ten jediný okamžik se na trati míjím a zdravím se Stínem, který jako správný Jedi s mistrem Yodou na zádech, rychle mizí v prachu. K první stanici je to takové táhlé a zrádné stoupání. Vypadá to jako nic, ale nadmořská výška, mrazivý vzduch po ránu vybízejí k opatrnosti. Navíc.. ve zdejší polopoušti začíná vycházet slunce. Několikrát zastavuji, kochám se výhledy a neudržím se a fotím. Sice mě to po každé stojí pár minut času, ale co je pár minut proti naprosté euforii z novo-mexického slunce?

Na Pipeline (ano ano.. trail, který vznikl při budovaní zdejšího plynovodu) mě dobíhá Nika. Upřímně mám radost, čekal jsem ji výrazně dřív, zase to nepřeceňuji, protože vím, že ona běhá neskutečně konzistentně. Je pěkná kosa. Cola na stanici už (nebo ještě?) není v tekutém stavu, je to spíš taková ledová cola-tříšť.:)

Za chvíli budeme sbíhat krátký úsek do Ski Lodge, kde mám svůj drop-bag, odtud budeme stoupat vzhůru přes Aspen (zdejší černá sjezdovka, převýšení asi 400m)... Tenhle úsek poběžíme dvakrát, vrátíme se sem zhruba po 15 sakra náročných mílích a potom už to bude poslední náročný kopec.

Až tady sundávám čelovku a nechávám si ji v záloze, až se budu vracet.  Nika je už v trapu, ale beru hůlky a vyrážím na sjezdovku. Rozvážně, ale sílu v nohou přeci jen mám, takže uprostřed sjezdovky se znova zdravím s Nikou a na konci stoupání mám aspoň šanci jí udělat fotku. Pusu má od ucha k uchu..

 

Přitom je to celkem brutus. Tedy, abych to vysvětlil. Pochopitelně, když lezete nahoru po černé sjezdovce, tak nečekáte, že to je „easy“, vrcholek je ve výšce asi 3.200 m, to se taky trochu zají..:), ale hlavním faktorem je trailová specialitka  všech ředitelů závodů – falešné vrcholy. Asi po 25 minutách celkem usilovného poskakování nahoru jsme se vyškrábali nahoru, všichni kolem potěšení, cesta se stáčí dolů, napiji se, beru hůlky do ruky a těším se, jak postupně zase rozeběhnu nohy. Kousek sbíháme, ale najednou cesta končí a před námi zase kus krpálu nahoru.. Kdybych to neznal z jiných akcí, tak mě to hodně srazí.. tady jen utřu čelo a už to „valím“ zase nahoru. Po druhé už to bude lepší? Horší?

 

Zase překrásné výhledy před námi, seběh na Nail trail po celkem technických částech, ale statečně hopkám dolů.. Fotím Niku, než uložím foťák je dávno pryč. Ona zkušeně sbíhá pár lidí před ní. Nechci se vymlouvat, ale v té trávě bylo na můj „běžecký“ styl a zkušenosti:)  příliš mnoho kamenů a tak radši opatrněji poskakuji a střídám běh s chůzí stylem Pepa Vyskoč.

Po zhruba míli vysoká tráva zmizí, kameny se zdají pevnější a tak postupně a pomalu zrychluji. Na stanici přibíhám asi 1 a 3/4 hodiny před limitem. Tady je ta volba. Tady od sebe oddělují 50km a 50 mil. Extra kolečko do Caldery (pracovně jí nazývám „Medvědín“), zvoneček proti medvědům mám už od startu a tak zamířím na tu delší odbočku...

Upřímně musím přiznat, že tady jsem měl celkem krizi. Jednak to byla druhá nejdelší trasa mezi stanicemi, jednak se začínalo dělat teplo... cesta vedla pozvolna vzhůru podle potoka. Banán, který jsem do sebe na Nail trail natlačil mi dával nepokrytě najevo, že by se rád podíval, co se tak zajímavého děje tam venku..:). A navíc.. Začal jsem všude vidět medvědy.

Černé pahýly stromů u potoka velmi sugestivně představovaly tu osamoceného medvěda, případně matku s mládětem:). Zdálo se mi, že zvoneček málo zvoní..  Najednou vedle cesty... puma. Aneb jak místní říkají mountain lion. Zastavím a čekám, co bude. Ani se nepohnula, čeká co já, mrcha.. Bodejť by, že, když je ohořelý kus pařezu.:).  Znova se utvrzuji v tom, že nejhorší je smrt z rozděšení..

Nicméně, nepostupuji tak rychle, jak bych chtěl, navíc se mi zdá, že jsem si asi kousek zašel, už jsem podle hodinek měl být za vrcholem skoro před třemi kilometry. Povzbudivě a pozitivně si říkám svoje dop*dele, dop*dele.. Tady přišla zas chvíle na moji nejsilnější mantru.. „Klid. Vys*r se na to! Až tam budeš, tak tam budeš... A ty tam budeš!“. :)

 

A taky jo... postupně sbíhám do údolí a mezi vysokou travou už svištím k malému jezírku, za kterém je kousek v kopci stanice. Jsme v rezervaci, kousek dál to znám, tady jsme se Stínem běželi.  Na stanici jsem zůstal dobře 10 minut. Mají skvělé vodní melouny, sežral jsem jich asi pět kilo:), cítím, jak se vracím do závodu. Teď to sice vypadá, že budu bojovat o 16 hodin, ale co na tom. Vím, že je potřeba žít od stanice ke stanici a že se všechno může změnit. Jednu chvíli se cítím na ručník do ringu, ale je potřeba vydržet. Vím, co mě čeká. Brutální „stěna“ zvaná Nate nemesis (Natova pomsta), v tohle roce se nesbíhá dolů, ale šplhá vzhůru opět na Pipeline.

Stejně jako se Fénix rodí z popela, tak i usilovný stařík z Povltaví má šanci se vrátit do závodu... Na vrcholku Nate nemesis jsem nadšenej. Na Pipeline mají zase melouny! Nacpu si jich spoustu do obličeje, pár kroků jdu, ale pak začínám opět konzistentně běžet. Pohled na hodinky mi říká, že kdyby, kdyby.. že by můj čas mohl začínat i číslem 15, že by to nemusel být takový výprask:).

Konzistentně podruhé sbíhám už známou cestou pod Aspen. OMG! Slunce celkem peče, ale sundávám kšiltovku, nasazuji čelenku a na ni čelovku. Navzdory předchozí krizi pořád držím při odchodu 1.5 hodiny do cut-off. Na stanici mě povzbuzují, že prý vypadám skvěle, že na (povinnou) čelovku mám skoro 40 minut náskok... Ale, je potřeba být pokorný a připravený. Začínám rozvážně druhý výstup Aspenu, nakonec jsem nahoře. Na kamenech ve vysoké trávě opět opatrně poskakuji. Vím, že přijde čas a bude možné běžet.

Najednou je to tady. Začínám běžet a cítím, že to není ani o trochu horší něž v první části.. naopak. Pohled na hodinky mi říká, sakra, to by mohlo být opravdu za světla.. A v pohodě.. Jenže, přichází technický úsek přes laboratoř (nádherný kaňony, ale nesmělo se fotit) a Quemazon. Směr přesně k pozvolna zapadajícímu slunci. Vidím naprostý kulový. Když jsem si na téma svého poloslepého běhu v legraci povzdechl BS, tak mi bryskně vysvětlil, že jsem na tom ještě dobře. Přeci mám dvě hůlky, takže jsem na tom minimálně o 100 procent lépe, než průměrný slepec:). ..

Předbíhá mě skupinka tří běžců.. a litují mě, jak jsem prošitej.. a že to snad dám v limitu.. Odpovídám, že zase tak down nejsem:), akorát, že v tom kamení a proti-slunci nemůžu běžet. Výmluvy, nic než výmluvy.. si asi mysleli.. Jenže všeho do času. Trať se otáčí a není už tak technická.. a „Kefalín“ běží.. trať se mírně vlní, ale směr je jasný -- do cíle mírně dolů..

A tak se kolem skupinky, co mě před hodinou litovala přeženu doslova jako vítr:). Oni pomalu jdou k poslední stanici a já běžím celkem svižně v průměru kolem 6:30-7:00 kilometr. Poslední stanice je luxus. Kašlu na čas, mají tam pivo i tequilu:)... beru plechovku a klopím do sebe pivo. Moc mi to nejde, ale je to Amerika. S pivem (ani v kelímku) nesmím opustit prostor stanice a tak těch pár minut obětuji a zase běžím. Už je to kousek, odbočka na moji známou Cemetry road.. a pak už se drápu krpálem do kopce. Na vrcholku stojí Stín a říká, ať koukám běžet, ať na mě zbude ještě pivo.. Vybíhám nahoru, lidi mě zdraví.. ano 748, Jan, Czech Republic!...To jsem já.. a kupodivu plný sil! K neuvěření (f.unbelievable) jsem v cíli, nic mě nebolí, zdravím se se Stínem a s Nikou.. 14:33... Za světla!! Které ještě dlouho bude..

Myslel jsem si, že běžím hodně mezi posledními, ale není to pravda. Dobíhám 52 z 87, kteří dokončili; (15 lidí nedokončilo 50 mílovou trať). Tady je potřeba dodat vysvětlení místního specifika. Relativně hodně lidí buď dobrovolně, nebo pod tlakem limitů na odbočce v Nail trail tradičně zvolilo kratší variantu a dokončili 50 km trať, která má kupodivu skoro ty samé cut-offs [proto všichni dokončí 50 km] :). Ve světle téhle statistiky jsem věřím uhájil hrdý titul „mid-pack runner“, tedy průměrného pobíhače, který odolá časovým limitům a ještě není úplně na konci výsledkové listiny. Navíc, ten zdejší prach, co ho mám úplně všude je prý sopečného původu.  Anglicky se mu říká tuff. Jsem tedy tuff runner. Čte se se to hodně podobně jako „taf“... tedy jako „houževnatý, odolný, silný“ .. „Taf runner“ .. to zní skvěle!

Bylo to krásné a bylo toho dost. Podařilo se mi všechno, co jsem si naplánoval. Pracovní věci, návštěva kamarádů a skvělý závod. Zůstane to ve mně určitě hodně dlouho. Píšu si rychle zápisky, zatímco sedím na letišti v Albuquerque.. Zrovna teď se dozvídám, že z mojí 24 hodinovky domů se (ne mým přičiněním) stává téměř 48 hodinovka, letadlo má poruchu, všechno zrušeno a tím pádem chytám spoje do Evropy až následující den. Přesně, jak říká manuál k Jemez 50 miles. „Jsou to hory v Novém Mexiku. Musíte počítat s vedrem, mrazem, sněžením, deštěm, bouřkou.. a klidně se vším najednou v jednom dni“ . Jen bych to jejich varování rozšířil i na cestu domů...:)

Všemu zdar!
Našemu úsilí, ultra a kamarádům zvlášť!
12:)

Díky Niko! Michale a Stíne! Bylo to skvělé.. a těším se zas na shledanou. Jak s oblibou říká BS.."Mohli bychom se třeba zase proběhnout v Coloradu.. Jen si vem s sebou čelovku, kdyby se to protáhlo:)"...