Staří..:).. Po náročných závodech -- byť se hojím a regeneruji téměř jako bájný Wolverine:) [hned to zaťukávám] -- se rozbíhám pomalu. Je to těžké udržet ten opatrný návrat, tím spíš, že si v té chvíli sakra uvědomuji, jak kamarádi, známí a všichni kolem běhají a já.. já se flákám..:). [ a pozor to nepoužívám FB, ani nesleduji sociální sítě]. Někoho výkony ostatních motivují, u jiného je to přesně naopak.
Téma sociálních sítí se objevuje a táhne se (nejen) během jako pověstná červená nit, skoro jako Němci českými dějinami, jak by řekli znalci..:). V běhání mají ještě specifický podtext. Je tady přeci ta přirozená běžecká "osamělost", že? Fakt slyším hodně často.. Dřív bylo líp:), současná módní běžecká vlna, podpořená masivním sdílení všeho, FB, instagramy, videí.. blogy:)... Skalní říkají, že to vše jde proti podstatě běhu. K dlouhému běhu prý vždy patřila osamělost. Ted exhibicionisté zahltili internet,..., a já -- ačkoliv jsem jeden z blogerů, tedy exhibicionistů:) bych chtěl říci, že často věci mohou být úplně jinak, než vypadají na první pohled. Například i exhibicionisté mého druhu, jsou také (částečně) osamělí běžci, kteří žijí a běhají mimo hlavní cesty sociálních sítí..
Samozřejmě mě dřív úsměvné komentáře a zápisky typu.. "I ran 3 km and I feel great" [Běžel jsem 3 km a cítím se skvěle:)], které na mě občas odněkud vyskočily, hodně bavily. Ale potom mi začaly být víc a víc otravné, i když všem přeji jen to nejlepší a chápu, že každého motivuje něco jiného a každý máme (jinou) potřebu sdílet svoje pocity. Ostřihl jsem se od toho všeho a definitivně jsem se rozhodl nesdílet aktivně svoje běhání a většiny virtuálních aktivit se pokud možno neúčastnit. Proč taky. Nejsem žádný reprezentant, abych například mohl svým během a úsilím někoho inspirovat, zajímat. Navíc to bere spoustu času!... Moje virtuální běhání a existence se dostaly do rovnovážného stavu, kdy garmin mám na ruce výjimečně, synchronizuji ho jednou za měsíc, dva, kdoví jestli,.. a taky jsem živ:). Přestal jsem si psát svoje běhy na internet, stačí mi naprosto excel...
Přemýšlel jsem, proč tomu tak je? Přiznám se otevřeně, že jsem dokonce taková mrcha, že ani nesleduji na garminu své nejlepší kamarády, jak běhají! [Snad mě za to nestihne žádný trest!] Na fiktivní FB se podívám, až když mi přijdou po několika dnech opakovaná upozornění, že se něco děje. Dopředu tak mám maximálně šanci zjistit běžeckou hospodu, ale většinu akci svolávaných přes sociální sítě, skoro stoprocentně minu:). Není to stářím, nebo tím, že bych se bál používat počítače, na kterých "to" pořád ještě slušně umím:)... Prostě se tomu vyhýbám.
Mám takovou teoriii/fobií :)... Bojím se, že by mě sociální sítě dovedly k vytvoření paralelních světů. Vidím a slyším často kolem sebe, že lidé na FB nadšeně píšou například o své práci (vztahu), zatímco práce stojí za prd a ve vztahu jsou nešťastní, jak šafářův dvoreček:). To rozdvojení a předstírání musí být šíleně vyčerpávající. Pak doma nebo v ústraní jsou dvojnásobně zlomení, případně se snaží všemi prostředky zapomenout a/nebo pokračují v té své "lepší" virtuální existenci.
Proto nepoužívám aktivně FB, abych nemusel lidem ukazovat a říkat, že mám skvělý život, ale abych pokud možno skvělý život žil:).. [Navíc -- jak teď si ověřují -- ani nejsem v pokušení ostatním cokoliv závidět:)].
Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem se uklidňoval, že by se mi to třeba stát nemohlo, protože to možná není problém virtuální reality, ale problém časového posunu:)..
Všimli jste si, že čím dál tím víc lidí začíná svoje přání/plány slovy "Až".. "Až zhubnu".. "Až budou děti větší".. "Až povýším v práci".. Nebo pro mě aktuální.. "Až budu v důchodu..:)"...
Tak to rozhodně ne! Žádné odsouvání na "potom" u mě nebude. Co kdyby to zítra nevyšlo!:). Moudří guruové by jistě začali mluvit o nutnosti žít tady a teď, o soustředění na lidský dech a přítomnost. Jo jo, zní to vznešeně, jogínsky, až meditačně:). To můj "guru" Deri, tedy moje fenka.. mi to dává sežrat jednoduše a doslova z první ruky... Žít jako pes, v tom to je:)...
Jdeme spolu běhat a samozřejmě když vybíháme, tak je šílená, otravná, tahá mě za šňůru, skáče kolem, neposlouchá.. Nadšeně pobíhá a raduje se.. Vidí slunečný den, zelený trávník, kaluž a rybník před námi.. na všechno se šíleně těší:). To já často v té chvíli mám před očima pořád ještě přehršel úkolů v práci, případně nějakou nepříjemnou situaci.. ale s Deri na dosah vnímám tu její naprosto čistou radost že života -- hups do kaluže, šílené úprky, ležení v trávě -- taky hned vidím krásný slunečný den, rybník a kaluž, která přímo láká:), abych do ní taky hupsnul:)..
Potom není divu, když na zpáteční cestě parkem zpomalíme, tak slyším, že i ostatní lidé v parku vnímají ten její gejzír radosti.. Posledně mě dostaly na kolena útržky rozhovoru: ".. Tatínku.. já vím, že nechceš pejska.. ale kdyby jsi si MUSEL vybrat pejska .. víš ... MUSEL.. jakej by to byl? ... určitě tenhle, co?:)... a když už by MUSEL pejsek s námi bydlet.. rozumíš.. MUSEL.. kam bychom ho dali?" :)...:)
Proto se ještě jednou všem omlouvám, za svoje absence, špatně sledování virtuálních světů, včetně různých virtuálních běžeckých portálů, garmin connectu, running free, atd ... Není to tím, že bych si myslel, že jsem něco "extra".. Prostě mi virtuální svět nesedí:). Vím, jak to zní šíleně, když to říká blogger ve svém zápisku, že?:) Ale paradoxně, já to "tady" beru jako svůj reálný svět, svůj deníček, který i když je veřejný, je tak osobní a reálný, jak jen může být:).
Příští týden mě čeká relativně hektický návrat k normálu. Od čtvrtka do neděle jsem služebně na Kypru, ovšem cíl je jasný... Ať se děje, co se děje, běhat a radovat se života .. se MUSÍ! :)
Všemu zdar! Ultra zvlášť!
Ať už běháte osaměle, ve skupině, sdílíte nebo utajujete svoje pocity a km. Myslím si, že je to úplně jedno. Hlavně .. ale to my všichni víme:)...
12:)
Ale když se ztrácí víra, je potřeba se upnout na rituály. Proto další den beru (línou) Deri jen na krátký běh, a sám pak vybíhám do strání v údolí. Přes všechny zákruty nakonec otáčím na Ctiradovi. Ještě předtím vyskakuji a nadšeně křičím svoje bojovné.. „Rondáááááá!!!“.. V samém nadšení si nevšímám mladé maminky s malým chlapečkem, který podle držení těla s pomocí maminky zrovna čůral pár metrů ode mě..:). Podle reakce maminky soudím, že jsem ho vyděsil natolik, že kalhoty půjdou po vycházce asi rovnou do pračky. Směju se, nahlas i v duchu se jim ještě dlouho omlouvám, ale rituálů je třeba.
Nicméně jsem na to hodně intenzivně myslel druhý den brzo ráno. Garmin na začátku ukazuje příšerných 7 min/km hrozně se trápím, všechno mě bolí.. snad i duše, slyším ta jeho slova.. „málokdo se dokáže smířit s tím, že přijde čas, kdy bude jasné, že „směr“ už bude převážně dolů..“. Je to tady, říkám si...asi bych měl zrušit svoje registrace na ultra, prodat běžecké boty a začít dělat něco jiného, třeba koupit rybářské pruty. Dneska to nejde. Na konci promenády to otáčím a běžím zpátky.. Jen to udělám, všechno se ve mě bouří a říká, to přece nejde.. a tak míjím bod, kde bych měl odbočit k apartmánu a pokračuji dál podle moře..
Symbolika.. neskutečná. Jak si znova uvědomuji, jak moc se „mám rád“.. že moje zlepšování/zhoršování na tom nic nezmění.. Věřím, že budu pořád „bojovat“, ať už ten směr je jakýkoliv... V tom okamžiku „smíření“ a „odhodlání“ se přede mnou otevírá hezká asi 2 km dlouhá městská pláž, s jemným pískem, s minimem lidí.. Věřím na znamení, lhal bych, že v tu chvíli nejsem dojatý.. Tričko jde okamžitě dolů a běžím na samé hranici vln.. Síla a odhodlání do dalších dní je všude.. snad i ve vlasech:)..
