Podle mého laického pohledu ultra běhání a těžký ultra trail není "něco" co se dá dělat na efekt.Vždyť i ti opravdu nejlepší naši ultras jsou "ryzí amatéři", málo kdo mimo úzkou komunitu o nich ví... Žádný hezký tělo vám to primárně nedá, domnívám se, že ani holky se na to nedají dobře balit, protože jsme maximálně "divný":). Na druhé straně to má nesporně výhody. Můžeme si být jisti, že všechny ty šílenosti podstupujeme primárně sami pro sebe.. O to je všechno jednodušší -- pokud přijde nějaká krize, nebo se věci různě zvrtnou, tak vím, že jsem tady... protože tady chci být... prostě je to mojí součástí -- běhám rád i ve chvílích, kdy to dře:)
Aktivně proti předzávodní nervozitě, aneb důležité je dostat se na start včas!

Paní na přepážce nesdílela můj pocit, navíc začala vyžadovat, abych si svůj "kufřík" dal odbavit, že je poslední šance.. A co to mám přes rameno za "pouzdro"? To je nějaký toulec?:)


Zajímavý je, hned jsem dostal statut "reprezentanta" a všechno prošlo. Dostal jsem i lístek na nouzový východ, abych si mohl natáhnout nohy:). Paní jsem slíbil, že se budu snažit dobře reprezentovat. V národní euforii jsem ještě mimochodem pronesl i (narvanou) igelitku s jídlem, rohlíky... jako správný Čech vezu i paštiku:), buchty, tvarohový i povidlový šáteček. Honza měl na cestu do světa za princeznou vždy buchty, v pohádkách se to osvědčilo, není důvod to měnit!:)

Radostně hned na zemi rozložím kufr, a postupně roztřídím a narovnám věci, boty, oblečení a jídlo do pytlů na obě life base. Úplný profík, říkám si:)..Těším se z atmosféry, městečko závodem žije, prostor startu a cíle je vyzdoben v oranžových barvách.. potkávám část české výpravy.. prostě. jsem tady!

Pozvolna, pozvolna...aneb poslouchám manželku, Evropu 2 a tep svého srdce:)
Před odletem mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, důsledně kladla na srdce, ať se s tím "moc nepářu"... Že ví, že Ronda je moje milenka, ale jako věrná a milující žena má pro to pochopení.. Nicméně ať si to s "NÍ" vyřeším v Andoře a netahám ji s sebou domů:). Dobrá rada, nad zlato!
Ráno vyrazí od našeho hotelu početná česká výprava, ochotně mi nabízejí, že mě vezmou s sebou, ale už mi pomoc nabídl Sam, takže nemusím 3+km do Ordina šlapat pěšky, ale pohodlně si vezu zadek v autě:). Za chvíli se začíná náměstíčko u rotundy plnit běžci, zní tradiční bubny (bože, jak já to miluju!!), ten rámus a taneční kreace bubnujících mě dostávají do varu.. Sam se dívá na to třeštění a já jen dopovídám.. jasně.. ty na rozdíl ode mě víš, do čeho jdeme:), že mě tryská ta prostinká neznalost..
V tom chumlu nabušených a zkušených běžců si připadám, jako Líza Doolittle, když jde na ples:)... Hraje La Traviata, ohňostroj, výbuchy konfet, lidé začínají odpočítávat a pak.. pak to všechno začne.. Vybíhám skoro úplně zezadu, jak jinak, že:).. a postupně (a opatrně) v Ordinu předbíhám další závodníky. Ještě na asfaltce v kopci doháním Sama a těsně při odbočce na blátivou pěšinu Martinu. Vím, že oba chtějí mít pomalejší a konzistentní začátek, a tak se neznepokojuji, že bych běžel příliš rychle...
---- Tady malá odbočka ----
Minulé jsem si napsal, jak jsem si vyrobil skvělou sadu taháku i s kontrolními mezičasy.. v několika kopiích. Ty jsem ovšem v rozrušení:) z toho, jak jsem vše skvěle v pátek stihl nedal ani do báglu na stanice, natož do běžeckého batůžku. Zase -- jak mi kamarádi říkali.. profesor a bude používat tahák?:) . Zkoušky by se měly skládat bez taháku!:)
---- konec odbočky ----


Hlavně se z toho.. nepotento, aneb bez "nevěsty" ani ránu:)



---- Opět malá odbočka ----

---- konec odbočky ----
A tak si opravdu užívám nádherný výstup na Comapedrosu, doslova po hřebenu hory, který je v nejužším místě široký sotva pár metrů. Něco pro mě v minulých letech absolutně nemyslitelného.. Stejně tak v noci společně s Pavlem sestupujeme myslím technicky nejhorším (prudkým) úsekem klesání s řetězy do Marginedy. Kdo mě zná, tak ví, že opravdu vidím špatně, v noci obzvlášť.. nicméně.. Věřím, že i s tím se dá nějak poprat:). Úspěšně jsem vyzkoušel dvě čelovky. Jedna kolem pasu, druhá na hlavě. Prostorové vidění (aspoň u mě) se zlepšilo o 100 procent, různé úhly osvitu dodají chybějící prostorový vjem a dá se běžet o dost rychleji.
Slibem nezarmoutíš, aneb na nic se neptej:)
Myslím, že ve Španělsku i v Andoře je skrytě cítit historický vliv obsazení Araby. Ani Reconquista to neodstranila .. Prostě slibem nezarmoutíš:).. Ptáš se, jak je to daleko? Určitě kousek:).. vždyť je to téměř vidět.. 3 km z kopce, rozumný terén.. Po skoro hodině slušně rychlého cupitání narazíte na kontrolu a ta vám řekne.. no za chvíli jste na stanici! Když přidáte, tak asi 20-30 minut (ze kterých je i po přidání 40)..:)
Pochopitelně i když byly chvíle, kdy podobné informace narušily optimální pohodu, brali jsme to s humorem. Jo, když vám někdo poprvé řekne, že za 2km dole je stanice, vy dopijete zbytek vody, abyste potom zjistili, že to nebyly kilometry jen dva, ale ještě další extra hodina k tomu:).. Tak potom zase, když vidíte, že máte jít hodně přes 10km v plném slunci, tak šetříte vodou. Někdo vám říká, že za 5km by měla být "provizorní" stanice, ale na předchozí stanici ji nemají zakreslenou a tváří se všelijak:).. Tak holt nejdříve sušíme "hubu" a pak si zase hrajeme na velbloudy:).
Ovšem nejvíc mě rozrušilo, když mi na 100km pořadatel ukázal mapku, která mi říkala, že jsem na km 90 a ještě mě lámanou angličtinou upozornil, že trasa k dalšímu "cut-off" je těžká, ať se moc nezdržuji... Navzdory technickému terénu jsem doslova vyrazil z kopce.. Dobíhám dolů na stanici, abych prožil velkou radost.. Co plaším? Vždyť já jsem na 105km!:)
Druhá noc v horách... poznávání nepoznaného

Původně jsme se domlouvali s Pavlem a a Josefem, že se asi srazíme na druhé life base, na 30 minut pospíme, abychom zahnali halucinace... Ale dorazil jsem tam výrazně dřív a zkusil jsem si lehnout na chvíli na žíněnku. Už to neudělám, pokud nebude jiný důvod.:). Jen se ozvaly bolestivě nohy a v hlavě mi začalo blikat -- spát, spát, spát.. Bojím se, že mě za pár minut nevzbudí ani výstřel z děla, natož nastavený budík. Přes tři čtvrtě hodiny mi trvá, než se z 5 minutového "odpočinku" vzpamatuji natolik, abych mohl jít dál:), kluci ale ještě nedorazili a já prošustroval skoro hodinu. Pro příště nespat a ani to nepokoušet.. Neumím to!!
Proč já si vlastně zase měnil boty a ponožky? Trasa vede bažinatým svahem, drobnými potůčky a díky nevyspání asi nedávám tolik pozor, takže většinu kaluží, potoků a vody vymetu úplně zbytečně. Prostě po tolika hodinách beze spánku se nejen hůř soustředí, ale začínám mít i velmi solidní halucinace. Copak, že se klacíky na zemi mění v hady, fáborky v oběšence (to už znám!), ale já najednou vidím všude značky, (oči krav svítí úplně stejně jako odrazky na tyčkách), navíc "toužebně očekávaná" stanice se líhne z každého kusu skal.. i když to nemám plně vyzkoušené, nakonec beru trochu kofeinu v tekuté formě. A zázrak:). Zase funguju skoro normálně a vím, že tohle budu napříště používat:). V tom začíná svítat.. temné siluety skal jsou podsvícené oranžovým vycházejícím sluncem. Ano, vypadá to tak jako na propagačních záložkách z Rondy!! Tak hezký, že je to na hranici kýčovitých pohlednic..
Nakonec Japonec!

Vím, že přede mnou je skoro o půl hodiny dvojice Japonců, kteří měli skvěle promyšlenou přípravu a pomoc na trati... Říkám si.. Hergot!! Valar morgulis! Jdu do "boje".. Běžím dolů v horku, je určitě přes 30C ve stínu, na slunci se dělají díry do hlavy a udivuji místní, že ještě po tolika hodinách (a v podstatě za půlkou startovního pole) mám "chuť" běžet a "závodit":). Vysvětluji, že já běhám rád, navíc, jsem se šetřil většinu času.. Teď kdybych doběhl odpočinutý do cíle, tak by mě známí z Čech "pomluvili":)... Japonce nakonec úspěšně sbíhám, v cíli na něj mám skoro 6 minut... Ale poslední část už nijak nervu.. Voda došla, v civilizaci se mi nechce pít z řeky, ale hlavně... Tu poslední část má cenu si užít.. "sprintem" možná získáte pár minut, ale ztratíte tu atmosféru, závodem totiž žije celé městečko, projíždějící auta troubí, všichni lidé vás zdraví, poplácávají.. Je to přesně, jak říká itinerář trasy: "Dobíháte do Ordina a víte, že jste mistři světa, jste králové". Tenhle moment má cenu si pořádně vychutnat. Tu chvíli, která vám vypálí do duše silnou značku., stejně jako rozžhavené značkovací železo.. Přibíháte k rotundě a slyšíte výkřiky.. "Finisher, finisfer".. Skoro všichni, co jsou nablízku přibíhají do prostoru cíle a oslavují s vámi ... Oslavují tu sílu a vůli, kterou musíte mít, abyste to krásné knížectví v limitu oběhli a obešli..
V tu chvíli běžím po koberci a pocity se nedají popsat.. Plácám si se spoustou lidí, zatínám vítězně pěstí.. Rondo, už jsi moje!!
U prostoru cíle je kamera. Jistě není náhodou, že zrovna, když jsem dobíhal já, tak na půl minuty vypadl signál:). Nikdo doma neviděl můj doběh.. moje vítáni i loučení s "milenkou". Radost až na kost -- tak jsem tu ultra zkoušku úspěšně složil i bez taháku:). Samozřejmě, čas 57:29:29, mi říká.. mohl jsi být o tu půl hodinu rychlejší.. Jak hezky by to znělo.. 12 HonzaDe, 34 Honza běží, 56 .. dává Rondu! :). Tak jako tak ještě není všem dnům konec!
Rondo.. jsi moje!!
Všemu zdar! Ultra a naším snům.. zvlášť! 12:)
PS. Fotky i video doplním později, možná i gramatické chyby opravím..[Video a par fotek jsou moje, jinak jsem je s dovolením vypůjčil z webu a FB Rondy]
Skvele fotky Svati a Pepy (Mitic)
PPS. během závodu jsem uvažoval o tom, že bych měl složit "zkoušku" hned na poprvé, kdoví, jestli pro náročnost trati se mi bude chtít se sem vracet. Podobně jako u Zane Grey řada lidí říká, že na útrapy je třeba zapomenout, než se postaví na start znova.. Jak jsem dosedl v cíli a pil pivo, tak mi bylo jasné ...chci se sem zase vrátit!! I když vím, že v mém věku a bez sportovní minulosti to bude zase vyžadovat pečlivou přípravu, odhodlání i kus štěstí, aby člověk mohl slyšet bubny a volání "Finisher, finisher!!!". [Valar dohearis! Je moje odpověď... pro neznalce Game of Thrones.. "Všichni muži musí sloužit":)]
PPPS. Leona mi psala, ať popisu pořádně to "utrpení" a "bolest"... Dopsal jsem střípky mých pocitů a usilovně přemýšlím a vzpomínám... Nebyla žádná krize v pravém slova smyslu, Žádné utrpení.. bolest z tradičních (ale lépe zvládnutých) puchýřů? V mém případě už mi to přijde jako jistý kolorit, strávit nějaký čas výměnou ponožek, mazáním nohou.. aby člověk ve finále řekl, že už ty boty sundá až v cíli, protože 1) by se mi nepodařilo je nandat zpátky na nohy a za 2) bych nemusel při tom udržet ani důstojnost ani moč:)..
I když to bude znít hloupě, tak přiznám, že jsem měl velkou radost a cítil jsem neskutečnou sílu..:)
PPPPS. Abych nezapomněl, moc děkuji za spoustu krásných a povzbuzujících vzkazů -- byly všude.. -- V mailech, sms, vox, whatsup.. prostě všude:). Všem vám moc děkuji, opravdu bylo na hranici dovoleného dopingu. :)