Ronda je Ronda, aneb ultra zkouška bez taháků:)

Před pár hodinami jsem se vrátil a zítra odjíždím na služební cestu do Tbilisi... Všechno je hektické, určitě nedokážu přesně časově popsat krok za krokem (a proto se o to ani nebudu snažit), ale nálada, pocity a zážitky jsou do mě vypáleny stejně pevně jako cejch značkovacího železa. Tohle se prostě nedá zapomenout. Těch zážitků, příhod a pocitů je celý ranec, tak se omezím jen na určité střípky. Stejně průběh závodu nikdo nedokáže popsat líp jak Honza Bartas, tak co se o to pokoušet:)...

Podle mého laického pohledu ultra běhání a těžký ultra trail není "něco" co se dá dělat na efekt.Vždyť i ti opravdu nejlepší naši ultras jsou "ryzí amatéři", málo kdo mimo úzkou komunitu o nich ví... Žádný hezký tělo vám to primárně nedá, domnívám se, že ani holky se na to nedají dobře balit, protože jsme maximálně "divný":). Na druhé straně to má nesporně výhody. Můžeme si být jisti, že všechny ty šílenosti podstupujeme primárně sami pro sebe.. O to je všechno jednodušší -- pokud přijde nějaká krize, nebo se věci různě zvrtnou, tak vím, že jsem tady... protože tady chci být... prostě je to mojí součástí -- běhám rád i ve chvílích, kdy to dře:)

Aktivně proti předzávodní nervozitě, aneb důležité je dostat se na start včas!
Ještě ve středu večer pilně počítám, na své pracovní stanici přehazuji terabajty dat doslova tam a zpět:), ale moudře před půlnoci usoudím, že ne všechno je potřeba (a možné) dodělat a prioritou je Ronda. Ráno prodlužuju domácí pobyt jak to jde, takže na Ruzyni stojím u přepážky v okamžiku, kdy letadlo začíná boarding, tedy asi 50 minut před odletem. Zkušení cestovatele ví, že jsem odpovědný:), a mám ještě dostatečnou rezervu.
Paní na přepážce nesdílela můj pocit, navíc začala vyžadovat, abych si svůj "kufřík" dal odbavit, že je poslední šance.. A co to mám přes rameno za "pouzdro"? To je nějaký toulec?:)
Paní jsem vysvětlil, že jsem zkušený cestovatel, že můj příruční kufřík ode mě nikdo neoddělí, neboť má požadovanou váhu a rozměry. Navíc mi jejich společnost už několikrát úspěšně zatoulala zavazadla a tentokrát si podobnou legraci nemůžu dovolit:).. A že s tím toulcem měla pravdu, jedu na důležitý závod:).

Zajímavý je, hned jsem dostal statut "reprezentanta" a všechno prošlo. Dostal jsem i lístek na nouzový východ, abych si mohl natáhnout nohy:). Paní jsem slíbil, že se budu snažit dobře reprezentovat. V národní euforii jsem ještě mimochodem pronesl i (narvanou) igelitku s jídlem, rohlíky... jako správný Čech vezu i paštiku:), buchty, tvarohový i povidlový šáteček. Honza měl na cestu do světa za princeznou vždy buchty, v pohádkách se to osvědčilo, není důvod to měnit!:)
V letadle jsem ještě dokoupil kolu, čaj a pivo, abych neztrácel čas na letišti, mohl jen vyzvednout auto a vyrazit do Andorry. Jak to bylo moudré rozhodnutí jsem zjistil za chvíli, když jsem v letištní hale marně hledal stánek společnosti Alamo. Vzpomněl jsem si, že mají často spojení s National, ale ani ty jsem nenašel. Nakonec se dozvídám, že jejich auta půjčuje Enterprice, která má v letištní hale také zavřený stánek, ale má budku na parkovišti! :).. A jak tak stojím dlouhou frontu na papíry a klíče od auta, skoro by se hodilo otrhávat lístky kopretiny a říkat si, stihnu? nestihnu? registraci v 7 h v Ordinu? Mám ještě plán B, v nejhorším případě zkusím zavolat Samovi, který je na místě a poprosím o pomoc. Taky věřím, že ve Španělsku se čas nebere tak striktně:). Trochu pravda znervózním, když na jedné odbočce (mnou nastudované cesty/obchvatu Barcelony) je havárie a já se najednou ocitám o kus dál směrem na jih.. Znovu si připomínám důležitou poučku, že nejhorší je smrt z rozděšení:) a asi po 5km se zorientuji a podaří se mi vrátit se do správného směru.. Protože čas je neúprosný, připomenu si základy italské jízdy. Jih je jih a tak je začínám uplatňovat i ve Španělsku [..1) koukáním do zpětného zrcátka se nerozptyluj, co se děje za autem není tvůj problém, 2) plná čára není zeď a hlavně 3) rychlostní značky mají pouze informační hodnotu:)]. Díky tomu se registruji v Ordinu s hlubokým předstihem v 18:40, tedy víc jak 20 minut před uzavřením registrace. Ani jsem Sama nemusel otravovat!
Radostně hned na zemi rozložím kufr, a postupně roztřídím a narovnám věci, boty, oblečení a jídlo do pytlů na obě life base. Úplný profík, říkám si:)..Těším se z atmosféry, městečko závodem žije, prostor startu a cíle je vyzdoben v oranžových barvách.. potkávám část české výpravy.. prostě. jsem tady!
Chválím se, jak jsem to všechno v pohodě stihl:), teď ještě nakoupit v supermarketu nějaký jídlo.. Jenže, jak dojedu na hotel a rychle kontroluji věci na start, tak zjišťuji, že mi nedali spínací špendlíky na číslo a já svoje náhradní nemůžu najít. Honem zpátky do auta a zpět do Ordina. Registrace se už opravdu zavírá a špendlíky už nemají, ale po chvilce je dostávám u stánku venku.. I když se snažím být rychle zpátky, tak bohužel potraviny kolem už jsou všechny zavřené. Mám radost a hned se chválím, jak bylo moudré mít koupenou kolu, pivo, atd.. a vézt si sebou rohlíky, paštiku, vařená vajíčka a buchty. Vlastně mi nic nechybí a tak v klidu jím, popíjím pivo, balím věci a připravuji si oblečení na ráno... Moje radost dosahuje výšin okolních hor:)...

Pozvolna, pozvolna...aneb poslouchám manželku, Evropu 2 a tep svého srdce:)
Před odletem mi moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, důsledně kladla na srdce, ať se s tím "moc nepářu"... Že ví, že Ronda je moje milenka, ale jako věrná a milující žena má pro to pochopení.. Nicméně ať si to s "NÍ" vyřeším v Andoře a netahám ji s sebou domů:). Dobrá rada, nad zlato!
Ráno vyrazí od našeho hotelu početná česká výprava, ochotně mi nabízejí, že mě vezmou s sebou, ale už mi pomoc nabídl Sam, takže nemusím 3+km do Ordina šlapat pěšky, ale pohodlně si vezu zadek v autě:). Za chvíli se začíná náměstíčko u rotundy plnit běžci, zní tradiční bubny (bože, jak já to miluju!!), ten rámus a taneční kreace bubnujících mě dostávají do varu.. Sam se dívá na to třeštění a já jen dopovídám.. jasně.. ty na rozdíl ode mě víš, do čeho jdeme:), že mě tryská ta prostinká neznalost..

V tom chumlu nabušených a zkušených běžců si připadám, jako Líza Doolittle, když jde na ples:)... Hraje La Traviata, ohňostroj, výbuchy konfet, lidé začínají odpočítávat a pak.. pak to všechno začne.. Vybíhám skoro úplně zezadu, jak jinak, že:).. a postupně (a opatrně) v Ordinu předbíhám další závodníky. Ještě na asfaltce v kopci doháním Sama a těsně při odbočce na blátivou pěšinu Martinu. Vím, že oba chtějí mít pomalejší a konzistentní začátek, a tak se neznepokojuji, že bych běžel příliš rychle...


---- Tady malá odbočka ----
Minulé jsem si napsal, jak jsem si vyrobil skvělou sadu taháku i s kontrolními mezičasy.. v několika kopiích. Ty jsem ovšem v rozrušení:) z toho, jak jsem vše skvěle v pátek stihl nedal ani do báglu na stanice, natož do běžeckého batůžku. Zase -- jak mi kamarádi říkali.. profesor a bude používat tahák?:) . Zkoušky by se měly skládat bez taháku!:)
---- konec odbočky ----

Mapky s profilem, videa, stanice, jsem měl celkem dobře naučené, dílčí mezičasy by mě asi mohly jen znervózňovat. Pamatuji si, že na první stanici (Sorteny) jsem v optimistické variantě měl být za cca 4hodiny, v konzistentně pesimistické za 5h... a byl jsem tam ve 3:50.. A tak nic neřeším. Běží se krásně, nádherná trať, v úzkém místě se zdravím s ředitelem závodu... dokonce mi přijde, že řada technických úseků je dobře běhatelná:)... i když mám před sebou spoustu tisíc metrů vystoupat a sestoupat, tak se nebojím to z kopce i trochu pustit...Jsem na legendárním běhu, tak se trochu odvážu, ne?:)... "Valar morgulis"! ["Všichni muži musí zemřít!]... A taky jo:), je horko, dost lidí kolem s tím má problémy a najednou cítím náznak křeči při seběhu, až mě zkroutí. Sakra, nějak brzo:)... Beru solnou tabletu, zpomalím a přes bolest nohy protahuji, ale nijak se to nezlepšuje.. Tak se vracím ke své mantře -- pomalý běh léčí všechno:) -- a postupně rozběhám, bolest ustupuje, ale vím, že si musím dávat pozor na horko, pití a jídlo.. Tohle není slabost nohou, proto se snažím víc poslouchat svoje tělo, a případně zpomalit nebo zrychlovat z kopečku pomalu a rozvážně:).

Hlavně se z toho.. nepotento, aneb bez "nevěsty" ani ránu:)
Na startu jsem si dělal legraci, že hlásí velmi teplé počasí na celý závod a slovy básníků se nám "pěkně prohřejí hlavové kosti":).. V dětství a v mladí mě lékaři upozorňovali na možnou "alergií" na slunce a teplo. V loni na WS mě teplo a moje hloupost stálo úspěšné dokončení závodu, proto jsem se letos i v "přípravě" [pokud se to tak dá říci] soustředil na nácvik krizových situací.. Běhání na hlad, běhání bez vody:).. [dcera, když se mnou běhala v horku, tak byla ráda, že nesu vodu i jídlo, ale všechno je jen pro ni :)], každý pobyt ve fitku končím delší saunou. Vím, že na teplo budu asi vždy citlivější, ale skoro všechno se dá alespoň do jisté míry ovlivnit a upravit.. Navíc mám na hlavě "nevěstu" (jak moje dcera nazývá můj bílý Sahara kit, který si pravidelně máčím ve vodě, případně dávám pod něj hrst sněhu). Pokud voda není stojatá, v klidu z ní piji a doplňuji zásoby.
Díky tomu přibíhám na Arcalís v dobré náladě, možné krize pod kontrolou.. vidím Aničku S., která mi nabízí pomoc, včetně jediné tablety magnézia. Úplně mě to dojalo, s díky odmítám a říkám, ať ji raději nechá pro Sama.. Cítím se silný, šťastný.. a postupně se raduji z neskutečně, ale z mého pohledu neskutečně technicky náročných a nekonečných výstupů kamenitými svahy, talusovými poli... kochám se, a v tom zakopávám, tak tak, že se nepodívám po zadku o pár set metrů níž:)... Pěkně mě to vyškolilo, platím drobný "poplatek" ve formě urvaného držáku na telefon - tedy bude v báglu a až do konce neudělám žádnou fotku - a následně vlny křečí z prudce natažené nohy při pádu.. Ale vlastně se nic neděje.. Naštěstí jsem neuvolnil žádné kameny ve srázu, okolní souputníci se v mnoha jazycích sounáležitě ptají, jestli jsem OK... Samozřejmě, že jsem, tady žádné slečinky nejsou:). A znova pomalým výstupem a pomalým během úplně zažehnávám svalové problémy..

---- Opět malá odbočka ----
Od dětství jsem trpěl poruchou rovnováhy. Metr dva nad zemí jsem prožíval závrať asi rovnocennou přechodu zábradlí mrakodrapu. Pavel VS si před lety ze mě dělal legraci, že se posunuji dál a dál, i mě vzali do Jizerek běhat po skalách.. Loňské UT4M, Magredi i letošní TGC potvrdily, že i já se mohu se svojí závrati velmi dobře vyrovnat a fungovat, a to i tam, kde běhá  "normální" skyrunner:)
---- konec odbočky ----

A tak si opravdu užívám nádherný výstup na Comapedrosu, doslova po hřebenu hory, který je v nejužším místě široký sotva pár metrů. Něco pro mě v minulých letech absolutně nemyslitelného.. Stejně tak v noci společně s Pavlem sestupujeme myslím technicky nejhorším (prudkým) úsekem klesání s řetězy do Marginedy. Kdo mě zná, tak ví, že opravdu vidím špatně, v noci obzvlášť.. nicméně.. Věřím, že i s tím se dá nějak poprat:). Úspěšně jsem vyzkoušel dvě čelovky. Jedna kolem pasu, druhá na hlavě. Prostorové vidění (aspoň u mě) se zlepšilo o 100 procent, různé úhly osvitu dodají chybějící prostorový vjem a dá se běžet o dost rychleji.

Slibem nezarmoutíš, aneb na nic se neptej:)
Myslím, že ve Španělsku i v Andoře je skrytě cítit historický vliv obsazení Araby. Ani Reconquista to neodstranila .. Prostě slibem nezarmoutíš:).. Ptáš se, jak je to daleko? Určitě kousek:).. vždyť je to téměř vidět.. 3 km z kopce, rozumný terén.. Po skoro hodině slušně rychlého cupitání narazíte na kontrolu a ta vám řekne.. no za chvíli jste na stanici! Když přidáte, tak asi 20-30 minut (ze kterých je i po přidání 40)..:)
Pochopitelně i když byly chvíle, kdy podobné informace narušily optimální pohodu, brali jsme to s humorem. Jo, když vám někdo poprvé řekne, že za 2km dole je stanice, vy dopijete zbytek vody, abyste potom zjistili, že to nebyly kilometry jen dva, ale ještě další extra hodina k tomu:).. Tak potom zase, když vidíte, že máte jít hodně přes 10km v plném slunci, tak šetříte vodou. Někdo vám říká, že za 5km by měla být "provizorní" stanice, ale na předchozí stanici ji nemají zakreslenou a tváří se všelijak:).. Tak holt nejdříve sušíme "hubu" a pak si zase hrajeme na velbloudy:).
Ovšem nejvíc mě rozrušilo, když mi na 100km pořadatel ukázal mapku, která mi říkala, že jsem na km 90 a ještě mě lámanou angličtinou upozornil, že trasa k dalšímu "cut-off" je těžká, ať se moc nezdržuji... Navzdory technickému terénu jsem doslova vyrazil z kopce.. Dobíhám dolů na stanici, abych prožil velkou radost.. Co plaším? Vždyť já jsem na 105km!:)

Druhá noc v horách... poznávání nepoznaného

Původně jsme se domlouvali s Pavlem a a Josefem, že se asi srazíme na druhé life base, na 30 minut pospíme, abychom zahnali halucinace... Ale dorazil jsem tam výrazně dřív a zkusil jsem si lehnout na chvíli na žíněnku. Už to neudělám, pokud nebude jiný důvod.:). Jen se ozvaly bolestivě nohy a v hlavě mi začalo blikat -- spát, spát, spát.. Bojím se, že mě za pár minut nevzbudí ani výstřel z děla, natož nastavený budík. Přes tři čtvrtě hodiny mi trvá, než se z 5 minutového "odpočinku" vzpamatuji natolik, abych mohl jít dál:), kluci ale ještě nedorazili a já prošustroval skoro hodinu. Pro příště nespat a ani to nepokoušet.. Neumím to!!

Proč já si vlastně zase měnil boty a ponožky? Trasa vede bažinatým svahem, drobnými potůčky a díky nevyspání asi nedávám tolik pozor, takže většinu kaluží, potoků a vody vymetu úplně zbytečně. Prostě po tolika hodinách beze spánku se nejen hůř soustředí, ale začínám mít i velmi solidní halucinace. Copak, že se klacíky na zemi mění v hady, fáborky v oběšence (to už znám!), ale já najednou vidím všude značky, (oči krav svítí úplně stejně jako odrazky na tyčkách), navíc "toužebně očekávaná" stanice se líhne z každého kusu skal.. i když to nemám plně vyzkoušené, nakonec beru trochu kofeinu v tekuté formě. A zázrak:). Zase funguju skoro normálně a vím, že tohle budu napříště používat:). V tom začíná svítat.. temné siluety skal jsou podsvícené oranžovým vycházejícím sluncem. Ano, vypadá to tak jako na propagačních záložkách z Rondy!! Tak hezký, že je to na hranici kýčovitých pohlednic..

Nakonec Japonec!
Zbytek dne je ve znamení rozumu.. Jdu konzistentně se snahou se nezranit, popoběhnu, když to jde, ale i rychlá chůze se počítá.. už vím, že jen tři, dva, nakonec jeden a poslední těžký výstup a pak už jen budeme klesat z kopce. Na Sorteny mě zdraví jeden pořadatel a říká, že je tu dost lidí z Čech a že prý jsem třetí? Není možná! A tak i přes šílený horko, doplním vodu, se všemi kolem si plácnu, protože všichni si už nějak v duchu nebo i nahlas říkáme, že těch zbývajících 12-14km dáme i po zadku.. a vyrazím.
Vím, že přede mnou je skoro o půl hodiny dvojice Japonců, kteří měli skvěle promyšlenou přípravu a pomoc na trati... Říkám si.. Hergot!! Valar morgulis! Jdu do "boje".. Běžím dolů v horku, je určitě přes 30C ve stínu, na slunci se dělají díry do hlavy a udivuji místní, že ještě po tolika hodinách (a v podstatě za půlkou startovního pole) mám "chuť" běžet a "závodit":). Vysvětluji, že já běhám rád, navíc, jsem se šetřil většinu času.. Teď kdybych doběhl odpočinutý do cíle, tak by mě známí z Čech "pomluvili":)... Japonce nakonec úspěšně sbíhám, v cíli na něj mám skoro 6 minut... Ale poslední část už nijak nervu.. Voda došla, v civilizaci se mi nechce pít z řeky, ale hlavně... Tu poslední část má cenu si užít.. "sprintem" možná získáte pár minut, ale ztratíte tu atmosféru, závodem totiž žije celé městečko, projíždějící auta troubí, všichni lidé vás zdraví, poplácávají.. Je to přesně, jak říká itinerář trasy: "Dobíháte do Ordina a víte, že jste mistři světa, jste králové". Tenhle moment má cenu si pořádně vychutnat. Tu chvíli, která vám vypálí do duše silnou značku., stejně jako rozžhavené značkovací železo.. Přibíháte k rotundě a slyšíte výkřiky.. "Finisher, finisfer".. Skoro všichni, co jsou nablízku přibíhají do prostoru cíle a oslavují s vámi ... Oslavují tu sílu a vůli, kterou musíte mít, abyste to krásné knížectví v limitu oběhli a obešli..
V tu chvíli běžím po koberci a pocity se nedají popsat.. Plácám si se spoustou lidí, zatínám vítězně pěstí.. Rondo, už jsi moje!!
U prostoru cíle je kamera. Jistě není náhodou, že zrovna, když jsem dobíhal já, tak na půl minuty vypadl signál:). Nikdo doma neviděl můj doběh.. moje vítáni i loučení s "milenkou". Radost až na kost -- tak jsem tu ultra zkoušku úspěšně složil i bez taháku:). Samozřejmě, čas 57:29:29, mi říká.. mohl jsi být o tu půl hodinu rychlejší.. Jak hezky by to znělo.. 12 HonzaDe, 34 Honza běží, 56 .. dává Rondu! :). Tak jako tak ještě není všem dnům konec!

Rondo.. jsi moje!!

Všemu zdar! Ultra a naším snům.. zvlášť! 12:)

PS. Fotky i video doplním později, možná i gramatické chyby opravím..[Video a par fotek jsou moje, jinak jsem je s dovolením vypůjčil z webu a FB Rondy]
Skvele fotky Svati a Pepy (Mitic)

PPS. během závodu jsem uvažoval o tom, že bych měl složit "zkoušku" hned na poprvé, kdoví, jestli pro náročnost trati se mi bude chtít se sem vracet. Podobně jako u Zane Grey řada lidí říká, že na útrapy je třeba zapomenout, než se postaví na start znova.. Jak jsem dosedl v cíli a pil pivo, tak mi bylo jasné ...chci se sem zase vrátit!! I když vím, že v mém věku a bez sportovní minulosti to bude zase vyžadovat pečlivou přípravu, odhodlání i kus štěstí, aby člověk mohl slyšet bubny a volání "Finisher, finisher!!!". [Valar dohearis! Je moje odpověď... pro neznalce Game of Thrones.. "Všichni muži musí sloužit":)]

PPPS. Leona mi psala, ať popisu pořádně to "utrpení" a "bolest"... Dopsal jsem střípky mých pocitů a usilovně přemýšlím a vzpomínám... Nebyla žádná krize v pravém slova smyslu, Žádné utrpení.. bolest z tradičních (ale lépe zvládnutých) puchýřů? V mém případě už mi to přijde jako jistý kolorit, strávit nějaký čas výměnou ponožek, mazáním nohou.. aby člověk ve finále řekl, že už ty boty sundá až v cíli, protože 1) by se mi nepodařilo je nandat zpátky na nohy a za 2) bych nemusel při tom udržet ani důstojnost ani moč:)..
I když to bude znít hloupě, tak přiznám, že jsem měl velkou radost a cítil jsem neskutečnou sílu..:)

PPPPS. Abych nezapomněl, moc děkuji za spoustu krásných a povzbuzujících vzkazů -- byly všude.. -- V mailech, sms, vox, whatsup.. prostě všude:). Všem vám moc děkuji, opravdu bylo na hranici dovoleného dopingu. :)