neděle 20. května 2018

Průzkum bojem, aneb Prominentní vrcholy Lužických hor:)

Taky bych svůj příspěvek mohl nazvat Hail Mary (česky Zdrávas Marie), což k - v Čechách už méně - známé modlitbě má ještě jeden hlavní význam.. dovolím si citovat wiki: " a long, typically unsuccessful pass made in an attempt to score late in the game."... Což bych v kontextu svých současných dní mohl volně aktualizovat jako "zoufalý pokus něčeho dosáhnout s malou pravděpodobností na úspěch".:)...

Už před časem jsme se s Martinem a Pavlem (Veverkou Pražským a Sudetským) bavili o jedné krásné akci "Prominentní vrcholy Lužických hor" -- pravidla jsou velmi jednoduchá, během 24 hodin obejít 18 prominentních vrcholů Lužických hor, v libovolném pořadí, kdykoliv (tedy v libovolném čase), jen start a cíl musí být na stejném místě a pokus musí být nahlášen dopředu.. Ta volnost, odlehlost končin (skoro vůbec to tam neznám), punkový charakter akce.. a vlastně i možnost poprat se sám se sebou, s pohodlím a jeho lákadly.. Prostě je to sama o sobě zajímavá výzva, umocněná tím, že trať není daná, nikde není žádná občerstvovací stanice, ani na vás nečekají zástupy dobrovolníků a pořadatelů, aby vás povzbudili -- tady je potřeba férově přiznat, že ve finále jsem to měl s neskutečným komfortem a závěrečným bonusem -- akce má ode mě 12 bodů z 10:) [zakladatel-pořadatel Martin mi dělal společnost z Popovy skály, přes Sokol k hospodě v Mařenicích]... Ale postupně:)..

S bratranci Veverkovými jsme se o tom bavili už delší dobu, neznalost končin a možné navigační nástrahy nás vedly k pokoře, nakonec Martin navrhoval, že bychom se mohli na místo činu vypravit v půlce května, proběhnout tak 40-50 navigačně nejhorších km a připravit se na regulérní pokus někdy v létě nebo na podzim.. Pohledem do kalendáře je mi jasné, že navzdory volnosti, kterou akce poskytuje se jí můžu s jistotou zúčasnit jedině teď v květnu. Proto navrhuji oblíbený postup - průzkum bojem:).. Tedy, že z průzkumového běhu uděláme regulérní pokus:). Nakonec se to vzhledem k pracovním a rodinným omezením vyvinulo tak, že vyběhneme v pátek na noc.. Poběží se mnou Pavel (jako podpora), který se nad ránem odpojí v Chřibské, já se pokusím sám dokončit, posbírat cenné poznatky pro kamarády, v sobotu večer dojet domů a v neděli se tvářit jakoby nic:)...


Samozřejmě, existují záznamy, GPX trasy lidí, co to běželi a zdolali před námi... Ale v jistém smyslu mi přišlo škoda se ochudit o ten rozměr poznání a překvapení -- když si člověk myslí, že zrovna tudy to půjde a ono ne.. a nebo naopak:).. Takže jsem v duchu zavrhl variantu vzít existující a nejrychlejší tzv. "pražskou" variantu a připravit se, jako bychom byli první:).  V principu jsme se jen podívali na standardní pořadí vrcholů a zbytek podlehl trasovaní Martina a Pavla. Já zasahoval v téhle fázi minimálně, jen s drobnými modifikacemi: v noci pokud možno jednoduché cesty, raději o něco delší... optimálně těžší začátek a lehký konec, aby se v případě problémů s limitem člověk mohl na lehčích cestách "zmáčknout":)...

Nakonec máme připraveno, v mobilu stažené off-line verze mapy.cz, když ve čtvrtek (den před akcí) udělaly mapy.cz zásadní "update" (já bych řekl zničující down grade). Od teď už na celou trasu musí být jen jeden způsob dopravy.. a tak se nám trasa s vyznačenými body změnila v geografické hejno spermií..:)

S Pavlem se shodujeme na tom, že je to dobrá varianta. Představa, že se nám tohle stane těsně před vyběhnutím, nebo během akce.. to by byl opravdu zásah do černého.. A tak Pavel rychle opravuje, výsledkem "záchrany" je ne úplně optimální trasa dlouhá 112.5 km, která ovšem nemá v sobě zahrnuté trasování cest k vrcholu, pokud nejsou na turistické značce:).  Ale co.. bojovat je třeba.


V pátek jsme domluveni, že vyrazím z Prahy tak, abych byl v Liberci kolem 5 hodiny.. ale moje neznalost zacpanosti Prahy v odpolední (navíc páteční) špičce vede k tomu, že jsem o víc jak o hodinu později v Liberci.. Beru to pozitivně... aspoň Pavel nebude muset v Chřibské dlouho čekat na vlak.. nebo se nutit se mnou běžet dál, než plánoval...:). Ve Svoru zaparkujeme u pošty a já si v duchu přeji, aby místní neměli nějakou silnější averzi k Pražákům a já po návratu nemusel třeba dopumpovat kola, nebo neměl odtažené auto:). Ale kdepak .. místní jsou přátelští(!).

V magický prvočíselný čas 19:11 (nebo to bylo 19:13? -- blbla nám navigace) vybíháme.. Během stoupání dávám vědět Martinovi B., pořadateli, že jsme na trase. Přeje mi štěstí a domlouváme se na další den. Prvním naším vrcholem je Klíč. Necelé 3 km od našeho startu,  Tady se ukazuje neskutečný rozměr ultra.. Během chvíle zapomínám na všechno, co jsem nechal za sebou v Praze.. Ať už to jsou nezaplacené účty:), můj šílený spánkový deficit, moje pochyby i vlastně moje únava.. a jdeme do toho. Pro mě je a zůstává Klíč doslova klíčem k srdci téhle trasy a jsem moc rád, že jsme ji zvolil právě tak. Nádherné pohledy na kamenité stráně, západ slunce a pohled na panorama Lužických hor.. Hned si připomínám Pavlovu hlášku.. "Nečumte, foťte, čumět můžete doma..:)" .. a tak se po drobném bloudění a úvodních bojích s navigací dostáváme na trasu a do skvělého módu..

Lužické hory jsou skvělé.. Ani při největším běžeckém boomu, tady skoro nepotkáte živáčka, tedy ani mrtváčka:), ta samota je tady dokonalá.. Uvědomuji si, že až budu sám, bude to vyžadovat o to větší soustředění, nezabloudit, nezranit se.. Nakonec se ukazuje asi nejsilnější překážka -- nedostatek vody. Trasa, jak jí máme připravenou vede povětšinou pustinou, žádné potoky, Lužické hory v současném suchu sice nemají bažiny, ale ani žádné pramínky a potoky. Martin B. mi potvrzuje, že je tady pár studánek, ale třeba jedna z nich, kolem které jsme běželi byla absolutně bez body:). Během noci s Pavlem naštěstí jednou potkáme pomalu tekoucí stroužku vody.. Pavel se na mě zkoumavě kouká, ale to už já stojím u zdroje:) a snažím se z malého čůrku vody nabrat co nejvíc do bidonu.. piji a beru co se dalo nabrat s dalším drobným doplněním to bylo do ranních hodin dalšího dne všechno..:(.

Během noci se Pavlovi ozývají bolavá a poničená kolena, moudře říká, ať vrcholy, ze kterých se vracíme běžím sám, aby nezdržoval [zase tam dole chudák mrzne, než já přiběhnu].. ve 4 ráno se loučíme, upozorňuje mě na navigační chuťovky, že nemám natrasované cesty k vrcholu, ať si hlídám itinerář, vrcholy a cestu.. Bludička navigátorem .. kozel zahradníkem:). Ale co.. Každou chvilku zastavím, sundám/posunu brýle, abych viděl detaily na displeji, přesně promýšlím, co teď a co potom.. Jestli se napiji teď a bude mi dobře teď.. nebo budu šetřit vodu na později, aby mi nebylo ještě hůř...:). Pavlovo poznámky k itineráři se postupem času snažím modifikovat -- například jeho poznámka, z Pěnkavčího vrchu volným terénem dolů ušetří 300 m -- je sice pravda, ale prodírání se hustým habrovým mlázím mě stálo extra půl hodiny času:) a to nemluvím o šíleném oklepávání a ometání klíšťat [i tak jsem u pošty vytrhl čtyři a doma dalších pět]... Ale společně s Cimrmanem si říkám, že jsem (zase) mistr slepých uliček.. a mohu všem s hrdostí říci.. už jsem to pro vás vyzkoumal.. Tudy ne! Tudy cesta nevede..:).

Některá pravidla jsem možná asi pojal až moc striktně -- jako hledání vrcholů. Na Plešivci mě hledání vrcholového kamene (opět) v hustém habrovém mlází stálo víc jak čtvrt hodiny... Ale úmorně se snažím poctivě najít každý vrchol a nějak věřím, že konec máme naplánovaný běhatelný, že případný deficit doběhnu.. a co jde tak se snažím svižněji (v rámci nedostatku vody) popoběhnout. Na Jedlové objevuji venkovní kohout a zahradní hadici a dopřávám si úplné vodní orgie:). Hlídací psi sice štěkají jako pominutí, ale já piji jako houba, nakonec snad další zdroj bude na Luži -- Pavel vykládal o chatě na vrcholku..[což je hezká pohádka pro žíznivé poutníky], ale v Podluží je hotel, kam se vecpu mezi pozdní snídaně.. Obsluha předstírá, že jsem ze skla. Totálně mě ignoruje a tak po pár minutách v angličtině rozehrávám osvědčenou (standardní) etudu - mezinárodní závod.. za mnou (tentokráte) Maďaři..:)... Doslova vdechnu pivo, hodilo by se ještě jedno, ale obsluha to předchozí točila víc jak 5 minut, pohled na hodinky potvrzuje, že čas je neúprosný...:)

Postupně odškrtávám jeden kopec za druhým a neskutečně si to užívám. Když jednou při seběhu volným terénem špatně šlápnu a bolest mi projede celým tělem uvědomuji si, že by to byl celkem průšvih se tady sám zranit.. ale výhoda mého špatného a nestylového běhu spočívá také v tom, že já sebou fláknu celkem často a špatný došlap na zkroucenou nohu? Pohoda:).. Na chvilku přejdu do chůze, aby mělo tělo šanci se uzdravit:) .. a pak se snažím zase svým indiánským během se posunovat do cíle..

Občas zapnu telefon a v on-line kontroluji trasování a vzdálenost do cíle. Přitom jsem dostal pár SMS i od Pavla, je v pořádku doma.. prý jak jsem na tom? Po pravdě píšu, že dobrý, že to všechno "profesorsky" :) rozpočítávám, i vodu:), abych vydržel do cíle. S pořadatelem Martinem B. jsme domluveni na setkání na Popově skále. Když k ní docházím, Martin už je tam.. Ale co víc.. Je tam i Pavel a jeho žena Renata a mají pro mě pivo, teplou polévku a vodu na doplnění do bidonů! Byl jsem v takovým šoku, že jsem si ani nevšiml jejich nových klubových dresů... Tedy tomu říkám kámoš..!!! Když se prošitej po cestovních útrapách dostal domů, tak se rozhodl vzít auto a udělat mi na předposledním kopci podporu. Kvůli tomu mám rád ultra. Většina sociálních studií ukazuje, že lidé po čtyřicítce už jen ztrácejí kamarády.. kdežto já mám tu výhodu, že jsem našel a nacházím ty svoje nejlepší..

Ovšem jak se dozvídám, tak tu skvělou polévku udělala Renata, která na ten kopec po své operaci suše vylezla.. OMG! Seděl bych tam s nimi ještě teď, ale je čas se rozeběhnout a trochu ukrojit ten čas, který rychle běžel, zatímco já jsem se radoval s polívkou, pivem a kamarády..:). Martin B. je místní a tak mě neochvějně vede na Sokol nejkratší cestou (máme připravené velmi podobně) a vypráví o úspěšných i neúspěšných pokusech ostatních, o svém pobíhání v horách.. Moc si to užívám, ale při cestě ze Sokola už se dělá fakt hic.. Mám na sobě pořád bundu z noci, voda už mi zase došla (přeci jen ten deficit tekutin z půl dne jsem na Popově skále nestačil plně nahradit) a tak víc jdu než běžím, ale z hlediska limitu jsem na tom dobře a není důvod to hrotit. V Mařenicích dáváme s Martinem rozlučkové pivo  / já kofolu (budu muset za chvíli řídit domů), rozvážně se loučím, po cestě ještě vyřeším nutné e-maily a indiánským během dokončuji v čase ještě začínajícím 22..:). Asi bych to mohl i o půl hodiny stáhnout, ale .. Čeká mě cesta domů -- ultra pro mě končí, až když jsem doma.. občas až když vyperu svůj "pytel smrti", čímž myslím běžecké hadry...:)

Před cestou domů ještě nastavuji budík na 15 minut, chvilku jsem usnul, budím se "čerstvý a plný sil":).. tedy aspoň na to, abych dojel domů... Prostě odpovědný otec od rodiny..

Prominentní vrcholy Lužických hor je skvělá myšlenka (díky Martine i za celkové udržování statistik a všeho kolem), která dává poznat neprávem opomíjenou krásu Lužických hor, při téměř dokonalé osamělosti přespolního běžce poznat i zase trochu víc sama sebe... O náhody a překvapení tu není nouze:).. Takže fakt vřele doporučuji! Stejně jako Běžící Stín komentoval svoje dokončení Leadville slovy .."Nepodceňujte běžce se zlomenou nohou":), tak já bych si k téhle akci dovolil podotknout.. "Nepodceňujte unavené dehydratované staříky"... Ale hlavně, že rozměr kamarádství dokáže vždycky příjemně překvapit!

Všemu zdar! Našim bojům, našemu úsilí a ultra zdar! ... Kamarádům a polívce s pivem.. zvlášť!
12:)

neděle 13. května 2018

Jak jsem se smiřoval, ale nerezignoval:).. aneb Posázavský 1/2 maraton

V minulém týdnu jsem náhodou četl v jednom magazínu rozhovor s Michalem Vieweghem (o kterém moji kamarádi unisono říkají, že je to fakt smutný, když chlap soustavně kňučí)... Nicméně, v tom rozhovoru jeho úroveň kňučení klesla minimálně na polovinu -- velký Michal přestával dělat Hillary (= za svoje prohry a průšvihy vinit všechny kolem sebe)... Navíc zmínil, že zase začíná běhat a že poběží Posázavský půl-maraton(!). Tak jsem ho vzal na milost:) a těšil se, že při svém vyběhnutí ze zadních pozic ho budu míjet a popřeji, ať mu to běhá..:).. [Nakonec jsem ho neviděl ani na trase, ani ve výsledcích... Michale, Michale..:)..!]

MV pohovořil, že stárnutí mu přináší především smíření, i když to vyznělo trochu rezignovaně - hlavně, že není třeba si už nic dokazovat. OMG! Jsme stejně staří, ale já trouba si musím dokazovat každý den, že věci nevzdávám, že budu bojovat.. Obzvlášť, když to vypadá hodně zoufale nebo úplně na Pikaču:). Jasně, můžu se smířit s tím, že třeba už nic zajímavého nevymyslím, že běhám pomalu.. že při stresu a šocích posledních týdnů spím málo, že vážím skoro tunu:), ..  ale to vůbec neznamená, že se nebudu dnes a denně pokoušet to překonat a bojovat s tím:)..

Situace v posledních dnech je slovy Američanů výzva, my bychom řekli na nic:). Žena doma s pochroumanou rukou v závěsu, po operaci.. Měli jsme teď být na [vyvažovací:)] dovolené u moře.. A tak se slyším, jak říkám svojí D. -- ... abych tu dovolenou nějak vynahradil:), tak pojeď se mnou na Posázavský půl maratón... je to v krásné krajině, pořádá kamarád Richard a jeho skupina.. start a zázemí je na Ostrově...Bude to taková drobná náhražka za dovolenou.. koneckonců ostrov jako ostrov, voda jako voda:)...

Moje nejmilejší byla evidentně oslabená, protože na moje hloupé řeči typu flaška jako flaška..
// "Nemáte nějaký dobrý víno v ceně asi tak do devíti korun a padesáti haléřů?" "Tak to bohužel nemohu sloužit, ale podívejte se, máme tady výborný mošt, kdybyste dovolil, já bych vám ho podal - mošt, flaška jako flaška, že." //
 .. mě neposlala tam kam slunce nesvítí:), ani nezmínila, že nesnáší roli Penelopy — na mě čekat, až se doplácám do cíle — ale naopak řekla, že si uděláme rodinný výlet s mým proběhnutím. Nakonec prý je to krátké, tak bych mohl být tak za hodinku a něco v cíli..:)...

Úterní ráno proto nadšeně beru boty, tvářím se jako profesionální sňatkový podvodník, když Deri proradně slibuji, že ji příště ... příště ji vezmu s sebou! :).. Po cestě autem přemýšlím, jak svojí manželce vysvětlit, že takovýhle sprinty jsem dlouho neběhal, že je horko, ze nemám naběháno, že jsou tam kopečky, že určitě z kopce budu špatně vidět:).. a že poběžím pomalu.. Ale jak o tom přemýšlím, tak je mi jasný, že se nemůžu a nesmím na nic vymlouvat.

U startu se potkáváme se spoustou známých, pod tlakem všeobecné přípravy, protahování a rozklusání -- i já, který nic takového nedělám, podléhám a jednou s kamarády popoběhnu asi 100 metrů. Ale není mi nějak dobře, spal jsem jen pár hodin a tak usoudím, že se přidržím osvědčené taktiky... rozcvičím a rozběhám se  až při závodě:). Moje D. se mě ptá, že vypadám nějak zeleně, tak jí vysvětluji, že to bude dobrý. Buď se to usadí, nebo půjde ven.. a bude to zase dobrý:).

Na závod mám dva silný trumfy. Beru si sluchátka s muzikou, abych si vytvořil vlastní bublinu (D. to komentovala, že je to úplně zbytečný, protože jsem stejně hluchej) a potom karta nejsilnější.. Manželka v cíli, která si myslí, že to uběhnu za hodinu a něco:). Marně jsem se snažil jí vysvětlit, že to "něco" může být i výrazně větší než ta hodina před tím.. No nic.. budu muset běžet!

Vyrážím zkušeně s Malým medvědem ze zadních pozic, skoro úplně od konce, ale snažím se od začátku běžet svižně. Brzo míjím a zdravím Jitku a v půlce asfaltového stoupání i Janu Š. Sice to chvíli vypadalo, že se moje snídaně přijde podívat ven, co se tam tak zajímavého děje:), ale ustál jsem to... Co víc, kopce sbíhám (na své poměry) v neskutečném stylu. Je to kombinace "utržené laviny" (Anka S.) a obdivovaného stylu "no tomorrow" (Honza B.). Sakra jsem se snažil, žádná rezignace! Takhle sbíhá kopce šeroslepý stařík z Povltaví...Postupně sbíhám jednoho po druhém a začíná mě "závodění" bavit.

Ovšem -- proti některým zvykům se těžko bojuje.. Ten zkušený ve mně .. v prudších kopcích přechází do chůze.. a zase mě ostatní předbíhají. Přeci se nezničím během prvních 2-3 hodin, že.. Ultra je ultra:). Samozřejmě to, že jsem zapomněl jak běhat 1/2 maraton mě neomlouvá, spíš baví. Ale pozor. Já ty přechody chůze-běh umím celkem dobře:). A tak stejně jako Cimrman nabádal svoje žáčky, podlez a narovnej:).. tak já zpomalím a projdu, abych vzápětí zase svižně běžel a "ztracené" metry a pozice si vzal zpátky. Na občerstvovačce na 13 km dobíhám Alenu K. a podle povzbuzování na stanici se dozvídám, že je to první žena ve startovním poli...

To mě [duší ženu:)..!] silně povzbudilo. Říkám si, "zaber Jani! To musíš udržet!" Navíc od 17 km je trať převážně z kopce a tady se ukazuje, že se postupně rozběhávám... Přidávám z kopce a stahuji postupně další místa a do cíle přibíhám nakonec skutečně za hodinu a něco:) [1:51, 31. celkově, 7. v kategorii MC, 1. žena až za mnou]...

Musím poděkovat organizátorům... Richard je sice kamarád, ale moje hodnocení na stupnici od 1-10 je objektivně na čísle 12!!! :) ... Upřímně, co se jim podařilo je naprosto unikátní. Překrásný závod, příjemná atmosféra, skvělý ceny .. Víc jak 200 přihlášených v druhém ročníku bez jakékoliv reklamy, to hovoří za všechno. Příští ročník doporučuju včasnou registraci!  Lidi povzbuzovali snad víc než na pražské variantě:), plácal jsem si s dětmi kolem tratě, zázemí skvěle zvolené. Jen bych doporučil, aby se obsluha v restauraci na Ostrově naučila roztočit víc piv (kofol) najednou a pak se už nedá absolutně nic vytknout! Richard mi sice říkal, že měli stížnost, že nějaký pitomec přeznačil kus tratě a pár lidí špatně odbočilo... No to se stává skoro všude, já jsem rozená bludička:).. ale tenhle závod byl značený fakt dobře.. ani já jsem nezabloudil! [dokonce na té pitomé křižovatce byly i nastříkané šipky na zemi, lidi měli GPX trasy dopředu, atd.]..a i kdyby.. tak holt za stejný peníze se proběhnu o kousek dál:). Prostě velmi profesionálně, ale s láskou připravený závod. Doufám, že mi to vyjde i příští rok!

Za sebe-běžecky mám naprosto skvělé pocity. V posledních dnech to byl fakt mazec, ale přesto jsem závodil a běžel dobře. Na svoje zlepšení v trailu a v sebězích jsem opravdu pyšnej! O to víc mě potěšilo, že nejstarší běžec Pavel Š., který je o 11 let starší než já, přiběhl necelou minutu po mě a co víc, kus závodu jsme se různě přetahovali a v kopcích si mě zkušeně mazal na chleba:). Tomu říkám inspirace!! To by měl vidět Michal Viewegh.. žádná rezignace -- bojovat je potřeba!:)

Všemu zdar!
Sprintům, kamarádům ... a úsilí, které patří k ultra.. Zdar!
12:)

 PS. Fotky jsou od Richarda, abych aspoň trochu přiblížil trať.. protože tentokrát jaksi nebyl čas fotit.. Tentokrát jsem musel fakt běžet celou dobu:)