Bez...:)

Je to asi normální, nebo možná je to úchylka, která u mě vrcholí vždy kdy je potřeba postupovat přísně vzato logicky, rozumně ve věcech, které mám rád... Tak tehdy jsem tradičně bez rozumu, do věci se vrhám po hlavě -- nebo přímo bez mozku..:), ale zato nikdy ne bez srdce a bez nadšení:)...

Blíží se Silva, slovo, které má po tom roce čekání, příprav, cca 4,000 naběhaných km příchuť téměř posvátnou. Asi správný běžec by poslední týdny a dny věnoval detailnímu ladění formy, odpočinku, ale ne pobíhač jako já.:)...

V minulých dnech mě totiž ovládla euforie. Ryzí a čisté nadšení z vítání rána/večera v údolí, kdy vyběhnu s Deri parkem a hned za hranicí "civilizace" si v údolí sundám tričko. Ano já, 49 chlap, který před 3 lety a 25kg by si nikdy podobnou možnost ani nepřipustil:) a bral bych ji jako úplné sci-fi.

Běžím v ranním/večerním slunci po loukách a vrcholcích v Prokopském údolí bez trička a užívám si větru, který cítím na své kůži. Panebože! Starej chlap a taková (ujetá) radost:)!!! Na jedné straně se stydím asi podobně, jako děvčata, co běhají zásadně pod rouškou šera a tmy:), na druhé straně si říkám, o co jde? A cítím tu vnitřní "radost" že vlastně už mohu takhle běžet, bez ohledu na svůj věk. [Ovšem v rámci slušného vychování, před doběhem do centrálního parku navléknu tričko a upravím se:)]

A tak jsem pilně užíval ranního a večerního běhání, které jsem ke konci týdne ještě doplnil dalším svým bez.. bez bot.:) .. pobíhat téměř bez bot v mých Vibram five fingers, případně je ještě po cestě sundat:). Nutno dodat, že jsem v nich běžel letos jen párkrát a opravdu malé vzdálenosti tak 5-6km, ale minulý týden jsem vyběhl dvakrát po sobě do terénu jednou 9 a po druhé 13. Když bez trika, tak bez bot:). Pocity pochopitelně neuvěřitelný, nicméně v pátek večer jsem jsem si při pohledu na týdenních 80+km říkal, jestli to skutečně byl tak dobrý nápad, protože kotníky, šlachy a úpony bolely fest i při obyčejné chůzi..

Silva přede mnou,.., okamžitě hlodá nějaký ten červíček pochybností v hlavě, ale .. ale ten pocit volnosti všechno přehluší a rozhodnu se, tradičně namazat nohy mastí a v sobotu jen tak lehoučce, léčebně vyběhnout na 9km, před tím, než dám den-dva odpočinek. V úterý navzdory doporučenému odpočinku jdu aspoň na 10km ven, tentokrát v botách, co si beru s sebou. Vím, že se dneska taky půjdu aspoň maličko proběhnout, aspoň maličko.. protože.. nejsem závodník.. protože běh je pro mě srdeční záležitost a těžko žít bez srdce:).

Ve čtvrtek díky pracovním posunům možná nestihnu vyběhnout, i když.. kdo ví..:). V pátek vyrazím do Nových Hradů.

Silvo, běžím za tebou, možná bez promyšlené přípravy, možná bez "mozku" ale s radostí v srdci a s očekáváním toho, co přijde. Když v sobotním ránu se ta moje poslední "bez" změní v Honzo běž!

Držte mi palce!

Běhu zdar, ultra zvlášť! 12:)

Nereagovat, neposlouchat :)

Včera, tedy ve středu, jsem běžel po čase zase (konečně) dvojsměrku a měl jsem to štěstí, že mě na zpáteční cestě na kole doprovodila S0cketka. A tak jsem si, navzdory dusnu, pěkně popovídal a vůbec se tak nějak duševně osvěžil:) [tradičně zvídavé pohledy protijedoucích cyklistů, mě zase potěšily]

A jak se tak bavíme o všem možném a nemožném, nějak jsme se dostali na téma otázky. A společně jsme si jmenovali dobré, špatné a zbytečné případně vyloženě provokativní otázky k různým životním situacím.. [hned se mi promítla Brigitt Jones a její měřítko za silný zásah = jedna medúza:)]

Tak u svobodných, nezadaných, bezdětných asi mezi "favority" patří otázky.. "Máš nějakýho přítele/přítelkyni?" Nebo už přímo šrapnel:) .. "Prosím té, proč ty s nikým nechodíš?", "Neplánujete už konečně rodinu?"

Tak u pobíhání přichází podobná úroveň s otázkami .. "Proč vlastně neběháš rychleji? Proč se u toho běhu tak kroutíš?... Ještě běháš? Nepřibral(a) jsi?"

Existují pochopitelně otázky, kterými si sami vrazíme kudlu do zad. Jako zkušený ženáč, bych sem zařadil otázky, které vycházejí z mého nepořádku.. jako "Kde máme máslo/cukr/kakao?" Asi nechtěný vrchol tohoto typu je otázka "Nevíš kde mám klíče?" (v horší variantě.."Kam jsi mi dala klíče?").. [Základ je raději se neptat]

Běžecky podobné jsou sebemrskačské otázky typu: "Neměl bych to zkusit radši až za rok? Co se přeregistrovat na kratší trať? Nemám únavovou zlomeninu? Zánět šlach?..."

Občas všímaví známí dokážou taky hodně zabodovat.. Otázky "Co je s tebou? Ti to dneska moc nejde, co? Nevypadáš dobře, máš naběháno?".. většinou způsobí silné škody na psychice:).

Ovšem podle mě úplně nejhorší běžecká otázka je "Už jsi to někdy uběhl?" Nebo ještě lepší.. "Kolikrát jsi to uběhl v treningu?" Podobně otázky mají například pro prvomaratonce efekt skoro smrtelného objetí.. Já v této nejvyšší kategorii teď občas dostávám i tzv. "naváděcí" otázky.. Tím myslím typy: "To asi nedáš, co?" .. Případně, .. "Loni jsi to nedal a tos měl víc naběháno, ne?... Má to cenu tam vůbec jezdit, když to nedáš?" :)

Snažím se zůstat nedotčen, i když vím, že je to těžké. Raději dopředu odpovídám..:) Ano jsem nervózní, jako správná prvnička. O to víc, že mi loni mammut nevyšel... Ale udělal jsem pro zdar naprosto všechno, co šlo. Možná i o maličko víc:)...Cítím se dobře, mám v sobě víru i pokoru a pobíhači ví, že mluvím pravdu ... těším se na to. A to, že jsem se celou dobu těšil a připravoval mi jistě bude pomáhat k tomu, abych udělá ten první ultra krůček:)... a po něm třeba (doufám) další.. Protože pobíhání ke mě doufám už patří a snad mi to zůstane co nejdéle!

Ovšem na tom jsme se shodli se S0cketkou -- mezi ty nejlepší otázky při různých našich pochybnostech patří ty kamarádské, které většinou ani nepadnou... Kdy se se předejde všem otázkám univerzální odpovědi.. Určitě to bude fajn ... užiješ si to... držím palce!

Takže raději při pochybnostech neposlouchat, varianta "hluchý" běžec je asi nejlepší obranou.

Běhu a neposlouchání zdar! 12:)

PS. Jaké jsou vaše "oblíbené" otázky, které jsme minuli?

Maratónská kocovina

Tak jsme si -- nebo aspoň řada z nás -- užili maratónského "rojeníčka":). Hodně osobáků padlo, hodně známých úspěšně dokončilo (často poprvé) maratónskou distanci a najednou??? najednou těžká kocovina, co? :)

Přemůže nás rýma/chřipka/únava/deprese.... nehodící se škrtnout. Prostě těch dojmů a vypětí, úsilí a bojů bylo tolik, že si tělo nebo hlava prostě říká dost... Určitě to známe všichni:). Ale nesmíme se vzdát!!!

Pár mých známých i kamarádů mě vždycky dostane, když říká, ty se máš, ty běháš/chodíš/žiješ.. jakobys tím maratónem nebyl zasaženej. Ale houbec:). V pondělí ráno se probouzím jako častečný invalida (jak jinak), vždyť jsem se na PIMu kousnul a běžel co to šlo...:) Nohy, jako by byly cizí, pajdám jak Charlie Chaplin nebo chodím jako tučňák po ledu. Ale hobická běhací čest mi nedovolí pauzírovat a tak při ranním venčení zkusím aspoň maličko popoběhnout, mám málo času, musím do práce a tak léčebný běh nechávám až navečer, ale přesto musím, musím aspoň trochu, aspoň kousek. Zprovoznit své staré tělo:). Hrdost mi nedá, přeci nebudu v práci po schodech pajdat (výtah v žádným případě) ! Deri na mě udiveně kouká, co to provádím za divný tanec... Chvíle silných bolesti je najednou vystřídána jen snesitelným upozorněním, že včera, včera to bylo silný.:)

Po práci "spěchám" domů a celou cestu ve mně ten červík šťourá, jak mě všechno bolí, že bych si měl lehnout, odpočívat, tady mě to táhne, tuhle to není úplně OK..:). Kašlu na to. Doma vezmu spoluběžce a vyrazím. První km je doslova očistec. Směje se mi syn i Deri:), koukají, jak bolestivě našlapuju, jak se snažím, nedat nic znát, ale škleb v mém obličeji neovládnu. Je to příliš čerstvě/silné. Ale všeho dočasu...

Vždycky mě povzbudí, jak se s tím úsilím a časem postupně uzdravuju. Stejně jako, když zvadlý květ dostane vodu, začne se narovnávat a nakonec i rozkvete... Na druhém a třetím km postupně bolest odchází a při návratu (5) jsem jako znovuzrozený. Vždy mě to překvapí, přestože na začátku "běhu" to vypadalo jako úplný nesmysl, vždyť jsem byl skoro invalida!:) Ale jak moudře říkávala moje babička, ...záleží na tom chlapče, čemu věříš.. a pokud něčemu věříš, je dobře tomu věřit HODNĚ MOC! :)

Nejhorší jsou, podle mně pochyby... První den, když člověk má problémy i na 5km, pak další den už 10km, 13.. vracím se sice zpět, ale ten ďáblík uvnitř mé hlavy si stále mele tu svou.. "Takhle jsi zničenej po maratónu, takhle pomalu se ploužíš? Za 14 dní Silva, to tam radši ani nejezdí...:)" Pak se hůř hledá motivace a síla do dalších dní...

Proto mě moc potěšilo Stinovo vystoupení v rádiu, fakt mě to nakoplo,...ultra je v hlavě:), běhaj ho tlustý/tenký.. je potřeba věřit a dát do toho kolik je potřeba a ještě radši o kousek víc a znova jsem si přehrál v hlavě při svém ranním venčení ty věty Caballa Bianca -- ...you don't give a shit how high the hill is or how far you've got to go...

A hned jsme to zkusili s Deri při výběhu do hráze a kopců v Prokopáku. Slunce proti nám nakukovalo přes hranu kopce. Symbolika a kýč v jednom....A ... a najednou je kocovina pryč! :)

Běhu zdar! 12:)

Poslední pokušení - aneb zase se dařilo:)

V minulých dnech jsem trochu přemýšlel, jak správné běžet PIM, aby to byla co nejlepší motivace a příprava na Silvu... I jsem to probíral se Stínem [a ex-post zase měl ve všem pravdu:)]...

...Jestli by nebylo lepší si stoupnou někam víc dozadu a snažit se předbíhat co nejvíc lidí, abych získal pocit "síly" a překonávaných překážek a co nejsilnější morální podporu na blížící se vrchol moji letní sezóny...

...Nebo se zkusit nezvykle víc (za)kousnout a zkusit překonat svůj "nepřekonatelný" osobák z podzimu ze Stromovky???.. Byl jsem nerozhodný, nevěděl jsem, co a jak a protože tomu nerozumím, věřil jsem, že se to nějak samo vyřeší, čekal jsem na signály od běžeckých bohů...

Přitom jsem si hodně přál, abych si to tradičně užil, aby PIM byl zároveň co nejlepší přípravou na moje první ultra. Přání mají ovšem jeden háček, na který si všichni musíme dávat dobrý pozor... Mohla by se nám splnit (stejně jako ta moje)...:)

Chtěl jsem běžet a bojovat o umístění a předbíhat? Tak se mi to podařilo, dostal jsem se do sektoru E. Když jsem se na registraci ptal, jak je to daleko od startu atp., hned mě slečna u pultu vysvětlila, že se čísla dávají podle výkonnosti, ale že občas někomu nadlepší:) [a koukla na mě:)] a tak se mi aspoň líp zepředu poběží:)... prý na čas kolem 3:45 je to ideální koridor:)... Její profesionální odpověď, stejně jako její smysl pro krásná čísla (3:45 je čistá postupka) se mi líbily a bral jsem to jako znamení... Říkal jsem si...Nevěděl jsi co? Tak teď musíš předbíhat. Nebo jsi chtěl předbíhat? Tak můžeš... Samý dobrý zprávy, všechno rozhodnuto a vyřešeno:)

Nakonec jsem se dostal do koridoru E až na poslední chvíli (a skoro až na jeho konec), tedy musel jsem ještě dvakrát vylézt z koridoru a vystát frontu na ty nádherné mobilní budky a tak jsem skutečně měl před sebou cca 2,000-2,500 běžců.. A pokud jsem si přál ještě další překážku/výzvu, tak jsem ji dostal ve formě silných křečí v břiše:). Je to znamení, je to znamení.. Jinak se to nedalo brát:).

Tady musím maličko odbočit -- Stín moudře říká, že na ultra je krásné to, že nás často překvapí tím, co vůbec nečekáme... má ale prý velkou výhodu, že je relativně dost času na to, aby se krize nebo nečekaně situace -- včetně třeba ztráty boty, která spadne z útesu, zůstane v bažině... a podobně vychytávky -- daly ještě do cíle vyřešit. Že často věci vypadají dost beznadějně a zoufale, ale pokud člověk vydrží, tak to může být v cíli velké a pozitivní překvapení.. [jak víme, sám Stín je toho typickým příkladem:)]

Pro úplnost musím přiznat, že PIM jsem běžel pouze jako prvomaraton v roce 2009 a to jsem měl (kupodivu) děsné žaludeční křeče a celý maratón běžel vlastně jen na vodu, bál jsem se cokoliv jiného pozřít:). Jak jsem se tady nedávno radoval, že historie se často v drobných modifikacích opakuje, tak i tentokrát tomu bylo podobně... Jen možná drobet:) drsnější, ale konec dobrý a překonané obtíže potěší dvojnásob.

Závod sám o sobě mi tradičně splývá v příjemné mlze mých pocitu, jak duševních, tentokráte i tělesných, obdivuju lidi, kteří si pamatuji do minuty, co se stalo. Já vnímám jen šíleně moc lidí na začátku a jak se snažím kličkovat a (tradičně) honit a chytat svého králíka.. Ano, ano, Milan K. startoval z koridoru D a tak jsem se za ním opět hnal s vidinou, že ho třeba dohoním a pak poběžíme spolu. Na 1.5 km předbíhám Evžena s nízko letící Sárou, na třetím vodiče na 3:30, na 6 zdravím pana profesora Pirka, pak už jsem se snad dostal tam, kde jsem chtěl být, lidí drobet ubylo, ale králík nikde ;) a já začal přemýšlet, co dál.

Na jedné z občerstvovacích stanic jsem se pokusil sníst pár hrozinek. Reakce těla byla tak silná, až mě to samotného překvapilo, tedy nejen žaludku:), ale dvě hrozinky jsem následkem křeče břicha vdechl, málem jsem se udusil, naštěstí první hrozinku jsem vykašlal po pár metrech a druhá vyšla nosem po necelém km:). Bral jsem to teda -- jak jinak:) -- jako znamení, že zůstanu na vodě, budu šetřit síly, procházet občerstvením a aspoň pravidelně pít vodu.

V tu chvíli mi došlo, že vlastně něco takového (tedy ne přesně tohle) jsem si vlastně přál a upnul jsem se na zbytek svých přání, které byly naprosto jasné.. Nenechat se ničím zlomit, nedat "to" na sobě znát:), užít si atmosféru závodu, zkusit uběhnout osobák a získat "hezký čas" :)... Když už jsem na ta čísla tak zatížený.

Jako pocitový běžec tentokrát vynechám podrobnosti, ale byl to silný zážitek, díky lidem kolem trati za povzbuzování,

Luboš na cca 37-38 km byl rovnocenný energetické tyčince..

Prostě, v cíli jsem zase měl plnou náruč radosti, celkový čas je nejen osobák, ale je opět z kategorie krásných času:

3:11:23

myslím, že 11 v prostředku patří Lubošovi právem za jeho skvěle povzbuzení v závěru.

Doprčic, zase nevím, komu, nevím jak, ale musím zase poděkovat.. DĚKUJU, DĚKUJU!!!

Díky bohu, díky běhu, díky všemu!

Ať příjemné pocity v nás zůstanou co nejdéle! 12:)

PS. Králíka jsem někde musel předběhnout, a ani jeden jsme se toho nevšimli:). Přiběhl do cíle malý okamžik za mnou.:)

Právě teď...právě teď .. se mám skvěle! [PIMu zdar!]

Četl jsem teď několik článků o tom, že patříme mezi největší fňukny a jeden z nejnešťastnějších národů na světě, prý nedokážeme být šťastní:). Při měření spokojenosti a štěstí jsme na samém chvostě zeměkoule (135.místo) Je to prý vidět už jen z toho, jak odpovídáme na otázku, jak se máš/máte? Většina lidí prý začne fňukat a stěžovat si..

Oproti tomu třeba severské národy, apod., které by měly mít možná i určitý důvod k tomu si naříkat, že jsou na tom hůř -- jsou přitom daleko šťastnější. Samozřejmě většina těchto článků a výzkumů je hodně nesmyslná,všichni víme, že leckdy je fakt těžké si udržet dobrou náladu a dělat to násilím přes nějaké ministerstva štěstí? To by mě omyli.:)

Ovšem zaujala mě jedna hláška... "Vědci" totiž zjistili, že to může být způsobeno okamžikem prožívání. Například Norové odpovídají na otázku "jak se máte?".. slovy.. "právě teď.. právě teď se mám skvěle!" :) moc neřeší věci, co byly a netrápí se tím, co přijde, takový budhistický přístup k prožívání toho konkrétního současného okamžiku. To mě zaujalo, protože to odráží do velké míry můj přístup, že by (utajené) severské kořeny? :)

A tak ani teď v týdnu před maratónem a blížící se Silvou žiju porád v hodně v přítomnosti.. vlastně se stále snažím si užívat ten současný okamžik, mít v sobě ten pocit svěžího rána, kdy běžím v údolí -- ta nejoddanější a nejvěrnější ženská se mi motá pod nohama a snaží se mě při zavazování tkaničky oblíznout:).. snad jenom s tím rozdílem, že já se snažím tyhle momenty v sobě uchovat na co nejdelší dobu. Jako své nejsilnější obranné kouzlo [stejně jako měl Harry Potter svého Patrona:)], proti všemu špatnému co se může objevit.

Nejsem žádný zavoďák, ale nadchla mě v tomto týdnu myšlenka ZZT (Zlatého Zátopkova Týdne) kdy se po 60 letech běží 5, 10 a 42.2 km na počest jeho tří zlatých medailí. Neběží se to v Helsinkách, ale ve Stromovce a tak mě to zaujalo, že i já jsem se přihlásil, abych přes propast času a výkonnosti mohl prožít ten pocit vítězství na těchto tratích. Bylo o tom/o něm napsáno tolik, že žádná moje slova nic nezmění, ale ten pocit, že jsem to běžel a přes tu vzdálenost 60 světelných let se toho dotýkal... ten stojí za to..

Mimochodem, jen tak pro zajímavost -- zhruba v této vzdálenosti se nachází ALDEBARAN, nejjasnější hvězda souhvězdí Býka, která je a byla vyhledávaná různými okultisty... a tak si říkám, že přihláška na podobnou akci -- v době vlády znamení Býka -- je hezká a symbolická..

Takže ZZT a PIMu zdar, ultra zvlášť! 12:)

PS. Budu se snažit moc v tomto týdnu nepobíhat, abych byl na PIM trochu odpočatý, ale nikdy nevím, kdy mě to "popadne":).

Když to miluješ, není co řešit...

Už si ani nevzpomínám kolikrát jsem četl od různých lidí na bjehej.com hlášky typu, že kvůli míň jak 10km nemá smysl se ani převlíkat, že běžci dlouhých tratí a praví ultra se na podobné tréninky dívají s despektem...:)

Tak holt nejsem ten nebo ta pravá ultra, protože druhá půlka tohoto týdne vypadala velmi nepřátelský nakloněna k běhání.. . Středa, čtvrtek i pátek vypadaly fakt jednoduše na odpis, na ručník do ringu:(. Ale my improvizátoři se nikdy nevzdáváme. Ve středu jsem se musel opatrně po šesté hodině vyplížit z domu a snažit se, aby Deri moc neštěkala (nadšením) a šli jsme spolu místo venčení rovnou běhat... Ale v takové chvíli se nedá se běžet nic moc delšího než tak 9km v Prokopáku, tedy nic moc pro člověka, který nesměle laškuje s ultra, že?:)

Nevím, ale rozhodně bych to vůbec neřešil. Všechno se totiž stává výrazně jednodušší, když máme rádi, to, co děláme.. Prostě když rád běhám (navíc s těmi, co mám rád), tak jsem šťastnej člověk, i když to třeba moc časově neladí, nebo se mi to vůbec nehodí. Přitom vznikla nová skvělá inovace..9km ranní běho-venčení, časově jen o 20-25 minut delší než ranní procházka, ale stihli jsme vše podstatné.. počůrat, co mělo být počůrané, očuchat, co stalo za očuchaní, proběhnout se, vytrousit bobky (Deri), posbírat bobky (já), ...prostě idyla:). Asi to zkusím dělat co nejčastěji.. a pak že časové stresy vedou ke špatným rozhodnutím, to nechápu..;)

Zrovna jsem si říkal, že prožívám šťastné období ( ono je potřeba si to pořád uvědomovat, nerouhat se!!!) a mudroval jsem, jestli se věci kolem postupně mění.. Ale houbec! :) Šťastné období sice bezesporu prožívám-ťuk-ťuk, ale věci jsou pořád hodně stejné, jakobych prožíval dejavu, jako při chybě v matrixu:).Hned vysvětlím na příkladech...

V pondělí odpoledne zažívám opět kaskadérské vystoupení, když v myší díře pod Vyšehradem zezadu cyklista, zepředu cyklista, skřípění brzd a já rychle vyskočím na lem chodníku se zábradlím a oni se sťuknou. Povídám potěšeně, "to bylo o chlup!" :)... ten jeden říká, co to melu, jaký o chlup vždyť jsou v sobě... ten druhej se anglicky se ptá "what?" a tak seskakuju a říkám i druhé straně.. "close shave", bylo to o vlásek.. Tedy z mé strany.. Že tady vy jezdíte jako blázni je šílený, ale lhal bych, kdybych neřekl, že mám radost, že já jsem uskočil a vy jste se sťukli..:) a hned v rámci možností překládám nadávky na jedné straně do angličtiny a na druhé do češtiny, běžím pryč a s klidem v duši je nechám pokračovat v mezikulturní komunikaci...

A jak běžím do kopce, říkám si, aha ... tak kaskadérem už jsem byl mnohokrát... to znám:). Horko -- zase mě nějak voda minula:) -- tak vzpomínám na Stína, jak běhá svoje ultra na hranicích možností a hned si to dupu naprosto spokojeně nahoru Prokopákem. Ve stínu stromů pookřeju a když vidím rekreační cyklisty před sebou v kopci, tak si řeknu, jjo, zkusím je.. a při předbíhání se na mě ten jeden koukne, ... pozná mě... a suše konstatuje.. "zase z práce? co? plnej energie... člověče, vy tam ty práci moc neubližujete, celej den se těšíte a šetříte síly až poběžíte domů..." :). Na to se nedá říci než, že je to pravda, protože běh je králem dne! A historie se neustále v různých nuancích opakuje a to je určitě fajn... Už i cyklisti si mě pamatujou.. a to jsem nestihl ani říci svoji motivační větu.. "Tak co, dáme ten kopec spolu ve velkým stylu? :)

Ale co, všichni víme, že když ... miluješ, tak .. není co řešit!!!:).

Běhu zdar!! a podle Běžícího Stínu plaše dodávám.. ultra zvlášť!!!

12:)